Astrologie, Kalvín a Augustin

Miloš Rejchrt

Možná překvapí, že čistá astrologie, astrologie bez přívlastků, je pro Kalvína počestnou vědou. Cituji z Instituce (Kniha I,5, paragr.4) "Uznávám, že astrologie je užitečná pro tento náš pomíjivý život". Astrologie je pro něj "poznávání přirozeného řádu a určení, které Bůh uložil hvězdám a planetám". Astrologie "neukazuje jen na účinky, ale také na příčiny". Totiž existuje relace mezi fenomeny pozemskými a nebeskými: "pozemská těla a obecně všechna nižší stvoření jsou podřízena řádu nebes a odtud získávají některé své vlastnosti".

Překvapení z Kalvína-obhájce astrologie se však vytratí, když zjistíme, že Kalvín staví do ostré opozice dva termíny "astrologie" a "astrologie judiciaire". Citáty, které jsem uvedl, jsou vzaty z jeho asi 30stránkového spisku "Traité contre l'Astrologie judiciaire". Z obsahu tohoto dílka plyne, že astrologií bez přívlastků nazývá Kalvín zhruba totéž, co my dnes astronomií. Říkám zhruba, protože Kalvín sdílí geocentrismus a vůbec předkoperníkovský obraz univerza. Opozitem počestné astrologie je její vlastní perverze, totiž ona "astrologie judiciaire", což svádí k zavádějícímu překladu "soudní astrologie". Blíže by byl převod astrologie "posudková", event. "kádrovací". Je to taková astrologie, která si troufá judikovat, přisoudit jednotlivému člověku jeho osud, či lépe určení, destinatum, v Kalvínově jazyce destin. Pro převod "astrologie judiciaire" volím proto termín "destinační astrologie" (dále DA). Vůči ní má Kalvín výhrady dvojího druhu: obecně logické a speciálně teologické.
Zaprvé Kalvín vyčítá DA iracionalitu a inkoherenci a činí tak pamfletovým stylem své doby. Znamení zodiaku nemají žádnou obsahovou přesnost a netvoří pevný řád, nýbrž změť. "Kozoroh a Beran s Býkem se zaklesly svými rohy, že se nepozná, kdo je kdo. Vodnář leje vodu v takovém množství, až je z toho potopa. Pana přišla o své panenství, štír leze pozadu, lev nenápadně vystrkuje ocas, Blíženci jsou si tak blízko, až jsou jeden a ne dva, Střelec střílí vedle, váha váží falešně. Ryby se schovávají ve vodě, až jich není vidět ani kapka". :-)
V persifláži poněkud utopená výtka nedostatku exaktnosti však je provázena i argumentací docela věcnou. Kalvín si všímá toho, že "dvojčata jsou někdy tak rozdílných povah, jako by postavení hvězd při narození každého z nich bylo právě opačné". Kalvín dále postrádá od astrologů vysvětlení, jak je možné, že děti narozené přesně ve stejný okamžik z různých matek nejsou téhož pohlaví. Argumentem je Kalvínovi i společný osud vojáků padlých v téže bitvě. "Ti, kteří společně zahynuli, se narodili každý za úplně jiné konstelace".
Rozsahově i obsahově Kalvín více zpracovává protiargumentaci teologickou.
Vychází z toho, že nebesa sice vypravují slávu Hospodinovu, Bůh však není do nebe "uzavřen". Symbolika "uzavřeného a otevřeného" vůbec je Kalvínovi milá. Lidské skutečnosti přísluší samozřejmě "uzavřenost", limity prostoru, času, moci, myšlení. Bohu je vlastní otevřenost. "Coelos coelorum eum capere non posse", píše v Instituci (C.O.,II,665). Nebeský svět tedy obráží Boží božství, i nebeský svět však je stvořen, a mezi stvořitelem a stvořením je kvalitativní předěl. Kontemplovat nebesa znamená sklánět se před Božím majestátem, nikoli pronikat do jeho nevyzpytatelných úradků.
DA je výrazem vzpurné pýchy, neboť chce vědět víc, než Bůh dovoluje, je projevem "zlé zvědavosti, Bohu odporné". "Tím, že chce věštit, překračuje meze pravé vědy." Bůh sám ví, co nám ze své moudrosti chce zjevit, a to je vždycky jen menší část jeho moudrosti. Větší část nechává před námi skrytu, ale ta menší část naprosto dostačuje.
DA, což je pro Kalvína těžký hřích, popírá identitu Boha se sebou samým. "Řád, který Bůh určil jako věčný, má být změněn nahodilými příčinami (causes survenantes), jako by Bůh sám sobě protiřečil".
DA nás vzdaluje důvěře v Boží prozřetelnost. Nikoli hvězdy dávají vzniknout událostem našeho života, ty pocházejí z našich hříchů a od Boha, který naše hříchy trestá.
Věřit DA znamená popírat věčné vyvolení. "Pakliže Bůh prokazuje svým dětem a Duchem svým je reformuje a proměňuje je tak, že je právem lze nazývat novým stvořením, co tady zmůže obzírání planet? Založil snad na nich Bůh své věčné vyvolení?"
Tedy kardinální výtka Kalvínova vůči DA je, že destinaci činí důsažnější než predestinaci.

