FILOSOFIE - STRUČNÝ PŘEHLED



I při nejlepší vůli tento text může obsahovat chyby, nespoléhejte tedy při učení pouze na něj!

Literatura:

H.J.Störig: Malé dějiny filosofie
 
 

Metafyzika - zabývá se celkem světa (smyslově nepřístupným věcem).

Ontologie - zabývá se bytím.

Logika - správné myšlení a pravda.

Etika - správné jednání. Estetika - o kráse.

Filosofii charakterizuje myšlení jako její vlastní prostředek. Řekové - myšlení má uchopit bytí v jeho smyslu. Indická filosofie - otázky po bohu, svobodě, nesmrtelnosti, smyslu života. Čínská fil. - praktické jednání. Řecká fil. - hlavně otázky poznávání a jednání.

Starověká Indie

1960 př.n.l. Árijská kultura, 1500-500 období véd - příručky ind. Kněží (chvalozpěvy, oběti, mag. formule). Upanišady - tajné nauky, pesimistické (život je strast).

Kasty (varny): bráhmani (kněží), kšantriové (vládcové, králové, bojovníci), vaišjové (svobodní lidé - obchodníci), šůdrjové, párjové (zapuzení).

Brahma - posvátné vědění, tvůrčí princip (brahma stvořilo bohy), původně modlitba Átman - dech, dýchání, podstata, vlastní bytost Brahma a Atman jedno jsou. Svět je mája, iluze. Identita boha a duše. Čárvaka - hrubý materialismus. Džinismus (Mahávíra) Džin(a)- vykupitel. Dualismus, biofilie. Ahimra - nečinění zla živému - pro elitní menšinu (Gándhí).

Budhismus Siddhárta - ten, který dosáhl cíle. Gótama Budha - probuzený. Indické myšlení - tradice, praktická tendence (rozum má podřízený význam, důraz na intuici, stěhování duší, tolerance, podceňování pozemských věcí, polovičatost.

Řecká filosofie

Hlavní periody: - nejstarší (presokratici) - přírodní (hledání pralátky (Aristrachos - středem světa je slunce))

- zlatý věk - Sokrates cca 450, Platon, Aristoteles + 332

- poklasická - do 6. stol. našeho letopočtu, stoicismus, epikureismus, eklektismus, novoplatónismus (platónské myšlenky + elementy orient. náboženství)
 
 

PRESOKRATICI

1. Milétští filosofové - Thalés - přírodovědec, neznám, pralátka - voda, nejtěžší věc - znát sám sebe

- Anaximandros - O přírodě, principem světa je apeiron - neurčité a neomezené - z něj vzcházejí a v něm zanikají světy.

- Anaximenés - pralátka vzduch (i duše)

2. Pytagorejci - Pythagorova věta, hudební harmonie (délka tónu), pythagorejské ženy, filosof. Spolek v Krotónu s pětiletým studiem - zničen. Základem světa je číslo, matematický princip. Uplatňoval aristokratii.

3. Eleaté - západní italské pobřeží. Pralátka - země.

580 Xenofantés - proti antropomorfizaci bohů - je jen 1, neznámý, totožný s identitou světa (panteismus) - neproměnlivé jsoucno. Jednota světa.

540 Parmenidés - popírá nejsoucno a pohyb, neexistuje vývoj, čiré rozumové poznání.

500 Zenón z Eleje - Achiles a želva, letící šíp, hromada písku. Zakladatel dialektiky.

Hérakleitos z Efezu (Temný) - Iónis (Asia parva), Efes - Jednota protikladů (dialektika) - umění argumentace a protiargumentace. Logos - slovo, rozumná řeč, rozum, panta rei - měnící se jev, vše plyne. Pralátka - oheň.

490 Empedoklés (eklektik=vybírající) - indické stěhování duší. Pralátka - 4 elementy - oheň, voda, vzduch, země. Hnací síly - láska a nenávist - sjednocuje a odděluje 4 elementy. Vývoj od nižších k vyšším organismům. Leukippovo a Démokritovo (žák) učení o atomech - kauzalita (ani 1 věc nevzniká bez příčiny). Svět je plné jsoucno, které vyplňuje prostor a nejsoucí prázdno, prostor. Atomy - nepatrná tělíska, vyplňující zcela svůj prostor.Nedělitelné - atomos. Atomy duše a ohně - lehké, hladké,kulaté, duševní atomy vždy mezi 2 tělesnými. Nezanikají, jsou neměnné, všechny z téže látky, rozličné velikosti a váhy. Mají háčky a jsou určeny třemi veličinami - velikostí atomů, počtem háčků a jejich rozložením. Spojování - vznik, rozdělování - zánik. Vlastnosti věcí - dány rozdíly ve tvaru, poloze, velikosti a uspořádání atomů. Primární vlastnosti jsou tíha, hustota, tvrdost, ostatní jsou odvozené. Pohyb atomů - víření, srážky, odrazy. Duše člověka - skládá se z atomů, po smrti se rozptýlí.

