DĚJINY NÁBOŽENSTVÍ – Milan Balabán

JUDAISMUS

Tento text byl autorizován a lze jej použít jako učební text

-M. Balabán: Bojovníci a trpitelé (Eman)
-M. Balabán: Hebrejské myšlení (Eman)
-A. Lemair: Dějiny hebrejského národa (ERM; přel. J. Mlejnek)
-K. Nandráský: Dejiny biblického Izraela (Bratislava 1994)
-S. Daněk: Dobové pozadí Starého zákona (Praha 1951)
-M. Chiolerio: Blaze tomu, kdo slyší slova tato (Praha 1997)
-S. Segert: Starověké dějiny Židů
-B.S. Childs: Introduction To the Old Testament (London 1979)
-M. Bič: Palestina I,II
-Slovník Judaismus – Křesťanství – Islám (MF)
-F. Kunetka: Budeš se radovat před Hospodinem
-Elie Wiesel: Talmud (Sefer 1993)
-Michael A. Fishbane: Judaismus (Prostor 1996)
-M.-Ruben Hayoun: Židovské osvícenství I (Volvox Globator 1998)
-G. Stemberger: Talmud a midraš (Vyšehrad 1999)
-N. de Lange: Judaism (Cambridge 1985)
 
 

Dějiny hebrejského národa zachovávají kontinuitu, která, ač rušena nejrůznějšími událostmi, trvá. Dějiny jsou jakýmsi modelem, v tomto směru také platí historia magistra vitae.

1. stadium dějin Izraele je nomádství.

Dalším východiskem jsou nábožensko-kultické předpoklady, navazující na zemědělské kulty kenaanu a kulty městských států.

Pak vznik dvojí konfese – staroizraelské a judejské.

Dále Izrael mimo chrám a mimo oběti, kdy nastává nová situace – některé věci bylo nutno opustit, jiné přeinterpretovat. Židovská zbožnost je poexilní, izraelská je od ní značně odlišná.

Pak pokusy o obnovu chrámového společenství a obnova tóry.

Dále reetizace, pokusy o znovuobnovení státu v původním rozsahu a lesku. Objevují se myšlenky tendující k návratu k minulosti, vzniká politický mýtus.

Kolaborace s mocnými (Řekové, Římané) a vzpoury proti nim.

Pokusy o politickou obnovu Izraele, do čehož spadají výstupy apokalyptiků (Da, Mak). Politika a eschatologie patří nerozlučně k sobě, knihy Da a Mak je třeba číst souhledně, jinak je nelze pochopit.

Dalším stadiem je strategie diaspory (egyptské, babylónské…). Fenomén diaspory je významný. Židé jsou mimo vlastní zemi, musejí vyvinout vlastní ritus a kult a vyvinout velkou energii a prosit Adonaje. Diaspory se velmi osvědčily, nemusely se vázat na hebrejský jazyk, mohly přijmout i jazyky cizí.

Izrael se také může jevit jako národ zmítaný dějinami, což vyvrcholilo v našem století, ale trvá již od 586 př. Kr. Lze také ale rozlišit období zimy a tepla (např. období rozkvětu ve Španělsku, kde Židé žili několik století v pokoji), které vrcholí sionismem a vznikem státu Izrael. Byli ovšem i tací, kteří za rozumnější pokládali průběžnou asimilaci, protože Izrael má být kvas, ale jakmile se nahromadí, nemá co kvasit. Jiní si mysleli, že Izrael už dojel a přichází konec židovských dějin.

V čem tedy židovství spočívá?
 
 

V nomádské fázi je to společnost předizraelských a předkenaanských hebrejců. Nomádská společnost je závislá na vůdcích, kteří ví o dobrých pastvách, kteří se rozhodují, kdy odejít, který zná svého boha a jeho jménem se zaštiťuje, takže neznáme ani jména těchto božstev. Bůh této rané fáze je bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Tito tři nejsou spojeni genealogicky, nejde o děda, otce a syna, je to dodatečné dějinné spojení, ale bůh Abrahamův byl jiný než Izákův a než Jákobův. Vznikají tedy tři nové okruhy. Geograficky je s jistotou lokalizovat nelze, Abraham se asi pohyboval okolo Chebrónu. Jde o staletou zkušenost vůdců, jimž se zjevil Bůh. Nebyl to ještě JHWH, ale Él, Éloah, ten, kterého zná kenaanský i ugaritský panteon. Neměl jméno, bylo velmi široké a anonymní, ozřejmit je bylo možno pouze skrze toho, kdo se ho dovolával – bůh Abrahamův. Byl to bůh otcovský, proto můžeme zařadit tyto okruhy do otcovských náboženství.

Zkratkou duchovního rozvoje je to, že Abram stává se Abrahamem. Stojí zde již jako hlava celého společenství, jím to společenství dýchá. Slabika –ha- je nenápadným sémantickým náznakem dýchání. Společenství nomádů žije ze zjevení, které se dostalo otci – "Abovi".

Objevují se různá jména boha – El Šaddaj…

Jaakob je také původně jméno elovské, popisuje nějakou činnost, kterou činí El (původně Jaakob-El). Je to ten, který páchá lstivosti, reprezentant náboženské, magické a kultické cti. Teprve později se stává Jisraelem, bojovníkem s bohem, tím, s kterým bůh bojoval.

Jicchak ukazuje také na nomádskou minulost. Je to  3.os.sg, tedy ten, který se směje, původně Jicchak El, tedy El se směje. Jicchak není Smíšek, směje se El, protože kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. s-ch-k původně znamenalo hrát si ve smyslu pokusit se druhého hrátkami znásilnit. To bylo později aplikováno na určitou životní zkušenost: Abraham váhá, zda má uvěřit narození syna, Sára se smála. Vina ale padá na Abrahama, Jicchak je znamení Abrahamovy nedůvěry, kterou si měl stále připomínat. Jicchakův bůh je pánem vody – stále kope studně, jméno Beer-šeba (= studna přísahy). Pojí se zde požehnání (vodou, polnostmi) s přísahou.

Jicchak je otcem dvou podivných synů: Esáv reprezentuje jiný svět, je spojen s kulty, které souvisely s lovem. Proto si také přeje šočovici, jejíž hlavním znakem je to, že je červená (dam) a znamená krev. Jaakob je ten, který bydlí ve stanech, bydlení ve stanu byl způsob existence, či zvěst o modu existence – odkázanost na boha. Esáv chtěl mít něco pevně v rukou, dej mi to červené, nebo zemřu, chtěl krev. Jaakob poslušně zůstával ve stanech. Pak se dovídáme o setkání Jaakoba s neznámým u brodu Jabok. Ta bytost je nazývána ???? = někdo, kdosi, nikdo, stínový démon, bezejmenný bůh. Jaakob vítězí, dostává požehnání, démon prchá, protože přichází jitřenka, jeho noční úloha končí. Odtud je jméno Jisrael, protože tento bůh poskytuje Jaakobovi tu výhodu, že mu dává nové jméno, které je v dějinách velmi frekventované. Jaakob je vykreslen v zajímavých historkách, má podobné rysy jako Odysseus. Žije u pohanského Lábana, jakýmsi svatým podvodem se obohacuje a odpoutává a vrací se domů (jako Odysseus do Ithaky). Jiným významným činem je Bét-el, kde je Jaakobovi dostává zjevení a zakládá svatyni.

Tyto tradice nám ukazují na staré izraelské tradice a na osidla, která se tu ukazují. Každá usazenost je Bohem likvidována. Neusazenost byla nejprve vnějšně dána, byli nuceni vegetovat na okraji nějaké osídlené země, kde byla na rozdíl od pouště pastva, a to za jakoukoli cenu, takže se muži stávali žoldáky činámezdními lidmi podle smlouvy, kterou uzavřeli – hebrejsky ???? . Tento pojem se později stal centrem vztahu Izraele a Hospodina, byla to smlouva, kterou Hospodin s Izraelem uzavřel.

Tito nomádi byli hebrejové, původ je dodnes nejistý. ??? znamená procházet, je tu souvislost s ‚Chabiru‘, což byli nezakotvení lidé, poutníci, provokatéři, chápající svůj život jako něco příležitostného. Byli eticky nejednotní, stejně jako hebrejové, měli spíše sociologicko-náboženský význam.

Další fází je příchod do Egypta a život tam. Jákobovci hledali v době nouze pomoc v Egyptě (Misrajim), který byl napájen vodou božského Nilu, takže nebyl závislý na vegetačním období. Soužití s Egypťany nebylo moc šťastné. Malý Moše vytažený z vody je hebrejský Osiris, nabídnutý faraónově dceři. Mojžíš se pak utíká do exilu kde se setkává s midjánským božstvem, JHWH, které původně sídlilo ve stromu, byl to bůh stromu, k Mojžíšovi však již mluvil jako Hospodin. Mojžíš žil původně velmi šťastně (měl ovce, ženu, žil zadobře s tchánem), ale najednou přichází konfrontace, Mojžíš je nucen Adonajem vrátit se zpět do Egypta.

Tradiční podání mluví o tom, že všechny kmeny byly v Egyptě. Druhá teorie, která je stále živá a patrně velmi solidní tvrdí, že jen některé kmeny byly v Egyptě, a to kmeny Josefovské. Třetí hypotéza mluví o tom, že žádné kmeny v Egyptě  nebyly . Tato teorie je zastávána hlavně severskými badateli, stál za ní i Daněk. Je spíše sociologická, tvrdí, že vpádem Izraelců do Kenaanu bylo sestoupení hebrejců usazených v horách dolů. Byla to jakási revoluce, ti, kteří byli pokládáni za bezvýznamné, se najednou dostali nahoru, protože jejich náboženství mělo co říci. Chce se ovšem sdělit, že to byl Adonaj, který popadl svůj lid a vytáhl ho pomocí příliš tichého Mojžíše a příliš diplomatického Árona z Egypta, který byl i náboženským nebezpečím. V minulé době, chtělo-li se něco zdůraznit, musela se k tomu domyslet nějaká minulost. Varovat před Egyptem šlo pouze tak, že byla vytvořena inspirovaná legenda o zajetí. Egypt byla velmi kulturní země, s níž měli Izraelci a vztahy velmi pěkné a mohli se od něj leccos naučit. To je vidět i na biblických spisech, kam pronikla egyptská moudrost. Navíc ne všichni faraoni byli na dělníky jako psi, byli i hodní, aby se ukázalo, že Egypt nebyl celý k zahození, jen se nedívat nahoru k Adonajovi, ale dolů k pramenům Nilu, kde plavali posvátní krokodýli. To bylo třeba zamezit.

Putování pouští je také velmi silně stylizováno, lid putoval od jednoho svatého místa k druhému. Je to ukázka toho, že mezi Egyptem, zotročující zemí, a tou vlastí, která má být, je cosi mezi – poušť. Právě v té pustině, kde bylo málo jídla a pastvy se ozývalo slovo Hospodinovo. V Kenaanu to pak bylo už jen horší. Přechod pouště je plný podivných zvěstí.

Vstup do Kenaanu byl něčím novým a zlomovým, proto nemohlo biblické podání připustit, aby Mojžíš Izraele dovedl až tam. Vytvořilo tedy půvabnou legendu, že Mojžíš zemřel na hoře Nebo, ale jak? Buď vstoupil do nebe, jak to popisují apokryfy, nebo prostě zmizel, či někde anonymně zemřel jako světec.

Dalším velkým problémem je okupace Kenaanu. Byl to proces velmi složitý, historicky tomu nebylo tak, jak to popisuje Sd a Joz, ale pravděpodobně to prolínání mohlo trvat celá staletí. Vyvstává otázka: Byl Jeruzalém dobyt hned na začátku? Byl, byl tam celý archiv. Čteme však, že až David dobyl Jeruzalém. Je tedy jisto, že prolínání byl postupný proces, spíše misijní než okupační. Etnikum zvané později Izrael prokázalo větší duchovní sílu, takže přemohli kenaanské náboženství. Nebyl to žádný puč, Kenaanci nebyli vyhnáni ani vyhlazeni, ale asimilovali se.

Veškeré oběti přijali Izraelci od Kenaanců, vlastní jim bylo jen vyhánění kozla jednou za rok. Izraelci přijali od Kenaanců co mohli. Oprávněně se předpokládá, že v některých svatyních se bohoslužeb účastnili jak Kenaanci tak Izraelci, některé kenaanské svatyně Izraelci prostě převzali. Izrael prostě neproplouval dějinami jako zlatá rybka.

Také postava Jóšuy je velmi silně stylizována do důstojnické a útočnické podoby. Kenaan Izraeli patřil, protože tuto zemi Izraeli Hospodin prostě dal. Tak to zdůvodňují i někteří dnešní rabíni. Sloveso dát (nagaja) je základním pojmem deuteronomistické teologie. Po dějinné stránce se to však jeví rozporuplně, nedokážeme objektivně posoudit, co je přidáno z důvodů liturgických a co je skutečná historie.

Soudcové byli skvělí mužové, kteří reprezentovali Hospodinovu sílu. Izraele se ujímali v době ohrožení. Síla je označována jako ruach (vítr, vánek). Doba soudců je koncentrována kolem data 1050 ante, je to doba upevňování víry v Hospodina. Starobylé kenaanské zvyky musely být přeobsažněny, nasměrovány k Hospodinu, který je schopný sám dát radu (věštění z jater, šum stromů). Soudcové nemuseli být nutně historickými postavami, jak je to vidět např. na Deboře, která byla v pozdějším podání vedena jako prorokyně a soudkyně. Její jméno znamenající Včela ukazuje k mytologickému pozadí. Je to doklad henoteismu ve SZ – byla zde nižší božstva, která byla podřízena vůdčímu bohu, v Izraeli tedy Hospodinu. Debora = včela zní podobně jako dábar=slovo, věštecký výrok. Včela "mluvila", neboť bzučela. Debora byla patrně první izraelskou bohyní, byl jí podřízen Barák. Debora je symbolickou zástupkyní tóry, proto Debora = tóra. Tóra byla institucí a nadřízeným orgánem, muselo jí být dbáno, stejně jako Debory. Debořina píseň je vyjádření Hospodinovy svrchovanosti nad všemi okolními bohy.

Samson je Sluníčko, tedy Slunce, patrně další božstvo, které muselo být izraelizováno. I on patří do henoteismu. Reprezentuje Slunce a jeho sílu, jeho vlasy jsou jasným výrazem slunečních paprsků, bez nich byl naprosto bezradný. Dalila není pohanská kurtizána, která se Šimšona zmocnila. Celý mýtus byl izraelizován, ze Šimšona byl vytvořen soudce, nadto jako nazír – nesměl si stříhat vlasy, nesměl pít nic opojného. Šimšon zde vystupuje jako svědek Hospodinův, který zklamal, ale nakonec uspěl, neboť pod troskami chrámu pohřbil řadu pohanů.

Jiným podivným soudcem je Ehud, který zabil moabského krále Eglóna. Eglon (?) je býček, Ehúd ovšem zabil pohanské božstvo, lze to dokázat i z dalších zmínek (vyhřezlá střeva…). Soudcové tedy měli vysvobozovat Izraele a reprezentovat sílu Hospodinovu.

Gedeon pak ukazuje, že nikoliv hlouček mužů, ale Hospodinův vtip a pomoc vede k vítězství. Gedeonova doba přichází po zničení posvátného háje, do čela se dostává naplno Hospodin. Máme ale také postavy, které zapomenou na pověření od Hospodina a nechají se sami uctívat, jako Gedeon později.

Před dobou králů se objevuje Samuel (=slyší Bůh), který vystupuje jako renovátor v době duchovního sucha, učí lid znovu naslouchat Hospodinu. Králem byl Izraeli sám Hospodin. Král znamenal pro Izraelce také zneužití moci. Celá doba soudců je charakterizována diskusí o moci, co je to moc, jak se dá královská moc postavit vedle moci Hospodinovy. Proto první král Šaúl nese ve svém jméně (šeol = podsvětí) náznak smrti. Saul musel být popsán značně negativně, aby vynikl David. Jsou mu ale připisovány zásluhy, např. v písni na oslavu Saulovu a Jónatanovu. Lid se bál, že nastane fúze moci Hospodinovy a královské. Král byl sice jen služebník Hospodinův, ale byl vybaven velkou pravomocí i v oblasti kultické. Pokud na sebe strhne více, než mu přísluší, stanese králem božným. To je negativní rys celého údobí králů (prvním případem byl již Abímelek). Tento ostych před královstvím provází veškerá biblická podání. Saul se zaplétal do věcí, které mu byly zakázány, přisvojoval si funkce kněžské, což v očích Samuelových bylo velmi zlé. Po vnější stránce byl Saul  vynikajícím panovníkem, zastal se vždy svého lidu, byl to geroj, pozvedl jednotlivé kmeny a hloučky na vyšší úroveň, nedbal jen na sebe. Ale právě proto, že byl tak veliký a statečný, bylo nutno hodit na něj nějaký stín, což se také stalo. Na některých místech je Saul označen za choromyslného, což značilo posedlost démony, odvrácení tváře Hospodinovy.

Tu nastupuje David, který magikou své hudby vyhání démony ze svého krále (exorcismus hudbou). David je charakterizován jako ctitel Zákona, má několik zcela neobyčejných zásluh: Dobyl Jeruzalém, oblast Jebuzejskou. Jeruzalém byl centrem kenaanského pohanství, byla tam deponována propracovaná ideologie a teologie. Byl nedobytný jednak svou polohou, jednak byl magicky chráněn slepými a kulhavými, kteří byli pokládáni za osoby "tabu". Jejich vystavení na hradbách znamenalo, že ochrana je perfektní. Kulhavci byli ale odstraněni, město bylo dobyto také vynikající strategií – proniknutím vodní štolou. Jeruzalém se pak stal izraelským centrem.

Pozoruhodné je, že jméno krále, později nazíraného jako krále mesiášského, bylo převzato z jeruzalémského panteónu. David je titul, Miláček bohů (dód = miláček). Proto nevíme, jak se druhý izraelský král jmenoval. Podobně i jeho nástupce Šalomoun  (šalom= pokoj) má přízvisko po vzoru jeruzalémského božstva (šlm), na něhož svým jménem odkazuje. David je ten, který ctí Zákon, což je znázorněno převážením schrány ve veselém průvodu. V tomto průvodu se znelíbil své manželce Míkol, protože respektoval tehdejší zvyky v průvodech a vířivě tančil před truhlou. Tanec patří k náboženství obecně, k izraelskému také a značně. Byla to nonverbální forma bohoslužebného vztahu. David je na druhé straně líčen jako veliký darebák a lump. V tom je velikost biblického podání, že velké postavy jsou zároveň ‚obdařeny‘ velkými stíny. David je cizoložník a vrah, protože nepřímo zabil Urijáše, Batšebina manžela. Davidův hřích je pak reflektován v řadě dalších biblických knih, zvláště v knize Žalmů.

Šalomoun byl monarcha, vytvořil obrovskou říši a okupoval okolní oblasti. Vytvořil ideu "širokého" náboženství, propojil izraelské náboženství moudrostí okolních národů. Měl asi 1000 žen. Chtěl-li kdo zlomit moc krále, musel ovládnout i jeho ženy, jak se to pak stalo veřejně na střeše, když Abšalóm přede všemi znásilnil ženy svého otce. Zvláštní Šalomounova postava trčela nad všemi ostatními, pozdější podání si s ním nevědělo rady. Byl to muž moudrý, měl kolem sebe proroky, ale byl to zároveň synkretik, takže se neví, kde byla hranice. Biblické podání to zvládlo vtipně, když připsalo Šalomounovi několik biblických knih (Pís, Kaz, Př). V Písni je Šalomoun ukázán jako mladík se všemi svými erotickými půvaby. V Přísloví  je již duchovně vyzrálý, již prohlédl různé svody, které ho obklopovaly. Autorem knihy Kazatel je pak prý starý Šalomoun, který poznal, že i královská moc je pomíjející.

Největší zásluhou byla však stavba Jeruzalémského chrámu. Byla zde touha, aby Hospodin měl svůj dům, aby měl kde bydlet, protože podle tehdejšího pojetí bůh, který nemá dům, není bohem, je to homeless božstvo, božstvo bezprizorní. Proto již David usiloval postavit chrám, ale nebylo mu to dovoleno, protože jeho ruce byly plné krve. Šalomoun sám ale nebyl sto prostřednictvím svých stavitelů a umělců chrám vybudovat, postavil jej muž z Týru – Chíram, což je náznak jakéhosi odstupu od celého projektu chrámu. Za časů Šalomounových také začínají vnitřní nepokoje, země se organizuje do žup, vzrůstá sociální i náboženská nervozita, která vede až k roztržení království do dvou říší. Tato disrupce je velmi podstatná, neboť usměrňuje další náboženský vývoj (rok 933).

Důvody a kořeny rozdělení: sociální útlak, ale na druhé straně zde bylo od počátku obrovské náboženské napětí v pojetí boha a božství vůbec. Bůh byl nezobrazitelný, nebylo možno zachytit jeho podobu. Na Serveru byly odedávna pokusy Hospodina nějak materializovat, spojit ho se symbolem síly. Tam byl Hospodin zobrazován jako neviditelný, ale na podstavci dvou býků. Tanec kolem zlatého telete v Ex 32 je zpětná projekce tohoto rozporu.

Výkřik “K stanům svým, ó Izraeli!” znamená také “K bohům svým, ó Izraeli!”. Příběhy králů jsou pak podány paralelně, struktura je jasná. Deuteronomista rozdělil krále na ty, kteří šli po cestách Hospodinových, a na ty, kteří z této cesty sešli. Historie severního království se podobá četbě hororů, je zde stálá snaha kompenzovat Hospodina nejrůznějšími božstvy, vystupují zde i matky králů, které znázorňují přírodu jako cosi božského.

Dalším zlomem byl zánik obou států. Objevuje se obrovský tlak zvenčí, Izrael se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny – Egypt a Babylón. 722 padá Samaří, obyvatelstvo je odvlečeno do Asýrie a asimiluje se. Juda pokračuje, poslední král je Sidkijáš. 587 padá Jeruzalém, chrám je poničen, nastává několik deportací. Údobí zajetí je velice významné. V Babylóně vystupuje Deuteroizajáš, který mluví o služebníku Hospodinově. Připomíná lidu, že tak, jako Hospodin stvořil zemi z ničeho, stvoří také z politického ničeho nový lid, který se vrátí a obnoví chrám, snad i později vytvoří nový stát.

Místodržícím v Izraeli se stal Gedaljáš, o němž se někteří domnívali, že to bylo babylónské božstvo, ale nepotvrdilo se to. Byl to muž kompromisu, schopný a podporovaný Jeremjášem, který volal Judu k odpovědnosti, předpověděl zajetí, jakožto způsob Božího soudu. Nebyl ale pochopen a vzat vážně.

Reformátorem byl také Jóšijáš, který znovu zavedl pesach, pokusil se zavést i obřízku. Jeremjáš ale požadoval ještě reformu srdce.

538 vychází Kýrův edikt, zachycený u Ezd, který umožňuje židům návrat. Kýros byl tolerantní i k jiným národům. Co se týče Kýra, máme velice zajímavou theologickou výpověď u Deuteroizajáše: historický Kýros je nazván mesiášem. Mesiáš měl být nějaký Davidovec, syn Davidův, který byl pokládán za mesiášského krále. Mesiáš tedy není pouze duchovní titul, jak se zdá. Mesiáš je ten, kdo je pomazán, tedy vlastně každý král. V eschatologickém horizontu byl mesiáš ten, kdo přijde na konci věků a nastolí pořádek, jeho funkce byla tedy spíše politická, byl to napravitel, reformátor, reorganizátor, ten, kdo svrhne jha všech nepřátel. Tím se také liší křesťanská a židovská představa, ta je věci blíže. Proto byl mesiášem nazván Kýros (Kuruš). Vydání ediktu byla pro židy velmi významná událost, obrovská akce.

Do Jeruzaléma přichází Juda pod vedení Šéšbasara. Začíná stavba 2. chrámu, vystupují proroci Ageus a Zacharjáš. Ageus se zaměřuje na dobudování chrámu, na kult, na vnější struktury, které musely být obnoveny. Deuterozacharjáš je pak plný vizí až mesiášského rázu. Je zde očekávání mesiáše, který je ztotožněn se dvěma postavami: s veleknězem Jóšuou a s představitelem Judského lidu. Tyto naděje se však nesplnily.

Ezdráš a Nehemjáš se stali otci nového judského společenství. Podle tradice je Ezdráš prorok, jeho funkce je  učitelská. Nehemjáš má spíše politické úkoly. Ezdráš znamená pomoc, je to jakýsi prototyp Boží pomoci, nejsou tak důležité historické momenty, ale intence: Hospodin pomáhá svému lidu k samostatnosti. Nehemjáš znamená potěšitel, potěšování (mxn) znamená napravování, upevňování, je psáno, že Nehemjáš potěšoval hradby. Tato dvě jména tedy ukazují na Hospodina, který je eben ezer, pomáhá a potěšuje svůj lid. Dílem Ezdrášovým je písemná kodifikace starých textů Pentateuchu. Jeho základním důrazem je Zákon. V jeho době se jednalo o bytí či nebytí národa, protože se lid mísil s cizozemkami, což se Ezdrášovi nelíbilo a přinutil muže rozejít se se svými pohanskými ženami.  Šlo o samu existenci, bylo nutno zvolit drastickou metodu. Tato etnická čistka může tedy být pochopena i z druhé strany. Je to také živná půda pro pozdější zákonictví, zvl. v období helénismu, která je zahájena Alexandrem Velikým a jeho vítězstvím nad Persií.

