ALEXANDR MAKEDONSKÝ (*356?,336-323)

I při nejlepší vůli tento text může obsahovat chyby, nespoléhejte tedy při učení pouze na něj!

Původní makedonské království leželo na severní hranici Řecka a z pohledu rodilých Helénů už to nebylo "autentické Řecko" (Oni to tenkrát neříkali tak diplomaticky, oni rozlišovali jenom "Řecko" a "barbaři") Makedonci už pro ně byli poloviční barbaři, kteří snad někde něco zaslechli o řecké vzdělanosti a teď se snaží vypadat řecky. To byl samozřejmě řecký pohled, a řecký pohled v těchto věcech neoplýval objektivitou. Například právě Alexandr Makedonský měl jako svého vychovatele Aristotela, tedy jednoho z největších řeckých filosofů (otázka je, co si od něho odnesl).

Je ovšem pravda, že v rámci bližšího poznání řecké kultury si Alexandrův otec Filip II. celé Řecko sjednotil a podrobil, a tím si zrovna sympatie nezískal. Řecké státy se marně tomuto způsobu studia bránily

roku 338 v bitvě u Chaironeie, Řekové prohráli. Tím se otevřela cesta hned dvěma paradoxům:

    1. tím, kdo nakonec skutečně sjednotí celé Řecko, nejsou Athény ani Sparta, které se o to soustavně pokoušeli, nýbrž - z řeckého pohledu - polovzdělanci ze severu.
    2. b) tím, kdo velmi výrazně a citelně zviditelní Řecko po celém známém světě, opět nebudou "původní" Řekové, nýbrž tito Makedonci.
Zmíněný Filip II. svému synovi vůbec velice dobře připravil cestu: vytvořil silný stát, připravil armádu k dalším výpravám, ale právě v nejlepším, roku 336 >umírá násilnou smrtí.

Alexandr Makedonský tedy roku 336 nastupuje na uprázdněný trůn, sotva dvacetiletý a zbožňován armádou; během dvou let připraví tažení na východ a roku 334 vytáhne nejprve proti Peršanům. Perská velkoříše mu podlehne ve dvou rychle po sobě jdoucích etapách:

333ante bitva u Issu (Issos v Kilíkii): Alexandr poráží perského krále Dareia III. a ovládne západní část Dareiovy říše. Následují marné pokusy Dareiovy diplomacie potvrdit nově vzniklé hranice a mít od Alexandra pokoj; místo toho

331 ante bitva u Gaugamel (Gaugamela) Alexandr ovládne i to, co ještě z perské říše zbylo, Dareios uprchne do Médie, a tam je zavražděn jedním ze svých přičinlivých satrapů Béssou.

Alexandr pak pokračuje ve svém často opěvovaném tažení až někam k řece Indu, kde už toho mají dost i jeho zbožňující vojáci, takže se s nimi vrátí do Babylona a připravuje tažení pro změnu na jih, do Arábie.

Přitom zřejmě pracuje na velkorysém promýšlení své světovlády. Přesouvá hlavní město i těžiště své říše do Babylona, a narozdíl od toho, co jsme si říkali o perské "kulturní politice" (kulturní a kultovní svébytnost je svatá), u Alexandra se zřejmě naopak poprvé objevuje myšlenka světové říše s jediným světovým národem. Tedy myšlenka kosmopolitní, světoobčanská, která může být sympatická jako osobní přesvědčení, ale může být velmi katastrofická, pokud se jí začal obírat příliš úspěšný vojevůdce.

Alexandr Makedonský ovšem velice brzy umírá:
 

323ante umírá Alexandr Makedonský v Babyloně, stižen horečkami, právě když přichystal tažení na jih. Takže je těžké odhadnout, co všechno by přinesl jeho velký sjednocovací program. Po jeho smrti jsou uvedeny v pohyb pohromy poněkud jiného druhu.

Pro poměry v Palestině neznamená Alexandr sám osobně příliš mnoho. Dalekosáhlé je teprve to, co uvedl do pohybu, ale už nestihl zažít. Palestinou stihla jeho vojska vlastně jen protáhnout na cestě do Egypta. Pokud se jednotlivá města dobrovolně vzdala, většinou zřejmě jen stačil potvrdit status quo, tj. stávající privilegia a stávající daně ( s tím rozdílem, že budou placeny jemu).

