DOBOVÉ POZADÍ NZ

I při nejlepší vůli tento text může obsahovat chyby, nespoléhejte tedy při učení pouze na něj!
 

obsah discipliny: historické události souběžné s NZ, případně důležité pro NZ;
ale vedle toho vůbec i kultura, myšlení a cosi jako atmosféra doby;

DPNZ

charakteristika disciplíny

- světové dějiny plus/minus novozákonní doby - a Palestina v rámci těchto dějin;
- dobové proudy a směry v tehdejším židovství; filosofické a náboženské směry v řecko-římské antice (aspoň rámcově)
- dobové poměry
- apokryfy a vůbec soudobá literatura. Všechno, co nás může přiblížit k mentalitě a představám té doby

LITERATURA:

J.Mánek, Když Pilát spravoval Judsko
F.Žilka, Dějiny novozákonní doby
E.Lohse, Umwelt des NT
J.Leipoldt - W.Grundmann, Umwelt des Urchristen tum, I-III, Berlin 1964-67
P. Schäfer, Die Geschichte des Judentums in der hellenistischen un römischen Zeit, Stuttgart-Neukirchen 1983
E.Schürer, The History of the Jewish People in the Age of Jesus Christ I - III, Edinburgh 1987 a násl. (angl.vyd. přeprac. odborníky za redakce G.Vermese a M.Blacka)
(M. Noth, Geschichte Israels apod.)
G. Theissen: Die Schatten des Galiläers, München 21987
C.K. Barrett

judaika:
H.L.Strack (dopl. G.Stemberger), Einleitung in Talmud und Midrash, Mnichov 1976 (6.vyd.)
H. Maccoby, Early Rabbinic Writing, Cambridge 1988
S.Segert, Synové světla a synové tmy, Praha 1970
M.Black (ed), The Scrolls and Christianity, Lon don 1969
M.Bič, Poklad v judské poušti, Praha
M. Hengel, Zeloten, Leiden 1961
hellenismus a gnóse:
M. Hengel, Hellenismus und Judentum Tübingen 1988 (3.vyd)
Ladislav Vidman, Od Olympu k Pantheonu, Praha 1986
Encyklopedie antiky, Praha 1973
Petr Pokorný, Píseň o perle, Praha 1986

(prameny): Josephus Flavius, Válka židovská, Praha 1990
E.Lohse: Die Texte aus Qumran, Darmstadt 1971
Charles, The Old Testament Apocrypha and Pseude pigrapha
J.H.Charlesworth, The OT Pseudepigrapha, I-II, New York 1985
W.G. Kümmel: Jüdische Schriften aus hellenistisch römischen Zeit
W.Schneemelcher (vyd.), Neutestamentliche Apokryphen I - II, Tübingen 1987. 1989 (5.vyd.)
Tomášovo evangelium (přel. P.Pokorný), Praha 19822

Peršané

Začít je třeba už tam, kde končí SZ - nejen kvůli politickým dějinám, ale proto, že tady se začínají vytvářet určité nové struktury a formovat duchovní proudy, které na ně budou odpovídat

539 perský král Kýros dobývá Babylon

Ještě v rozpětí jediného roku 539 ante vydává Kýros edikt, ve kterém přikazuje obnovit jeruzalémský chrám a znovu v něm obnovit bohoslužbu. Při té příležitosti pověřuje jistého Šešbazara, aby dopravil zpátky do Jeruzaléma Chrámové náčiní, které odvezli Babyloňané jako kořist.

Není jisté, zda tento edikt předpokládá i návrat přesídlenců zpět do vlasti, ale zřejmě už od vydání tohoto ediktu začíná postupná nenápadná, ale vytrvalá reemigrace, především do Jeruzaléma.

deuteroIzajáš oslavuje Kýra jako mesiáše Hospodinova (Iz 45). Titul mesiáš tady evidentně ještě nemá eschatologické konnotace a neznamená transcendentní postavu; znamená prostě jenom: ten, který má skutečně od Boha pověření takto jednat. Přesto je to natolik překvapivé označení, že stojí za to si je podržet na paměti. Předně je tady označen za (přímého, aktivního) Božího služebníka pohanský vladař; a za druhé se na něj při té příležitosti přenáší titul, kterým byli označováni izraelští a judští králové. Jako by tedy perský Kýros docela legitimně nastupoval na jejich místo.

V tom jásotu trochu zaniká, že vlastně přešli z jedné nadvlády pod druhou. Vysvobození z babylonského zajetí znamená - řečeno hodně škodolibě - že jenom padli i s tím svým Babylonem do rukou Peršanům. Přesto je rozdíl obrovský.
 
 

charakteristika perské říše

charakteristika: my jsme příšerně zatíženi tím, co se už od dob Rakousko-uherského mocnářství vpodstatě beze změny papouškovalo v dějepise. Když si vzpomenete na všechny ty formulace, tak třeba v řecko-perských válkách (bitva u Thermopyl, u Marathonu, u Salamíny), vždycky Řekové hrdinně bojovali za svobodu a za kulturu, proti orientálnímu barbarství. Ale když potom o něco později Alexandr Makedonský dobývá celou Perskou říši, tak už to není hrdinný boj Peršanů za svobodů, nýbrž skvělá vítězství Alexandra, který na svém tažení dospěl až k řece Indu a všude šířil řeckou vzdělanost (o kterou mu nikdo nestál).

Nic proti tomu, že Perská říše byla orientální despocie a že se stala světovou říší pomocí armády. Ovšem byla to despocie velmi pozoruhodná a v některých ohledech daleko slušnější a civilizovanější než třeba slavná athenská demokracie.

Je tam takový zvláštní paradox: byla to despocie, která vyznávala, že nejlepší vláda je ta, která se pokud možno s ničím nevnucuje.

Například: nedělali si problém s nějakými zákony o předním nebo státním jazyku. U perského dvora se mluvilo starou perštinou, ale do maloasijských měst se docela samozřejmě korespondovalo řecky, protože to byla původně řecká města; v Babyloně po nich zůstali pro jistotu až trojjazyčné nápisy; v Palestině a Egyptě sloužila jako úřední řeč aramejština, protože ta se tam v mezinárodním styku používala už předtím.

Říše byla rozdělena na větší celky - satrapie - a v každé satrapii stál v čele perský úředník s půvabným titulem satrapa. Ale tím perský vliv víceméně končil. Každý satrapa měl povinnost dbát na dodržování právního řádu, který je v dané oblasti zvykem. Tzn., že v Babyloně se mohlo žít víceméně podle babylonských zákonů, v Egyptě podle egyptských obyčejů, židé měli možnost žít podle svých přikázání.

A s tím souvisí velmi úzce i náboženství: perští vládcové byli zřejmě zoroastristi. Zarathustra byl - snad - přibližně Kýrův současník. Zarathustra provedl velkou redukci tradičního perského náboženství, redukci, která zřejmě byla židům velice sympatická. Je to redukce na dualismus, který má velice silný ethický náboj; boj mezi dobrem a zlem a odpovědnost každého člověka, na kterou stranu se přidá. Navíc je tam i jakási eschatologie, (kterou sám neznám, ale) která prý inspirovala i některé židovské apokalypsy. Toto náboženství zřejmě mělo svůj ohlas, ale oni sami je nikdy nevnucovali, naopak často vystupují jako ochránci místních bohů (také ojedinělé předtím i potom: tradičně se vždycky chápalo vítězství současně jako vítězství vlastních bohů nad bohy těch poražených. U Peršanů tato myšlenka chybí)

Civilizace jako Babylon nebo Egypt bývaly postiženy vleklými spory mezi králem (faraónem) a příliš vlivnou vrstvou kněží. V Egyptě byl typickým příkladem už kdysi Achnaton, v Babyloně právě poslední babylonský král Nabonid, který došel tak daleko, že začal shromažďovat sochy říšského boha Marduka z venkovských svatyň do jakéhosi soukromého muzea. Kýros pak dobyl Babylon konkrétně tak, že mu město samo otevřelo brány a přivítali ho jako osvoboditele od vlastního krále. Příznačné je, že ho stejně nadšeně vítají Mardukovi kněží i deportovaní židé, tedy skupiny navzájem protikladné.

Důležité bylo, že i Kýrovi nástupci pokračovali ve stejném způsobu vlády. A kupodivu se jim ta vlídná decentralizace vyplatila. Jediné místo, kde se neosvědčila, byl Egypt. Egypt už dobýval Kýrův syn Kambyses, který se tolik nepovedl; v rámci válečných operací toho dost poničil, včetně některých chrámů. Potom sice navázal na dobré tradice, stal se pokračovatelem eg. tradice faraónů a ochráncem náboženství, ale zřejmě už bylo trochu pozdě.

modus vivendi

Pro židy tato situace po návratu z Exilu znamenala, že si mohou žít podle libosti takřka po svém - ale nemohou obnovit davidovské království. Otázka zněla: jak jinak po svém, když nemají své království a mají cizího krále. V Babyloně byli také pod cizí vládou, ale tam neměli žádnou možnost, tak ani nebylo o čem přemýšlet v tomto směru. Kýros a jeho nástupci jim nechali možnosti otevřené.

Jednu, velice radikální možnost nabízí už zmíněný deuteroIzajáš: Kýros jako Boží nástroj a v jisté smyslu přímý nástupce Davidovců. To ale nejde automaticky vztáhnout na každého.

Zajímavou situaci (zajímavý model) najdeme ještě u proroka Zacharijáše, který patří do této doby: tam stojí vedle sebe jako dvě olivy, jako dva pomazaní Hospodinovi velekněz Jošua a jistý Zerubabel, který je z davidovského rodu a - pochopitelně - není králem, ale je přece jen nějakým místodržitelským úředníkem. Tedy dvojice velekněz a zástupce Davidovců, nositel Davidovského zaslíbení. Jakýsi neoficiální král.

Zřejmě byly do tohoto Davidovce Zerubabela vkládány velké naděje. Zacharijáš v něm vidí zpočátku postavu stejně důležitou jako velekněz.

Ale potom Zerubabel beze stop mizí ze scény: tady už nám chybějí informace. A od té doby celou roli představitele lidu naplňuje velekněz

To je cosi úplně nového, co bude mít dalekosáhlý vliv. Za Davidových časů zdaleka nebyl velekněz tak důležitý jako král.

Teprve tady, v perské době se vytváří model, že židé jsou společenství kolem Chrámu a jejich představitelem je velekněz.

Vedle toho se začíná formovat trochu odlišná linie Ezdrášova. Ezdráš je také zřejmě perský hodnostář. A do Jeruzaléma přichází jako - řečeno z hlediska Peršanů: právník, který je odborníkem přes Tóru.

Ve skutečnosti se tady formuje model zákoníka = theologa. A s tím i model židů jako společenství kolem Písma sv.

Tedy dva modely: společenství kolem Chrámu, účastníci společného kultu - anebo společenství kolem Bible. To nemusí stát proti sobě, ale jednoho dne se to ocitne na křižovatce.

A jako třetí možnost tu a tam pokusy o obnovu samostatnosti.

Abychom domysleli, co všechno se právě tady muselo hledat nově:
- nejen že se rozloučili s královstvím, ale
- řada jich zůstala v diaspoře = už nejsou geograficky národem, společenstvím z jednoho území
- právě v té době ztrácejí vlastní jazyk (aramejsky se mluví v mezinárodním světě obchodu a diplomacie, to není specificky jejich jazyk)

Když si vezmete, co všechno nám připadá nepostradatelné pro identitu nějakého národa nebo společenství, tak už téměř nic nezbývá.

Perské dědictví

Pokusíme se nejdříve překlenout dobu, která leží mezi SZ a NZ. To sice nepatří tak úplně do působnosti novozákonníků, nicméně je to pro nás tak důležité, že se budeme nějakou dobu plést do práce judaistům a szníkům. Mezi SZ a NZ je zhruba 500 let (když počítám události, o kterých SZ přímo mluví; kniha Daniel je trochu ojedinělou vyjímkou, protože byla sepsána v definitivní podobě snad až kolem 164 ante a obsahuje narážky na svou dobu, ale dějový rámec jejího vyprávění je zase jen zpětně babylonské zajetí); Vyprávění SZ končí někdy kolem roku 500 nebo 520 ante návratem z Babylonského zajetí a znovuvybudováním CHrámu v Jeruzalémě. Přitom ve SZ podání je to spíš tečka za Babylonem, tečka za exilem, převládá radostný tón, že už to skončilo. Líčení nových poměrů čteme spíš mezi řádky.

Podobný, i když o něco kratší přeryv najdeme i z hlediska čistě židovského mezi SZ a rabínskou tradicí, případně SZ a SZními apokryfy. Máloco i z těchto tradic je starší než z 2.stol ante. Přitom mezi 5-2.stol. se odehrály největší změny.

539 ante perský král Kýros dobyl Babylon (kde byla nuceně

usazena i elita bývalého Judského království). Už před tím dobyl říši Médskou a kromě toho i třeba Lydii a vpodstatě celou Malou Asii včetně pobřežních řeckých měst. To znamená: kam oko dohlédne Perská říše a perská nadvláda.

Vůči Perské říši je ovšem tradiční evropský dějepis velmi nespravedlivý: pokud si matně vzpomínáte z dějepisu na řecko-perské války (bitva u Marathonu 490, u Thermopyl 480 etc), ve všech učebnicích od starého Rakousko-Uherska až po socialistické učebnice je to vždycky statečný boj Řeků za svobodu proti vpádu Peršanů.Když kolem 330 začne dobývat Alexandr Makedonský, tak už to ovšem není vpád do Persie, nábrž skvělé tažení statečných Řeků, kteří dobyli velkolepých vítězství a dostali se až k Řece Indu.

Nic proti tomu, že Perská říše byla orientální despocie a že se stala světovou říší pomocí armády. Ovšem byla to despocie velmi pozoruhodná a v některých ohledech daleko slušnější a civilizovanější než slavná athenská demokracie.

Například když dobývali Babylon, v praxi to vypadalo tak, že město jim otevřelo své brány a vítalo Kýra jako osvoboditele. Tedy: dobrovolně vítalo. Podařilo se mu dokonce to, že ho stejně nadšeně vítali babylonští mardukovi kněží i deportovaní židé, tedy skupiny, které by měly stát spíš proti sobě. Kýrovi se ovšem podařilo něco ještě nezvyklejšího, totiž že jejich naděje a očekávání splnil.

V případě Babylona by se to dalo odbýt konstatováním, že poslední král - Nabonid měl jisté nevyřízené účty se státním náboženstvím, a zejména právě s kultem Marduka; v rámci jakési osvětové politiky dokonce shromažďoval Mardukovy sochy z venkovských svatyň a dělal si z nich muzejní sbírku. Kýros hned po svém nástupu vrátil všechno kam patřilo.

Ale dá se vysledovat, že Babylon nebyl výjimka, že šlo o promyšlený způsob vlády.

Peršané přišli odněkud ze svých pastvin, během třiceti let ovládli staré civilizace jako Babylon, Egypt a řecká města v Malé Asii, ale přitom až neuvěřitelně dokázali nebýt zakomplexovaná, nikomu nic nevnucovat a sami zůstat svoji. Před nimi Babylon a Assyrie upevňovaly říši násilnými deportacemi celých národů (Asyrie) nebo aspoň vybraných vzorků. Po nich nástupci Alexandra Makedonského stmelovali své státy cílevědomou helenizací. Kýros naznal, že nejlepší bude nikomu nic nenutit.

