Noetika I. roční kombinovaného studia KTF UK, 1999/2000                 přednáška ke stažení (.zip, 17 kB)

přednášející: Roman Cardal

literatura: Jiří Fuchs : Kritický problém pravdy

1 Základní charakteristiky filosofického ( i vědeckého) poznání *

1.1 Objektivita *

1.2 Jistota *

1.3 Nutnost *

1.4 Všeobecnost *

2 Oponenti noetiky *

2.1 Moderní logika *

2.2 Klasičtí myslitelé, kteří přijímají dogmatismus evidencí *

2.3 Kritická filisofie *

3 Verifikace objektivity lidského myšlení *

3.1 Vyvrácení radikální skepse *

3.2 Verifikace objektivity principu sporu (p.s.) *

3.3 Problém logického kruhu *

3.4 Problém kritického imperativu *

4 Zakladatelé moderní filosofie *

4.1 René Descartes (Cartezius) *

4.2 Britský empirismus *

4.2.1 John Locke *

4.2.2 David Hume *

4.3 Imanuel Kant *

4.4 Edmund Husserl *

5 Nejvlivnější proudy ve filosofii 20.století: *

5.1 Existencionalismus *

5.2 Pozitivizmus *

5.3 Postmoderna *
 
 
 
 

logika je jen pomocným nástrojem, nedokazuje bezespornost, nereflektuje pravdivost myšlení

noetika vědecky dokáže platnost principu bezespornosti (též zvaný princip sporu)

ověří schopnost poznání a dá schopnost orientace

vybuduje kritické myšlení

Formálně logicky správná úvaha , může být nesprávná materiálně.

materiální předmět noetiky (vymezení hranice zkoumání oboru):

lidské poznání, odhalování skutečnosti

formální předmět noetiky (vymezení úhlu pohledu na daný předmět):

pravdivost lidského poznání

Definice: Lidské poznání je imanentní činnost, kterou subjekt zpřítomňuje skutečnost.

Tři okruhy, co se dá ve filosofii (vědě) poznat: svět - člověk - Bůh

V dalším textu: Špatné a odsouzeníhodné názory pomýlených filosofů jsou vytištěny kurzívou.

Správná tvrzení pana Fuchse jsou vytištěna normálně.
 
 
  1. Základní charakteristiky filosofického ( i vědeckého) poznání

  2. Moderní filosofické systémy popírají vždy některou z těchto charakteristik.

    1. Objektivita

    2. Předmět poznání, nekonstruujeme, není to výplod našeho myšlenkového aktu.

      Předmět poznání je nezávislý ve své předmětnosti na úkonu poznání.

      Naproti tomu:

      Subjektivizace poznání (v moderní filosofii) spočívá v tom, že nepoznáváme skutečnost samu o sobě, ale poznáváme naše vlastní poznání.

      Realistická větev fenomenologie rehabilitovala objektivitu poznání v moderní filosofii.
       
       

    3. Jistota

    4. Přilnutí našeho myšlení k určitému řešení, při současném nahlédnutí nemožnosti alternativního řešení. Je to stav mysli.

      Další stavy mysli:

      Pochybnost - kolísání našeho myšlení mezi různými alternativami (nepřikláním se ani k jedné alternativě).

      Domněnka - přikláním se k určitému řešení, ale nejsem schopen nahlédnout nemožnost platnosti jiných řešení.
       
       

    5. Nutnost

    6. Nutné je to, co nemůže být jinak.
       
       

    7. Všeobecnost
    Řešení platí pro všechny případy.
     
     
  3. Oponenti noetiky
    1. Moderní logika

    2. Russell - množina všech množin není možná.

      Všechny soudy se skládají z pojmů.

      subjekt predikát

      O této větě moderní logik řekne, že není možná. Pan Cardal ji obhájí jako pravdivou.
       
       

    3. Klasičtí myslitelé, kteří přijímají dogmatismus evidencí

    4. Není třeba obhajovat naše myšlení, je samo o sobě pravdivé.

      Tři základní pravdy, které není třeba odůvodňovat: princip sporu, schopnost pravdy a existence subjektu.

      Není evidentní, že naše evidence neklamou. Noetika musí dokázat pravdivost evidencí.
       
       

    5. Kritická filisofie
(Descart, Hume, Locke, Kant, Husserl)

Tvrdí, že noetika je nejdůležitější filosofický obor, ale všichni ztroskotali, protože existují

dva přístupy k noetice a oni si vybrali ten psychologický.

  1. Noetický přístup (ptáme se je naše poznání opravdové?)
  2. Psychologický (zaměříme se na původ, průběh a strukturu lidského myšlení)
  1. Verifikace objektivity lidského myšlení

  2.  

     

    1. Vyvrácení radikální skepse

    2. Skeptik pochybuje o tom, zda jsme schopni něco poznat, počítá s možnou platností antiteze (naše myšlení je nebo není objektivní).

      Žádný soud není pravdivý - v této větě je vnitřní kontradikce – nemůže být pravdivá.

      Z toho plyne: Některé soudy tedy musí být pravdivé.
       
       

    3. Verifikace objektivity principu sporu (p.s.)

    4. ontologická formulace p.s: žádná věc nemůže být a nebýt zároveň a ve stejném ohledu

      logická formulace p.s.: žádný subjekt nemůže mít a nemít nějaký predikát zároveň a ve stejném ohledu

      kontrární opozice k p.s.: Každému subjektu musí být týž predikát zároveň přidělen i odejmut.

      kontradiktorní opozice k p.s.: Některým subjektům může být týž predikát zároveň přidělen a odejmut.