Odstrašujícím příkladem bylo město Týros, které ještě před Alexandrovým tažením leželo na ostrově - a tedy bylo považováno za nedobytné z pevniny, a tedy odepřelo poslušnost. Alexandr nechal velkoryse zasypat úžinu mezi ostrovem a pevninou, a tím z Týru udělal nejprve suchozemské město a vzápětí trosky suchozemského města. To většině ostatních svobodných měst stačilo k tomu, aby se podrobila dobrovolně.

Existuje legenda o tom, že takto k Alexandrovy přišel pro potvrzení statu quo i jeruzalémský velekněz a Alexandr s ním jednal velmi uctivě a přátelsky, protože v něm poznal muže, který se mu zjevil ve snu a předpověděl mu úspěch.

To je ovšem jen nedoložená legenda, ale potvrzuje velmi pravděpodobnou situaci, kdy Alexandr sám je ještě vítán s nadějemi, tak jako vždycky každá nová vláda, a stihne umřít dříve než tyto naděje zklamal. Což je i jedna z nezanedbatelných příčin jeho slávy obecně.

BOJE O NÁSTUPNICTVÍ

Bezprostředně po Alexandrově smrti následuje několik desetiletí neskutečných zmatků a nejistot, spojených s bojem o moc. Možná by se dalo říci, že teprve tyto zápasy Alexandrových nástupců znamenají skutečný začátek helenistické epochy, protože za sebou dokonale zametly všechno, co bylo předtím. Naše představa boje o moc je asi taková, že je nějaká země a v ní se několik generálů pokouší dostat k moci. Není jisté, kdo z nich to nakonec bude, ale je aspoň zhruba jasné kde a komu bude vládnout. Není jasné KDO, ale je jasné KDE. V dobytém světě, který po sobě zanechal Alexandr, je tahle docela ještě snesitelná nejistota postavená na hlavu. Je předem jasné KDO bude vládnout, a vůbec není jasné KDE.

Je předem dáno 5 nebo 6 zkušených, válkou protřelých Alexandrových stratégů, každý z nich má za sebou svoji část řecko-makedonského vojska, každý z nich bude někde vládnout a každý (nebo skoro každý ) z nich bude i se svým vojskem naprostým cizincem tam, kde se usadí. Ale KDE to bude a v jakých hranicích, to jenom velmi vágně souvisí s něčím jako historickými zeměmi nebo historickými hranicemi. Hranice, poloha, velikost vznikajících říší se primárně zakládá na tom, kolik kdo tomu druhému urval.

Například Seleukos začne se zázemím na východě, v podstatě v Babyloně, a skončí západně od své původní říše, ale po celý ten čas bude mít svoje vojsko a po celý čas bude úspěšně někomu vládnout: země se mění, panovníci zůstávají.
 

Zpočátku aspoň formálně zůstala zachována jednota říše a jednotliví stratégové si rozdělili jakási místodržitelství, a spravovali říši pro dosud nenarozeného Alexandrova syna dokonce v hranicích, které měli svou logiku. Nicméně ukázalo se, že většina z nich to chápala jako zázemí a přípravu pro ovládnutí celé říše a vhodnou záminkou se stalo, když se Alexandrův syn - pohrobek konečně narodil a krátce na to byl zavražděn.

Nejvíce šancí na sjednocení měl zpočátku jistý Perdikkas a později především Antigonos monofthalmos. Nicméně ani jeden neuspěl proti průběžně vytvářeným koalicím těch zbývajících.

Nakonec se jako nejperspektivnější ukázala cesta, kterou si zvolil jistý Ptolemaios - taktéž zkušený řecký stratég, který si vybral jako své místodržitelství Egypt a tam se programově naturalizoval.

