DOBOVÉ POZADÍ STARÉHO ZÁKONA

I při nejlepší vůli tento text může obsahovat chyby, nespoléhejte tedy při učení pouze na něj!

(pod textem následují vypracované otázky k 1. odborné zkoušce ze SZ)

Chronologická perspektiva:

Periodizace dějin Palestiny (= úrodný půlměsíc Babylón-Syropalestina-Egypt; především Syropalestina jako jeviště dějin Izraele): Nabízí se několik postupů – dějepravný, který ale nám nevyhovuje, protože právě tuto naraci, dějepravu chceme vřadit do dějin obecných, do dějin člověka. Vyjděme tedy z běžné periodizace:

-prehistorická doba – paleolit až chalkolit (doba kamenná a měděná) (do r. 3100 ante)

-starověk – konec doby bronzové (od r. 3100 ante), doba železná (1200 ante – 332 ante)

-doba antická (332 ante – 640 post)

-doba helénistická (332 – 63 ante)

-doba římská (63 ante – 324 post)

-doba byzantská (324 – 640 post)

-doba islámská (640 – 1918)

-doba moderní (1918 – dnes)

Jednotlivé éry lze sledovat i na archeologických lokalitách, např. Jeruzalém, který existoval v předizraelské době jako Jebús, pak jako Izraelský Jerušalaim, za Římanů Elia Capitolina, pak za Turků El Kuc (svaté město), v době moderní znovu Jerušalaim. Podobně je to s řadou dalších měst, která mají své semitské, hebrejské, arabské a anglické jméno (Šekem (Sichem) – Neapolis, Nablus).
 
 

Prehistorická doba (doba kamenná a bronzová):

Starší doba kamenná (paleolit) zde trvá až do r. 9000 ante. Nejstarší archeologické nálezy jakožto doklady o existenci člověka v této oblasti pocházejí z doby 150 000 ante, je to homo galileensis, po něm člověk karmelský, příbuzní k homo neandertalensis. Jsou to lovci vzpřímené postavy. Již tehdy byl osídlen Karmel, Galilea, dodnes příjemná lázeňská oblast.

Střední doba kamenná (mezolit) trvá 9000-7000 ante zná člověka nátúfského (vádí v údolí Jeruzaléma), je to člověk podobného typu jako v tu dobu ve Fénicii či v Egyptě. Tento člověk je nejen lovec, ale také sběratel plodů, primitivně obdělává půdu.

Neolit, mladší doba kamenná, trvá 7000-3600 ante, do začátku užívání mědi. Jsou doložena sídliště s opevněním, kamennými domy, lovectví ustupuje chovu zvířat (kozy, ovce, vepři, případně větší skot), základy domestikace. S tím musely vznikat složitější sociální struktury, společnost se vrství. Jsou doloženy způsoby pohřbívání, kde lze rozlišit různé postavení osob. Jsou pohřbené v poloze skrčenců, tedy v poloze rozeného dítěte, přecházejícího z jedné etapy života do druhé. V hrobech jsou doloženy sošky lidí a zvířat, u kterých je sporný náboženský význam. Z této doby pochází tzv. neolitické Jericho, sem se datuje nejstarší vykopaná podoba, je to zatím nejstarší objevené sídlo. Angličanka Catherine Canyon nalezla budovu s kůly, snad chrámu s totemy, vše blízko pramene, který patří k tradiční výbavě svatyně, pramen je zdroj života. V blízkosti byly nalezeny zvířecí a lidské sošky, snad votivní dary. Je zde zřetelný kult plodnosti, sošky žen, rodiny (muž, žena, dítě).

Zlom přináší 6. tisíciletí, kdy začíná keramika. To usnadňuje i určování doby vzniku. Kolem roku 5000 je keramika v Palestině již běžná. Z této doby je zde i několik megalitických památek (dolmeny – vztyčené kameny, menhiry – kamenné stoly, kromlechy – kamenné kruhy), především v Zajordání. Nabízí se náboženský výklad těchto památek, ale je to sporné. Izrael si ve svých tradicích tyto stavby vysvětluje velmi svérázně – např. Gilgálský památník. Rozhodně jsou však tyto památky dílem dobře organizované společnosti, pro kterou tyto stavby měly velký význam.

Památky této doby jsou stejného typu jako na S v Kilikii, dnešním Turecku, vliv ze S je zde patrný. Bohyně a bohové zde nalezení mají dva zřetelné rysy: buď jsou výrazně mladí, nebo staří. Náboženství tedy krouží kolem plodnosti, daru života, spojeno s kultem mrtvých, s pohřbíváním. Na řadě míst jsou pozůstatky bez lebek, objevují se zobrazení muže nesoucího lebku. Byla také nalezena zdobená lebka člověka, která má hlínou doplněný obličej, místo očí škeble. Nepochybně byla někde vystavena.

Chalkolit začíná cca od 5. tis., objevuje se měď vedle kamenných nástrojů, je to přechodná doba. Dochází k civilizačnímu zlomu. Oblast je patrně méně obydlená než dříve, lidé jsou chudší, tedy jakýsi úpadek. Významných středisek je již více, např. fénický Byblos na pobřeží. Tato města byla určitý čas neobydlena. Rozvíjí se keramika, je objeven hrnčířský kruh. Prosperuje oblast jezreelská, rovina od Středozemního moře k Jordánu za Karmelem, velmi vhodná pro zemědělství. Města jako Meggido či Bét Šeán, které leží na transitní linii, byla velmi kvetoucí, bohatá, jen těmito místy se dalo projít dále na S. Objevují se v nich počátky zavodňovacího systému. Obyvatelstvo je pravděpodobně již semitské.

Jsou nalezeny nahé sošky s velkým pupkem, tedy kult plodnosti. Na J v Én-Gedí, malé pouštní oáze, byla vykopána velmi velká budova z této doby, cca 20m dlouhá, snad chrám. Je zde doložena spousta popele se zvířecími kostmi. Je tedy nasnadě, že je to chrám se zbytky obětí, patrně nejstarší památka tohoto druhu, podobná je v Meggidu.

Naše znalosti o prehistorické době jsou velmi čerstvé, její obraz se nám postupně vynořuje, ve 20. stol. bylo provedeno mnoho zkoumání, ale znalosti jsou kusé a závěry nejisté. Ale už tato doba nám dává jistý obraz o tehdejší Palestině.

Doba bronzová (do r. 1200 ante) je začátkem následujícího starověku, je to přechod. Někdy se řadí přímo ke starověku, a to proto, že máme již doklady velkých říší – Sumerů, Akkadu, Egypta.
 
 

Starověká doba (pol. 2. tis. – 332):

Ve starší době bronzové vznikají městské státy s vyspělými kulturami. V Mezopotámii a v Egyptě vznikají velké státy s rozsáhlou správou.

Pro Egypt byl zásadní Nil (Hérodotos: Egypt je dar Nilu), byla to dopravní komunikace, umožňoval správu tak velkého území. Je tu již řada měst, které mezi sebou soupeří. Mají propracovaný správní aparát, na vrcholu stojí panovník božského původu, celá říše má tedy charakter fungování kosmu. Z této doby pochází pyramidy, Egypt má dvě centra: hornoegyptský Veset, dolnoegyptský Menofer (Memfis). Bohové jednotlivých měst vytvářejí jakýsi synkretický pantheon, jsou vytvářeny soustavy bohů, kteří přebírají své atributy (viz J. Heller: Starověká náboženství).

Ve starých egyptských nápisech jsou zmínky o Palestině. Již první egyptská faraonská dynastie (1285 ante) dováží dřevo z Libanonu. Hospodářské styky znamenají také kulturní ovlivňování, bohyně Byblu Baalat je ztotožněna s egyptskou Bastet, obě jsou to bohyně ištarského typu, mají tedy válečný a plodnostní charakter. Obě mají stejné znakové zvíře – krávu. Egyptské doklady z této doby se objevují v Palestině v městě Aj a v Taanaku. Docházelo tedy zřejmě k obchodu.

V Mezopotámii na rozdíl od Egypta jsou jiné přírodní podmínky. Eufrat a Tigris tvoří snadnou komunikační cestu, stezky podél řek tvoří nekomplikované komunikace. Bylo možno propojit mezi sebou několik měst. Údolí Nilu je odděleno od zbytku světa, není ničím ohrožováno, pouze malé nájezdy z J nebo Syropalestiny, jinak je ale chráněn. Babylón je oproti tomu vystavován tvrdým nájezdům ze S, říše se více střídají. Přesto se tu kontinuálně vytváří dost vysoká kultura. Je tu několik center, více než v Egyptě, Ur, Bábel, Ninive, Mari, Aššur centra dosti od sebe vzdálená, soupeří o vliv. Nejstarší známá rozvinutá kultura jsou Sumerové okolo 3000 ante. Vytvářejí velmi centralizovaný božský stát na J území, centrum je v Ur, dále Uruk, Lagaš, Eridu, tato města vytvářejí stát. Správní organizmus je velmi dokonalý, je to nejstarší civilizace, znali již písmo. Ve stejné době a patrně nezávisle vzniká písmo i v Egyptě. Sumerská doba staví zikkuraty, věžové paláce, jejichž poslední patro je svatyní, která propojuje nebesa a zemi, někdy modře okachlíkovaná, takže splývá s nebesy. Je to zároveň chrám, palác, centrum správy i vojenské moci. Král je zároveň vládce, kněz, nejvyšší velitel vojska. Z chrámu vychází veškerá správa, celá země patří bohu, božskému panovníku, jehož vláda je autokratická. Titulem vládce je Lugal = Velký člověk.

Koncem 3. tis. pronikají z J z Arabské pouště semitské kmeny. Zakládají akkadskou říši, Sargon Akkadský (2350) rozšiřuje říši na S (Elamité), SZ, vpadne až do Sýrie (Damašek). Před koncem 3. tis. akkadská říše sama padá, rozvrácena kmeny Gutejců ze severních hor, kteří později vyplení i Sumer, říše trvala cca 700 let. V této době je pro Syropalestinu poměrně málo dokladů. Jediným literárním dokladem je náhrobní nápis důstojníka Wéniho z doby faraona Pepiho I. Na svém náhrobku má zmínku o svých válečných činech, podle jeho popisu se usuzuje na oblast jizreelsko-karmelskou, ale je to sporné (viz. Y. Acharoni, s. 138). Archeologických dokladů je více.

V Palestině nejprve dochází k expanzi a rozvoji. Většina slavných kenaanských měst je založena právě v této době, tedy ve 3. tis. Vzniká tak struktura městských států, jak se s ní později střetává Izrael. Jména měst pochází také z této doby, z čehož je vidět, že kultura je semitská. Kultura se koncentruje do měst, drtivá většina obyvatel se živí zemědělstvím, města jsou opevněna. Objevují se hradby až 10m tlusté. Jednotlivé městské státy patrně bojují proti sobě, časy asi nebyly příliš pokojné. Většina sídel je v údolích při pramenech, hory jsou v této době zalesněny, zatímco později jsou holé, zejména v době helénistické. Města jsou stavěna podél komunikační tepny, tzv. via maris, přímořská cesta, která se táhne při pobřeží, je to spojnice mezi Egyptem a Mezopotámií. Vedle toho existovala již jen královská cesta Zajordáním. Jinak Palestinou projít nešlo. Meggido stojí právě na strategickém místě, kde tato cesta prochází Karmelem, kde je v průsmyku možno zastavit jakoukoli armádu. Proto vešlo Meggido do dějin, vedlo se o něj mnoho bitev, jak mezi Mezopotámci, tak z Egypta. Vešlo do dějin jako Ar Maggedon, tedy hora meggidská, čili armagedon. Cesta samozřejmě sloužila také pro obchod, a zisky z něho. Od počátku 4. tis. jsou patrně Mezopotámie a Egypt v obchodním styku, jak je patrné podle nalezených pečetidel. Texty z této doby jsou vykopány, ale ještě pořádně nevyhodnoceny. V Eble došlo k nálezu velké knihovny.
 
 

Střední doba bronzová (2000-1550 ante): období okolo roku 2000 je všude dobou velkého úpadku, vymizely jednotící síly. Je to konec Akkadu, Sumeru a Staré říše. Nové tisíciletí není jen pouhým pokračováním z minulosti, poprvé dochází po 1000 letech rozkvětu k rozkladu božsky zaručeného řádu, do té doby velmi pevného. Nezměnitelné jistoty kosmického řádu jsou pryč, dochází k velké transformaci hodnot.

V Egyptě vzniká 'maat', jakýsi princip objímající celý svět, lidstvo i bohy, který ručí řád veškerenstva, práva a pravdy platící pro člověka i pro bohy. Tohoto principu se dovolávají i prostí lidé (viz Jepsen: Královská tažení).

V Syropalestině dochází také ke zlomu. Dřívější struktury kenaanských států procházejí úpadkem a rozkladem. Řada velkých měst je najednou neobydlena, což má patrně souvislost s velkou migrační vlnou Amorejců, kteří přicházejí z V, z arabské pouště, jsou to semité, nomádi, kteří se dost postupně a pomalu usazují. Je to patrně největší a rozhodující migrační vlna. Od této doby je Palestina již kontinuálně osídlena západosemitským obyvatelstvem. Vzniká řada menších států, Alepo, Ugarit, Karchemiš. Jména amorejských králů uvádějí egyptské klatbové texty, které je kulticky proklínají. Jména těchto králů jsou semitská. Vlna Amorejců rozvinula vlastní kulturu, je jim možno připsat objev hláskového písma. Palestinu tvořily rozdrobené městské státy závislé na Egyptu.

Tato vlna zasáhla celou Mezopotámii a Syropalestinu. V Mezopotámii přispívá ke konci Akkadu, říká se jim 'lidé Amurru' (= zápaďáci). Mezi amorejskou dynastii spadá i starobabylónská říše, nejslavnějším králem je Chamurabbi (1728-1686 ante), proslavený svým zákoníkem. Těsně před Chamurabbim byl velmi silný Egypt, ovládal celou Syropalestinu. Pak se ale upevnil Babylón.

Konec této doby, cca v polovině tisíciletí, je ve znamení velkých změn. Od 18. stol. pomalu mizí Egypt, jehož se zmocnili Hyksové, kteří přišli ze S, jejich původ je nejasný. Je to patrně smíšený lid cizinců, který ovládl Egypt. Měli obrovské válečné úspěchy, přinesli revoluci do dějin vojenství, když přišli na válečné vozy tažené koňmi (Acharoni x Heller, který koně přisuzuje Churrijcům). Kolem panovníka vzniká družina elitních bojovníků, kteří vlastní tyto vozy a dávají je do služeb panovníka. Vzniká tak jakási privilegovaná vrstva.

V Palestině je největší vojenskou posádkou město Hazor, na S od Genezaretského jezera, právě v oblasti, kde via maris překračuje Jordán. Podle vykopávek bylo obrovské. S příchodem nové dobývací techniky souvisí také nový způsob opevňování, především bran. V této době je osidlováno centrální pohoří, vzniká Šílo, Hebrón, Lakíš, Bét Cúr. Jejich keramika tvořená na kruhu je poměrně jemná, zdobená geometrickými ornamenty, někdy pomalovaná zvířecími motivy. Byly nalezeny i velké stély, zdobené reliéfy, intarzie ve slonové kosti, kovové šperky, doba byla tedy dost bohatá. Na druhou stranu je také ale doloženo mnoho vrstev zničení, doba byla asi nestálá, města byla dobývána. Z této doby máme také první písemné památky, prvními jsou již zmíněné egyptské klatbové texty. Zajordání a Negev vůbec nejsou zmiňovány, jako kdyby vůbec nebyly osídleny, patrně zde žili pouze nomádi, nebyla zde města. Z této doby pochází také Sinuhetův cestopis, pozoruhodné je jeho líčení Palestiny (viz Jepsen, s. 69). Dalšími písemnými památkami jsou dva významné archivy: jednak z Mari na Eufratu, kde se mluví o kontaktech se syropalestinskými králi, jednak z Alalachu. Obé pochází cca z 18. stol. ante.

Na jedné straně je to tedy doba semitského rozkvětu, ale doba nejistá, doba zmatků, Egypt vůbec nezasahuje.
 
 

Pozdní doba bronzová (1600-1200 ante) je dobou velkých změn, turbulencí a zmatků, je charakterizována vzestupem a pádem egyptské moci. Přelom je vyznačen pádem vlády Hyksů, farao Ahmose I. (1550-1527) je vyhnal a pronásledoval až do Palestiny, do Gazy. Thutmose I. (1507) vyhnal Hyksy až k Eufratu a tím dostal Palestinu pod svůj vliv, kontroloval cesty. Současné do S Mezopotámie vpadnou Chetité, indoevropané, kteří vytvořili v této době mocnou říši. Tím končí starobabylónská říše, oblast prodělává úpadek, Mezopotámie je ovládána Chetity.

Ve středozápadní Mezopotámii vzniká mocná říše Mitanni s centrem v Mari. Ovládají Palmyru (Damašek), jejich moc sahá až do Syropalestiny. Čím dál více pronikají z J, vytlačují Egypt.

V Syropalestině se vytváří nepřehledné koalice městských států, které se snaží odporovat Egyptu. Jedna z významných bitev se odehrála u Meggida. Farao Thutmose III. se roku 1458 utkal s palestinskými králi. Thutmose se v Palestině usadil, podnikl sem 16 výprav, posiloval zde svou moc, měl pod kontrolou cesty a střediska. Místní městské státy jsou vazaly Egypta, často se bouří. Následující farao Amenhotep II. pak musí upevňovat znovu svoji moc.

Poté přicházejí ze S Chetité, Egypt slábne, faraoni Amenhotep III. a Amenhotep IV. (Achnaton) byli příliš zaměstnání vnitřní politikou, na venek byli slabí. Z této doby je zachován El-Amarnský archiv, což je Achnatonova kancelář. Korespondence je psána akkadským klínopisem, jsou to dopisy s nejrůznějšími panovníky, včetně vazalských Palestinců. Tyto dopisy vešly do dějin především zmínkami o tzv. Chabirech ('prj ? ?yrib.[i), což jsou jacísi kočovní zbojníci, kteří ohrožují kenaanská města, někde se dokonce ujímají moci. Je pokušení vidět v nich Hebrejce pod vedením Jozua, ale spíše je to tak, že pozdější Izrael se choval mimo jiné také jako Chabirové, ale nelze je s nimi ztotožnit.

O málo později se znovu vzmůže Egypt, silní faraoni Setos I. a především Ramses II. si nárokují Palestinu až po Gezer. Chetité musí ustoupit, na Tigridu vzniká silná Asýrie, protipól Chetitů. Roku 1270 dochází mezi nimi k uzavření mírové smlouvy, což je na dlouhou dobu stabilizující prvek. Z této doby pocházejí texty z Ugaritu (S Fénicie, dnes Ras-es-Šamra), které bylo pod vládou Chetitů kulturním centrem. Bylo to město kenaanské kultury, texty jsou psány ugaritsky, což je velmi podobné biblické hebrejštině. Bylo zničeno 1190, ale není jasné kým. Je možné, že to byla invaze mořských národů, snad to byli Asyřané. V textech máme mythologické texty z Kenaanu, jsou to jediné knihovny textů z kenaanského náboženského prostředí, kromě bible, která je ovšem polemická. Tyto texty oslavují Baala, žánrově velmi blízce např. biblickým Žalmům, vypráví se o vzniku světa.

V Palestině se tedy stýkají vlivy všech okolních kultur (Egypt, Chetité, Asýrie, Fénicie). Na druhou stranu je ale v Palestině doložena jakási svébytnost, jedním z důležitých prvků je právě náboženství a kult. Chrámy zde mají jinou podobu než obvykle. Půdorys je obdélník, v němž není patrný zvláštní prostor pro boha, žádná svatyně svatých. To znamená, že účastník kultu má k bohu bezprostřední přístup, bůh není oddělen. To je doloženo v Lakíši, Meggidu, Bét Šeánu, Tirse.

Městské vybavení se vyznačuje hradbami s klešťovými branami, každý dům má svou cisternu na vodu, jsou kopány vodní tunely pro případ obležení, města jsou stavěna na kopcích. Vodní tunely vedou přímo k prameni, takže město za obležení může dlouho vydržet. Země však hospodářsky nijak nekvete, svou roli hrálo to, že to byla země podmaněná, je sužována častými boji jak s mocnostmi, tak jednotliví králové mezi sebou, je čím dál více vystavována nájezdům (Chabirové).

Na konci této éry vykazuje velká většina lokalit velmi značnou míru zničení. Sídliště najednou končí. Např. Jericho okolo r. 1325, Bét-el byl vypálen, podobně Lakíš, Hazor, Eglón, vše v polovině 13. stol. Bývalo to ztotožňováno s jozuovskou invazí, ale tak jednoduché to není, města patrně nebyla dobyta jednou vojenskou silou, byla dobyta různě a v různých dobách. Souvisí to patrně s kočovnými skupinami, které později tvoří Izrael. V Hazoru je další vrstva osídlení mnohem slabší, na nižší kulturní úrovni, ale jsou tu znaky polokočovných semitů. To odpovídá předpokladu, že v této době nastupují do této oblasti kmeny později vytvořivší Izrael, využívajíce toho, že Egypt příliš nezasahuje, a ovládnou i větší centra.
 
 

Doba železná (1200 – cca 300 ante) se dělí na další podle svých dominantních vládců, nebo na dobu železnou I, II, III: I – izraelská doba 1200-600, II – doba babylónsko-perská (600-330), III – doba helénistická. Začátek této éry je vyznačen nikoli objevem železa, což se stalo mnohem dříve, ale zavedením jeho běžného užívání. Nejstarší železné nástroje pochází z 5. tis. ante z Egypta, v Babylóně se objevuje okolo r. 2000. Nyní už je kvalitní, takže vytlačí bronz.

Začátek této doby je vyznačen zničením kenaanských měst, navíc se k tomu připojují nové jevy. Dochází především k jakémusi stěhování národů, které rozmetá stávající struktury. Ze Z i V přichází obrovská invazní vlna. Ze středomoří přicházejí tzv. mořské národy, patrně z egejské oblasti přes Kypr, usadí se na pobřeží, tlačí se do Egypta. Farao Ramses III. se musí stáhnout a opevnit se v nilské deltě, podaří se mu uchránit pouze Egypt. Na J od Karmelu se tato invazní vlna usadí na pobřeží, to jsou Pelištejci. Ovládnou pobřežní města (Gaza, Aškalón, Gád), jakkoli se mísí s původním obyvatelstvem, vytvářejí své pelištejské městské státy. Na S od Karmelu ve Fénicii probíhá tento proces jinak. Mořské národy se smísí se semitským obyvatelstvem a asimiluje se, čímž obohatí prostředí.

Ve stejnou dobu se z V tlačí další vlna semitů, tzv. aramejská vlna, což jsou stepní pastevci ovcí a koz, kteří postupně obsazují území, nejprve pokojně obsazují hory, postupně se však, zejména v obdobích sucha, stahují k osadám, vznikají spory o vodu. Jejich způsobu života se nazývá transhumance = změna prostředí podle vegetace. V době dešťů na horách, které jsou zelené, v době sucha ve městech, kde operují na právě sklizených polích u měst, mohou být i vítáni jako obchodní partneři. Problém nastává při tlaku na městské státy a jejich dobývání.

V rámci tohoto procesu můžeme mluvit o vzniku Izraele, toto jsou již ty skupiny a kmeny, které vytvářejí Izrael. Je to dosti komplikovaný a postupný proces, základem jsou efrajimské kmeny v efrajimských horách. Důležitým vnějším dokladem je nápis na Merneptahově stéle (30. léta 13. stol.), syna Ramsese II., který byl vystaven vzpourám. Proto táhl do Palestiny, z nichž se na této stéle zachovala zpráva, kde jmenuje, kudy táhl a co dělal. Jmenuje města Aškalón, Gezer (důležitá pevnost pro cestu ze S), Jenoán a dále výslovně Izrael. To je první doklad v dějinách tohoto jména v mimobiblických nápisech. Navíc je v nápisu zaznačeno, jakého druhu tato jména jsou. U Aškalónu atd. se jedná o lokality, o města, zatímco u Izraele se jedná o lid, veličinu. Izrael tedy není městským státem, je to jakási skupina, jakýsi lid operující zřejmě v efrajimských horách.