332 se Alexandr objevuje v Jeruzalémě. Po jeho smrti roku 323 v Babylóně se říše dělí, nad Mezopotámií vládnou Seleukovci. Alexandr nebyl žádný humanista, byl to válečník, ale vytvořil možnost nové kultury a nového pochopení náboženství jakožto kultury. Jedním z vynikajících znaků helénismu je otevřenost člověka k druhému, k jiným kulturám. Byly hlásány kosmopolitické ideje. Byla zakládána gymnasia, helénismus kladl důraz na kalokagatii, soulad ducha a těla. Gymnasia byla výučnými spolky, které vyučovaly kultuře i soutěžím, kde bylo zvykem, že mladíci zápasili nazí (gymnos = nahý). Mladíci se učili, že bohové jsou různí, ale nezáleží na jménu, nýbrž na funkci. Byla pomíjena tóra nebo nějaký kodex, takže vznikaly rozbroje. Saduceové, kteří byli velekněžími, usilovali o to, aby i Židé navštěvovali tyto školy, ortodoxní byli proti, protože se báli synkretismu. Negativní stránkou byl pokus potlačit židovskou víru a vyznání. Takovou hrůznou postavou je Antiochos IV. Epifanes, vládnoucí ve 2. stol., který nakázal uctívat pouze řecké bohy. Byl zavražděn velekněz Onias, patrně velice ryzí a významná postava. Židům bylo zakázáno vlastní vyznání, v chrámu byla na oltář položena vepřová hlava – to je ta ohavnost v chrámu. To popisují knihy Makabejské, které je nutno číst zároveň s knihou Daniel, přestože spolu zároveň nesouvisí. Proti tomuto útlaku se vzbouřili Makabejci (Hasmoneovci), otec Judy – Matatiáš – zabil žida, který obětoval na oltáři postaveným Epifanovými poskoky. Po této vraždě se věci ujímá Juda Makabejský, který zakládá bojové oddíly, přemáhá nadvládu a dosahuje samostatnosti. To je patrně první samostatný judský stát, který navazuje spíše na Saula než na Davida a Šalomouna.

Významnější je však znovuvysvěcení chrámu r. 165 ante, dnes slaveno jako chanuka. Tehdy si byl Juda Makabejský ještě vědom, že duchovní věci jsou prvotní a politika je druhotná. Později byl tento vztah obrácen. Politika vždy stála bokem, mimo úvahy, teď se začala pomalu dostávat do středu dění. Samostatný stát byl pokládán za znamení Hospodinovy přízně a za možnost oslovovat i ostatní svět. Politika měla náboženský ráz, jasně navazovala na velkoříši Davidovu a Šalomounovu. Za Makabejců byl judský stát rozšířen téměř do původních hranic.

Již tehdy se ale objevila skupina, která s náboženskou funkcí politiky nesouhlasila, nesouhlasila s jejím centrálním postavením – chasidové, kněží, předchůdci farizeů. Spokojili by se s tím, kdyby byla pouze náboženská autonomie, ostatní pro ně bylo naprosto okrajové. Vytvořilo se napětí mezi Makabejci a chasidy, proto se chasidové také přidali k Římanům, neboť se domnívali, že Judova politika se musí brzy zhroutit. To pak také hrálo významnou roli. Makabaios = rovný kladivu. K Judsku byly připojeny tři samařské okresy, Makabejci zabírají významné role v politice i kultu. Začíná řada trpitelů, mučedníků a martyrů. Z řad lidu se objevovali zvláště mladí muži, kteří byli ochotni pro víru jít na smrt, jak to popisuje 3Mak 7. Již za řádění Antiocha IV. se objevuje jiná myšlenka, se kterou je martyrium silně spjato – myšlenka vzkříšení. Ta vznikla v řeckém světě na základě úsudku víry, že není možné, aby tito mladí lidé zemřeli a byl konec. Je tedy nutno předpokládat, že tito budou rehabilitováni, a když ne tady, tak na onom světě, což předpokládá povolání zvláště spravedlivých (takže samozřejmě martyrů) k novému životu. Izraelci ještě žádnou víru ve vzkříšení neznali. Dalším momentem, který se objevuje od doby makabejské, je nesmrtelnost. Je to novinka, která pozdějším zpracováním úplně schválena nebyla, ale některé myšlenky byly přejaty.

Odrazem makabejských zápasů je Daniel, také tam se na konci objevuje myšlenka vzkříšení, která pochází ze stejné doby. Ohniska těchto knih jsou stejná – utrpení a vzkříšení z mrtvých. V knize Daniel se také objevuje theologie dějin. Zárodky vidění etap dějin, které na sebe navazují, vidění postupu Božích činů, nevznikla teprve u Augustina. Na toto pak navazuje Ježíš, který se ztotožňuje se Synem člověka a tím interpretuje to, co Syn člověka nesl. Syn člověka je výraz dvojznačný: zdůrazňuje pravou lidskost oproti zvířeckosti (proto jsou říše u Da označeny jako zvířata). Je to výraz nejen individuální, ale také kolektivní, vyjadřuje společenství určitých lidí (jako třeba ebed JHWH nemusí znamenat jen jednoho člověka, ale několik lidí nebo také Izrael). Takže Syn člověka může být také Izrael, který se považoval za společenství Hospodinovo. Syn člověka ukončuje éru dějin a nastoluje éru svobody. Je to tedy jiná představa než představa maššíjacha, ale je s ní kongruentní.

Příklon k Samaří a zabrání jejich oblasti je patrně podstatou skluzu celé této revoluce. Kvůli centrálnímu postavení politiky také patrně nebyly knihy Makabejské zařazeny do sz kánonu, husité měli Makabejce velice ve cti, Ktož sú boží bojovníci je píseň téměř poslepovaná z citátů z knih Makabejských. Tehdejší velekněz Šimon, zakladatel rodu Hasmonejovců, situoval nový letopočet právě do makabejského povstání, byl ale zavražděn vlastním zetěm. Celá revoluce se pak svezla a zhroutila do mocenského zápasu, od mučednictví se přešlo až k agresivitě. Po Šimonovi nastupuje Jan, který zničil samařskou svatyni na hoře Gerizim. Farizeové protestovali proti zrovnoprávnění náboženství a politiky. Alexandr Janaios si pak podrobil celou Palestinu. Utvrzoval se odpor farizeů, saduceů a chasidů, kteří si pozvali na pomoc Seleukovce. To se ale nepovedlo, a Alexandr se pomstil tím, že dal v Jeruzalémě naráz ukřižovat 600 židů. Křižování bylo použito v revoluci proti vlastním lidem, památku těchto chasidů je třeba vzít v úvahu v myšlenkách na Kristův kříž. V letech 76-67 nastoupila manželka Alexandrova – Salome. Sílí farizeové (parisaioi = oddělení), jednání mezi vládkyní a židy se nepovedlo a do hry vstoupili Římané.

Josephus Flavius byl první skutečný historik (díla Starožitnosti, O válce židovské). Makabejci měli nebývalou politickou úspěšnost. Navíc byl neutralizován helénský vliv, zvláště tam, kde zasahoval do židovského kultu, ponechán byl ovšem v kulturní oblasti. Na druhé straně bylo však napětí mezi tóricky věřícími a saduceji (potažmo farizeji), kteří byli ochotni ke kompromisům, a Makabejci. Toto napětí bylo zásadní. Bez politické samostatnosti by se farizeové klidně obešli, jen kdyby jim byla zaručena náboženská svoboda. Fenomén tohoto napětí je již znakem moderních dějin.

Stoupá produkce apokryfních (deuterokanonických) knih, kde je třeba se ptát, zda jejich motivy jsou legitimní. Právě v těchto knihách se objevuje celá židovská zbožnost, je to svět modliteb, svět odporu proti náboženským tlakům zvenčí. Je to nový typ literatury, který má obrovský význam. Zároveň vzniká mišna a společenství esejců.

Nastupuje ale Řím a konec samostatnosti Judska. Roku 63 ante připojil Pompeius Sýrii k Římu, dobyl Alexandrii i Jeruzalém, ale kult je stále povolen. Území dobytá Hasmoneovci byla odtržena od Judska pryč. Staví se pobřežní města, která mají statut autonomních veličin. Jeruzalémská obec je podřízena veleknězi, ten pak místodržiteli provincie. Byl povolen samaritánský kult, Makabejci nestihli Samařany vyhubit, protože byli velice odolní. V čele judského území a synedria stál Hirkános. Synedrium byl nejvyšší správní orgán pro věci světské i duchovní. Hirkános se pak za loajalitu k Caesarovi stává dědičným veleknězem, Caesar dovoluje znovu opevnit Jeruzalém.

Idumejec Antipater se dostává k moci nad provincií, jeho synové dostávají do správy jednotlivá území. Úspěch zaznamenal jeho syn Herodes, kterému se podařilo vymýtit kriminalitu, která byla obrovská. Roku 44 ante se stává místodržitelem Casius. Po vítězství Marka Antonia roku 34 dostává Herodes titul tetrarcha, již roku 40 dostal za zásluhy titul král Judska. Herodes byl otcem národa, byl to svým způsobem člověk ušlechtilý a starostlivý, vykonal maximum pro židovskou obec. Vystavěl Jeruzalém, opravil chrám, stavebně byl velmi úspěšný. Znovu vybudoval Samaří (Semasté), založil další města jako Paneion, Alexandrie, restauroval hasmoneovské pevnosti (Alexandrion, Hirkanion). Byl to stavební a organizační génius, stavitelství se šířilo i za hranice (Týr, Sidón, Rhodos, Tripolis, Damašek, Athény, Sparta). Používal římskou techniku, řada staveb ovšem byla pohanská, což nepůsobilo dobře. Dost učinil i pro chudé. Byl prostě velmi úspěšný. Obklopil se řeckými helénisty, jako např. historik Nikolaos, z jehož děl čerpal Josephus Flavius. Nikolaos byl také učitel, zrádce i zachránce národa. Po stránce duchovní to ale byla svině. Herodes byl velmi krutý a nesmlouvavý vůči všem, které považoval za radikály. Nejradikálnější pro něj byli farisaioi, kteří se bouřili proti jeho svévolným činům. Herodes dal zavraždit svou manželku, kněze Aristobula, své syny a příbuzné. Nad hlavním vchodem do chrámu byl umístěn orel – symbol římské nadvlády. Objevilo se také 40 mužů, kteří se pokusili akrobaticky odstranit tento znak, ale byli udáni. Herodes všechny upálil i s učiteli, byla to veřejná poprava. Své frustrace léčil Herodes mohutnými pogromy, denně popravoval řady farizeů. On to byl, kdo začal křižovat lidi z vlastních řad. Betlémské vyvražďování dětí nelze Herodovi ovšem připsat, v NZ je Herodes pojat jako typ, který stojí proti Ježíši, je popsán nábožensky účelově, úmyslně podtrhuje některé rysy. V jistém smyslu jej lze vidět jako Ježíšův antipól, ale nelze házet na hromadu všechny jeho činy. Má svou velikost i tragičnost. Zemřel ve velkých bolestech roku 4 ante.

Augustus pak rozdělil Judeu mezi syny Herodovy: Archelaos, Antipas a Filipos. Archelaova moc byla okleštěna, i bratři byli jen tetrarchy, tzn. vládli jen nad částí. Archelaos byl sesazen a vyhnán, stačil ještě však založit nádhernou Cesareu. Herodes Antipas je ona pověstná liška (Lk 13). Byl to člověk dravý a chtivý, zamiloval se do Herodiady, což byla mrcha, nutil Heroda, aby se ucházel o královský titul. Nelegitimní soužití Antipa a Herodiady kritizuje Jan Křtitel, který je za to popraven. Nezastavil se u politických kapacit a dokázal na jejich adresu říci tvrdá prorocká slova. Herodes Agrippa se pak stává králem z pověření Claudia.
 
 

NZ podání Ježíšovy osoby je historická stylizace, nelze rekonstruovat jeho životopis. Byl učitelem a možná i ‚falešným‘ rabínem s mimořádnou orientací v Tenaku. Ježíš sám se za Boha nepokládal, jeho Božství bylo v tom, že stál před Hospodinem jako Bohem, že k němu volal jako k Otci (v případě farizea, který mu říká Mistře dobrý). Typické pro Ježíše historického i kérygmatického je právě ukazování a odvolávání se k Bohu, což prvotní církev úplně zasklila. V zápase s gnostiky se pak vyvinula křesťanská dogmatika. Ježíš se narodil v rodině Miriam a Josefa, byl nejstarší, prvorozený. Pracoval jako tektwn, což je tesař, či stavitel krovů či zedník, měl na starost obživu rodiny a práci. Ježíš byl patrně bohémské povahy, nijak usedlý, aby tiše studoval tóru. Byl to člověk, který stále putoval a postupně si shromáždil 12 mužů, kteří zastávali jeho ideje, že Bůh je Bůh, že království Boží nelze ztotožnit s řády tohoto světa, je před námi, ale přitom je již zde. Povolání učedníků u jezera je stylizováno, lze předpokládat, že je získal v synagoze v Kafarnaum, které bylo jeho druhou vlastí.

Ideologickým rodištěm Ježíšovým byl Betlém, kde se podle podání prostě musel narodit, jinak to nešlo. Jeho rodiče pocházeli z Nazareta, ale Betlém byl spjat s Davidem, jehož jméno bylo v mesiášském rodokmenu. Proto bylo nutno vytvořit legendu, že se Ježíš narodil uboze ve chlévě. Tato historka má velký theologický význam, ale je to zvěstná záležitost, není to historie. Vytvoření legendy bylo nutné hlavně kvůli židům, církev potřebovala theologicky pomoci. Ježíšovým vlastním rodištěm byl Nazaret, dnes spíše arabský. Patrně byl střediskem náboženské vzdělanosti. Ježíš se narodil jako normální syn normální matky a normálního otce. Možností je, že Ježíš nebyl synem těchto rodičů, ale že byl i s Marií, která přišla s dítětem, adoptován Josefem. Proto se církevní umění snaží znázornit Josefa jako starého muže. Je pravděpodobné, že Ježíš vyrostl v normální židovské rodině znalé tóry a navštěvující o velkých svátcích chrám.

Zvěstné rodiště je pro Ježíše Kafarnaum (rp;k; = vesnice, mWxn; = Nahum). Zde byla vesnická synagoga, kde se shromažďovali lidé z širokého okolí. V synagoze Ježíš patrně poznal muže, kteří byli ochotni ho následovat. Byli to patrně rybáři. To, že opustili sítě, je patrně stylizace, ale na druhou stranu bylo běžné, že pro duchovního vůdce se rozhodnuvší rolníci či řemeslníci opustili svůj džob a chvíli chodili se svým guru. Ježíš nebyl žid judské oblasti, ale galilejské oblasti. Galilea byla hodně pohanská, bylo zde mnoho židovsko-pohanských elementů. Ježíš tedy nebyl pravověrný v tom smyslu jako židé judští, kteří reprezentovali židovství.

Ježíšův zájem o tóru je podán jako rozhovor s muži tóry, které udivuje svými otázkami a odpověďmi. Je pravděpodobné, že již od malička Ježíš vynikal v zájmu o tóru, že se snažil v tóře rozlišit vrstvy, které jsou důležitější a méně důležité. Ježíš postupně mířil k chrámu, což je také prorocký rys. Jeho skupina musela být nějak dotována. Byli ochotni pomáhat někde na poli či příležitostně, aby někde peníze získali. Byl pak vybrán věrohodný a pozoruhodný muž, aby držel kasu – Jidáš. Pak přišla antisemitská vlna, která Jidáše nazývá zlodějem, což je pro něj obrovská urážka. Jidáš byl spolehlivý, dobře uvažoval, Ježíš nebyl tak hloupý, aby svěřil peníze proradnému. Jiným zdrojem zázemí byly bohaté ženy, které se sletovaly kolem Ježíše a dotovaly celou jeho akci. Postupně se Ježíš blížil do Judska. Jeho styl argumentace byl rabínský, jak je to vidět na jeho odpovědích na úskočné otázky jeho oponentů. Ježíš neodpovídá přímo, ale zpochybňuje již tu otázku.

K tezauru Ježíšových výroků patří mimo jiné i kázání na hoře, které bylo zastíněno apoštolem Pavlem. Právě kázání na hoře, které je sumou sz i mimostarozákonních výroků, je třeba vykládat pavlovsky, je to charakteristické pro Ježíše. Této řeči mohou rozumět všichni, je to naprosto samopřesvědčivé. Nebylo možno vykládat to jinak, každý se zde poznal a věděl, o co jde. Základní motiv byl zcela nepochybný, rozuměl tomu každý, křesťan, muslim, buddhista. Po lidech není požadována žádná ideologie, nejsou manipulováni. Projevuje se zde síla toho slova samotného, které nepotřebuje interpretace. To je jedno z podstatných pozitiv, které Ježíš přinesl, stejně jako uměl skvěle shrnout sz učení a vypointovat to do současné doby. Řada jeho výroků byla na pomezí, hraničila s blasfémií, ale i toto navazuje na Jeremjáše (např. proti chrámu) a další proroky.

Ježíš vykonával tři činnosti: kázání, které ovšem nemělo povahu dnešního kázání, umělého útvaru odpočitatelného na minuty. Byl to spíše plynulý tok slov, který byl přerušován a navazován, při němž se obědvalo, při němž se Ježíš věnoval dětem (což také nebylo košer), ale vše směřovalo k tomu, že Boží království je blízko (basileia tou qeou). Boží království byl známý termín, zesílený židovskou apokalyptikou a 3. částí Tenaku. Království Boží má být rozprostřeno na celý svět, bude zde vládnout Bůh, nikoli světští vládci. Ježíš to nechápal ve smyslu tehdy běžného politického mesianismu. Vedl lidi spíše do nitra, že Boží království záleží na proměně srdce. Byl zde tedy také apel na obrácení (metanoia, hb'WXt.á), což bylo něco velmi konkrétního, jako kdysi za proroků. Nyní to bylo ještě vyostřeno, protože Ježíš žil v apokalyptické době, by očekáván brzký konec světa. Proto bylo nutno se připravit. Ježíš se zde orientoval podle svého mistra a učitele – Jana Křtitele.

Jan se na rozdíl do Ježíše nepohyboval, mluvil u Jordánu. Byla to obrovská postava srovnatelná s Jeremjášem či Ámosem. Měl svůj program, hlásal pokání, zavedl a propagoval křest, který není židovskou a izraelskou záležitostí. Zde Jan nabízí křest ponořením, významné bylo také to, že to bylo u Jordánu. Člověk byl pohroužen do vody, čímž zemřel, pak byl vytažen, čímž byl jeho život obnoven. To pak mělo konkrétní důsledky. To, že Ježíš přišel za Janem a nechal se pokřtít, to dožírá církev již 2000 let, redaktor to měl raději škrtnout. Církevní otcové se chytali za hlavu, jak může být bezhříšný pokřtěn? Zde navazoval adopcianismus. To ukazuje, že Ježíš měl svého mistra, který dokázal promluvit i k politickým záležitostem, kvůli kterým pak byl popraven. Jan souvisel ještě s kumránským hnutím, takže rozhodně nebyl osamocen, vystupovala řada jiných významných osobností. Ježíš se od Jana učil, dá se říci, že byl jeho žákem. V evangeliích je jasně ukazováno, že Ježíš je mnohem větší než Jan, což Jan sám uznává. To vše je velká theologická stylizace, Jan musel být umenšen, aby mohl být Ježíš dosti veliký. Z drobných zmínek vidíme, jak asi věci vypadaly.

Ježíš po křtu odchází na poušť, kde symbolicky opakuje putování Izraelců pouští. Strávil tam 40 dní, 40 je čas přípravy, jakýsi mezičas. Ježíš se od Jana nelišil brzkým příchodem Království či nutností pokání, ale odlišoval se asi ve dvou věcech. Jan Křtitel, pokud souvisel s kumránským hnutím, viděl svět a jeho vývoj hodně černobíle – synové tmy a synové světla. Ježíš nevylučoval nikoho z okruhu Boží milosti a království. Druhým rozdílem bylo to, že Ježíš se choval jako běžný žid, jedl a pil, proto si vysloužil přezdívku ‚žráč a pijan vína‘. Někteří tvrdí, že je to pomluva. Je to jistě nadsazeno, ale vystihuje to fakt, že Ježíš se lišil od asketických kazatelů také tím, že žil normálním životem.

Druhou Ježíšovou činností bylo uzdravování. Tehdy velká osobnost, aby mohla mít nárok na svůj přívlastek, se nemohla omezovat jen na své slovo, ale měla se předvést také na lidech, kteří byli nemocní. Nemoc byl vstup ďábla do lidského somatu, práce zlých sil, které destruovaly člověka natolik, že nebyl schopen se chovat normálně ve společnosti. Zde osvědčil Ježíš svou velikost, i když nebyl profesionální léčitel. Ježíš uzdravoval výjimečně, kdy mělo vyjít najevo, že síla ducha se může projevit i na těle. Ježíš nevystupoval jako klasický léčitel, kterých bylo mnoho, ale spojoval uzdravení s duchovním pojetím.

Třetí činností byl exorcismus. Léčení se týkala spíše lidského těla, exorcismus se týkal spíše lidské mysli. Ježíš zpočátku vystupoval především jako exorcista. Démon byla bytost, která mohla působit dobře nebo zle. V negativním případě vstupovala do lidské mysli, kde se usadila. Představa to byla téměř mytická. To nešlo vyléčit, jen vyvrhnout a vyhnat. Démon z člověka vyšel pomocí slova či doteků. I dnes jsou duševní choroby něčím víc než jen duševní poruchou. Antická představa zla a zlého se od naší příliš neliší, i když jsme dost ovlivněni pozitivistickým náhledem, který již ale přestává stačit. Lidské slovo může být často účinnější než léky. Touto činností Ježíš naznačoval, že tito démoni do přicházejícího času nepatří, že je to něco nelidského a protibožského. Představy o démonech byly spojeny s nejrůznějšími mytickými představami, které dnes již neznáme, proto je třeba to číst opatrně.

Ježíš se snažil dostat do středu věcí, centrem byl Jeruzalém, od něhož tehdejší lidé očekávali mnoho automatické pomoci, právě od chrámu. Ježíš viděl, že je to iluzorní, a proto často tvrdě varoval. Došlo tedy k tomu, k čemu docházelo předtím i potom – k martyriu, které má politický ráz. Jisté je, že to, co se přičítá Jidášovi, je historicky nepravdivé, vděčí to za svůj vznik antisemitismu, který se začal rozšiřovat. V bibli je plevel i zrno, čímž se ale bible nesnižuje. Slovo Boží je za tím. K smrti Ježíše odsoudil Řím, Pilát. Tehdejší raná církev se ale musela před římskou vrchností krýt, proto je celý proces stylizován tak, jako by viníky byli židé a Pilát chudinka. Pilát je tu představen jako filosof (kniha od Plussera: Jesus). Piláta lze přirovnat k Hitlerovi či Stalinovi, i v Římě měl pověst velice krutého člověka. Pilát si ale myje ruce, dokonce má manželku, která nemůže spát. Je to něco mezi dámou a kurvou, namazaná olejem. A najednou vzkazuje svému muži, aby s tím člověkem neměl nic společného. Theologicky je to významné, neboť Bůh si může použít, koho chce, ale toto nelze brát historicky.
 
 

V době makabejské se znovu podařilo vybudovat chrám, byla to vynikající doba, zde je počátek farizejského hnutí, kterému šlo o duchovní autonomii, aby bylo možné aplikovat významné svátky, jako je pesach. Později se odpor obrátil i proti Samaritánům, jež ale nebylo možno nazvat kacíři.

Bylo zde ještě jedno hnutí – Bar Kochba (Syn hvězd), Šimon. Je to plně historická a jasná postava. Roku 117 se zvedlo jeho hnutí, byl velmi dobrým demagogem, takže za ním šlo mnoho zástupů. Římský místodržitel Prufus musel vyčkávat, ale během jednoho roku padla do rukou povstalců Judea, Galilea, Samaří. Snahy o porážku povstalců byly neúspěšné, až Julius Severus zahájil úspěšnou kampaň; obléhal a kalkuloval, což trvalo asi dva roky a nakonec zvítězil. Bar Kochba byl zabit, farizeové se dokonce později ptali, zda pro něj není místa v Písmu.

Hadrián pak přetvořil Jeruzalém v město čistě pohanského charakteru. Židé nemohli vstoupit na půdu svatého města, byla zakázána obřízka, což bylo pro židovstvo katastrofou, stálo to v absolutním rozporu ke smyslu vyvolení Židů. Je to doba hájení území a chrámu, probíhá duchovní kvašení mezi národy. Zeď nářků je pouhým symbolickým zdivem, nikoli pozůstatek starého chrámu.

Vztahy mezi Židy a křesťany do roku 70 neznaly větších rozporů. “Ježíšovských hnutí” bylo nejméně sedm. V roce 70 ale došlo na lámání chleba. Za židovského povstání křesťané prý opustili Jeruzalém, čímž začalo docházet k polarizaci a jisté nenávisti a pronásledování ze strany Židů. Na křesťanské straně se objevily pasáže v evangeliích o odsouzení Ježíše, které jsou v něčem pravdivé, v něčem ne, je to zdroj antisemitismu. Další takové pasáže pokračují i v církevních dějinách, církev se velmi zpupně prohlásila za nový Izrael, který nahrazuje starý padlý Izrael. Křesťanští muži prý před obležením Jeruzaléma odešli do Pelly, zatímco židé zůstali, takže křesťanům byla vyčítána nesolidárnost. Začíná napětí, které se pak projevuje i v NZ, kde jsou místy farizeové líčeni záporně. Avšak sám Ježíš byl svými názory farizeus.