Ptolemaios zřejmě od počátku resignoval na příliš velkorysé boje o následnictví, vybral si Egypt, který tvořil přirozený i historický celek a navíc měl odjakživa výhodu, že je trochu stranou a izolován od okolí pouští. Ptolemaios si z Egypta vybudoval opět samostatný stát a aby stabilizoval situaci uvnitř, zcela se přizpůsobil Egyptským zvyklostem. Stal se z něho farao XXIV. dynastie

Ptolemaiovci se přizpůsobili zvyklostem egyptských faraónů až do takových podrobností jako jsou sňatky mezi sourozenci ve vládnoucím rodu. Důležitější ale je, že tady začíná poklidnější, a přece jen typičtější etapa toho, čemu říkáme helénismus. Ptolemaios si s sebou přivádí své vojáky a vytváří z nich (a z dalších Řeků, kteří tam přicházejí jako obchodníci) řeckou vrstvu obyvatelstva; ale jejich kultura, náboženství i celý životní styl se zejména v Egyptě promíchává s orientálním světem. A aspoň zčásti je to míšení docela záměrné.

Někdy mezi lety 312 a 305 se takto, po vzoru ptolemaiovského Egypta postupně uklidňuje celé bývalé Alexandrovo území. V roce 305 se skoro jako řetězovou reakcí všichni tito vojevůdci (všichni, kteří se udrželi až do té chvíle) prohlašují za krále: každý ve své říši. Znamená to, že v podstatě už končí sen o získání celé říše a nadále už se povedou spíš jenom jednotlivé války o sporné hranice a pod. Dokonce i následnictví v těchto nových státech se více/méně udrží jako rodové:

- v Egyptě už zmínění Ptolemaiovci

-v Sýrii Seleukovci a

-v Řecku a Makedonii po jistých peripetiích potomci Antigona monofthalma (=Antigonovci)
 

Nás ze všech těchto pánů budou zajímat pro začátek právě jen Ptolemaiovci, protože jediný výboj, který si dovolil Ptolemaios- zakladatel (Ptolemaios I.Sótér = v helénismu se nosí tato podobná skromná sebeoznačení) byl připojení Palestiny.

Palestina bude až do roku 198 patřit k Egyptu. Což znamená zase jednou století relativně klidného, usedlejšího života.
 

EGYPTSKÁ (PTOLEMAIOVSKÁ) VLÁDA V JUDEJI

do 198 Palestina součástí Egypta (ptolemaiovská asimilace v E., ale "stará garda" řecké vrstvy);

od 198 Palestina seleukovská

(Oniadovci, Tobiadovci, Hyrkan: a) Judsko reprezentují "výběrčí daní"/satrapové? b) napětí seleukovské a ptolemaiovské orientace) Je to vláda relativně příznivá a snesitelná. Především znamená klid a relativní prosperitu. Nedochází k žádným dalším katastrofickým změnám. Judsko se z eg. pohledu prostě podobalo jednomu z těch chrámových okrsků, chrámových států ve státě, jakých bylo v Egyptě plno. Prostě Chrám, který má své pozemky, svou určitou autonomii, řekněme i své poddané, a především platí patřičné daně. Jinak ať si vyznává, obětuje a vůbec dělá co chce. Daně jsou tady základem veškeré komunikace.

Pokud jde o židy je, určitě muselo zanechat vliv i na jejich vlastním sebe-uvědomění a na jejich vlastní sebe-reflexi to, že jsou znovu i zvenčí považováni především za chrámové společenství. Možná ještě výrazněji, než tomu bylo za Peršanů, protože Egypťané si je prostě přiřadili k tomu co znali doma. Židovská identita tady a v této době znamená: to je Chrám a ti okolo.

Státotvorné ambice - naděje na obnovení vlastního království v této době nijak výrazné nejsou. Ale zřejmě ani ten ezdrášovský, rabínský ideál není teď příliš živý, nebo aspoň ne příliš produktivní. Jako by všechno ostatní kromě chrámu tak trochu spalo.