V této době vzniká v Syropalestině několik samostatných států, na S Aram s centrem v Damašku, dále několik menších a labilních státečků (Karchemiš). Také se utvářejí sousedé Izraele v Zajordání. Od severu: Amón v povodí Jarmuku, Moáb v povodí Arnónu (Dibon, Medeba), na J od Mrtvého moře je Edóm, který postupně jde stále více na Z, v době poexilní jim patří vlastně celá Judea až po Jeruzalém. Centry jsou Bozra, Sela.

Od 11. do 8. století je centrální Palestina obývána Izraelci. V tomto kontextu vyniká, jak je to malý úsek a malé místo v dějinách. Počátky Izraele lze spojit s postavou Saulovou, který zřejmě vojensky centralizuje a sjednocuje zemi, zastavuje Pelištejce, s nimiž svádí spoustu bitev v horách. Saulova moc vyniká v tom, že ubránil oblast spojených izraelských kmenů proti Pelištejcům. David pak vytváří centralizovaný útvar, i v této době je Izrael personální unií dvou království, izraelského a judského. David získává Jeruzalém jakožto ideální místo mezi Judskem a Izraelem, podmaňuje si sousedy (Amón, Moáb, Edóm), Šalomoun ještě dále buduje stát, má přátelské vztahy s ještě vzdálenějšími sousedy, např. s Chetity, patrně také s Egyptem. Je to král budovatel. Tato doba velkého rozkvětu není ale nikde zachycena ve svědectví okolních národů, nemáme doložena jména těchto králů. Později za rozděleného království je to jinak. Biblická dějeprava přistupuje k dějinám jinak, má jiné priority. Unie Davida a Šalomouna se rozpadá.

V 9. století se v Mezopotámie velice vzmůže Asýrie na horním toku Tigridu, hlavním městem je Ninive. Začínají ovládat celou oblast. Syropalestinské státečky tomu nedokáží čelit, nesmyslně se vysilují vzájemnými boji, takže Asýrie snadno ovládne oblast. V době Salmanazara III. máme doloženo, že izraelský král Achab, arcikacíř, velmi negativní postava biblické dějepravy, je jedním z nejvýznamnějších členů protiasyrské koalice. Je doložena bitva u Karkaru z r. 853, kde se Asyřané chlubí, jak ty Aramejce porazili, ale nejsou zde výčty dobytého území, takže to vypadá, že tlak Asýrie byl na nějakou dobu zastaven.

Syropalestinské vzájemné rozmíšky jsou nakonec osudné, následníci Salmanazara již pak zpoplatňují jednotlivé tamní krále. 732 je vyvrácen Damašek, značnou část svého území ztrácí i Izrael. Tilgat-pileser III. ztělesňuje rozhodující průlom, táhne do Palestiny, ponechává sice vazalské krále, ale deportuje významné vrstvy obyvatelstva (učence, vojáky), čímž je zlomena síla dobytých národů. Rozšiřuje se také aramejština jako diplomatický jazyk, později pronikla i mezi lid. Sargon II. dobývá Samaří, královský dvůr je deportován.

Mezi tím, co se toto děje, tak jakoby v tichosti vzniká a roste moc Babylóna na středním až dolním toku Eufratu, vzniká novobabylónská říše, pomalu roste a prosazuje se. Asýrie je s tímto novým nepřítelem konfrontována, slábne její moc v Syropalestině, kde je možno se beztrestně vzbouřit. To je doba Jóšijášovy reformy (622), kdy vyhlásí Hospodinův zákon jako jediný zákon země, tj. vyčištění chrámů od asyrských božstev, což znamená vyhlášení autonomie na základě vlastních tradic. Asýrie nemá na to, aby zasáhla. Roku 612 je dobyto Babylóňany Ninive, Asýrie kolabuje a postupně zaniká, definitivní porážku utrpí roku 606. Nebúkadnesar, nejvýznamnější král, stál u jejího konce. Byl velmi úspěšný válečník, poráží r. 605 u Karchemiše Egypt, všichni bývalí egyptští vazalové přechází pod vliv Babylóna. Jako vazal existuje také ještě judské království, dochází však k deportacím a vzpourám, první deportace byla 15.3.597. Král s dvorem a řemeslníky byl deportován do Babylóna, na trůně zůstává Sedechiáš, davidovec, který je ale nacionalista, takže království neudrží. Je to doba zmatků, jsou zde vnucováni noví bohové. Dochází k boření tradic, vyvstává otázka, zda Hospodin neselhal, když byl Izrael ovládnut. Vzniká Ezechielovo proroctví. Sedechiáš se vzepře Babylónu, odmítne platit tribut, což vyvolá náležitou odezvu: přichází trestná výprava, dobude Jeruzalém, zboří hradby, vypálí palác a chrám, tedy centra správy. Král je zajat, synové jsou popraveni před jeho očima, poté jsou mu vypíchnuty oči. Přední vrstvy jsou deportovány, přední muži popraveni. Vypadá to velmi brutálně, biblický Nebúkadnesar je velmi negativní. Pro Babylón je to však otec vlasti, jeho politika je ve srovnání s Asyřany nesrovnatelně tolerantnější. Judští exulanti si mohou zachovat tradice, je povolen kult Hospodinův, jsou připouštěni do vyšších správních úřadů, provozují finanční obchody, obchodují s půdou. Nebúkadnesar byl natolik tolerantní, že své oběti nechal mluvit.

Babylónské zajetí je pro celé další dějiny Izraele asi nejdůležitější doba. Je to období formativní, Izrael získává svůj pozdější tvar, řada konstitutivních náboženských rysů zde má svůj původ (sionistická touha), vzniká zde typ synagogální bohoslužby, tedy bohoslužba s desakramentalizovaným kultem, bez oběti, čte se slovo, jsou pronášeny modlitby. Zde jsou transformovány svátky ze zemědělských na připomínku dnů Hospodinových, zde vzniká diasporní identita. Exil neskončil rokem 538, trvá prakticky pro řadu židů dodnes. Od této doby je fenomén diaspory velmi důležitý. Palestinské centrum je velmi důležité, ale není jediné. Vzniká také theologicky promyšlená koncepce dějin, která pak utváří tradici, tedy dtn škola, přední proroci, dějeprava, která líčí cestu Izraele jako svědectví o Božím vedení. Je to doba, která je pro tradice Izraele, hermeneutiku a svědectví snad nejdůležitější.
 
 

Následuje doba perská. Začíná roku 539, kdy perský král Kýros vítězí nad Babylónem, poráží poměrně slabé Nebúkadnesarovy nástupce, za nichž babylónská moc upadá, drolí se. Persie leží v oblasti dnešního Íránu. Perská říše je ve svém rozmachu jednou z největších říší starověku, vyznačuje se velkou tolerancí vůči porobeným národům, Peršané jsou pragmatici, velmi mírní v náboženských otázkách, protože jejich vůdcové jsou ctitelé Agora Mazdy, tedy zoroastrismu, který je relativně blízký židovskému náboženství. Také zakazuje zobrazovat božstvo, klade důrazy na mravní příkazy. Rozdíl je v tom, že zoroastrismus je principiálně dualistický, svět je polem neustálého boje sil světla a tmy, ale je to náboženství výlučně monotheistické. Určité pozdější židovské sekty vykazují vliv zoroastrismu, například kumránští esejci.

538 umožňuje Kýros návrat ze zajetí, což působí značné dilema. Většina judských v Babylóně se nehodlá vracet, lákavější je zůstat v etablované oblasti, než jít do zpustošené země, do nebezpečí. V Persii zůstali židé až do 1. světové války, dnes již jen výjimečně. Místodržícím v Jeruzalémě je jmenován Zorobábel, což je příznačné pro Persii, ale je to příbuzný Jójakína, navazuje tedy na předexilní linii. Pro Izraelce má návrat mesiášské konotace, obnova chrámu, návrat na Sijón. Dochází k deziluzi, Jeruzalém ani chrám se nedaří vystavět, dochází k velké frustraci. Chrám se začíná stavět teprve 520, vysvěcen 515, vše za pomoci Peršanů a jejich finančního příspěvku.

Tím začíná tzv. období druhého chrámu, důležitý termín pro periodizaci dějin Izraele. Pokračuje až do r. 70, kdy je tento chrám Římany zbořen. Liší se od předexilního, jednak kultem, jednak vybavením. Ve svatyni svatých chybí byť i jen palladium, které zpřítomňuje božstvo. Můžeme se domnívat, co v ní bylo před exilem, zda jen truhla smlouvy či ještě něco více, nicméně v poexilním chrámu je svatyně svatých mnohem více oddělena, než byla v chrámu Šalomounově. Provoz chrámu kryjí právě Peršané, před exilem to byl judský král. Nyní je země chudá, místodržící je pouze úředník, nebýt Peršanů, chrám by nefungoval.

V pozdější době přicházejí obnovitelské postavy Ezdráš a Nehemjáš, spory se vedou o to, kdo přišel dříve. 457 přichází Ezdráš do Jeruzaléma, je to vysoký úředník, má přístup k listinám, uplatňuje nárok na privilegia udělená Kýrem. Žádá především striktní platnost Tóry, klade důraz na výlučnost, staví se proti smíšeným sňatkům, což byl hluboký problém, smíšená manželství byla i v kněžských rodinách, takže ani kněží nebyli genealogicky košer. Je zde důraz na vyvolenost lidu, Ezdráš je tradičně považován za prvního muže pozdějšího židovství s důrazem na náboženské i národní rysy. Později snad přichází Nehemjáš (444?), také královský funkcionář, královský šenk, tedy vysoká funkce. Dostává povolení vystavět hradby. Nehemjášovými memoáry končí biblické zprávy kanonických knih. Judsko má v této době značnou míru samosprávy, kontrola Peršanů je dosti benevolentní, vnitřní správu nechávají jednotlivým vládcům. Pro Judstvo a další dějiny je důležité, že správcem země je velekněz, je zde tedy spojena sakrální správa s politickou správou země. Velekněz byl např. zodpovědný za výběr daní. Proces exkluzivního vydělování pokračuje, zde se asi oddělují židé od Samaritánů, někteří badatelé to však kladou do pozdější doby. Jsou to dvě kultovní komunity, obě uctívají stejného Boha, ale míra sdílení náboženských úkonů postupně klesala, začali se čím dál více lišit. Diasporu líčí knihy Ester a Daniel, jsou to antedatované texty, takže je to spíše program než odraz praxe. V této době se židé také patrně setkávají s averzí vůči své exkluzivitě (Da).

Závěrečná fáze doby perské je v mlhách, nejsou doklady pro to, co se v Palestině dělo. Velký zlom přináší Alexandr Veliký, který poráží Peršany roku 333 v bitvě u Isu, zmocní se téměř celého rozsahu říše perské a také jejích satelitů. Tato změna není nijak zvláště dramatická v pohledu na konkrétní poměry. Změna nadvlády je pro Palestince téměř jen změnou jména, tribut se odvádí jen někomu jinému, vojáci jsou podřízeni jinému veliteli. Židovská tradice o tomto zlomu prakticky mlčí, jako zlom to neregistruje. Podle legendárních látek táhne Alexandr od S, jednu bitvu svádí v Ako (S od Karmelu), další pak v Gaze, jinak do všech měst vstupuje pokojně, nikdo se mu nestaví na odpor. Po bitvě v Gaze (332) má epizodu Josefus Flavius, která je sporná, že po dobytí Gazy přišel Alexandr do Jeruzaléma a obětoval v chrámu oběť díků (Antiquitates, kap. 9, odst. 8). Počátek vlivu řecké kultury tedy není zlomový, nesouvisí příčinně s příchodem Alexandra, je patrný již od 7. století hlavně v obchodu, kdy jsou doloženy z archeologického výzkumu stopy po obchodu s řeckou oblastí. Peršané také měli řecký kulturní vliv za módu, luxus, už kolem r. 500 vyzdobili panovníci své chrámy řeckým luxusním artiklem. Do oficiální řeči Perské říše – říšské aramejštiny, která proniká a čím dál více se šíří – pronikají graecismy. Přechod k řecké kultuře má tedy velmi pokojný průběh. Alexandrovo tažení tyto procesy urychlilo, přichází řečtí kolonizátoři, staví se divadla, přichází horní vrstvy, úředníci, kteří si budují své instituce.

Po Alexandrově smrti roku 323 vládnou 4 diadochové, nejdůležitější vojenští velitelé. Je to chvíle zmatků, přou se o to, komu bude patřit Palestina. Nakonec připadá Ptolemaiovcům, kteří vládnou z Egypta. Jejich moc sahá až za Izrael k přístavu Ako, který je velmi dobře chráněn, v této době je pojmenováno na Ptolemais. Z jejich doby až do r. 200 máme z Judska málo dokladů, nevíme, co se zde děje. Důležitější pro budoucí dějiny jsou změny, které nastávají zejména v egyptské diaspoře, kde žije několikamilionová židovská pospolitost v Alexandrii. Židé zde získávají občanské právo a stávají se mocnou vrstvou. Do této doby je také datován vznik Septuaginty, jak praví jeden z pseudoepigrafů, Aristeův dopis, když si egyptský panovník nechal pořídit překlad Tóry do řečtiny. Povolal si podle legendy 72 mužů z Judska, každý sám překládá, po 72 dnech dají své překlady dohromady a ty jsou doslova stejné, působil tedy Duch svatý, tento řecký text je stejně inspirovaný stejně jako hebrejský. Hebrejština se zde patrně vůbec neužívala, míra pořečtění byla veliká.

Judsko je v této době jakýmsi jablkem sváru mezi Ptolemaiovci a Seleukovci ze syrské Antiochie, kteří si na Palestinu dělají nárok. Svár probíhá dramaticky, pro židovství se stává Jeruzalém nesporným centrem, i pro diasporu, která je obrovským živlem, diasporních židů je 2x více než žijících v Palestině. Ale centralizací v Jeruzalémě, placením chrámové daně, je i diaspora svázána. Není to ještě vyřešeno právně, ale prakticky to tak funguje.

Kolem r. 200 dobývá město Antiochos III., Seleukovec, který slibuje městu privilegia. Syrská říše je mnohem méně centralizovaná, po Alexandrovi zdědila obrovské území, není to jednolitý celek, ale spíše jakýsi svaz jednotlivých útvarů. Král je zároveň velitelem vojska, stále táhne říší a udržuje pořádek. Dareios I. zavádí daňový systém, který se udrží až do říše římské, není to již daň z hlavy, ale daň za obec. V Jeruzalémě je výběrčím právě velekněz. Pokud toto funguje, Seleukovci se nevměšují do vnitřních věcí. Často ovšem plení chrámové poklady, které potřebují na pokrytí svých nákladů. Tímto rabováním vznikají mnohá povstání, komunity okolo chrámu se bouří. Je příznačné, že Antiochos III. a IV. umírají právě tehdy, když plení chrám nějakého kultu. V této době vznikají ryze řecká sídliště. Seleukovci zavádějí v Judsku zvláštní statut, Jeruzalém a okolí je spravován veleknězem a radou starších, sanhedrinem, která patří k lokální samosprávě a má řešit vnitřní věci.

V polovině 2. stol. vládne Antiochos IV. Epifanes a přichází již s božským nárokem, což se předtím nedělo, snaží se zasáhnout i v Judsku a provádí helenizační opatření. Sesadil velekněze Oniáše, který zřejmě patřil k věrnějším židům, nepodléhal tolik helénským vlivům, a ustanovil knězem jeho bratra Jéšuu (Jásóna), což je jeho člověk, poplatný helénismu. Ten zřizuje v Jeruzalémě polytheuma, sportoviště se školou pro mladíky, které mělo svůj statutární právní režim, který byl řecký. To se jeho protivníkům hodně nelíbí, je to v rozporu s Tórou. Tento velekněz a nejvyšší správce se snaží kulturně sobě svěřenou komunitu tomu, co je moderní, co si éra žádá, a proto je viděn jako nevěrný svaté smlouvě. Rád by Judsko pozvedl na světovou kulturní úroveň, ale jak už to tak bývá, jsou takové osoby snadno nahraditelné, jakmile se najde někdo ještě lepší. Jásón byl sesazen, za úplatek byl dosazen Menelaos, který Antiochovi umožnil roku 169 vyplenit chrámový poklad, patrně měl prsty také ve vraždě Oniášově. Zformovala se skupina Oniášovců v čele s Jásónem, jenž předběhl zase na druhou stranu, která povstala, ale Antiochos je po chvíli porazil, dobyl Jeruzalém, zbořil hradby a chrám. O Antiochovi se mj. tvrdí, že v chrámě postavil sochu Dia Olympského a na oltáři obětoval vepře, čímž chrám znesvětil. Otázka je, zda to není pomluva, ačkoli Antiochos zasahoval do vnitřního dění, ale zase tak provokativní patrně nebyl. Podporoval helenizaci kultu, ale zdá se nepravděpodobné, že by jej násilně ničil a měnil. Obětování vepřů je poněkud silná káva. Zakázal obřízku, svěcení soboty a svátků. Obřízka znamenala tehdy mnoho, zásah do těla znamenala porušení harmonie a byla proto opovržlivá. Pro židy to ovšem bylo vyznavačské znamení smlouvy. Své protivníky, konzervativce, považoval Antiochos za barbary, rušitele řádu a rozvoje společnosti.

Makabejské povstání pak vypuká Z od Jeruzaléma na venkově zřízením oltáře helenistickým bohům v Modein. Takové oltáře byly zřizovány na více místech. Matatiáš a jeho 5 synů, především Juda, který se pak ujme vedení, vedou vzpouru, zabijí žida, který na tomto oltáři obětuje. Toto povstání je poměrně úspěšné, roku 164 je dobyt Jeruzalém a znovu vysvěcen chrám. Kolem r. 150 se etabluje makabejská moc a vzniká makabejský stát, vypudili Seleukovce. Makabejci si zajistili podporu Říma, která hrála nemalou roli, Řím svou roli arbitra v tomto sporu vděčně přijal, také se to později judským vymstilo. Vzniká tzv. Hasmoneovská doba, původ jména je neznámý, nevíme, proč se Makabejcům říká Hasmoneovci. Titul velekněze získává Šimon Makabejský, po něm Aristobul I. který získal i titul krále (203). Hasmoneovci se dostávají k moci ve své vzpouře proti helenizaci, ale ve 2-3 generacích se stávají sami helenizovanými a postupně se mění v tyrany, je to vláda orientálních despotů. Největší rozmach je za Alexandra Janea (103-76) od Karmelu až ke Gaze, Idumea, Moáb. Toto území nápadně připomíná území Davidovo, propaganda otců je důležitá. Vláda Tóry je natolik netolerantně prosazována, že má platit i pro neizraelce. To vyvolává nespokojenost podmaněných i vnitřní kritiku zbožných. Helenizace je vidět např. na mincích této doby, na počátku jsou vytlačeny řecké nápisy, objevují se archaizující tradice, velmi staré starokenaanské písmo. Na přelomu 1. a 2. stol. se objevují nápisy hebrejské a řecké, v době Alexandra Janea jsou to nápisy již pouze řecké. Dochází ke konfliktu se zbožnými, Janeos byl považován za zvláště nedobrého z hlediska chasidů, svou moc udržoval žoldnéřským vojskem pochybné kvality, byla to spodina maloasijských lupičů. Příznačný je incident během svátku stánků: Janeos sloužil bohoslužbu, což bylo lidu tak proti srsti, že po něm začali házet citrony. Janeos zasáhnul, podle Flavia bylo zabito 6000 lidí. Je-li to tak skutečně, pak je to velký masakr. Vzrůstající korupce vede ke vzniku nejrůznějších skupin a sekt, zde někde mají kořeny esejci, kteří se naprosto oddělili od chrámu, který se jim jevil zcela zkažený. Vzestup prožívají mesiášské myšlenky, je očekáván mesiáš Davidovec, který nastolí vládu nad celým světem.
 
 

Rokem 63 začíná doba římská, která také nijak nespadla z nebe. Svazky s Římem uzavřeli již Makabejci. Když v hasmoneovské generaci vznikají spory mezi Aristobulem II. a Hirkánem II. o trůn, obrací se oba na Pompeia, aby je rozsoudil. Pompeius přitáhne a jmenuje se králem sám. Partyzáni se tomu staví na odpor, dochází k masakrům, Římané se ujímají vlády. Zatěžují Judu velkými dávkami, oklešťují území, makabejskou říši rozdělí na 5 oblastí. Hirkána II. ustanovují veleknězem, ale ten je již jen správce chrámu a kultu, nemá žádné politické pravomoci. Julius Caesar vrací Hirkánovi velekněžský titul doživotně, zavádí titul etnarcha, tedy vládce národa, který je zároveň mluvčím židů z diaspory, což byla velmi silná pozice. Prvním etnarchou je právě Hirkános, takže dosáhl, čeho chtěl. V této době vzniká důležitý prvek, židovství je ustaveno jako náboženství se zvláštními privilegii, příslušník židovské komunity je zproštěn vojenské povinnosti, je zproštěn povinnosti božské úcty císaři, je povolena zvláštní chrámová daň. Tato privilegia budou hrát později důležitou úlohu při rozchodu církve a synagogy, křesťanské komunity se budou snažit, aby se tato privilegia vztahovala i na ně, aby nebyli vystaveni pronásledování. Ze strany synagogy jsou pak křesťanům tato privilegia upírána. Jsou však stálým prvkem až do konstantinské doby.

Vedle toho je zavedena funkce epitropa, garanta císařských zájmů, je zodpovědný za vybírání daní. Prvním je Antipatros a po něm Herodes zvaný Veliký. Tento politický vládce země tedy funguje vedle velekněze.

V roce 145 post nastal velký zlom, skončila doba druhého chrámu (70) a také výraznější přítomnost duchovního centra židovství, které se přesouvá do diaspory. Palestinské synagogy jsou pod vlivem babylónských synagog.
face="Arial CE">
 

Oblast, o kterou nám jde, je rozlohou velmi malá, zabírá asi třetinu plochy naší republiky. První zmínka pochází z Ebly ze 3. tis. ante, kde se píše o zemi ![nk., v řečtině pak foinix. Později se objevuje název místních obyvatel jako tiv.lip.. Později se izraelské jméno Juda nahrazuje jménem Palestina (h` Palestinh) syrská, zvláště po sporech židů s impérii, kdy šlo o to, aby země ani názvem neměla s židovstvím nic společného. Jiným označením je laer"f.yi #r,[,, které ale v bibli moc používáno není. Pro označení rozděleného království se užívaly názvy laer"f.yi a hd"Why. Časté jsou metafory: vb;d.w. vl;x; db;z: #r,[ (země oplývající mlékem a strdím), země sedmi pronárodů, země, kterou Hospodin přísahal otcům vašim (dtn). Země leží v úrodném půlměsíci a je velmi rozmanitá. Významnou roli hraje zavodnění a řeky, které slouží jako dopravní tepny. Ty ale v Syropalestině nejsou, toto území je z hlediska přírodního profilu velmi rozervané, brání vytvoření většího celku. Z větších řek je tu Orontes, především Jordán, ale tyto řeky až tak velký význam nemají, nejsou splavné, města se zakládají spíše u jejich pramenů. Podmínky pro usazení jsou ovšem velmi příznivé, ale velmi omezené.

Syropalestina je průchozí země, most mezi Egyptem a severními říšemi. To je jednak výhoda, Palestina z toho může těžit například formou cla, rabování; na druhou stranu je to hrozba ovládnutí, sousedé mají zájem na kontrole této oblasti, protože trasy tudy vedoucí nejsou pouze obchodní, nýbrž také vojenské. Trasy jsou dvě: via maris (Gaza, Azot, Joppe, Meggido, Chácór nebo Bét Šeán, Damašek). Města na ní jsou do nepaměti vazaly Egypta nebo Mezopotámie. Druhá cesta, tzv. královská jde Zajordáním přes Moáb, Dibbon, Nedeba, Aštarot, Damašek. Ta je kontrolována městskými státy jako Rabat Amón, což bylo vlastně jediné město Amónců, které navíc velmi prosperovalo právě cly. Střetávají se zde nejrůznější vlivy a nejrůznější národy, což vede k obohacování, ne náhodou vzniká ve Fénicii slabičné písmo a další vynálezy, které posouvají kulturu skoky dopředu.