Anaxargorás - * 500 Klazomeny - přivedl filosofii do Athén. Pralátek je neomezené množství (semena, zárodky věcí). Abstraktní filosofický princip - nous (neosobní duch, myslící, rozumný, všemohoucí, hledající příčinu). Slunce je žhavá kamenná masa a ne bůh.Sofisté - "učitelé moudrosti". Pochybování o poznávacích schopnostech a mravnosti. Odvrat od přírody, zaměření na člověka, předmětem myšlení je samo myšlení - kritika jeho podmínek, možností a hranic. "Zařazení etického systému do filosofie"(?)

Protágoras z Abdéry 480 - 410 Jednotlivý konkrétní člověk je mírou všech věcí - jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou. Neexistuje všeobecná míra.

Gorgias "O nejsoucnu neboli o přírodě" - Nic neexistuje, i kdyby něco existovalo, je to nepoznatelné, i kdyby to někdo poznal, je to nesdělitelné.
 
 

Sokrates * 470 rodiče sochař a porodní bába Události života - peloponéská válka, v Athénách boj aristokraté X demokraté. Poslední věta: "Kritóne, Asklépiovi

jsme dlužni kohouta". Úloha filosofa - pomáhat při rození myšlenek druhým (jako porodní bába). Daimoniov - vnitřní hlas, svědomí, "to božské". Člověk koná dobro kvůli němu samému. Platónův dialog Sympózion (Hostina) překlad: František Novotný - diskuze po jídle se zahajovací modlitbou. Vypráví - Apolodóres. Hostina u Agathóna. Diskuze o Erótovi:

Faidrón: Erós veliký bůh, bez rodičů, jeden z nejstarších

bohů, dárce zdatnosti a štěstí lidem zaživa i po smrti.

Pausanios: Jsou dva Eróti - Obecný (působí nahodile, láska

spíše k tělům, než k duším, hledí na ukojení, láska

k ženám), a Nebeský (láska k chlapcům, zamilovanost do

povahy, láska k moudrosti, větší láska k duši, než k tělu,

seberozvoj).

Eryximachos: Erós je dvojí, nesídlí jen v lidských duších,

ale v celé přírodě, oba Eróti (syn Ouranie i Polymnie) jsou

rovnocenní.

Aristofanés: Myšlenka androgynů - 4 ruce a nohy, 2 obličeje,

1 hlava, kutálení se pomocí osmi končetin, hrozně silní,

Zeus je roztrhl. Půlka androgyna - symbolon (rozlomená

destička).

Agathon: Erós nejkrásnější a nejmladší z bohů, věčně mlád a

hebký, měkký, má sídlo v srdcích a duších bohů i lidí, hledá

vždy tu nejměkčí. Také spravedlivý, uměřený, moudrý.

Sokratés: Mantinejská "věštkyně" Diotima (teoložka, žena,

cizinka) mu sdělila, že každý touží po tom, co právě není

- Erós je ve skutečnosti tvrdý a nevzhledný a nedostává se

mu dobra. Erós je veliký daimón, prostředník mezi bohy

a lidmi, syn boha Pora (Důmyslu) a Penii (Chudoby).

Filosofové jsou ti, kdo touží po moudrosti a hledají ji,

jsou uprostřed mezi vědomým a nevědomým. Poiétové jsou

tvůrcové.

Alkibiades: Chvalořeč na Sókrata - Sókrates je jako Silén

- navrchu směšný dřevěný obal, uvnitř bůžek. Ve válce snášel

hlad, chodil bos po ledu, semi i tam chodil v bitvě nadýmaje

se a kouleje očima.