Specifičnost Izraele uprostřed jiných národů ukazuje kniha Ester (román pro večery pod lampou). Izrael je lid roztroušený, oddělený mezi národy. Tato rozesetost je ovšem Izraeli k dobru. Severní Izrael se vzdálil své zvěsti, a proto zanikl. Judsko nebylo lidsky lepší, ale snažilo se uchovat tradici v čistotě a navazovat na ni.
 
 

Židovské svátky:

Všechny izraelské slavnosti krouží kolem šabatu. tbv – 1. přestat, přerušit; 2. dovršit; 3. odpočívat. To je také v srdci judaistické theologie – v Dekalogu. Šabat je odvozován z dvojí tradice: 1) stvoření (arb). Bůh není automatický tvořič, ale sám dává najevo svůj odstup, nesplývá s tím, co tvoří, v jeden celek. 2) vysvobození z Egypta – lid byl vyveden, přešel poušť a dostal se do země, kde měl chválit Hospodina (kniha E. C. Rybák: Židovská Praha; F. Kunetka: Budeš se radovat, židovský rok a jeho svátky. Sabat můžeme považovat za prasvátek židů). Celý týden směřuje k sabatu, v podstatě je tu kvůli sabatu, který je dnem Hospodinovým. Jde o to, aby jméno Hospodinovo nebylo přeslechnuto a aby bylo zváženo. Ježíš tím, jak jednal, potvrzoval sabat jako předzvěst příchodu Mesiáše. (kniha E. Fromm: Budete jako bohové). Odpočinutí je pak přestání, limitovanost lidské práce. O sabatu je zákaz sbírání dřeva a jiných činností (39 zákazů), je to také bohoslužebný den, ale lidé se samozřejmě neshromažďovali pouze o sabatu, to by byla naivní představa. V chrámu se konala přídavná oběť. Byla to právě sobota, co vytvářelo liturgii jak synagogální, tak domáckou. 5. den je den přípravy, pečou se sobotní chleby. Na stole stojí solnička na znamení smlouvy. Otec odchází na bohoslužby a matka zapaluje svíce. Je pronášena modlitba Požehnaný jsi, Hospodine. Vznikla také tb;v; tl;b;k;š– podání, tradice a přijetí šabatu. Šabat se odbývá každý týden, je kvalitativně i kvantitativně na nejvyšším místě žebříčku svátků, je nadřazen všem. Původně byl naturálním a lunárním svátkem, který si Izraelci přetvořili. Dříve hrál velkou roli při pomazávání králů.

Šabat je také zajímavý proto, že my jako křesťané nemáme adekvátní svátek. Neděle není to pravé. V Dekalogu se mluví jednoznačně o sobotě, váží se k ní nejrůznější úkony, nikdy ji nikdo nezpochybnil, ani Ježíš, který ovšem někdy tradiční zvyky překračoval, když použil halachu svým svérázným způsobem. Byl si jako sz proroci vědom, že všechna ustanovení přijatá lidmi od Boha mají jakýsi relativní charakter, jsou zde pro člověka, nikoliv člověk pro tyto svátky, svátky nejsou samoúčelné, mají člověka orientovat a povznést. Neděle není plným adekvátem, znamená něco nového, je to první den po sobotě. Můžeme hájit neděli jako sobotu sui generis. Židé se ale ozývají, že slavení soboty bez příslušných halach není slavením. Křesťan se domnívá, že je to prostě volný den, který nemá žádný pozitivní obsah. První křesťané se scházeli o sobotách, později o sobotách a nedělích, pak již jen o nedělích. Neděle byla ustanovena jako vzpomínka na Ježíšovo zmrtvýchvstání.

Sabat je ustanoven v Dekalogu, který má dvojí znění. Jednou je sabat zdůvodňován stvořením, podruhé egyptským otroctvím. Zdůvodnění stvořením je konkrétní, ale obecné, protože se to týká všech lidí. Hospodin přestal tvořit, proto i člověk má přestat. Lidská námaha je omezená, práce není věčná, spásný je naopak odpočinek, přestání, odstup od všeho, co dělám a jsem. Jiné zdůvodnění stran egyptského otroctví klade důraz na rodinné, hospodářské a otrocké kruhy, které mají také nárok na odpočinek.

Sabat byl znám již před exilem, nebyl ale patrně zachováván jako týdenní svátek. Když se Judejci vrátili po Kýrově ediktu zpět, byli po této nábožensko-právní stránce podřízeni Ezdrášovi, kterého židé pokládají za proroka jako byl Jeremjáš. Zdá se, že až zde byl sabat oficiálně zaveden. V obalu všech halach vytvořil sabat jakýsi plot kolem Tóry, jednotlivé halachy připomínaly Tóru jako takovou. Čtením Tenachu byl Izraelec orientován na to podstatné, co Hospodin žádá od svého lidu.

Každá jednotlivost o sabatu mají svůj symbolický význam. Chleby tACm; připomínají mannu, kterou Izraelci obdrželi na poušti, jeden den dvojitou dávku, což byla příprava na sabat. Na stole pak stojí ještě kalich s vínem a solnička, sůl byla antidémoniakum. Věc posypaná solí byla buď oddémonštěna nebo určeno k zániku. Solil se i pupek novorozeněte jako znamení, že toto dítě je Hospodinovo. Slánka znamenala: Pozor! Démoni jsou blízko, ale my se před nimi nemusíme nijak podělávat.

Již od středověku je sabat pokládán za nevěstu, která přichází jako sám Hospodin. Izrael byl často chápán jako nevěsta, žena či snoubenka Hospodinova. Tím Izrael nahrazoval ženský part okolních náboženství. Matka pak zažehne obě sobotní svíce a pronese požehnání s rukama před očima. Pak ruce rozpřahuje, jako kdyby chtěla světlo rozšířit po celém prostoru. Zde se žena objevuje v kněžské funkci, což je specifikum, jinak je delegována především k výchově dětí. V sabatu je jí ale dáno plné místo. S tím byla spojena i Šekina, kterou Hospodin posílá. Křesťané se snažili jí do protějšku postavit Ducha svatého, což je ale neutrum, jakési ducho. Šekina je ale ženského rodu, který nesmí chybět tam, kde je Hospodin.

Zároveň s tím se koná bohoslužba – kabalat šabat, kde kněz zpívá píseň áydiAd x"l. Kabala není nic esoterního, nýbrž tradice slavení. Po zpěvu žalmů přijde modlitba, pak požehnání nad vínem a zasvěcení sobotního dne. Po návratu ze synagogy se všichni doma pozdraví slovy šabat šalom. Pak předstupují děti před rodiče, kteří jim žehnají, chlapcům zvláště, dívkám zvlášť. Na konec přichází kněžské požehnání. Pak se zpívá píseň o andělích šabatu. Do synagogy totiž židy provází dobrý a zlý anděl. Než otec zasedne ke stolu, pronáší ke své manželce chválu ženy statečné z Pís.

První jídlo zahajuje otec slovy tbv lv, vWDqi. Pak přijde řada požehnání. Otec se napije z poháru jako první, pronese požehnání nad chlebem, při němž je odkryta rouška, která chléb přikrývá. Otec jej láme a rozdává. Pak se jí polévky, zelenina, maso a ryby. Oblíbeným jídlem je šoulet neboli eintopf. Jídlo počítá nejméně se třemi chody, zpívají se hymny zimrot, opěvující krásu šabatu. Na závěr se zpívá Ž 126, oslava vyjití ze zajetí. Po jídle následuje díkůvzdání.

Důležitou součástí je synagoga, jednak jako shromáždění, jednak jako tradice, jednak jako shromaždiště. Bohoslužba za časů Ježíšových mohla vypadat asi takto: Nejprve byla recitována šam;v., pak sólově pronášeny tAxr;b. a hL"pit.á. Byla recitována také modlitba šemone esre, z níž pak vychází Otče náš. Pak následuje Áronské požehnání a čtení Tóry (lectio continua) s jednotlivými úseky tAvr;p;. Tóra přichází vždy jako první, pak dlouho nic, a pak teprve zbytek – hr"t"p.h;, což je úryvek z proroků, který musí odpovídat textu tóry. Poté přichází targúm, což je tlumočení, parafráze, protože hebrejština byla tehdy vydělenou a posvátnou řečí, kterou již moc lidí nemluvilo, něco jako dnes latina. Mluvilo se aramejsky (Palestina) a řecky (diaspora), targúm byl právě aramejský. Přetlumočil to, co bylo čteno a podával zároveň jakýsi výklad. Dnes přibylo ještě ranní požehnání, původně soukromá modlitba, pak verše chvály – žalmy a chvalozpěvy obklopené požehnáními. Poté nastupuje hL"pit.á – hlavní modlitba, která má v sobotu 7 částí. Pak přichází čtení z Tóry a Proroků a výklad. Na závěr přichází modlitba Wnylea; a vDiq.

S východem prvních hvězd sabat končí – hl"D;B;h;á = oddělená. K habdale patří pití vína s vonným kořením za svitu svíce. Pohár s vínem je plný, takže přetéká (Ž 23). Habdala se skládá z modlitby z žalmů a dalších, z požehnání. Otec rodiny pak pronáší požehnání nad vínem. Začíná první den týdne, což je den stvoření – stále znovu nastávající. Jsou citovány texty připomínající stvoření, je oslavován dar ohně podle midraše, kde se píše, že Hospodin zjevil Adamovi způsob rozdělání ohně pomocí dvou kamenů. Pak je pronášena hlavní modlitba habdaly nad kalichem z vínem, z kterého se následně pije a zbytkem je uhašena hořící svíce. Zpívají se závěrečné písně. Do habdaly jsou zapojeny všechny smysly (uchopení, pití, vůně koření, naslouchání, zrak). Na závěr je zvykem si popřát dobrý týden.

Při tomto svátku se spojuje žid se všemi židy v celém světě, což mělo svůj velký význam ještě před vznikem státu Izrael.

Svou roli zde hraje také Šekina, která má roli nevěsty, pomocnice.
 
 

Dalším svátkem byly ~ylig"r. (kroky), svátky poutní. Mezi ně patří pesach, štAbuv; a tAKsu. Stěžejní je pesach = překročení, slaví se 15.-20 nísanu. Je založen na událostech popsaných v Exodu, cca 1235 ante. Tehdy anděl zhouby přeskočil příbytky Izraelců, který postihl všechny prvorozené v království Ptahově. Prvorozený měl zvláštní hodnotu, každý prvorozený byl nástupce faraona, předobraz dalšího Hora. Příbytky Izraelců byly potřeny krví, takže Izraelci mohli v klidu jíst beránka. Krev znamenala, že v tomto příbytku nebydlí Egypťané. Beránek musel být bez vady, nesměla mu být zlámána kost. Musel být dokonale sněden, vše jedlé muselo zmizet. Jestliže rodina nebyla s to beránka sama sníst, musela si pozvat sousedy, aby jej snědli celého. Byl to výraz kompletní pomoci božstva. V pozadí těchto symbolických úkonů byly pohanské kultické představy. Beránek měl chránit kmen před nebezpečím. Účastník oběti se připíná k božstvu natolik, že přejímá jeho sílu a stává se jeho součástí. Také pesach znamenal zvěst o Hospodinově přítomnosti v době ohrožení lidu.

Jiným názvem je tACM;h; gx; = svátek nekvašených chlebů. V pozadí je představa, že je to právě kvas, který má tu rozmnožovací sílu, a proto musí být odstraněn. 14.-15. nísanu se nekvašené chleby jí, připomínají Egypt. Vypijí se 4 poháry vína, vypráví se xf;p, lv, hd"G:h;, kdy otcové vypráví synům, co se stalo oné noci.

Termín p-s-ch označoval původně jakési kulhání, což naráží na starý obřad (např. baalovi proroci na Karmelu, kteří poskakovali a tím jakoby udržovali rovnováhu mezi tmou a světlem). Předizraelský pesach patrně volal po rovnováze přírodních sil. Slavnost měla zajistit hladký průběh nástupu tvořivých vegetativních sil. Naše VP je již vybledlou podobou pesachu. V pesachu však vůbec nepadne slovo o krvi, která se prolévá, natož pití krve. To by se žid raději oběsil. Druhotně to pak znamená Hospodinovu ochranu a přejití Izraelců přes Rudé moře. Krev byla nejlepším prostředkem proti démonům, v mírnějších oblastech se jí kropilo nebo potíralo, ti tvrdší pak krev pili. Krev je tedy apotropeicum.

Ještě v době nomádské byl pesach slaven za jarního úplňku jako přechod ze zimních pastvin na letní. Slavilo se za večer až do noci. Muselo u toho být zabito malé zvíře a yzopem namočeným v jeho krvi potřen vchod do stanu. Yzop byla rostlina očištění, objevuje se ještě v žalmech. Vybrané zvíře nesmí mít žádnou vadu, byl by porušen obětní ritus a oběť by neplatila. I později museli být bez vady kněží. V bibli je idea dokonalosti dobře prokreslena na JK, kterému nebyly zlámány kosti, jinak by jeho oběť neplatila. V rámci patriarchalismu musel být beránek samec. Musel být upečen na ohni, což mělo velikou roli. Oheň znamenal mnoho i v jiných náboženstvích. Pečení mělo svou vlastní kvalitu. Později sice bylo dovoleno zvíře uvařit, ale pečení zůstalo až do dob Ježíšových, má kulticky před vařením přednost. Pro Izraelce souviselo vaření s nějakým cizím kultem, kterého je záhodno se vyvarovat – nebudeš vařit kůzle v mléku matky. Proto žid nemůže jíst mléko a maso dohromady, tudíž si nemůže dopřát některé chutné omáčky.

Také dokonalá konzumace hrála podstatnou roli. Zbytky musely být spáleny na ohni. Sice ne nejstarší, ale starou podobou pesachu je to, že se k beránkovi jedly nekvašené chleby a hořké byliny. Kvas byl znovu srovnáván s démony, působí neomezeně.

Ve VP nám chybí motiv přechodu, je to již příliš statické. Od VP odcházíme s baťůžky jistot, které jsou ale děravé, takže něco vypadne, a my můžeme jít znovu k VP, kde dostaneme nový baťůžek.

Starý nomádský svátek není Izraelci odmítnut, ale přeznačen, theologizován. Krev nemá již moc magickou, nevystupuje zde již démon, ale sám Hospodin. Už to není přírodní svátek, i když zde příroda vystupuje i nadále. Nové je také spojení s konkrétní událostí vyjití Izraelců z Egypta, prvky jsou zasazeny do exodu. Staré prvky pesachu byly tedy exodovány.

tACm; byl svátek zemědělský, nikoli nomádský, původně byl pesach rozdělen na dva svátky. tACm; byl původně kenaanskou slavností, bylo to obětování prvního koše úrody ječmene polním božstvům, aby byl zdar i napříště. První upečený chléb byl nutně nekvašený, protože v první den svátku musel být odstraněn všechen starý kvas. Když se Izraelci později usadili v Kenaanu, tento svátek převzali a přeobsažnili. K tomu přispěla hlavně reforma krále Jóšijáše, kdy dtr zákonodárství spojilo pesach s tACm;. Tím tACm; získal pevné datum, které dříve neměl. Zároveň se pesach stává poutním svátkem, čímž také dříve nebyl.

Další fází je pak poutní svátek v chrámě. Zde se přechází od domácího slavení ke slavení společnému, k poutní slavnosti v Jeruzalémském chrámě. Až od této doby jsou to tedy ~ylig"r.. Význam tohoto poutního slavení byl pak podložen za Chizkijáše a Jóšijáše. Také muselo být zabito obětní zvíře, ale mohlo to být zvíře větší, maso mohlo být také vařeno. Je pominuto také nomádské oblečení – podkasaný šat, aby se jim dobře šlo. Kult je centralizován na místo, které si zvolil Hospodin, což byl od Jóšijáše Jeruzalém. Pesach se stává slavností jediného lidu, který je tvořen vyznáním víry v jediného Boha. V chrámovém provedení je položen důraz na obětní moment slavení. Až zde je oběť nazvána technickým termínem xbz. Tento prvek je zdůrazněn u deuteronomisty a jeho podání. Apotropeické prvky (kropení krví) již nehrají žádné roli.

V exilu se zase vše vrací při slavení pesachu k domácí podobě, protože nebyl chrám. Slaví se v malých kroužcích, snad i několika rodin. Zde je již označen pesach jako !ArK"zI (rkz = připomínat, vzpomínat, aktualizovat), připomínání slavné události egyptského vyvedení. Toto připomínání vedlo k dialogu v rodině mezi otcem a synem, ale i v širším kruhu, co to znamená pesach. Je to noc Hospodinova bdění pro lid. Proto lid bdí tuto noc pro Hospodina. Již zde vzniká palčivé vědomí toho, že vyvedení přece jen ještě není vyvedením zcela definitivním, které může být způsobeno teprve ve věku mesiášském, který na toto vyvedení naváže a dovrší jej, takže celý rozptýlený Izrael bude shromážděn. Ukazují se eklesiologické, eschatologické a mesiášské myšlenky.

Pesach v době Ježíšově byl již helenizován. Předpokládají se tyto momenty: vyhledávání zbytků nekvašeného chleba. Proto byl před svátky uklízen celý dům a starý kvas byl odstraňován. Vše řídil otec, který s lampou v ruce hledal zbytky nekvašeného chleba, které musely být spáleny. Pak byli v chrámu zabíjeni beránci. Kněží zde stáli v dlouhých obětních řadách, každý Izraelec sám zabil beránka, jehož krev kněží zachycovali do nádob a vylévali ji k oltáři, odkud vytékala podzemním kanálem do potoka Kidrón. Byly zpívány halely, vše se podobalo slavení doby Šalomounovy, tekly potoky krve. Ale pro zvířata to tehdy bylo vyznamenáním, protože to, co je ve zvířeti podstatné, je krev, jeho maso se může sníst. Tučné části byly spáleny. Počítá se, že za časů Ježíšových bylo při pesachu obětováno cca 18 000 beránků. Zabitý beránek byl odnesen domů, kde byl upečen na rožni nebo na větvi granátové jabloně.

Jinak to bylo v qumránské (esejské) sektě, která byla v opozici k chrámu. Z tohoto milieu pak vycházeli takoví jako Jan Křtitel. Protože nebyl chrám, musel se pesach nahradit jiným jídlem. Protože se řídili slunečním kalendářem, připadal pesach vždy na úterý.

Další součástí pesachu byla večeře rd,fe, nemusela být v rodinném kruhu, ale v nějakém společenství. V Ježíšově době byly tyto večeře dosti honosné, byl v tom kus hrdosti a víry, aby ukázali Římanům, že také Řekové a židé dokáží slavit, že jsou sami sebou. Stůl byl obklopen polštáři, na nichž leželi stolovníci na levém boku. Levá ruka sloužila jako opora, pravou se jedlo. Podle mišny byly nejprve vykonány obřady jako kiddúš, modlitby… Svátek maccot začal 15. nísanu. Povinnost jíst nekvašený chléb se vztahovala jen na první den sedmidenního svátku. Bylo to především slavení vyvedení z Egypta. Vše je proto provázeno díky, je zdůrazňována svoboda. Nekvašené chleby mají několik významů: Když měli Izraelci vyjít z Egypta, událo se vše rychle, takže těsto nestačilo vykvasit. Je to tedy chléb vysvobození. Jiný význam je, že nekvašený chléb vyjadřuje chléb soužení, který Izraelci v Egyptě museli jíst. Porce nekvašeného chleba jsou tři, prostřední je rozlomena, uchovává se až na konec celé hostiny (tzv. afikoman). Dalším momentem je víno !yIy:. Víno slouží k obveselení lidské duše. Izraelci věděli, jak víno stoupá do hlavy, že je u sousedů spojeno s idolatrií a kulty plodnosti. Mišna však předpisuje i pro nejchudšího nejméně 4 poháry vína. 4 znamená světové strany, někdy je alegoricky odvozována z dějinných událostí: vyvedení z roboty, osvobození z otroctví, vedení silnou rukou, vyvolení za lid. Pátý kalich je pak připraven pro proroka Elijáše, který při tomto svátku hraje velkou roli. Je to postava mesiášská, je opředen záhadami a zázraky, má přijít v poslední čas. Účastní se také každé obřízkové slavnosti, kde je pro něj připraveno speciální křeslo, kam si nikdo nesmí sednout, protože tam sedí Elijáš, ač není vidět. Dalším prvkem je pak zelenina cper.k;. Užívá se kořenová zelenina. Čtvrtou položkou je rrom', což je označení hořkých bylin. Užívá se křen, locika, řeřicha. Pátým momentem je tferox, což je hustá omáčka, sloužící k namáčení hořkých bylin. Je připomínkou hlíny, kterou měli Izraelci používat při stavbě faraonových měst. Tyto významy jsou možná příliš nadnesené, ale je důležité, jaký význam tomu židé připisují. 6. položka je [;ArzE – na roštu pečená kost s kouskem masa, připomíná beránka. Sedmou položkou je ve skořápce pečené vejce hc"pe.

Nad prvním kalichem je proneseno požehnání, pak jsou předsedajícímu umyty ruce a dochází k rozlomení chleba ze střední porce, z níž smí být snědena jen jedna porce. Pak je recitována haggada a začíná se jíst. Zpívají se hallelové žalmy (malý a velký – 118 a 138). Celé této slavnosti předsedá otec rodiny, pokud zde není, tak je vybrán někdo, kdo by tyto povinnosti zastával. Jeho úkolem je řídit průběh svátku, pronášet modlitby.

U stolu se sedí pohodlně, zvláště předseda musí mít měkké křeslo a musí být opřen o levou paži. Každý si má připadat jako král, pozvedá to mysl k lidské důstojnosti. Tento moment u křesťanů vymizel, protože si myslí, že tento akt naopak sráží dolů, ukazuje, že jsme červi před tváří Hospodinovou. Před každým leží kniha haggady, což je po bibli druhá nejrozšířenější kniha po bibli. Před večeří začíná otec citátem z haggady. Všechny svátky jsou zařízeny tak, aby také chudí mohli oslavovat, aby byli také pozváni ke stolu a najedli se. Docházelo k trapným situacím, protože lůza se soustředila jen na jídlo a pití. Proto křesťané oddělili svátky od těchto hostin. Haggada začíná poselstvím pro chudé a potřebné, je pronášeno lidovou aramejštinou na rozdíl od ostatních částí haggady.

Po tomto úvodu je nalit druhý kalich a nejmladší účastník si žádá vysvětlení, proč se toto děje, proč je tato noc odlišná od jiných nocí. Každou jinou noc se sedí u jídla zpříma. Otec recituje odpověď o tom, že jsme byli otroky v Egyptě. Další oddíl haggady pak uvádí vyprávění o čtyřech synech, které je poněkud komické, což ale k židovství, k bibli a víře patří. Věc, kterou chceme vystihnout, je totiž tak nevystižitelná, že slova plynoucí z našich úst se zdají směšná ve srovnání s Hospodinem. Židé se při jídle baví a do toho recitují liturgii. Křesťanu to připadá jako nepřístojné. Na vyprávění o čtyřech synech se ukazují různé druhy přístupů k pesachu. Další oddíl haggady začíná slovy: Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova. Pak jsou vyjmenovávány egyptské rány, při každé je namočen prst do vína a jedna kapka se nechá spadnout na zem na výraz smutku, ale i radosti. Pro židy je to jakési zpětné divadlo, prožívají to znovu. Víno jakožto symbol radosti je vyléváno na zem, proto se na konci modlí pouze poloviční hallel. Píseň je eschatologikon, ukazuje k veselí na konci časů, které se ukazuje již nyní. Nejde zde o triumfalismus, ale o svátek osvobození, kdy se nemá zapomínat na oběti.

O pesachu musí být zmíněn beránek, nekvašené chleby a hořké byliny. Dochází k momentu přisvojení. To, co se zde líčí jako objektivní dějiny, si má každý přivlastnit. Nejen tehdy byli vyvedeni Izraelci z Egypta, ale já sám jsem tehdy vyšel s nimi. Hospodin nevysvobodil pouze otce, ale každého z nás. Celou haggadu pak uzavírá bracha, požehnání a prosba pronášená s pozvednutým kalichem. Je to nejzávažnější část celé večeře. Pak si všichni myjí ruce a chválí Hospodina. Pak otec bere do ruky chléb a pronáší nad ním požehnání. Nejprve si vezme otec, pak dává ostatním. Otec vezme hořké byliny, namáčí je do omáčky a znovu pronáší požehnání. Pak jsou z porce nekvašeného chleba ulomeny dva kousky, mezi něž se položí hořké byliny. To je prý vzpomínka na praxi Hillela z doby, kdy ještě stál chrám. Pak přichází na řadu prostřený stůl. Jako první se jí vejce jako symbol smutku. Všude jinde je vejce znamením života, protože je to zárodek, a tedy znamení radosti. Židovský kult je snad protestem proti tomuto uctívání vejce.