Jazykově: u perského dvora se mluvilo starou perštinou. Ovšem do maloasijských měst říše se korespondovalo řecky, protože tam žijí "etničtí Řekové", v Palestině a Egyptě už dávno všichni mluvili nebo aspoň rozuměli aramejsky, tak s nimi Peršané jednali aramejsky.

právně: země byla rozdělena na "satrapie", v jednotlivých satrapiích vládl vždycky perský místodržící - satrapa -, ale jinak se snažili zachovat zvyky a tradice, tj. i právní zvyky a tradice té které země. (Jestliže později, už v římské době jeruzalémské synedrium několikrát sformuluje své požadavky tak, že jenom "chtějí žít podle zákona otců" = rozuměj podle SZ, není to úplná utopie, může to být ohlas této zkušenosti "že to tak jde".)

nábožensky: byl v Persii čerstvě zoroastrismus, Zarathustra byl (snad zřejmě) Kýrův současník. To samo o sobě není tak nejhorší. Zoroastrismus je náboženství, které má úctyhodný etický náboj, je to vidění světa jako boje dobra se zlem, při kterém jsou ve hře nejvyšší, božské síly, ale člověku zůstává odpovědnost, na kterou stranu se přidá. Takže vpodstatě zoroastrismus směřuje ke službě jednomu bohu (Ahura Mazdovi) - z tohoto hlediska nemusel být izraelcům tak protivný jako jiná náboženství, a také proti němu takřka nikde v jud. tradici nenajdete žádný výpad. Navíc měli smysl pro eschatologii a smysl pro dějiny.

Ovšem toto náboženství nikomu nevnucovali. Zatímco jinde se vítězství vždycky posuzovalo jako vítězstvé našich bohů nad bohy nepřátel, Kýros vystupuje jako ručitel náboženské svobody.

Do této souvislosti náleží tzv. Kýrův edikt 538, který se týká obnovení jeruzalémského Chrámu, navrácení inventáře a - snad - i návratu deportovaných.

Kuppodivu se tato říše a tato národnostní politika ukázala velmi životaschopná. Jedinémísto, kde se neosvědčila, byl Egypt. Egypt už dobýval Kýrův syn Kambyses, který se tolik nepovedl; v rámci válečných operací toho dost poničil, včetně některých chrámů. Potom sice navázal na dobré tradice, stal se pokračovatelem eg. tradice faraonů a ochráncem náboženství, ale zřejmě už bylo trochu pozdě.

***

Co znamenala Perská říše ze židovského pohledu:

vysvobození z EXILU ale ne samostatnost
 
 
 

Patří k tradičním povinnostem novozákonníků, aby v dobovém pozadí překlenuli i to období, které je mezi SZ a NZ. Je to ostatně i v našem zájmu, protože Ježíšova současnost byla byla neuvěřitelně zamotaná a komplikovaná po stránce politické a řekněme kulturní, a současně velmi pluralitní v tom, jak se s ní lidé vyrovnávali. Většinou se připomíná jen to, jak navazovali na SZ. Ale některé základní modely, základní představy se musely formovat právě v tom mezidobí, které už SZ explicitně nezachycuje.
 
 

PERŠANÉ

- 539/8 dobytí Babylonu a edikt

- charakteristika Perské říše: jazyková, kulturní, právní, náboženská vstřícnost

- nová situace židů: zerubabelovská epizoda; velekněz jako představitel lidu (kultovní, "chrámová" identita); vedle toho už Ezdráš (právní identita, společenství Zákona)

pozn: Ezdráš, Nehemijáš, Zerubabel = větší či menší perští úředníci

chybí polemika s Peršany

První změna, která je ve sz zachycena už jenom okrajově, ale přitom musela zanechat obrovský vliv, je nástup Peršanů.

539 ante perský král Kýros triumfálně dobývá Babylon, a tím vlastně současně osvobozuje judské přesídlence, kteří byli násilně deportováni do Babylonského zajetí.

Ještě v rozpětí jediného roku 539 ante vydává Kýros edikt, ve kterém přikazuje obnovit jeruzalémský chrám a znovu v něm obnovit bohoslužbu. Při té příležitosti pověřuje jistého Šešbazara, aby dopravil zpátky do Jeruzaléma Chrámové náčiní, které odvezli Babyloňané jako kořist.

Není jisté, zda tento edikt předpokládá i návrat přesídlenců zpět do vlasti, ale zřejmě už od vydání tohoto ediktu začíná postupná nenápadná, ale vytrvalá reemigrace, především do Jeruzaléma.

deuteroIzajáš oslavuje Kýra jako mesiáše Hospodinova (Iz 45). Titul mesiáš tady evidentně ještě nemá eschatologické konnotace a neznamená transcendentní postavu; znamená prostě jenom: ten, který má skutečně od Boha pověření takto jednat. Přesto je to natolik překvapivé označení, že stojí za to si je podržet na paměti. Předně je tady označen za (přímého, aktivního) Božího služebníka pohanský vladař; a za druhé se na něj při té příležitosti přenáší titul, kterým byli označováni izraelští a judští králové. Jako by tedy perský Kýros docela legitimně nastupoval na jejich místo.

SZ se ovšem na tyto události dívá primárně jako na konec něčeho: konec babylonského vězení národů, konec trestu za hříchy lidu, konec jedné epochy, která znamenala obtížnou zkoušku. To nové, co se tím otvírá, už trochu přesahuje horizont szní reflexe.

V tom jásotu trochu zaniká, že vlastně přešli z jedné nadvlády pod druhou. Vysvobození z babylonského zajetí znamená - řečeno hodně škodolibě - že jenom padli i s tím svým Babylonem do rukou Peršanům. Přesto je rozdíl obrovský.

charakteristika: my jsme příšerně zatíženi tím, co se už od dob Rakousko-uherského mocnářství vpodstatě beze změny papouškovalo v dějepise. Když si vzpomenete na všechny ty formulace, tak třeba v řecko-perských válkách (bitva u Thermopyl, u Marathonu, u Salamíny), vždycky Řekové hrdinně bojovali za svobodu a za kulturu, proti orientálnímu barbarství. Ale když potom o něco později Alexandr Makedonský dobývá celou Perskou říši, tak už to není hrdinný boj Peršanů za svobodů, nýbrž skvělá vítězství Alexandra, který na svém tažení dospěl až k řece Indu a všude šířil řeckou vzdělanost (o kterou mu nikdo nestál).

Nic proti tomu, že Perská říše byla orientální despocie a že se stala světovou říší pomocí armády. Ovšem byla to despocie velmi pozoruhodná a v některých ohledech daleko slušnější a civilizovanější než třeba slavná athenská demokracie.

Je tam takový zvláštní paradox: byla to despocie, která vyznávala, že nejlepší vláda je ta, která se pokud možno s ničím nevnucuje.

Například: nedělali si problém s nějakými zákony o předním nebo státním jazyku. U perského dvora se mluvilo starou perštinou, ale do maloasijských měst se docela samozřejmě korespondovalo řecky, protože to byla původně řecká města; v Babyloně po nich zůstali pro jistotu až trojjazyčné nápisy; v Palestině a Egyptě sloužila jako úřední řeč aramejština, protože ta se tam v mezinárodním styku používala už předtím.

Říše byla rozdělena na větší celky - satrapie - a v každé satrapii stál v čele perský úředník s půvabným titulem satrapa. Ale tím perský vliv víceméně končil. Každý satrapa měl povinnost dbát na dodržování právního řádu, který je v dané oblasti zvykem. Tzn., že v Babyloně se mohlo žít víceméně podle babylonských zákonů, v Egyptě podle egyptských obyčejů, židé měli možnost žít podle svých přikázání.

A s tím souvisí velmi úzce i náboženství: perští vládcové byli zřejmě zoroastristi. Zarathustra byl - snad - přibližně Kýrův současník. Zarathustra provedl velkou redukci tradičního perského náboženství, redukci, která zřejmě byla židům velice sympatická. Je to redukce na dualismus, který má velice silný ethický náboj; boj mezi dobrem a zlem a odpovědnost každého člověka, na kterou stranu se přidá. Navíc je tam i jakási eschatologie, (kterou sám neznám, ale) která prý inspirovala i některé židovské apokalypsy. Toto náboženství zřejmě mělo svůj ohlas, ale oni sami je nidky nevnucovali, naopak často vystupují jako ochránci místních bohů (také ojedinělé předtím i potom: tradičně se vždycky chápalo vítězství současně jako vítězství vlastních bohů nad bohy těch poražených. U Peršanů tato myšlenka chybí)

Civilizace jako Babylon nebo Egypt bývaly postiženy vleklými spory mezi králem (faraonem) a příliš vlivnou vrstvou kněží. V Egyptě byl typickým příkladem už kdysi Achnaton, v Babyloně právě poslední bbabylonský král Nabonid, který dosšel tak daleko, že začal shromažďovat sochy říšského boha Marduka z venkovských svatyň do jakéhosi soukromého muzea. Kýros pak dobyl Babylon konkrétně tak, že mu město samo otevřelo brány a přivítali ho jako osvoboditele od vlastního krále. Příznačné je, že ho stejně nadšeně vítají Mardukovi kněží i deportovaní židé, tedy skupiny navzájem protikladné.

Důležité bylo, že i Kýrovi nástupci pokračovali ve stejném způsobu vlády. A kupodivu se jim ta vlídná decentralizace vyplatila.

Pro židy tato situace po návratu z Exilu znamenala, že si mohou žít podle libosti takřka po svém - ale nemohou obnovit davidovské království. Otázka zněla: jak jinak po svém, když nemají své království a mají cizího krále. V Babyloně byli také pod cizí vládou, ale tam neměli žádnou možnost, tak ani nebylo o čem přemýšlet v tomto směru. Kýros a jeho nástupci jim nechali možnosti otevřené.

Jednu, velice radikální možnost nabízí už zmíněný deuteroIzajáš: Kýros jako Boží nástroj a v jisté smyslupřímý nástupce davidovců. To ale nejde automaticky vztáhnout na každého.

Zajímavou situaci (zajímavý model) najdeme ještě u proroka Zacharijáše, který patří do této doby: tam stojí vedle sebe jako dvě olivy, jako dva pomazaní Hospodinovi velekněz Jošua a jistý Zerubabel, který je z davidovského rodu a - pochopitelně - není králem, ale je přece jen nějakým místodržitelským úředníkem. Tedy dvojice velekněz a zástupce Davidovců, nositel Davidovského zaslíbení. Jakýsi neoficiální král.

Zřejmě byly do tohoto Davidovce Zerubabela vkládány velké naděje. Zacharijáš v něm vidí zpočátku postavu stejně důležitou jako velekněz.

Ale potom Zerubabel beze stop mizí ze scény: tady už nám chybějí informace. A od té doby celou roli představitele lidu naplňuje velekněz

To je cosi úplně nového, co bude mít dalekosáhlý vliv. Za Davidových časů zdaleka nebyl velekněz tak důležitý jako král.

Teprve tady, v perské době se vytváří model, že židé jsou společenství kolem Chrámu a jejich představitelem je velekněz.

Vedle toho se začíná formovat trochu odlišná linie Ezdrášova. Ezdráš je také zřejmě perský hodnostář. A do Jeruzaléma přichází jako - řečeno z hlediska Peršanů: právník, který je odborníkem přes Tóru.

Ve skutečnosti se tady formuje model zákoníka = theologa. A s tím i model židů jako společenství kolem Písma sv.

Tedy dva modely: společenství kolem Chrámu, účastníci společného kultu - anebolid společného vyznání, společné Bible. To nemusí stát proti sobě, ale jednoho dne se to ocitne na křižovatce.

A jako třetí možnost tu a tam pokusy o obnovu samostatnosti.

Abychom domysleli, co všechno se právě tady muselo hledat nově:

- nejen že se rozloučili s královstvím, ale

- řada jich zůstala v diaspoře = už nejsou geograficky národem, společenstvím z jednoho území

- právě v té době ztrácejí vlastní jazyk (aramejsky se mluví v mezinárodním světě obchodu a diplomacie, to není specificky jejich jazyk)

Když si vezmete, co všechno nám připadá nepostradatelné pro identitu nějakého národa nebo společenství, tak už téměř nic nezbývá.
 
 

ALEXANDR MAKEDONSKÝ (*356?,336-323)

Původní makedonské království leželo na severní hranici Řecka a z pohledu rodilých Helénů už to nebylo "autentické Řecko" (Oni to trenkrát neříkali tak diplomaticky, oni rozlišovali jenom "Řecko" a "barbaři") Makedonci už pro ně byli poloviční barbaři, kteří snad někde něco zaslechli o řecké vzdělanosti a teď se snaží vypadat řecky. To byl samozřejmě řecký pohled, a řecký pohled v těchto věcech neoplýval objektivitou. Například právě Alexandr Makedonský měl jako svého vychovatele Aristotela, tedy jednoho z největších řeckých filosofů (otázka je, co si od něho odnesl).

Je ovšem pravda, že v rámci bližšího poznání si Alexandrův otec Filip II. celé Řecko sjednotil a podrobil, a tím si zrovna sympatie nezískal. Řecké státy se marně tomuto způsobu studia bránili

roku 338 v bitvě u Chaironeie, Řekové prohráli. Tím se otevřela cesta hned dvěma paradoxům: a) tím, kdo nakonec skutečně sjednotí celé Řecko, nejsou Athény ani Sparta, které se o to soustavně pokoušeli, nýbrž - z řeckého pohledu - polovzdělanci ze severu. b) tím, kdo velmi výrazně a citelně zviditelní Řecko po celém známém světě, opět nebudou "původní" Řekové, nýbrž tito Makedonci.

Zmíněný Filip II. svému synovi vůbec velice dobře připravil cestu: vytvořil silný stát, připravil armádu k dalším výpravám, ale právě v nejlepším, roku 336 umírá násilnou smrtí.

Alexandr Makedonský tedy roku 336 nastupuje na uprázdněný trůn, sotva dvacetiletý a zbožňován armádou; během dvou let připraví tažení na východ a roku 334 vytáhne nejprve proti Peršanům. Perská velkoříše mu podlehne ve dvou rychle po sobě jdoucích etapách:

333ante bitva u Issu (Issos v Kilíkii): Alexandr poráží perského krále Dareia III. a ovládně západní část Dareiovy říše. Následují marné pokusy Dareiovy diplomacie potvrdit nově vzniklé hranice a mít od Alexandra pokoj; místo toho

331 ante bitva u Gaugamel (Gaugamela) Alexandr ovládne i to, co ještě z perské říše zbylo, Dareios uprchne do Médie, a tam je zavražděn jedním ze svých příčinlivých satrapů Béssou.

Alexandr pak pokračuje ve svém často opěvovaném tažení až někam k řece Indu, kde už toho mají dost i jeho zbožňující vojáci, takže se s nimi vrátí do Babylona a připravuje tažení pro změnu na jih, do Arábie.

Přitom zřejmě pracuje na velkorysém promýšelní své světovlády. Přesouvá hlavní město i těžiště své říše do Babylona, a narozdíl od toho, co jsme si říkali o perské "kulturní politice" (kulturní a kultovní svébytnost je svatá), u Alexandra se zřejmě naopak poprvé objevuje myšlenka světové říše s jediným světovým národem. Tedy myšlenka kosmopolitní, světoobčanská, která může být sympatická jako osobní přesvědčení, ale může být velmi katastrofická, pokud se jí začal obírat příliš úspěšný vojevůdce.

Alexandr Makedonský ovšem velice brzy umírá:

323ante umírá Alexandr Makedonský v Babyloně, stižen horečkami, právě když přichystal tažení na jih. Takže je těžké odhadnout, co všechno by přinesl jeho velký sjednocovací program. Po jeho smrti jsou uvedeny v pohyb pohromy poněkud jiného druhu.

Pro poměry v Palestině neznamená Alexandr sám osobně příliš mnoho. Dalekosáhlé je teprve to, co uvedl do pohybu, ale už nestihl zažít. Palestinou stihla jeho vojska vlastně jen protáhnout na cestě do Egypta. Pokud se jednotlivá města dobrovolně vzdala, většinou zřejmě jen stačil povrdit status quo, tj. stávající privilegia a stávající daně ( s tím rozdílem, že budou placeny jemu).