Platón * 427

Díla: Obrana Sókrata, Kritón (o úctě k zákonům), Protágoras (dialog se sofisty), Gorgias, Menón (o poznání), Kratylos, Sympozion, Faidón (Ideje, nesmrtelnost, nadsmyslnost a věčnost), Polytheia (ústava, též podobenství o jeskyni), Faidros (ideje, 3 části duše - myšlení, vůle, žádost), Polítikos, Zákony... Shoda se Sofisty - dialektická metoda, nedůvěra běžnému vědění, kritika běžné cnosti. Idea a jev - materiální svět odráží svět idejí. Duše - mnohokrát se rodí. Zdatnost (cnost) - tělo je hrobem duše. Stát: Proti oligarchii (vláda bohatých), demokratii (přílišná svoboda, nevázanost) --> po ní následuje tyranie (vláda násilí). Aristokratie Ideální stát - řemeslníci, strážci, vládci. Vzdělávání - u nejlepších do 35 let, přísné exámeny, pak 15 let praxe, poté se stávají vůdci lidu. Vůdcové museli žít v nucené chudobě. Oddělil politickou a hospodářskou moc. Teologové u něj byli cenzoři.

Aristotelés * 384 stovky spisů. O logice: Kategorie, Fyzika, Metafyzika (Obecné příčiny věcí od pozdního středověku metafyzika - snaha poznat věci co do jejich bytí, jsoucno jakožto jsoucno.), etika Nikomachova, Politika, literatura a rétorika. Logika - jak musíme v myšlení postupovat - formální věda: Pojem (definice, zařazení do třídy), kategorie - axiómata (substance, kvantita, kvalita, relace), soud (subjekt, predikát- kladný, záporný, částečný, indikativní...), úsudek (spojení soudů, sylogismus, věty a,b,c), důkaz (odvození jedné věty z druhé za pomoci úsudků), indukce - od konkrétního k obecnému. Metafyzika - látka (hylé) klade odpor formujícím silám (hylé). Cnosti - etické (vláda rozumu nad pudy), dianoetické (zlepšování rozumu). Stát X zvrhlé formy: monarchie X tyranie, aristokratie X oligarchie, polytheia X demokratie. Pojem duše: vyživovací a rozmnožovací (rostliny), pociťovací (živočichové), myslící, rozumná (člověk).
 
 

POARISTOTELSKÁ FILOSOFIE

Stoicismus Zenón Stoik (Stoa politiké - barevná sloupová síň), Kleantés, Poseidónios, Seneca, Markus Aurélius (Hovory k sobě), Epiktétos (Rukověť morálky). Vychází z kynismu. Překonání - prospěšnost pro celek, kosmopolitismus, láska k bližnímu (i otroku a barbarovi). Logika a fyzika směřují k etice. Stoická etika - cností je rozumný život bez vášní, afektů, chtíčů a pudů (apatheia). Nerozumný život představuje zlo. Ostatní (štěstí, neštěstí) je lhostejné. Navazují na něj Deckartes, Spinoza, Locke, Kant, Schiller, Goethe...

Epikurejci - Epikúros, Horatius, Lucretius: Bohové se o lidi nestarají, důležité je dojít štěstí v rozumném užívání života. Skeptici (pochybovači) - Pyrrhón, Sextus Empeirik...: Dokazují nepoznatelnost pravdy z různých rozdílností (lidí, živočichů, subjektivních náhod...)

Eklektici (vyběrači) římští - Cicero alexandrijští - židovští - O', Filón z Alexandrie (starší řečtí spisovatelé znali Tóru, osvícení. Bůh je nedosažitelný, proto je třeba logos, prostředník.) Novoplatonikové - Plotinos (stěhování duší, duše touží splynout s Bohem. Bůh je jediný skutečný a vše ostatní je odlesk, emanace božského bytí. Boethius - popraven 525 na rozkaz Gótského krále Theodoricha. Útěcha z filosofie (filosofie je královna, navštěvující autora ve vězení).
 
 

SCHOLASTIKA

Spor o univerzálie - ranná scholastika. Realismus (Platon) - obecné má vyšší skutečnost než jednotlivina - universalia sunt ante res. Nominalismus (Aristoteles) - jednotlivina se teprve zobecňuje - universalia sunt post res.

Realisté

Anselm z Cantenbury - Credo ut intelligam, Fides querens intelectum. Mezi rozumem a vírou nemůže být rozpor - proto: Ontologický důkaz: Musí existovat nejvyšší dobré, něco, nad nějž nelze myslet nic většího.