Klima je subtropické, v zimě je období dešťů, v létě značné sucho, až suchopár. Západní proudění přináší vláhu od moře, východní proudění přináší těžký, suchý vzduch z Arabské pouště, často plný písku, který ničí vegetaci. V období dešťů je třeba rozlišovat dvojí: září-říjen zde převládají hreAy, podzimní deště, kdy se stepi zelenají a je dost pastvy pro stáda. Únor-březen vegetace vrcholí, pak přicházejí východní větry chamsín, široko, což je tak suchý a teplý vítr z pouště, že během několika okamžiků vysuší vegetaci. Všechny tyto jevy se odráží potom v básních i proroctvích. V dubnu-květnu přichází deště vAqlm;, na jejichž konci je obilná sklizeň. Až na počátku podzimu je vinná sklizeň, tedy svátek stánků. Závislost na dešti je značná, suché roky znamenají hladomor, což hraje v řadě příběhů velkou roli. V suchém roce vysychají prameny, není možno napájet dobytek, to se často stává v Negebu, na J od Beer-šeby. Dost podstatné je, jak dobře dokáží obyvatelé hospodařit a zadržovat vodu. Zásadní byl vynález štuky, kterou se vymazaly cisterny a tak nepropouštěly vodu. Celoročně tekoucích vod je dost málo: Jordán, Jarmuk, Arnón, Zeret. Pro hospodaření nemají veliký význam, podobně jako blízkost moře, což je překvapivé. V okolních národech je to velmi důležité. Výjimkami v Izraeli je Dor, Joppe, pobřeží pak na J od Karmelu není vhodné pro přístavy, jsou zde písečné duny, nikde zde není ústí řeky. V severnější části, ve Fénicii, jsou podmínky mnohem lepší (Týr, Sidón, Akko). Pelištejská města toto zakládají a budují (Dor, Akko), ale města leží kousek od břehu, na mořské cestě.

V hranici tvoří pohyblivé stepi, pouště a polopouště, což má pro starověké dějiny klíčový význam. Toto území nemá žádné přírodní bariéry, kočují zde různé skupiny, odsud přichází imigrační vlny, nájezdy a tlak. V dějinách je to neustále boj s Amálekem, Midjánem, Izmaelci, se kterými Izrael stále musí zápasit. I Egypt buduje na S své země masivní opevnění, protože je to kromě J jediná nekrytá hranice, odkud neustále hrozí nájezdy. Vliv nomádů na rozvoj oblasti je velmi silný. Nomádi byli semité, odsud přichází obě imigrační vlny (amorité, Izrael).

Ve srovnání s Mezopotámií a Egyptem je tato oblast méně rozvinutá, což souvisí s místními danostmi. Vznikají jen malé městské státy a vesnice, které nikdy nemohou dosáhnout úrovně velkých center, velkých koordinovaných struktur. I ty největší městské státy jsou jen dobře opevněné zemědělské zapadákovy. Odehrává-li se zde nějaký rozkvět, je to pouze lokální záležitost, která světové dějiny nezasahuje. Pozice vede také k vazalskému područí, o Palestinu se perou okolní mocnosti, což jí neprospívá a tlumí rozvoj. Doba velkého rozkvětu nastane vždy v době kolapsu velmocí, když nejsou schopny účinně zasahovat. V hospodářství je základem zemědělství, snad i obchod. Zemědělství živí venkov i města. Více než 90% městských států se živí zemědělsky, což v této oblasti přetrvalo dodnes tam, kde se ještě neprosadil průmysl. Zemědělství nemohlo počítat s důmyslným zavodněním kanálového typu, jako to bylo v Mezopotámii a Egyptě. Pole jsou zavlažována deštěm (dešťová pole), podle toho se vytváří také náboženství, úroda je dar shůry, závlaha zespodu je podezřelá, nepřátelská (Dt 11). V obdobích sucha táhne obyvatelstvo do Egypta, kde může přežít. Plodiny jsou převážně zahradní a polní (Dt 8 – pšenice, ječmen, fíky, granátová jablka (nikoli normální jablka, to je hloupost asi jako tehdejší železnice), olivy, (hlavně datlový) med, dnes již i citrusy, opuncie). Velice důležité je pastevectví na rozhraní stepi a polí. Vnitrozemí bylo lesnaté, hory ve starověku jsou zalesněny, takže vodní režim je mnohem lepší než později (perská helénistická doba), kdy jsou vymýceny a celá oblast je dosti aridní, srážky nejsou zachycovány. Zvířata jsou především dopravní prostředky, napříč oblastí šlo několik západo-východních cest, jednak z Akka do Damašku přes Jordán, uprostřed oblasti další a pak již jen pod Mrtvým mořem v Negebu. Jiné cesty neexistovaly, pro obchodní trasy to byla dost důležitá věc. Obchod byl tradičně pod kontrolou nomádů či regentů sídlících v městských státech, které kontrolovaly cestu, poskytovaly bezpečí, ale vybíraly clo a měly zisk z tržiště. Nejrozšířenějším dopravním zvířetem byl osel, velbloud by domestikován až okolo roku 1000 ante. Velbloudi v době otců je anachronismus, zhruba jako parník. Amoritská vlna tudíž nemohla přijít přímo z východu, protože to není možno projít bez velbloudů. Museli proto přijít ze severu přes Damašek, kde je možno přejít přes řetěz městských států i s osly. Historické centrum Izraele leželo mimo tyto cesty, proto je o něm tak málo zmínek.

Rozvoj v době Saulově a Davidově je schopen zatlačit Pelištejce a kontrolovat via maris, Meggido. Na druhé straně Jordánu si podmanili Amónce a kontrolovali královskou cestu. V tomto momentě se z Izraele stává velmoc, nabývá velkého významu, protože kontroluje obchodní cesty a nákup zbraní. K luxusním položkám patří zlato, stříbro, drahokamy, ale také parfémy a látky z Egypta. Pro S Izrael, zejména pro Omríovce je strategické napojení na Fénicii prostřednictvím příbuzenských vztahů (Jezábel – fénická princezna), odkud plyne možnost pro rozvoj, je to jako napojení na EU.

Palestina je dosti chudá na nerostné suroviny, které byly ve starověku důležité. Roli hrála měď a železo, ovšem ani jedno se na území Izraele významně netěžilo. Měď se těžila na J, což kontroloval Edóm, jen v době Davidově a Šalomounově měli Izraelci kontrolu nad touto oblastí. Celá trasa od Mrtvého moře na J je obtížně kontrolovatelná, hrozí zde nájezdy moabských kmenů. Železo se těží spíše v Zajordání. Využití solí Mrtvého moře není ve starověku příliš doloženo, řemesla a umění jsou doložena později než v okolních oblastech. Jsou zde zedníci, hrnčíři, tkalci, písaři, ale všechna tato řemesla mají pouze lokální význam, řemeslo se předává z otce na syna. Jedinou velkou výjimkou je řemeslo barvířské. V oblasti Karmelu se těží zvláštní druh mořských šneků, z nichž se získává purpur, kterým proslul zejména kmen Zabulón. Byl to luxusní artikl starověku, odráží se to i v Mojžíšově požehnání Zabulónovi (Dt 31).

Jednotlivé části území mají zné podmínky. Jizreelská rovina včetně oblasti okolo Genezaretského jezera vyniká bujnou vegetací a dobrým zavlažováním. Dále na J jsou hory, na V úbočích vůbec neprší, jsou tam pouště. Na několika metrech je najednou předěl mezi zelení a pískem. Obrovská je také vertikální rozeklanost, judské hory mají 500-700m, Zajordání 1500m, Chermón 2700. Nížiny leží 300m pod mořem, což jsou obrovské rozdíly. To je také důvod, proč je toto území přes hory neprůchodné. Jednotlivé oblasti jsou samostatné, je obtížné vytvořit celistvý státní celek.
 
 
 
 

Dějiny Izraele:
 
 

Různé knihy začínají svá líčení v různých dobách. Dříve se začínalo až i u praotců, dnes jsou knihy, které se neodvažují popisovat dobu dřívější než dobu královskou. Náš obraz o dějinách Izraele je dodnes totiž v rozhodující míře určován biblickou dějepravou, která podává dějiny od stvoření až po pád Jeruzaléma (Gn-2Kr). Koncepce dtr dějinného díla byla po staletí jediným zdrojem informací a vytváření obrazu jak o dějinách Izraele, tak o starém Orientu vůbec. Výhodou dějepravy je, že podává svůj předmět přímo. Tato tradice měla a má na theology stále velký vliv, podsouvá mnoho předem daných materiálů.
 
 

Vznik Izraele:

Líčení zachycené v Gn-Joz jsou dějiny nehistorické. Obsahuje řadu prvků, která do popisované doby nespadá (velbloudi), praotcové jsou spíše eponymové, představují celý kmen. I příběh exodu je historiograficky velký problém, není se čeho chytit, podobně jako u putování pouští a daru Zákona na Sinaji. Snad u dobývání země máme jména králů a lokalit. Ovšem některé příběhy úmyslně likvidují to, co by mohlo sloužit pro historický obraz, užívají takové prvky, které patří právě k ahistorickému chápání. Dobývání Jericha není boj, nýbrž liturgická slavnost. Při rozdělení země je třeba prověřit jména a jejich zařazení do dějin. Většinou mají co dělat s pozdní dobou královskou, nikoli s dobou předmonarchickou. Obraz tedy slouží jiné době, než o které mluví. Toto podání tedy pro historiografii a rekonstrukci raných dějin Izraele může sice přispět, ale nemůže je brát jako historické svědectví. Každý pramen je třeba prověřit po stránce věrohodnosti, biblické látky jsou ovšem kérygmatické, schématické, jde jim o ideový pohled, nikoli o vnější skutečnosti.

Nabízejí se 4 okruhy problémů:

Abram opouští dům svého otce ještě za svého života, jako marnotratný syn odchází od rodiny. Lot je zde na pozici Abramova rodného bratra, je pod právní ochranou Teracha, nikoli Abrama. Vyjde-li s Abramem, je také neposlušným synem, který opouští dům svého otce. Samaritanus ovšem čísla uvádí jinak. Údaje se vůbec v jednotlivých verzích dosti liší, to souvisí s ideovými představami, nesvědčí to o jiných historických dokumentech, je to znak jiné koncepce, která chce říci něco jiného. Samaritanus tvrdí, že Abram odchází v momentě smrti svého otce, stává se tedy pánem. Samaritanus tedy nechápe Abramův odchod jako poslechnutí na zavolání Hospodinovo, ale Abram zdědil majetek a musí s ním něco udělat. Abramovo jednání s Lotem je pak důsledkem otcovské povinnosti. Jedno číslo takto mění skutečnost, pozoruhodné je, že totéž číslo jako Samaritanus uvádí i Sk.

Dtr dějinné dílo provazuje celé své líčení rodokmeny. Funkcí těchto rodokmenů není primárně historický popis toho, jak to bylo.

Tím není ale seznam problémů vyčerpán. Krom tohoto svérázu dějinného pojetí jsou tu ještě další. Biblický text je plný faktografických nepravděpodobností až nesmyslů. Toho si lidé všímali od pradávna, je to pole pro laciné kritiky. Nesrovnalosti jsou i v interní chronologii. Jákob by měl být stár při příchodu k Lábanovi asi 70 let, zatímco Simeon a Levi dobývající Šekem jsou teenageři. Podobně také počet Izraelců je obrovský, který do situace nezapadá. V řadě míst musíme přiznat, že s tím nehneme.

Další okruh problematických jevů souvisí s tím, že jednotlivé texty nejsou jednolitým literárním celkem, je to spíše koláž. Řada tradic vznikla a byla tradována nejprve samostatně. Zasazením do koláže pak nabývají nové funkce. Sitz im Leben těchto podání je velmi rozličný, v rozpětí 1000 let. Text není homogenní, vyskytují se různé údaje o téže věci (Ex 12,39 x Ex 11;12,35. Ex 34,28 x Ex 24,7. Joz 10,36 x Joz 15,13n x Sd 1,9n). Takových rozporů je v bibli celkem dost. Otázkou je, co s tím. Historik může hodnověrnost řešit tak, že se po kritickém přezkoumání rozhodne pro jednu z variant, nebo může vytvořit konstrukci, kde dané informace najdou své místo, což pak situaci vyřeší. (Např. dobytí Hebronu: 1. možnost: Dobytí města Jozuem je omyl, resp. druhotné, protože zde sídlí kálebovci, takže město dobyli oni. Později tuto oblast vlastnil Juda, Káleb již nebyl kmen, proto je dobytí později připsáno Judovi, který kmen kálebovců pohltil. 2. varianta: Hebrón byl dobyt několikrát.)
 
 

Hypotézy vzniku Izraele (Jan Heller):
 
 

1. Předkritická – bere biblické líčení doslova

2. Kritická – vyrovnává se s archeologickými nálezy a biblickým líčením

3. Hyperkritická – vše až do babylónského zajetí je konstrukce, historie začíná až v Babylóně
 
 

Budeme se zabývat pouze kritickou metodou. Dosavadní bádání shrnul také heidelberský starozákonník Manfred Weipert: Die Landnahme der israelitischen Stämme in ... Diskussion. Dosavadní kritické bádání (do r. 1970) rozdělil na tři další hypotézy:

-teritoriální

-archeologická

-sociální

Teritoriální hypotéza byla pro další bádání asi nejsměrodatnější, kolem ní se nabaluje bádání od r. 1950 prakticky až do dneška. Jejím zakladatelem byl lipský starozákonník Albrecht Alt. Alt se pokoušel kriticky třídit vrstvy tradice, je zakladatelem školy dějin podání (Überlieferungsgeschichtliche Schule). Nejvýznamnější články podal ve výboru Studien zum AT. Na Alta navázal Martin Noth (Geschichte Israels), který vycházel z toho, že literární rozbory Pentateuchu mají tři okruhy: exodus, dar Zákona, putování pouští. To považoval ještě za nehistorické, dějiny podle něj začínají až knihou Jozue, která je plná aitiologických líčení. Opíral se o transhumanci, což je způsob přecházení pastevců do hor v době dešťů a v době sucha do údolí. Pak o informace o území Palestiny. Dále pak vycházel z toho, že Tóra je literární konstrukce, kdežto Jozue 2-9 je podle něj sbírka příběhů, které jsou aitiologiemi původních jmen či obřadů s kultickým pozadím. V 80. letech vychází dějiny Izraele od Siegfrieda Hermanna, který má více archeologických detailů než Noth, nepodává jasnou koncepci, proto našla tato kniha velký ohlas u širokého okruhu čtenářů.

Archeologická hypotéza má původ u Angličanů, resp. Američanů: W.O. Albright, velmi významný americký archeolog, lingvista. Napsal spoustu věcí, jeho základní články jsou už z roku 1935, nejvýznamnější dílo: Od doby kamenné po křesťanství, které bylo podkladem Bičovy Palestiny (potažmo Ze světa Starého zákona, což je pozdější a přepracovaná Palestina). Albrightovým žákem byl Wright, pak Bright. Tito lidé byli ovlivněni americkou atmosférou, ve které osvícenská kritická analýza textů není v popředí, tam je především množství archeologických nálezů, pro což mají pojem external evidence (vnější evidence), což je pojem důležitý, ale sporný. Opírají se o archeologické nálezy, které datují pomocí základních metod, ale které jsou často nepopsané. Materiální kultura se musí interpretovat po jednotlivých nálezech (nikoli, že každá soška s kyjem je Baal). Problémy jsou také rozlámané destičky s texty a jejich řazení a spojování, čímž vznikají velmi různé interpretace těchto epigrafických textů. Tito Američané považují nálezy ze 13. a 14. století za důkaz vzniku Izraele a údaje knihy Jozue považují za přesné. Hlavním problémem je, že tato hypotéza nepočítá s kérygmatickou funkcí biblického textu, resp. ji podceňuje. Ukazuje se, že v dalším bádání hrála tato hypotéza mnohem menší roli než předchozí.

Sociální (sociologická) hypotéza se odvíjí od G.E. Mendenhalla, který napsal roku 1962 Hebrejské dobytí Palestiny, kde objevil obdobu mezi smlouvami, které se našly u Chetitů s jejich vazaly, a s izraelskou smlouvou s Hospodinem. Tato smlouva má tedy ve své době obdobu. Mendenhall proto řekl, že Noth i Alt se mýlí, když tvrdí, že Izrael přišel do země těsně před jejich obsazením. Izraelci byli nomádi a tlačili se sem pozvolna. Noth se mýlí, když tvrdí, že Izraelci zakládali solidaritu na etniku. V tomto ovšem Mendenhall Notha nepochopil, Noth ví, že solidarita má náboženské a kultické kořeny. Mendenhall tvrdí, že Izrael povstal z lidí, kteří zde již žili nebo se zde jinak vyskytovali a že to byli chudáci bezzemci utlačovaní měšťany. Jejich solidarita prý měla sociální půdu.

Weipert vychází ve své knize z pojmu Chabiru, který odpovídá pojmu Apiru v egyptských pramenech, který značí bezzemky bez sídel, jen se stády, se kterými táhnou, tedy nikoli celistvý národ. Apiru se v egyptských textech vyskytují často, transhumance je dokázaná. Weipert říká, že Noth je blíže pravdě než Albright.

Heller: Weipert je přehledný a informativní, velmi dobře shrnuje. Má pravdu v části, kde přitakává k některým hlediskům Altovým a Nothovým. Má pravdu i tam, kdy kritizuje Jozue (jako Noth), že jde především o liturgické látky upravené ke kérygmatickému účelu. Má pravdu v přitakání sociálnímu aspektu Mendenhallovu, ale nedocenil základní náboženský aspekt, totiž to, že solidarita Izraele je od počátku vyznavačská.

Na konci bronzové doby (1400-1200) vypadá situace v Palestině takto:

Pak ovšem teče krev, ale nejdůležitější jsou problémy ideologické a náboženské, kterých je spousta. Přišlá menšina přichází s modelem svobody, který je představován na vysvobození z Egypta. To, co se vykládá o exodu, není záznam historické události, ale také to není ze vzduchu vzatá konstrukce, nýbrž je to interpretace určitých zkušeností této skupiny, která přináší modelovou podobu vysvobození, která má ohlas až do NZ. Tento model se ovšem střetává s dosavadními kulty u nomádů i měst. Otázka je, co se z toho může přijmout a transformovat a co se musí odmítnout. Odmítnout se musí všechna přírodní božstva, která se podřizují vegetativnímu cyklu a tím kultické manipulace. Základem poselství o Hospodinu je zpráva o Hospodinově svrchovanosti. To je něco, co překračuje lidské možnosti. Člověk z podstaty věci chce bohy manipulovat a to, co ho přesahuje, si podmanit, protože si v sobě nese nedůvěru a strach. Jestliže ten, který ho přesahuje, je svrchovaný a ještě k tomu dobrotivý, stává se pak tento strážcem protimagického postoje.Zde je důvod, proč odmítat všecky kulty a božstva, které člověku otevírají prostor pro manipulaci. Typickým příkladem pro to je Baal, ale nejen on. Prostě božstvo, které musí být imitativními orgiastickými rity probuzeno, aby přišel déšť a úroda. Člověk to má v hrsti přes imitativní magii. Svrchovanost a milost je zde v závorce. Na druhé straně je možno přijímat celou řadu rysů, které mohou být postaveny do služby transcendence, příkladem je Él, nejvyšší kenaanský bůh, ovšem deus quietus ac otiosus. Elohim je pak soubor všeho božského, co si oprávněně činí nárok na božství. Adonaj elohim je pak základním vyznáním. Elohim se pak stává prkem diskontinuity (která je principem revoluce, zatímco kontinuita je principem evoluce). Roku 1270 táhne Palestinou Ramesses, ale bez zmínky o Izraeli. O 50 let později přichází farao Merenptah, který zanechal náhrobní stélu, kde se chlubí, že přemohl národy Palestiny. Byl tam také Izrael, který rozprášil, měl málo lidu. První zpráva o Izraeli je tedy ta, že již neexistuje. Všichni sakrální králové se takto ujišťují, že to, co by je mohlo ohrozit, již není. Znamená to tedy, že mezi rokem 1270-1220 vstupuje Izrael na historický horizont. To, co bylo předtím, známe jen z vyprávění, jehož účelem bylo konfrontovat posluchače s náboženským modelem.

Noth: Mezi rokem 1270-1220 muselo dojí k tomu, že kmeny, které se připojily ke ctitelům Hospodinovým, uzavřely mezi sebou smlouvu solidarity, což Noth vidí v Joz 23-24. Není to historický záznam, je to upravené, ale za tím stojí událost ustavení kmenového svazu. Noth mluví o amfiktyonii, což je uzavření souručenství, 12 kmenů, což je sluneční číslo. Amfiktyonie je ovšem největší problém Nothovy koncepce. Ukazuje se, že tyto kmenové svazy existovaly, ale je nejisté, zda můžeme vznik Izraele těmito kategoriemi popsat. Ozvala se řada kritik, takže je nutno naplnit termín amfiktyonie naplnit novým obsahem. V tomto je Noth kritizován a překonán. Vzniká kmenový svaz, ale je problémem, kolik a které kmeny tento svaz obsahoval. Celá řada jmen jsou původně geografika (Efrajim, Jehuda). Praotcové jsou tedy těžkou otázkou.

Bozi a svatyně jsou zničeni, teče jistě krev, nebylo to hotovo hned. Teprve David dobyl kolem roku 1000 Jeruzalém. Zápas o poizraelštění Kenaanu, které nikdy nebylo provedeno úplně, začal již předtím, než se Izrael historicky vynořuje, a utichá teprve konsolidací království za Davida, kterému se v jistém vakuu nadvlády Egypta i Mezopotámie daří vybudovat vlivnou říši.
 
 

V bibli nacházíme několik ucelených děl, která mají svůj theologický záměr. Přebírají dílčí tradované látky, pro něž se celkový theologický záměr stává hlavní intencí. Např. kniha Soudců, která stylizuje soudce tak, že vládli po sobě, bylo jich právě dvanáct a vládli celému Izraeli, o čemž historie nic neví. Tento celkový obraz je přitom ze zcela jiné doby než jeho jednotlivé tradice. Dtr dílo spadá do 6. století, zatímco jednotlivé látky někdy do 12. stol. ante. Tak vzniká jakési napětí.

Základním záměrem dtr redakce je program obnovy. Doba královská skončila obrovským krachem, dtr redakce promítá do dějin zpětně odpadání a porozumění ranám jako trest Hospodinův. Pokud Izrael úpí a kaje se, posílá Hospodin záchranu. Tento program je pak zpětně promítnut do příběhů.

Zřetelné je to také na chronistickém díle, které vypráví podobné látky s jinými důrazy, je to vlastně účelová literatura, protože se snaží působit na vytvoření náboženské identity, snaží se prosadit určitý obraz Izraele. Chronista je ještě vyhraněnější než deuteronomista (Efrajim nepatří do Izraele). Obraz doby královské je však také pozdní, poexilní. Veškerá minulost byla v dané chvíli přítomná, jednotlivé příběhy a postavy byly aktuálními paradigmaty, každá doba si vykládala minulost po svém, ale aktuálně. Časová přímka do minulosti pro ně byla vertikálou v přítomnosti. K dtr redakci je výraznou alternativou chronista, ale nejsou to jediné velké biblické koncepce. Dtr redakce ani chronista nerekonstruují minulé dějinné události, ale je to konstrukce dějepravy pro současnost a budoucnost lidu Hospodinova, chce mluvit a vykládat dějiny aktuálně, pro současnou situaci.