Odstrašujícím příkladem bylo město Týros, které ještě před Alexandrovým tažením leželo na ostrově - a tedy bylo považováno za nedobytné z pevniny, a tedy odepřelo poslušnost. Alexandr nechal velkoryse zasypat úžinu me zi ostrovem a pevnihou, a tím z Týru udělal nejprve suchozemské město a vzápětí trosky suchozemského města. To většině ostatních svobodných měst stačilo k tomu, aby se podrobila dobrovolně.

Existuje legenda o tom, že takto k Alexandrovy přišel pro potvrzení statu quo i jeruzalémský velekněz a Alexandr s ním jednal velmi uctivě a přátelsky, protože v něm poznal muže, který se mu zjevil ve snu a předpověděl mu úspěch.

To je ovšem jen nedoložená legenda, ale potvrzuje velmi pravděpodobnou situaci, kdy Alexandr sám je ještě vítán s nadějemi, tak jako vždycky každá nová vláda, a stihne umřít dříve než tyto naděje zklamal. Což je i jedna z nezanedbatelných příčin jeho slávy obecně.
 
 

BOJE O NÁSTUPNICTVÍ

Bezprostředně po Alexandrově smrti následuje několik desetiletí neskutečných zmatků a nejistot, spojených s bojem o moc. Možná by se dalo říci, že teprve tyto zápasy Alexandrových nástupců znamenají skutečný začátek helenistické epochy, protože za sebou dokonale zametly všechno, co bylo předtím. Naše představa boje o moc je asi taková, že je nějaká země a v ní se několik generálů pokouší dostat k moci. Není jisté, kdo z nich to nakonec bude, ale je aspoň zhruba jasné kde a komu bude vládnout. Není jasné KDO, ale je jasné KDE. V dobytém světě, který po sobě zanechal Alexandr, je tahle docela ještě snesitelná nejistota postavená na hlavu. Je předem jasné KDO bude vládnout, a vůbec není jasné KDE.

Je předem dáno 5 nebo 6 zkušených, válkou protřelých Alexandrových stratégů, každý z nich má za sebou svoji část řecko-makedonského vojska, každý z nich bude někde vládnout a každý (nebo skoro každý ) z nich bude i se svým vojskem naprostým cizincem tam, kde se usadí. Ale KDE to bude a v jakých hranicích, to jenom velmi vágně souvisí s něčím jako historickými zeměmi nebo historickými hranicemi. Hranice, poloha, velikost vznikajících říší se primárně zakládá na tom, kolik kdo tomu druhému urval.

Například Seleukos začne se zázemím na východě, vpods tatě v Babyloně, a skončí západně od své původní říše, ale po celý ten čas bude mít svoje vojsko a po celý čas bude úspěšně někomu vládnout: země se mění, panovníci zůstávají.

Zpočátku aspoň formálně zůstala zachována jednota říše a jednotliví stratégové si rozdělili jakási místodržitelství, a spravovali říši pro dosud nenarozeného Alexandrova syna dokonce v hranicích, které měli svou logiku. Nicméně ukázalo se, že většina z nich to chápala jako zázemí a přípravu pro ovládnutí celé říše a vhodnou záminkou se stalo, když se Alexandrův syn - pohrobek konečně narodil a krátce na to byl zavražděn.

Nejvíce šancí na sjednocení měl zpočátku jistý Perdikkas a později především Antigonos monofthalmos. Nicméně ani jeden neuspěl proti průběžně vytvářeným koalicím těch zbývajících.

Nakonec se jako nejperspektivnější ukázala cesta, kterou si zvolil jistý Ptolemaios - taktéž zkušený řecký stratég, který si vybral jako své místodržitelství Egypt a tam se programově naturalizoval.

Ptolemaios zřejmě od počátku resignoval na příliš vekorysé boje o následnictví, vybral si Egypt, který tvořil přirozený i historický celek a navíc měl odjakživa výhodu, že je trochu stranou a izolován od okolí pouští. Ptolemaios si z Egypta vybudoval opět samostatný stát a aby stabilizoval situaci uvnitř, zcela se přizpůsobil Egyptským zvyklostem. Stal se z něho farao XXIV. dynastie

Ptolemaiovci se přizpůsobili zvyklostem egyptských fa raonů až do takových podrobností jako jsou sňatky mezi sourozenci ve vládnoucím rodu. Důležitější ale je, že tady začíná poklidnější, a přece jen typičtější etapa toho, čemu říkáme hellenismus. Ptolemaios si s sebou přivádí své vojáky a vytváří z nich (a z dalších Řeků, kteří tam přicházejí jako obchodníci) řeckou vrstvu obyvatelstva; ale jejich kulůtura, náboženství i celý živoitní styl se zejména v Egyptě promíchává s orientálním světem. A aspoň zčásti je to mísení docela záměrné.

Někdy mezi lety 312 a 305 se takto, po vzoru ptolemaiovského Egypta postupně uklidňuje celé bývalé Alexandrovo území. V roce 305 se skoro jako řetězovou reakcí všichni tito vojevůdci (všichni, kteří se udrželi až do té chvíle) prohlašují za krále: každý ve své říši. Znamená to, že vpodstatě už končí sen o získání celé říše a nadále už se povedou spíš jenom jednotlivé války o sporné hranice a pod. Dokonce i následnictví v těchto nových státech se více/méně udrží jako rodové:

-v Egyptě už zmínění Ptolemaiovci

-v Sýrii Seleukovci a

-v Řecku a Makedonii po jistých peripetiích potomci Antigona monofthalma (=Antigonovci)
 
 

Nás ze všech těchto pánů budou zajímat pro začátek právě jen Prolemaiovci, protože jediný výboj, který si dovolil Ptolemaios- zakladatel (Ptolemaios I.Sótér = v helenismu se nosí tato podobná skromná sebeoznačení) byl připojení Palestiny.

Palestina bude až do roku 198 patřit k Egyptu. Což znamená zase jednou století relativně klidného, usedlejšího života.
 
 

EGYPTSKÁ (PTOLEMAIOVSKÁ) VLÁDA V JUDEJI

do 198 Palestina součástí Egypta (ptolemaiovská assimi§

lace v E., ale "stará garda" řecké vrstvy);

od 198 Palestina seleukovská

(Oniadovci, Tobiadovci, Hyrkan: a) Judsko reprezentují "výběrčí daní"/satrapové? b) napětí seleukovské a ptolemaiovské orientace) Jew to vláda relativně příznivá a snesitelná. Především znamená klid a relativní prosperitu. Nedochází k žádným dalším katastrofickým změnám. Judsko se z eg. pohledu prostě podobalo jednomu z těch chrámových okrsků, chrámových států ve státě, jakých bylo v Egyptě plno. Prostě Chrám, který má své pozemky, svou určitou autonomii, řekněme i své poddané, a především platí patřičné daně. Jinak ať si vyznává, obětuje a vůbec dělá co chce. Daně jsou tady základem veškeré komunikace.

Pokud jde o židy je, určitě muselo zanechat vliv i na jejich vlastním sebe-uvědomění a na jejich vlastní sebe-reflexi to, že jsou znovu i zvenčí považováni především za chrámové společenství. Možná ještě výrazněji, než tomu bylo za Peršanů, protože egypťané si je prostě přiřadili k tomu co znali doma. Židovská identita tady a v tétop době znamená: to je Chrám a ti okolo.

Státotvorné ambice - naděje na obnovení vlastního království v této době nijak výrazné nejsou. Ale zřejmě ani ten ezdrášovský, rabínský ideál není teď příliš živý, nebo aspoň ne příliš produktivní. Jako by všechno ostatní kromě chrámu tak trochu spalo.

I při egyptském nezasahování ovšem dochází k jedné méně nápadné, ale důležitá sociologické změně: zatímco v Egyptě se na vybírání daní obohacuje především řecká vrstva, v mimoegyptských provinciích (hyparchiích) jsou to hlavně místní zbohatlíci. Kteří se také ochotně helenizují a soustřeďují se hl. do měst = souvisí s novou kulturou. A protože Judsko je nahlíženo jako jakási chrámová autonomie, mají především jeruzalémští kněží blízko k oficiálním úřadům a patří do této kategorie helenizované zbohatlé vrstvy. V této době začíná platit schéma:

zbožný = chudý

bohatý = odpadlík, helenista A v této době se zřejmě začíná vytvářet i jakýsi předobraz sadduceů: bohatá jeruzalémská aristokracie, která má svoje pozice vpodstatě jenom v Jeruzalémě, nemá příliš valný morální kredit, ale paradoxní shodou okolností má v rukou chrámovou bohoslužbu. Centrum náboženského života. Situace se trochu zkomplikuje až v době, kdy do Jeruzaléma začne pronikat vliv Sýrie.

Seleukovci, kteří nakonec vládli v Sýrii, považovali vždycky za křivdu to, že si Egypt přivlastnil Palestinu. V Palestině se zase jednou jako obvykle křížili dvě zájmové sféry. Válek mezi Egyptem a Sýrií bylo celá řada; většinou začaly pokusem Seleukovců získat další území a končili tím, že se Ptolemaiovci s větším nebo menším úsilím ubránili. Většina bojů se navíc odehrávala už někde na severu apřímo Judska se nedotkla. Ale mocenské střetnutí stačilo na to ,aby rozdělilo vládnoucí aristokracii v Jeruzalémě.

Zejména velekněz Onias II se příliš silně a příliš předčasně profiloval pro seleukovsky a situaci využil jistý Tobias, který se stal výběrčím daní a vpodstatě nejvýznamnější osobností v zemi. Tím je velekněz poněkud odstaven z politického života a věnuje se víc chrámu, zatímco rodina Tobiadovců se zabývá penězi a politikou. To je situace, která trvá až do roku 198, kdy se konečně Seleukovcům podaří Palestinu získat.

Stručná charakteristika helenismu
 
 

Poznámka o Alexandrii jako třetím centru jud. vedle Jeruzaléma a Babylona. Postupně nárůst zřejmě už od pádu Jeruzaléma 587 vždycky v krizích;

v době ptolemaiovského panství zřejmě i pokojnější proud migrace.

Přesnější představa nám chybí, protože migrace do Egypta zřejmě dlouho sledována s nedůvěrou (= návrat k eg. hrncům?), Jeremijáš proti ní varuje, ač sám nakonec do Eg. unesen. Centra, která měla přímý vliv na SZ, jsou Babylon a Jeruzalém, eg. mimo. Přesto alespoň Alexandrie velkým centrem židovstva s pravověrnou recepcí helenismu. Pokud jde o biblickou tradici, nezůstala mimo: Septuaginta zřejmě zachycuje tuto tradici.
 
 

PALESTINA POD VLÁDOU SELEUKOVCŮ

Dá se říci, že seleukovská říše byla ve mnoha věcech dosti nešťastným protikladem Egypta:

Zatímco Ptolemaios hned po smrti Alexandra projevil obdivuhodný politický instinkt a vybral si zemi s několikatisíciletou integritou,

Seleukos dobýval, co se dalo a nakonec mu zůstalo území sice uctihodné, ale naprosto nesourodé. Panství seleukovců sahalo od přístupu ke Střdozemnímu moři přes Babylon (tedy území dnešního Iráku) až někam hluboko do dnešního Iránu. To sice byly země, které za lepších časů patřily Perské říši, jenomže to byla právě jen část této bývalé říše, a to dost nešťastně vyseknutá.

Zatímco Ptolemaios mohl v Egyptě navázat na místní tradice a místní kulturu a stylizoval se jako zakladatel XXXII. dynastie,

Seleukovci neměli ve své zemi na co navázat a podle čeho se stylizovat. Jediné, k čemu se mohli obrátit, byl helenismus, to jest cizí kultura řecká, kterou sem přinesli ze svého domova.

Ale i v tom bude citelný a ne dost šťastný rozdíl:

zatímco helenismus v Řecku a Makedonii je přirozený jako vzduch, který dýchají, v Egyptě bude sice programově, ale docela nenásilně srůstat s místními tradicemi (a egyptské poměry poskytnou čas na to, aby se obě kultury v klidu ovlivňovaly), pro Seleukovce je politická životní nutnost, aby helenismus rychle a spolehlivě smetl všechno, co bylo předtím a všechno co se s ním neslučuje. Tady poprvé začíná i helenismus jako kultura být agresívní. Ne vlastní vinou, spíš politickým zneužitím.

Charakteristikou seleukovské říše tedy bude:

velice křehká integrita. Bude to říše po dlouhou dobu velice mocná, ale zmítaná uvnitř. A její soudržnost vždycky závisí na okamžitém postavení a okamžité autoritě krále. Přitom tu autoritu nemohou spolehlivě opřít o žádnou tradici, která by tam byla před nimi.

Ta závislost na velikosti královské moci platí do jisté míry pro každou monarchii. Ale právě že jenom do jisté míry: vždycky je určitá setrvačnost, která zakládá stabilitu. U Seleukovců se projeví každý výkyv, každé zakolísání v královském paláci na stavu celé říše. A to je zase zpětně nejlepší cesta k tomu, aby těch výkyvů bylo hodně. Málokterému Seleukovci se podařilo zemřít přirozenou smrtí. Situace, ve které musejí vládnout, je ode zdi ke zdi, jejich říše je velká, mocná, nestabilní a nevyzpytatelná.

Nevyzpytatelná právě i proto, že seleukovský král musí neustále dokazovat svoji sílu, a to činí tradičně v zahraniční politice. Vladařský ideál, na který zůstali Seleukovci nakonec odkázáni, byl přímo Alexandr Veliký A ten nebyl známý svou vládou, nýbrž svým dobýváním. Proto každý Seleukovec vládne především jako úspěšný vojevůdce (a jenom shodou okolností i jako velkokrál. Jeho autorita není dána pozicí trůnu, ale imitací velkého vojevůdce). Proto každý z nich vede alespoň nějakou válečnou výpravu a aspoň se snaží předstírat, že byla úspěšná.

Charakteristikou seleukovské říše bude:

velice křehká integrita, která závisí vpodstatě jenom na autoritě konkrétního vladaře - a přitom ani tuto autoritu nelze opřít o žádnou tradici.

Říše je silná právě jen tak, jak silnou pozici má v té chvíli král a drží pohromadě právě jen podle toho, jak odhaduje sílu královské moci.

To sice do jisté míry platí pro každou monarchii a každou diktaturu, ale právě že jenom do jisté míry, vždycky je aspoň určitá rezerva a setrvačnost, které se říká politická stabilita. To právě u Seleukovců citelně chybí. Proto je říše neobvykle citlivá na každý sebemenší otřes v královském paláci. A zase zpětně: seleukovský trůn bude velmi nejistý Seleukovský král musí vpodstatě neustále dokazovat svou sílu. Nejlépe na sousedních zemích. Domácí autorita se u Seleukovců tradičně buduje na mýtu úspěšného dobyvatele. (to také není příliš stabilizující faktor!)

Jediný, podle koho se nakonec budou Seleukovci stylizovat, je přímo Alexandr Veliký. Proto bude např jeden z těch významnějších, Antiochos III. vpodstatě imitovat Alexandrovo tažení do Indie a Antiochos IV. tažení proti Parthům, proto většina seleukovců aspoň předstírá někde nějakou válku a aspoň symbolicky dobude vždycky někde nějakých pár metrů. (Pokud se jim to podaří. Pokud ne, očekávají těžké vnitropolitické důsledky). Proto je téměř tradičním sportem bojovat s Egyptem o Palestinu.

