S názory na vesmír víra nijak nesouvisí, říká Jan Moravec. Působí na Evangelické teologické fakultě, zabývá se vztahem přírodních věd a teologie, vystudoval astronomii a astrofyziku a stará se o počítače. To, oč jde v Bibli, se odehrává na zemi, dodává na vysvětlenou.

ČB: Co Bůh vlastně stvořil? Nebe a zemi - tedy Vesmír a zeměkouli? Nebo ideje a hmotu? Či neživou a živou přírodu? Stojí nebe a země proti sobě jako protiklady?
JM: Stvořil jedním slovem: všechno. Bůh stvořil svět lidský i svět takzvaně - v tehdejších představách - božský. Nezapomínejme, že první kapitola knihy Genesis míří do babylonského prostředí, kde "nebe" bylo obydleno bohy v podobě planet. Jakou váhu této dualitě nebe a země přikládal biblický svědek - a tedy Bible jako taková a křesťanská víra - dal jasně najevo dalším textem. V celém dalším líčení, v celé knize Genesis, ba v celé Bibli není nebi jako takovému věnována sebemenší pozornost. O co v Bibli jde, se odehrává výlučně na zemi, snad kromě pár literárně odvážnějších míst jako třeba v první a druhé kapitole u Joba nebo v Ježíšových podobenstvích.

ČB: Bible nerozvíjí žádnou nauku o nebi a jeho vymezení vůči zemi?
JM: Ne. A když srovnáváme Bibli s mýty jiných náboženství, musí nás udeřit do očí, jak okázale je v Bibli nebe ignorováno. Spíš tu nauku rozvíjejí někteří její vykladači, kteří mají nutkavou potřebu z těch několika prvních veršů vydolovat nějaké "biblické učení" o vesmíru a o vzniku světa nebo podepřít nějakou filozofii. Vždy se jedná o vytržení z kontextu a zneužití textu. Ona ta první kapitola Genese má smůlu v tom, jak je "na ráně", takže se k vytrhování přímo nabízí. Kdo čte Bibli v souvislostech, nemůže činit z prvního verše žádné dalekosáhlé závěry o nebi a zemi či o nějakých filozofických protikladech.

ČB: Ale o nebi se v onom prvním verši hovoří.
JM: Ve své době mělo vyjádření "nebe a země" další význam: pohanské "nebe" jako sídlo bohů - obávaných a nevyzpytatelných, jak je mytologie obvykle líčí - je součástí psychologie všech lidí. I dnešních. Nebe je tím, co neovládáme, čemu nerozumíme, čemu jsme vydáni a co nás ohrožuje. Ale biblický svědek nás ujišťuje: i to všechno je jen stvoření podřízené Bohu. Což mělo význam evangelia.

ČB: A dnes?
JM: Tento strach či respekt z nepoznaného, božského, se jaksi vytratil, či spíš byl zatlačen do podvědomí. Ekologicky zaměření filozofové to považují za příčinu současných krizí, někteří z toho přímo obviňují učení o stvoření a začátek knihy Genesis. Samozřejmě to ale tak jednoduché není.

ČB: Existuje vazba mezi našimi představami o vesmíru a tím, jak vyjadřujeme svou víru?
JM: Koneckonců, proč ne? Však máme v Bibli několik "kosmologických" žalmů, různé ty propastné tůně a světové pilíře. Dnes bychom mohli skládat žalmy o supersymetriích, kvasarech nebo litosférických deskách. Asi by to znělo divně, že jo? Rozhodně si v takových vyjádřeních moc nelibujeme. Ale třeba by to za tu legraci stálo.

ČB: Mají smysl otázky, jestli je Bůh součástí vesmíru, nebo je jeho tvůrcem?
JM: Z dogmatického hlediska má ta otázka velmi dobrý smysl. Kdyby byl Bůh součástí vesmíru, byli bychom mimo židovsko-křesťanskou víru. Buď by byl vesmír božský celý - pak jsme v pantheismu. Nebo by Bůh byl jeho součástí jako... no, říkalo se tomu ledajak, třeba kosmický princip nebo absolutní duch - a pak by nešlo o víru a rozhodně ne o evangelium. Hezky to formuloval Pascal, když říkal, že jeho bohem není bůh filozofů, tedy nějaký ten světový princip, ale Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Celý biblický pojem stvoření a ona první biblická kapitola má tento jediný obsah: Bůh je nad vesmírem jako svrchovaný pán, není spoután jeho vnitřními zákony, příčinami a důsledky. Všechno ty detaily kolem jsou myticko-básnickým vyjádřením této základní zvěsti. Proto se k nám může svobodně sklánět, oslovovat nás, může vysvobodit Izrael ze zajetí - s tímto poselstvím ten text vlastně vznikl. Proto může vzkřísit Ježíše, proto může působit naději.