Je nápadné, jak málo je textů, které bychom mohli označit za ohlasy či doklady toho, co se vypráví v Tóře a Jozue, ve formativních počátcích. Najdeme sice nějaké údaje, ale ty nepřináší nic nového, žádné nové informace. Jakoby pocházely z jedné dílny. Ostatní látky působí jen jako rozříkání toho, co je na počátku. Naopak je výrazné, že mnozí proroci a třeba i deuteronomista tyto počátky vůbec neznají, což potvrzuje, že biblický obraz je konstrukcí, nikoli rekonstrukcí. Chronista je ještě pozdnější, na počátku má jen seznamy jmen. Až teprve 11 kap. začíná vyprávět dějepravu, tedy teprve okamžikem, kdy David usedá na trůn. Podle chronistického pojetí začínají dějiny Davidovým královstvím. To, co je předtím, nejsou dějiny, nedá se to vyprávět, je to jen řada jmen. To je pro chronistu začátek dějin, začátek letopočtu. Nejde mu o nic jiného, než velmi mohutně prosadit a propagovat jeruzalémskou davidovskou tradici, takže retušuje všechny Davidovy slabosti. Se známou tradicí tedy nakládá účelově, což k takové koncepci a intenci patří. Mlčení o tom, co bylo před Davidem, nemůžeme považovat za argument o tom, že chronista předchozí dějiny neznal. Patrně znal, ale nezajímá ho to. Velmi pozoruhodně to ovšem koresponduje s mlčením mimobiblických látek. Chceme-li tedy užít dějepravu Gn-Joz pro vypracování dějin Izraele, vyplývá z toho, že objektivita tohoto obrazu je v této oblasti téměř nenaplnitelným cílem.
 
 

Mimobiblické prameny:

Odkazy bible na jiné národy jsou často velmi zvláštní a těžko se z nich vychází. Příběhy praotců se přímo hemží anachronickými údaji (Abraham vychází z Ur Chasdim, ale Chasdim jsou Novobabylóňané ze 6. stol.; Abraham a Izák se setkávají s Abimelechem, který je ale Pelištejec, přichází až ve 13. stol., zatímco praotcové spadají do 20. až 19. stol.). Chybí tedy external evidence, vnější důkaz. Zkoumáme-li mimobiblické doklady příběhů Izraele, tak krom jediné výjimky neexistuje jediná zmínka o Izraeli před 9. stoletím. Jedinou výjimkou je Merenptahova stéla okolo 1220. V dobových mimobiblických pramenech nemáme zmínky o postavách (Abraham, Izák, Josef, Mojžíš), ani o ústředních událostech (pobyt v Egyptě, exodus, obsazení země). V biblickém bádání se přesto děje řada pokusů najít styčné body, alespoň nepřímá svědectví, jak by se svědectví starého Orientu dalo uvést v soulad s biblí. V Gn 14 máme zprávu o bitvě dvou koalicí králů, kde jsou uváděna jak jména králů, tak jména národů.

(Král Amrafel – souhláskově lprma, tedy Chammurapi (?!), ale to je theologicky sporné, protože Chammurapi do Palestiny nikdy netáhl, je to souvislost vykonstruovaná, obraz nesedí. Amrafel je král Šineárský, což je území Babylónu, rovina, nikoli stát. Šin-ár je možno najít v různých transkripcích v různých textech. Jednotlivé verze si jména upravují tak, aby pasovala do jejich intence, jména jsou na tradici to nejpohyblivější, tendence je aktualizovat, nikoli zachovávat historická fakta. Jde o to, aby obraz mluvil do současnosti. Genesis apokryfon (nalezený v 1. kumránské jeskyni) uvádí místo Šineáru Bábel, Targúm pak dokonce Pontus. Proti Amrafelovi stojí Bereša a Beraa (tedy V hříchu a Ve zlém), jména mají polohu kérygmatickou, patří pouze do příběhu.)

Jinou diskutovanou událostí je exodus a jeho souvislost s nejrůznějšími katastrofami. V novověku se při interpretaci zázračných biblických příběhů objevují snahy vysvětlit tyto jevy nějak přirozeně, racionalisticky, vědecky. Do těchto pokusů patří právě i exodus. Jak vysvětlit průchod Rudým mořem tak, aby ho i pozitivista mohl přijmout jako věrohodný. Hypotézy jsou různé: hledají se souvislosti kosmicko-astronomické, jako přelet komet, které jsou v této době doloženy, nebo souvislosti vulkanické v Egejském moři, kde v této době zanikají celé ostrovy sopečnou činností, okolní ostrovy jsou pak zničeny zemětřesením a velkou přílivovou vlnou. Tato vulkanická katastrofa mohla zapřičinit řadu jevů tohoto příběhu: temnota, zhoubný déšť, obrovská příbojová vlna... Problém je však ten, že nic takového není doloženo z egyptských pramenů, žádný farao v této době takto neumírá.

Jako theologové musíme být právi svérázu pramenů. Proto je třeba uznat, že nadpřirozenost, (dané theologumenon, hwhy tAal;p.nI, podivuhodnosti Hospodinovy), jakkoli je divná, je v těchto látkách podstatná. Hospodin se prokazuje právě tím, že koná mocné činy, na tom vyprávění Izraele stojí. Podivuhodnost není nešťastný omyl, který by se měl vyjmout nebo napravit. Historiograf si s tím těžko poradí, ale měl by respektovat povahu pramenů.

Jinou oblastí, kde se hledají styčné body, je hypotéza o Chabiru. V El-Amarně v Egyptě byl vykopán archiv Amenhotepa IV (1379-1362), kde byly nalezené akkadské texty, diplomatická korespondence mj. se syropalestinskými vazaly. Mnohokráte je zde zmínka o nějakých Chabirech, Hapirech či Apirech, takže starozákonníci zajásali, že je to yrib.[I, Hebrejci. Ztotožnění s Hebrejci se později ukázalo jako příliš jednoduché zjednodušení. Termín Chabiru se objevuje dlouhou dobu a na velkém územím, jsou to skupiny na okraji kenaanské společnosti, je to spíše sociologická skupina kočovníků než nějaké etnikum či národ. Ztotožnění Chabiru s Hebreji je neúnosné, ale jistý vztah tu je. Souvislost je v sociálním statutu, Hebrejové se po svém příchodu do Kenaanu chovají asi právě jako Chabiru (Bič: Ze světa Starého zákona, s. 51).

Kromě přírodních jevů se další pokus o datování exodu pohybuje okolo doby Ramesse. Jediným konkrétnější údaje jsou jména Pitóm a Ramses, tedy jména měst v Exodu, když se mluví o nucených pracích Izraelců. Jsou to jména v nilské deltě, jsou to jediná konkréta josefovského příběhu. Ramses je oblíbené jméno 19. a 20. dynastie faraonů, tedy naší doby. Někteří z těchto faraonů opravdu budovali města v nilské deltě. Je tu tedy jakési volné souznění s tradicí, ale přesnější přiřazení je problém. Doba Ramessů je pozdnější, malinko by posunula exodus. Závažnější ale je, že z egyptských pramenů o Hebrejích nevíme, ani o jejich exodu, ani o smrti faraona v této době. Víme o přítomnosti nomádů z Palestiny v nilské deltě, ale nemůžeme pomocí toho datovat Mojžíše, nemáme provázány události s konkrétními jmény a daty.

Jediným pořádným údajem je Merenptahova stéla. Farao Merenptah v 5. roce své vlády (= 1220) opěvuje svá vojenská vítězství SV směrem. Tyto zprávy jsou někdy dosti sporné, takže je potřeba je brát s rezervou. Často se oba soupeři chvástají, jak vyhráli. Stéla jmenuje 4 jména: Aškalón, Gezer, Jenoám a Izrael. Aškalón i Gezer jsou velmi důležitá města na via maris, velmi strategická. Jenoám není jasný, ale jde také o město, o čemž vypovídá egyptský znak pro determinativ daného vlastního jména. Izrael má u sebe však determinativ, který označuje lid, sociální veličinu. Izrael je tu jmenován ne jako městské království, nýbrž jako lid, jako společenství. Na další tři staletí se ovšem prameny odmlčí.
 
 

Archeologické doklady vzniku Izraele:

Za posledních 200 let máme množství nálezů, archeologie je v podstatě záležitostí až právě posledních dvou století. Pomocí archeologických nálezů lze vytvořit množství hypotéz. Pro osvětlení pozadí je informací mnoho, víme toho dost a přesně, ale co se týče speciálně Izraele ve 2. tisíciletí, je toho velmi málo a je to velmi mlhavé. Někteří badatelé se pokoušeli zkonstruovat obraz těchto dob, jako by biblické zprávy nebylo, tedy jen z mimobiblických pramenů a nálezů. To je již metodicky špatně, tyto hypotézy jsou velmi hypotetické, nemají průkaznost.

A. První sonda se týká amorejské vlny (Bič: Při řekách babylónských, s. 55nn, aj.). Tato vlna přichází na počátku 2. tisíciletí, kdy v celém úrodném půlměsíci dochází k úpadku městských států. V Egyptě je to tzv. první mezidobí, v Mezopotámii zaniká 3. dynastie říše z Ur. Tento úpadek se přisuzuje přílivu kmenů ze západu (Amurru = zápaďáci), které přišly z arabské pouště a tlačili se do akkadské říše. Jsou zmiňováni v mezopotámských textech z počátku 2. tisíciletí. Tato vlna je spojována s příběhem Teracha a Abrama, který v rámci této vlny táhne do Palestiny. Tak by se dal příchod Abramův datovat do 19. či 18. století. O životě migrujících kmenů jsme dobře informováni především texty z Mari (důležité centrum na Eufratu). Z hlediska biblických pramenů je spojení Abrama s touto dobou problém.

Jsou však tři argumenty pro tuto hypotézu: 1) Datovat Abrahama, Izáka a Jákoba na počátek druhého milénia je možno opřít o údaje z biblické dějepravy, kde lze kombinací čísel vyvodit, že Jákob sestupuje do Egypta v 19. století. Josef by pak dělal kariéru v době Hyksů. 2) Příběhy o Abrahamových dálkových cestách a Jákobově tažení do Egypta se docela hodí do kontextu sociálních a politických podmínek té doby, jsou to nomádi, kteří táhnou na velké vzdálenosti. Biblické zprávy ovšem tyto cesty nijak nerozvíjejí. 3) Vlastní jména patriarchů a životní způsoby a zvyky mají paralely v mezopotamských textech 2. tisíciletí.

Argumenty proti: 1) Pojetí, které připisuje zánik městských států amorejské vlně je samo o sobě hypotézou a ne všichni ji sdílejí. Nemusí platit, že by tuto změnu způsobila jedna migrační vlna. 2) Biblická čísla jsou spíše theologumena, nikoli chronologické údaje (40 x 12 = 480 let, tedy počet kmenů Izraele x 40, což je základní perioda, v níž se ukazuje kvalita života Božího lidu v zaslíbené zemi). Vycházet odtud při vřazování do vnější chronologie je problém. Dostali bychom se i do potíží s jinými údaji: bible počítá, že Jákob byl v Egyptě 4 generace (Gn 46, Ex 6), každá generace by pak musela zabírat dobu více než 100 let. 3) Argument paralelizující jména a zvyky ztrácí svou přesvědčivost v širším kontextu. Tato jména a zvyky nejsou omezena jen na tuto dobu, vyskytují se dlouhou dobu před i dlouhou dobu po. Proto nelze podle toho praotce datovat. 4) Asi nejdůležitějším argumentem je to, že biblická tradice sama nikdy nespojuje praotce s Amorejci, nýbrž s Aramejci (Dt 5,26), kteří jako vlna přicházejí o tisíc let později. Bible paralelizuje tyto dějiny s Moábci, Edómci, Pelištejci, což jsou mořské národy poslední čtvrtiny 2. tisíciletí.

B. Jinou věcí je mezera v osídlení v Zajordání, které obýval Amón a Moáb. Archeologický průzkum nalezl velkou mezeru v osídlení mezi 20. a 13. stoletím ante. Obnovení osídlení ve 13. století se pak připisuje právě moábského a edómského království Amónu. Biblické podání uvádí, že se Izrael při tažení do země v poslední fázi střetává právě s těmito královstvími. Izrael táhne královskou cestou, Jordán překračuje až nad Mrtvým mořem z východu. Má-li tedy platit, že se Izraelci střetli s moábským králem (Bálak), musí to být minimálně ve 13. století. Tento argument pak vede některé k tomu, že datují exodus do doby Ramsese II. (1178-1230). Novější vykopávky v této oblasti ovšem tak velikou mezeru zpochybňují. Redukce osídlení tu je, ale obrysy nejsou tak ostré, k obnově osídlení dochází i dříve než ve 13. století. Ani tato konstrukce není tak jednoznačná. Bylo by možno uvažovat i o době dřívější.

C. Na konci pozdní doby bronzové dochází v Palestině ke zničení mnoha měst a sídlišť. Řada badatelů spojuje tyto destrukce s příchodem Jozue. Problém tohoto ztotožnění těchto destrukcí a jozuovského příběhu je v tom, že 1) z archeologických nálezů se nedá jednoznačně určit, že by jednotlivá sídliště byla zničena jedním útočníkem, v jedné době. Ani se nedá doložit, že tento zánik souvisí s vojenským dobytím. 2) Sídliště, kde je doloženo zničení, nejsou až na dvě zmiňována v biblických příbězích. Shoduje se to jen u Lakíše a Hazoru. Obráceně platí, že řada těchto sídel v této době byla obývána jen velmi drobně, jako třeba Jericho, Aj (= Trosky), Gibeon. V době příchodu Izraele jsou z těchto měst již jen trosky. Na těchto lokalitách nemohlo k žádnému dobývání dojít. Země padá Izraeli do rukou jako dar, převzetí země se děje liturgicky, nikoli se zbraní. Doložit historicitu knihy Jozue těmito archeologickými argumenty je neschůdné. Výčty jmen a lokalit v Joz jsou soupisy nápadně pozdější, snad pozdní doby královské. Není to věc historické paměti, kterou by deuteronomisté převzali.

D. Hledání specificky izraelské materiální kultury. Má Izrael v materiální kultuře nějaké specifikum? To je velký problém. V literatuře lze najít jako příklad hrnce či čtyřpokojové domy, ale na těchto nálezech není nic specificky izraelského, lze to najít i v nejbližším okolí. Také je problém, jak rozlišit Izrael a Kenaan, když po celou dobu žijí uprostřed Izraele cizí národy. Pro dtr je to především bohoslužbou, ale Izrael se s nimi mísí, mají stejný jazyk, mají stejnou keramiku, z civilizačního hlediska je to jedna kultura, takže je otázka, zda je možno Izrael a Kenaan rozlišovat. Mimobiblické nálezy jak literární, tak archeologické, jakkoli jsou velmi užitečné a rozšiřují naše znalosti o této době, pro rekonstrukci jednotlivých daností nepřinášejí mnoho, nejsou to doklady vnější evidence. Jsou velmi užitečné pro rekonstrukci obecného dobového pozadí, kontextu, v němž si pak můžeme představit vznikající Izrael. Obraz kontextu je však jiný, než co známe z bible. Jedinou indicií je Merenptahova stéla. Ani další archeologická evidence takovou jasnou informaci nedává. Máme-li se zabývat nejstaršími dějinami, jsme odkázáni se všemi otazníky na biblický text.

Stávající pokusy o řešení můžeme rozdělit do tří skupin:

1. Přístupy přijímající biblickou dějepravu tak, jak jest, vycházejí z ní. Nesnaží se příliš brát na vědomí nedostatky a předpokládá historicitu a věrohodnost tohoto materiálu. To je typický znak židovských i křesťanských autorů doby předosvícenské, předkritické, kdy ještě nebyla známa biblická kritika. Dějiny pak začínají stvořením, takže dnes je rok 5759. Potopa i praotcové, exodus i dobytí Kenaanu je historický obraz. Je velmi málo historiků, kteří by tento přístup volili dnes. Pro historika zde není žádná práce. Historiograficky není tento přístup příliš věrohodný, již samotné rozdíly v biblickém podání kladou otázku brát dějepravu tak, jak je. Problémem je již to, že bible nepodává jedinou verzi dějin. Navíc existují různé konfesní jazykové verze (masoreti, samaritanus, targúm, Septuaginta), které zastávají často jiné pojetí.

2. Podobně radikální je druhá možnost – naprosté odmítnutí příběhů biblické dějepravy pro historickou rekonstrukci. Pak nezbývá než zaujmout agnostický postoj, není k tomu co říci. Biblické podání se odmítá, ale jiné není. Jistě, biblické podání přináší pro historika obrovské problémy, to ale ještě neznamená, že tyto látky jsou historiograficky bezcenné, že nemá smysl se jimi zabývat. Jde pouze o metodu, jakým způsobem přistupovat k danému textu. Tyto texty jsou ohlasem historicko-reálných vztahů. Otazník nad textem ještě neznamená, že text je nespolehlivý (počet kmenů v Egyptě, hypotéza s Chabiru). Jde o vztah mezi jednotlivými doklady biblického podání.

3. Vedle těchto extrémů je zde možnost hledat kompromis, což je v moderní době a současné historiografii jasně dominující, to je vlastní pole pro práci s dějinami Izraele. Do jisté míry nezbývá, než z bible vycházet, do jisté míry se musíme odlišit.

U autorů, kteří se zabývají tímto tématem, je třeba sledovat: (Čti Miller/Hayes, lehce konzervativní příručka z 80. let, hodnotí, uvádí argumenty jednotlivých možností, snaží se střízlivě posuzovat. Uvádí do problematiky, uvádí argumenty pro i proti, což radikální pozice nečiní.)
 
 

Doba soudců – přelom doby bronzové a železné (okolo 1200):

Doba bronzová byla velmi slavná pro Egypt, který měl velký vliv i v Palestině. Pak ale přichází úpadek, musí se stáhnout, protože je vystaven velkému tlaku mořských národů. Vypouští kontrolu Palestiny. To je důležitý faktor pro formování Izraele.

Obyvatelstvo Palestiny je v této době dosti heterogenní, směřovala sem v předchozí době řada národů. Touto oblastí se velmi často valily armády, i to přispívá k veliké pestrosti obyvatelstva. To máme doloženo i epigraficky: Amenhotep II. zde získal kolem r. 1450 řadu zajatců a popisuje svou kořist, mezi zajatci jsou i jacísi Šašu, o kterých existují i jiné doklady z Meggida. V této době také přichází vlna mořských národů, Pelištejci, a tlačí se na východ.

Doba okolo roku 1200 je datem velikého zlomu, tehdy končí doba bronzová v Palestině, je to doba kulturně civilizačních ér. Začíná nová kulturní a historická situace. Nová doba se vyznačuje především tím, že 1) skončilo dlouhé období egyptské nadvlády; 2) zrovna v tuto dobu prochází zničením mnohá význačná střediska (Meggido, Bét-Šeán, Hazor, Bét-Šemeš, Ašdód...), města tak důležitá pro udržení egyptské moci; 3) nová vznikající sídliště jsou menší a méně vyspělá; 4) v horském pásu vzniká celá řada malých sídel, která tam nikdy nebyla, utváří se naprosto nová struktura osídlení, vznikají Amónci, Moábci. Jestliže byla předchozí éra typická velkými pevnostmi a městskými státy v údolích a rovinách, nyní se rozvíjí spíše vesnická sídla nejen v rovinách, ale i v horském pásmu.

Působí několik důležitých faktorů: 1) obyvatelstvo je pod silným migračním tlakem, je nuceno odejít do hor, kde je obživa složitější, ale již technologicky možná. 2) Kromě migrační vlny ze Z je zde i aramejská vlna, která přichází z V a osidluje dosud neobydlené horské oblasti. Tato vlna patrně přichází poměrně pokojně, bez vojenské kampaně, městské státy neohrožují. 3) Vznikají terasovitá pole v horách, což je novinka, která umožňuje přežít v horách. Vznikají tak políčka, která jsou úrodná. Extenzivně jsou užívány železné nástroje, stávají se běžným vybavením nejen jako zbraně, ale také jako hospodářské nástroje. Do této doby byl centrální pás Palestiny zalesněn, v této době se začínají lesy mýtit, za pár století tam nezbude ani jeden strom.

Po archeologické stránce je to dobou vesnického rozvoje, proto se může zdát, že dochází k úpadku, civilizačně je méně vyjemnělá. Keramika je jednodušší, materiální kultura je na nižší úrovni, je méně rozvitá.

Je to doba velkých nepokojů a zlomů (Egypt, migrační vlny), přetrvávají vnitřní spory ve městech, která pak zanikají. Společenské podmínky tendují k menším jednotkám. Velká města, která přežila otřes, ztrácejí svou moc a jsou mnohem méně významná. Těžiště je v lokálních strukturách, v čeledích, kmenech, klanech.

V tomto kontextu a v této době se utváří Izrael, v tuto dobu se poprvé objevuje na tomto území obyvatelstvo, které později vytváří Izrael. Specifické jednotlivosti o Izraeli však nemáme, máme pouze tyto obecné informace obyvatelstvu té doby. V této době zde rozhodně není Izrael nijak sám.

Biblické podání nám dovoluje zkonstruovat tento obraz: Tuto dobu máme podánu tak, že patří do širšího rámce příběhů od Gn přes Joz až po 2Kr. Knihu Sd tedy musíme číst v tomto kontextu. V rámci této dějepravy máme cestu Izraele rozčleněnou na 6 period: stvoření, praotcové, exodus, Jozue, předmonarchická doba soudců, doba královská. Éra soudců je nám představena tak, že je to jakási poměrně volná řada příběhů určitých mimořádných osobností, které žijí ve dnech, kdy nebylo krále v Izraeli a každý dělal, co bylo správné v jeho očích. Soudcové jsou nazýváni šóftím (~yjip.vo), častěji ale móšíjah (hy:[vimo) = spasitel, vysvoboditel. K charakteru knihy patří to, že je soudců 12, že jsou přiřazeni – dosti krkolomně – 12ti kmenům Izraele. Toto schéma má odpovídat obrazu Izraele. Z hlediska historiografického jsou tři obtíže: 1. podání knihy Sd nám sugeruje takový obraz, jakoby soudcové působili v kontextu celého Izraele, jakoby soudce soudil všech dvanáct kmenů jako celek. 2. Vypadá to, že jednotliví soudcové působili v chronologické následnosti. To souvisí s theologickou koncepcí knihy. Chronologická data, která jsou zde uvedena, nás uvádí do velkých potíží. Doba soudců je jakž takž vymezena, ale kdybychom sečetli všechny údaje knihy Sd, Élího atd., dostali bychom mnohem větší číslo, než je 480, což má být doba mezi exodem a stavbou chrámu. I 480 je ale 40 x 12, číslo symbolické. Pokud bychom sčítali, byly by to téměř samé 40, tedy také čísla symbolická. 40 je lhůta obratu, návratu k Hospodinu. Většina soudců také soudcuje 40 let (Otníel – 40, Ehúd – 80, Jabín – 20, Debora – 40, Gedeon – 40, Pelištejci – 40, Samson – 2 x 20, Élí – 40, David – 40, Šalomoun – 40). 3. Je zřetelné velmi profilované hermeneutické schéma. Příběhy jsou podány zcela typizovaným způsobem, sumáře i delší celky jsou upraveny a zakomponovány do rámce tak, aby tato doba bez krále mluvila o stále stejném problému: o odpadnutí od Hospodina a návratu k němu. To je typické téma exilové komunity: vše začíná odpadnutím od Hospodina, Izrael běhá za cizími bohy. Nato přichází trest, Izrael je vydán nepříteli. Izrael pak volá k Hospodinu o pomoc, je to jakési pokání. Hospodin odpovídá tak, že posílá vysvoboditele nebo soudce. Tento soudce divuplným způsobem ve jménu Hospodinově zachraňuje Izrael a pak jej soudí, po dobu jeho života je vše zase O.K. Po jeho smrti však Izrael znovu odpadá a hřeší ještě hůře. A to se opakuje dvanáctkrát. Toto schéma je nejprve obecně v Joz 2,11nn.