Zároveň je z toho zřejmé, že i cosi tak universálního a ve své podstatě tolerantního, jako byl helenismus mohlo mít různé polohy: zatímco v Egyptě docela nenásilně srůstá místní tradice s řeckými vlivy (ke spokojenosti obou stran), ve vlastním Řecku a Makedonii je to cosi tak přirozeného, že to ani zvlášť nevnímají, u Seleukovců je helenismus životní a politická nutnost. Jediné, na co vsadili, že by snad mohlo sjednotit vnitřně jejich říši. Bude to helenismus vyžadovaný, a dřív nebo později nutně agresívní proti starším tradicím, které neintegrují.
 
 
 
 

PALESTINA POD VLÁDOU SELEUKOVCŮ

charakteristika

Dalo by se říci, že seleukovská říše tvořila přirozený kontrast ke všemu, co jsme si říkali o Egyptě. Seleukovcům se stalo všechno to, čemu se Ptolemaios inteligentně vyhnul hned na začátku:

- zatímco Ptolemaios si hned po smrti Alexandra Velikého vybral jenom Egypt a tam se usadil,

Seleukos zatím bojoval kde se dalo a o co se dalo. Výsledkem byla docela úctyhodná říše, která sahala od Středozemního moře přes Babylon (tedy dnešní Irák) až hluboko na území dnešního Íránu, ale

- zatímco Ptolemaios mohl navázat na několika-tisíciletou (už v té době několika.tisíciletou!) tradici a integritu Egypta,

Seleukos ovládal naprosto nesourodé území, které šlo úplně napříč čímkoliv, co bylo předtím; hranice jeho říše odpovídali vždycky především výsledkům poslední války, a teprve až za druhé někdy i nějakým historickým hranicím.

- zatímco Ptolemaiovci se mohli pokojně stylizovat jako XXXII. egyptská dynastie,

u Seleukovců si musel každý vladař svou autoritu vybudovat a pojistit.

Podle toho vypadalo úplně všechno:

Nedá se asi říci, že by Ptolemaiovci byli nějak pronikavě lepší; také na egyptském trůnu docházelo občas k nechutným intrikám, vraždám a palácovým převratům. Ale Egypt měl odjakživa obrovskou setrvačnost, které se v politice říká stabilita, tu a tam nějaký palácový převrat se za hradbami paláce příliš neprojevil a v takové provincii jako třeba Palestina o něm skoro nemuseli vědět.

V Seleukovské říši naopak všechno záviselo na okamžité moci vladaře a každá změna se mohla projevit ve stabilitě celého státu. Což zpětně zase působilo nestabilitu trůnu, takže málokterému z řady Seleukovců se podařilo zemřít přirozenou smrtí.

Aby se dostali z tohoto bludného kruhu, pokusili se navázat přímo na tradici Alexandra Makedonského a živili mýtus velkého dobyvatele.

To je další typický rys: každý Seleukovec bude více či méně imitovat velkého Alexandra, a téměř povinně musí být úspěšným vojevůdcem (ber kde ber), každý z nich podnikne alespoň nějakou válečnou výpravu a musí alespoň předstírat, že byla úspěšná:

- Sám Seleukos měl v tomto ohledu sdostatek dobrodružný život.

- Jeho syn Antiochos I. vede namátkou vítěznou válku proti Keltům v Malé Asii, neúspěšně se pokouší bojovat s Egyptem o Sýrii a do třetice prohrává tažení proti Pergamu.

- Antiochos II. dosáhne částečných úspěchů v další válce s Egyptem o Sýrii,

Následují dva slabší vládci, kteří uvedou zemi do vleklé krize; až teprve

- Antiochos III. upevní a vlastně i legitimuje svoji vládu tím, že napodobí Alexandrovo tažení do Indie.

Vedle těchto povinných úspěchů v zahraničí se Seleukovci budou pokoušet aspoň nějak vnitřně sjednotit svoji sbírku území, a to helenismem. I v tomto vlastně udržují při životě myšlenky velkého Alexandra.

Je ale třeba spravedlivě říci, že se tím helenismus dostává do trochu netypické a nepříjemné role, a že to není tak úplně jeho vinou. Nebo aspoň že to tak nebylo všude:

v Egyptě prorůstal řecký vliv docela nenásilně s domácí egyptskou tradicí ke spokojenosti všech. V Řecku a Makedonii to byl vzduch, který dýchali: tam nikdo nic nemusel prosazovat. Navíc tam pro ně všichni neřekové tak jako tak vždycky zůstali barbaři. Jedině v Seleukovské říši to byla stálá tendence k vynucované helenizaci. Protože pro Seleukovce to byla otázka bytí a nebytí. Nic jiného než tažení skvělého Alexandra a nadřazená helénská kultura je neopravňovalo k tomu, aby byli tam kde jsou a vládli tam kde vládnou.

Helenismus v seleukovském podání znamenal také kult Dia Olympského, jako něco, co by aspoň postupně mohlo nábožensky sjednotit říši, a královský kult, jako něco, co by mohlo ještě vylepšit, nebo případně i zachraňovat pověst krále a a úspěšného vojevůdce. Kupodivu to aspoň zpočátku neovlivnilo toleranci k různým místním náboženstvím.

události data

Seleukos někdy kolem roku 311 konsoliduje svoje panství;

roku 305a se prohlašuje králem jako Seleukos I. Nikator;

281a je zavražděn,

ale to ještě nevyvolá velký otřes, protože už přes deset let byl spoluvládcem i jeho syn Antiochos, který v roce 281 nastoupí jako

Antiochos I. Soter (všimněte si těch roztomilých jmen. Jeho nástupce v roce 261 bude už přímo:)

Antiochos II. Theos

ten ostatně učiní i jeden z mála pokusů v seleukovské historii o mírovou politiku a na návrh Ptolemaia II. stvrdí mírovou smlouvu s Egyptem tím, že se ožení s Ptolemaiovou dcerou Bereniké. Tato sňatková politika má ovšem háček, protože Antiochos kvůli ní musí zapudit svoji dosavadní ženu Laodiku a výsledkem mírových snah je další syrská válka, protože k moci se dostane v roce 246 syn zapuzené Laodiké,

Seleukos II. Kallinikos (tedy "krasovítězný"), který ovšem svou válku s Egyptem opět prohraje a je nucen uzavřít nevýhodný mír.

To jenom jako vzorek seleukovské politiky a seleukovských problémů. Pro nás je tato epizoda významnější jenom tím, že právě v té době se začíná Jeruzalém projevovat poprvé výrazněji pro-seleukovsky, tedy v určité opozici vůči egyptskému panství nad Palestinou.

Seleukos III. Keraunos je opět spíše nevýrazný, ale vládne jenom 3 roky

r223a nastupuje na trůn jeho bratr

Antiochos III. Veliký jako po delší době výrazná postava. Sluší se ovšem poznamenat, že nastupuje na trůn bratrovraždou.

Jeho politika vůči Egyptu je charakterizována velice přímočarou snahou získat zpátky všechno, co jeho předchůdci ve válkách s Egyptem ztratili, případně získat něco navíc.

r221 využije smrti Ptolemaia III. a napadne jeho teprve sedmnáctiletého nástupce, ale napoprvé je odražen;

po dvou letech se pokusí znovu a 219 získá část Sýrie;

217 vítězí pro změnu opět Egypťané v bitvě u Raphia.

Tato bitva je významná tím, že Ptolemaios IV. v ní poprvé za celou ptolemaiovskou vládu použije egyptské oddíly. Až do této chvíle se sice mluvilo o bojích mezi Egyptem a Seleukovci, ale na obou stranách bojovali řečtí a makedonští vojáci. Tady se po dlouhé době objevuje "domácí", národní armáda. Charakteristické je, že si to mohl dovolit právě Egypt.

Antiochos se po tomto neúspěchu obrací na východ, proti vzrůstající síle perských kmenů (Parthů), a mezi válečnými výpravami reorganizuje státní administrativu. V roce 205 se však konečně dočká, když na trůn nastoupí tříletý Ptolemaios Epifanes (=zjevení boží; ani ptolemaiovci nezůstávají pozadu ve jménech). Antiochos jej napadne a do roku 198 získá celou Palestinu. (pamatovat datum 198)

Jedním z posledních větších bojů o Palestinu byla bitva u Jordánských brodů

co znamenala seleukovská vláda pro Judsko:

zpočátku spíše výhody. Antiochos III. už sice znovu rozvinul program helenizace, ale zároveň ještě dbal na místní zvláštnosti a místní privilegia. Navíc byl Jeruzalém už dlouho pro-seleukovský, ještě za vlády Egypťanů, a nijak se tím netajil, takže ještě při jednom z posledních protiútoků ho Egypťané vyplenili a pobořili.

Antiochos podpořil obnovu poničeného města i Chrámu, jako odškodné osvobodil obyvatele na tři roky od daní. Kněží ve svatyni byli osvobozeni od daní trvale a král začal přispívat na oběti. Obyvatelstvu se povoluje i nadále žít podle "zákona otců" = Tóry. (jestliže Egypťanům Jeruzalém připomínal jeden z chrámových komplexů s vlastní autonomií, podobně jako to znali z Egypta, pro Antiocha výjimky, dovolené Jeruzalému a okolí v ničem rozsahem nepřesáhly autonomii helenistických svobodných měst).

Celkem lze říci, že změna vlády je vítána, a to celkem právem.Antiochos potvrzuje všechna dosavadní práva a přidává další velkorysé výhody jako odměnu za loyalitu v horších časech.

Jedním z důsledků je i návrat velekněžské rodiny do ztracených politických pozic. Návrat ke ztracené slávě nejprve vynese velekněze Simona II. který byl zřejmě zároveň schopným diplomatem a je možné, že stojí za některými privilegii.

Vláda Antiocha III. ovšem končí pro něho dosti tragicky a jeho odchod ze scény už se -od této chvíle velmi příznačně- bude odehrávat ve znamení Římanů

196a v bitvě u Kynoskefalai Římané porazí makedonskou říši a vyhlásí "svobodu Řeků.

Od této chvíle budou i mocní Seleukovci propadat neskutečné panice.

Rímané vzápětí projeví přání prostředkovat i mezi Seleukovci a Egyptem. Na to Antiochos reaguje tím, že okamžitě uzavře s Ptolemaiem mír, který opět potvrdí sňatkovou politikou. Potom se pokusí vytáhnout na pomoc osvobozeným Řekům, ale

r 190 v bitvě u Magnesia ho Římané porazí a do dvou let je donucen se podřídit těžkým mírovým podmínkám. Ztratí všechny državy v Malé Asii a především je donucen k obrovským reparacím. V souvislosti s těmito reparacemi se pokusí vyplenit chrám v Susách a je přitom lynčován rozezleným davem.

Tím končí optimističtější část Seleukovské vlády v Palestině.

Seleukos IV.Filopator (187-175)nebyl výraznou postavou a navíc zdědil říši v zoufalé zadluženosti: musel zvyšovat daně, aby zaplatil Římanům.

Za jeho vlády rostou v Jeruzalémě pro změnu pro-ptolemaiovské nálady a situace se blíží občanské válce.

V té době je ovšem slabý a nevýrazný Seleukos zavražděn a ptolemaiovské nálady zase pohasnou, protože z římského zajetí se vrátí a nastoupí na trůn

Antiochos IV. Epifanés (175-164). Postava asi nejznámější z celého rodu a smutně proslulá. Kterou je bezpodmínečně třeba si pamatovat.

Tento Antiochos se ujme vlády velmi energicky a vyvede zemi z nejhoršího. Ale zároveň se i u něho bude projevovat charakteristická panika z Římanů. Zřejmě tím více, že byl v jejich zajetí a zná římské nebezpečí zblízka.

Jako pokus o záchranu začne svou říši narychlo znovu konsolidovat a narychlo se snaží dokončit helenizaci.

V Jeruzalémě se díky zmatkům opět uchytí na výsluní tobiadovská rodina, která intrikuje u Antiocha a zřejmě přislíbí kromě 360hřiven roční daně ještě dalších 80 za výměnu velekněze.

Antiochos na to přistoupí a nahradí velekněze (to byl v té době už Onias III, syn zemřelého Šimona), místo něho nastoupí jeho bratr Jošua, který je ovšem silně helenizovaný a používá raději pořečtěné jméno Jásón.

Pro pravověrné je to nepřijatelný zásah do autonomie, protože Onias byl odstaven uprostřed svého funkčního období.

Pro helenisty je to signál k přestavbě vnější i vnitřní. Jeruzalémská aristokracie, v čele s veleknězem a chrámovým personálem si hraje na Řeky, Tóra je postupně vytlačována jenom do sféry bohoslužeb, jako obětní předpisy, chrámová služba je nahlížena jen jako podivná neřecká tradice podivného neřeckého náboženství, zatímco ti osvícenější a vzdělanější budují gymnasion a učí se řeckému způsobu života. Zčásti je to výsledek dlouhodobého vlivu, ale k němu tu přistupuje nově silný tlak ze strany Antiocha.

Ani helenisovaný velekněz Jásón ovšem není poslední kapkou.

Jednoho dne poslal Jošua/Jásón vyžadované daně prostřednictvím jistého Menelaa. A tento Menelaos při té příležitosti navrhnul, že kdyby byl veleknězem on, odevzdával by místo 360hřiven klidně i 660. Což Antiochos přijal s porozuměním a okamžitě ho jmenoval.

To byla ovšem další rána nejen pro Jásona, ale i pro ty tolerantnější pravověrné, kteří se s Jásonem nějak smířili. Protože Menelaos už nebyl ani z velekněžského rodu.

Jáson včas utekl z Jeruzaléma. Menelaos dal tedy aspoň zavraždit již dříve sesazeného Oniada. Pro zaplacení slíbených daní si vybral nevratnou půjčku z chrámového pokladu, což jako svatokrádež vyvolalo povstání v Jeruzalémě a velekněz Menelaos strávil zbytek svého funkčního období u seleukovského dvora v Antiochii.

Ovšem přelom ve vztazích k Jeruzalému znamenal až rok 170, kdy Antiochos Epifanés podnikl tradiční rodinné tažení do Egypta a větší číst Egypta tentokrát ovládl. Během bojů se ovšem v Jeruzalémě roznesla fáma, že Antiochos padl. Sesazený Jáson přitáhl k Jeruzalému s více než tisíci muži, obsadil město (dost možná, že tentokrát jako bojovník proti helenistům) a vyhnal všechny přívržence Seleukovců. Antiochos byl zřejmě nucen pro podobné nepokoje přerušit úspěšné tažení, na zpáteční cestě se zastavil i v Jeruzalémě a dal velmi tvrdě najevo své rozčarování. Přitom vydrancoval i chrámový poklad (je charakteristické, že "velekněz" Menelaos mu přitom asistoval)

V té době se ovšem konečně dočkali Římani, aby mohli dělat slíbené prostředníky: postavili se na ochranu Egypta, dali Antiochovi ultimatum a donutili ho z Egypta odejít. Na to zřejmě následovala nová vlna nestability v řadě palestinských měst a mezi nimi zřejmě znovu i v Jeruzalémě. Do Jeruzaléma byl poslán Antiochův vojevůdce Apollonios, který přepadl město v sobotu, utopil je v krvi, rozbořil hradby, nechal postavit hned vedle chrámu Akkru - tedy pevnost pro helenistickou posádku uvnitř Jeruzaléma a Jeruzalém osídlil smíšeným obyvatelstvem. Formálně zůstala správa města Menelaovi, ale prakticky přešla na místodržícího Filippa. Tím se stalo, že Jeruzalém a celé Judsko ztratili poslední zdání samosprávy. Ale ani to nebylo všechno, protože Antiochos zde uspíšil proces povznesení obyvatelstva k helenistické osvětě a vydal dekret kterým se zakazuje židovské náboženství

6.12.167 byl Jeruzalémský chrám zasvěcen Diovi Olympskému.