      Hegel se pokusil ve své filosofii popřít princip sporu (bytí = nebytí, syntéza bytí a nebytí [rozpor] je skutečnost, děj, dynamismus, evoluce). Všechny roviny skutečnosti jsou rozporuplné. Ale brání se aplikaci této rozporuplnosti na svoji filosofii. Zapomněl na sebereflexi - nevšiml si toho, nedomyslil to, stejně jako celá řada dalších lidí, i teologů.

      Aristoteles správně namítá: když sáhneme na objektivitu principu sporu, pak věci ztratí svoji identitu, svoji esencionalitu (pak stůl je mikrofon, stůl je nestůl).
       
       

    5. Problém logického kruhu

    6. V logickém kruhu vyvozujeme to, co předpokládáme (závěr je současně premisou).

      Při verifikaci objektivity myšlení: předpokládáme objektivitu myšlení a pak dokážeme objektivitu myšlení

      Ale: při tomto nepřímém důkazu nejsme v logickém kruhu, ale v metodickém kruhu

      Premisy skeptická pozice (s.p.) - znemožní se sama viz 3.1.

      princip sporu (p.s.) – vyvrátili jsme možné opozice viz 3.2.

      Závěr: existuje objektivita myšlení (nepřímý důkaz)

      Imanentní podmínky myšlení nebyly v tomto vyvracení použity jako premisy (to z čeho se vyvozuje), ale spíše jako pravidla (to, z čím se vyvozuje).
       
       

    7. Problém kritického imperativu
    Kritický imperativ = dříve než nějakou pravdu začneme používat, musíme ji ověřit.

    Zakladatelé moderní filosofie založili filosofii na špatných základech - odporují této noetice.
     
     

  3. Zakladatelé moderní filosofie

  4.  

     

    1. René Descartes (Cartezius)
Racionalista - otec moderního myšlení -zavádí metodu univerzální pochybnosti, mohu pochybovat o všem, co je smyslově postižitelné, o tom že mám tělo,... - Myslím tedy jsem.

Ale: Nezpochybnil i tuto pravdu, kdyby ji zpochybnil, došel by skepsi.

Dva základní noetické omyly moderní filosofie od Descarta:

    1. Britský empirismus

    2. stojí proti racionalismu

      1. John Locke

      2. Ptá se po původu našich idejí: pocházejí ze smyslové zkušenosti, nedisponujeme žádným pojmem, žádnou ideou, která by nezávisela na smyslové zkušenosti

        toto výše uvedené je pravda , ale Locke pokračuje dále:

        pojem, kterému nedokážeme přiřadit smyslový vjem je fiktivní pojem - není objektivní

        pravdivé je pouze to, co je smyslově ověřitelné ( = empirické dogma)

        Ale: formální předmět smyslů a formální předmět rozumu jsou jiné, smyslový vjem a pojem nejsou totéž.
         
         

      3. David Hume
      Přejímá empirické dogma Lockovo.

      Existují smyslové vjemy a ideje, které jsou kopií smyslového vjemu:

      vztahy mezi ideami - matematika

      faktické skutečnosti - celá přírodověda
       
       

    3. Imanuel Kant

    4. Je syntézou mezi racionalismem a empirismem.

      Existují soudy “a priori” (analytické soudy) příklad stůl je rozprostraněný.

      “a posteriori” (syntetické soudy) stůl je hnědý - není zde nutná vazba.

      Přírodověda je vlastně: syntetické soudy a priori

      Apriorní formy poznání:

      smyslového = prostor a čas

      rozumu = kategorie (substance, kvalita, kvantita...) základní aristotelské kategorie

      intelektu = ideje kosmologická (svět), psychologická (duše), teologická (Boha)

      Nepoznáváme skutečnost objektivně, ale pouze tak, jak se nám jeví - fenomenisnus

      toto platí i v případě poznání subjektu

      Likviduje filosofii jako vědu.
       
       

    5. Edmund Husserl
Zakladatel fenomenologie.

Zavádí pojem “transcendentální epoché” = uzávorkování (vyřazení) všeho toho, co není jisté (veškerá filosofie,vědecké teorie, přesvědčení.Pro něj pochybnost je totéž co epoché.

Ale:trans.epoché nelze realizovat, protože se nevztahuje na všechno, filosofie má vždy nějaký předpoklad.
 
 

  1. Nejvlivnější proudy ve filosofii 20.století:
    1. Existencionalismus

    2. (personalismus, křesťanský existencionalismu [Marcel].,ateistický existencionalismus.[Sartre], Heidegger)

      Schází nástroj filosofického poznání t.j. logika.

      Premisy: Pozitivní věda (matematika a přírodověda) užívá logického myšlení.

      Pozitivní věda neřeší problém smyslu existence (člověka, světa ).

      Závěr: To co užívá logického myšlení, neřeší problém smyslu existence.
       
       

    3. Pozitivizmus

    4. (Carnap, Schlick,Wittgenstein)

      Schází předmět filosofického poznání.

      Je-li A není B, A je tedy není B.

      Jestliže si pozitivní vědy rozdělily poznání světa, pak není filosofie (nic na ní nezbývá, nemá žádný předmět)

      Filosofie je ranné stadium filosofického poznání, nyní již překonané

      Společný kořen pozitivizmu a existencionalismu: agnosticismus (nepoznatelnost metafyzických skutečností, vylučují možnost ontologického poznání skutečnosti).

      Skepse = nedůvěra v lidský rozum a jeho poznávací schopnosti
       
       

    5. Postmoderna
(patří sem pozitivismu a hlavně existencionalismu)

Je vyznávání radikální plurality.

Lidský rozum není schopen zhodnotit sám sebe, protože všechny naše poznatky v posledku spočívají na víře. (Gödel – žádná věda není schopna dokázat svoje axiomy, moderní logik - autoreferencilální systém je nemožný).

Noetika není možná, nejsme schopni dokázat objektivitu našeho poznání.