Sociální struktura: kmen (šebet), čeleď (mišpacha), dům (bajit), jednotlivec. Pro starší dobu mají větší důležitost čeleď a dům (rodina), zatímco kmen má patrně zatím druhotný význam. ba' tybe je velká rodina, společenství několika generací (3-4), které utváří otec rodu a jeho žena, příp. ženy, jeho synové s manželkami, jeho vnukové s manželkami a další neženaté a nevdané potomstvo. K tomu se přidružují další (strýcové, tety, švagři, hosté, otroci...). Autoritativní hlavou je právě otec, patriarcha, tato role se dědí po linii prvorozeného, resp. po linii vyvoleného a požehnaného syna. Pro další život rodiny je důležité to, že výběr partnerů je povětšinou exogamní, protějšek se hledá mimo rodinu, i když známe případy sňatku bratrance a sestřenice (Izák, Jákob). Toto společenství žije za normálních okolností pohromadě, vytváří sídliště, společně užívají majetek, obdělávají půdu a hospodaří. Patriarcha s tímto majetkem pak nakládá, je za něj zodpovědný, stejně jako za jednotlivé členy.

hx'p;v.mi sestává z několika takovýchto rodin, které žijí v blízkosti, mají spolu kontakty, jsou navzájem propojeny příbuzenskými vztahy. Většinou operují na společném prostoru země, i když vesnicky sídlí již odděleně. Právě tato struktura je pro naši dobu to nejdůležitější, zde je tehdejší těžiště Izraele. Členové se navzájem žení a vdávají, čímž se netříští majetek. Tímto způsobem je tedy čeleď propojena i jaksi hospodářsky (pastviny, studny...). Sdílení rodových svazků může vést i k vytváření společných tradic o minulosti, o společných předcích, o praotcích. Na praoteckých příbězích je nápadné, že jsou dosti lokální. V čele čeledi není již patriarcha, ale instituce starších, kterou tvoří asi právě otcové jednotlivých rodin, nejsou nijak vybíráni či voleni, jejich postavení vyplývá z jejich společenského statutu. Reprezentují rodinu majetkem a společenskou prestiží. Ve městech pak rada starších zasedá v bráně, kde koná soud (Rt 4, 1S 20).

tb,v, – jeho obraz je v této době velice rozdroben. Považuje se za další stupeň nad čeledí. Je to širší, endogamní jednotka, uvnitř něho jsou příbuzenské vztahy. Podléhá ale postupem času změnám, protože příbuzenské vztahy přestávají být přehledné, takže kmeny vznikají a zanikají. Větší roli hrají lokální důvody a společná obrana území. V této době jsou tedy kmeny dosti proměnlivé. Jsou vázány především tedy teritoriálně, nikoli příbuzensky. Některé kmeny své území mění (Dan). Na teritoriální povahu kmenů odkazuje také fakt, že řada jmen kmenů jsou původně geografika (Efrajim, Gileád, Bejamin = syn jihu, syn pravé ruky – základní stranou byl V, Juda). Kmen je tvořen rody a čeleďmi, má stejný životní styl, určitá spřízněnost, legendy o společných předcích. Na druhou stranu víme z tradic, že kmeny na svém území nežijí samy, žijí zde různé cizí enklávy, které ke kmeni nepatří, vazba kmene tedy není dána pouze teritoriálně, ale také tradicí, náboženstvím.

Instituce vůdcovství je svěřována především starším – !kez", těm, kteří mají bradu. Rada starších nebyla volená, byli do ní delegovány hlavy jednotlivých rodin. V dobách ohrožení mohli být také veliteli vojsk, měli tedy někdy i exekutivní moc. Krom starších byli v Izraeli ještě jiné vůdcovské typy: rf;, !yciq", vr, tpevo. rf; je kníže, dvořan, ten, kdo se pohybuje v blízkosti panovníka, patří do jeho družiny, často jsou to velitelé vojska, místní správy. vr je ten, kdo jde v čele do bitvy, náčelník, vůdce vojska. tpevo je nejspornější, co se týče typu správy. Není to jen správa soudní, ale správa velmi obecná. Této funkce se týká především sloveso [vy. Specifickou kombinací je Debora, která je označena přímo jako prorokyně a lid za ní chodí, aby je soudila. To lze pak najít již jen u Samuele. U řady soudců ze Sd (Tóla, Jaír...) nevíme mnoho, v bibli jsou u těch menších jen sumáře, které jsou pozoruhodné velkým bohatstvím a počtem potomků těchto vůdců. Je tedy možné, že je na toto místo vyneslo postavení. Stále však je otázka, k čemu tyto sumáře jsou. Jinými typy jsou Abímelek a Jiftách, kteří mají titul !yciq' vr. Jinými typy jsou Ehúd nebo Gedeon, což jsou hrdinské typy, které se postaví do čela boje proti nepříteli, mají rysy charismatického vůdcovství. Gedeonovi je na konci příběhu nabídnuta přímo dědičná vláda. Gedeon to odmítá, což je výrazné pro izraelskou tradici, a spojuje to s modlářstvím. Specifickým typem je Samson, sluníčko. V příbězích není po jeho soudcovství ani stopa, až na konci je přidán sumář, který to tvrdí.
 
 

Jaký je vlastně tedy obraz Izraele v této době? M. Noth přišel s tezí amfiktyonie, která ale již neplatí. Viděli zde paralelu k řeckým kmenovým svazům, které jsou založeny na sakrálním spříseženectví. Je to vlastně jakýsi vojenský pakt o společné obraně, který je ručen společně vyznávaným božstvem, které je pak garantem smlouvy a ochráncem ve válkách.

Kmeny efrajimsko-izraelské: první zajímavou skutečností je fakt, že drtivá většina biblických příběhů z předmonarchické doby se týká především kmene Efrajim, popřípadě jeho nejbližších sousedů Manase, Gileád a Ben-jamin. Efrajim hraje v příbězích často ústřední roli. Sousedé jsou zmiňováni jako jeho spojenci, otázkou je, do jaké míry je toto spojenectví dobrovolné. Územím Efrajimu je centrální horský pás zhruba mezi Sichem a Bét-el. Hlavní postavou příběhů, které uvádějí dobytí a rozdělení země, je Jozue, Efrajimec. V efrajimském pohoří má Jozue svůj dědičný podíl, je to centrum synů Izraele, dělá si nárok na to, být pupkem Izraele. Role Efrajimu vynikne více, když zmíníme jeho sousedy:

Ben-jamin je syn pravice, syn pravé ruky, ten napravo. Je třeba si uvědomit, že hlavní světovou stranou byl východ, a stojíme-li čelem k východu, pak je od Efrajimu Ben-jamin vpravo na jih, z hlediska Efrajimců jsou Ben-jaminci jižané. Ben-jamin obývá úzký pruh hraniční oblasti mezi efrajimskými a judskými horami, města Gibea, Ráma... Jejich vztah je problém, někde jsou ben-jaminská místa připisována Ben-jaminovi, jinde tatáž Efrajimcům. Bude to zřejmě dlouhodobý svár o dominanci Efrajima v této oblasti. Časem se to různí, podle toho, jací povstanou z Ben-jamina vůdcové, a těchto postav je dost a jsou to postavy klíčové (Saul, Samuel...).

Manase je na sever od Efrajima, obývá část na sever od Sichem, spadá částečně do Jizreelské roviny. Zde je řada starých měst z doby bronzové – Bét Šeán, jedno z nejvýznačnějších archeologických míst v současném Izraeli. Vykopávky pocházejí hlavně z doby římské a byzantské, našeho období se týká jen jeden pahorek. Dále Tanach, Dór, Meggido. Tato města Manase nikdy úplně nedobyl a nekontroloval, jsou to enklávy Kenaanců. Manase se tedy pohybuje v horách po vesnicích, snaží se z hor ovládat Jizreelskou rovinu. Území má ještě v Gileádu za Jordánem. Významnou postavou tohoto kmene je Gedeon, který pochází z vesnice. Na Gedeona, který se jako vůdce místní domobrany postaví na odpor, vyvolá reakci Efrajimu, který je sice pozván také do akce, ale až v jejím průběhu. To vyvolá také vlnu nevole, protože Efrajim chce být tou dominantní osobností. Území Manase je poměrně velké, ale není tak mocný a nemá takové ambice jako Efrajim.

Podobné je to v Gileádu, který sídlí v zajordánských horách. Někdy se považuje za samostatné území, zde působili Jaír a Jiftách. Efrajim si ovšem na tuto oblast dělá nárok a vystoupení Jiftácha je pro něj vzpourou, kterou je třeba potlačit. Gileád sousedil s Amónem, byl proto první na ráně.

Již v předkrálovské době je tu tedy mocný Efrajim, který svou dominancí tyto oblasti propojuje. Jistá vzájemná pomoc zde je, ale se solidaritou je to složité. Všem těmto kmenům dominuje svou silou Efrajim. Do oblasti jeho vlivu patří Ben-jamin, Manase, Gileád a ještě řada menších entit, čeledí (Machír, Jaír, Nóva aj.). Existuje hypotéza, že tato "aliance" by mohla být oním Izraelem, o němž se zmiňuje Merenptahova stéla. Zajímavým dokladem odjinud pro tento efrajimsko-izraelský protosvazek jsou příběhy praotecké. Celá řada daností odpovídá právě tomuto obrazu. Příběhy o Jákobovi (Izraelovi) se odehrávají především na území těchto kmenů (Bét-el, Šekem). Josef a Ben-jamin jsou preferovanými, obzvláště oblíbenými syny Izraele. Efrajim a Manase jsou vůdcové, ostatní jsou na nich závislí. Manase je sice starší a větší, ale při žehnání je postaven pod dominanci mladšího. Tyto jsou tzv. ráchelovské kmeny, v nichž je těžiště Izraele. To je jádro, dům Jákobův, tyto kmeny tvoří po smrti Šalomouna jádrem severního království, Izrael a Efrajim se stávají synonymy.

Pro předmonarchickou dobu je velmi důležité, že jakkoli se tyto kmeny sdružují, nikdy tuto oblast nekontrolují celou. Stále zde zůstávají neizraelská města a vesnice. Roli hrály faktory etnické, kulturní a zejména náboženské. Konflikty jsou často líčeny jako svaté války, boje Hospodinovy.

Tato zaměřenost na Efrajima je velmi závažná, zvláště proto, že v době královské se pohled naprosto obrací a na skutečnost se hledí z judského pohledu.

Zbylé kmeny: v Jizreelu výše jsou zde umístěny Neftalí, Zabulón, Ašer a Isachar. V požehnání jednotlivým kmenům se u Zabulóna a Isachara uvádí moře, měli tedy jakýsi vztah k fénickému pobřeží (Týr, Akkon), někteří uvažují o jejich původní poloze u moře, nebo se jedná o kmeny, které mají hospodářské spády k moři. Všechny tyto kmeny jsou líčeny jako ty, které sídlí v oblasti kananejských měst, o nichž se výslovně říká, že se je nepodařilo podrobit. Samo jméno Isachar znamená najmout, zaplatit mzdu, propachtovat. Isachar je pak něco jako nádeník. Proto se někdy usuzuje, že tento kmen tu žije jako společenství námezdních dělníků, gastarbeiterů, kteří se postupně ze závislosti vymaní a oblast ovládnout. V biblických příbězích se tyto kmeny mihnou jen dvakrát a nic kloudného se o nich nedovíme. Téměř všude však chybí Isachar. Z toho vyplývá, že hlavní iniciativu mají efrajimské kmeny, galilejsko-izraelské kmeny jsou na scéně jako doprovod hlavního aktéra. To je také v zájmu literárního podání, ale nejen to. Amfiktyonie zde není možná, jakási souručenectví se utváří jen ad hoc.

Dalšími třemi kmeny jsou Ruben, Gad a Dan. Jejich teritoria je těžko vymezit, buď měnili sídliště (Dan), nebo si udrželi kočovný způsob života, takže nevytvořili žádnou etablovanou sídlištní strukturu, proto po nich nejsou žádné archeologické nálezy. S kmenem Dan je spojeno dvojí území. Nejprve na Z od Ben-jamina v pobřežní rovině. Druhé místo je nejseverněji, Lajiš byl přejmenován na Dan. Přesídlení líčí Sd 17n. Tento příběh má zřejmě historický podklad v tom, že Danovci jsou vytlačeni Pelištejci z přímořských sídlišť a musí si hledat nové teritorium. V textech Ramesse III. je mezi Pelištejci zmiňována skupina jménem Danuma, kterou někteří badatelé spojují se zbytky Dana. V době královské pak Pelištejci kontrolují celé pobřeží a tlačí se i do hor. Celá druhá polovina Sd se vlastně týká kmene Dan (k 13nn). Začíná to Samsonem, pak se Danovci stěhují a dobudou Lajiš, kde se usazují. Tato doba je dobou, kdy si každý dělá to, co je dobré v jeho očích. Celé to působí jako karikatura toho, jak by to mělo být podle Tóry, dělají přesně to, co se dělat nemá. Celé je to zarámováno refrénem: Nebylo krále v Izraeli, každý dělal, co bylo dobré v jeho očích. Ruben a Gad mají velmi pevné místo v genealogii a praoteckých příbězích. Ruben je prvorozený. V příbězích Sd o nich v podstatě není žádná relevantní zmínka a nic bližšího o nich nevíme. Údaje o jejich územích jsou rozporuplné. Podle Nu 32 a Joz 13 mají svůj dědičný podíl v Zajordání od Galilejského moře až na jih po potok Arnón, ale tyto dvě zprávy si odporují vzájemnou polohou obou kmenů, když ji zaměňují. Z jiných míst víme, že v těchto oblastech operují i jiné kmeny (Gileád, Moáb). Nejistá lokalizace souvisí patrně s tím, že oba kmeny nevytvářejí trvalá sídliště, ale kočují i nadále jako pastevci, je to charakteristické pro Zajordání, kde se tento beduínský způsob života udržel mnohem déle. Území se vymezovalo oltáři, které plnily také funkci jakýchsi patníků. To je později interpretováno jako známka přívětivých vztahů, ale původně zde lze předpokládat napětí mezi těmito kmeny a Izraelci, oltář je pak jasným vymezením nároku. Celý spor však končí příměřím. V Sd 5 se mluví o tom, kdo všechno šli s Deborou do boje a kdo nikoli. Ruben s ostatními nešel, byl nesolidární. Na druhé straně jsou texty, které prozrazují jistou symbiózu.

Juda a jižní kmeny: Oblast na J od Jeruzaléma obývá několik skupin: Juda, největší a nejvýznamnější, vedle něj Káleb, Kórach, Kenaz, Jerachmeel, Simeon a Kénité. Jako na S Efrajim, zde dominuje celé oblasti Juda. Vlastní kmen tvoří čeledi mezi Jeruzalémem a Hebronem. Redakční sumáře již předpokládají větší oblast, jakési velké Judsko. V ideálním případě Judsko pohlcuje celou J Palestinu, vše od Ben-jamina dolů. Všechny ostatní skupiny krom cizinců (Pelištejci) a zvláštních skupin (Levi, částečně Simeon) jsou později zahrnuty pod Judu. Nejvýrazněji se snaží vnutit obraz velkého Judska Sd 1, což je typický dtr sumář. Koncept velkého Judy je pro dobu předmonarchickou samozřejmě anachronismem, takovou úlohu Juda nabyl až v době královské především v davidovské dynastii. To je však důvod, proč v retrospektivě nemůže být Juda nevýznamný. V davidovsko-sijónské theologii se Juda stává prvorozeným a nejdůležitějším, je vytvořen i koncept velkého Judy. Podíváme-li se na výskyt Judy v knize Sd krom redakčních látek, ohromí nás, že zmínky o Judovi se tu vlastně nevyskytují, a když, tak jen na periferii. Jediný hrdina je lokalizován na J – soudce Otníel, syn Kenazův, tedy Kálebovec (Sd 3,7-11). Tento krátký příběh je ale spíše literární konstrukcí než opravdovým příběhem. Odmyslíme-li si tradiční dtr schéma knihy Sd, zbudou jen dvě jména na straně Otníela a jméno protivníka z Egypta, jehož jméno lze přeložit jako Mouřenín Dvojhanebný, který má být dokonce mezopotamským králem, což je naprosto absurdní. Historicky takové jméno doloženo mezi králi v Mezopotámii nemáme. Vůbec nemáme dokladů o tom, že by Mezopotamci konali v této době výpravy do Palestiny či dokonce tu nastolovali vládu. To nás jen může vést k tomu, že tato perikopa je fikcí, do řady příběhů prostě jen dodává příběh o soudci z jihu. Je příznačné, že tento jediný jižní soudce je spojen s nepřítelem legendárního jména, v němž zaznívá 'zlo', kdy tu spíš jako soteriologická témata zazní jak odkaz na Egypt, tak na Mezopotámii. V jiných příbězích se soudce střetává s bezprostředním sousedem, tady najednou přicházejí na scénu velmi vzdálené velkoříše. Další zmínky o Judovi v Sd jsou v redakčních pasážích, nikoli v příbězích. V úvodu příběhu o Jeftem (Sd 10,9) vytáhl Amón mj. proti Judovi, ale dále už o Judovi slovo nepadne a vše se odehrává jen s Efrajimem. Valná část odkazů na Judu patří do redakčního rámce, který spojuje jednotlivé tradice, Juda vzhledem ke své pozdější dominanci nemůže chybět. Na to, jak je Juda potom významný, je sem Juda vřazen ještě velmi málo.

Káleb (= pes) je zmíněn v Nu 14 a Joz 14. Bydlí v Hebronu, což je historické centrum judské oblasti. Otníelovci obývají pahorky ještě na J od Hebronu, zejm. okolo Debíru, Otníel je mladší bratr Káleba. Kórachovci, Kenizejci a Jerachmeel obývají ještě jižnější cíp Palestiny, v podstatě na rozhraní s Edómem. V nz době je to Idumea. Víme o nich velmi málo, biblické látky je genealogicky často spojují, nejčastěji s Kálebovci, jsou však i jiné látky, které je spojují i s Edómci, jejich loajalita tedy nebyla jednoznačná. Zvláštní kmen jsou Kénité, podle 1S 27 aj. také obyvatelé Negebu. Některé rukopisy zaměňují Kénijce s Kenazovci. Jejich území je problém, Sd 1 lokalizuje jejich území severně až do místa Arat, Sd 4 lokalizuje Kénijce až do Jizreelské roviny. I Jetro, Mojžíšův tchán, je označen jako Kénijec, jinde však jako midjánský kněz. Dnes se přijímá obraz, že Kénijci jsou kočovná skupina, otázkou je, do jaké míry je to kmen. Byla to však především řemeslná kasta, kováři, zpracovatelé kovů. Požívají zvláštního statutu v souvislosti s kočováním, je možné, že na J bylo naleziště kovů. Tento kmen tedy nebyl patrně svázán s dědičným podílem jako ostatní.

Z hlediska kultu a náboženství: Podle biblické dějepravy je Izrael charakterizován službou Hospodinu, což je striktně odlišeno od náboženstvím Kenaanu. Jako program této výlučnosti lze vzít např. Dt 7. Z podání vyplývá, že tu existuje dělba funkcí i v kultu. Je tu zvláštní kmen – Lévité, kteří konají kultovní službu i za druhé, má privilegium kultovní kasty. Důležitou roli hrají ústřední svatyně, především Šekem a Šílo. V Šekemu se shromažďuje lid dvakrát pod vedením Jozue, kde je vyhlášen Hospodinův zákon (Joz 8; 24). Je to tatáž lokalita jako Garizim, tedy protipól Jeruzaléma. Ve svatyni Šílo je trvale umístěn stan setkávání, tedy místo, v němž přebývá Hospodin, než je vystavěn chrám. Toto místo je jakýmsi politickým centrem, kde se rozhoduje o závažných věcech. Je to centrum severních kmenů. Když se ale podíváme na dílčí příběhy, na materiál, který má historickou věrohodnost, spojeno s mimobiblickými zprávami vyvstane nám situace značně odlišná. Např. gedeonovské příběhy (Sd 6-9): soudce Gedeon se setkává s poslem Hospodinovým pod posvátným stromem, který patřil Joašovi (= Hospodin dal), jeho otci. Hospodinův vyznavač má tedy své soukromé božiště, které je běžného typu pro tuto oblast, totiž strom (podobně i Abraham). Tam se prostě zjevuje Hospodin, není to nijak problematizováno. Gedeon na tomto místě na konci scény staví oltář Hospodinu, což znamená nárok božstva na určitou lokalitu, a nazývá tento oltář 'Hospodin jest pokoj'. Dále na tomto místě boří baalův oltář, který zde tedy stál, na božišti jeho otce. Dokonce kácí tamní ašeru a spálí ji. Mužové toho města na to reagují, z čehož je patrné, že tato svatyně slouží patrně celé vesnici, celé čeledi. Po porážce Midjánců udělá Gedeon efód, tedy jakousi masku, sochu, kultický předmět, který zpodobuje a zpřítomňuje božstvo, a nechá jej umístit v Ofře, kam pak za ním chodí smilnit celý Izrael. Shrnuto – kontrast náboženství Izraele a jeho sousedů je mnohem menší než v dtr redakci. Gedeon zde jedná podle lidové zbožnosti, známe to z Kenaanu obecně. Dtr program je mnohem pozdější, je to program reformy, což znamená, že realita je přesně opačná. Proto je reforma tak radikální a vehementní (viz co Jozijáš vymetl vše z Jeruzalémského chrámu). Dt je program nabádající k reformě. Z Gedeona tedy také vyplývá, že o žádné dělbě kultu nemůže být řeč, knězem je každý otec rodu. Nikde se neříká, že by tu měli nějaký speciální personál. Scéna je lokální, týká se vesnice a místní svatyně. Jiným příkladem je Míka (Sd 17), také theoforní jméno (= Kdo je jako Hospodin). Je to antityp kněze, karikatura, podobně jako Jonáš. Tento muž dá z ukradeného stříbra ulít sochu (pesel, což přesně zakazuje 2. přikázání), efód a další domácí bůžky, tedy veškerou výbavu. Jednoho ze svých synů ustavuje knězem. Když se mu ale naskytne získat za kněze levitu, odborníka, neváhá. Levita je z Betléma. Pak jdou okolo Danovci, přesvědčí levitu, aby šel s nimi, vše vyrabují a berou s sebou. Levitovi nabízí větší pole působnosti. Socha je tedy vystavena v městě Dan, levita je identifikován jako z pokolení Mojžíšova. Zde tradice kolísá: Bét-elská i danovská svatyně si dělá nárok na legitimitu. Do jména Moše vsunují některé rukopisy nun, takže vzniká jméno Menaše, což je zjevná diskvalifikace této svatyně podle nejhoršího krále Judy.

Celý tento obraz je patrně bližší skutečnosti než dtr. Praktiky v jednotlivých oblastech mají velkou podobnost s praktikami okolních národů. Zejména v lidové zbožnosti musíme předpokládat větší kontinuitu s okolními praktikami než např. v obraze, jaký nám bible podává o centrálním kultu v Jeruzalémě. Za bohoslužbu v dané lokalitě je odpovědný otec rodu, to navazuje na praotecké příběhy, kde je vůdce také knězem. Kultický personál se tu rýsuje, ale v pozadí. Je tu zřejmě celá řada lokálních svatyň také s lokálním významem, výšiny s oltáři. Je možné, že některé postupně přesahují svůj lokální rozměr, ale o jednom kultu nelze mluvit. Lokální svatyně jsou často Hospodinovské, každá lokalita uctívá svého Hospodina.

Jsou však možné i radikálně odlišné přístupy, které se extrémně liší. Ti, kteří je zastávají, pracují s látkami radikálně jinak:

1. Dobové pozadí Slavomila Daňka:

Dnes je třeba na Daňka hledět jako na látku dějin disciplíny, nikoli jako na aktuální stav. Ve 30. letech vrcholí vliv Wellhausenovy školy, která se zajímá o literární prameny, je to doba veliké důvěry, vládne vědecký pozitivismus. Došlo k vypracování toho konsenzu, který pak poválečná doba rozvíjí. Daňkovi šlo především o zdůraznění kérygmatické potence textu, nikoli o historickou deskripci. Nejlépe je to formulováno ve studii Gedalja, v jejíž preambuli Daněk precizuje svou metodu a svůj přístup. Látky podle něj vznikly již z principu náboženství, totiž kvůli zvěsti, nikoli kvůli historickým popisům. Daněk byl s tímto naprostým solitérem mezi tehdejšími biblisty. Jeho přístup je pak pochopitelně zaměřen na Religionsgeschichtliche Schule, která srovnáváním náboženských svérázů se snaží postihnout to specifické na Izraeli. Daňkovi jde o stránku náboženskou, především pak o stránku kultickou. Řekne-li se u Daňka (a i u Biče) náboženství, myslí se vlastně kult. Např. Davida nepovažuje Daněk za krále, ale za transformované božstvo Dód, určující identitu královského města.