Není dnes úplně jasné, zda iniciativa vzešla přímo od Antiocha nebo od helenizovaných židů jako byl Menelaos; poněkud zarážející je totiž důkladná znalost židovského náboženství, kterou dekret prozrazuje.

Nicméně jedním z důvodů byla zřejmě i neloyalnost Jeruzaléma spíše než jenom sjednocovací panika Antiochova.

Dekret se totiž netýkal samaritámů, kteří se v této chvíli od židů distancovali a zachovali si tím autonomii

(ale potvrdili naprostý rozchod)
 
 

MAKKABEJSKÉ POVSTÁNÍ

V tomto období už se konečně dostáváme na pevnější půdu, pokud jde o historické prameny. Makabejské povstání a události, které mu předcházely, máme zachyceny v apokryfních knihách makabejských (1-2.Mkk v katolickém kánonu,dobře přístupné v EP s apokryfy/deuterokanonickými knihami), zčásti i u Josefa Flavia

Roku 167ante tedy vydal Antiochos IV.Epifanés dekret, kterým ve své říši zakazuje židovství pod trestem smrti. Současně zabral Jeruzalémský chrám pro řecké náboženství (pravděpodobně, podle tradice, jej zasvětil Diovi Olympskému a postavil tam Diovu sochu). Současně násilím nutí židovské obyvatelstvo, aby obětovali i jiným řeckým bohům. Tato "náboženská osvěta" už není omezena jenom na Jeruzalém, protože - narozdíl od přísně centralizovaného židovského kultu - v řeckém náboženství se stále ještě dá obětovat na kde jakém posvátném místě.

Uvědomme si, že teprve tím se helenizace radikálně přenáší z velkých měst na venkov, a to hned velmi drastickým způsobem. Až do této chvíle jako by byl ve hře jenom Jeruzalém nebo případně několik dalších větších měst.

Říkali jsme si, že právě (velko)města byla takovou rozhozenou sítí řeckého světa. Helenistický životní styl je městský, nebo především městský. Přistěhovaní Řekové se usazovali ve městech, a také helenizovaní židé, ti kteří se nechali úplně zlákat, se pochopitelně usazovali ve městech a napodobovali, co se dalo. Venkov byl zřejmě v tomto směru považován za zaostalý, nicméně byl ponechán sám sobě.

Výsledkem bylo, že ve městech měl Antiochos daleko lépe připravenou půdu, zatímco odpor se organizoval na venkově. To také nadlouho určilo charakter povstání.

exkurs:

Když mluvíme o helenistech nebo helenizovaných židech, je nutné nějak terminologicky rozlišovat. Do určité míry byly dětmi své doby všichni. Helenismus nebyla jedna z filosofií nebo jedno z náboženství, helenismus byla celá éra, celá kultura, celá tehdejší (tamní) civilizace, kterou převzali i Římané. To znamená, že nešlo se tvářit, jako by helenismus nebyl a žít mimo něj. Tak jako reformační odkaz pro nás neznamená, že zůstaneme v 16/17.století a vytvoříme enklávu v dobových krojích, která ignoruje 20.století. Ne že by 20.století bylo o tolik lepší (možná spíš naopak), ale prostě to nejde, a ani by to nebylo nějak pronikavější pochopení reformace. Stejně tak židé nemohli ignorovat helenismus; jde spíš o to, jakým způsobem se s ním vyrovnali a jak ho přijali. A to je celá široká škála možností. Na jedné straně je vědomé, programové vyrovnávání s helenismem, které najdeme např. v egyptské Alexandrii (Filón Alexandrijský, který se snaží učinit židovství srozumitelné Řekům a ukázat jeho velkou hodnotu - Mojžíš=filosof,zákonodárce), na druhé straně jsou židé/helenisté, kteří zavrhnou židovství jako primitivní překonanou pověru. Je to široká škála, ale nějaký vliv řeckého světa a vyrovnávání s ním najdeme všude. Dokonce i sekta, která o něco později vznikne na břehu Mrtvého moře, oddělená od ostatního světa pouští, dokonce i tato sekta zná dobře řeckou filosofickou terminologii.

Právě diasporní, řecky mluvící židé, kteří se vědomě vyrovnívají s helenismem, budou velice misijní - a budou zřejmě i tou skupinou, která se nejvíce otevře křesťanství. - f.e. -

Nicméně situace po vydání dekretu na chvíli velmi zjednoduší celé to spektrum židovského vztahu k helenismu. Na jedné straně skupina těch, kteří jednoznačně všechno vsadili na novou seleukovskou (antiochovskou) kartu a vysloužili si nenávist celého národa, takže budou tím závislejší na Antiochovi - a vedle nich zřejmě poněkud zdrženlivější množství těch, kteří se neradi, ale z donucení (pod hrozbou smrti!) aspoň formálně podřídili,

na opačném pólu ti, kteří jsou označováni jako chassidim (to jest zbožní). Vedou se těžké spory, zda tyto chasidim máme od počátku chápat jako organizovanou stranu nebo organizovanou skupinu. Spíše se zdá, že jsou to prostě všichni ti, kteří se nepodřídili zákazu, a kteří tedy museli jednotlivě nebo v malých skupinách utíkat do hor nebo do pouště a tam se skrývat.

Není vůbec jasné, zda tyto první skupiny mínili bojovat. Jisté je, že nebyli ochotni bojovat ani utíkat v sobotu. To se ukázalo jako první veliký problém celého povstání. Ti, kteří se porůznu po celé zemi vzepřeli, učinili tak z věrnosti k Zákonu; pro tuto věrnost Zákonu vydali všanc svůj život - a pošlapali by vlastně všechno, kdyby ten Zákon sami porušili. Proto se stalo oblíbenou lahůdkou řeckých vojáků vyhledávat je právě v sobotu, kdy ani neutíkali ani nekladli žádný odpor a nezbylo jim, než nechat se pozabíjet.

Zásadní obrat přineslo až vystoupení kněze Mattatijáše z vesnice Modein, kněze, který nebyl z příliš významného rodu a pokud jde o kněžskou aristokracii v Jeruzalémě, stál zřejmě hodně stranou, byl jedním z těch kněží "deponovaných" na venkově. Tento Mattatijáš se svými pěti syny a skupinou dalších přívrženců vytvoří jádro začínajícího povstání, sjednotí kolem sebe všechny, kdo jsou ochotni bojovat; a jako v dané chvíli nejdůležitější změnu stanoví, že v této výjimečné době je dovoleno bojovat i v sobotu.

Jeho 5 synů: Jan (Jochanan), Šimon, Juda, Eleazar, Jonathan. (v tomto pořadí je jmenuje 1Mkk, pravděpodobně podle stáří)

Takřka všichni se postupně uplatní ve vedení odboje, ale hierarchie mezi nimi bude trochu jiná. Ačkoliv zpočátku byl podle tradice vůdcem povstalců kněz Mattatijáš, od začátku se v bojích a vůbec v konkrétním rozhodování mluví především o Judovi: podle výčtu ani ne nejstarší syn, ale zřejmě nejlepší stratég, a hlavně právě on splňoval představu charismatického vůdce. Právě Juda dostává přízvisko Makkabi (=kladivo), podle kterého mluvíme o makkabejském povstání a Makkabejcích. Mattatijáš zůstával zřejmě spíše formální autoritou v pozadí; a ani tento stav nevydrží příliš dlouho, protože Mattatijáš už někdy v prvním roce povstatní umírá. Od té chvíle zůstává jednoznačným vůdcem Juda.

Povstání je zpočátku vedeno vpodstatě jako partyzánská, guerillová válka (tedy způsob, který se v tamních přírodních podmínkách velmi osvědčil už kdysi králi Davidovi proti Pelištejcům, takže není tak nový. Nicméně zůstal velmi účinný).

I z oslavného líčení 1Mkk lze vyčíst, že úspěchy byly spíše střídavé. Rozhodně to není tak, že by povstali lidoví hrdinové a zahnali všechny zlé Řeky na útěk. Dokonce bych váhal, zda můžeme říci, že síly byly vyrovnané. Spíše to vypadá tak, že ta řecká, seleukovská vojska jsou nesrovnatelně větší, drtivou silou, se kterou se povstalci nemohli poměřovat - a byli úspěšní právě jen pokud se jim dařilo zůstat u nepravidelného, partyzánského boje. Tam, kde jsou přinuceni k otevřené, "pravidelné" válce, dopadá to velice špatně. Aspoň z počátku.

Přesto se Judovi podaří i několik velkých úspěchů:

hned v roce 166 porazí syrskou výpravu vedenou Apolloniem, dokonce tak, že sám Apollonios padne v boji (smrt vojevůdce je tradičně dost velká rána, po které se vojsko rozuteče většinou ve velké panice).

Vzápětí na to přichází rozhořčená, ale zřejmě málo připravená odveta (resp. pokus o odvetu) vojska vedeného Seronem.

V obou případech zřejmě můžeme počítat s podceněním povstalců a momentem překvapení.

Nejvýznamnější je v tomto prvním období vítězství v bitvě u Emmaus (166a) kde Juda porazil velkou výpravu, vedenou Gorgiasem a Nikanorem. V tomto případě zřejmě včas zapracovala zpravodajská služba, protože (podle 1Mkk) chtěl Gorgias v noci přepadnou povstalecký tábor a vydal se k němu s vybranou elitou svého vojska, a židé zatím přepadli nicnetušící zbytek jeho ležení.

Dá se říci, že tím mají povstalci nejhorší úspěšně za sebou.

Od roku 165a se totiž celková situace prudce změní v jejich prospěch, protože Antiochos IV.Epifanes v tomto roce vytáhne na své tažení na východ, proti Parthům (Peršanům), proti říši, která zatím úctyhodně zesílila, a k tomuto tažení se obrátí většina sil i pozornosti. V tu chvíli už není seleukovský postoj tk nekompromisní, v tuto chvíli záleží hlavně na uklidnění situace.

Vyřízením judských záležitostí je pověřen jistý Lysias - zřejmě velice schopný, vlivný a v říši významný vojevůdce. Ten se ještě jednou pokusí zaskočit povstalce vojskem, které mu zůstalo k disposici, podnikne tažení z jihu, od Idumeje - ale je tentokrát ještě poraže; tentokrát u Bet zur (165a). Poté zmírní protižidovskou a hledá sklidnění diplomatickou cestou:

zřejmě už 165 je zase zrušen protižidovský dekret ve své tvrdosti a je vyhlášena amnestie pro ty, kteří uprchli do hor nebo bojovali po boku Judy. Tedy nikoliv uznání makabejské vlády, ale pokus o návrat před rok 167, před dekret o židovském náboženství. Tomu ovšem poněkud vadí skutečnost, že Jeruzalémský chrám už zůstává zasvěcen Diovi Olympskému.

Také proto povstání pokračuje a v roce 164 Juda konečně dobude i Jeruzalém (=město a Chrám, nikoli Akkru )

14.prosince 164 (na naše počítání; =25.kislev) byl chrám znovu posvěcen. ( =svátek channuka).

Tím bylo vpodstatě dosaženo cíle, ale povstání mezitím nabralo vlastní dynamiku.

V této chvíli má Juda víceméně pod kontrolou oblasti obydlené židy. Konflikt se ovšem začíná přenášet do smíšených oblastí v Galileji a Zajordání, kde židé tvoří menšinu a kde události v Judsku vzbuzují nepřátelství nežidovského obyvatelstva. Juda toto nepřátelství ještě posílí, tím, že do obou oblastí podnikne spanilé jízdy ( a židovské obyyvatelstvo pak většinou bere sebou jako zachránce).

Dalším cílem Judových výpadů se stanou pobřežní města Jabné a Ašdod: města, která už nemají s "historickými právy" a historickým ůzemím co dělat, ale jsou jednak bohatáa jednak významný strategicky. Je to přístup k moři.

Během všech těchto podniků je Lysias a vůbec seleukovský dvůr v defensívě a velice zdrženlivý, protože má co dělat sám se sebou.

Parthské tažení, kromě toho, že absorbuje seleukovské vojenské síly, přinese ještě jeden zásadní obrat: někdy během tohoto tažení, snad ještě roku 164 nebo nejpozději 163 umírá Antiochos IV.Epifanés.

A vzpoměňte si zase, co znamená smrt krále v seleukovské říši, zejména smrt uprostřed válečné výpravy. Na trůn nastupuje Antiochos V. ke skutečné vládě má nejblíže právě Lysias který vpodstatě vládně jeho jménem (právě ten již zmíněný, který měl během války na starosti situaci v Judsku). Tím spíše je teď jeho pozornost upřena jinam a v Judsku se omezuje na "strategickou přítomnost" - zejména v pevnosti na Jeruzalémské Akkře.

Juda využije zmatků kolem nástupnictví k tomu, aby zaútočil právě na tuto Akkru. Ovšem neuspěje a ještě tímto útokem přinutí Lysia k zásahu. Nyní se poprvé dočká Lysias: Juda je drtivě poražen u Bet Zacharja (163) a vzápětí kapituluje i celý Jeruzalém.

Naštěstí tento kritický obrat netrvá příliš dlouho a nemá nijak těžké následky, protože vzápětí musí Lysias čelit jinému kandidátovi na trůn. Urychleně se vrácí do Antiochie (=do hlavního města) a urychleně si (opět) musí zajistit klid v Judsku. Všechno se tedy obrací až překvapivě k dobrému. Lysias vyvine aktivitu především diplomatickou: oficiálně potvrzuje navrácení chrámu, zaručuje navrácení všech privilegií a autonomii zákona Tóry.

Ještě během roku 163 zeslábne pozice helenistů v Jeruzalémě natolik, že velekněz Menelaos (který měl podíl na několikerém vydrancování Chrámu a snad i svůj tvůrčí podíl na Antiochově dekretu) je vydán a jako původce všech neštěstí popraven.

Do úřadu velekněze je potom dosazen Alkimos: velekněz po dlouhé době opět ze sadokovského velekněžského rodu, s pověstí umírněného helenisty. Tedy kompromis aspoň z počátku přijatelný oběma stranám: Lysias není zatížen osudným dekretem, projevuje se od počátku spíše a častěji jako diplomat; na místo velekněze dosazuje umírněného helenistu, který mu bude věrný, ale který zároveň splňuje všechny požadavky zbožnách (chassidim).

A skutečně chassidim se narozdíl od makkabejských bratří zdají být uspokojeni.

Velmi nespokojen je ovšem ještě jeden člověk: Onias IV. (syn Oniase/Oniada III. = toho úplně prvního sesazeného velekněze: Jásón dal kdysi sesadit právoplatného velekněze, kterým by Onias III., Menelaos nechal sesadit Jásóna a Oniase III. pro jistotu zavraždil. Zdá se ovšem, že v Jeruzalémě nebo někde přežil a zůstal připraven syn tohoto zavražděného, Onias IV. a dočkal až událostí kolem dosazení Alkima). V tuto chvíli už definitivně ztrácí trpělivost (a možná, že si opět není jist životem). Utíká (kam jinam než ) do Egypta a tam se odhodlá k převratnému kroku: založí nový chrám v Leontopoli.

Nejpozději od roku 163ante tedy existuje jakýsi vzdorochrám v Egyptě, který měl být protiváhou Jeruzalémskému, a mezi motivy jeho vzniku mohlo být skutečně i pobouření nad nepravověrností toho jeruzalémského. Nicméně pro všechny zbožné v Jeruzalémě i jinde byl jeruzalémský chrám s ne zcela ideálním veleknězem pořád ještě přijatelnější než nějaký chrám v Egyptě.

Nastává určité mezidobí. Jestliže chassidim mohou být s vývojem událostí vpodstatě spokojeni, samotní makkabejci se najednou ocitají tak trochu ve vzduchoprázdnu: všichni se dohodli bez nich a úspěšní vůdcové národa jsou jaksi přebyteční. To zřejmě byl záměr Lysiovy diplomacie, ale tak trochu i jeho neprozřetelnost, teprve na vrcholu své kariéry se makkabejci těžko mohli třeba i při nejčistších myšlenkách smiřovat s tím, že vlastně už nejsou a že s nimi se nejedná.