Nominalisté

Roscelinus - jednotliviny člověk teprve zobecňuje. R. rozdělil i Trojici - kacíř!! Abelard 1079-1142 Intelego ut credam Conspektualismus - univerzalia in rebus: Pro Boha jsou univerzálie před věcmi, lidé je naopak musí teprve tvořit.

Knihy: Sic et non, O Boží jednotě a Trojici, Dopisy Heloise
 
 

VRCHOLNÁ SCHOLASTIKA

Albert Veliký - Suma theologica (předchůdce Tomáše)

Tomáš Akvinský 1225-1274 Komentáře k Aristotelovi, Menší filosofické spisy, Komentář k sentencím Petra Lombardského, Suma theologica, Suma proti pohanům (muslimům, Židům). Důkazy Boží existence (odmítá ontologický důkaz Anselmův): První hybatel, první příčina, první nutnost (nutné a nahodilé), účelné uspořádání přírody, teleologický důkaz. Stupňovitá výstavba Božího světa:

- mrtvé věci (látce je vtisknuta forma pouze zvnějšku) - rostliny (vegetativní duše)

- živočichové (vegetativní a senzitivní duše, zaniká s tělem)

- člověk (duše duchovní podstaty, nesmrtelná)

- andělé (stvoření duchové)

- Bůh (nestvořený duch)

Látka - pouhá možnost být formována. Analogia entis - ze stvořeného lze usuzovat nestvořené, z lidského dobrotu Boží.
 
 

POZDNÍ SCHOLASTIKA

Roger Bacon: Větší dílo, menší dílo, Třetí dílo. Učitelé: Aristoteles, Averroes, Avicena. Nahradil logiku studiem původních jazyků, návrat k pozorování a experimentu (empirismus). Vilém Occam: Univerzalia ante res nejsou ani v Boží mysli, protože by musela být už před stvořením a nebylo by creatio ex nihilo. Logika: Věda o znacích. Univerzálie - pouhé znaky.
 
 

FILOSOFIE RENESANCE A BAROKA

Mikuláš Kusánský (Nicolaus Chrypffs (Rak) z Kues na Moselu) *1407 De docta ignorantia Vše je individuální, země se pohybuje. Bůh stvořil svět na základě matematických principů. Uvažuje nekonečno - kružnice s nekonečným poloměrem je přímka. Podstata Boha - absolutní nekonečno, v něm zrušení protikladů. Řek, Žid, Arab - všichni hledají a uctívají jednoho Boha - ovlivnil Bruna, Leibnitze (Monadologie), Kanta.

Brunno - Bůh je ve světě, v přírodním zákonu (panteismus, novopohanství). Popírá Aristotelovu scholastiku.

J. Keppler - harmonie světa - celý svět se řídí přírodními zákonitostmi. Lidský duch je stvořen k jejich chápání.

Erasmus, Reuchlin, Ulrich von Hutten. V 15. stol. dohrál Aristoteles roli opory křesťanské víry - zánik scholastiky.

Machiavelli - Vladař (Il Principo) - všechny prostředky jsou povoleny.

Hugo Grotius - Svobodné moře, Tři knihy o právu válečném a mírovém - právo je i na státem.

Thomas Hobbes - Základy přirozeného a politického práva, Leviathan (stát je "smrtelným bohem"). Mravnost není vrozena, ale přikázána (menší zlo).

Francois Bacon - očistit lidské myšlení od idolů (idoly jeskyně (individuální omyly), trhu (společenský styk lidí), divadla (chyby starých filosofů).

Jakub Boehme Východ červánků, O třech principech božské bytosti, Mysterium magnum. Vše je v Bohu a z Boha. Nezrušitelný rozpor je hnací silou

světa. V dokonalosti stvoření je absolutní svoboda člověka - i ke zlu. Napětí mezi dobrem a zlem je spiritus movens života.