I při egyptském nezasahování ovšem dochází k jedné méně nápadné, ale důležitá sociologické změně: zatímco v Egyptě se na vybírání daní obohacuje především řecká vrstva, v mimoegyptských provinciích (hyparchiích) jsou to hlavně místní zbohatlíci. Kteří se také ochotně helenizují a soustřeďují se hl. do měst = souvisí s novou kulturou. A protože Judsko je nahlíženo jako jakási chrámová autonomie, mají především jeruzalémští kněží blízko k oficiálním úřadům a patří do této kategorie helenizované zbohatlé vrstvy. V této době začíná platit schéma:

zbožný = chudý

bohatý = odpadlík, helénista A v této době se zřejmě začíná vytvářet i jakýsi předobraz saduceů: bohatá jeruzalémská aristokracie, která má svoje pozice v podstatě jenom v Jeruzalémě, nemá příliš valný morální kredit, ale paradoxní shodou okolností má v rukou chrámovou bohoslužbu. Centrum náboženského života. Situace se trochu zkomplikuje až v době, kdy do Jeruzaléma začne pronikat vliv Sýrie.

Seleukovci, kteří nakonec vládli v Sýrii, považovali vždycky za křivdu to, že si Egypt přivlastnil Palestinu. V Palestině se zase jednou jako obvykle křížili dvě zájmové sféry. Válek mezi Egyptem a Sýrií bylo celá řada; většinou začaly pokusem Seleukovců získat další území a končili tím, že se Ptolemaiovci s větším nebo menším úsilím ubránili. Většina bojů se navíc odehrávala už někde na severu a přímo Judska se nedotkla. Ale mocenské střetnutí stačilo na to ,aby rozdělilo vládnoucí aristokracii v Jeruzalémě.
 

Zejména velekněz Onias II se příliš silně a příliš předčasně profiloval pro seleukovsky a situaci využil jistý Tobias, který se stal výběrčím daní a v podstatě nejvýznamnější osobností v zemi. Tím je velekněz poněkud odstaven z politického života a věnuje se víc chrámu, zatímco rodina Tobiadovců se zabývá penězi a politikou. To je situace, která trvá až do roku 198, kdy se konečně Seleukovcům podaří Palestinu získat.

Stručná charakteristika helénismu
 

Poznámka o Alexandrii jako třetím centru jud. vedle Jeruzaléma a Babylona. Postupně nárůst zřejmě už od pádu Jeruzaléma 587 vždycky v krizích;

v době ptolemaiovského panství zřejmě i pokojnější proud migrace.

Přesnější představa nám chybí, protože migrace do Egypta zřejmě dlouho sledována s nedůvěrou (= návrat k eg. hrncům?), Jeremijáš proti ní varuje, ač sám nakonec do Eg. unesen. Centra, která měla přímý vliv na SZ, jsou Babylon a Jeruzalém, eg. mimo. Přesto alespoň Alexandrie velkým centrem židovstva s pravověrnou recepcí helénismu. Pokud jde o biblickou tradici, nezůstala mimo: Septuaginta zřejmě zachycuje tuto tradici.

PALESTINA POD VLÁDOU SELEUKOVCŮ

Dá se říci, že seleukovská říše byla ve mnoha věcech dosti nešťastným protikladem Egypta:

Zatímco Ptolemaios hned po smrti Alexandra projevil obdivuhodný politický instinkt a vybral si zemi s několikatisíciletou integritou,

Seleukos dobýval, co se dalo a nakonec mu zůstalo území sice úctyhodné, ale naprosto nesourodé. Panství Seleukovců sahalo od přístupu ke Středozemnímu moři přes Babylon (tedy území dnešního Iráku) až někam hluboko do dnešního Iránu. To sice byly země, které za lepších časů patřily Perské říši, jenomže to byla právě jen část této bývalé říše, a to dost nešťastně vyseknutá.

Zatímco Ptolemaios mohl v Egyptě navázat na místní tradice a místní kulturu a stylizoval se jako zakladatel XXXII. dynastie,

Seleukovci neměli ve své zemi na co navázat a podle čeho se stylizovat. Jediné, k čemu se mohli obrátit, byl helénismus, to jest cizí kultura řecká, kterou sem přinesli ze svého domova.