Zřejmě už tady někde, kolem roku 163 můžeme počítat s tím, že chassidim jsou organizovaná síla s ujasněným programem. A pravděpodobně už tady dochází k první roztržce mezi chassidim a makkabejci (respl. jejich přívrženci).

Naštěstí pro makkabejce se velekněz Alkimos brzy ukáže jako nepříliš obratný a nepříliš umírněný. Krátce po svém nástupu nechá popravit asi 60 právě chassidim, a tím ještě pro jednou zachrání jednotu mezi chassidy a makkabejci. Dojde k novému povstání a Juda Makkabejský je opět v čele lidu.

V Antiochii trvají zmatky kolem trůnu, což se zdá povstalcům nahrávat. K moci se dostává od roku 162 Demetrios I.Soter, který svého bratrance Antiocha V. jakož i jeho vojevůdce, nám dobře známého Lysia nechal zavraždit.

Demetrios se ovšem na počátku své vlády ukáže jako velmi rozhodný krá (který navíc velmi postrádá peníze z Judských daní).

Pošle vojsko vedené Nikanorem.

161a docházé k bitvě u Adasy, kde se ještě Judovi podaří zvítězit, a dokonce i sám Nikanor je zabit v boji;

Demetrios se ovšem nevzdává a hned po Nikanorově krachu posílá další vojsko, vedené Bacchidem:

161a někde blízko Jeruzaléma Bacchides vétězí a Juda Makkabejský zahyne v boji.

Bacchides potom obnoví pořádek v Jeruzalémě, znovu upevní pozici jak helenistů, tak jmenovitě Alkima, a ještě nějaký čas pro jistotu s vojskem operuje v zemi
 
 
 
 

MAKKABEJSKÉ POVSTÁNÍ (POKRAČOVÁNÍ)

Nacházíme se někde kolem roku 160ante, uprostřed makkabejského povstání, ovšem právě ve zvláštním chvíli, kdy se zdá, jako by všechno končilo do ztracena: v Jeruzalémě je sice znovu-posvěcen chrám,zákaz židovského náboženství byl odvolán a na místo velekněze byl dosazen Alkimos, který je po dlouhé době zase jednou z náležitého velekněžského rodu (kněžství v Izraeli již dlouho rodové, odvolává se na původ od Árona, velekněží pak potomci velekněze Sadoka, který v Davidově době). Ovšem i velekněz Alkimos je jenom kompromisním řešením: je to velekněz přijatelný Seleukovcům, protože přesvědčením hellenista. Po jeho nástupu směřují věci pomalu ale jistě znovu k helenizaci. Alkimos si vyřizuje staré účty vůči chassidim a povstání vzplane znovu.

Jenomže Juda Makkabejský je tentokrát těžce poražen a sám zahyne v boji (161a). Vůdčí úlohy se ujímá jeho bratr Jonathan, nicméně povstalci jsou pro tu chvíli nexchopni odporu a stáhnou se někam do Zajordání.

(tady jsme minule skončili)

Aby mezidobí a mezivládí bylo úplně dokonalé, rok po Judovi, v r160a umírá také jeho odpůrce Alkimos, byv šlakem poražený. Po jeho smrti bude následovat sedm let bez velekněze (pravděpodobně. Josef Flavius to tvrdí a žádné jméno z té doby neznáme)

V téže době opouští Judeu vojevůdce Bakkchides s armádou, která splnila svůj úkol a je zase potřebí jinde.

To sice může vypadat nelogicky, ale připomínám, že seleukovská říše má právě jen obrovskou silnou armádu, která dokáže čas od času podniknout tažení tam, kde to nejvíce hoří - ať proti sousedním Parthům nebo do vlastní provincie - ale nedokáže svou říši už nikdy trvale stmelit. Navíc jenom za těch několik let makkabejského povstání se v Antiochii vyměnili tři nebo čtyři vládci a další se o dosažení trůnu pokoušeli. Co změna, to převrat, co převrat, to občanská válka (nebo rozdělení v armádě)

Bakkchides tedy pochopitelně nezdržuje své vojsko v Judeji více než je naprosto nutné, zanechá nejnutnější posádky a vrací se od těchto (z jeho pohledu) provinčních záležitostí do středu dění v říši.

V Jeruzalémě si i po Alkimově smrti udržuje svůj vliv hellenizovaná židovská aristokracie, kterou Alkimos znovu uvedl na scénu. Ale povstalci, které Jonathan mezitím postavil znovu na nohy, začínají získávat ztracené pozice.

Po dvou letech - 158a se znovu vrací Bakkchides s vojskem, tentokrát na úpěnlivou prosbu hellenistů.

Jenomže výsledek tohot tažení bude velice nečekaný:

Bakkchides po prvním neúspěšném střetnutí s Jonathanem s ním uzavře dohodu. Pro zajištění klidu v provincii vsadí na Jonathana a ještě si vylije zlost na jeruzalémských "zvatelích", že ho do věci vůbec zatahovali.
 
 

Tady začíná krátká, ale velice úspěšná kariéra Jonathana:

první krůček je, že dosáhne dohody a v Antiochii převládne názor, že tady mají někoho, s kým je jednodušší se dohodnout, než s ním bojovat. To znamená, že uznali jeho vojenskou sílu - ale to by nestačilo. Zřejmě se Jonathan navíc jevil jako osobnost, se kterou se jednat a které by se případně dalo věřit. Už tady má šanci nastoupit pro Seleukovce na místo těch sice oddaných, ale ve vlastním prostředí nemožně zkompromitovaných jeruzalémských helenistů.

Jinými slovy: někdy v roce 158 po smlouvě s Bakkchidem končí povstání a začíná vysoká politika!

Aniž bychom si museli někoho idealizovat, dá se říci, že první část povstání, která byla spojena s Judou Makkabejským, měla docela přímočarý ethos a zřetelné reminiscence na szní dobu soudců: Juda se blíží ideálu charismatického vůdce, který je povolán, když lid úpěl k Hospodinu.

Počínaje Jonathanem se začíná povstání institucionalizovat.

Další velká chvíle Jonathanovy kariéry nastane hned při příštím seleukovském boji o trůn. Proti dosud vládnoucímu Demetriovy I. vystoupí jistý Alexandr Balas -s nárokem na trůn sice falešným, ale opřeným o část armády. A tady už se ukáže změněná Jonathanova pozice. Zatímco dříve v takových situacích šlo jenom o to honem na jihu uklidnit situaci, teď je Jonathan najednou silou, která by mohla ovlivnit výsledek: Na jihu říše, v Judeji operuje zdatná armáda, která sice nemá vpodstatě žádné oprávnění, nicméně fakticky ovládá celé území - a kdyby se jim nějaká ta legitimita nabídla, mohli by bojovat na naší straně.

To byla přibližně úvaha, na kterou se zmohl Demetrios i Alexandr Balas, a Jonathan toho využil hojnou měrou na obou stranách: nejprve ještě získá co nejvíce privilegií od Demetria, ale pak se neomylným instinktem rozhodne pro nového vládce Alexandra. Získá tím nejprve titul přítel krále a potom i oficiální pravomoc dělat si v Judsku co chce.

Právě to oficiální potvrzení se ovšem stane kamenem úrazu:

jediný legitimní úřad, který se v tuto chvíli nabízí, je velekněz

153ante je Jonathan jmenován veleknězem pro Seleukovce v tom není žádný problém. Pro vnitřní poměry v Judsku ano: Jonathan už zase není z legitimního velekněžského rodu, nemá na tento úřad o nic větší nárok než kdysi smutně proslulý Menelaos. Navíc zůstává především vojákem, a to čím dál tím více vlastně žoldnéřem ve službách Seleukovců.

To je nešťastná poloha té tradice, podle náž je vl už několik stoltí representantem lidu velekněz (sr tradice královská/ezdrášovská/velekněžská) - zatímco původně je to spíš resignace na státnost a politiku, tady došlo k opaku: politik je nucen stát se veleknězem, aby mohl vládnout. Velekněz tak trochu přebíral roli krále, ale tady dochází k posunu: stává se krycím jménem pro krále.

Zároveň je zde ještě jedno předznmenání makabejské vlády: to, co Jonathan dovrší, není legitimnístát s mezinárodním uznáním, ve kterém vždycky někdo bude vládnout, nýbrž posice velitelů/majitelů námezdního vojska, kterým se respektuje, že mají k disposici část seleukovského území.

Jonathanovi bude ještě dlouho a velmi zdařile manévrovat mezi stranami bojujícími o seleukovský trůn (jména se budou několikrát střídat), a podaří se mu takřka geniálně dosahovat toho, že vla znesvářené strany budou sami podporovat budování jakési judské autonomie (vždycky ve snaze oslabit tu druhou stranu). Bude mít dokonce ambice přesahující Judeu. Nakonec ovšem zákonitě skončí tím, že někdo na syrské straně ztratí trpělivost - když Jonathan po několikáté změní frontu a přejde k vojevůdci Tryfonovi, Tryfon ho pro jistotu uvězní a posléze nechá popravit.

(r142)

Nastupuje Šimon - poslední z bratří. A pozice, kterou si postupně připravili, je už v této chvíli natolik silná a stabilní, že u šimona se dá říci, že vládne. Jonathan padl, protože se nechal vylákat do psti. Šimon z Jeruzaléma odrazí útoky na svou autonomii "levou rukou". Teprve Š. se podaří vypudit poslední syr. posádku z Akkry. A teprve Š. se podaří založit dynastii.

V tuto chvíli je ovšem čas pro upevnění pořád ještě děravé legitimity: pro mezinárodní uznání a ruku v ruce upevnění posice před vlastním národem.

V obou snahách se objeví prvky nečekané:

V oblasti mezinárodní makabejci už dříve "kontaktovali" Římany - což se nabízelo docela pochopitelně: Římané, jako třetí síla, s níž neměli špatné zkušenosti etc.. Zároveň je to typický příklad nenápadného pronikání Římanů: Římané nedobývají svět tím, že pošlou vojsko. Nejdříve přichází zprostředkovatelská diplomacie, potom senát jako "strážce míru" a pak už to vojsko jaksi oprávněně a samozřejmě.

V případě makabejců byl první krůček navázán pravdp už Judou těsně před smrtí. "židé" uzavírají spojeneckou smlouvu s Římskou rep., kde ovšem řím. senát si vyhrazuje rozhodnout případ od případu, takže vojensky je ta smlouva velmi pofidérní , ale jsou zde "židé" ethnos jako právní subjekt.

Později, už za Šimona a dalších hasm. se ukáže, že na Římany je spoleh v jejich soustavné snaze oklešťovat seleukovskou sílu. Oni se budou rádi zamíchávat.

Druhý směr, kterým se ubírá zahr. politika Šimona, je překvapivější, a to je Sparta - tedy čistokrevně řecká společnost. Židovský vzdor není obecně protiřecký, ale protiseleukovský 1Mkk 12,6nn 14,20nn ale i 14,9-stylizace

Vnitřní obnova legitimity: 14,35 13,42

KLidná vláda , násilný konec, ale udržení dynastie

Charakteristika státu: se stálým vojskem pro nebo proti seleukovcům
 
 

JAN HYRKÁN (135-104a)

135 ante nastupuje Jan Hyrkán po smrti svého otce Šimona Makk. Přesto, že Šimon byl zavražděn (vlastním synovcem Ptolemaiem), nastupuje jeho syn Jan Hyrkán zcela přesvědčivě, bez vážnějších vnitřních protivníků; dědí konsolidovanou vládu a upokojenou zemi. Jeho otec vládl už v podstatě nezávisle na sousední velkoříši a svoji autoritu uvnitř státu upevnil tak, že ani atentát na jeho osobu už nezpůsobil chaos: jeho autorita se přirozeně přenesla na Hyrkána, a byla tím založena dědičná vláda - dynastie, kterou nazýváme Hasmoneovci (hasmoneovská).

Navzdory tomu všemu Jan Hyrkán přece jenom hned po nástupu není ušetřen jedné hořké zkušenosti:

Změnu na Judském trůnu využijí Seleukovci, k tomu, aby se připomněli. Podaří se jim skutečně čerstvě nastoupivšího Jana Hyrkána zaskočit a oblehnout v Jeruzalémě, a donutí ho posléze uznat formální nadvládu a zaplatit daň 500 talentů stříbra.

Ale tato seleukovská demonstrace síly je vpodstatě už jen labutí písní, protože jejich moc rapidně upadá a utápí se ve vnitřních zmatcích. Hyrkán se postupně stává naprosto samostatným vládcem a dokonce přechází k úspěšným výbojům:

Podmaňuje si postupně Idumeu, pobřežní města, i řecká města v Zajordání,

107a dobude Samaří a nemilosrdně je vyplení a zničí.

Spíše jen jako pojistku těchto úspěchů a pojistku proti seleukovským nárokům, kdyby snad na ně ještě někdy došlo, obnovuje velice intensívní styky s Římem.

Úměrně s těmito vnějšími úspěchy roste i jeho domácí prestiž a domácí popularita. V lidových představách žije jako úspěšný, charismatický vojevůdce, který si podrobuje i pohany a který se pomstil Samařanům za jejich intriky a všechny historické křivdy. Nad to je v témže lidovém povědomí mužem s prorockým obdarováním - jakýmsi "prorokem na trůnu".

To všechno se zdají být náběhy na přirovnání ke králi Davidovi - a tedy snad náběhy na obnovení nebo znovuza ložení takového království, jaké měl David.

Přesto zůstanou tyto náběhy anonymní: slovo král tady ještě nepadne. Oficiálně zůstává Jan Hyrkán ke svým pravomocem vybaven pouze tím, že je veleknězem.

Tento lidový pohled na Hyrkána sdílí později, z odstupu dvou století, i takový historik, jakým byl Josephus Flavius, pro kterého je Hyrkán vzorem ideálního vladaře:

Byl vskutku závidění hoden a v ničem si nemohl stěžovat na svůj osud. Měl totiž sám tři nejznamenitější dary: vládu nad národem, úřad velekněžský a dar prorocký. (Jos.bell. kniha 1, kap.2, §68)

Této popularitě se Jan Hyrkán ovšem ani zdaleka netěšil u všech. Je zde i něco, co Flavius odbude velice pozoruhodnou větou: závist nad šťastnými činy Jana i jeho synů podnítila vzpouru domácích obyvatel. (ibidem, §67) -tedy vladař tak ideální, až to podnítí vzpouru závistivých poddaných.

Zkusme si rekonstruovat alternativní pohled na tohoto panovníka:

a) zahraniční výboje: skutečně si podrobuje okolní pohanská města a podrobuje pohany někdy i tak, že je nechává hromadně obřezat. Územní zisky a výhody nebudou trvalé, zato nenávist a antisemitismus, který tím vzbudí u většiny sousedů Izraele, bude mít houževnatý život a ještě mnohokrát se vymstí.

Vypleněné Samaří snad vyřídilo staré účty, ale ke zklidnění vzájemných vztahů mezi židy a samařany také nepřispělo.

Dá se tedy stejně oprávněně říci, že napáchal více škody než užitku

b) domácí scéna: především zdědil slabinu svých dvou předchůdců, že totiž jediná tradiční funkce, která je k disposici, je velekněz.

Už Jonathan kdysi ztratil nejcitlivější ze svých bývalých spojenců tím, že si neoprávněně přivlastnil funkci velekněze, Šimon pak situaci uklidnil aspoň tím, že byl veleknězem slušným a na danné možnosti mírumilovným. Ale Hyrkán je už zase voják a dobyvatel každým coulem a zřejmě ani jeho vladařské způsoby nejdou dohromady s představou velekněze. Flavius si to může po létech idealizovaat a tvrdit, že je to ideální spojení funkcí, ale ve skutečnosti Hyrkán právě tou nesourodostí postupně ztrácí sympatie i doma.