René Descartes - deduktivní metoda (X empirické). Rozprava o metodě Meditace o první filosofii (metafyzice) - důkaz Boží existence. Principia filosofica. Analytická geometrie - Karteziánská soustava bodů (souřadnicový systém). Vše získat přísnou dedukcí z nejjednoduších možných principů. O všem se pochybuje. Východisko - subjektivismus - cogito ergo sum (pochybuji = myslím). Idea dokonalé bytosti - ontologický důkaz Boha. Bůh dokonalý -> pravdivý -> svět je reálný (smysly neklamou). Zlo (theodicea) vyplývá ze svobody. Substance: - Bůh (nekonečná, nestvořená). Stvořené substance: - Duch, myšlení (neprostorová, netělesná). - Svět těles (jasná pouze rozlehlost, vyplnění prostoru). Propojení těchto substancí nenašel. Pohyb (1. impuls od Boha). Psychofyzický problém - vztah tělesné a fyzické stránky v člověku - příčinné spojení neexistuje, je to Boží zázrak (Occasionismus)

Baruch (Benedictus de) Spinoza: 1 Substance; modus. Teologicko-politický traktát Bůh je v přírodních zákonech. Ježíš, největší a nejušlechtilejší z lidí však není Božím synem. Etika vyložená způsobem používaným v geometrii - 200 stran latinského textu. Substance ("to, co stojí vespod", "jedno", "nekonečno") - věčná, nekonečná, existuje sama za sebe = Bůh= nestvořená/tvořící příroda (natura naturans) X modus, stvořená příroda, natura naturata. 3. stupeň - absolutní suma modů. Člověk má jen jednu substanci - tedy ne dvě (tělo a duši). Determinista - člověk, který si myslí, že může svobodně volit, je jako kámen vržený vzhůru, který padá a namlouvá si, že sám určuje dráhu a místo dopadu. Je tu ale přece místo pro příkazy a rozkazy - odpovědnost. Rozum musí omezovat afekty. Gottfried Wilhelm Leibnitz 1646 - 1716 Nová soustava přírody (1695), Monadologie, Principy přírody a milosti (1712 - 1714), Nové úvahy o lidském rozumu, Theodicea. Monadologie Monáda je jednoduchá substance. Monáda (jednost) = entelecheia (oduševňující a formující síla, jednoduchá substance, stvořená monáda) + mechanický pojem atomu - Spinozova nekonečná substance rozložená v nespočetné bodové individuální substance. Monády: body (asi pod vlivem vynálezu mikroskopu), jednoduché (nemají části), síly, silová centra, duše (nejnižší ve stavu omámení, ale mají trochu paměť (když se psovi ukáže hůl, kterou byl zbit, utíká), vyšší (lidská) - mají reflexi a vědomí, nejvyšší (Bůh, monáda monád)

- nekonečné vědomí, substance, která není schopna omezení. Jedině tato substance M U S Í existovat, je-li možná. Individua (neexistují dvě stejné monády, každá zrcadlí skutečnost svým způsobem, nemají "okna" - nic do nich nemůže vstupovat ani vystupovat, vše je do nich vloženo božským aktem stvoření, nemohou zaniknout přirozenou cestou, pouze jedním rázem, nejdou změnit vnějším působením, z vnitřního principu podléhá každá monáda kontinuální změně = afekty monády - malé percepce. Smrt - závrať bezvědomí, nic definitivního (stejně jako jednoduché monády). Činnost monády - zřetelné percepce, trpnost - zmatené percepce. Monády vznikají vyzařováním božství. Všechny světy - perspektivní (zmnožené) pohledy monád na jeden svět. Složené věci napodobují jednoduché. Každá stvořená monáda zrcadlí celý vesmír, proto i duše představuje celý vesmír. Neexistují úplně odloučené duše ani čistí duchové bez těla. Jedině Bůh je zcela netělesný. Neexistuje úplné zplození ani úplná smrt. Vyšší třída živočichů - semenní (heterosexuální). Semenní živočichové mají výsadu být duchy. Suma Duchů tvoří Boží stát. (Bůh k nim má vztah jako otec k dětem) Principy: princip sporu (pravdivé/nepravdivé), princip dostatečného důvodu. Pravdy: rozumové (nutné), faktové (nahodilé, možný opak). definice, axiómy, postuláty. Poslední důvod věcí spočívá v substanci, která ho má sama v sobě, v Bohu. Každá monáda má svůj vlastní svět představ. Mezi všemi substancemi je předzjednaná harmonie - způsobuje harmonii mezi působícími a finálními příčinami. Bůh jako architekt světa / vladař státu duchů. Dokonalá spravedlnost.