ČB: A má smysl otázka, jak se spolu srovnává věda a víra? Konkrétně přírodní vědy a víra?
JM: No jéje! Jako by s tím v historii nebylo dost problémů... A na tohle téma se píšou tlusté knihy, pořádají konference a zakládají akademické kariéry. Řeknu to hodně zjednodušeně. Jsou tři možnosti. Za prvé: Srovnávají se spolu špatně. Postupující věda zatlačuje víru, stvoření bylo nahrazeno samovolnou evolucí, místo Boha náhoda, svět vůbec není tak geocentrický či antropocentrický, jak ho vidí Bible, svět dobře funguje podle svých zákonů i bez Boha. Takto zkarikovaně nám to vnucoval bolševik. Ale ono to funguje i opačně: celá geologie a evoluční biologie se prohlásí za omyl a podvod, místo ní se postaví paravěda, která dokonale potvrzuje biblické dějiny. Říká se tomu Creation Science čili kreacionismus, v USA s tím mají kolosální potíže. Marx-leninský ateismus a kreacionismus je úplně totéž, liší se jenom znaménkem mínus.

ČB: Za druhé...?
JM: Srovnávají se spolu dobře. Vědecké poznatky jsou v souladu s vírou a potvrzují ji - velký třesk je přeci stvořením vesmíru; věda o vesmíru kosmologie se dotýká náboženských otázek... to je formulace, na kterou jsem obzvlášť alergický; přírodní zákony svědčí o dokonalosti jejich tvůrce; zkoumání stvořeného světa přivádí k poznání Boha. Zejména na římskokatolické půdě je tato pozitivní vzájemná vazba, či dokonce syntéza, propracovávána. Existuje pro to řada dogmatických důvodů.

ČB: A třetí možnost?
JM: Nesrovnávají se nijak. Ani se nemohou srovnávat, protože se týkají každá něčeho jiného a na jiných úrovních. Tento postoj zastává hlavní směr evropské evangelické teologie a i já se s ním plně ztotožňuji. Proč? Věda pracuje s teoriemi a hypotézami, které ověřuje, testuje. Pro vědu je předmětem jen to, co lze objektivně testovat a pokud možno zobecnit. Vychází z pozorování, nikoliv z předem daných předpokladů. Naproti tomu víra pracuje právě s jediným, objektivně netestovatelným apriorním předpokladem: s evangeliem, s Boží láskou ke stvoření. Evangelium říká (pouze) to, že Bůh nás má rád a přichází k nám - bez ohledu na to, zda je vesmír konečný nebo nekonečný, zda v něm existuje temná hmota, nebo jak vznikly na Zemi organické molekuly.

ČB: Také se zdůrazňuje, že věda a víra musí spolupracovat...
JM: ...protože přece z obého plynou etické důsledky. Ano. A že vědci a teologové mají nezastupitelnou roli pro lidstvo jako rozhodčí v tom, co je dobré a co je dobré dělat. Jenže ony společné etické zásady se zpravidla vyčerpají v obecných proklamacích, jako že "je třeba respektovat jedinečnost lidské osobnosti", případně její důstojnost, nebo že "máme odpovědnost za stav biosféry" a podobné pravdy, o kterých zřejmě nikdo jiný, tedy nevědci a nevěřící, nemá tušení.

ČB: Vesmír je obrovský. Jaký máte v té souvislosti pocit z nepatrnosti člověka? Domníváte se, že je někde ve vesmíru ještě život? Nebo je Bůh spojen jen s člověkem a tedy se Zemí?
JM: Tohle je nesmírně zajímavá otázka. Nepochybně stála v pozadí odporu proti heliocentrismu. Připustit si, že Země není středem vesmíru, že je místem obyčejným, tuctovým, neprivilegovaným, nepatrným, to je psychologický problém. A Bible je - pochopitelně - zcela geocentrická, antropocentrická. Co s naší vírou v neantropocentrickém vesmíru? Jaký má vztah Kristova oběť k případným obyvatelům jiných planet? - Tady si musíme uvědomit jeden teologicky nesmírně významný předpoklad: předmětem víry je, nebo by mělo být, evangelium. Nikoliv Bible.

ČB: Takže si z toho rozporu nemusíme dělat příliš těžkou hlavu?
JM: Vůbec ne. Víra se přeci odehrává v souřadnicích našich životů, našich všedních dní. Čili ve světě převelice geocentrickém a antropocentrickém. Právě do tohoto světa Bůh sestoupil a sestupuje, proto musí být evangelium takto formulováno. I to patří k Boží inkarnaci. Bible se všemi svými příběhy a antropocentrickými souřadnicemi je vyjádřením, nosným médiem evangelia směřujícího do našich lidských podmínek.

ČB: A možnost života jinde ve vesmíru?
JM: Představuje nesmírně zajímavý komplex otázek a je velikou výzvou pro výzkum. V principu je to velmi dobře představitelné. Otázkou ovšem je, nakolik je vznik života pozemského typu pravděpodobný - tedy řekněme, zda máme počítat v rámci naší Galaxie s desítkami, nebo se statisíci oživených planet, nebo jen s jednou jedinou na tisíc galaxií. Převládající názory periodicky kolísají mezi optimismem a skepsí podle aktuálních poznatků. Například objev stovek mimoslunečních planet v posledních pěti letech vzbudil velká očekávání. Přesnější statistika jejich drah toto nadšení poněkud zchladila. Ale zde jsme na samém začátku výzkumu. Dost práce zbude na naše potomky. Přejme jim to. Nemusíme hned vědět všechno.