Pro svoji despotickou a bezohlednou vládu ztrácí pomalu ale jistě podporu farizeů, tj. dalšího hnutí, které se profilovalo z původních chassidim. V tomto případě už zřejmě ne tolik kvůli velekněžství, jako spíš proto, že dostatečně neslyší na "zákony otců", tj. Tóru.

Hyrkán už pomalu, ale jistě mění orientaci, získává na svoji stranu sadduceje, tj. vysokou kněžskou aristokracii, která byla svého času velmi helenizována a velmi zkompromitována, takže ji makabejci původně odsunuli do pozadí, nicméně nepotlačili asi její vliv zcela.

Těmto sadduceům Hyrkán potvrdí nebo navrátí jejich ohrožené -především hospodářské- výsady, a protože sadduceové mají odjakživa pozice především v Jeruzalémě, získává si tím podporu Jeruzalémských vyšších kruhů a připravuje nepokoje na venkově, kde mají slovo farizeové.

104ante po smrti Jana Hyrkána nastupuje jeho nejstarší syn

ARISTOBULOS I. (104/103)

vládl jen jediný rok, ale významný je tím, že jako první Hasmoneovec už začal (zkusmo) užívat královský titul

Jeho matka a sourozenci strávili celou dobu jeho vlády ve vězení (s vyjímkou Antigona, kterému zpočátku důvěřoval, ale nakonec ho nechal zavraždit).

Flavius označuje Aristobula výslovně jako hellenistu (filhellén).

Po jeho smrti nastupuje z vězení na trůn jeho další bratr
 
 

ALEXANDR JANNAI (103-76ante)

který se zároveň při svém nástupu na trůn ožení s vdovou po svém bratru, Salome Alexandrou (pamatovat, bude se nám hodit)

Po jednoleté přestávce je to znovu výrazný vladař, který způsobem i orientací své vlády důsledně pokračuje ve stopách Jana Hyrkána.

Podobně jako Hyrkán si i Alexandr Jannai musel na začátku protrpět nebezpečnou porážku, o kterou si ovšem řekl sám. A tentokrát přišla po dlouhé době ze zcela jiné strany:

když jako první vladařský a vojevůdcovský počin napadl dosud svobodné město Ptolemais, pozvali si obyvatelé toho města na pomoc Egypťany, Alexandr byl poražen, vyváznul takřka jen s holým životem a po nějakou dobu hrozilo, že celá země připadne Egypťanům. Nakonec ale přece jen došlo k mírové smlouvě s Egyptem a Alexandr Jannai nadále orientuje svoje výboje opatrněji, tj především proti Nabatejcům.

Pro celé období jeho vlády je charakteristická řada válek, která vrcholí válkou občanskou.

Jestliže už Jan Hyrkán si po vzoru helenistických vladařů pro jistotu vydržoval i cizinecké vojsko, za Alexandra Jannaje na tyto cizince skutečně dojde.

Flavius např referuje o nepokojích, ke kterým došlo při slavnosti stánků - a Alexandr nechal pobít 6 000 židů, tedy 6 000 vlastních cizími žoldnéři.

Strašllivé a obzvláště nechutné na této události je, že Alexandr už sice používá také titulu král, ale zůstává stále ještě i veleknězem: byl tedy při těchto svátcích přítomen jako úřadující velekněz - a jako velekněz, který vykonává obřad vlastně současně nechá vraždit účastníky tohoto obřadu!

Jestliže už za Jana Hyrkána narůstal konflikt s farizeji, nyní dochází k otevřenému střetnutí. Farizeové se velice rozhodně stavějí na obranu práva a ve chvíli, kdy Alexandr ztroskotá na jedné ze svých výprav proti Nabatejcům, přeteče trpělivost a dojde k otevřenému povstání. Podle údajů Flavia padlo v občanské válce 50 000 lidí.

Paradoxní je, že farizeové se nakonec musejí obrátit o pomoc k Seleukovskému králi Demetriovi III.

A Demetrios III. se židovskou pomocí skutečně porazí Alexandrovi žoldnéře v boji u Sichem.

Potom se ovšem stáhne zpátky a povstalci jsou nakonec nuceni buď přejít na stranu poraženého Alexandra nebo emigrovat. Alexandr situaci krutě zvládne, zbytky odporu nakonec potlačí a asi 800 vzbouřenců přímo nechá popravit.

Zbytek jeho vlády je tedy spojen s početnou emigrací a těžkým pronásledováním farizeů.

Stojí za to si už tady povšimnout, jak velkými proměnami doby tady procházejí farizeové. Farizeové ,které známe z Ježíšovy doby už spíše orientované nepoliticky na úzkostlivý výklad rituálních předpisů - tady procházejí obdobím, kdy stojí v čele národa proti tyranovi, a vzápětí obdobím, kdy se těžce spálí a prožijí pronásledování.

Nutno jim přiznat, že i když někdy až extrémně kolísá jejich političnost nebo a-političnost a jejich postavení na výsluní nebo takřka na pokraji úplné emigrace, zachovávají si tvář a v něčem přece jen zůstávají stejní.

Také by nám to mohlo trochu pomoci v povědomí, že i když budou v synedriu Ježíšovy doby zastoupeni farizeové i sadduceové, vůbec to nemusí znamenat vzájemnou shodu, spíše jen jakési parlamentní příměří.
 
 

76 ante umírá Alexandr Jannai a zanechává po sobě říši s největšími územními zisky, se zkrocenou vnitřní situací, ale zdaleka ne smířenou. Po jeho smrti vládne deset let
 
 

SALOME ALEXANDRA (76-67)

již zmiňovaná žena dvou po sobě jdoucích panovníků (Aristobula i Jannaje), která se - zdá se - poučila z jejich chyb a s trochou nadsázky by se dalo říci, že přešla k opozici.

Především přizvala ke vládě farizeje: farizeové za její vlády mají rozhodující postavení v synedriu i ve společnosti vůbec.

Další zásadní změnou je, že jako žena nemůže vykonávat funkci velekněze, takže nutně dochází k rozdělení těchto funkcí. Veleknězem se stává její syn Hyrkán II.

Ta část nespokojenosti, která se týkala znevážení velekněžského úřadu, je pro tuto chvíli zažehnána.

Sklony k působení neklidu začínají zákonitě projevovat pro změnu sadduceové, ale Salome a Hyrkán zvládnou upokojit i tento problém řešením smírným.

Vláda Salome Alexandry je tedy charakterizována klidem a pokojem až skoro neuvěřitelným.

Zato hned po její smrti dochází k (vpodstatě očekávanému, ale nevyhnutelnému) sporu o trůn mezi

Hyrkánem II. -který je už veleknězem - a Aristobulem II., jeho bratrem, který doposud stál mimo, ale ukáže se jako velmi houževnatý a daleko více vkořeněný do rodinných tradic.

Hyrkanos II. je hned takřka na počátku sporu poražen a zbaven nároku na trůn i velekněžství a situace jednoznačně mluví pro Aristobula II.

Ale v tu chvíli se na scéně objeví postava jistého Idumejce ve státních službách Antipatera, který se postaví na stranu Hyrkána a vpodstatě vyrovná síly, protože ovládá celé území jižně od Jeruzaléma a navíc je zkušeným vojákem. (Pro bližší seznámení: má syna jménem Herodes)
 
 
 
 

Došli jsme vpodstatě od návratu z Exilu až téměř na pokraj letopočtu, přes období perské řecké až téměř do přímé římské vlády. Dnes se na prahu letopočtu na chvíli zastavíme a podíváme, co to udělalo se společností:

Josef Flavius, který se snaží být srozumitelný řeckému čtenáři, mluví o náboženských hnutích a skupinách uvnitř židovstva jako o filosofických školách. Jmenuje tři významné "filosofické školy", a to:

saduceje

farizeje

essejce (essény)

kromě toho zmiňuje ještě čtvrtou stranu, které nemůže přijít na jméno, a to jsou:

zélóti

v jejich případě se nejvíce projeví Flaviova tendenčnost, protože hlavním záměrem jeho knihy je ukázat, že židovský národ je rozumný a loyální (právě tak jako on sám, Josef Flavius), zatímco za všechno neštěstí celého lidu může ta hrstka vzpupných rebelů a buřičů - to jest zélótů. Flavius je souhrnně nejraději nazývá léstés, to jest lotři, loupežníci, bandité. Tím značně ztěžuje naši orientaci, ale je zřejmé, že i tato skupina bude dále diferencovaná, přinejmenším víme o

sikáriích, kteří jsou zélótům blízcí, ale není to totéž.
 
 

SADUCEOVÉ

Flavius (bell. II,8,§§164-166): "Saduceové, druhá to skupina, sudbu vůbec popírají a o Bohu tvrdí, že stojí mimo konání nebo dohlížení na zlo. Tvrdí, že na lidech záleží volba mezi dobrem a zlem a že podle vlastního rozumu každý přistupuje k jednomu z obou. Trvání duše a tresty i pocty v záhrobí popírají. (farizeové se navzájem milují a usilují o svornost ve věcech společných;) saduceové však bývají i vůči sobě navzájem velmi drsní a jejich styky se sobě rovnými jsou nevlídné jako s cizinci

NZ:

(Mk 12,18 par): "...saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení"

(Sk 23,8) není zmrtvýchvstání, nejsou andělé a duchové

(Mt 3,7; 16,1.6.11n;) nediferencovaně "farizeové a saduceové"

(Sk 4,1 ) "Kněží s velitelem chrámové stráže a saduceji" zatýkají Petra a Jana

(Sk 5,17) "Velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana" opět zavírají apoštoly do vězení

(x farizeus Gamaliel radí nechat je být)

sr též "velekněží" ??

Jednoznačné je z těchto zpráv, že je to skupina spojená s Chrámem a s horní vrstvou kněží.

Jinak je pro všechny zprávy společné, že tito saduceové: popírají, neuznávají, nevěří v něco. Dodržují to co je jednoznačně Zákonem předepsáno. Nevytvářejí žádné hlubší společenství - jsou spíše jakousi kastou než hnutím.

Abychom si ujasnili o koho jde a kde se tam vzali, musíme se na chvíli v hrubích obrysech vrátit do perské doby, kdy probíhá postupný návrat z exilu.

Po kratičkém intermezzu a planných nadějích vkládaných do Davidovce Zerrubabela končí velice rychle jakékoliv vyhlídky na vlastní státnost. Rodí se jakýsi ideál písmáka, theologa Ezdráše, který by mohl být duchovním vůdcem lidu, ale to všechno je teprve v zárodku, zatímco bezkonkurenčně a přesvědčivě v tu chvíli vítězí CHRÁM.

Společná identita všech věrných v Palestině i v diaspoře je identita těch, kteří náležejí k tomuto chrámu. Reprezentantem lidu se stává velekněz, který jako by nahrazoval i krále.

To znamená, že v tuto chvíli závratně vzroste i význam kněží vůbec. To předtím v Izraeli nebývalo: bývalo více svatyň, když místo nich zůstal za Davida a za Jozijáše jenom Jeruzalém, byl zase rozhodující postavou král (a pokud měl nějakou protiváhu, někoho, kdo jej korigoval a napomínal, byli to proroci, ne kněží). Po exilu se najednou s novým významem chrámu dostanou na výsluní i kněží, a protože je kněžství dědičné, vzniká především kolem velekněžské rodiny jakási kněžská aristokracie. Najednou mají postavení, které se podobá kněžím babylonským anebo egyptským. Mohou jako šedivé eminence do všeho zasahovat.

Někteří z nich budou zřejmě zamícháni do těžké hellenizace, která vyprovokovala makabejské povstání. Ale to byla pro ně slepá ulička. V době Hasmoneovců pak budou odstaveni od úřadu velekněze - ale právě jenom velekněze. Pro Hasmoneovce to byla politická záležitost a dost si uškodili už samotným usurpováním velekněžství. Tzn., že všechna ostatní privilegia jim nechali a starost o Chrám z větší části také. Jan Hyrkán už se pokusí najít právě v těchto kruzích oporu proti nespokojeným farizeům. Herodes je poněkud odstaví. Nicméně pokud bude existovat chrám, nepřijdou o svoje posice a budou existovat i oni.

To je jedna stránka věci. Ta druhá je dána tím, že kněží (skutečně kněží, kteří vykonávají oběti) jsou povahou věci vždycky spíše konzervativní (v obětních předpisech se neinterpretuje a neexperimentuje), vždycky budou více orientovaní na rituální požadavky a rutinu, která se od nich očekává.

Tím vším už dostávají obrysy sadduceové:

-skupina, která striktně zachovává rituální předpisy, které se týkají chrámu a obětí - a jinak si užívá života.Odmítá interpretovat, domýšlet cokoliv dál. Jsou ultra-konzervativní, ale nikoliv tak, že by žili o 200 let zpátky: jsou ultra.konzervativní v předpisech, které konkrétně mluví o nich, jinak plnými doušky užívají helenismu a všeho, co nový životní styl nabízí.

Jestliže Flavius mluví pro řeckého čtenáře o osudu (sudbě), míní tím pravděpodobně myšlenku Božích plánů a predestinace v té nebo oné podobě. Saduceové tedy cokoliv takového odmítají, stejně jako přímé Boží zasahování do běhu světa, nevěří na anděly, nezaobírají se nadějí ve smrti ani posmrtnou odplatou.

Nevytvářejí společenství, kterému by o něco šlo. Jsou spíše spojeni svými zájmy.

To nemusí znamenat, že by byli pokrytci!! Za různých bojů v Jeruzalémě, např za Pompejova vpádu jich spousta zahyne, protože nepřeruší denní oběti jenom proto, že kolem nich pobíhají nějací římští vojáci s mečem.

Ale stejně tak nutno říci, že k Ježíši budou mít přístup ryze pragmatický/mocenský - jako k někomu, kdo si dovolil příliš často něco říci proti Chrámu. Vinu na jeho smrti mají především oni.

Qumrán

Zpátky skoro o 200 let. Když se Jonathan Makkabejský jako první z této rodiny nechá uvést do úřadu velekněze, popudí proti sobě zbožné, protože se nechová jako velekněz a protože není z velekněžského rodu. Se sadduceji, kteří zůstali v Jeruzalémě, se později Hasmoneovci smíří a vyrovnají. Nicméně rozejdou se ve zlém s mužem, jehož jméno neznáme, ale jeho přívrženci jej označují jako učitele spravedlnosti. Tento učitel spravedlnosti (U.sp.) sice nepřijde o život, ale je pronásledován, trpí příkoří a nakonec se svými přívrženci odchází z Jeruzaléma. Odchází na venkov, kde najde rozptýlenou, a neorganizovanou opozici zbožných, kteří nejsou spokojeni s vývojem událostí, tj s tím, jak se vybarvili makabejci a posléze Hasmoneovci. Tito lidé jsou ve spisech později označováni jako "ti, kteří bloudili v krajině Damašku (symbolika? emigrace?) U.sp. je organizuje a zakládá společenství, kt se mj. usadilo v Qumránu = staré a nepoužívané Judské pevnůstce z královské doby, někde ve skalách u Mrtvého moře. Na poušti. Zde zakládají výrazně podvojnou komunitu, která je složena jednak z kněží, jednak z laiků. V opozici ke Chrámu budou ještě přísněji zachovávat všechny rituální předpisy, narozdíl od sadduceů je ale vstáhnou na celý život, tj, stále žijí ve stavu pohotovosti, jako kněz, který se připravuje k obětem.