Dalším pásmem je modlitba po jídle. Je nalit třetí kalich vína a následuje modlitba. Po ní přichází dialog minimálně tří mužů, jsou-li přítomni. Pak je na řadě čtyřdílná modlitba a požehnání. Pak jsou otevřeny dveře, aby vešel Elijáš. Nyní je naléván pátý kalich se slovy požehnaný, který přichází. Pak jsou na řadě závěrečné obřady – malý hallel, kdy je naléván čtvrtý kalich, pak je připojen velký hallel. Následuje požehnání, vypit čtvrtý kalich s obvyklým požehnáním. Před tím je možno vložit hymnické zpěvy. Zde jsou vypočítávány významné události národa, které se udály v noci. Následuje zvolání: Příští rok v Jeruzalémě! Celá večeře končí dodatečně dodanými verši francouzského básníka 17. století.

Dnešní slavení pesachu je nejen vzpomínka na minulost, ale také výraz stálého zápasu za osvobození těch bratří a sester, kteří jsou kdekoliv na světě utlačováni. Je to výzva všem faraonům: Let my people go!

Je zajímavé, že křesťané tento svátek přejali, i když si jej pozměnili. Křesťanské Velikonoce s tímto svátkem mnoho společného nemají. Při každém slavení by se měl připomínat nějaký Egypt, mělo by se trošku cákat víno. Mělo by se odkazovat ke známé realitě.

První noc bývá pesach ztotožňován se stvořením, které je přirovnáno k vyvedení, Whbow: Whto je pak přirovnána k Egyptu. Hlavním momentem stvoření je vykoupení z nicoty. Nic ale není nic, nic je něco, je to negativní skutečnost. Připomíná se také Abraham, který byl ochoten obětovat svého syna Izáka. Celou dobu trvá podiv, že Hospodin dal pokyn svému vyvolenému Abrahamovi, aby obětoval vyvoleného syna jako zvíře. Mišna však říká, že se to stalo v noci, nikoliv za dne. Bylo to něco překvapujícího, protože Abraham pravděpodobně spal, chrápal. Kdyby to bylo ve dne, na tak šílenou myšlenku by nikdy nepřistoupil. Hospodin mu to ale s pomocí exousiai vtiskl a nedbaje své starostlivé ženy Sáry, řekl: Synku, jdeme. K pesachu se také samozřejmě vztahuje noc při vyjití z Egypta. Za čtvrté je to noc, kdy přijde Mesiáš. To je význam čtyř nocí v pesachu. Noc je prostor k zásahu, ve tmě mohu jen čekat, kohokoliv poznám až tehdy, až bude hodně blízko.

Také !ArK'zI zde má své místo. Je to zpřítomnění události, má to až mystické podtexty. Vzpomínka na vyjití naplňovala židy nadějí na vysvobození a život ve svobodné zemi. Většina politických nepokojů okolo působení Ježíšova vznikala ve spojení se svátky velikonočními. Vnitřní obsah pesachu vedl vznícené hlavy a srdce, aby pomohly potlačit diktaturu.

Mesiánské očekávání je zdůrazněno také zpěvem mesiánského hallelu, jímž je Ž 118, kde se neustále opakuje refrén: Jeho milosrdenství je věčné. Jím jsou podloženy i svíce a světla, která jsou se svátkem spojena. Toto mesiánství bylo naznačeno také ritem afikoman a ritem Elijášova kalicha.
 
 

Na to navazuje svátek tAbuv;, který je slaven po 7 týdnech po pesachu 6.-7. subaru. Dík za první úrodu se zde spojuje s díkem za Tóru. Jsou to tzv. letnice, se kterými si křesťané nevěděli rady. Úrodou byla později míněna Tóra především a ti, kteří jí žijí.

Je přinesena Hospodinu nová přídavná oběť, dva chleby kvašené, sedm ročních beránků, jeden býček a dva berani. Je obětována oběť za hřích a oběť pokojná. Koná se bohoslužebné shromáždění, nikdo nekoná žádnou všední práci. Tuto formu z Lv 23 nebylo ale možno zachovávat po zničení chrámu. Tento svátek je taktéž neizraelského původu, byl to kenaanský svátek žní. Základem tedy byly žňové slavnosti, v tomto momentě pesach a svátek týdnů souvisí.

Do tohoto období je situována kniha Rut. Hlavní roli zde hrají ženy. Důležité je, že zde je nová úroda, něco nového, dary, které jsme dostali. Tento svátek byl izraelizován tak, že v tomto daru jde o Tóru, což je tak pěkná žeň, a že jde také o ty, které se k izraelskému společenství připojují. Židé spojují tyto svátky také s nešťastnými událostmi, které se v této době udály, nejrůznější příkoří a války. Je tu židovská opatrnost, aby se nejásalo předčasně. Není to náhodou. Je to podivný, ale možná šťastný manévr traditorů podání.

Svátek má velmi slavnostní charakter, začíná požehnáním. Po modlitbě je recitován žalm 67, který obsahuje 49 slov, což je číslo posvátné (7x7). Je možné, že tento žalm byl psán právě ve spojení se svátkem šavuot.

Šavuot (kralicky svátek týdnů) se židům nepodařilo úplně izraelizovat. Pesach a šavuot se doplňují. Zatímco pesach je symbol fyzického vysvobození, šavuot jsou spíše svátky duchovní svobody. Počítání ómeru (snopku) je jakési exercicium, příprava. Na rozdíl od jiných nemá šavuot svůj vlastní symbol, na tom je také vidět, že se jej nikdy nepodařilo plně theologizovat a přeobsažnit. Je nutné spojovat si vděčnost za dary z polí s darem zákona a darem vyvolení.

Křesťané se snažili tento svátek christologizovat, když si připomínají sestoupení Ducha. To je ale tak křesťanský svátek, že to se šavuot již nemá co dělat.
 
 

Svátek tAKsu byl slaven v měsíci tišrí. Již svým názvem připomíná stánky, které sloužily Izraeli jako přechodné obydlí. Proto byla čtena kniha Kohelet, která tuto ponurost výrazně přiváděla na scénu. O svátcích žili Izraelci znovu pod stany, připomínali si Hospodinovu věrnost, kterou projevil jejich otcům, když dal některým dojít až do Kenaanu. Dnes se užívají nejrůznější pomůcky, ale nejdůležitější je, že se přespává venku, stačí třeba na balkóně. Celé to znamená prozatímnost lidské existence. Také zde nastala izraelizace pohanského svátku. Je vyzdvižen jak moment prozatímnosti, tak moment hojnosti.

Tento svátek má také zemědělské dějiny, v Kenaanu se slavila slavnost sklizně. Je velmi důležitá, takže je nazývána někdy jen jako gx;, tedy slavnost. Tento svátek byl původně velmi veselý, také židovská forma slavení je velice veselá, přesto že jsou čteny ponuré texty o lidské konečnosti a dočasnosti. Svátek pochází od vína.

Svátek byl jednak izraelizován, jednak historizován. Ač židé o své historii příliš nevěděli, kladou na dějinnost důraz. Svátek není nějakou iluzí, má své základy v dějinách, tyto počátky je nutno střežit. V Ugaritu to byl Baal, kdo byl dárcem přírody. Hospodin stojí s Baalem na jedné rovině co se týče aktivity, kenaanský El je příliš pasivní. Proto bylo dosti nebezpečné tento svátek přejímat, byl často spojen s orgiastickými slavnostmi.

Druhým symbolem byla wl;l – kytice různých rostlin a ratolestí, která měla ukázat, jak velká je štědrost našeho boha, jak velká je jeho vynalézavost a fantazie. V době chrámu se po oběti zpíval Ž 118, který byl vytvořen pro liturgii slavnosti stánků. Pak přicházejí díky celého shromáždění, lid mává ratolestmi, volá hosana. Kněží odpovídají požehnáním, pak kolují kolem oltáře a dotýkají se kyticí oltáře. Dotyk svatého místa je vlastně dotyk boha či božského. Součástí je také čerpání vody, kterou kněží nabírali každodenně při ranní oběti z rybníka Šiloa a která znamenala déšť. Voda byla nepostradatelná, prameny a déšť jsou velmi váženy. Často je v bibli prosba o déšť, déšť bylo konkretizované Boží požehnání a Boží přítomnost. Podle tradice o tomto svátku rozhoduje Bůh o tomto dešti. Chrámové nádvoří bylo také slavnostně osvětleno. Vrcholem slavnosti je 7. den, kněží obchází oltář sedmkrát a volají hosana.

V tradici Tóry je doložen ještě 8. den svátku na podkladě 23. knihy Leviticus. Chronista vztahuje tento zvyk nejen k Ezdrášovi, ale dochází až k Šalomounovi, což je asi již theologická projekce. Udržuje se rabínská historka, že král pořádal sedmidenní slavnost, kde se musel věnovat ostatním. Neměl však čas na své nejbližší, ani na svého syna. Ale osmý den řekl král: dnes se budu veselit se svými nejbližšími. Proto mají Izraelci slavit osmý den osobně, týká se to jich bezprostředně. Svou úlohu zde hraje modlitba ws;mu s prosbou za déšť.

Dvě nz události připomínají svátek stánků. Jednak na hoře proměnění, kde se v postavě Mojžíše a Eliáše patrně odráží mesiánská povaha svátku stánků. Na to možná navazuje evangelista, když zůstal před učedníky, zatímco ostatní dva zmizeli. Druhou událostí je Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Jak to, že neustále pronásledovaný Ježíš je najednou vítán davem sedíce na oslu a míří do Jeruzaléma, města měst. I pronásledovaný člověk může slavit radostné chvíle a prožívat extázi. Je možné, že toto hluboce symbolické tažení do Jeruzaléma má svou souvislost právě svátek stánků. Na tom se dost odráží Ž 118 a proroctví Zacharjášovo o králi přijíždějícím na oslátku. V tomto proroctví se také objevuje prosba o déšť.

Ze všech tří poutních svátků byl sukkot svátkem, kde se objevovalo nejvíce radosti. Kdo nezažil jásot při čerpání vody, nezažil pravou radost. Tóra přikazuje: Oddej se radosti. V křesťanství však paralela neexistuje, tento nedostatek paralel může být hodnocen také jako skrytý antisemitismus raných církví.

hK's (chatrč) a wl;lu (kytice) si podržují svůj význam až dodnes. Chatrč je symbol Hospodinovy ochrany na poušti. Se stavbou se začíná 5 dní před slavností. Budování sukky musí být naplněno, nelze to přehlížet. Není-li možné sukku situovat pod širým nebem, musí zde být aspoň náznak. Může stát na verandě či v zahradě, jedno z čeho. Důležité je, jaký má strop, protože střecha musí být průhledná, musí být vidět hvězdy. Nemá-li někdo možnost si přístřešek postavit, může se přidružit. O svátcích zde židé tráví většinu času, zvláště při jídle, povoleno je i studium, tedy chléb a hry.

V orthodoxním pojetí je položen důraz na prozatímnost. Chatrč je typ stanu a stan je symbol přechodnosti. Proto se čte kniha Kohelet, která připomíná, že jsme jen prach, že jsme krok za krokem odkázáni na milosrdenství Boží. Stále sem pronikají ale momenty, které nemají s ponurostí co dělat – wl;lu. V synagoze je hm'bi – místo, odkud se čte Písmo, hm'bi se také obchází. Připomíná to bývalé chrámové slavení. Žid vyžaduje kontinuitu od nomádů až po současnost, protože se pokládá za jednoho velkého dějinného jedince. Přívrat k historii tedy není archaismus, ale kontinuita.

Na závěr je připojován svátek, který nemá vlastní autonomii, den radosti z Tóry – hr'At tx;m.fi. Slavní se 28. dne v měsíci Tišrí, v Izraeli splývá s 8. dnem. Tento svátek pochází až z doby Talmudu, nemá své zakotvení v Tóře ani v chrámové bohoslužbě. V době mišny ještě neexistoval. Klade velký důraz na četbu a vyslechnutí svatých textů Tóry, která je zde chápána jako něco velmi velikého. Později byla Tóra rozdělena do 175 úryvků – tzv. tAvr:p;, což je počet sobot za tři roky. Tento svátek zdůrazňuje, že radost z Tóry je nekonečná. Židé si Tóru dovedli rozdělit a toto rozdělení respektovali. Čtením získávali kontinuitu sz kérygmatu. Výrazem radosti a úcty k Božímu slovu jsou dva prvky: tApK;h; – obcházení. To je starý religionistický motiv. Obchází se buď něco, co má být zničeno, či obcházení kolem svatého místa, které má být obcházením ještě utvrzeno. Ve svatostánku jsou vyjmuty všechny svitky Tóry a s nimi se obchází hm'bi. Vše je doprovázeno zpěvem a radostí, děti mávají vlaječkami. Druhým momentem je vyvolávání k Tóře. Je vyvoláváno tak dlouho, dokud nejsou přivoláni všichni muži starší 13ti let. Pak jsou vyvoláváni ženich Tóry a ženich Genese, který pak čte stvoření. Lid opakuje refrén a byl večer a bylo ráno. Výběr ženichů se děl podle vysokých kritérií, byla to velká pocta. Ženiši s manželkami podarovávají děti sladkostmi. Následující sobotu se obřad s ženichy někde opakuje.
 
 

Přicházíme k velkým svátkům, jimiž jsou hn"V"h; vroš a rpuqi ~Ayu. Zatímco poutní svátky jsou zakotveny historicky a vztaženy k určitým biblickým událostem, jsou tyto svátky obecnější, člověk zde stojí před Bohem se svou vírou a pokáním. Svátky nejsou přímo vztaženy k historickým událostem, jsou trvalými milníky každého žida. Mezi těmito svátky je 10 dnů, které jsou obdobím pokání hb'Wvt.á, modlitby hL'pit.á a dobročinnosti, spravedlnosti hq'd'c.. To jsou tři hlavní motivy těchto svátků. Liturgie svátků je strukturována tak, aby byl člověk sám, sám před Bohem. V exilním i poexilním údobí to byla modlitba, která stála v centru kultu. Nebylo to nic naučeného, člověk se mohl ztišit, zůstat se svým já, se svou existencí. Spravedlnost má pak roli jako almužna. Není to abstraktní vlastnost, ale konkrétní projev dobročinnosti. Je zde vyhlížen vztah, kdy se každý chudý ocitá v horizontu pozornosti toho, kdo stojí před Bohem. Tato trojice velice geniálně vyjadřuje celé židovství.

hn"V'h; vro, nový rok, se slaví po dva dny, jak v diaspoře, tak v Izraeli. Tóra sice mluví jen o jednom dni, traditoři se snažili tento rozdíl vyrovnat. Tento den připomíná den stvoření Adama a tím tedy Boha stvořitele. Bůh stvořitel je pravdou, nárokem, výzvou. Je to Bůh soudce, Bůh krize, který každého do krize přivádí. Stát před Bohem znamená životní krizi, z níž nelze náboženskými zvyklostmi či liturgií vyjít. Člověk musí právě u tohoto soudce hledat milost. Lidé proto kráčí v zástupech, aby byli souzeni. Je zde jakýsi univerzalismus, nejde jen o lidi určité skupiny, jde o každičkého člověka, protože každý byl stvořen. Jestliže tedy židé stojí před Hospodinem o tomto velkém svátku, činí to tak zástupně také za nás. Máme velké štěstí, že řadu věcí za nás konají právě židé. Také tato křesťanská neúčast může být považována za jemný antisemitismus. Spojení partikularismu a univerzalismu, spojení vzpomínky na konkrétní události s pohledem, který nás přesvědčuje, že všichni lidé stojí rovnocenně před Boží tváří se na tomto svátku pěkně ukazuje. Otevírají se tři knihy (zavržení, zachránění). Každý se snaží, aby byl zapsán do knihy zachránění, tak se také židé zdraví: Kéž jste zapsáni do dobrého roku. 10. dnem vrcholí celé svátky.

Jedním ze symbolů těchto svátků je rp;Av, roh gazelí, antilopí, nikdy však kravský, protože kráva byla zlaté tele na poušti. Roh se používá v den troubení. Zvuk rohu připomíná zjevení na Sinaji, napomínání proroků a zboření chrámu. Vyvolává prý vzpomínku na obětování Izáka. Připomíná se také den soudu, nutnost obrácení. Hlavně Bůh si zde připomíná člověka, On je subjektem zikkárón. Teprve pak si my můžeme připomínat jeho vysvoboditelské činy. Zvuky šófaru jsou velmi nemelodické, jsou spíše děsivé, a to má svou symboliku, jako když vás někdo přistihne in flagranti. Tento zvuk má člověka vrhnout před Hospodina na kolena, člověk tak stojí nahý před svým soudcem.

Atmosféru umocňuje výzdoba synagogy. Převládá bílá, což je barva výsostná, eschatologická, vítězná. Bohoslužba se slouží jako jindy, ale má mnoho vsuvek, které jsou různého historického data. Užívá se především modlitby šemone esre a Wnylea; (= vystupme, hla), které tvoří hlavní strukturu liturgie. Sbírka osmnácti proseb má stejný základ jako Otče náš, je psána zvláštním stylem, je pro ni charakteristický majestátný sloh. Pochází z 2.-3. století, byla určena nejprve ke slavnostní bohoslužbě, pak byla přijata do denní bohoslužby.

Je také vyjádřena eschatologická naděje Hospodinovy celosvětové vlády. Zde je vidět, že v eschatologickém výhledu nestojí pouze židé, je to společná půda pro rozhovor s křesťany. Vyjadřuje se tak jakýsi židovský katolicismus, který je vidět zvláště na nejrůznějších vsuvkách. Připomíná se Boží milosrdenství a zjevení na Sinaji. Zpívá se kající liturgie Wnykel.m;íWnybia;.

První den svátku se židé shromažďovali u vodního zdroje a recitovali Micheáše, který hlásá odpuštění a slitování Boží. Mi píše: do mořských hlubin hodíš všechny jejich hříchy. Proto židé háží do vody drobečky chleba. Mezi zvyky patří také namáčení jablek a chleba do medu.
 
 

rpuqi ~Ayu (rpk = zakrývat). Na schráně byla slitovnice kaporet. V tento den Hospodin sám něco zakryje, nebude se na něco dívat. 10. dne je den smíření, slavnost odpočinutí, nikdo nesmí dělat žádnou práci. Jom kippur je tak tajemně svázán se šabatem. Je to den slavnostního klidu a přísného půstu. Je to nejslavnější ze všech svátků, nazývá se také jen ~Ay, Den. Bez tohoto dne by žid vůbec nemohl obstát. Člověk nemá očekávat nic ze své vůle, ale očekávat, že to důležité vykonal či vykoná Hospodin sám.

Liturgii chybí novoroční dramatičnost. V tento den sám Hospodin očišťuje. Odpuštění hříchů od Boha má jeden nutný předpoklad – odpuštění hříchů svým bližním. Tato zásada vešla i do modlitby Páně, která, ač křesťanská, je dokonale židovská. Jom kippur je možnost vyznat své hříchy a přijmout smíření, každý den je však příležitost postavit se před Hospodina.

Chrámová podoba musela být upravena, za jednotlivé úkony se musela najít náhrada. Zvyky spojené s tímto svátkem jsou blahoslavené: lid je vyzván k almužnám, má se zajít na hřbitov, kde se má meditovat. Mrtví nebyli mrtví a absolutním slova smyslu, byly to žijící osoby, akorát jinak a v jiné dimenzi. V tento den byla zakázána veškerá péče o tělo včetně manželského styku, nesměly se použít kožené boty, protože do dne smíření mají být zahrnuty veškeré bytosti. Večer je pak slavnostní jídlo, kde se zapalují svíce, dvě sobotní a jedna, která má hořet po celý svátek. I synagoga je slavnostně vyzdobena, převládá bílá barva. Bohoslužba je slavnostní a radostná.

Z 8. a 9. stol. pochází bohoslužba yred.ni-lk' (všechny sliby), která zprošťuje vin lidi, kteří se provinili pod nátlakem, ve stresu, ze strachu, při pronásledování. Tento obřad ukazuje Hospodinovu velkorysost, který je Bůh Otec a zná povahu svých dětí. Je vyňat svitek Tóry, zdůrazněno milosrdenství Tóry, čte se text v aramejštině.

Významnou částí dne smíření je yWDhi – vyznání hříchů. Recituje se pětkrát. Někteří zůstanou v chrámě na modlitbách celou noc, ráno se pak všichni sejdou k celodenní bohoslužbě, kde zaznívají všechny možné modlitby.

Soukromé je spjato se širokým a národním. Lidé cítí ve svém srdci bolest, chtějí se vrátit do Jeruzaléma, proto se také zdraví pozdravem: příští rok v Jeruzalémě.
 
 

K menším svátkům patřila chanuka (%nx = posvěcovat). Svátek pochází z doby makabejské, termín se však vyskytuje již v Pentateuchu. Při svátku šlo o očištění a posvěcení chrámu, který znesvětil Antiochos IV. Chrám byl ale roku 164 znovu posvěcen a byl postaven nový oltář. Rok 164 patří k veselým datům, protože chrám byl velmi významný, poškození chrámu ohrožovalo existenci židovstva i celého kosmu, protože chrámem procházela osa světa, byl to pupek světa.

Ke slavení, které trvalo 8 dní, se váže pozdní legenda o zázračném hoření menory po 8 dní z malého množství oleje. Na chanuku naráží i jedno místo u Jana. Rozsvěcuje se svícen (menora), každý den se zapaluje jedna svíce. Nejprve se zapálí pomocná svíce a pronáší se požehnání. Pak se zažíhají svíce a říká se modlitba. Děti dostávají cukroví, zpívají se halely, v synagoze se čte Nu. Jí se koblihy a bramborové placky, nic moc. Chanuka koresponduje s naším adventem. Na pořadu je také čtení z apokryfních knih, což svědčí o plynulé hranici mezi apokryfy a Tenachem.
 
 

Dalším veselým svátkem jsou svátky púrím (púr = akkadsky kostka, los), připomíná záchranu židů, kteří měli být jakýmsi bezbožným losem vyhubeni. Židé byli nejen zachráněni, ale také mohli provést protiúder. Vyznamenala se zde dívka Ester. Je to novela, která se podobá červené knihovně, Ester by u každého puritána musela propadnout. Její strýc ji vyzval, aby se nechala odvést do královského harému, kde se nechávala mastit, aby na krále udělala dojem. SZ užívá ale i to, co my nazýváme nemravným, pro svůj vyšší rámec. V knize Ester není nikde jmenován Bůh, podobně jako v Písni písní, která je podobně ateistická (je zde jméno Jah, které je možno vykládat různě). Je pravděpodobné, že traditoři sami Boží jméno odstranili, přepunktovali, protože tyto svátky jsou velmi veselé. Mladí lidé napodobují horší podobu řeckého divadla, chodí po ulicích, povykují, opíjí se, musí poněkud hazardovat a dát najevo radost, protože Haman byl naražen na kůl, což každého žida rozjařilo. Byli až do té míry rozpustilí, že za chvíli nedokázali rozlišit mezi "Proklet buď Haman" a "Požehnán buď Mordokaj".

Nejprve byla čtena hL'gim.á za pozoruhodného a jásavého sledování. Byly posílány dárky blízkým a chudým, byla čtena Tóra a následovala radostná hostina. Byl přísný zákaz smutku, žádný smutek nesmí být vidět. Děti měly v synagoze chrastítka, jimiž dělaly hluk vždy, když předčitatel vyřkl jméno Haman.

Pomsta židů po osvobození vypadala tak trochu jako Bartolomějská noc. Luther ani Kalvín tuto knihu neměli v lásce.
 
 

Málo známým svátkem je svátek novoluní, vdexoóvro. Je založen na Nu 28. Židovský kalendář je vázán na fáze měsíčního cyklu, každý začátek měsíce má tedy také náboženský význam. Před exilem byly tyto měsíční dny podnětem k náboženským a kultickým akcím. Proroci pak brojí proti zpohanštění těchto lunárních svátků. Měsíc tedy nefascinoval jen Babylón, ale také Izrael až do exilu. Při tomto svátku navázal Izrael na starý pohanský lunární svátek, který izraelizovali, ale nikdy jeho kořeny naprosto nevymazali.

V předvečer tohoto svátku bylo v pozdějších dobách zvykem slavit malý Jom kippur. Tento zvyk vznikl v 16. století mezi kabbalisty v Palestině. Orthodoxní židé jej nezachovávají.

Dalším malým svátkem je svátek 15. ševatu na znamení začínajícího jara. Je označován jako nový rok stromů, protože připadá na dobu, kdy začínají kvést stromy. Jí se 15 druhů ovoce, recituje se u něj Ž 104.

Jiným malým svátkem je 34. ómer. Je to kuriozní a černý svátek, je to výraz toho, že Hospodin může duše svých věrných také podupat do prachu. Na školách se nevyučuje, slaví se den studentstva.

Krom toho následují dny smutku a půstu. Mezi ně patří také tiša be-av, což je nejsmutnější den židovského roku, půst trvá od večera do večera. Předmětem vzpomínky je churbán (zkáza, zničení), čímž jsou označeny dvě události: zničení prvního a druhého chrámu (!Avari tybe, ynIve tybe). Vzpomíná se také potlačené povstání Bar Kochby, nejrůznější vyhánění židů z evropských zemí aj. Židé se v tichosti účastní bohoslužby v synagoze, svítí jen svíce, lidé sedí na zemi, schrána na Tóru je odhalena. Charakteristické jsou oddíly, které jsou čteny: Pláč Jeremjášův, Davidův nářek nad Saulem a Jónatanem aj. Jsou zavřeny všechny zábavné podniky, lidé se shromažďují u zdi nářků, u symbolického torza, které má představovat zbytek chrámu. Osud každého žida byl svázán s chrámem. Postní dny se opírají o Deuterozacharjáše, Jr 39 aj.