Řada Daňkových žáků na toto vidění kultu navázala, např. Milan Mrázek čte SZ jako kultické legendy. SAT 7, str. 71nn článek o Sd 19nn: Kult předchází bitvu, bylo to obrovské drama, divadlo, což ale bylo pro účastníky mnohem plnější a důležitější než nadcházející bitva. Byla to také bohoslužba, v níž zvěstovali a přijímali slovo. Nezáleželo na psychologii a kvalitě provedení, šlo jen o to, provést vše přesně podle tradice. Nástup duchovního převratu pak z těchto dramat vytváří příběhy starých časů a z jejich aktérů hrdiny minulosti. Duchovní převrat nastal nastolením monarchie. Předtím rozhodovalo charisma, nyní rozhoduje král. Přejímá funkce, které rozděloval Hospodin jen ad hoc. Z bojů Hospodinových jsou boje královy, je to adoptivní syn Boží. Dramatické předvádění a prožívání kultu bylo pak zastíněno bohoslužbou v královské svatyni.

Historie je v tomto přístupu eliminována, vychází se z toho, že tyto látky původně nejsou historické, jsou historizovány sekundárně bez historického podkladu. Historické jádro tyto látky nemají.

Bič sledoval kultickou stránku a hodně se věnoval hypotéze, která je dnes již vesměs opuštěná, totiž hypotéze o královské božnosti. Řadu látek pak z této hypotezy vykládá, mají sloužit k rozvoji tradice o královské božnosti v Izraeli. Především novoroční slavnost je nové nastolování tohoto krále. Právě tento bod je dnes velmi podkopán, doložit tyto kultické praktiky v Izraeli se nikdy nepodařilo.

Pro historiografii doby předkrálovské v tomto přístupu nezbývá vůbec žádný prostor. Látky jsou jiné povahy. To, co Daněk nabízí jako alternativu, je kultické vyhodnocení, nikoli dějepis.
 
 

2. Bernd Jörg Diebner (Heidelberg):

Promovaný archeolog a biblista, má velký historický zájem. Jeho teze: jestliže zkoumá historiograficky text látky a archeologickou evidenci, tak striktně metodou historické kritiky se nedostane o mnoho dále než do doby helenistické, kde máme jistou půdu pod nohama. V době perské je to již horší, po zajetí toho moc vnější evidencí doložit nemůžeme. Pro dobu exilní, předexilní a předkrálovskou je to ještě mnohem horší. Jako archeolog postupuje po vrstvách, nejprve se musí zabývat horními vrstvami. Diebner upozorňuje na to, že archeologie často přeskakuje a vrhá se do hlubokých vrstev. Tradiční obraz pak napadá tím, že pracuje s neprověřenými fakty a theologumeny.

Diebnerovo novum je v tom, že exilem nic nekončí, dění po exilu je proces, kdy konfesijně vymezená komunita přichází zpět do Judska a provádí misii, reformu typu "jahvismu", prosazuje toto pojetí proti komunitě severoizraelské, garizimské, která je zřejmě více nakloněna synkrezi. Je to tedy jakýsi konfesijní spor poexilní komunity jeruzalémské proti ostatním, kteří jsou buď v lokálních místech uctívání Hospodina, nebo v hlavní konkurenční komunitě na Garizim. Tento proces, známý z Ezd, Neh, Par, pak za Hasmoneovců, kde se střetávají rigorozní zastánci izraelské tradice s helenistickou synkrezí, která je ještě nebezpečnější, se tato reforma stává ideologickou expanzí, Hasmoneovci potřebují obhájit tradicí svou legitimitu. Spíše než o obnovu davidovského království jde zde spíše o konstrukci ideového Davida. Utváření těchto látek proto Diebner přesouvá sem, tedy radikálně pozdní datování. Kultovní dějiny Izraele jsou didakticky retroprojektovaným obrazem do minulosti. Obraz minulosti má zájem současnost legitimizovat. Tenak je napořád ideologicky zaměřená literatura. Před soudem o historickém původu těchto látek je třeba se ptát mimo jiné také po externí evidencí, která pro tuto dobu napořád chybí. Žádné datum Tenaku se z dějinných koncepcí nedá doložit. To Diebner nepovažuje za náhodu a označuje to za zaobalenou metodu. Podání se vyhýbá tomu, aby bylo tímto způsobem verifikováno. Dějinná fakta dějin Izraele jsou nám dostupná pouze exkluzivně z tradice Tenaku samé. Žádné z dat není historické, všechna patří k ideové koncepci tradice. (K tomuto tématu S. Daněk: Verbum a fakta SZ. Jeho teze: Facta labuntur, verbum fit. Tam, kde fakta mizejí, slovo nastává.) Pro Diebnera je důležité v rámci tradice vysledovat záměr a najít historickou situaci, z níž je to konstruováno. Když studuje Tenak, všímá si, jak jednotlivé části tradice vyjadřují náboženskou profilaci. Soustředí se na eklesiologicko-konfesní aspekt, jak je definován Izrael, to "my", z něhož je látka vyprávěna, s jakou komunitou tradentů látka počítá. Mezi Tórou, proroky a spisy lze pozorovat rozdíly. Tóra je ekumenická, zahrnuje Izrael jako jak sijónskou, tak garizimskou komunitu. Jakkoli je perspektiva Tóry centrována na Jeruzalém, tak severoizraelská komunita, odloučení bratří jsou ještě Izrael, proto se také ještě v garizimské synagoze může číst. Ne tak již proroci a spisy. Proroci chápou Samaří jako patřící k Izraeli, ale potřebuje obrácení, zřetel na Jeruzalém, očištění. V těchto příbězích je patrné, že S je více heterodoxní, jeho králové více běhají za cizími bohy. Tento zřetelný posun v konfesijně-eklesiologickém sebevymezení vrcholí ve spisech, kde se Samaří dostává na scénu jen tehdy, když se připlete do judských dějin. Mluví se jen o Judsku. Pojetí je takové, že oni v podstatě nepatří k Izraeli, k církvi, pravý Izrael je jen komunita sijónská. Samařané se mohou připojit jako ostatní pohané, když se obrátí k Hospodinu, když přijmou jeruzalémskou kultovou komunitu. V NZ pak Samařané jasně nepatří k pravé církvi. Tento eklesiologicky-konfesní zřetel je zde velmi pronikavý a docela dobře postihuje strukturu kánonu. Pro dějinné vyhodnocení to znamená, že tyto posuny zrcadlí určitou dějinnou chvíli, kdy tyto sbírky vznikají a jsou utvářeny jako kánon, jako forma pro utváření lidu Hospodinova. Tóra ještě i pro Samařany, proroci méně, spisy už vůbec ne. Pro Diebnera proroci a spisy jasně zrcadlí identitu helenistického židovstva doby pohasmoneovské. Tím netvrdí, že všechny látky vznikají v této době, ale jejich dějinný obraz má svůj Sitz im Leben zde. Tradiční premisy sz historiografie nejsou podle Diebnera dostatečně prověřovány, často zde žijí tzv. vědecké mýty. Diebnerův pohled staví radikálně jiný obraz než tradiční pojetí.
 
 

3. Jan Dus:

Jan Dus publikoval v 60. letech studii, v níž staví svou tezi proti Diebnerovi: jde přesně opačným směrem, tradice datuje nesmírně časně a považuje je za historicky věrohodné. Literární kritika se zde promítá do obrazu starého Izraele. Pro Duse jsou to látky z předmonarchické doby, kterou pak monarchická doba poškozuje, látky samy byly uzavřeny již v době dřívější. Tradiční obraz situuje Jahvistu do r. 950, pak Elohista 850, po pádu Samaří se obě tradice spojují, s exilem dojde k veliké transformaci kněžskou školou, která dává celku nový tvar. V době předexilní a poexilní dtr škola (Jozijášova reforma až uzavírání Pentateuchu). Takto to formuloval Wellhausen. Dnes je zpochybněn Elohista jako samostatný pramen, Jahvista se datuje později, až k samotnému exilu. Dus katapultuje Priesterschrift až do 11. stol. ante. Vychází také z Klostermanna a z jeho důrazu na to, že Dt a P právě počítá s exkluzivním kultem. To je pro něj velmi důležité. Už pro Wellhausena bylo důležité, že J i E ještě počítají s jakousi synkrezí, s možností bohatšího kultu, Dt pak žádá výlučnost a P už s ní počítá a prosazuje ji. Proto byly pro Wellhausena tyto prameny tak mladé. Klostermann a Dus to chtějí obrátit, předpokládají, že tato pozice je východiskem samým a obraz známý z doby královské je jakási degenerace. Klostermann tvrdí, že za Jozijáše nebyl vytvořen program náboženské obnovy na základě legendy, předpokládá, že se skutečně nalezla stará kniha. Dt pak pochází z doby soudců. Kniha zákona z doby soudců pak byla vyhlášena jako zákon celého Izraele, kult byl omezen jen na jediné místo. Toho se Dus chytil, vše po Wellhausenovi považuje za omyl. Má tři argumenty: 1) fenomén putování schrány Hospodinovy – putování je výroční záležitostí. Poté, co se nomádi usadí v zemi, jejich božstvo dále putuje po jednotlivých místech, takže se kočovný prvek zachovává. 2) Odvolává se na 2S 7, kde Hospodin přechází sem a tam v oblaku, s čímž souvisí jeho identita. 3) Ještě s tím spojuje odkaz z Dt, kde se o svatyni Hospodinově mluví zastřeně jako o tom místě, které vyvolí sobě Hospodin. Tradičně to bývá chápáno jako kryptogram pro Jeruzalém, což Dus odmítá, je to místo vždy jediné, ale je putovní. Proto také později vznikla řada místních tradic. Způsob vyvolení místa pak vykládá např. příběh o orákulu s kravským povozem. Tyto látky pak musely vzniknout ještě před usazením, které je datováno velmi přesně – usazením schrány v Šílo roku 1060.

Tento obraz je však celkem nedržitelný, je to opačný směr vůči dnešnímu trendu biblistiky. Hypotetický postulát má velmi problematický základ v kombinaci oněch tří argumentů o kočovnosti. Exegeticky se to celé zhroutí. V této koncepci chybí slušnější argumentace jak proti, tak pro, jde v podstatě jen o tvrzení. S literaturou poválečnou se v jeho studii vůbec nepracuje, těžko se to zařazuje a prověřuje. Toto tvrzení není v rozhovoru s ostatním bádáním o týchž textech a týchž otázkách.


VYPRACOVANÉ OTÁZKY DPSZ K 1. ODBORNÉ
PODLE JIŘÍHO KLIMEŠE:

(zatím 6, postupně budou doplňovány).

1.GEOGRAFICKÝ PŘEHLED

Palestina: Pelištím - Filištím, tento název odvozený OD jména národu obývajícího pobřeží znal již Herodotos, země byla spojnicí mezi severní částí úrodného půlměsíce a údolím Nilu, mezi Středozemním mořem a Arabskou pouští, termín Syropalestina, ozančuje pak větší území než jen Palestinu, totiž i sever /viz. Mapa/
Hranice území: Je to území OD Beeršeby na jihu až k Dan na severu/k pohoří Hermon/, na západě hranici tvořilo Středozemní moře, východní hranice nebyla na náhorních planinách Zajordání tak výrazná, pohybovala se podle obdělávané půdy v poušti, severní hranici tvoří úpatí Hermonu a na jihu step a poušť, jde celkově o velikost země moravskoslezské

severojižní pásy: čtyři, přímořská nížina, horský pás, údolí Jordánu, západojordánská pahorkatina

Předjordání: jsou zde tři pahorkatiny, na jihu judská, na severu galilejská a ve středu efraimská, západní svah Zajordánské pahorkatiny je velmi bohatý na srážky a velmi úrodný
klima: typické jsou velké tepelné rozdíly jak mezi ročními obdobími, tak mezi denními dobami, v létě suché pasáty OD sever /vedra/, v zimě antipasáty OD zapadu /déšť/ , v dubnu a květnu vane z pouště šarki, v létě naopak osvěžující severní větry.Říjen - březen : doba dešťů, duben - září : doba sucha, Palestina dostává vláhu deštěm, tedy z hůry, z vůle Boží, kdežto Egypt ze závlahového systému - z otrocké práce. V létě je však v Palestině často jediným zdrojem vláhy rosa. Jen málo řek má vodu celoročně.

způsob obživy: závislé na historickém období a na místě, protože Je Palestina klimaticky velmi rozmanitá
cesty: težké spojení pobřeží s vnitrozemím kvůli horským pásmům, důležité cesty byly v Palestině čtyři, z nichž první dvě byly nejdůležitější:

     - via maris, pobřežní přímořská cesta: OD egyptských hranic při severním pobřeží Sinajského poloostrova na sever, přes území obývané Pelištejci k Megidu a dolní Galileu k Tiberiadskému jezeru, přes Jordán do Damašku a dál k Eufratu
    - královská cesta: začínala OD Elatu, přes Edom do Moabska a dále do Damašku,vedla východně OD Jordánu, prochází řadou měst, např. Gerasou
    - horská cesta: odbočka z via maris OD Gazy na Chebron, Bet- lehem, Jeruzalem, Šekem na Samaří a dále na Damašek
    - cesta pouští - rovnoběžnás královskou cestou, jenže vedla ještě východněji
přístavy: nemá žádný přirozený přístav, Jaffa je skalnatá, Kaisarea a Dor musely být uměle chráněny a teprve později vznikla v novodobé Palestině Haifa
 

HISTORIE IZRAELE V BODECH

1. Období do založení izraelského království 13. - 11 stol a, usazení Izraele v Palestině, doba soudců, Saul
2. Jednotné království za vlády Davidovi a Salamounovi - 10 stol a
3. Rozdělené království - 721 a izraelské vyvráceno Asyrii,
    586 a judské BabylonemCE">

1. Babylonské zajetí, obnova Jeruzaléma, období končí zánikem perské vlády nad Palestinou 332 a
2. Počátky helenizace po dobytí Palestiny a Babylonie Alexandrem, viz výše
3. OD Makabejského povstání 168 a po konec makabejského státu /dobytí Palestiny Římany/ 63 a
4. Římský protektorát rukama králů /Herodes/
5. Roku 6 p převzetí vlády do římských rukou do židovské války 70 p
6. Začíná zkázou Jeruzaléma, prosazení farizeismu / z nouze/, po povstání Bar Kochby 132 - 135 p
7. Střediskem židovské kultury se stává Babylon, během 4. Století přeměna římského imperia
    na křesťanský stát
8. byzantské období, OD 5. Stol. Život v křesťanské říši
 
 

2. HISTORICKÝ PŘEHLED

doba kamenná: čili pravěk, v Palestině do r. 4500 a, už OD r.200000a můžeme rozlišovat dvě skupiny obyvatelstva - lovci v okolí řek a obyvatelé jeskyní, kolem r. 9000a zřetelný pokrok - primitivní zemědělství, první domy a domestikace zvířat. OD r. 8000 začaly vznikat první sídliště - např. Jericho, to bylo kolem r. 7000a zničeno. R. 5000 a objev keramiky.

Protože sprašová půda a podnebí poskytovaly lepší podmínky v oblastech Nilu a Meziříčí, máme z Palestiny nejstarší doklady o zemědělské činnosti až z 12. století

doba měděná: vlastně spíše jen mezidobí 4500 - 3100 a, prudký rozvoj keramiky

rozlišují se kultury beer-šebská, gassůlská a jizreelská

doba bronzová: odhlédneme-li OD dalšího členění, pak je datace tato: 3100 - 1200 a
přidáním cínu do mědi vznikl bronz, v Egyptě srůstala Stará říše, v Mezopotamii se pozvedaly sumerské městské státy, v Syrii říše z Ebly, vznikly první texty a kalendáře. Palestina však zaostávala. Kolem r. 3000 a silná tendence k městským formám, na jihu země se však taková sídliště objevují později. Někdy kolem tohoto data se v Palestině začali usazovat semitští kočovníci, kteří začali se zemědělstvím.Později, kolem r. 2000 příchod dalších kočovníků, kteří se asemilovali, postupně Amorejci ovládli hornatá území a Kanaanci nížiny.OD 18.století se oblast začala dostávat pod silnější egyptský vliv,ten byl přerušen1700 - 1550 a vpádem Hyksosů a příchod Chorijců - doba rozkvětu, Palestina částí říše Hyksosů, příchod koně.Ke konci období Hyksosové poraženi Egyptem,který ovládl pobřeží i část vnitrození /Megido/ byl ale omezován říší Mitanni. V Palestině a Syrii koalice městkých knížat pod vedením Kadeše. Ti pak před faraonem kapitulovali v bitvě u Megida. Tzn. už před příchodem Izraele byla země hustě obydlená a vo době jejich příchodu byla vláda Egypta nad zemí spíše formální /problém Chapiru/

doba železná: na scénu vstupuje Izrael, začíná tak rozlišení mezi Palestinou a Syrii, do té doby jednotnou oblastí, z nichž Syrie stála kulturně výše.

Kolem r. 1200 vpád mořských národů, nastupuje Asyrie a 803 láme moc Aramejců
671 podmaněn Egypt Asyrii
612 Asyrie zničena náporem Babylonie a Médů, nastupuje Babylon, který r.605 vítězí nad Egyptem
Nastupuje Persie 539 ničen Babylon, 538 Kýrův edikt
332 Alexandr Makedonský dobývá Palestinu, 323 boj diadochů, Palestina zprvu pod nadvládou egyptskou, OD r. 198 pod syrskou
167 - 63 Makabejci
OD r. 63 pod Římem, OD r. 6 n.l. pak pod přímou vládou
313 Byzanc
638 dobyli Jeruzalém Arabové

Egypt: - 3200 - 2950 předynastické období
    - Stará říše 2660 - 2320, začátek stavby pyramid, dočasná krize a tzv. předhodné období
    - Střední říše 2040 - 1650, přerušena vpádem Hyksosů, tzv. druhé přechodné období, možná se
        předkové Izraele dostali do Egypta s vpádem Hyksosů
    - Nová říše, 1551 - 1189 ukončená vpádem mořských národů, 1479 bitva u Megida, 1290 - 1224 vládl
        Ramesse II, izraelské kmeny v Egyptě
    - Pozdní doba, nadvláda různých citzích dynastii, např. OD r. 750 Lybijců, poté Nubijci, na krátko egypťané, 525 se Egypta zmocňuje Persie, krátké osvobození, pak Persie, Alexandr, Ptolemaiovci, Řím...
Po vypuzení Hyksosů /nová říše/ byla upevněna egyptská vláda nad Syropalestinou, později pronikli až k Eufratu a Tigridu, tento proces vyvrcholil bitvou u Megida, po zakolísání způsobeném Chabiry přichází období dalšího upevnění egyptské nadvlády, které však nadlouho nevydrželo a Palestina se pak s Egyptem setkávala spíše prostřednictvím politických pletich. Naposledy byla pod egyptskou svrchovaností r. 322 - 198 a za Ptolemaiovců.

OD 6. Stol. Je na Elefantině doložena vojenská kolonie tvořená židovskými žoldnéři.
Další židovský chrám byl v Leontopolis.

Mezopotamie: historický Uruk 3000 - 2700
sumerské městské státy 2700 - 2300
semitská dynastie z Akadu 2276 - 2095, Sargon Akadský

V prostoru mezi Eufratem a Tigridem vznikla díky příznivým podmínkám sumersko - akadská kultura s doklady o pevných sídlech z r. 5000 a. Na východ OD ní vznikla i kultura a stát Elam.

S nejstaršími písemnými záznamy se setkáváme u Sumerů v urucké době klínovým písmem, které se záhy rozšířilo po celém předním orientu.

Kolem r. 3500 se předpokládá v této oblasti velká potopa, po ní následovaly malé městké státy.

Silná akadská říše si v oblasti nepodmanila jen jižní oblast Sumeru. Z této oblasti potom vznikla po zničení akadské říše říše sumerská se sídlem v Uru, která později zanikla pod náporem Amorejců, avšak kulturně v této oblasti na 2000 let zvítězila.

Nastává období vzniku městských států, v nichž se nejvíc uplatnili amorejští vladaři, aby se poč. 19. Stol. Stal nejdůležitějším Babylon:

Babylonie: dynastie z Babylonu 1894 - 1594, Chammurabi 1792 - 1750, ten si podmanil i Mari
dobytí Babylonu Chetity 1530

pak následovalo podmanění Babylonu Kaššity a útoky dalších
dobytí Babylonu Asyrií 1220

nová babylonská generace nastupuje 1150, Nebukadnesar, pak postupný čtyřistaletý úpadek.

Asyrie: začátek asi r. 1800a, původně nárazníkový stát chránící sumersko - akadský prostor, poté závislost na Babylonu. Na sever OD Asyrie říše Mittani / Churijci, vliv vidět v Cháran u Abrama a Jakoba/ , kolem r. 1350 a nový rozmach, když Chettité zvítězili nad Mittanci, Asyrie posléze pronikla až k Středozemnímu moři, charakteristické boje s Babylonem, který Asyrii považoval za vazalský stát, následovalo období obrany proti Aramejcům / davidovská říše/, další vzestup OD 935 a, následujících 300 let supervelmoc, stěhování národů /aramejských/, r. 853 pokus zničit aramejskou koalici /Achab/ a dobytí Damašku /neúspěšně/, další neúspěšný pokus 841 a, zpoplatněn Jehů, Damašek dobyt až o cca 50 let později, toho využili na úkor Aramejců Izraelci, o 100 let později Asyrie připojila Babylon /personální unie/, Izrael původně vazelem, pak se vyvázal - 722 dobyto Samaří, odvlečení lidu, následovala vlna protiasyrských povstání, ta byla potlačena /Chizkiáš 701, dvojí obléhání/, 671 a podmanění Egypta, Judea vazalem Asyrie, poslední velký asyrský panovník Ašurbanipal, pak pád, r. 612 dobyli Médové s Babyloňany Ninive, ani Egypt už svým zásahem nepomohl, 606 Asyrie zničena
Novobabylonská říše: poté, co Asyřané kolem r. 645 a tvrdě potlačili elamské povstání a přestěhovali lid, Médům se uvolnili ruce a spolu s Babylonem zničili Asyrii. Egypt chtěl ještě Asyrii pomoci 609 a farao Néko se při svém tažení utkal s Jošiašem, moc Egypta však ještě nezlomena, Tyr a Jojakím se vzbouřili --- 598, 587.
 
 

3. HISTORICKE POZADI PŘÍBĚHU PRAOTCU

tzn. První polovina 2. Tis. a.
    - otcům země ještě nepatřila
    - líčení jejich způsobu života nechce být historické, ale chce zdůraznit nomádský způsob jejich života
    - příběhy praotců jsou spjaty s jinými texty ze světa starého Orientu
    - řada příběhů Geneze může být vysvětlena na základě dokumentů z churrijského Nuzi /Ráchelina krádež
        bůžků/.
    - patrně šlo o tři různé postavy, se třemi různými Bohy, který však nebyli spojeni s místy, ale se svými
        vyznavači, tradice z těchto tří postav později vytvořila rodinou genealogii
    - Abraham - víra, Jákob - láska, Izák - naděje
    - kolem význačných osob se shromažďovali i vyprávění o někom jiněm, příběhy bez hrdiny
    - tradice otců také sloužila jako vysvětlení jednoty kmenů spojených v pozdější době
    - na začátku 2. Tisíciletí byla v Mezopotamii a v Syrii jednotná kultura spočívající na sumerských základech
    - předkové biblických Hebreů patrně ze severozápadní Mezopotamie
    - problém Chapiru - odkaz na ně najdeme v mnohých dobových pramenech, někteří je ztootžňují s Hebreji,
        patrně však šlo spíše o sociální skupinu pastevců pohybujících se na okrajích obydleného území

V této době bylo v Palestině málo usedlého obyvatelstva, většinou kmenově organizovaní nomádi. Po r. 1900 však začaly vznikat drobné městské státy. Východní Palestina však byla celou tu dobu nomádská. Datovat vstup praotců do Palestiny je téměř nemožné.