Příměr k hodinám - shoda mezi nimi (buď jedny závisí na druhých, nebo mechanik stroje stále reguluje, nebo jsou udělány tak dobře, že odchylka není možná). Theodicea - Bůh stvořil nejlepší z možných světů (jinak by to muselo odporovat jeho vševědoucnosti, všemohoucnosti, nebo neskonalé dobrotě). Zlo - metafyzické, fyzické, mravní - svět není dokonalý, protože jinak by byl jako Bůh.
 
 

OSVÍCENSTVÍ:

Anglický empirismus

John Locke 1632 - 1704 Kritizuje historický důkaz Boha. Vrozené ideje neexistují, všechny ideje pocházejí ze zkušenosti. I. Vnější zkušenost (sensation) Do vědomí přichází pouze kvality (substance) a) primární - rozloha a tvar těles, počet, pohyb a klid b) sekundární - barva, vůně, teplota, chuť... Vnitřní zkušenost (reflection) - vědomí reflektuje samo sebe. Obě zkušenosti mohou působit společně (rozkoš, bolest). Složené ideje - mody (počet, prostor, trvání), substance (Bůh, duch, těleso), vztahy (identita a různost, příčina a účinek, prostor a čas) - kromě hmatu jsou všechny smysly subjektivní, sekundární. Rozloha, pevnost a pohyb jsou objektivní.

Berkeley 1685 - 1753 "Pojednání o základech lidského poznání" - vše je jen fenomén našeho vědomí, kromě ducha nic neexistuje - důsledný idealismus. Všechny ideje přicházejí od Boha, který dává všem stejné.

David Hume 1711 - 1776 Existují kolektivní omyly lidského ducha (všech lidí) - týkají se tělesné substance i ducha, ze světa potom už zbývají pouze představy. Útočí proti dogmatickým filosofům, metafyzikům. Deismus - rozumové náboženství. Trad. náboženství podrobeno rozumové kritice. Myšlenka tolerance (listy o snášenlivosti).
 
 

FRANCOUZSKÉ OSVÍCENSTVÍ

Montesquieu 1689 - 1755 Perské listy, Úvahy o příčinách velikosti a pádu Římanů, Duch zákonů Rozdělení státní moci na exekutivní, legislativní a soudní.

Francois Marie Arouet (Voltaire) 1694 - 1778 Filosofické spisy o Angličanech, Základy Newtonowy filosofie, Esej o mravech a duchu národů, , Filosofický slovník, příspěvky do Encyklopedie, Pojednání o snášenlivosti. Pozitivní představa náboženství - teismus. Encyklopedisté - Diderot, d°Alembert Jean Jacques Rousseau 1712 - 1778 Vyznání, Rozprava o vědách a umění, Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi, Společenská smlouva (nositelem suverenity je lid, hlasování, volnost-rovnost-bratrství), Emil. Osvícenské Německo - Friedrich Veliký, Gotthold Ephraim Lessing, Moses Mendelson..

Imanuel Kant 1724 - 1804 Přírodovědecké spisy - Všeobecná přírodní historie a teorie nebes (astrofyzika - odstředivá a gravitační síla, vznik světa kumulací hmoty stvořené Bohem). Fyzická monádologie - pouze síly vyplňují prostor ( - modern. fyzika). Sny duchovidcovi - proti spiritistovi Schwedenborgovi. Metafyzika - věda o hranicích lidského rozumu. Kritika čistého rozumu - nauka o elementech (estetika - smyslovost, logika - myšlení), metodologie (analytika - rozvažování, dialektika - rozum). Všechno poznání je a posteriori, vyplývá ze zkušenosti. Čistý rozum - je také a priori (např. matematika) - vždy musí platit nutně (bez vyjímky) a všeobecně. Soudy - analytické (co to je "např. koule"), syntetické (skládající "je zlatá").

Jsou možné syntetické soudy a priori? - základní otázka Kritiky čistého rozumu. Transcendentální u Kanta - "každé poznání, které se nezabývá předměty, nýbrž způsobem našeho poznávání předmětů, pokud má být možné a priori". Jiný překlad: Nezabývá se předměty, nýbrž našimi pojmy apriori o předmětech (t.j. zabývající se naším zkoumáním transcendentního). Transcendentální estetika - smysly nám poskytují názory, jediné reálné je rozlehlost v prostoru (umožňuje geometrii) a čas (umožňuje aritmetiku). Transcendentální analytika - smyslovost a rozvažování (Verstand) v poznávání spolupůsobí. Jak dospívá myšlení k pojmům? Transcendentní - opak imanentního, to, co je mimo věc. Transcendere - přesahovat, překračovat. Kategorie - formy soudů (kvantiva (všeobecné - jedinečné)), kvalita (kladné, záporné, nekonečné), relace (podmíněné, nepodmíněné, vylučující(buď-anebo)), modalita (domnívající se, tvrdící, nutné); - formy tvoření pojmů - kategorií.
 