Dnes se slaví den nezávislosti, který sbírá všechny pokusy o genocidu za 2000 let. Sčítá je a raduje se z Hospodinovy milosti, kterou je obdařil v poslední době, zvláště v polovině 20. století, kdy vznikl znovu stát Izrael (29.11.1947). Je počítán ke svátkům menším, protože jeho slavení je závislé na jiných svátcích. Zpívají se žalmy a píseň ydiAd hx'l, [m;v., troubí se na šófar. V závěru se čte Ž 126, jedena z poutních písní. Pozdrav tohoto svátku zní: Rychle k úplnému vykoupení.

28. ijáru se slaví den Jeruzaléma, který byl v době sedmidenní války z části dobyt. Je zažehnuto osmnáct vzpomínkových světel, která připomínají 186 padlých vojáků. Zpívá se znovu Ž 126.

Židé slaví ještě další svátky, např. půst 10. dne, Gedaljášův půst 3. tišrí. Vzpomíná se na 5 tragických dějinných událostí: den, kdy Mojžíš rozbil desky zákona; den, kdy ustaly každodenní chrámové oběti, protože byl nedostatek zvířat kvůli obléhání Babylóňany; den, kdy římští legionáři prorazili jeruzalémské hradby; den, kdy žoldák Apostamos roku 50 znesvětil a spálil svitky Tóry; den, kdy do chrámu byla postavena socha Jupitera. V těchto dnech se užívají i jiné liturgické texty, ozývá se výkřik zoufalství hx'yaeá.

Je také vzpomínáno šoa, kdy bylo 6 milionů židů zničeno, obětováno.

Výchovou těchto svátků se z žida stává vyrovnaná osobnost, jsou v nich obsaženy jak dny naprosto tragické, tak velice veselé. To křesťanům chybí.
 
 
 
 

Podstatnou složku tvořily také oběti. Původní Izrael je v nomádské fázi vůbec neznal. Zabíjení berana při původním pesachu nebyla oběť, nýbrž ochrana před démony. Oběti však strukturovaly kenaanskou společnost, kam Izrael vstoupil. Oběť je prostředek, jímž se člověk může blížit k božstvu. Bylo by rouhání, přistupovat k božstvům bezprostředně. Proto zde byli kněží, ale ani ti nestačili a museli používat ještě další prostředek, jímž byly právě oběti. Zvíře oběti zastupovalo člověka před bohem. Původně byly přinášeny i lidské oběti, oběti prvorozených. To, co by měl člověk ze strany božstva strpět sám, je nyní přeloženo na obětní zvíře, které skutečně zemře. Hlásá tím obětníkům: teď jste zemřeli také vy. A Izraelci skutečně zemřeli, věděli, že jsou mrtví. Záleželo na okamžiku, zda božstvo oběť přijme či nepřijme. V negativním případě je to ohlášení nekonečných pádů a nezdarů. V pozitivním případě byla člověku dána nová možnost na všech frontách.

Základní termín pro oběť je xb;zE, tj. zabíjet kulticky. Tyto oběti Izrael přejal. Vnější pohled nám říká, že Izraeli nebylo jednoduché přebývat v cizí zemi, byť zaslíbené; proto přejal něco ze starých kultů země. Z vnitřního hlediska si Izraelci uvědomili, že oběť může ukázat něco, co lidé sami nejsou schopni vyjádřit, tedy jejich naprostá odkázanost na Hospodina.

Běžný byl celopal, hl'[o, nebo ~ymil'v.. Celopal znamená odevzdanost Bohu. Jak bylo celé spáleno zvíře, tak se má člověk cele odevzdat Bohu. Bylo navázáno společenství s Bohem i s ostatními.

Význam samotných obětí převážila, poněkud nahradila a pročistila později modlitba. V době exilní nebylo možné židovským hloučkům, aby praktikovali něco ze svého obětního systému, protože neměli ani chrám, ani oltář. Zde se ukázalo, že modlitby spojené s dřívějším kultem jsou nezávislé na prostoru, že je to něco více než oběti, protože oběť je zde přenesena do lidského srdce, s odkazem na Jeremjáše, který kritizoval Jóšijášovu reformu, která nezasahovala srdce.

Ve SZ až do exilu měla modlitba kulticko-liturgický ráz, měla předepsaná slova. Odpovídaly jednotlivým prožitkům věřících, v žalmech máme ale již zachycenou upravenou tradici. Je to výraz emocí, které nebylo možno dobře vyjádřit. Modlitba je spiritualizovaný kult.

Obsah hlavní modlitby známe z modliteb yref.[, n,mov. (modlitba 18ti proseb). Je to modlitba z 2. stol. po Kr., ale má patrně ranější tradici, což je možno ověřit na modlitbě Páně, která je stručným souhrnem yref.[, n,mov.. Není možné si myslet židovskou modlitbu bez mesiánského prvku. Objevuje se i v této modlitbě. Modlitba může také být něco, co stojí mezi námi a Hospodinem jako překážka, jako negativní prvek. Nesmí to být plané žvanění, jak se to stává na našich kazatelnách. V modlitbě 18ti proseb nacházíme mj. také modlitbu za modlitbu, za liturgii, za bohoslužbu. Rámec kolem celé modlitby překlenuje slovo pokoj. Tato modlitba byla používána v řadě svátků.

Modlitba kaddiš se používá ve dnech smutku, je to modlitba za mrtvé, velebí Boží všemohoucnost a nesmrtelnost Izraele.
 
 

Jiným fenoménem, který není specialitou Izraelců, je obřízka hl'Wm. Obřízka byla také později přebrána od sousedů. Je to odstranění předkožky mužského pohlavního údu, původně se vykonávala ostrým kamenem, což dělají orthodoxní dodnes. Původně ji prováděl otec, pak se k tomu ustanovil speciální úřad móhela. Obřízka byla izraelizována tak, že odstranění tohoto kousku těla je závazkem, že veškeré síly, které byly symbolizovány pohlavní silou, jsou podřízeny Hospodinu, takže to nabylo protipohanského rázu. Je to poukaz na smlouvu, kterou Hospodin uzavírá se svým společenstvím. Obřízka se prováděla 8. dne po narození, neviditelně je přítomen Elijáš. Kmotr drží dítě na klíně, po obřadu je mu dáno jméno.

Obřízku bylo třeba promítnout do starých časů, až k Abrahamovi. Abraham nic o izraelské obřízce nevěděl, ale prostý Izraelec by to jinak nepřijal, než pod dojmem, že je to silně historicky zakotveno. Prorokům byla obřízka lhostejná, zdůrazňovali obřízku srdce.
 
 

Jiným fenomenem je svatyně či chrám, hwhy tybe. Ve starověku značily svatyně sakrální prostor, v němž bylo stanoveným způsobem možno navázat styk s božstvem. Již při přibližování se ke svatyni bylo nutno dodržovat řadu zvyků, natož pak uvnitř. Byl to zdvižený prst, abychom ve svých životech nezapomínali na vztah k božstvu, na transcendenci.

Svaté místo nemuselo být přímo stavbou, stačilo kolem svatého kamene, stromu, kůlu. Hospodin a chrám patřili dohromady, ačkoliv Hospodin na chrám vázaný nebyl. Svatyně a Hospodin jsou dvě různé skutečnosti, zatímco u Kenaanců byla svatyně totožná s boží přítomností. Je to vidět na příběhu Jákobově, který byl ve svatyni v Bét-el. Vysoká dignita izraelských svatyň tím ale nijak neutrpěla.

Izraelci měli nejprve putovní svatyni, která byla na pochodu, truhla byla přenášena, což je typicky nomádský rys. Bylo tak možno chápat výjimečnost, na rozdíl od stálého domu. Byla zde staletá souhra kenaanských a izraelských svatyň, rozlišení přišlo až později, až hrozilo nebezpečí synkretismu.

Také chrám Šalomounův byl sice na jednu stranu zárukou Boží přítomnosti, na druhou stranu také kamenem úrazu. Řada proroků se vysmívala kultu, jako přednější viděli jiné věci. Ne náhodou to byl pohan, který vystavěl izraelský chrám. Izraelská výtvarná inteligence se zdráhala stavět Hospodinův dům, protože si Izraelci nedokázali představit, že tam Hospodin bude pořád sedět. V pozadí byla pohanská myšlenka, že boha je třeba někam usadit. Chíram, ~rx = prokletí, kletba Na druhou stranu bylo potřeba shromaždiště pro lid, aby mohli společně uctívat Hospodina. Pro pohany byli Izraelité ateisté, neměli v chrámu sochu svého božstva. Podobně nahlíželi také Římané na Židy v době Ježíšově. Chrám byl potrojně dělen, což má jistě magický a astrologický podklad. Nejpodstatnější byla velesvatyně. Kolem svatyně a velesvatyně byla podkova budov, které sloužily jako svatyně. Na vnitřním nádvoří byl oltář pro zápalné oběti, pak tzv. měděné moře, což je výraz staré mythologie, která je zde izraelizována. Stál tu také oltář pro předkladné chleby a svícny. Svícny měly značnou symboliku, věčné světlo, podobně jako předkladné chleby ve dvou řadách, které znázorňovaly všechny kmeny Izraele. Původně zde byla také umístěna schrána smlouvy, která byla kryta křídly dvou velkých cherubů. To může být také jen symbol, ve skutečnosti zde patrně nebylo vůbec nic. Stěny chrámu byly vyzdobeny, vše bylo potaženo zlatem. Šalomounův chrám byl zničen 587, obnoven roku 520. Něco se změnilo, brána byla nahrazena závěsem, svícny byly nahrazeny jedním. Roku 167 byl chrám znesvěcen, znovu vysvěcen Judou Makabejským. Roku 19 ante začal Herodes s velkým rozšiřováním, které bylo dokončeno roku 67. Roku 70 byl chrám zničen. Posvátný prostor chrámu byl často problematizován proroky, ale je velmi významný.

Myšlenka na vystavění domu pro Hospodina byla tak trochu troufalost, protože Bůh je nehmotný a nepředmětný, takže ho nemůžeme chtít zavřít mezi čtyři stěny. Izraelci se spíše orientovali na Boha eschatologického, který jde před námi. Řekneme-li, že Bůh je nic, je to mnohem lepší, než když řekneme, že Bůh je něco. Nežijeme ale ve vzduchoprázdnu, a proto používáme metafory z našeho světa.

Již výše byla zmínka o katastrofách, které velmi ovlivňovaly dějiny Izraele, data katastrof chrámu jsou na tom podobně (586 ante, 168 ante, 70 post…).

Chrám se později přesunul na lidské tělo, celý život se tak má stát bohoslužbou.
 
 

Izraelské písemnictví:

Od počátku zde byla tradice ústní, která se různě formulovala, existovala ještě před písemným zachycením. Ústní podání dnes již poněkud zapadlo, již je nebereme tak vážně. Písemná tradice ale má být jen interpretkou tradice ústní, ústní tradice je prioritní. Je veliký rozdíl mezi ústním projevem a písemnou podobou. Ústní podoba může troskotat na tom, že své informace nepodává přesně, ale nikdy tomu tak nebylo. Předávání tradice bylo věcí přísně kontrolovanou, záleželo to na lidské paměti. Tuto paměť moderní člověk zcela postrádá. Paměť tehdy byla cvičena a nebyla zatěžována tisíci dalšími položkami.

Každá náboženská tradice ústí k písemnému projevu, který je později uznán a kodifikován. Takovým textem je v Izraeli Tenak, tedy Tóra, Nebím a Ketúbím. Tóra jako zákon, proroci jako interpretace Tóry a zvěstovatelé Božího slova, Spisy pak jako interpretace interpretace Tóry. Proto Samaritáni uznávali jen Pentateuch, o ostatním tvrdili, že už to může obsahovat odchylky.

Tóra – hr'At pochází od hry, je rodu ženského (podobně jako x:Wr, hm'k.x). Původní kultický význam znamenal věštbu pomocí nějakých věštebných předmětů. Do svatyně se chodilo kvůli tóře, která vlastně ještě neexistovala. Věštba, konkrétní rada, byla dána poutníkům, kteří zaplatili pochutinou či penězi. hry také znamená ukazovat cestu, orientovat a v přeneseném významu také učit, což je velice závažné. Termín zákon je tedy naprosto nevhodný, strhuje nás do juristických kategorií. Je potřeba si tedy uvědomit, v jakém smyslu je to zákon. Buber překládá proto hr'At jako Lehre, nikoliv Gesetz. Proto se hr'At vyskytuje také v plurálu, tArAt, např. v Př, kde jsou myšleny konkrétní návody, konkrétní učení. Tóra je páteří celého Izraelského písemnictví.

V nejužším slova smyslu je Tórou Dekalog, dále kniha Exodus, pak další knihy až po Dt, tedy celý Pentateuch. V širším slova smyslu to pak zahrnuje celé Izraelské písemnictví, tedy i Proroky a Spisy. Navíc obsahuje druhotně také talmudické variace. Toto vše se dá označit za Tóru.

Celé hebrejské starší písemnictví je známo pod názvem Starý zákon. To je velmi chybné a defektní označení: Co je starého na SZ? Jaký je to zákon, když to není zákon? Proto mluvme radši o První smlouvě.

Podobně je tomu s Proroky, kteří se podle vědecké oficiální konvence (což je hra jako jojo nebo loto – někdy si to vymyslí nějaký pan profesor a všichni pak řeknou: jojo, jojo) dělí na Přední a Zadní. I toto je historicky málo oprávněno, připomíná to spíše nákup u řezníka. Lépe by bylo Přípravní a Pokračující. Proroci se vyskytují ale také v dějepravných knihách, některé dějepravné knihy spadají podle hebrejského podání do prorockých spisů. Pak takový spis nepředstavuje historii, ale ukazuje, že i lidské činy mohou mír profétický charakter (Joz). I dělení Zadních proroků na malé a velké je špatné, souzení podle kvantity je pochybné.

Některá prorocká jména jsou symbolická, zvláště u proroků je nutno je předpokládat. Není se proto co divit, že Iz byl napsán třemi autory a jejich kolektivy. Historickou a ověřitelnou postavou je pouze první Izajáš, druhý Iz zastupuje autora či kolektiv v exilu, tritoizajáš pak ukazuje eschatologické naděje. Jonáš vůbec není proroctvím, ale má zde své místo. Autorem je schopný židovský myslitel a básník, celý spis napsal od zeleného stolu. Ani pohané nejsou vyloučeni z Hospodinova milosrdenství. Prorok sám je zde podán jako figura zlostná a směšná, nicméně nakonec vykonávající pokyny Adonajovy. Využívá se symboliky ryby, hloubky…

Třetím okruhem jsou Spisy, kde je několik zvěstných knih a několik zvěstných pásem. V centru stojí žalmy (150+1), autorství je přičítáno Davidovi, Šalomounovi, Asafovi a dalším. Je to sbírka rozličných básní z různých dob. Na jeho vzniku se podílela řada skupin. Význačné je dělení žalmů do pěti částí jako Pentateuch. Žalmy jsou tedy jakýsi nový Pentateuch. Zde je možno již mluvit o zbožnosti a jejím pěstování. Je tu také pásmo Moudrosti (hm'k.x'), které ukazuje na jiný pramen zjevení, jednak na osobně personální – např. zjevení Hospodinovo Abramovi et consortes, jednak je tu pásmo Moudrosti, které je transpersonální, je to Moudrost, kde se mluví o zjevení, které zastihuje každého, nikoliv jen účastníky společenství. Je to Moudrost, která volá, je možno slyšet její hlas. Tato Moudrost není vázána ve svém zjevení na spásně dějinné vzorce SZ. Dále jsou tu tzv. sváteční svitky, které byly čteny při svátcích. Mezi nimi jsou spisy, které u tradentů budily pochyby, jako např. Kazatel, který vidí věci trošku jinak, nebo Píseň písní, která byla alegorizována od vztahu muže a ženy ke vztahu Hospodina a synagogou či Kristem a církví. Spisy obsahují tedy vypracované útvary, které se mohou měřit i s dnešní literaturou.

Tóra má být stále rozmnožována, dobudovávána, proto vznikají midraše. Tóra je nedokončená stavba, obsahující základní pilíře. Každá generace by měla něco přidat.

Toto je tedy hebrejský kánon (od hnq = rákos, prut k věření). Je to pokus vymezit okruh určitých knih, pokládaných za svaté, prohlásit je za závazné, vymezit se vůči ostatním knihám, které sice jsou závazné, ale nikoli normativní. V tomto se hebrejský a řecký kánon liší, právě o knihy deuterokanonické. Sem patří knihy, které jsou kérygmaticky vybroušené a krásné, citované Maimonidem i Komenským – Sirach. Dualismem je poněkud zatížena kniha Moudrosti. Je tu Baruch, Tobiáš, odkrývající bohatství modlitebního života poexilní doby, kniha Judit, nesoucí mytické konotace (Judit z Betulie = Judejka z panny, tedy určená k závažnému úkolu); dále jsou tu dodatky k Danielovi, Ester a 2Pa. K deuterokanonikám připadají ještě tzv. pseudoepigrafy, což jsou knihy nádherné a básnické, ale k biblické zvěsti přidávají příliš nekonsistentní prvky (Nanebevzetí Mojžíšovo, knihy Ezdrášovy, Henoch, Žalmy Šalomounovy…). Obsahují však také mnohé představy, na které navazuje NZ. Naše bible je jen centrem mnohem širšího celku, ukazuje dopředu i dozadu k dalším okruhům knih. NZ přímo cituje jednu apokryfní knihu, častější jsou narážky na ně.

Z řeckých překladů je nejznámější Septuaginta, kterou pak cituje NZ, umožňuje dosti křesťanskou interpretaci, proto se od tohoto překladu židé později distancovali, měli nedůvěru k řeckým textům, používali raději jiné řecké překlady než O', objevovali hebrejský text, který byl pouze posvátný, hebrejština byla bohoslužebným jazykem.

Dalším okruhem jsou kumránské spisy. Dlouho před Ježíšovým narozením zde byl již široký a působivý proud kumránské theologie, vyznavačů a myslitelů. Ježíš ani Jan Křtitel nepřišli bez dějinných kontextů, jen tak náhle. Kumrán byla klášterní ruina na vyvýšeném místě u břehu mrtvého moře. Zde byly v letech 1951-56 při vykopávkách zjištěny nejrůznější stavby, sály, shromaždiště, bylo to centrum kumránského řádu. Kus od toho je 11 jeskyň, které byly obydleny ještě před narozením Ježíšovým, kde se roku 1947 našly svitky. Ty jsou velmi významné, jsou to svitky nejrůznějších knih, komentářů… Především jsou zde čtyři sektářské spisy a zápisy řady biblických knih. Najdeme zde předmasoretskou úpravu textu. Ukázaly se zde souvislosti mezi kumránskými texty a NZ, Ježíš někde patrně nepolemizuje se SZ, ale s kumránskou theologií. V Kumránu panovalo vyznavačské ovzduší, vyhlíželo k eschatologickému boji synů světla a tmy. Vlastní spisy kumránského společenství: pravidla sekty (1QS), kde je podán řád kumránské duchovní obce; válečný spis (I QM), kde je imaginární popis čtyřicetileté svaté války na konci časů, kdy synové světla porazí syny tmy; Hodajot (1 QH), což jsou písně díků a chval, je zde opět eschatologické zacílení; čtvrtým spisem je damašský spis (Dam), zde jsou zákonné pokyny pro členy v řádu žijící v zemi, ale mimo klášter. Společenství tedy mělo i své přívržence vně svatých prostor. Dále je tu několik menších textů, apokryfy i pseudoepigrafy. Kumrán potvrdil validitu ještě předmasoretského, nepunktovaného textu.

Postava učitele spravedlnosti nebyla nikdy zmapována. Esejci ovlivnili hluboce celé židovské společenství, vedle zélótů, farizeů a dalších směrů se také vložili do tehdejšího rozhovoru. Nevíme nic podrobnějšího o příčinách jejich zániku, po roce 70 byli téměř vyhlazeni. Židé jim nepřáli sluchu, protože byli orientováni na kněžstvo. Můžeme však říci, že Jan Křtitel buď náležel k této sektě, nebo zastupoval jiný, příbuzný směr. Ježíš byl pak žákem Jana Křtitele, ač se od něj pak značně odchýlil.

Ježíš se v některých svých výrocích vymezuje proti kumránským názorům, proti jejich černo-bílému vidění světa, dělení na syny tmy a syny světla, proti jejich radikální eschatologii, která předpokládala velkou bitvu na konci časů, kdy synům světla přijdou na pomoc andělé.

Judaismus jako takový stojí na textu [m;v. (Dt 6,4-9). Ten, kdo to říká, je svědkem Boží jednoty a nositelem jeho pravidel. C. di Sante napsal knihu Židovská modlitba (Oikumené, 1995), kde je pečlivě rozebrána tato ústřední židovská modlitba. Autor uvádí další tři normativní biblické texty, které zdůrazňují poslušnost a svobodu. Šema obsahuje povinnost poslouchat o Hospodinově jedinosti, echad znamená spíše jedinečnost, nenapodobitelnost. Závazek milování Boha má být zapsán v srdci, nemá být chápán formálně, ale každý si to má v nitru zpracovat. Poslední je příkaz předávat toto svědectví svým synům, kdekoli. To byl velký důraz na to vnitřní, na druhé straně se ale také bere zřetel na vnější vzhled – pořízení pásků na rukou, na čele a na veřejích. K tomu má být po ruce mezuza, což je pouzdro s některými biblickými texty, má být také připevněno na dveře po pravé ruce vstupujícího. Tyto pokyny vypadají na první pohled jako zbytečné, ale ve skutečnosti slouží a osvobozují. Je to jakýsi technický pokyn, abychom se vyvarovali zlého.

Na Tóru (Tenak) navazuje Talmud (dml = učit, tím se přibližuje k Tóře, hry = učit). Netvoří jednu knihu, ale jakousi dvouknihu. Vychází se z toho, že Mojžíš na Sinaji dostal nejen písemné znění Tóry, ale především ústní, které je základní. Z ústní tradice pak vychází tradice písemná. Existuje tedy také Tóra ústní (Tóra še-be'al-pe) a Tóra písemná (Tóra še-bi-chtan). Ústní Tóra reaguje citlivě na aktuální problémy, byla přípravou na situace, které nebyly v písemné Tóře přímo zohledněny. Písemná Tóra je zde proto, aby se celý obsah nerozplynul do mlžna. Čtení Tóry je proto velmi významné, je mnohem základnější než čtení dalších dvou dílů Tenaku. Již rodiče mají v Tóře vychovávat své děti. Talmud je pak logickým vyústěním Tenaku z doby helénistické a pozdější. Vyrostl na základě mišny, která je jeho jádrem. hnv = opakovat, je to tedy aplikované opakování Tóry, kterou je ale třeba říci jinak, aplikovaně s misijním důrazem. Mišna obsahuje učení raných mudrců, naučení písařů a talmudických učenců z 1. a 2. stol. post. Tím se zabývali tzv. tanaité (an:t; = učitel), což je aramejské označení mistrů ústní Tóry, oni položili základ talmudickému judaismu. Začínají Hillelem, posunuli lid dále v dobách těžkých katastrof. Tana je v protikladu k ar;Ama;. Amoraité byli učenci pozdější talmudické éry, jsou významnější než tanaité, byli to vykladači učení mudrců z doby mišny. Rozváděli starší rabínské texty, jejich rozpravy tvoří převážnou část Talmudu. S tím vším souvisí ještě termín midraš, vrd = učit. Je to parafrázující exegese, výklad, pátrání po vlastním smyslu, midraše vykládaly skrytý smysl biblických textů ve shodě s halachou, eventuelně s haggadou.

Podstatné jsou také výrazy halacha a haggada, což jsou dvě organické části mišny. Halacha je důležitější, je to správný právní postup, určitý konkrétní příkaz, např. co je možné dělat a nedělat v sobotní den. Je to zhruba 613 příkazů, které dnes ještě přibývají, pokrývají celou oblast života, desítky souvisí se šabatem. Původně ovšem halacha znamenala zvláštní právní rozhodnutí, později byla rozšířena, dnes znamená právní systém judaismu. První sbírku pořídil rabbi Akiba (150-235), první židovský mystik, větší jsou spisy rabbiho Jehudy-ha-Nasi (cca 200), přední komentátor gemary. Nakonec přichází tzv. tosefta, což jsou rozsáhlé doplňky. Jsou to vesměs rozhovory a diskuse mezi mudrci. Talmud nám nabízí síť rozprav právní či mimoprávní povahy. Pozdějším kodifikátorem byl rabbi Jicchak Alfasi (11. stol). a rabbi Maimonides (1135-1204). Nejpozdějším je Šulchán aruch (= prostřený stůl).

Haggada je biblický příběh, bajka, folklór, anekdoty, vtipy, maximy, poučky, poznatky z věd, filosofické a theologické náhledy. Biblické příběhy haggady nemusí odpovídat těm našim, některé jsou úplně vymyšleny. Talmud tak jakožto interpretace bible ukazuje, že bible není nic nudného, že je to kniha plná románů, románků, hororů a comicsů. Tato barevná haggada přesto tvoří jednotu s halachou.

Součástí Talmudu je také komentář gemara, který komentuje především mišnu. Vznikla 200-500 post, rmg = dokonání. Je to zvláštní předávání ústní tradice, protiklad ke svaře. Svara je umění dialektiky, dialogického pohovoru, umění zastávat svou věc a přít se.