ČB: Nacházíte vy sám v tajemstvích vesmíru inspiraci pro víru?
JM: Nikoliv. Nebo možná spíš negativně: jako korektiv. Postupující věda pořád odhaluje jakési zbytkové, neuvědomělé kryptofundamentalismy. Upozorňuje, kde je víra příliš vázaná na dobově podmíněné obrazy, kde zaměňuje stvořitele se stvořením a evangelium s literou. Proč o tom mluvím: Pořád znovu mě překvapuje, jak tuhý odpor existuje - i mezi věřícími vědci a teology - proti neodarwinismu a sociobiologii. Už jsme jako křesťané jakžtakž překousli mindrák kopernikovský. S mindrákem darwinovským máme potíže dodnes. Nebazírujeme na šesti dnech stvoření, ale když jde o vznik života nebo dokonce lidského vědomí, tak tam vpustit náhodu a přirozený výběr odmítáme. Jsou to takové drobné poslední bašty naivní představy stvoření podle Genesis. Věda ale učí víru skromnosti a pokoře: přijímat evangelium jako dar, který nikdy není plně pochopitelný, není podepřený naším úspěšným poznáním světa ani jinými kvalitami a už vůbec nám nedává do ruky klacek, kterým bychom tloukli po hlavě nevěřící. A to je dobře.

ČB: Jaké nacházejí ve vesmíru lidé podněty pro pověry?
JM: Kosmické pověry v antice, třeba v gnózi, už vydaly na mnoho knih. Dnes to tu máme znovu - až do absurdních podobností s tou gnózí. Třeba Vesmírné lidi, ufologii a Dänikenovy kosmické výsadky, vzpomeňte na hysterii kolem Hale-Boppovy komety, jak na ní chtěla jedna sekta vycestovat do lepšího světa, a tak podobně... Pověry tu budou vždycky. Čím ztřeštěnější, tím atraktivnější.

ČB: Patří k takovým pověrám také přesvědčení, že nebeská tělesa a jejich dráhy ovlivňují lidský život? Horoskop se tváří jako nevinná zábava...
JM: Ale jen ve své "bulvární" podobě, která nějakou vážnost ani nepředstírá. Jinak se tahle disciplína pěstuje i na daleko vyšší úrovni, má společné pojmy s psychologií a psychoanalýzou.

ČB: Otázkou samozřejmě je, zda to funguje.
JM: Neboli - zda postavení nebeských těles nad lidmi v různých okamžicích, speciálně při narození, má nějaký statisticky významný vztah k jejich vlastnostem a disposicím. Serióznější z těch, kteří tvrdí, "že to funguje", vám zároveň řeknou, že ale netuší, "jak to funguje". Mám za to, že pohoršení nad astrologií pochází především z tohoto momentu: aby takový vliv fungoval - to je přece urážka zdravého rozumu. Ale to jsme si v historii mysleli i o mnoha jiných jevech. Nedělal bych proto předčasné závěry. Hlavně si ale musíme jasně říci, že astrologie si už od antických dob nehraje na náboženství, není to kult planet, proti kterému brojili proroci. I když bývala často v pokleslé podobě zneužívána jako dobrý obchodní artikl pro pověrčivé lidi.

ČB: Takže vztah mezi vírou a vesmírem vidíte dosti opatrně, ba skepticky. Je tomu tak proto, že jste původně astronom a protože jste evangelík?
JM: Zajisté. Všichni jsme formováni svým prostředím a vidíme věci více či méně jednostranně. Namlouvat si opak není rozumné.

ČB: A jak si vlastně má obyčejný evangelík srovnat svou víru, víru ve stvořený svět, s vědeckými teoriemi a důkazy o vzniku vesmíru?
JM: Jak jsem už pověděl - v podstatě toho nemá zapotřebí. Vědecké představy o vesmíru, jeho struktuře a vývoji se za posledních pár staletí několikrát radikálně změnily. A určitě se ještě mnohokrát změní. Evangelium, Boží oslovení, platí nám osobně, bez ohledu na to, co si myslíme o vesmíru. Vyčíst nebo dokonce dokázat Boha z vesmíru se nám nepodaří - to by musel být jeho součástí, jak jsme o tom už mluvili. Na druhou stranu: chceme-li ve vesmíru a přírodě vůbec vidět Boží "mistrovské dílo" a důvod ke chvále, nic nám v tom nebrání. A vůbec při tom nezáleží na tom, jak si ten vesmír konkrétně představujeme. Autor osmého žalmu si ho představoval naprosto jinak než my, daleko naivněji - a stejně to dnes nedovedeme vyjádřit lépe než on...

Ptal se Petr Veber.