Egypt: toto období se v dějinách Egypta kryje s obdobím Střední říše 2040 - 1650 a, která začala po prvním přechodném období, způsobeném revolucemi /sociálními/. Ve vnitřní struktuře státu se mnohé změnilo. Natrvalo bylo nutné bránit se vnějšímu ohrožení /Vládcovi zdi/. Začaly preventivní výpady proti nomádům /někdy až do Palestiny/. Přesto kolem pol 18. Stol Hyksósové učinili konec Střední říši / druhé přechodné období/. Je možné, že některé izraelské kmeny přišly do Egypta právě s Hyksosy.

Mezopotamie: Na přelomu 3 a 2 tis zničena Gutejci akkadská říše, poté vzestup sumerských městských států /Lagaš, Isin, Larsa/, mezi nimi vzájemné soupeření. Zač druhého tisíciletí přichází nová semitská vlna, zvaná Protoaramejci. Možná tato skupina vyprovokovala k pohybu Hyksosy. Vznikla první babylonská dynastie 1894 - 1594 / Chammurabi/, také Asýrie zaznamenala vzestup a stala se soupeřem Babylona. Elamský král Rimsín ovládla sumerskou Larsu a zastavil jej až Chammurabi /1792 - 1750 /, který byl však ze severu tísněn asyrským Šamši Adadem I. / 1815 - 1782/, který však zemřel. Po té už nebyla Asyrie tak nebezpečná a Chamurabi se mohl vypořádat z Rimsínem.
 
 

4. VYVEDENÍ Z  EGYPTA A CESTA POUŠTÍ

    - v Egyptě patrně nebyly všechny izraelské kmeny
    - Izraelci /Hebreové/ mohli stavět Pitam a Raamses, stavba těchto měst se dá dokázat za Raamsese II
        /1290  - 1224/
    - jsou i zmínky o semitských kmenech vstupujících do egyptských služeb, o vyjití ale žádné zprávy nemáme
    - stejná pověst o chlapci v ošatce /Mojžíš/ je uvedena o kakadském králi Sargonovi, jehož historicita je
        ověřená
    - Mojžíšova postava je velmi nejasná, o její historicitě se vedou diskuse stejně jako o jeho vztahu k Jitrovi a o
        možnosti převzetí náb. Izraele OD Midjánců
    - horu Sinaj nelze přesně lokalizovat, v tak suchých končinách by Izraelci nemohli žít, patrně dlouho pobývali
        oáze Kadeš
    - hora Sinaj - Choreb - asi šlo o dvojí označení jednoho místa, Choreb měl možná nahradit Sinaj, který byl
        spojen s Edomem
    - Mojžíšův a Aronův příbuzenský vztah je asi také dílem tradice
    - přejíti moře - podle místa Baalsapon to bylo asi Tirbanské jezero na severu Sinajského poloostrova, nebo v
        oblasti Hořkých jezer
    - přes biblické podání se asi náb. A soc. jednota izraelských kmenů uskutečnila až později na území Palestiny

 Ve všech dobách přicházeli do Egypta obyvatelé okolních zemí a to z různých důvodů - hlad, obchod či jako otroci. I Semité. Z r. 1500 máme doloženou přítomnost semitských otroků v měděných dolech na Sínaji.

 Není jasné kdy a jak se předchůdci Izraele dostali do Egypta, možná jako jedna z výše uvedených skupin či spolu s Hyksosy. Historicky je přítomnost Izraele v Egyptě přímo nedoložitelná, ale např. mezi Aronity a Levity je mnoho jmen egyptského původu /Mojžíš, Hofni, Pinchas.../

 Jestliže ale Izrael byl v Egyptě, opustil jej v druhé pol 2. Tis, asi v rozmezí 1450 - 1200 .

 Z egyptského prostředí možná pochází i tetragram /zavedl Mojžíš?/, který asi původně znamenal ten, který povolává k bytí. Proto jsou mnohé paralely v egyptské literatuře a náboženství. Další viz. Literární úvod.
Pravděpodobná trasa: Rameses - Pitom - Šekem - Etam - Migdol - Mara - Elím - Refidim - Sinaj /Choreb/ - Hazerat - Kadeš barnea - poušť Sin /Zin/ - Esjon Geber - hora Hor - Dibon - Amon - Gilgal. Není však možné určit přesnou trasu.

Na poušti byl Izrael 40 let, což zní impozantně, ale ve skutečnosti se cesta z Egypta do Palestiny dala urazit po tehdejších obchodních cestách za pár týdnů. Je třeba dbát na nehistorický charakter celého vyprávění.

    - podle M. Notha celé téma putování pouští vzniklo až po usazení kmenů v Palestině
    - všechna místní jména v tomto putování ukazují na kádešskou krajinu, podle jiné hypotézy byly dvě skupiny
        izraelců - jedna na sinaji a druhá v Kadeš
    - základní momenty izraelského náboženství mají své kořeny v nomádských podáních z oblasti na jih OD
        izraelské země, např. stánek setkávání neměl původně nic společného s truhlou úmluvy, která byla vlastně
        nomádskou přenosnou svatyní pro prostředkování orákula
 
 

5. HISTORIČTÍ PŘEDCHUDCI A SOUSEDÉ IZRAELE

Přehled: Obyvatelstvo Syropalestiny bylo v historických dobách semitského původu. Nejstarší vrstvu tvořili Kaneanci, po nich /či vedle nich/ Amorejci a později Aramejci. Byla zde střediska už v 3.tisiciletí a to Foiničane, Ugariťané a Eblajci.

Amorejci: Konec 3. Tisíciletí - nová semitská vlna - Amorejci, kteří vytvořili několik městských států.

Kenaan: jsou to semitsští přistěhovalci na západě. Tvořili i starší vrstvu v Eble. Jejich jméno je však písemně doloženo až odr. 1500

Edom: Edomci žili jižně OD Mrtvého moře na obou stranách Araby. Jejich území tvořily většinou pouště, zemědělská půda byla z většiny kolem důležitého města Bozra. Jeruzalémští králové se s nimi často dostávali do konfliktů kvůli přístupu k moři /zálivu/.Království vytvořili dřív než Izrael, původně sídlili více na jihu, než byli vytlačeni Nabatejci ve 4. Stol.
Podle bible potomci Ezaua, symbol zavilého nepřátelství vůči Bohu.

Moab:Jeho území bylo častým předmětem sporů, patřilo střídavě Moabu, Izraeli, Amonu a Aramejcům z Damašku. David je vytlačil až na okraj pouště. Moabka Rut. Král Méša v 9.stol. a porazil Izrael - Méšova stéla se zprávou o tom. Tím se vyvázal z poddanosti Izraeli.

Amon: Malé království na potoku Jabok s městem Rabba. Zde se usadili kolem r. 1200 a . Válčili s Jeftem a Saul zachránil Jabeš před jejich rozpínavostí. Spory s Izraelem většinou kvůli Gileádu. David z nich učinil své poddané, později znovu získali samostatnost.

Nabatejci: kmen severoarabského původu, ve 4.stol a zabrali území Edomu, vrchol moci kolem přelomu letopočtu, zánik za Trajana.

Pelištejci: Do Palestiny pronikli spolu s pohybem mořských národů /OD Egejského moře/ kolem r. 1200 a, tyto skupiny vyvrátili řadu tehdejších států a pronikly až do Egypta, kde po střetech a dohedě s Ramsesem III se stáhli a usadili v prostoru Gazy u pobřeží , kde Pelištejci jako jediní z mořských národů vytvořili společenství - samostatné městské státy Aškalon, Gaza, Ašdod, Ekron a Gat. Neustále se snažili pronikat do vnitrozemí - stálé střety s Izraelem. /Goliáš byl z Gát/. Svou nezávislost si udrželi až do podlehnutí Asyrii kolem r. 700 a.

Féničané: Semitský kmen obývající přístavní města při západním svahu Libanonu. Města Týr, Akka a Sidon. Dočasně pronikli na východ. Námořníci a obchodníci, výroba purpuru, skla, hláskové písmo. Za Davida a Šalamouna v 10.stol a dobré vztahy, pomáhali se stavbou chrámu. Charakterizují je neustálé zápasy o svobodu s Asyrii a Babylonií, které většinou prohrávali. Se stavbami pomáhali i Achabovi a Omrimu.

Aram: Koncem 2. Tisíciletí začaly Aramejci /semitské kmeny/ pronikat do Mezopotamie a do Syrie. Kolem r. 1000 a využívají oslabení Asyrie a zakládají samostatné samostatné státečky. Mezi nimi hrál nejdůležitější roli Damašek / i v izraelských dějinách/. Spolu s Amonem si dělal nárok na Gilead a Baschan. V 9.stol. ovládl Damašek skoro celou Syropalestinu. David však tyto malé státy porazil, i přes silnou koalici. Za Šalomouna se však začaly některé osamostatňovat /Damašek/ Juda v něm dokonce někdy hledal spojence proti severnímu Izraeli. První nápor Asyrii zastavila aramejská koalice / včetně Achaba/ r. 853 , r. 732 se však aramejské státy staly asyrskou provincii.

Laban při uzavírání smlouvy s Jakobem používá aramejštiny

Chetité: Chetitská říše z pozdní doby bronzové, která vládla Malé Asii, v čase Izraele již neexistovala. Chetity se nazývaly městské státy v severní Syrii. Chetita znamená v SZ právě člověka z této oblasti.

Egypt: V době, kdy vzniklo izraelské království a Juda, měl Egypt svůj zenit za sebou, ale pořád měl v Palestině značný kulturní vliv a vměšoval se i politicky

Asyrie a Babylon: Tyto dva neustále spolu rivalizující státy ovládaly politickou scénu v Mezopotamii. V pozdní době železné se odsud vytvářely velké říše. Asyrie ovládla celou Syropalestinu a část Egypta. Zničila také izraelské království. Po jejím zánikum imperium převzal Babylon, který zničil Judu a Jeruzalém a odvedl část lidu do Babylonie - exil.
 
 

6. PŘÍCHOD IZRAELE DO PALESTINY

Vzhledem k dokladům získaných prací archeologů lze umístit rozhodující fázi zabrání země do let 1500 - 1250a.
    - dobytí Palestiny umožnil Izraelcům vpád mořských národů 1200 z jihovýchodní Evropy, kteří zlikvidovali
        Mykény, Chetity...Egypt se jim však po těžkém boji a jednání r. 1197 ubránil, poražení ustupovali po pobřeží
        /Pelištím/, přístav Dor...
    - Egypt a městské státy byli oslabení - OD moře útočili Pelištejci a z jihovýchodu Hebreové, ti postupovali
        přes Jordán a Jericho na západ a do střední Palestiny, dobyli Bét - el a Aj, s Gabaonem uzavřeli smlouvu,
        pak porazili jihopalestinské městské krále a poté se obrátili na sever, aby dobyli Chasoru, o těchto
        událostech však nejsou žádné neizraelské zprávy
    - přechod Jordánu může být vysvětlen zasypáním koryta podemletými břehy, Jericho ani Aj v té době už
        neexistovali, /Aj ostatně znamená Trosky/, jen dobytí Chasoru lze archeologicky ptvrdit
    - seznamy na konci Joz promítají stav osídlení až o 2-3 století později, z doby královské
    - země nebyla dobyta celá hned napoprvé, asi šlo o dlouhodobý proces, kdy Izraelci nejprve mírumilovně
        vstupovali jako pastevci na okraje městských území, nejprve se také dostali do hornatých území, do nížin až
        později
    - jiná hypotéza mluví o tom, že Izraelci tvořili místní sociálně níže postavenou skupinu obyvatel, která se ve víře
        v JHVH spojila k boji za spravedlnost
    - v knize Soudců se vůbec nemluví o Jozuově vedení, ale o akcích jednotlivých kmenů
    - proti sobě stojí teze Nothova a Altova, že k obsazení země došlo cestou pomalého pokojeného prosakování
        a hypotéza Albrightova - válečné dobytí
    - patrně však šlo o různé postupy v různých částech země, archeologické nálezy dosvědčují časté a
        dlouhodobé styky Kaneánců s Izraelci
    - otázka obsazení země také souvisí s pohledem na Izrael, totiž zda to bylo jednotné náboženské a
        národnostní uskupení už před vstupem do země, a pak by šlo při obsazování země o jednorázový válečný
        proces, anebo tvořili Izrael odlišné skupiny a pak by se jednalo o postupné prolínání s původním
        obyvatelstvem

7. DOBA SOUDCU

aneb období mezi obsazením Palestiny a zřízením království

- starozákonní líčení válek jsou formována silně teologicky - literárně, takže k historické rekonstrukci
        mohou být použita jen s výhradami
- šofet znamená nejen soudit, ale i vládnout
- podle bible trvalo toto období 480 let, což je však číslo symbolické /12x40/, ve skutečnosti se jedná
        o 200 let 1200 - 1000a
- archeologické svědectví o této době jsou méně výrazné než o době dobývání země, zpracování železa
        zůstalo ještě monopolem Filištínů, podle vykopávek růst životní úrovně
- izraelští kočovníci se po svém usazení sami stali terčem nájezdů jiných polokočovných kmenů, do
        Palestiny pronikali Aramejci z Mezopotamie /Otniel/, Moabci /Ehud/ a další. Izraelci se nejdříve
        zmocnili hornaté části, ale v rovinách zůstala opevněná kanaanská města.
- Izraelci se způsobem života přiblížili Kanaancům, i v zemědělských zvycích / aby zaručili úspěšnou
        úrodu/, Jahve začal splývat s Baalem, Izraelci se změnili z kočovníků v národ žijící ve městech a
        vesnicích
- rodové svazky ustupovali svazkům daným společným bydlištěm
- pořád byla vysoká míra svobody jednotlivce, Izraelci žili jakoby podřízeni přímo vládě boží
        a sdružovali se jen pro obranu
- hypoteza M. Notha o amfyktionii není asi pravdivá, protože nemůže být ani řeči o svazku 12ti kmenů, i
        podle biblických zpráv v Sd nebojovaly kmany všechny, ale vždy jen regionální skupina, ani při
        výčtech  není jmenován pevný seznam 12ti kmenů
- soudci se zabývali též souzením, ale důležitější byla jejich funkce správní a vojenská, asi vynikali nad
        ostatní, je ale také možné, že jejich volbu potvrzovali izraelci i jinak , např losy urim a tumin
 
 

8. VZNIK KRÁLOVSTVÍ

Izrael byl v době soudců obklopen „božnými královstvími“, tedy zeměmi /Mezopotamie, Egypt,Pelištea/, ve kterých vládl král, který byl spřízněn s božstvem. Pravda, v každé zemi trochu jinak, důležité však je, že jako takový byl sjednocujícím a udržujícím prvkem nejen státu, ale i náboženství. Byl zárukou náboženské a politické jednoty země. Naproti tomu byl Izrael stále ohrožen vnitřním rozkaldem pod vlivem kenaaského balismu i vnějším nebezpečím ze strany pelištejské rozpínavosti. Objevila se tedy potřeba ústřední vlády. Přes odpor mnohých, kteří v tom spatřovali pohrdnutí Hospodinem se tato idea prosadila.

Království se nakonec ujalo v Davidově rodu získalo zaslíbení, které se ale později už nevztahovalo na severoizraelské krále.

Toto zaslíbení se každoročně obnovovalo při novoročních slavnostech, které byly v mnohém podobné novobabylonským novoročním slavnostem Mardukovým. I izraelský král měl tedy v sobě prvky božnosti. Na tyto prvky a i na nstolovací slavnosti navazují evangelijní zprávy o utrpení Páně.

Saul: První král. Zpočátku byl jenom příležitostným velitelem vojska. Vlády se ujal po Samuelově pomazání v druhé polovině 11. Stol. V té době usilovali Filištíni o trvalé obsazení území Izraele / narozdíl OD loupeživých nájezdů Midjánců a Ammonců, kteří se ihned zase stahovali/ a pronikli až do Efraimské pahorkatiny a dobyli Sílo, patrně tehdejší středisko Izraelců.  Měli v té době také v držbě truhlu smlouvy.Při vykopávkách se našly zbytky jeho opevněného sídla v Gibeji.

Samuel: Poslední z řady malých soudců, sídlil patrně v Bétel. Otec tak nepovedených synů, že si Izraelci raději vynutili krále, než  aby jim vládli tito synové.

Nevíme, jak dlouho Saul vládl, bylo to však těžké období, kdy musel bojovat s Ammonovci /zachránil před nimi Jabeš/ a s Pelištejci, kteří jej nakonec zabili. Samostatnost Izraele však uhájil. Během vlády se dostával do napjatých situací, protože jeho prvomoc nebyla vymezena.
 
 

9.  DAVID A ŠALAMOUN

David: Po Saulově smrti David zůstal pod svrchovaností filištínského krále, ale postupně si na jihu Palestiny vybudoval malé panství. Potom jej Juda povolal za krále. Na sedm let se jeho sídlem stal Hebron.Nd většinou Izraele vládl Saulův syn Íš bošet se svým vojevůdcem Abnerem.Po smrti obou se Izraelci obrátili na Davida, aby se ujal vlády. Aby měl své sídlo na místě, které by nepatřilo žádnému izraelskému kmenu, dobyl David na Jebusejcích Jeruzalém.

- David si opatřil žoldnéře /krétské a filištínské/
- zavedl daňový a sčítání lidu
- zavedl správní systém podle egyptského vzoru, ze společenství 12ti svobodných kmenů vznikl stát
        ovládaný jedním muže
- za Davida byly velmi příznivé vnější podmínky: Egypt byl slabý, Chetité zničeni vpádem mořských
        národů, syrské státy oslabeny Aramejci
- toho David využil a podrobil Moabce a Ammonovce i Edom. Porazil aramejského vládce Damašku.
        Filištíni byli donuceni omezit svou vládu pouze na 5 svých měst, později byli zpoplatněni
- podle vykopávek v Tirse se dá říci, že za jeho vlády nebyly ještě patrné velké sociální rozdíly mezi
        obyvatelstvem, protože všechny domy ve městě mají stejné rozměry
- za Abšalomovým povstáním byla patrně široká nespokojenost lidu s jeho vládou /především na severu/ a
        věrní mu zůstali pouze jeho žoldáci, díky kterým nakonec zvítězil.
- podle biblického podání trvala jeho vlláda 40 let, opět symbolické číslo, jeho kralování jde však přibližně
        datovat 1000 - 960

Šalamoun: jeho vláda je v bibli udávána také 40ti lety, asi 961 - 922, násstup jeho vlády je hodně krvavý, fyzicky nechal zlikvidovat všechny potenciální protivníky.

- příznivá zahraniční situace se udržela i za jeho vlády
- OD Izraele se osamostatnil Damašek a Edom
- nechal postavit chrám, pomáhali mu řemeslníci z Týru /Fénicie/, tamní král Chíram mu dodal i dřevo na
        stavbu, na oplátku mu Šalamoun přenechal dvacet vesnic v severní Galilei
- při stavbě chrámu patrně nešlo o novostavbu, ale o přestavbu jebuseckého chrámu
- s tímto králem Šalamoun i obchodoval, z izraeleského přístavu Asjonga i z Afrikou
- byl velkým stavitelem, kromě chrámu postavil i královský palác, při vykopávkách se našly i další stavby,
        např. stáje pro válečné koně
- podle vykopávek rostly za jeho vlády sociální rozdíly mezi obyvateli, kvůli horečné stavební činnosti byly
        zavedeny nucené práce a patrně i zvýšeny daně, území rozděleno na dvanáct částí, každý měsíc se
        jedna starala o výživu dvora, Juda však ne
- správce nucených prací a platů Jerobeám  se postavil proti jejich neúnosti a musel prchnout do Egypta
 


10.  ROZDÉLENÉ KRÁLOVSTVÍ DO PÁDU  SAMAŔÍ

- pro první fázi se musíme spokojit se SZ prameny, ale OD 8. Století již můžeme sledovat korelaci s prameny asyrské říše, která začala ovládat Přední východ, na konci doby královské se totéž týká Babylonie, která převzala úlohu Asýrie
- Salamounův nástupce , Rechabeám musel do Síchem /zvýšená separace severoizraelských kmenů/, nechat se OD severoizraelského shromáždění uznat za krále, po známém jednání došlo k roztžce, je nutné vědět, že ani za Davida a Šalamouna nebylo království jednotné, teď došlo, kvůli sociálním sporům k neobnovení smlouvy
- až do zániku obou království se na trůnech obou zemí vystřídalo 42 králů, je dobré vědět, že 42 bylo zastavení na cestě Izraele pouští a že 42 bylo záhrobních soudců v Egyptě při posledním soudu
- mezi oběma královstvími pak až k Omrímu panovalo nepřátelství a válečný stav
- aby Jarobeám odstranil důvod putovat do Jeruzaléma založil svatyně v Betel a v Danu, přesto se Levité a další ze severu přestěhovali do Jeruzaléma, střediskem severního království byl  Síchem, Přesto Jarobeám přenesl sídlo posléze do Tirsy a na vykopávkách z tohoto města jsou již patrné sociální rozdíly
- severní království bylo hospodářsky a kulturně vyspělejší, volba krále byla nadále spojená se shromážděním lidu
- v judském kr. bylo postavení krále pevnější a bližší egyptskému vzoru a také bližší chrámu, odtud královské žalmy a představa Mesiáše

Severní království: 200 velmi pohnutých let, z 19 králů zemřelo přirozenou smrtí jen devět. Protože po celou dobu své existence bylo toto kdrálovství ve válce s Judou, požádal judský král Asa o pomoc aramejského krále z Damašku a  OD té doby Izrael bojoval s Aramem až do vítězství Asyrie v osmém století, vystřídalo se zde hodně dynastií.
Hospodářsky na tom bylo severní království lépe, protože mělo přístup k moři, možnosti obchodu přes fénická pobřežní města a mělo úrodný Jezreelský úval a roviny úrodné na obilí: Přes jeho území též přecházely důležité obchodní cesty.
Tato hospodářská vyspělost měla své stinné stránky ve zvýšení sociálního napětí.
Jarobeám /933-911/
Nádab /911-910/
Baeša /910-887/
Ela /887-886/
Zimri /eine schoene Woche/
Zmatky přestaly až s nástupem Omrího na trůn /886-875/. Založil nové  sídelní město Samaří. Přestože SZ pro něj nemá dobrého slova, byl to schopný panovník, jak o tom svědčí asyrské anály a stéla moabského krále Méši z pol. 9. Stol. Moabce  si totiž znovu podrobil.
Jeho nástupcem byl Achab /875-853/, který neustále bojoval s Aramejci, pokud zrovna společně nebojovali proti Asyrii, v jedné z výprav zahynul. V r. 853 stál v protiasyrské koalici, která u Karkaru zastavila??? Asyrii.
Joram /852-841/, bojoval s Moabci
Omriovci/Omri, Achab, Joram/ byli asi nejvýznačnější dynastie v izraelském království, izraelský král byl ještě dlouho po nich cizími národy nazýván syn Omriho
Po Omríovcích přichází Jehú /841-814/, který trůn krvavě uchvátil, byl zpoplatněn Asyrií, je to zobrazeno na černém obelisku krále Šalmanesera. Měl potíže i s Aramejci.
Jehú /841-814/platil Asyrii tribut, záznam se dochoval v jednom starém asyrském reliéfu
Joachaz /814-803/
Joaš /803-787/
K novému rozkvětu došlo až za Jarobeáma /787-747/, ovšem po jeho smrti upadlo království do zmatků.
Zekarjáš /747/
Šalům /747-746/
Akutním nebezpečím se staly Asyřané až OD r. 734
Král Menachem /746-737/byl zpoplatněn Tiglat - pileserem III
Pekachjáš /735-732/
Pekach /735-732/ se s damašskými Aramejci spojil proti Judsku, chtěl Judeu donutil ke vstupu do protiasyrské koalice, ale Asyřané zabírají část území a r.732 obsazují Damašek
Hošea /732-724/ odmítl v naději na egyptskou pomoc odvádět poplatky Asyřanům, ti oblehli Samaří a po tříletém obležení město Sargon II r.721 dobyl. Lid odvedl do asyrského zajetí a přistěhoval kolonisty, ti se zbytky Izraelců vytvořili Samaritány