Toto vše dohromady tvoří Talmud (dml = učit). Stará Tóra musí co do litery zůstat, ale musí být nově učena. Mišna má 63 traktátů, tzv. masechtot, je rozdělena do šesti oddílů (šíša sidrej mišna), které zachycují veškerou tehdejší problematiku. Oddíly: 1) zeraim (= semena), týká se zemědělství; 2) moed (= svátek), jak slavit svátky; 3) našim (= ženy) – manželské zákony, věci týkající se žen a jejich života; 4) kodašim (= svaté věci) – oběti a chrám; 5) nezikin (= škody), které žid utrpí buď od žida či nežida, jak vyrovnávat dluhy, co lze právně nárokovat; 6) teharot (= čistota), rituální stránky lidského života, očišťovací praktiky (sem patří i Pirkej avot). 6 je symbolické číslo, je to 7-1, tedy nikoliv dokonalé, ale něco, co se k dokonalosti nese. Jednotlivé sidry (oddíly) jsou pak děleny dále do traktátů. Celá mišna byla čas od času vydávána. Začíná to Maimonidem, který napsal rozsáhlou předmluvu s rozsáhlými komentáři. Napsal spis Mišne Tora (= Opakování Tóry), což je souhrnný soupis halachy z 12. století. Dále napsal knihu More nebuchim (= Průvodce zbloudilých), dává rady nezkušeným v chození v zákoně, je to takový židovský Komenský, kniha je velmi slavná.

Talmud má dvojí vydání – palestinský a babylónský. Palestinský je starší, je nazýván Talmud erec Jisrael, byl dokončen v 5. stol. post. Obsahuje 39 traktátů, něco se ztratilo, mišna měla původně 63 traktátů. Sestává hlavně z halachy, obsahuje diskuse a akademické rozhovory. Babylónský talmud (Talmud bavli) byl dokončen asi v 6. století, obsahuje 37 traktátů, je však 3x obsáhlejší než palestinský. Ztratila se v něm gemara, jsou to 2/3 haggad. Talmud pojednává o každém aspektu života – právo, náboženství, etika, etikety, folklór, astrologie, numerologie apod. Vnější jednota tu není, jsou tu protichůdné názory. Talmud učí, že je možno vyslovovat nejrůznější kontroverzní názory. Jedna interpretace není nikdy interpretací jedinou (máme také čtyři podání evangelia, 4 je zde symbolická. Každý theolog si pak vytváří svou theologii a jakési své páté ústní evangelium, které má interpretaci, jež není v oněch čtyřech přítomna. 4 evangelia mají talmudický charakter, ukazují, že víra může být různá). Tím je také Talmud poučný, protože nás vrhá do vln nejrůznějších problémů, řadu z nich řešili rabíni dlouhé roky. Nikdo nebyl šmahem odsouzen, dialogičnost byla respektována, byli ochotni čekat na vyřešení třeba století. (čti E. Wiesel: Talmud, Pirkej avot; Wiesela, Pirkej a di Santeho znát ke zkoušce). Každé slovo bible je podle Talmudu možno vyložit 70krát.

Poslední částí Talmudu je Šulchán aruch, jeho součástí je Orach chajjim, Cesta k životu. Podle tohoto dílu se měli řídit všichni židé žijící v Evropě. Obsahuje řadu pokynů, které nám mohou připadat směšné, ale pro evropského žida byly dosti důležité: člověk má vstávat ještě před červánky, jak se chovat na záchodě, kdy si umývat ruce, denně odříkat 100 požehnání, kde a v jaké poloze se modlit, zákaz modlitby v opilosti (= po 1/4 mazu silného vína), pokyny pro kněží, anathemata proti nežidům, od nichž je zakázáno přijímati dary, o požehnání (= nejen požehnání pro člověka, ale také když člověk žehná Boha, čímž upevňuje požehnání Boha), o slavení šabatu, o půjčování věcí akumům (= gójové), povinnost soulože se svou ženou o šabatu; je-li v sobotu ohrožen život žida, je nejen povolena, ale i přikázána práce na jeho záchranu. Zachránit život akuma je hřích. Je-li žid ohrožen akumem, je možno překročit některá přikázání o šabatu. Rodit je možno i v sobotu, ale nesmí se pomáhat akumům, ani tím, čím se sobota neznesvěcuje. Akum je nežidovské zvíře.

Od sklonku druhého chrámu až do 5. stol post působí sanhedrin (synedrion, rada, velerada). Skládal se ze 70ti starších, měl předsedu a místopředsedu, bylo to místo nejvyššího soudu. Zvolen sem mohl být člověk učený (znalý tradic, talmudu), zbožný (ochotný naplňovat halachu), moudrý. Velerada udělovala i smrtelné tresty, např. za cizoložství, modloslužebnictví, vraždu, znesvěcení šabatu. Podle bible jsou tři možnosti trestu smrti – ukamenování, upálení, pověšení. Nižším soudem byla tzv. malá rada, která měla patrně 23 členů, mohli dávat pokuty a nižší tresty. Dalším úkolem bylo vyhlašování nových zákonů, byly to autority v oblasti halach. Zasedali denně mimo sobotu a svátky od rána do setmění.

7 noachovských přikázání ( x;An yneb. tAwc.mi [b;v.; xwn = odpočinutí), jakési zúžené desatero:

1. občanský zákon – ustanovení soudu mají být respektována

2. zákaz rouhání – nevydávat křivé svědectví

3. zákaz modloslužby

4. zákaz incestu

5. zákaz vraždy

6. zákaz krádeže

7. zákaz jíst maso živých zvířat – jakási ekologická zásada, nesmí se způsobit bolest živému tvoru (např. vyřezáním části z živého zvířete), bylo zakázáno zapřahat silné se slabým, odpočívat má i dobytek.

Každý, kdo se etnicky nenarodil jako žid, ale přijmul závazek dodržovat Tóru, tzv. proselyta, na sebe musel vzít celý judaismus, celé břemeno Tóry a halachy. Přistoupení muselo být dobrovolné, v židovství neexistovalo donucování, pouze misie. Proselyta byl nejprve varován, jeho záměr přijmout židovství mu byl rozmlouván, byl od toho odrazován. Každý se musel podřídit mnohaletému kurzu, muž se musel podřídit obřízce, při které dostává 2. jméno Efrajim, starým klasickým kamenným nožem, což je bolestivé, navíc se zároveň musí ponořit do mikve, žena se pouze noří. Dostane řádný doklad o své konverzi od 3 rabínů, nové jméno. Smí se oženit až i s dcerou kněze, proselytka si ovšem kněze vzít nesmí.

Mezi učenci Hillelem a Šamajem, oba žili v době Ježíšově a jejich školami proběhlo na 316 diskusí. Hillel se zastával chudých, nepatrných a bázlivých, byl zvědavý, chtěl milovat Boha a člověka, byl trpělivý a přívětivý, mnohem jednodušší než Šamaj, až liberální. Neexistoval pro něj žádný theologický problém, pouze milovat. Bylo možné podle něj porušit šabat. Šamaj byl oproti němu ostřejší a zásadnější, měl přísné nároky na základě Tóry, některé rigorózní postoje, odrazoval svým vystupováním a složitostí svých theologických postojů, celý život stáli s Hillelem proti sobě. Oba jsou citováni v Pirkej avot. Je na nich vidět, jaké interpretace Talmud dovoluje a jak je židovství pluralitní. Talmud se stal sjednocujícím poutem celého židovstva. Křesťanům byl Talmud ještě větší solí v očích než SZ. U Luthera vzbuzoval strašlivý hněv, je to sektářský směr, také svou rozlohou, ohrožovalo to křesťany. Proto byly Talmudy páleny. To patří k velmi ostudným záležitostem křesťanských dějin (1240 v Paříži, 1757 v Polsku). Největším komentátorem Talmudu i hebrejské bible byl Raši. (Český národ má bibli Kralickou, pak dlouho nic a pivo – a háčky.) Raši vykládal např. Píseň písní filologicky slovo od slova, odmítal alegorické pojetí, jeho žáci mysleli konkordančně, je zakladatelem konkordance.

Rabi Jóchanan ben Zakkai se narodil za krále Heroda, zemřel 12 let po zničení Jeruzaléma, podle legendy se dožil 120 let. 40 let obchodoval, 40 let studoval Tóru, 40 let učil. Byl ženatý, jeho synem byl rabi Jehuda, rodinné kontury jsou však nejasné, u jeho smrtelného lože nebyla jeho žena. Byl to člověk skromný, žil v bázni před Bohem. Boha chápal nejen jako vlídného a přátelského, ale také izajášovsky v jeho majestátu, před kterým se člověk musí chvět. Bál se pekla (~yIm;v; tar;yyI). Měl pět žáků, sám byl žákem Hillelovým a Šamajovým, ale svým založením se přikláněl spíše k Hillelovi. Stranil chudým a nemajetným, při manželských sporech stál častěji na straně ženy, což bylo tehdy nezvyklé, byl to jeden z prvních mužských feministů. Od Šamaje převzal lásku k pravdě, pro kterou hořel. Pravda byla ohněm v jeho kostech.

Svou orientací byl farizej, farizeové ovšem byli jiní lidé, než jak to líčí NZ. Byli to lidé středních vrstev, kteří ze svého skromného majetku dávali desátky na chrám. Byla to duchovní elita, která tvořila páteř náboženského židovského společenství. Proti nim stály jiné směry a skupiny, jako saduceové, herodiáni, esejci, zélóti, sikariové. Snad jen esejci přinesli něco, co může konkurovat farizejské orientaci. Ježíše neodsoudilo farizejské synedrium, ale saduceové, jak dokazuje Flusser či Lapide.

Politicky byl rabi ben Zakkai politický pacifista, nepodporoval tedy ty skupiny, které se chtěly od Říma osvobodit vojensky. Z Desatera ho zaujalo přikázání Nepokradeš, které se původně týkalo únosů, jež byly časté. Nejhorší krádeží je podle něj okrádat sám sebe, krást sebe sama, což se nenajde nikde jinde. Je to domyšlení tohoto příkazu. Člověk, který sám sebe nevzdělává a nepokořuje před pravdou páchá zločin, sám na sobě, krade své lepší já, zůstává jen to horší. Jóchanan ben Zakkai byl skvělý řečník, čímž připomíná stoiky, protože mluvil především na procházkách, na cestě. Synagogy pro něj byly moc malé, stísněné, táhlo ho to ven. Zde je jeho paralela s Ježíšem, kterého to také táhlo ven, a proto máme kázání na hoře, na rovině atd. Byla to shromáždění, která čítala tolik lidí, že by je nějaký chrámový prostor nepojal. Přednášky ben Zakkaie byly velmi dlouhé, ale zajímavé, peripatetické. Postupně došel k názoru, že nemá cenu Římu odporovat, přestože svou nadvládu rozhodně rád neměl. Následoval by masakr, což by bylo zbytečné. V tomto podobně smýšlel i Josef Flavius, který si u Římanů vymohl dovolení pracovat jako historik svého lidu.

K tomuto mistru se hlásí všichni tanaité, což byli učenci, kteří položili základy talmudického judaismu. Nazývali ho 'raban', tj. mistr mistrů. Zakkai byl členem velkého sanhedrinu, možná i předsedou. Jako člen tohoto nejvyššího zákonodárného židovského sboru se nikdy neprosazoval, stál mimo půtky, zdobila ho skromnost. Jeho etickou zásadou bylo, že všechny bytosti mají právo na to, aby s nimi bylo zacházeno důstojně. Patrně tím nemyslel zvířata, tehdy to ještě téma nebylo. Byl zde ovšem #r,,a'h' ~[;, lid země, který někteří farizeové neměli v lásce. Zakkai přinesl také nové hledisko na babylónské zajetí: lid se vrátil tam, odkud vyšel jejich otec Abraham, má to tedy znamenat výzvu k návratu ke svému duchovnímu otci, což se v Babylóně také stalo.

Při obležení Jeruzaléma se Zakkai potřeboval dostat ven z obleženého města, takže přemluvil svého synovce, který byl u armády, aby ho jako mrtvolu donesli ven, což bylo dovoleno. Dostal se až do Říma, kde uznal římskou suverenitu, ovšem pouze za podmínky, která mu byla splněna. Římané byli relativně tolerantní, byli ochotni poskytnout autonomii a peníze těm, kdo se nebudou plést do politiky. To farizeům vyhovovalo. Zakkai si vymohl, že se vrátí do Palestiny, kde v Jabne založí učiliště, jakousi soukromou vysokou školu judaismu. Zde byl také později kanonizován SZ. Zakkaiův úprk z Jeruzaléma mu byl někdy přičítán na vrub jako zrada, podobně byli označováni křesťané, kteří nechali Jeruzalém na pospas a odešli do Pelly, čímž se vyhnuli hlavní pohromě. Nikdy nebylo dokázáno, že je to 100% pravda, ale nebylo to ani vyvráceno. Tím vzniká zvláštní vztah mezi Jabne a Pellou. V Jabne se školili rabíni, zkoumaly se zde tradice. V Pelle se usadili křesťané, kteří čekali každým okamžikem konec tohoto světa, kteréžto důrazy má Pavel i Ježíš. Najednou je ale apokalyptika ta tam, je třeba rozvíjet obdržené tradice. Bylo zde obrovské napětí, ale tato dvě místa lze vidět jako dvě ohniska elipsy.

Jinou velkou postavou, ač jiného rázu, je rabi Channina ben Dosa. Ten patrně nevynikl zvláštní a vyostřenou theologií, ale spíše svou prostotou, svatostí, která hraničila s prosťáčkovstvím, a dětskou důvěrou v Boha, která se pak téměř nevyskytovala. Zemřel patrně před zničením chrámu, který se snažil za každou cenu zachránit přímluvami,modlitbami, zázrakovými akcemi, mimovojenskými a mimoverbálními postupy. Chrám byl srdcem, jehož vyrvání znamená smrt, konec integrity a duchovního rázu židovské komunity. Nebyl to žádný hrdina, Wiesel říká, že to byl typ antihrdiny. V bibli je hrdinou ten, kdo se angažuje na poli víry i akce. Biblický hrdina je sám, sám pro Boha, s Bohem, jako Abraham. Talmudický přístup je jiný. Tento hrdina ovládá svůj instinkt a pudy, hrdinství je rázu duševního, nikoli fyzického. Hrdina nehledá popularita, nesnaží se o to, aby se zdál být hrdinou. Talmudický hrdina bojuje sám se sebou pro dobro bližních. Ten, kdo se izoluje, není hrdina. Je důležité učit se, ale ještě důležitější je předávat vědomosti. Rabi Channina seděl jednu dobu také ve veleradě, ví se o něm, že byl velmi chudý a těžko pronikal na nějaké posty. Byl to skutečně "bóží" člověk, velmi naivní a velmi významný. U tohoto rabiho se objevila také moc nad jedovatými plazy, kteří mu neuškodili. To se vyskytovalo patrně i v raném křesťanství, ale pak to zapadlo, protože si s tím lidé nevěděli rady. Šlapání po hadech a štírech tedy nemusí být obraz pro potírání zla, ale je to možno brát i doslova. Podle jeho přesvědčení je to právě Šekina, která doprovází svůj lid do exilu. Je vždy možno doufat v možnost, která je zatím neznámá, v zázrak. Nejpotřebnějším zázrakem pro tehdejší dobu a klima byl déšť. Nejhorší formou bylo sucho, největším zázrakem bylo, když se spustil déšť.
 
 

Tehdejší politická situace byla velmi špatná, lidé měli blbou náladu. Bylo sice dost velikých mužů i odhodlanců bojovat proti Římu s mečem v ruce, ale každé povstání bylo potlačeno, nebylo možno odolávat vycvičeným vojskům. Židé ukázali odvahu, byli to dobří bojovníci a vynalézaví vojáci. Na jedné straně tu byl mocný Řím, na druhé straně oslabené Judstvo. Jednak zvenčí, závislostí na říši, jednak zevnitř, vnitřními spory, které se nevyhnuly ani vraždám. Politickým centrem nebyl pro židy již Jeruzalém, nýbrž Caesarea (Neronia). Jerušalaim se stal živým symbolem pokoje. Nastalo silné zpolitizování mnoha kněží, chrám byl využíván politicky, přišla silná korupce úřadů a úředníků, což se nevyhnulo ani kněžím. Vládly velké spory mezi farizeji a saduceji.

Farizeové (~yvirup., vrp = oddělovat se) byl zvláštní směr, který později převládl a zachránil židovstvo. Vyznačovali se ctností, zbožností, sebekázní a mravní i kultickou čistotou. Zrod pochází patrně již z doby Ezdrášovy, když se snažil obnovit bohoslužbu a staré rity. Byli zde jacísi předfarizeové, odhodlaní lidé, kteří přišli ještě před Ezdrášem. Byla zde obrana před tzv. #r,,a'h' ~[;, lidem země, který neznal zákon. Souvisel sice s Tórou a tradicí, ale již se k nim neznal. Dějiny farizeů začínají za Jana Hirkána v 2. stol. ante, sám Hirkános původně k farizeům patřil. Už v době makabejské zde byl odboj, po dosažení samostatnosti, což byla velká věc, se pak ukázaly tendence okupovat i jiné země a likvidovat směry, které považovali za heterodoxní. Tyto tendence narazili na chasidy, kteří si ujasnili, že nejde ani o politickou svobodu, ale o náboženskou. Pohyb politických kulis není tak důležitý jako to, zda vládce respektuje konfesi porobeného lidu. To je počátek farizeů, i když se tak ještě nejmenovali. V silné nedůvěře stáli později farizeové také proti Římu. Později sváděli farizeové boj se saduceji, kteří se rekrutovali ze středních vrstev. Farizeové byli tedy lidé chudší, obětaví a pracovití, kteří přinášeli desátky. Učení farizeů nevycházelo jen z Tóry písemné, ale také z Tóry ústní. S tím souvisely výklady určité školy, k tomuto stanovisku se staví také Ježíš. Dále zde byla 1) snaha plně dostát Božímu zákonu, který nemá být jen ideální formou, ale formou naplnitelnou. 2) Chtěli si také osvojit co největší znalost Tóry, byli to tedy lidé studující, písmaři, zákoníci, tedy theologové, zde vzniká židovská theologie, exegese, interpretace. Jestliže je Ježíš kritizoval, mířil na některé překročené pozice, ale nikde není řečeno, že by odmítal tyto lidi jako celek. 3) Farizeové dbali na to, aby byla dodržována podrobná pravidla. 4) Věřili také v posmrtný život, ve vzkříšení. Starozákonní Izrael o víře ve vzkříšení nic nevěděl. Víra ve vzkříšení vznikla až v době poexilní, odráží se v knize Sirach či v knize Moudrosti. V pozadí je zkušenost z doby makabejských bojů, kdy řada mužů položila život. V navázání na perské představy o posmrtném životě se rodila víra ve vzkříšení, která se týkala v prvé řadě martyrů. Teprve později to bylo zobecněno. Ježíš přistoupil na víru ve vzkříšení a zdůvodnil to prorockou tezí, když řekl, že Bůh přece není Bohem mrtvých, ale Bohem živých. Abraham, Izák a Jákob byly pro něj postavy živé, to je velmi čisté myšlení. Farizeové tedy na rozdíl od saduceů, kteří byli v mocenské i vlivové převaze, věřili ve vzkříšení mrtvých. 5) Farizeové také odmítali ozbrojený odboj, tento pacifismus zastával také Zakkai. Nikdy nepospíchali v odsouzení člověka a také v případě Ježíšově to byli především saduceové, kteří jej poslali na smrt. 6) Byla zde i víra v Boží předurčení, která byla deklarována velmi striktně, až osudově. To pomáhalo lidem vyrovnat se s těžkými okolnostmi. 7) Misijní činnost, učení v synagogách i mimo. Farizeové byli přesvědčeni, že je třeba získat svět pro židovství. Farizeové byli často nuceni odcházet do vyhnanství, jako např. Onias IV., který roku 160 ante založil chrám v Leontopoli.

Saduceové se odvolávali na Sádoka, pocházeli ze šlechtických rodin. Svého názvu používají symbolicky, odkazují ke zlaté době Davidově, starým pořádkům, se kterými by se nemělo hýbat. Byli velmi konzervativní, uznávali jen písemnou Tóru, nejlépe jen Pentateuch. Co není v bibli, to pro ně nebylo zakázáno, což jim umožnilo činit mnoho hanebných skutků. Drželi mnohem více zákryt za elitami římské moci, zatímco farizeové byli stále v odporu, i když to nedávali najevo zbraněmi. Saduceové byli kolaboranti, chtěli obsadit všechny důležité posty. Za Hasmoneovců byli na čas vytlačeni, za Římanů měli v rukou velekněžské pozice a politickou moc, měli většinu v sanhedrinu, na jejich straně byla většina kněží. Vystupovali pyšně, drželi se pouze litery zákona. Nevěřili ve vzkříšení ani v existenci zlých duchů, což farizeové i Ježíš věřili. Vyznávali absolutně svobodnou lidskou vůli, odmítali učení o předurčení, podléhali helénským vlivům. Jako mesiáše očekávali mocného krále, který je zařadí do první řady. Roku 70 ovšem tento silný směr s tradicí náhle zanikl, zatímco farizeové trvali dále.

Jiným proudem byli zélóti, horlivci, byli to radikálové, revolucionáři, ozbrojení odpůrci římské moci. Tento přívlastek dal Lk apoštolu Šimonovi, aby jej odlišil od Petra. Jiná místa jej jmenují Šimonem Kanaaitským, tedy aramejským slovem pro horlivce či pro člověka z Kány. Zélótství bylo lidové hnutí, dva z nich byli ukřižováni spolu s Ježíšem. V jejich rámci bylo hnutí Sádokovců, kteří se ustavili po sčítání lidu. Zélóti sami se odvolávají na sz postavu Pinchase (Fines, kral.), který přistihnuv ve stanu souložícího Izraelce a Kananejky probodl je oba zároveň kopím. Hlavní znaky: odmítali platit daně římské státní moci, nikoli desátky či to, co se odevzdávalo chrámu. Řím byl symbolem pohanské moci, Antimesiáš, bylo to ztělesnění Antiocha IV. Epifana. Charakterizuje je také nenávist vůči nepřátelům a ozbrojený odpor, který v rozhodující fázi počítal s Boží intervencí. Flavius je obviňuje, že to byli oni, kdo přivodili pád judské samostatnosti. Ani Zakkai nesouhlasil s odbojovými skupinami, protože viděl, kolik se tak ztrácí lidských životů, navíc to vyvolalo vždy tvrdé represe. Zélóti reprezentují určitý typus apokalyptických nadějí. Po pádu Jeruzaléma se přesunuli do Egypta a dále a jejich význam pohasl.

Jiným směrem byli herodiáni, byla to nálada a přístup lidí, kteří si nechtěli klást zásadní otázky a přežít pod deštníkem. Krom toho udělat vše pro to, aby proti nim Herodes nevystoupil. Herodiáni také vystupují proti Ježíšovi a dávají mu otázky o dani. Ježíš své učedníky varuje před kvasem herodovským. Kvas je zde rituálně záporný element, který má být před pesachem odstraněn, je to zde něco zlého. Ježíšovi mohl být tento směr celkem ukradený, proto tento výrok překvapuje. Ježíš chtěl, aby i politická oblast byla prostoupena ideou Božího království, jistotou, že Bůh je blízko, vědomím Božího soudu.

Dalším proudem byli esejci, jejichž existence se počítá od 2. stol. ante do r. 70 post. Bylo to velmi rozsáhlé hnutí, které se obracelo především proti zesvětštění kněžstva. Je to paralela k reformaci, která začínala také kritikou kněžského stavu, stále se to v dějinách opakuje. Esejci se obraceli proti laxnímu dodržování zákona. Zákon byl dodržován, ale nedbale, hledaly se interpretace, které by cestu ulehčily, něco obešli. Kumránci proto zavádějí rituální mytí, studium Tóry, společné jídlo, dodržování šabatu. Třetím bodem byl pocit, že eschatologické očekávání je velmi slabé, vše se soustředí na přítomnost, nikdo nehledí k budoucímu věku. A právě eschatologie jimi byla velmi zdůrazňována, jak to vyplývá i z jejich písemností. Svým přestěhováním se do pouště u Mrtvého moře navazují na cestu Izraele do zaslíbené země. Ne náhodou se na poušti objevuje i Ježíš. Nejvíce se kumránci soustředili okolo Én-gédí. Byli přísní nejen vůči sobě, ale také vůči druhým. Kdo nedodržoval pravidla, byl exkomunikován. Židé exkomunikovali neradi, bylo to pro ně příliš brutální. Křesťané jsou ovšem exkomunikační buldozer. Chtěl-li se někdo stát členem esejců, musel se podrobit tříleté zkušební lhůtě a projít exerciciemi. Mohl být kdykoli vyobcován. Esejci zastávali dualismus: lidi si rozdělili do dvou skupin, které byly neprostupné – černí a bílí, synové světla, uzavřená skupina, a synové tmy, znovu uzavřená skupina bez pohybu. Ježíš v duchu Hillelově a Zakkaiově už od počátku očekává, že někdo z temné zóny přejde do světla. Druhý bod dualismu je ve vidění nynějšího času a času budoucího. Toto dělení bylo v židovstvu vždy, ale nikdy se to tak radikálně nerozdělovalo, budoucí čas jaksi již přicházel, oba časy se prostupovaly. Zde bylo ovšem obojí od sebe striktně odděleno, budoucí čas nastane, až synové světla s nebeskou intervencí zvítězí nad syny tmy. Neví se, zda byl podmínkou celibát, ale každopádně byl žádoucí. I pohled na oběti byl jiný než u židů, esejci nepřinášeli žádné zvířecí oběti. Ty nebyly původním statkem Izraele, byly přejaty v době, kdy Izraelci přišli do Kenaanu, kde byly oběti zcela normální. U esejců se najednou objevuje směr, který se staví proti zabíjení zvířat a obětování.
 