Vedle toho zde ovšem "studují Písmo dnem i nocí", což je prvek spíše farizejský,laický. A narozdíl od sadduceů vytvářejí rozsáhlé učení, plné andělů a podobných představ, studují a spoluvytvářejí apokryfní literaturu Henochovského okruhu, která je na hranici mezi apokalyptikou a mystickým proudem. Protože nemohou obětovat v Chrámu, centrem jejich života jsou spoečné hostiny, které se proměnili v pevně uspořádanou bohoslužbu.

Je to vlastně přísné řeholní bratrstvo, žijící svatě v odloučenosti od světa. Ale navíc se u nich objevují typické znaky sekty: přesvědčení, že právě jen oni jsou vyvoleni (tedy naopak oproti saduceům.Dostávají se i v tomto na opačnou stranu spektra), a snaha se odlišit. Proto má velkou roli i odlišný kalendář (solární proti jinak oficiálnímu lunárnímu) - a tedy jinak posunuté svátky. Zároveň J.F. říká něco ne zcela srozumitelného o uctívání slunce).Terminologie "synů světla"

To jsou věci ,teré lze vyčíst z QS.

Zároveň existuje i CD, který je mírnější a předpokládá život v manželství. Vzájemný vztah? Pro napětí mezi těmito řády (skupinami za nimi) mluví i to, že CD se jediný našel i mimo Qumrán.

Význam sekty: by mohl být zcela okrajový. Ale:

1.- díky archeologii unikátní přímý pramen

2.- ukazuje se, že chtě nechtě sdíleli loci communes více než si mysleli

3. - přece jen jejich popis se velmi shoduje s tím, co říká Flavius o Essejcích

4.- fungovali jako uprchlický tábor, a tomu odpovídá i jejich knihovna.

ESSEJCI

a) viz Jos bell. II,8.§§

b)

Flavius (bell. II,8,§160nn):

Je také jiný řád essénských, kteří mají stejný způsob života, zvyky i předpisy, liší se však v názoru na manželství. Domnívají se, že ti kdo se neoženili, odvrhují od sebe nejdůležitější úkol životní, potomstvo. Nadto že by velmi brzy zanikl veškerý lidský rod, kdyby tak smýšleli všichni.
 
 

Flavius (bell.,II.8) vysvětluje řeckému čtenáři, že židé mají tři "slušné" filosofické školy (přeloženo zpět: v pluralitním židovstvu té doby jsou tři hlavní proudy, o kterých chce Josef Fl. mluvit). Téměř celý výklad, který potom následuje, je ovšem věnován právě jen essejcům, zatímco farizeje a sadduceje odbude několika větami na konci kapitoly. Zdá se, že essejci vzbuzují nejvíce zájmů, nejvíce dohadů jako společnost uzavřená, a tedy tajuplná. Jestliže farizeové i sadduceové (a vlastně i zélóti) přejímali odpovědnost za společnost - každý po svém, essejci zde zastupují ten typ zbožnosti, který se stáhl z veřejnosti, stáhl ze "zkaženého světa" a uzavírá se do své výlučnosti s vědomím, že oni jsou ten ostatek pravého Izraele. Essejci vytvořili společenství s velmi silnou soudržností a silnými vztahy uvnitř komunity - ale tím více se distancují od ostatních. Pokud je správný Flaviů
 
 

ZÉLÓTI

Jsou protikladem k obojím: nejsou formalisti, jsou radikální, ale nejsou v ústraní. V tuto chvíli jen permanentní odpor v Galileji
 
 

FARIZEOVÉ

Po všech stránkách spolehlivý standart:

Flavius (bell.II,8,§162-163.166):

Farizeové se domnívají, že přesně vykládají Zákony a že jsou nejpřednější sektou; činí vše závislým na osudu a Bohu. Činy spravedlivé i nespravedlivé záleží prý z největší části na lidech, že však ke všemu i osud napomáhá. Každá duše prý je nesmrtelná, ale jen duše dobrých přecházejí do jiného těla; duše ničemů jsou trestány věčnými tresty.....Farizeové se navzájem milují a usilují o svornost ve věcech společných.

Köster (Einführung in das NZ):

Vycházejí jako hnutí z chassidim 2.stol. ante, původem blízcí i essénům, narozdíl od essénů se ale nezdržovali politického života v hasmoneovské době, nýbrž snažili se do něho zasahovat a prosadit svůj vliv.

Nebyli hnutím kněžským, nýbrž laickým: rabbi není kněz, nýbrž zákoník. Oproti essénům si neosobovali nárok na pravou kněžskou tradici a nebyli tedy v zásadním rozporu s hasmoneovskou mocí.

Byli v Hasmoneovské době dobře organizovanou mocí; za Jana Hyrkána (?) a Alexandra Jannaje byli pronásledováni; za Salome Alexandry se stávají rozhodující silou ve společnosti (76-67), kdy prostřednictvím zastoupení v synedriu vpodstatě vedou jud. stát.

Za Heroda Velikého jsou vztahy sice napjaté, ale se snahou o korrektnost. Ke konci jeho vlády se pravděpodobně někteří namočili v některé z intrik proti jeho trůnu a byli popraveni.

Poté znatelně slábne jejich politická aktivita. V době Ježíšově se (jak podle NZ, tak podle údajů Jos.bell, ant) profilují výlučně nábožensky.

V této době se také odehrává theologický souboj R Hillela a R Šammaje, kdy Hillel (50ante-10post?) je liberálnější, "praktičtější", lidovější. Původem z Babylonské diaspory posiluje laický prvek, který se spíše obejde bez Chrámu, a jemu snad lze připsat i menší zájem o politiku. Farizejské hnutí je rozděleno mezi oba, ale Hillel postupně získává.

Messiášské a vůbec esch. naděje spojované spíše s dodržováním zákona než s politikou.

Organizace a "školy" prozrazují, že ani farizeové nejsou nedotčeni a nedůtklivý k helenismu.

Narozdíl od essénů chybí výlučný sektářský rys, spíše se obracejí na celou společnost a tak či onak za ni přijímají odpovědnost
 
 
 
 

Sadduceové nám vyšli jako představitelé oficiální, representativní zbožnosti, která je spojena takřka výhradně s Jeruzalémským chrámem, omezuje se na dodržování rituálních předpisů, spojených s chrámem a obětmi. Odmítá promýšlet nebo přijímat cokoliv dalšího. Angažují se v politice, ale naprosto světsky.

Essejci přesně naopak zastupují ten typ zbožnosti, který se z veřejného života stahuje do ústraní a vytváří zcela alternativní společenství vyvolených. Jestliže sadduceové byli cosi jako čelní představitelé "lidové církve", essejci vytvářejí společenství naprosto výběrové, ne jako součást Izraele, nýbrž jako jediný pravý Izrael; ne jako směr uvnitř židovství, nýbrž jako jediné pravé židovství. Zcela zákonitě budou mít silné vnitřní vazby vzájemnosti, solidarity, soudržnosti, a vnitřní i vnější bariéry vůči všem ostatním, tj ne-essejcům. Na prvním místě u nich bude svatý život orientovaný na společenství, a přesvědčení, že mimo toto společenství není spásy.

Způsob jakým jsou organizováni i některá pravidla života připomínají křesťanské sbory: to že mají své "sbory" v každém městě, které se navzájem podporují a jsou propojeny spíše navzájem než se světem kolem, sdílení majetku, důraz na svatost života atd. Dlouhým katechumenátem (noviciátem). Podobně Qumrán je jakousi analogií klášterního života.

Pronikavě se liší důrazem na rituální předpisy, rituální myšlení, které je naprosto nadřazeno etickému, a také rolí a vážností, kterou má kněžství (Právě v polemice s kněžstvem Jeruzalémským): to jsou zrovna důrazy, které u Ježíše chybí zcela.

Zajímavý je pro nás význam, který mají společné hostiny - v tomto případě analogický jako v křesťanství. (jen s výhradou, že pro essejce by bylo nepředstavitelné takto stolovat se zjevnými hříšník, jako byli celníci. Ale ani v první církvi už nebyli k večeři Páně připouštěni katechumeni).

Politicky zůstávají essejci zcela důsledně mimo.

Zélóti a sikariové představují protiklad k obojím, vpodstatě jako zastánci "svaté války". Narozdíl od essejců je pro ně politika věcí veskrze náboženskou a náboženství veskrze politické, narozdíl od sadduceů to není politika světská, nýbrž theologicky promýšlená a theologicky motivovaná, narozdíl od sadduceů také nikoliv loyální, ale ostře nekonformní, protiřímská a protiherodovská.

Zélóti i sikariové mají program obnovy Izraele, svržení pohanského jha. Sadduceové byli politici pragmatičtí, essejci zase měli tuto obnovu posunutou do eschatologie. Zélóti i sikariové už jsou na cestě aktivního odporu.

Ex: s eschatologií je to v této souvislosti složitější, protože kromě sadduceů hraje roli snad u všech. Také u zélótů je svržení Římanů eschatologický boj nebo jed na jeho součást. Jde o to, co je signálem k takovému boji. Podle čeho rozpoznat, že nastává chvíle Božího zásahu. A také jak bude vypadat Boží "převzetí moci" (s válkami nebo bez).

Také Ježíš se hlásí k esch. představám, ale přeznačuje je velmi příznačným způsobem: v jeho esch. zůstávají změny stejně převratné, ale "průvodní jevy" nejsou tak efektní, jak se čekalo.

Se zélóty se ještě setkáme v době, kdy Judea přejde pod přímou římskou správu, tedy od r.6 po Kr.narození. Flavius označuje za zakladatele hnutí Judu Galilejského, který v tomto roce 6post vedl povstání v Galileji. Jejich vliv potom bude kulminovat na počátku židovské války, v 60tých letech prvního století.

Problém je, že náš nejpodrobnější pramen - Flavius - právě o těchto lidech mluví velice nerad a pokud možno je ve svém podání marginalizuje (aniž by vysvětlil, jak to, že tyto okrajové zjevy mají pak najednou v židovské válce tak širokou podporu). O Judovi Galilejském říká v jedné knize, že to byl učitel "v ničem nepodobný ostatním", který založil vlastní sektu (jos.bell.II,118), zatímco ve druhé knize (jos.ant.XVIII,23) tvrdí, že v učení se téměř nelišil (nelišili) od farizeů - s vyjímkou toho, že podrobení se Římanům a zejm. placení daní považovali za hřích proti I.přikázání.

Podobná nesrovnalost je v tom, že Judu uvádí jako "zakladatele", ale na jiném místě upozorňuje, že je to syn jistého Chizkijáše (Ezechiáše), povstalce, kterého popravil Herodes už v časech, kdy ještě sloužil Hasmoneovcům. Podobně o jistém Menachemovi, jednom z vůdců v židovské válce, prohlásí, že to byl syn Judy Galilejského.

Není zcela jednoznačné, zda tady máme co činit s jakousi "alternativní dynastií" povstaleckých vůdců (rodinou, která stojí v čele série povstání celých sto let), anebo je spíš tendence Flaviova přičíst všechno jedné zlotřilé rodině. Rozhodně se z toho dá vyčíst mezi řádky dosti jednoznačně, že zélótské hnutí nezačíná až Judou Galilejským, ale má kořeny starší (nejméně o jednu generaci, v době posledních Hasmoneovců.

Z jiných zmínek, jak u Flavia, tak třeba v NZ Sk 5,36n; 21,38; je zřejmé že toto hnutí nebylo jednolité, zahrnovalo více ohnisek a více skupin, které působily paralelně, ovšem v této rozmanitosti pokrývá zároveň celé časové období od posledních Hasmoneovců až do konce židovské války v roce 70 (resp 77 v Massadě) a snad až do povstání v za císaře Trajána v Egyptě a možná i s vlivem na povstání bar Kochby v r135.

Po celou tu dobu byli různě silní a měli proměnlivý vliv. Ovšem byl to náběh na protiřímské povstání, který po celou tu dobu doutnal a občas zaplápolal v různých nepokojích. Důležité pro pochopení mnoha nzních souvislostí je to, že toto polo-skryté doutnání má své "ohnisko" (nebo ohniska) jednoznačně v Galileji.

To znamená např., že i pohyby a nálady mezi Galilejci, které by byli daleko menších rozměrů a "nevinnější" než to, co působí Ježíš, musely vyvolávat podezření, a stejně tak už jenom to, že přichází do Jeruzaléma z Galileje a s Galilejci, vyvolalo pohotovost a ostražitost. Na druhou stranu je otázka, jak ho přijímali sami zélóti. Jako proroka nebo blázna?

FARIZEOVÉ

Po všech těch extrémech vycházejí jako svěží a sympatičtí.

- Nejsou to formalisti, kteří by svoji víru omezovali jenom na několik rituálních předpisů (jako sadduceové)

- ale nestahují se ze světa do ústraní vl. zbožnosti (jako essejci). Cítí a ctí odpovědnost za svět kolem sebe.

- I farizeové podle Flavia "se navzájem milují a usilují o svornost ve věcech společných. Toto usilování o svornost ovšem u nich neznamená tak slepou a tvrdou disciplínu jako u essejců.

-proti fatalismu essejské predestinace nebo naopak sadducejskému přesvědčení, že Bůh neprosazuje žádné zvl. plány se světem, "činí vše závislým na osudu a Bohu. Činy spravedlivé i nespravedlivé záleží prý z největší části na lidech, však ke všemu i osud napomáhá." (Flavius) = snaha nevidět černobíle.

- Farizeové se nestraní politiky. Nejsou jednostranně a stůj co stůj povstalečtí. Jsou ochotni k loyalitě, která má velmi ostře ohraničené rysy.

Tedy po mnoha stránkách spolehlivý a důvěryhodný standart.

-----

Farizeové vznikli pravděpodobně z původních chasidim (jako ostatně skoro všichni. Chassidim byli na počátku makkabejského povstání prostě všichni, kterým nebylo jedno, co se to děje a zůstali věrní. Teprve postupně se z nich diferencují různé skupiny).

Specialitou farizeů je to, že vždycky byli a zůstali laickým hnutím: nejsou spojeni s kněžskou aristokracií. Jejich vzorem je Ezdráš jako exeget/vykladač Písma,jejich představiteli nejsou kněží,nýbrž rabíni: "laičtí theologové". Těžištěm jejich pozornosti není kult a Chrám, nýbrž Písmo a jeho smysl. Už tím je dáno, že kultické, rituální předpisy nebudou tolik převažovat nad ethickým myšlením jako u essejců a sadduceů. Farizeové budou mít nejblíže i k ethickým požadavkům a ethickým souvislostem.

Sociologicky patří spíše ke středním vrstvám; vliv mají daleko za hranicemi Jeruzaléma, všude po venkově i v diaspoře (Pavel).

Prošli vývojem, během něhož byli politicky pronásledováni za Alexandra Jannaje, byli váženými občany na výslunní společnosti za Salome Alexandry, a znovu se ocitli na pokraji pronásledování za Heroda. Měli své místo v synedriu, ale možná i zdrženlivé sympatie k zélótům.

Vnitřně prošli vývojem od přímé politické a vůbec všestranné aktivity až k tomu, že svá eschatologická očekávání spojovalispíše s dodržováním Zákona. Tento vývoj souvisí zřejmě i s vlivem, který měl uvnitř farizejského směru R Hillel oproti R Šammajovi.

S Ježíšem mají společné to, že hledají intenci Zákona a domýšlejí jeho platnost do svých moderních podmínek života. Liší se hl. v konkrétech: Ježíš je více než exeget, je odvážnější v tom, so je intence Zákona.

K jejich domýšlení patří i to, že věří ve vzkříšení a snad -podle Flavia- i v posmrtné tresty.

Pokrytectví, které jim Ježíš vyčítá, není předstírání, nýbrž sebeklam, kterému snadno propadávají lidé veřejně a zaslouženě vážení.