Judské království do pádu Samaří: bylo menší a chudší, hospodářství založeno na chovu dobytka. V údolí Jericha byly také úrodná pole balzámovníků a palmy. Marně se snažilo o přístup k moři, někdy přístav Jaffu.Sociálně  hospodářská struktura se zde udržela déle než na sevru, k napnutí sociálních vztahů však přece jen došlo.
Rechabeám: /933-916/
Abijám: /915-913/
Aza: /912-871/ , snažil se i hospodářsky pozvednout zaostalejší Judeu, proti Izraeli se spojil s Aramejcem Bar-Hadadem
Jošafat: /870-846/ spojenec Achabův a Joramuv.
Jehoram: /848-841/
Achazjáš: syn Atalji, která po jeho zavraždění Jehuem vládla
Joaš: /853-796/, očista kultu, obět spiknutí
Amasjáš:/796-782/ opět obsadil edomské území, byl zabit izraelským králem Joašem
Uziáš: /781-740/ období celkem pokojné vlády, zemřel na malomocenství
 Po zkáze damašské říše začali Asyřané útočit na Izrael a ohrožovat Judu
Jotam:/740-735/
Achaz: /435-716/ ač pod nátlakem odmítl se připojit k damašsko - izraelskému spojenectví a raději se obrátil na Asyrii, podrobil se jim a to i v oblasti kultu

11. JIŹNÍ KRÁLOVSTVÍ DO PÁDU JERUZALEMA

Chizkiáš /716-687/snažil se zlepšit obranu Jeruzaléma /šíloašský tunel/, podporoval zemědělství, provedl kultickou ošistu a reformu, nechal odstaranit maceby, ašery a bronzového hada, Sancherib obléhá Jeruzalém r.701, během obléhání se musel vypořádat s egyptskými vojsky, která přišla Jeruzalému na pomoc, nakonec odtáhl, Chizkiáš též vstoupil do spojenectví s filištýnskými městy a Sidonem proti Asyrii
Menaše:/687-642/biblí kriticky hodnocený panovník, podroben jAsyrii, byl jejím věrným vazalem
Amon: /642-640/ usmrcen při povstání lidu
Jošiáš /640-609/pomocí sbírek dal obnovit jeruzalémský chrám, pronikavá náboženská reforma po nálezu knihy při opravě chrámu r.622, patrně Dt, soustředil Hospodinův kult na jedno místo /chrám/, snažil se znovu rozšířit davidovské království /Asyrie se již skoro rozpadla/, ale r.609 padl v bitvě u Megidda, kde se střetl s faraem Nékem, který táhl na pomoc Asyrii, tísněné Babylonem a Medy, Jošiášův syn Joachaz byl sezazen tímto faraonem a dosazen Jojakim
Jojakim/609-598/ dosazen egyptským Nekem, r.605 se podrobuje Nebukadnesarovi.               Po čase se proti němu vzbouřil a jeho syn Jojakin byl odvlečen doBabylona do zajetí,              to bylo 597tzv. První deportace. Už před touto deportací Nebukadnesar oblehl                         Jeruzalém a město 597 dobyl.Král, jeho harém, jeho dvůr a většina judské elity byli                 deportováni.
Sidkiáš/597-587/6/dosazen Nebukadnesarem, později OD něj odpadá a patrně na egyptský podnět se pokouší o osamostatnění. Babyloňané ale přitáhli a oblehli Jeruzalé a po jeden a půl roce jej r.587/6 dobyli, zničili a zapálili chrám a zbylé obyvatele /především Jeruzaléma a okolí/ odvedli do Babylona - druhá deportace.
Gedaljáš: vládl zbytkům judského obyvatelstva z Maspy, byl však se svými blízkými zavražděn davidovcem Jišmaelem. Zbylí Judští, ze strachu před Babylonskou odplatou prchli do Egypta

12.BABYLONSKÉ ZAJETÍ

- po první deportaci přišlo do Babylonie asi 20000 Izraelců, po druhé se k nim přidali další
- v úrodnější Babylonii se jim dařilo po krátké době dobře, někteří se stali i obchodníky a finančníky
- Jojakín žil při dvoře krále, 561 při nástupu nového vladaře byl omilostněn
- prorok Ezechiel /byl exulant z roku 597 /ujišťoval Izraelce, že Hospodin je Bohem nejen ve svaté zemi, ale že je se svým lidem i v Babyloně. Oběti se se nemohli provádět, ale zato byla bohoslužba více „duchovní“, vznikaly písně, modlitby, důraz na rituály a předpisy. Dá se říci, že duchovně na tom byli Izraelci lépe než před tím, více se nábožensky semkli.
- Jeremiáš byl prorokem exilu, dopisoval si s přesídlenci z Judy. Panovala ale také rivalita mezi oběma skupinama - kdo je pravý Izrael.
- Nebukadnesar dal těm nejchudším půdu deportovaných
- ti co zůstali , začali splývat s Idumejci a s Edomci, i když se na rozbořeném oltáři pořád pokoušeli přinášet oběti
- posledním babylonským králem byl Nabu nadie, který byl ctitelem aramejského boha Sina a Marduka, tradičního babylonského boha opomíjel. Byl proto neoblíben a když Kýros začal dobývat Babylon, jeho úředníci Kýrovi neodporovali. R. 539 byla Babylonie dobyta Kýrem , ale šlo spíše o převzetí moci

Ezechiel: kněz, exulant přišlý do Babylona při první deportaci 597, kněz. Ukazoval lidu v cizí zemi, že i zde je Hospodin ohem a že i tady se mohou řídit jeho vůlí.Tak nabyly příkazy zákona váhu. Nepočítal ovšem s tím, že by lid zůstal v Babyloně  natrvalo a zvěstoval budoucín Jeruzalém. Sídlil v městě Tel Abib.

Jeremiáš: krále Sidkiáše varoval před odporem  a teď dopisy z Judee nabádal  exulanty k tomu, aby žili normálním živote a věnovali se svému povolání a rodínám.To hlásal i Ezechiel.Posléze byl povstalci proti Gedaljášovi přinucen k útěku do Egypta, před kterým varoval. Podle tradice tam zemřel mučedníckou smrtí.

Izaiáš: v této souvislosti jde o Deuteroizaiáše, tedy 40-55 kapitolu, která byla ke knize Izaiášově přiřazena. Jde o zvěst nadějeje na záchranu lidu, na boží zásah v jehoprospěch, patrně tato proroctví pocházejí z doby těsně před koncem babylonskéhozajetí a naděje spojované  s mocným panovníkem, který z Božího pověření osvobodí zajaté Židy se již asi vztahují ke Kýrovi.

Nebukadnesar: převzal vládu po svém otci r. 605 a pokračoval v bojích proti Egyptu a porážkou faraa Nekoa učinil konec egyptské nadvládě nad Syrií. Pak se obrátil do země Chatti, do Syrie, kde se mu všichni s vyjímkou jihu podrobili, do této doby spadá Jeremiášovo veřejné předčítání své řeči v chrámu, Jojakím však přesto zůstával              věrný Egyptu, po několika letech však byl Babylonem zpoplatněn. Později se Nebukadnesar dokonce pokusil porazit Egypt, byl ale v těžké bitve na egyptských hranicích odražen. Toho využil Jojakím a přestal odvádět poplatky Babylonu, Nebukadnesar nejdřív sbíral vojsko a pak vytáhl do  Syrie a proti Arabům, ale ještě ne do Judee. To až v r.597 /viz výše/, podstatné také je, že Nabukadnesaruv otec byl tím, kdo zničil Asyrii, za Nabukadnesara zaznamenala tato novobabylonská říše vrcholu, pak už jen úpadek.

Nabu-naid: byl babylonským králem OD r 555, jeho matka byla aramejského původu a také král neuznával babylonského Marduka, ale aramejského Sína s centrem  v Cháran. Odešel z Babylonu do aramejci obývané oázy Tema. Jeho současníci si to vykládali tak, že se zbláznil. V Babyloně jej zastupoval jeho syn Bel šassar, ten však  v r.539 nebyl schopen obstát prori Peršanů, také proto, že Mardukovi babylonští kněží  byli nespokojeni se Sínovskou vládou Nabonidovou, tak šlo vlastně o převzetí moci,  tím spíš, že Kýros Nabu naina nezabil, jen zajal a šlo tak vlastně o personální unii mezi oběma říšemi.

Kyros: nastoupil na trůn 559  a zahájil výboje. Nejprve zničil Médy, poté si podmanil Lydii /země, ne žena/ a tak r. 546 dosáhl Egejského moře. Po dobytí Babylona 539 zahájil reformy a začal uplatňovat typickou perskou politiku , jejímž výsledkem byl návrat Izraelců, viz. Níže.

13.  NÁVRAT ZE ZAJETÍ

538 Kýrův edikt a příchod prvních navrátilců se Šesbásarem
520 - 515 stavba chrámu - Zerubábel, proroci Ageus a Zachariáš
458 přichází do Jeruzaléma Ezdráš a další navrátilci, kteří se s ním mohli či chtěli vrátit, asi 5000
445 první pobyt Nehemiášův v Jeruzalémě, opevnění města
433 Nehemiáš odchází k perskému dvoru do Šůšan
432 druhý Nehemiášův pobyt v Jeruzalémě, očista života
430 konec Nehemiášova působení

Biblická zpráva o těchto událostech - knihy Ezdráš a Nehemiáš - je sice patrně založena na autentických listinách z doby Ezrovy, přesto spíše vystihuje záměry perských králů než historickou skutečnost. Přístup Peršanů byl totiž odlišný od do té doby převládajícího. Dobyvatel se totiž snažil podrobit podrobené národy i svým bohům, kdežto Peršané poskytovali národům značnou náboženskou samosprávu. Do toho spadal přístup k židům i ochrana různých místních kultů v Malé Asii.

První závažný krok k obnově židovské pospolitosti v Jeruzalémě byl učiněn kolem r.521, kdy nastoupil po těžkých nástupnických bojích na perský trůn Dareios. Protože byli Židé Peršanům vděční za svobodu, zajistil si Dareios Palestinu proti Egyptu právě podporou jejich návratu.

S touto skupinou přišel místodržící Zerubábel, z davidovského královského rodu a započal se stavbou chrámu. Navrátilci, vybavení značnými privilegii, však naráželi na odpor Judejců, kteří v zemi zůstali. Problémů bylo hned několik. Jednak majetky příchozích byli už zabrány těmi, kteří zůstali či byli posláni místo nucených exulantů, Judejci měli také dobré vztahy se Samaritány a zpočátku bránili stavbě chrámu.

Proti obnově Jeruzaléma se bránili i perští místodržící v Samaří ze strachu o oslabení svého vlivu.
Ezdráš působil spíše nábožensky, i když s pověřením Presie jako jejich úředník. Zavedl čtení z knihy zákona, patrně Pěti knih mojžíšových. Jeho působení lze těžko časově ohraničit.

Oproti tomuto Nehemiášovo působení lze vymezit roky 445 - 430 s jednou přestávkou.Byl asi význačný perský dvořan a získal u krále povolení k obnově jeruzalémských hradeb, což také realizoval i přes odpor Samaritánů  a Samaří. Odporu proti takovém  nákladnému projektu mezi Židy samými odstranil škrtnutím dluhů nižších sociálních vrstev. Do Jeruzaléma se vrátil ještě jednou, bojovat proti smíšeným sňatkům mezi Židy a pohany.

V té době Židé stabilizovali situaci v oblasti, protože už nastupovali Řekové, kteří podněcovali vzpoury proti Peršanům.
Židovská diaspora v Babylonu zůstavala věrna tradici otců a ve vztahu s Palestinou.

Nepřátelé palestinských Židů byli jednak Samaritáni a jednak Nabatejci - arabský kmen, útočící i na Edom.
V r.358 došlo ve fénických městech, ale i v jiných oblastech k povstání proti Artaxerxeovi III, na kterém se nějak podíleli i Židé, oproti tomu Samaritáni zůstali loajální. Proto se později Samaritáni také postavili vojskům Alexandra Makedonského.Toto povstání bylo potlačeno, nespokojenost však zůstala.

14. DOBA PERSKÁ

Zač. 7. Století se Peršané zapojili do protiasyrské koalice spolu s Elamci a s jinými. Pod tlakem jiných kmenů opouští se usazují jihovýchodně od Elamu, dobrovolně se poddávají Asyřanům a pak se dostávají pod médskou svrchovanost. Kyros vládl jako poddaný Médů, postupně získal druhé perské knížectví a r. 550 získal bez boje Medii. Tak vznikl stát Médů a Peršanů. 539 dobyli i Babylonii.

Perská říše pod vedením tohoto vladaře byla nábožensky velmi tolerantní a také se Kýrovi dostalo od Židů i označení  Hospodinův pastýř.

Po jeho smrti nastoupil na trůn Kambýses 530 - 522, velký dobyvatel,který porazil Egypt a rozšířil moc Persie až k hranicím Etiopie. V tomto období perská vojska několikrát protáhla Palestinou a způsobila bídu, která znemožnila vybudování chrámu, i když to Kýros zaručil.

Poté nastoupil Dareios 522 - 486 ovšem po velkých bojích o nástupnictví. Zreorganizoval říši, rozdělil ji na satrapie a vybudoval v ní kurýrní síť. Za jeho vlády byl obnoven chrám. Byl však poražen od řeckých městských států u Marathonu /není myšlena kavárna/. Peršané byli také vyhnáni povstávním z Egypta.

Jeho nástupci Xerxovi 486 - 465 se podařilo dočasně získat nadvládu nad Egyptem. Byl však znovu poražen od Řeků.
Definitivně zvítězili Řeková nad Persii za Artaxerxa I 465 - 424
Poté už perská moc upadala a perská říše se stala kořistí Makedonců v r. 333.
- situaci v Judei nemáme kromě bible /Ezdráš a Nehemiáš/ moc zpráv. Ani nevíme, jestli měl Zerubábel jako místodržící nějakého nástupce. Můžeme mluvit tedy o silných sociálních napětích, vyřešených odpuštěním dluhů /viz. Výše/ Druhá věc je ta, že Jeruzalém nebyl centrem, což přimělo Nehemiáše k přestěhování desetiny obyvatel z venkova - synoikismus. Tím  docílil zalidnění Jeruzaléma a zintenzivnění kontaktů mezi Jeruzalémem a venkovem.
- vztah k diaspoře: všichni exulanti se z Babylona zpět nevrátili, v Babyloně zůstala poměrně silná židovská diaspora. Zajímavé je, že měřítka čistoty náboženství a jeho vymezení navenek uplatňovali ti, kdo přicházeli z diaspory /Zerubábel, Ezdráš, Nehemiáš/, nikoliv ti, kteří zůstali.Jisté však je, že persko-babylonská židovská diaspora byla považována za součást židovské etnicko-náboženské společnosti. Jiný byl vztah k vojenské židovské kolonii na Elefantině. Židé na tomto nilském ostrově se cítili být s vlastí spojení, viz. např. žádost elefantinských o postavení nového chrámu. Zpráv však mnoho nemáme a poslední z nalezených textů pochází z r.399.V posledních stoletích před Kristem byla  silná diaspora v Egyptě, se svým střediskem v Alexandrii.
- Jeruzalém a Samaří: Židé zabránili Samařanům podílet se na stavbě chrámu a zde je třeba hledat počátek náboženského oddělení. Alexandr Veliký povolil Samaritánům postavit chrám na hoře Garizim.
- zbožnost: pro tuto dobu jsou typické dva prvky: kulticko-hymnický, tedy žalmy a torická zbožnost
 


15.  DOBA HELENISTICKÁ

Alexandr Veliký: r.333 porazil Peršany v bitvě u Issu a táhl při pobřeží dál na jih. O Palestinu se začal zajímat až po dobytí Egypta. Židé jej uvítali, museli /podle J.Flavia/ sice platit poplatky, mohli ale žít podle Zákona.

Samaritáni ale zabili alexandrova místodržitele a Alexandr pak dobyl Samaří a zemi vydrancoval. Pro Židy to však bylo období hospodářského rozvoje a obchodu, především z Řeckem.

Ptolemaiovci: Po Alexandrově smrti r.323 se nakonec po bojích Diadochů dostala Palestina pod správu Ptolemaiovců. Tato makedonská vláda byla pro Židy snad ještě příznivější než perská. V Palestině byla sice některá města osidlovaná řeckými a makedonskými kolonisty /jak to bylo v tomto období helenizace obvyklé/ ale nebyla už zakládána města nová, helenistická. Asi proto, že v Palestina byla síť měst už dost hustá. V Zajordání však byla řecká města, která se později změnila ve svaz 10 měst, Dekapolis.

Židovská pospolitost byla pod správou velekněží, kterýžto úřad byl přístupný jenom úzkému okruhu rodin. Jeruzalémský velekněz byl nejenom nejvyšším náboženským představitelem, ale zastupoval i Židy vůči vládě.

Toto období znamenalo velký rozkvět pro židovskou diasporu v Egyptě. Ta se začala od Jeruzaléma vzdalovat. Podléhala helenizaci, mluvili řecky a aramejsky, hebrejsky nečetli. Kvůli tomu i vznikla Septuaginta. Překlad Pentateuchu vznikl asi v polovině 3.století.

Seleukovci však vedli s Ptolemaiovci o Egypt válku /jejich centrum byla Antiochie/
V této době už nebyly vztahy Židů k Ptolemaiovcům tak dobré jako na začátku..
Seleukovci: r. 198 odňali Palestinu Ptolemaiovcům. Židi nové pány vítali a města se ochotně vzdávala. Za tuto ochotu se Židům dostalo od Antiocha IV  dekretem četných práv. V tomto dekretu též bylo nařízení, které ukládalo Židům žít podle Zákona předků. To jen posílilo jeruzalémskou teokracii.

Zatímco Ptolemaiovci spojovali egyptské a jiné kulty s řeckými, syrští Seleukovci uplatňovali ve své mnohonáboženské říši řeckou kulturu a náboženstí mocenským tlakem a jednak ukazovali přednosti řeckého způsobu života.

R 188 byl Antiochos III poražen Římany amusel platit vysokou náhradu. Jeho nástupce Seleukos IV /187 - 175/ se neúspěšně pokusil zmocnit chrámového pokladu. to se podařilo až jeho nástupci Antiochovi IV, který si pro své božné nároky dal titul Epifanes. Ten uplatňoval také tvrdou helenisaci, pomocí které chtěl sjednotit svou říši.I velekněz si nechal změnit jméno z Jošua na Iason. Po Jásonovi ustanovil za velekněze bezpáteřního Meneláa.Když se po vyrabování chrámového pokladu Antiochem objevila zpráva, že zahynul, Židé povstali jak proti Syřanům, tak proti přívržencům helenizace. Královi žoldnéři však Jeruzalém napadli a aby mohli město kontrolovat, postavili nedaleko chrámu pevnost Akra. Antiochos  vydal r.167 řadu předpisů, které měly židovské náboženství zničit, nechal v chrámu obětovat vepře a zavedl v něm kult Dia a mnoho dalšího. Židé, narozdíl od Samařanů, kteří se podvolili a v Síchem ctili Dia, povstali.

16.  MAKKABEJCI

Vzájemný vztah mezi Židy a králem byl dobrý až přišel na scénu Antiochos IV Epifanes /175 - 164/. Ten sesadil velekněze  Oniase a jmenoval Jásona a po něm Menelaa, oba byli králi věrní helenisté. Po událostech a dekretu uvedených zabil podle pověsti starý kněz Matatiáš žida, který obětoval pohanským bohům a i syrského úředníka, který jej k tomu nutil. Pak odešel se svými pěti syny do hor a začal bojovat. R. 164 se jim podařilo chrám dobýt a znovu posvětit - odtud chanuka.Menelaos byl popraven, novým velekněz Alkimos. Juda Makkabejský /odtud Makkabejci/, který do  té doby vedl boje padl a nastoupil po něm jeho bratr Jonatan /160 - 143/, který byl r. 153 jmenován veleknězem. Obratným jednáním se syrskými vladaři, kteří spolu bojovali o trůn se mu podařilo rozšířit židovskké území a upevnit postavení státu.

Po něm se do čela protisyrského boje postavil Šimeon /143 - 135/, získal funkci velekněze a stal se správcem Judska /etnarcha/, podařilo se mu tak vybojovat pro Židy samostatnost, která vydržela až do r. 63. S ním přišla k moci dynastie Hasmoneovců. Po Šimeonovi vládl jeho syn Jan Hyrkán /135 - 104/

Za tohoto vládce byl obléhán Jeruzalém Syřany, a to kvůli dvěma nežidovským městům, které Hasmoneovci připojili k izraelskému státu. Na tomto příkladu je jasně vidět, že boj se z boje za svobodu náboženství stal bojem o moc. Je samozřejmé, že za této situace se rozpadla svornost, která mezi Židy před tím vládla.

Jan Hyrkán také dobyl Idumeu a její obyvatele, kteří byli Židům etnicky příbuzní násilně obrátil na židovskou víru.
Po jeho smrti krutě vládl jeden rok Aristobulos, po něm vládla jeho žena Alexandra Ta si vzala za muže Jannaje /103 - 77/ /Alexandra/, snažil se potlačit farizejské hnutí, na osm set jich nechal ukřižovat. Přes částečné neúspěchy rozšířil svou aktivní a agresivní politikou území na velikost původní davidovské říše.

Po jeho smrti vládla opět Alexandra, která preferovala farizee, v té době získal větší vliv synhedrion.Její syn Hyrkán vykonával úřad velekněze. Po smrti Alexandry se však do čela protlačil její druhý syn Aristobulos/67 - 73/, který vystrnadil Hyrkána i z úřadu velekněze. Aristobulos znovu začal preferovat saduceje na úkor farizeů. Ale to se už nezadržitelně blížila:

17.DOBA ŔÍMSKÁ

POZOR, tato otázka je mimořádně nemožně zpracovaná

Když r. 63 pronikla do Palestiny římská vojska pod velením Pompeia, ucházely se o jeho přízeň všechny tři skupiny, vládnoucí král Aristobulos, sesazený Hyrkán i farizeové. Pompeius dobyl Jeruzalém a povraždil kněze, bohoslužbu však nepřerušil. Veleknězem se stal Hyrkán, Dekapolis dostala znovu svou samostatnost a Judský stát byl omezen na  Judsko, Samařsko, Galileu a část Zajordání. Stal se tak z něj protektorát Říma a představitelem Židů se stal opět velekněz.
- Pompeius omezil Judský stát, Hyrkán nadále veleknězem, jeho úředník, Idumejec Antipatros se angažoval v politice, pomohl Cézarovi v občanské válce a ten se Židům odměnil sovu přízní
- po Antipatrově smrti vládli jeho synové Fasael a Herodes
- poslední hasmoneovský král se přidal k Partům v protiřímském povstání a byl r.37 popraven
- Herodes obnovil Samaří, opravil chrám a r.4 zemřel
- po něm vládl Archelaos v Judsku, Samaří a Idumei, Antipas v Zajordání a Filip v severním Zajordání
- velké nepokoje proti Římu, Židé nechtěli Archelaa ale přímou římskou správu
- revolta Judy Galilejského
Od r. 6 přímá římská správa prokurátory
- správním městem učinili Římané z náboženských důvodů Kaisareu /aby nepohoršovali Židy/
- židovská rada měla velké pravomoci, ale velekněze až do r. 44 jmenoval prokurátor
- za Tiberia už tak příznivé podmínky nebyly
- posledním velkým židovským vladařem byl Herodes Agrippa, byl Římany jmenován i konsulem