 

Základní pojmy:

Cherem (~rx) = kletba. Vše klaté bylo zároveň velesvaté a náleželo Hospodinu, nikdo na to nesměl sahat. Dále to byli škůdci odsouzení právní autoritou, nebo osoby určené ke zničení. Týká se to také obětí, některých jejích částí (např. tuk). Platilo to ale také o celých komunitách lidí, které byly určeny k vyhlazení (Joz). V této ostrosti to však již není aplikováno, dnes to má mírnější a spirituálnější formy. První, co kletba říká, je odloučení od komunity, první taková kletba je Ezd 10,8. Tyto ostré způsoby později napadal Ježíš. Nejednalo se zde však o zabití, ale o exkomunikaci, což bylo tehdy velmi vážné a co si dnes nedokážeme představit. Vyloučení z komunity znamenalo tehdy totéž co smrt. Společenství je symbolem Božího lidu, osamocený člověk se s nikým nemůže bavit, nikdo mu nepomáhá, tento stav byl velmi hrozivý. Kdo byl vyloučen, byl ztracen. Navíc když byli židé pak v Evropě menšinou, byla exkomunikace jakožto další oslabení komunity ještě větší hrozbou. Za talmudských dob se užívala obecná forma klatby niduj. Cílem bylo udržet disciplínu, byla to obrana proti zlotřilým kacířům. Byl-li někdo takto exkomunikován, neobešlo se to bez hororových obřadů: byly zapáleny začerněné svíčky, byla uhašena světla, troubilo se na šófar, pronesla se kletba: ať tomu a tomu zhasne světlo za to, že neposlechl slova moudrých. Takto prokletý jedinec se nepočítal do minjanu, což je minimální počet lidí, který musí být dodržen, aby mohla být bohoslužba konána.

Minjan (!y;n.mi) je minimální počet lidí při bohoslužbě, v synagoze je to 10 lidí. Autority se zde dovolávají několika biblických míst: Sodoma, kde se nenašlo 10 spravedlivých; Ž 68, kde je dosti svévolně vidět skrytý výraz minjan; Rt 4,2, kde Bóaz hledá 10 starších z Betléma. Když se společně modlí 10 židů, vznáší se nad nimi podle talmudických učenců šekina, tedy Boží přítomnost, která má ženský ráz. Minjan je vyžadován také při základních modlitbách, Kaddiši apod. Dříve býval minjan udržován pomocí 10ti zahalečů (homelessů), kteří za to byli placeni. NZ pojetí tento minimální počet zúžil na dva až tři. Nikdy ne jeden, který se sice může modlit, ale není to ještě bohoslužba.

Churban (!b;r.Wx) = zničení. Bylo vzpomínáno vždy 9. avu, ať už je to několikeré zničení chrámu či jiné ničení. To je klasický příklad židovského dějinného myšlení, židé stále vzpomínají na historii, a to velmi hluboce a s nostalgií. Pro žida to není jen pouhá vzpomínka, jakoby znovu prožívá tyto události. Vzpomínkou na churban jsou půlnoční modlitby za obnovení země izraelské.

Masora (hr"som;) biblický text je ustálen konstantní anotací. Nejprve byl text pouze konsonantní, pak byl vymyšlen masoretský systém vokál pod konsonantami. Masoreti opisovali text ručně, jeden po druhém, takže mohly vzniknout chyby. Proto bylo ustanoveno společenství učenců, baalej hammasora, v 9. století v Tiberiadě. Vokalizovaný text je tedy velmi mladý, podání se ovšem tradovalo ústně z generace na generaci, což bylo celkem spolehlivé. Vyskytly se ale varianty a posuny, později židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky nebo aramejsky. Proto nastoupili tito tiberiadští učenci, kteří vytvořili tento systém přízvuků a samohlásek. Systém obsahuje tzv. menší tradici s variacemi slov a písmem (hn"j\K. hr"som;) a tzv. větší tradici, kde jsou zachovány rozdíly ve slovech, hláskách a významech (hl"Adg. hr"som;).

Šekina (hn"ykiv,) = Boží bydlení, přítomnost, imanence. Starý Izrael ani rané židovství to neznalo. Vznikla v reakci na křesťanské modlitby o řízení a vedení. V židovství není třeba prostředníků, Bůh je zde stále přítomen. Podle Talmudu je šekina tam, kde se studuje Tóra, kde se modlí a v sanhedrinu. Šekina, která má ženský charakter, je viděna ve SZ v různých mýtických obrazech (cherubové, Ez). Mt 23,37 mluví prý dokonce Ježíš jako šekina. Doprovázela prý lid do vyhnanství a nikdy neopustila západní zeď chrámu. Zatímco křesťané mluví o Duchu, židé mluví o Šekině, což je virtuálně ženská bytost. C.G. Jung pochválil katolíky za mariologický kult, čímž znovu dali najevo Boží ženskou přítomnost. Šekina bere pod svá křídla i proselytu. Je okřídlenou bytostí. Zvláštní význam má šekina v kabale a chasidismu. Před provedením jakéhokoli právně-náboženského příkazu se ozve formule: Nechť je požehnána jeho božská přítomnost. Šekina je tedy jakési subjektivno, které je průmětem Božího objektivna, jakési imanentno, které odkazuje k Božímu transcendentnu. Je to neustálé provázení, byla to právě šekina, která odnesla skonavšího Mojžíše k jeho pohřebišti.

Akeda (hd"qe[}) = spoutání. Jde tu o příběh o obětování Izáka. I když Izák nebyl zabit, byl spoután. Toto spoutání chápe Izrael symbolicky, promítá si to do celého společenství, které je takto spoutáno, ale pro něž nalezl Hospodin náhradu. Tento oddíl se čte 2. den nového roku, aby si Izrael připomínal jakousi nejistotu.

Berachot (tAkr;b.) = požehnání. I v našem povědomí zůstává ještě něco z tohoto významu. Požehnání je síla, až něco zosobněného. Nemá jen verbální či přací charakter, jak to chápeme my. Talmud vyžaduje požehnání před každým ochutnáním, bible před každým jídlem. Předpokládá se však i po požití potravy, což se opírá o Dt 10,8. Podle Maimonida má být požehnání proneseno před jídlem, pitím, čicháním apod., dále při plnění předpisů mišny, tedy při micvě, dále to mají být slova díků a chvály. Za požehnání nese každý svou odpovědnost. Traduje se, že každý žid musel pronést denně 100 požehnání. Struktura požehnání: Buď požehnáno tvé jméno, náš Bože, králi budoucího věku. Požehnání po jídle se jmenuje birkat hammazon s odkazem na Dt 8. Poté se musí pronést závěrečné požehnání brachah acharonah. Po každém jídle se musí pronést krátké požehnání. Pak jsou také zvláštní požehnání, např. birkat haggomel, které se pronáší v krajním nebezpečí či nouzi, kdy je ohrožen lidský život. Recituje se při tom Ž 107, pronáší se v synagoze. Ženy recitují toto požehnání po porodu v přítomnosti minjanu. Jiné požehnání je birkat hattorah, které je recitováno nad Tórou, před čtením, po čtení. Týká se to i tří požehnání nad studiem Tóry. Birkat horim, tedy rodičovské požehnání, které pronáší otec po návratu ze synagogy v předvečer šabatu nebo svátku. Zde se židé dovolávají Gn 48, kde Josef dává svá požehnání. Někdy se používá kněžského požehnání, birkat hakkohanim, které se používá také v protestantské tradici, je v Nu 6,24nn. Toto požehnání je trojnásobné, pronáší se denně ráno i večer, pronáší se kněžími na zvláštním pódiu v chrámu. Tento předpis je po churbanu jediný, který přežil. V diaspoře jej kněží zpívají o svátcích, v Jeruzalémě je recitováno dodnes.

Tóra není v Talmudu jen přípravou, jak to chápe Pavel, nemusí být kompenzována milostí, ona sama je milostí Boží, činí člověka přímým, pokorným a skromným. Je cílem lidského snažení. Provádí relativizaci všech hodnot. Aby měl člověk dost času na studium Tóry, musí žít v askezi. Zabývat se Tórou však znamená štěstí. Tóra je více než kněžství a hodnost královská. Člověk musí studovat, chápat, opakovat, rozumět, být v bázni, být skromný ... Předpokládá se i studium mišny. Kdo stojí o studium Tóry, nesmí stát o lidské pocty.
 
 

Velikonoční pojmy:

Svátky pesach se slaví po dobu 7 dní v Izraeli, 8 dní v diaspoře. Je to připomínka odchodu z Egypta. Pije se zde víno, které má svou jasnou symboliku. Židovský pesach má všechny rysy dějinnosti, pedagogické a psychologické momenty, zapojuje všechny lidi do dění. Mezi předními zvyky stojí zákaz chamecu, tedy všeho kvašeného. Poslední den je veden jako sváteční. Není povolena také žádná práce. Závažné dny jsou na počátku a na konci, v Izraeli první a poslední, v diaspoře první dva a poslední dva. Dobu mezi tím je možno strávit i prací, ale přesně omezenou.

Hlavním svátkem je chag hammacot (tAcM;h; gx;), který se týká nekvašených chlebů. Všechen kvas musí být včas spálen, nebo to musí být prodáno nežidovi na základě přesně dané právní smlouvy. Mužští dospělí potomci se musí postit. V době zvané seder (rds) se pojídají macesy, pije se víno... K liturgii patří denní prohlášení musafu s prosbou o vládu a recitace halelu. Předčítá se také Píseň písní, a to v den, který připadne na šabat. Součástí jsou také přímluvné modlitby v poslední pesachový den. Detailní předpisy obsahuje traktát mišny peschaim.

Existuje také jakýsi druhořadý pesach pro ty, kteří nemohli všechny povinnosti z nějakého důvodu splnit. Tento druhý pesach je odložen o jeden měsíc (odvolání na krále Chizkijáše), rozlišuje se tedy pesach ríšon a pesach šení.

Kvašené jídlo musí být odstraněno. Za kvašené se pokládá i pivo či whisky. Vymýcení kvasu je zvláštní obřad. Zkvašená potrava se musí odstranit do předvečeru pesachu. Dům je pak potřeba prohlédnout, což je zvláštní obřad s úzkostlivostí a pedantstvím. Prodávání zbylého kvasu (mechirat chamec) je dosti složitý obřad. Každý hospodář podepíše řádnou smlouvu, která zmocňuje rabína nebo soud, aby jeho jménem kvas prodali. Nežid složí minimální částku, z níž část připadá také rabínovi za zprostředkování obchodu.

Nesmí se konat žádné práce. Je zde 39 hlavních prací, které se nesmí konat. Bible uvádí 3 kategorie: rozdělávání ohně, vaření nebo pečení, což je úroveň zlorituálů, a přenášení věcí jinam. Takový přenos je považován za práci a za rušení pořádku. Ve svatyni je předepsán úzký okruh prací. Zakázané práce v mišně se týkají jídla, oděvu, psaní, bydlení, přenášení, kypření a zúrodňování půdy.

Jinou položkou je máror (rArm;), což jsou hořké byliny. Je to připomínka trpkého života a nucených prací v Egyptě. Namáčí se do charoset ("malta"), což je směs z rozsekaných oříšků, jablek, skořice a vína. Tato směs symbolizuje maltu, z které Izraelci vyráběli maltu pro egyptský komunismus.

Musaf je dodatečná modlitba nebo bohoslužba. Připomíná zvláštní oběti kdysi přinášené v chrámu. Po zničení chrámu a přerušení obětního rituálu se dodatečná modlitba stala součástí židovské liturgie. Musaf je zde připomínkou minulých slavností. Tyto modlitby připomínají doby, které zde již nejsou, jejich ritus a kult. V pozadí stojí víra, že zlatý věk se obnoví v nové a ještě větší síle.

Halel (ll,h;) se cituje o posledním dni pesachu a na roš chodeš. Rozděluje se na velký a malý halel. Osou velkého halelu je Ž 136, který tvoří součást ranní bohoslužby o šabatu, je zahrnut do pesachové legendy.

Seder, domácí bohoslužba, má vyučovat děti o významu exodu. Již malé děti mají být seznámeny s tím, co potkalo jejich rodiče a prarodiče. Má být angažována zvědavost dětí. Dále je to vyprávění, které implikuje 4 otázky, které má položit nejmladší dítě. Hlavní náplní je pojídaní macesů ("chléb nouze"), požívání maroru a vypití 4 pohárů vína. Jí se také vejce, které jsou znamením znovuzrození. Jako rituální předmět je zde kost z beránka nazývaná zro'a a osolená voda. Sní se natvrdo uvařené vejce jako symbol slz zotročených Izraelců. Sladká směs je sice sladká, ale představuje maltu, čímž vzniká napětí. Jeden maces se rozlomí a položí stranou, což je tzv. afikoman, který se jí až po samotném jídle. Po vypití čtvrtého poháru se již další víno nepije. Když se sní afikoman, nesmí se jíst již další jídlo. Seder znamená nejen řád, ale také pořadí: 1. kadeš (vdeq;) je posvěcení po provedení kiddúše. 2. rechac (#x;r,) znamená vyhlášení neviny omýváním rukou. 3. karpes (sp,rK;) je petržel nebo ředkev namáčená do slané vody a pojídaná. 4. jachac (#x;y;) je rozdělení středního macesu, z něhož se bere afikoman. 5. magid (dygim;) je vyprávění, zaučování mladší generace. 6. rechac je pak druhé mytí rukou. První je podnikáno zástupně za všechny, nyní si myjí ruce všichni před lámáním nekvašeného chleba. 7. moci (maca; hcm;) jsou požehnání nad nekvašeným chlebem. 8. maror (rArm;). 9. korech (%reAk). 10. šulchan orech (%re[ !xlv) je stůl prostřený k jídlu. 11. cafun (!Wpc) je nalezení toho, co je skryté, a snědení afikomanu. 12. barech (%reb;) je požehnání po jídle. 13. halel (ll,h;) jsou žalmy chvály 115-118. 14. Jako poslední nirca (hc"rni), které znamená konec obřadního rituálu.

Někdy se nechává jedna židle volná jako připomínku těch, kteří nemohou slavit pesach na svobodě.
 
 

Mesiáš v židovském pojetí není bůh, ale člověk. Má způsobit obrat, nemusí být dokonalý. Ježíš proto nemůže být Mesiášem v židovských očích, na Ježíše se tento termín nehodí, protože mu nešlo o nápravu tohoto světa, ale o nápravu lidských srdcí. Nenárokoval si vybudování Izraele. Ježíš je Chréstos, Sótér, pojem Mesiáš má jiný obsah. Byli očekáváni dva Mesiášové, z Judy a z Efrajimu. Aškenázští židé měli problém s vyvoleností Izraele, zvláště v době středověku, když si nárok na vyvolenost dělala křesťanská církev. Proto tento článek Alejnú vynechávali, sefardští židé jej však mají kompletní.

Nosach (xs;An). Jsou dvě základní tradice – babylónská a palestinská, z nichž plynou odlišné formy liturgie. Pak je tu dvojí skupina židovstva – aškenázští (Evropa) a sefardští (Španělsko) židé. Nosach aškenáz má ještě své větve – polskou a italskou; sefardský nosach také: jemenský, sev. africký... Nosach zděděný po otcích se nemá měnit, stále se snaží vytvářet most. Připouštěny jsou ovšem lokální variace. Druhý význam nosachu je spíše formální, jde o tradice starodávných melodií.

Mukle (hlEqWm = daný stranou) je jakýkoliv předmět, kterým se o svátcích nesmí hýbat (peníze, tužka, snesené vejce, spadané ovoce). O šabatu jsou mukle i svíčky a sirky, ale může se s nimi manipulovat o jiných svátcích.

Mumar (rm;Wm = odpadlík). S odpadlíky mají židé starosti. Rozlišuje se mezi tím, kdo porušil jen jednu micvu (epikoros = epikurejec) a tím, kdo porušil či zamítl více. Ve 2. stol. byli mumarim krajně helenizovaní židé, něco z tohoto napětí je v deuterokanonikách. Byli to také ti, kteří se pod tlakem stali křesťany nebo muslimy. Byli to často nucení konvertité, což židé pilně sledovali a donucení se bralo v úvahu jako polehčující okolnost. Konvertité z donucení byli anúšim. Ve středověku bylo hodně židů, kteří se po své konverzi uvolili hanobit judaismus. Dnes se takovým říká dobrovolný odpadlík – mešumat. Jiným termínem pro odpadlíka je mín (!ym = kacíř, sektář), malšin (!yvil.m; = donašeč). Učenci museli často řešit dilema, kde je hranice mezi donuceným konvertitou a dobrovolným odpadlíkem. Ještě jiným názvem je kofer (rpeAK = ateista) či mesít úmadijah = pomlouvač Izraele a židů, agitátor. Věc odpadlíků je a byla věcí velmi živou.

Ner tamid (dymit; rnE = věčná lampa) je v každé synagoze, je připomínkou menory. Původně to byl knot hořící v olivovém oleji. Na ner tamid jednotliví účastníci přispívají, katolíci to převzali. Ve starších synagogách jsou ještě dnes lampy olejové, jinde je již elektrika. Ner tamid je symbolem neutuchající víry Izraele, je výrazem toho, že lidský duch je od Hospodina.

Menora (h'rAnm.) je sedmiramenný stojan na světlo, tedy svícen, tradiční symbol judaismu. Původní menora se předpokládá již ve stánku úmluvy, tedy v poušti. Opírá se to o Ex. Po vyplenění prvního chrámu byla odnesena kdoví kam. Roku 70 pak byla triumfálně odnesena i menora druhého chrámu. V kabale vyjadřuje menora 7 nižších bytí Páně, 7 Hospodinových očí v Ez. Menora se používá o chanuce, to je ale osmiramenný svícen, pobiblický. Říká se mu sice menora, ale není to přesné, má se mu říkat chanukija. Svícen vůbec byl závažným symbolem Izraele a židovstva. Individuálně znamenal svícen poslání.

Akrostich jsou zkratky. Židovství je schopno pojmout do zkratek vše, často se zkracuje tak, že se původní význam nezkráceného sousloví nezná. Zkratky se tvoří především z počátečních písmen: amen = el-melech-neeman. Také se zkracovala jména rabínů: Rabi Moše ben Nachman = Ramban.

Alija (hy"li[]) = cesta vzhůru. Podle židovství je Jeruzalém nejvýše položeným místem světa.

Am haarec (#r,a'h' ~[;) představuje prostý lid, člověka, který nemá vzdělání, je to člověk pokleslý s vágním vztahem k Tóře, termín má tedy negativní zabarvení. Tito lidé se pak připojili k Ježíšovi. Je to společenství, které je mimo řád, mimo zemi, mimo víru, mimo Tóru. Termín se objevuje také v NZ u Jana. Ani u exegetů však nepanuje jednota, zda je to prostý lid země, nebo zda má také politický význam jakési stínové vlády.

Asara harugej malchut (tWKl.m; ygeWrh; r"f.[;) je deset mučedníků, kteří svými zásluhami přispěli k záchraně světa, všichni jsou to židé, mezi ostatními není jediný, který by měl zástupnou roli. Patří sem někteří rabíni (Akiba), jsou to lidé, kteří se vztahují k pronásledování v římské době, kteří byli mučeni Římany. Tato instituce deseti mučedníků se připomíná v jom kippur v kijútu. Tyto instituce chtějí říci, že osobnost člověka má odpovědnost nejen za sebe, ale také za druhé. Ne všichni jsou v této odpovědnosti na stejné rovině, někteří mají tak velkou zodpovědnost a jsou tak ryzí, že se jejich zodpovědnost a ryzost může zástupně přenést na druhé. Při záchraně Sodomy je potřeba právě deset spravedlivých, minjan potřebuje deset lidí, aby mohla být zahájena bohoslužba.

Aškenazim (obyvatelé Aškenázu). V Gn 10,3 se čte o synech Gomerových, kde je také Aškenáz. V raném středověku je Aškenáz Německo, němčina je pak lášón aškenáz. Tento pojem se ustavil jako označení komunity židů ve V Evropě. Měla celý komplex svých vlastností, zvyklostí a rituálů, například v právních záležitostech, denních zvyklostech, tradicích. Je to protiklad sefardských židů, mezi nimiž se vyvinuly i rozdíly ve čtení hebrejštiny a také ve zvycích. Až do šoa užívali aškenazim jiddiš jako hovorového jazyka, v němž převládá němčina. (Balabán: "Bylo by krásné, kdybychom všichni mluvili latinsky, Milena Přecechtělová by se dostala rovnou do nebe.") Koncem 19. století Zamenhof na Velké Litvě trpěl rozdílností řeči ve vlastním městě, takže vymyslel po vzoru Komenského umělou řeč a podepsal se jako Esperanto (= doufající). I po katastrofě šoa mají aškenazim stále převahu, ve vlastním Izraeli je poměr přibližně vyrovnán.

Sefardim (obyvatelé Safaradu). Tento název se také opírá o biblická místa (Abd 1,20). Jsou to židé, kteří žijí na Pyrenejském poloostrově, tedy ve Španělsku a Portugalsku. Svůj původ odvozují od předků, kteří zde žili před reconquistou do roku 1492. Zdědili tradice babylónské komunity, zrodili významné osobnosti ve všech oblastech. Roku 1391 vznikla vynucená konverze a vznikla třída zvaná anusim (nebo marranos = svině). Mnozí z potomků této třídy byli nuceni uprchnout, protože jim hrozilo vyhoštění, pronásledování či násilná konverze. Později zakládají tito uprchlíci komunity všude po světě. Stejně jako aškenazim uznávají i sefardim babylónský Talmud, který, i když nevznikl v Izraeli, ale v diaspoře, se ukázal jako významnější. Dále uznávají ještě šulchán arúch. Odlišné jsou náboženské tradice, liturgii, nosach, jiný synagogální život a jinou výslovnost hebrejštiny. V Izraeli se dnes mluví spíše sefardskou výslovností. Řečí sefardim se stal španělský dialekt zvaný ladino, tzv. špaňolština, obsahuje také hebrejské prvky, které se uplatňují ale jen formálně. Je to jakási obdoba jidiš. Sefardská kultura byla kvetoucí, pěstoval se vynalézavý folklór, vytvořila se hudba, která přežila až do šoa a rozšířila se mezi evropskými židy. Chasidim převzali právě sefardskou liturgii, nosach sfradim. Od 17. stol. počet sfardim klesá, dnes tvoří ve světě zlomek. V erecu je cca polovina sefardů, což je výsledek aliji.

Marranos (= svině, šp.) je označení pro židovské konvertity (conversos). Mnozí museli volit mezi odpadlictvím a vyhnanstvím či smrtí. K první masové konverzi došlo roku 1391, mnoho židů hledalo útočiště za hranicemi, ale vystěhovat se byl problém, takže se řada nechávala pokřtít. Mnozí z těchto marranos zůstávali potají věrni judaismu. Často bývali prozrazeni a potom s nimi bylo zle. Odhalení tajných schůzek marranos vedlo k nejfanatičtějším projevům pronásledování. Mnozí vzdorovali dlouhému vězení a mučení, které řídila svatá inkvizice. Mnozí marranos byli naráženi na kůl, aby byli ostatní odstrašeni, aby se to již znovu neopakovalo. Mnozí z marranos, byvše naráženi na kůl, odříkávali šema Jisrael. Byli to tedy mučedníci, ale konvertovali. Totéž se týkalo křesťanů v rané době, když museli hodit zrnko kadidla na oltář toho, který byl kyrios kaisar. Marranos se mohli vrátit zpět, ale to trvalo několik let. Marranos ovšem postupně vymírali, zachovali se nám některé modlitby. V židovském použití se užívá termín anúsim (~yfiWna] = přinucení). Prchali za moře a zakládali nové komunity, například v erecu založili komunitu v Safedu, která je dosti mystická a přežívá v ní mesiášské očekávání. Po roce 1948 anúsim splynuli s lidem Izraele.