Nejdřív jsem měl za to, že Kalvín je v této věci originální a zvláště argument o různosti dvojčat je už skoro moderní. Nikoli, Kalvín opisoval od sv. Augustina. Viz De civitate, kniha 5, hned začátek. A jak jsem se dočetl v poznámkách fran. bilingvy De civitate Dei, původním autorem argumentu o dvojčatech je snad platónský filosof Karneádes z 2. stol. před Kristem, vůdčí postava tzv. 3. aténské akademie.

Augustin je už v úvodu jasný: "Těm, kdo podle hvězd rozhodují bez Boží vůle o tom, co vykonáme, co dobrého získáme či zakusíme, těm nemá nikdo dopřát sluchu", doslova "ab auribus omnium repellendi sunt", tedy "od uší všech ať jsou zahnáni". Augustin demonstruje dysfunkci astrologických předpovědí na příkladu dvojčat podrobněji než Kalvín. "Dvojčata se rozcházejí nejen svými skutky a životní poutí, ale onemocňují i každý jinou chorobou". Augustin předjímá námitku horoskopistů, že ani dvojčata se nerodí docela současně, ba dokonce uvádí případ matematika Nigidia, který roztočil hrnčířský kruh jak nejrychleji dovedl a pak se dvakrát za sebou opět co nejrychleji dotkl načerněným prstem okraje roztočené desky. Po zastavení se ukázalo, že jsou ta označená místa dosti daleko od sebe a podle Nigidia podobně rychle rotuje nebe, takže malá chvilka mezi dvěma narozeními jest v nebeském čase pořádný interval. Na to logicky namítá Augustin, že je-li ten interval veliký na nebi, pak na zemi zůstává prťavý a časové tabulky horoskopářů pro něj nemají tak podrobné kolonky.
Augustin uvádí biblický příklad dvojčat: Jákoba a Ezaua. Tak rychle se narodili po sobě, že jeden druhého držel za chodidlo. Přičemž rozdíl jejich životní dráhy i povahy byl nebetyčný.
Augustin se zabývá i astrology, kteří odvozují fatum člověka, alespoň v jistých ohledech, např. dispozice k nemocem, z konstelace při početí, ne narození. I tady Augustin jako hlavního argumentu užívá osudu dvojčat: počata byla zároveň, a přitom jeden je chlapec, druhé je děvče, a navíc povahově jsou docela odlišní. On voják, ona zasvěcená panna.
Konceduje Augustin, že jakýsi vliv hvězd se uplatňuje, ale pouze pro rozdíly tělesné, "de solas corporum differentias". S měsíčními fázemi souvisí přibývání a ubývání ústřic a mořských ježků, "non autem et animi voluntates positionibus siderum subdi", tedy vůle duše nejsou podřízeny postavení hvězd.
Augustin ovšem zase není originální, dokonce přímo cituje Cicerona, De fato a De divinatione. Ovšemže s ním rovněž polemizuje, protože nesdílí Ciceronův závěr, že vůbec budoucnost jako taková je nezvěditelná. Dokonce má za to, že horoskopáři nejsou tak hrozní, jako ti, kdo popírají z principu jakoukoli "prescientiam futurorum", neboť to jsou už docela jasní atheisté. Vždyť u Boha tato prescientia jest. Dalším postupem zpracovává Augustin otázku, jestli prescientia fututorum ruší lidskou svobodu či ne, ale to už je jiná kapitola.


Diskuse:

PS: Nepravost astrologie destinační spatřuje Kalvín v tom, že překračuje pravou vědu. Její pravost je dána vědomím hranic, má-li větší ambice, než jí přísluší, stává se vědou nepravou. Jak jsou ale dány tyto hranice?

MR: On ta kriteria, pokud se nemýlím, žádná nepodává. Nevím, lze-li předpokládat, že sám nějaká měl. Všechno, co zavání nějakou prognostikou, je špatné. Myslím, že by byl i proti předpovídání počasí. Také každé vědění, které se předem neskloní před otevřeností toho, do čeho nemá přístup, tak je špatné. Obávám se tu, že by se nechal oklamat tím, když by eventuelní vědec pochválil Kalvínovy spisy. Takový by pak měl zelenou. Čili nějaké hlubší kriterium zde položeno není.

JM: Ten argument oddělení vlivu na fyzickou stránku člověka od jeho svobodné vůle - je to křesťanský vynález, nebo ho můžeme vystopovat už v antice? Naprosto laicky viděno, připadá mi to jako dost platónský argument. Každý, koho jednou bolelo břicho, musí vědět, že to takto jasně rozdělit nelze. Ale setkáváme se s tím samozřejmě také u vrcholných aristoteliků. Není to jen povinná formule, jakási úlitba, protože proti svobodné vůli se na jisté půdě polemizovat nesmí?

MW: To je určitý pojmový prostředek, jak oddělit ony dvě oblasti určeného a neurčeného. Ani mně nepřipadá přesný, však se také definice tělesna oproti volnímu postupně zjemňovala. Určitě to není jen povinné cvičení. Vychází to z vnitřní potřeby tohoto odlišení a oni v určité tradici použili těchto pojmů.

MR: Lze asi ale říci, že vymezení volní oblasti jako zóny, na kterou to vliv nemá, není původně křesťanské, ani hebrejské, je to opravdu platonské.