Ale i v tom bude citelný a ne dost šťastný rozdíl:

zatímco helénismus v Řecku a Makedonii je přirozený jako vzduch, který dýchají, v Egyptě bude sice programově, ale docela nenásilně srůstat s místními tradicemi (a egyptské poměry poskytnou čas na to, aby se obě kultury v klidu ovlivňovaly), pro Seleukovce je politická životní nutnost, aby helénismus rychle a spolehlivě smetl všechno, co bylo předtím a všechno co se s ním neslučuje. Tady poprvé začíná i helénismus jako kultura být agresívní. Ne vlastní vinou, spíš politickým zneužitím.

Charakteristikou seleukovské říše tedy bude:
 

velice křehká integrita. Bude to říše po dlouhou dobu velice mocná, ale zmítaná uvnitř. A její soudržnost vždycky závisí na okamžitém postavení a okamžité autoritě krále. Přitom tu autoritu nemohou spolehlivě opřít o žádnou tradici, která by tam byla před nimi.

Ta závislost na velikosti královské moci platí do jisté míry pro každou monarchii. Ale právě že jenom do jisté míry: vždycky je určitá setrvačnost, která zakládá stabilitu. U Seleukovců se projeví každý výkyv, každé zakolísání v královském paláci na stavu celé říše. A to je zase zpětně nejlepší cesta k tomu, aby těch výkyvů bylo hodně. Málokterému Seleukovci se podařilo zemřít přirozenou smrtí. Situace, ve které musejí vládnout, je ode zdi ke zdi, jejich říše je velká, mocná, nestabilní a nevyzpytatelná.

Nevyzpytatelná právě i proto, že seleukovský král musí neustále dokazovat svoji sílu, a to činí tradičně v zahraniční politice. Vladařský ideál, na který zůstali Seleukovci nakonec odkázáni, byl přímo Alexandr Veliký A ten nebyl známý svou vládou, nýbrž svým dobýváním. Proto každý Seleukovec vládne především jako úspěšný vojevůdce (a jenom shodou okolností i jako velkokrál. Jeho autorita není dána pozicí trůnu, ale imitací velkého vojevůdce). Proto každý z nich vede alespoň nějakou válečnou výpravu a aspoň se snaží předstírat, že byla úspěšná.

Charakteristikou seleukovské říše bude:

velice křehká integrita, která závisí v podstatě jenom na autoritě konkrétního vladaře - a přitom ani tuto autoritu nelze opřít o žádnou tradici.

Říše je silná právě jen tak, jak silnou pozici má v té chvíli král a drží pohromadě právě jen podle toho, jak odhaduje sílu královské moci.

To sice do jisté míry platí pro každou monarchii a každou diktaturu, ale právě že jenom do jisté míry, vždycky je aspoň určitá rezerva a setrvačnost, které se říká politická stabilita. To právě u Seleukovců citelně chybí. Proto je říše neobvykle citlivá na každý sebemenší otřes v královském paláci. A zase zpětně: seleukovský trůn bude velmi nejistý seleukovský král musí v podstatě neustále dokazovat svou sílu. Nejlépe na sousedních zemích. Domácí autorita se u Seleukovců tradičně buduje na mýtu úspěšného dobyvatele. (to také není příliš stabilizující faktor!)

Jediný, podle koho se nakonec budou Seleukovci stylizovat, je přímo Alexandr Veliký. Proto bude např. jeden z těch významnějších, Antiochos III. v podstatě imitovat Alexandrovo tažení do Indie a Antiochos IV. tažení proti Partům, proto většina Seleukovců aspoň předstírá někde nějakou válku a aspoň symbolicky dobude vždycky někde nějakých pár metrů. (Pokud se jim to podaří. Pokud ne, očekávají těžké vnitropolitické důsledky). Proto je téměř tradičním sportem bojovat s Egyptem o Palestinu.

Zároveň je z toho zřejmé, že i cosi tak universálního a ve své podstatě tolerantního, jako byl helénismus mohlo mít různé polohy: zatímco v Egyptě docela nenásilně srůstá místní tradice s řeckými vlivy (ke spokojenosti obou stran), ve vlastním Řecku a Makedonii je to cosi tak přirozeného, že to ani zvlášť nevnímají, u Seleukovců je helénismus životní a politická nutnost. Jediné, na co vsadili, že by snad mohlo sjednotit vnitřně jejich říši. Bude to helénismus vyžadovaný, a dřív nebo později nutně agresívní.