Kašrut (tWrv.K;) (košer) je rituální způsobilost, týká se hlavně potravin, toho, co lze legálně jíst. Pro židy je to jejich statut, jímž je poslušnost Božího slova a úsilí napodobit Boží svatost. Tyto předpisy se opírají o knihu Leviticus, zvláště o kap. 11. Základním znakem kašrutu jsou dost rozdvojená kopyta a přežvýkavci. Vyloučeni jsou však vepři (ryzIx;). Segert se domnívá, že ve vzdálených dobách patrně vypukl prasečí mor, po němž zemřelo mnoho lidí, takže se přestalo pojídat. Dále se nesmí požívat velbloudi, koně, osli, masožravci, hlodavci, plazi, obojživelníci, co nemá šupiny. Nečistý je také téměř veškerý hmyz kromě kobylek. I u čistých zvířat je nutno postupovat s rozvahou. Živočich nesmí být roztrhaný, nesmí být trefa (= nezpůsobilý), když zvíře jeví znaky nemoci a samozřejmě mršiny (nevela). Nezpůsobilá jsou také rituálně zabitá zvířata (šchita), musí být odstraněna krev, která je odedávným symbolem života. Proto nesmí být krev pita. Kašrut zabírá tolik prostoru v mysli, že je obdivuhodné, že se tomu židé podrobují, i když je to dnes jen malá menšina. Je stále nebezpečí, že nějaká krev zůstala, proto musí být živočich namáčen půl hodiny ve studené vodě a solen solí. Pak se zvíře omyje, prosolí a připraví na otevřeném ohni. Odstranit se musí zakázaný tuk (chelev), hlavní žíly a svazové žíly na kyčli s odkazem na Jákobův noční boj. Teprve potom je maso košer. Ryby však kašerování nepotřebují, je možné je jíst s mléčnou potravinou, ryby tedy nejsou pokládány za maso, protože maso a mléko se vylučují, jedí-li se najednou. To je velká ohavnost. Maso a mléko není možné ani vařit, ani jíst. Odkazuje se na Ex 23,19, kde se mluví o vaření kůzlete v mléku jeho matky. To byl magický rituál, kde se právě tímto ohavným obřadem chtělo magicky něco vynutit na božstvu. Toto místo je však spíše odstrašující. Přísně se odděluje to, co přichází do styku s mléčnými a masitými pokrmy, např. nádobí. Ptáme se však, je-li vůbec možné jíst obojí. Je to možné, ale nesmí to být najednou. Lze pojíst mléčný pokrm po masitém jídle, ale až po určité době dané místními zvyklostmi. Půl hodiny po mléčném pokrmu je možno jíst maso. Tedy také postupné jezení masa a mléka je možné jen za určitých podmínek. Po masitém pokrmu se musí čekat 6 hodin, než je možno pojíst mléko. Někde jsou to 3 hodiny, někde jen jedna. Ke kašeru patří i prolévání zeleniny, což je u nás hlavně z hygienických a estetických důvodů. V židovských domácnostech je hmyz ale nečistý, byla by hrůza sníst salát, na němž by byl šnek. Zelenina se musí velmi podrobně prohlédnout, aby tam nebyl hmyz nebo červi. Také pití vína není jednoduché, i víno musí být schváleno, musí to být určité víno. Složitá je také sama výroba potravin. Musí zde být nějaký rabínský dozor nad výrobou, během ní. To se týká i hotelů a restaurací, musí být vydáno rabínské osvědčení (chechšer = rabínská pečeť). Má se jíst pouze prověřené mléko (chálav Jisrael). Zakázáno je také požívání nového zrní před 16. nísanem a ovoce z čerstvě zasazených stromů (orla) až do 4. roku jejich růstu. Kašer vytváří domov a kuchyně má jakýsi bohoslužebný ráz, je to jakýsi parakultický akt. Jídlo je stolováním s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Předpisy jsou velmi tvrdé, ale právě jimi se židovstvo udržovalo jako židovstvo. Právě tímto trápením si připomínali Tóru, Tanak a celou příslušnost k Jisraeli. Každé jídlo je připomínkou a kázáním. Tedy kuchyně jakožto katechismus. V širším smyslu je kašer vše to, co je správné, což má mnoho sociálních a etických aspektů.

Talmud Tóra (hrAt dWmlt, také cheder) označuje jednak vzdělání, jednak instituce, které toto vzdělání umožňují. Náboženská výuka byla zaváděna ještě před postavením synagogy v tom kterém místě. Zavedení náboženské nauky bylo prestižní záležitostí. V takové škole se začíná studiem sider, později se přechází k mišně a složitějším. Ke studiu Tóry patří zaměstnání, což je normální, každý rabín musel být v něčem vyučen, aby se uživil. K tomu všemu patřily také dobré skutky (~ydsx tWlymg, gmilut chasadim), příbuzný je také pojem cdaka (hqdc = spravedlnost), tedy to, co z tohoto pojmu vyplývá, jedná se především o chudé. Na jejich podporu však nemá být vynaloženo více než pětina příjmu. U gmilut chasadim však hranice stanovena není, a proto se tyto skutky staly jedním z hlavních sloupů judaismu, je to jeden ze tří sloupů, na nichž stojí svět, jak říká Pirkej avot. Sem spadá veškerá pomoc bližnímu, například návštěva nemocných (~ylAx rWkb, bikur cholim), což je v židovství povinnost, nikoli volba. Je zde zahrnuta celá řada konkrét. Takový obraz podává i NZ, k návštěvě patřilo také pomazávání olejem, což znamenalo příslib Božího požehnání. První povinností toho, kdo navštěvuje, je především potěšení, útěcha (avela), což spočívá v připomínání přináležitosti do Božího lidu. S tím souvisí také návštěva pohřbu (halvalat ha-met). Sem patří i bezúročné půjčky v nouzi, což je velice praktické. Ve spojení s pohřebním bratrstvem (chevra kadiša) jsou peníze vybrané místo poplatků za pohřbívání, které se používají k dobročinným účelům.

Talmid chacham (= žák moudrého) je postava, která vzniká v exilu. Nebyl chrám a byl nedostatek rabínů, začíná se objevovat něco jako všeobecné kněžství. Okolo rabínů se vytváří okruh těch, kteří mu naslouchali jako učiteli, ideálem té doby byl moudrý člověk. V okolních kulturách, Řecku a Římě, byly takovéto skupiny běžné (Sokrates, Platón). Takový žák respektoval to, co učitel říká, i jeho osobu. Poskim se zabývali určováním tradičních zákonů. Účelem talmid chacham však bylo studium Tóry pro ni samotnou, nikoli pro nějaké výhody. Tóra má být studována li-šma, tedy per se, an sich. V těchto kruzích pak vyrůstá symbol učenosti, lidé přesně znalí a učení v Tóře, tedy přesný opak am ha-arec. Tito učenci se snažili obsáhnout bibli, její obsah, její tendence a směřování, důraz byl také kladen ale na ústní Tóru. To je záležitost pozdní, ale je kladena na úplný počátek, subsumována pod Mojžíše. Ústnost zákona znamenala konkrétnost, možnost zkonkretizovat to, co bylo řečeno v Tóře. Jakýmsi opakem studia byl respekt k vlastnímu učiteli a také zbožnost. Byla to pojistka, aby některé úkony nesklouzly do čiré theologie. Tedy nejen perfektní znalost zákona, ale také příslušné konkretizace zbožnosti. Tito žáci moudrého, k nimž patřili i farizeové, měli být schopni kdykoli a kdekoli vyložit halachu, obhájit biblické poselství. Správný učenec měl obhájit i obtížné halachy. Měl se řídit příkladem Hillela a Šamaje, kteří byli kdykoli ochotni odpovědět na konkrétní otázky. Důležitá byla také skromnost v přítomnosti jiných mudrců, nikoli být domýšlivý, rvát se dopředu. Skromnost neznamená, že člověk stojí v koutku, ale to, že člověk dovede zacházet se svou moudrostí. Takový člověk má být ale také neústupný, což neznamená rozčilenost, ale základní, zásadní, vnitřní neústupnost. Jiným znakem je vnější upravenost. Není to sice věc zásadní, ale v tomto výčtu má své místo. Učenec má prostě vypadat slušně i po vnější stránce, i když nemusí zrovna nosit kravatu. To je známý židovský důraz, že k vnitřnímu patří také to vnější. Poslední povinností takového učence a představitele duchovní inteligence je podporovat mír v tomto světě, šálom. To je však velmi aktivní, nikoli pasivní, zahrnuje to spravedlnost a milosrdenství. Znamená to však také rehabilitaci, nápravu pokřiveného. Mír znamená usilovat o pokojné soužití v duchu spravedlnosti a milosrdenství. To bylo v židovstvu velmi nesnadné, protože se museli neustále bránit náporu ze všech stran.

Sidur (rWds = uspořádání), je to modlitební knížka, kde jsou liturgické texty ve stanoveném pořádku. Tak tomu bylo především u aškenázů. Modlitba byla kdysi spontánním projevem náboženské duše lidí. Později to bylo vedeno někým, kdo takový modlitební kruh kontroloval, to byl šliach sidur, ten, kdo vede společenství. Modlitba pak vykrystalizovala v jasné formule, které nebylo lehké změnit. Ustálené modlitby byly zapsány až po dokončení Talmudu (2.-3. stol. post). Talmud obsahuje traktát sofrim, kde jsou popsána přikázání a modlitby. První modlitební knížka seder tefilot pochází ovšem až z 9. stol. post a pochází od Gaona rabi Amrama. O sto let později vzniká sidur gaona sadi, který ale neměl takový vliv. Oba tyto sidury byly zkomponovány v Babylóně pro sefardy. Termín sidur však pak převzali i aškenázové, sami mají také své označení – machzor. Ve středověku se modlitební knížky opisovaly ručně, což bylo velmi náročné, písař byl svatý muž, musel se posvěcovat několikrát denně. Rozdíly mezi jednotlivými komentáři však rostly a začaly být povážlivé. Po začátku knihtisku byla produkce sidurim od konce 15. století velmi široká, zvláště v oblastech Španělska, Itálie a Německa. Sidur obsahoval modlitby pro všední dny, dále pak modifikované modlitby vzhledem ke svátkům, následují požehnání při jídle, což bylo velmi významné, jídlo bylo rámováno liturgií a požehnáním. Jídlo byl sakrální úkon, každé jídlo je vlastně VP. Dále zde byly ještě prosby za jednotlivé věřící. Každý kazatel si tehdy pokládal za čest vydat knihu modliteb. Modlitby pro velké svátky se později přesunuly do speciální knihy. Sefardská podoba se ustálila v 16. století po mystickým vlivem rabiho Jicchaka Lurii ze Safedu. Tento muž velmi ovlivnil jak rysy modliteb, tak celou zbožnost. V chasidismu docházelo ke slučování sefardského a aškenázského ritu, z části podle lurijského vzoru. Tuto knihu připravil Šneur Zalman z Ljada (1745-1813). Aškenázové používali od 16. století tištěné sidury. Zavedené texty se staly velice potřebnými knížkami. Zavedenými se staly od velkého důrazu některých osobností, které se samy pokoušely modlitební tradici dotvářet. V Evropě i Americe se po reformaci objevují četné knihy v překladu do místních jazyků. To urychlilo významnost tohoto modlitebního ducha, neboť to nebylo vždy tak, že by se v židovských rodinách mluvilo vždy hebrejsky. Hebrejština byla spíše záležitostí studia. Pokusy stále modlitby modifikovat a přitom zůstat věrný staré tradici jsou kontinuální, trvají až do našeho století. K modlitbám jsou započítávány i přímluvy za oběti šoa a za padlé vojáky. Nyní je pociťována nová potřeba pro židy ve státě Izrael, proto vznikl sidur rinat Jisrael (1972). Zde je již množství nového materiálu, kterého dříve nebylo zapotřebí. Vylepšena byla také gramatika starých textů, lepší je i grafika. Tento sidur je k dispozici v mnoha verzích. Pro izraelské vojáky byl vydán speciální sidur, je to zatím experiment.
 
 

Abychom nahlédli fenomén židovství, musíme zkoumat několik oblastí: 0) Co je náboženství, 1) dějiny, 2) biblická literatura (Tenak, Talmud, mudrosloví), 3) kult a ritus (oběti, svátky apod.), 4) pojmy a psychologie. Fenomén židovství se vymyká z řady ostatních, byť analogických fenoménů. Je to náboženství mezi náboženstvími.

ad 0) Náboženství se projevuje dvěma aspekty: Jednak permanentní sklon k modlářství (idolatrie), což lze pozorovat ve všech mimoizraelských náboženstvích, když se víra aplikuje na určité předměty, osoby, situace, místa. Těmto se pak věnuje pozornost, podle proroků pozornost přílišná. Mimo Izrael je tento sklon velmi značný (Egypt a farao). I zde však zaznívaly názory, že s tímto kultem osob či míst si nelze vystačit. Na druhou stranu i v Izraeli probíhal také tento proces. Druhým aspektem náboženství je naladěnost na nepodmíněné. Znamená to, že člověk má jakousi anténu, která je dána jeho stvořeností. Ta ukazuje člověku, že se nemůže spokojit s uctíváním přírodních fenomenů. Oba aspekty náboženství však existují také v Izraeli. Tendence k idolatrii je zde stálá, proto proroci dnem i nocí volali a někdy i řvali ukazujíce na sklon k modloslužbě. Naladěnost na nepodmíněné je zde zvýrazňována, má určité kontury. Je možné se někam orientovat bez tápání. ial CE">

ad 1) Izraelské náboženství je jev zvláštní, nelze jej vysvětlit z dějin. Člověk opouští pod jakousi silou své idolatrické tendence a uvědomí si, že jen absolutní Bůh může člověka zachránit a ukázat mu cestu vpřed. Tak tomu bylo již v nomádských počátcích Izraele, kdy tato zvláštní společenství polonomádů, kteří trpěli základní krizí pastvy, takže bylo nutno hledat místo mimo poušť, začala přesídlovat z hor do nížin. Těmto skupinám se dostalo zjevení, což není nic nenormálního. Hebrejština pro to používá řadu naprosto běžných výrazů (har, rma, rbd). Člověk začíná prožívat očistnou krizi v poznání, že ani vůdcové nemohou společenství napevno vyvést do bezpečí. V této dějinné fázi se ozývá absolutní Bůh, který dostává v té době různá místa. Nebývá jmenováno božstvo samotné, ale je k němu uveden ještě vyznavač, zjevitel. Je to jakési paradigma zjevení. Proto se říká Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. I ti, kteří jsou nazýváni otcové, musí být vedeni otci. I Abraham musel být formován otcem, jímž je sám Bůh. Do tohoto stadia pak spadají i elovská jména božstev. El je obecné označení řídícího a stvořitelského božstva, které bylo společné nomádům a kenaancům. Byl to například El Šaddaj, El Roi, El Bet-el. El je to, co je absolutní, to, co pozvedá z prachu, ten, který stvořil svět. El Šaddaj je původně bůh hory, El Roi je bůh, který vidí mne. Na půdě Kenaanu přijímá Izrael celou řadu věcí a způsobů. Tam je pak elovská položka profilována, takže vzniká El Bét-el, což je svatyně, která byla navštěvována jak Izraelci, tak Kenaanci, ale Izraelci literárně toto místo přetvořili na místo zjevení Hospodina. Aitiologie je v Jákobově příběhu. Ještě později dochází ke shrnutí všech důležitých aspektů absolutnosti, milosrdnosti a péče do jednoho jména – JHVH. Tetragram je mysterion, které je těžko vyložit, jedním z výkladů je van větru, jiným poutník, ale všechny tyto výklady troskotají. Biblický básník a spisovatel dal tetragramu svůj výklad a vyložil jej jako ehje ašer ehje hyEh.a, rvea; hyEh.a,, tedy jsem, který jsem; jsem, poněvadž se stávám; jsem, poněvadž se stanu; stávám se a tedy jsem. Toto božstvo je původu midjanského, jak nezakrývá ani biblické podání. Moše měl midjanského tchána, jednou při pasení ovcí narazí na posvátné místo, hořící keř. Zde se ozve hlas Jahveho, jehož uctívali Midjánci, ale jinak. Není to udržení statu quo, ale protržení. Bůh sám sebe nazývá Jsem, vyznavač tohoto Boha je vyzýván k aktivitě. Moše se pak tedy asi jako šedesátník vrací zpět. Jméno Jahve bylo používáno magií, kdo znal jméno božstva, mohl jím manipulovat. I dnes, zapomeneme-li jméno, dostáváme se do velkých obtíží. Toto jméno, šém ~ve, je ono filosofické esse, to podstatné, co nás drží, co je samo sebou v sobě. Proto se židé rozhodli toto jméno JHVH nevyslovovat a říkat místo toho adonaj. To pak převládlo jak v alexandrijském okruhu židovstva jako kurioj a v latině pak jako dominus.

V Sichemu pak Jozue uspořádal vyznavačské shromáždění, které nakonec vyznalo: Já a můj dům sloužiti budeme Hospodinu. Existence Izraelců byla nesnadná, zvyky Kenaanců byly velmi propracované. Izraelci byli nevzdělaní, Kenaanci byli vzdělanější, znali městskou kulturu, měli propracovaný kult. Řadu z toho Izraelci přejali, protože to patří k obecným znakům náboženstvím. Zároveň však byly oběti často chápány magicky, ztratily svůj symbolický charakter, byly chápány jako to, co nás přivádí k Bohu a za nás platí. Izraelci tedy museli vypracovat oběti tak, aby bylo jasné, že Hospodin odpouští, že oběť je jen služebný akt, pomůcka, na které se vyjevuje, že odpouštějící je Hospodin sám a že člověk ze své strany nemá nic, co by za svou propastnou vinu dal. Celou řadu dalších magických rituálů musel pak Izrael zavrhnout (jíst maso a mléko zároveň: Kenaanci kvůli zajištění plodnosti vařili magicky kůzle v mléce jeho matky). Izraelci se museli distancovat, i když mnohé přejali. Takováto souhra trvala stovky. Jinou věcí byla instituce království, tedy touha po takovém reprezentantu, který by byl schopen nejen reprezentovat, ale také hájit před nepřáteli. Ovšem představa, že sám představitel je božný, musel být zavržen. Po době soudců vznikl problém, protože Samuel nebyl příliš ochoten dělat duchovní zástěnu této instituci. Prvním králem byl Saul, jehož jméno souzní s podsvětím (Šeol lWv; lAv,). Nebyl to král božný, ale měl k božnosti daleko. Vystřídal ho David, kteréžto jméno je známé z kenaanského kultu. d-v-d lze punktovat různě, Dód byl miláček, jeruzalémské božstvo, které bylo poraženo, a vítězný král si vzal jeho jméno. Ať už David existoval nebo ne, přestože byl smilník a vrah, uzurpátor a kdoví, co ještě, stává se v bibli prototypem mesiáše. Bible nehodnotí člověka podle skluzů, ale podle toho, zda v konkrétní situaci dokáže jednat rozhodně a zásadně bez mrknutí oka. Po Davidovi nastupuje Šalomoun, který má také zvláštní jméno. Šalom je pokoj. Šalomo je ale také jméno jeruzalémského božstva, jakýsi Pokojov, toto božstvo zajišťovalo mír, klid, rehabilitaci. Lze se domnívat, že jména prvních tří králů jsou symbolická.

Pak dochází ke krizi, k roztržení doposud jednotného a velkého království. Vznikly dvě metropole a dvojí různé pojetí náboženství. Šalomoun sám měl blízko k synkretismu. Šalomoun ovšem ještě postavil chrám, což je plus i minus najednou. Stavba chrámu může být také prezentována negativně, Bůh nebydlí v chrámech. Na druhou stranu byl chrám symbolem Boží vlády. Lidé se pak však začali spoléhat na chrám jako takový, což pak napadá především Jeremjáš.

Další vývoj pak byl již tragický. Tuto tragédii pak ovšem proroci stále vykládali jako optimistickou tragédii. Nastaly zániky struktur, jistot, které platily, zánik izraelského státu, který padl rukou nejmilitarističtějšího a nejtvrdšího státu v dějinách, rukou Asyřanů. Zde se ale ukazuje vyvolení. Hospodin vyvolující může také společenství svých vyznavačů vymazat, jako zaniklo izraelské království. Druhým zánikem pak byl zánik samostatnosti judské, což je ona optimistická tragédie v tom, že Judstvo jako takové nebylo vykořeněno. Bylo podrobeno drastickým zásahům, ale Babylóňané se spokojili s odvlečením některých elitních skupin (duchovní, technologové). Ostatní zůstali v zemi a podléhali vlivům sousedů. Směšovali se pak s jinými etniky, a i když se zdá, že si udrželi víru v Hospodina, podléhali patrně synkretismu. Proto patrně pak musel Ezdráš roztrhnout smíšená manželství.

V Babylóně se pak děje to, co nazýváme vznikem židovství. Izraelství a židovství není totéž. Judaismus vznikl za katastrofických dějinných podmínek. Nastala nová situace, že chrám prostě nebyl. Jako bohoslužebná místa se volila místa u řek, které byly posvátné. Ale to bylo také vše. V tomto období nebyly ani oběti ani kněží, proto byl kult a oběti přetaveny do modlitby, která je přetavenou obětí do mého srdce, v níž předkládáme Bohu svůj život, který nám jej vrací očištěný. Zde jsou již náznaky synagog, které jsou prý egyptského vzoru. Pojem synagoga označuje pak budovu nebo místo shromáždění a pak také vlastní shromáždění. Zde také vznikají převratné myšlenky, roste tzv. individualismus, ale nikoli evropský. Každý jedinec tohoto kolektivu je odpovědný před Hospodinem. Tato kolektivní odpovědnost je charakteristická. Zajatci si také vytvořili ideologii, že je Hospodin trestá za to, co učinili jejich otcové. Ezechiel to ovšem koriguje, odpovědnost nesou všichni, syn neponese vinu otcovu. Myšlenka osobní odpovědnosti je pak zpětně promítnuta do Abrahamovy přímluvy za Lota v Sodomě. Také zde se židé naučili obchodovat a stali se proslulými, někdy špatně proslulými. Obchodování souviselo často s lichvou, byl to pokračující podvod. Za sakrální bylo pokládáno zemědělství, protože pole bylo sakrálního charakteru. Právě proto židé na poli pracovat nemohli, protože pole bylo posvátné. Vzniká zde nové náboženství, židovství se od izraelství velmi podstatně odlišuje. Nikoli v základních aspektech, které zůstaly, ale nově vznikala nová učení, nové aplikace. Učení o vzkříšení vzniká až v době Makabejské, kdy nástupci Alexandra Velikého ne vždy byli tolerantní k židovstvu. Antiochos IV. Epifanes velmi tvrdě zasáhl znesvěcením chrámu. Pak vzniká víra ve vzkříšení, kterou staří Izraelci neznali.

Ze židovství se pak vyvíjí různé směry, jedním z nich jsou i farizeové, kteří hájili Boží suverenitu a důraz na Tóru. Nešlo jim ani o politickou svobodu, jako o svobodu kultickou. I dnešní svátky mají židovský původ.

Částečně před exilem, ale především po exilu vznikají základní pojmy (tešúvá hb"WvT. – obrácení se, metanoia). Po roce 70 se pak židovská komunita přetvořila, navazovala na izraelství, ale vyvíjela se vlastním směrem. Vznikají různé důrazy, které izraelství neznalo (víra ve vzkříšení, angelologie, život bez obětí a chrámu). Byl hledán hlubší a duchovní smysl, zvláště v období helénském, které začalo 333 ante a kdy byla židovská obec ovlivněna helénským myšlením. Každý se měl cítit jako světoobčan, byla zdůrazňována literatura a kultura. Židovská obec byla velmi flexibilní, přejala způsob psaní i literatury, později i římské právo. Postupně se přiblížila i k představě nesmrtelnosti duše, kterážto kategorie se objevuje v deuterokanonických knihách. Židé již v této době neuměli hebrejsky, mluvili nejprve spíše aramejsky, později naprosto plynule řecky, což byla jejich druhá mateřština. Klasická hebrejština zaznívala jen v synagogách. (Balabán: "Lidi jako Ježíš by naše fakulta okamžitě vyprovodila a ještě z dálky by slyšeli Štefanův smích.") Po velké flexibilitě, kdy byl stále větší důraz kladen na studium Tóry, mudroslovných knih, na zachovávání konkrétních příkazů, které jsou spojeny s Ezdrášem, nastává období ztvrdnutí, právě kvůli řetězení příkazů, které dosti omezují svobodu člověka, i když to rabíni nechtějí připustit.

Po roce 70 jsou také zapsány některé doposud ústně tradované látky, vznikají nové školy, akademie. Vznikají výklady Tóry – midraše. Vzniká mišna, která je páteří Talmudu. Vytvořila se skupina cadíqů, kteří byli ti slušní židé, pravidelně chodili na bohoslužbu. Jinou skupinou byli chasidové, kteří překračovali svou spravedlností příkazy, nešlo jim o sebe, ale o druhé, byly to vzory života. Specifickou skupinou byli martyrové, kteří oběť nepřenášeli na zvíře, ale sami se jí stali. Jako vzor je brán Izák. Z těchto obětí martyrů je patrně pak vyložitelná také Ježíšova oběť, nikoli z návaznosti na chrámové zvířecí oběti. Za velkého martyra se pokládá rabi Akiba (132-135), jehož Římané stáhli z kůže a pověsili na tržišti, protože neposlechl zákaz, který nedovoloval studium Tóry. Akiba prokázal velké hrdinství a obrovskou víru a zbožnost. Význam oběti zachycuje i Talmud v legendě o Mojžíšovi, kde se Mojžíš dotazoval Boha, proč Tórou vyznamenal jeho a ne Akibu. Přesto, že je Akiba postava pobiblická, je srovnávána s Mojžíšem.

Od r. 425 post nastupuje jiné údobí, když Theodosius II. zrušil patriarchát. Začíná období velkého rozptylu, velké diaspory, která je vedena velkými osobnostmi. Klade se velký důraz na to, co přinesli tanaité a amoraité, klade se důraz na trojici: Tóra, zbožnost a Boží vnímavost. Ve středověku se vytvořila dvě střediska, jedno v oblasti křesťanské, jedno v oblasti islámu, z obou stran byl vyvíjen obrovský tlak, takže židé byli rozprášeni od Španělska až po Irák. Proto si také uchovávali přísně všechny své zvyky a rituály, na druhé straně se museli dokonale přizpůsobit prostředí, v němž žili. Křesťanství i islám se ze vší síly snažili židovstvo vyhladit. V této době se martyry stávají židé jako celek. Velké čistky: 1096 v Porýní, 1648-9 statisíce židů povražděni kozáckým atamanem Chmelnickým, celý středověk byli židé vyháněni z Evropy, letopočtů by bylo možno uvést desítky. V takovéto situaci ožívá a zesiluje víra v příchod Mesiáše.