 

INVENTARIUM ČISTÉHO SPEKTAKULÁRNÍHO ROZUMU

K poznávání patří:

I. látka (počinek) - je dána smyslovostí a posteriori

II. formy - jsou a priori v poznávací schopnosti

a) forma smyslovosti (prostor, čas)

b) forma rozvažování v širším smyslu (způsoby spojování) - rozvažování v užším smyslu (kategorie), určující soudnost (subsumce), teoretický rozum (ideje psychologická (duše), kosmologická (svět), teologická (Bůh) Rozum nemůže dokázat obecné metafyzické ideje - Bůh svoboda, nesmrtelnost! Založení metafyziky mravů, Kritika praktického rozumu Rozum je autonomní / heteronomní. Maxima - zásada platící pro konání jednotlivého člověka. Zákony - určují vůli každého člověka. Hypotetický imperativ - tak máš jednat. Kategorický imperativ - tak musíš jednat. Svoboda vůle - z kategorického se stává hypotetický. Můžeš, neboť máš! Vlastní já si je vědomo morálního zákona, empirické já má zavrženíhodné žádostivosti. Povinnosti, ty vznešené, velké jméno... - jen v ní je jednání mravné. Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství. Náboženství v mezích pouhého rozumu - cítíme Boží existenci (rozumově ji nemůžeme dokázat) kvůli spravedlnosti a existenci dokonalého štěstí, které je na zemi nedosažitelné. Kritika soudnosti (Kritik der Urteilskraft) Soud - přiřazení (subsumce) - objektivní (účelnost života)

a subjektivní (estetika). Svět je zákonitý, ale jeho zákony do něj vnášíme my sami. Metafyzika mravů - nauka o právu (státní), nauka o ctnosti (jedincovy povinnosti k sobě samému).
 
 
 
 
 
 

Störig s. 318

Romantika a německý idealismus
 
 

KANTOVI PROTIVNÍCI:

Friedrich Schiller 1759 - 1805 Filosofické listy, O půvabu a důstojnosti, Listy o estetické výchově lidského rodu, O naivním a sentimentálním

básnictví.

Johann Goethe Maximy a reflexe, Faust, Vilém Meister, Báseň a pravda. Hmota a duch (tělo a duše, rozloha a myšlenka) jsou aspekty jednotné a věčné přírody - Boha, která si v člověku uvědomuje sebe samu.

Johann Georg Hamann (1730 - 1788) Jazyk je klíčem všeho, pojítkem mezi idealismem a realismem.

Friedrich Heinrich Jacobi 1735 - 1819

Johann Gottfried Herder 1744 - 1803 Ideje k filosofii dějin lidstva (o vesmíru, země je jen jednou z hvězd), Dopisy na podporu lidskosti, Rozvažování a skutečnost, Rozum a jazyk, Metakritika ke kritice čistého rozumu. Důraz na jazyk, bojuje proti Kantovu dualismu mezi smyslovostí a rozvažováním.

Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher 1768 - 1834 Řeči o náboženství ke vzdělancům mezi jeho opovrhovateli - náboženství je nazíráním a citem, ne myšlením a jednáním.

Johann Gotlieb Fichte 1762 - 1814 (Vzpoura svobody) Řeči k německému národu (mravní obroda národa), Vědosloví, Návod k blaženému životu (štěstí - pocit uspokojení ze splněné povinnosti, Bůh je mravní řád tohoto světa,

neexistuje transcendentno), Pokus o kritiku všeho zjevení (pokládáno nejprve za Kantovo dílo), O důvodu naší víry v boží vládu, Požadavek, aby panovníci vrátili svobodu myšlení, kterou dosud potlačovali. Idealismus - vykládání světa z představy X materialismus - vykládání světa ze zkušenosti. Počátkem filosofie je myslící subjekt. Ten musí růst proti vlivům okolností. Já (teze) - ne-já (antiteze) - částečné já, částečné ne-já (synteze). Stát je povinnen vychovávat. Existuje jen ideální, duchovní já ve své svobodě Realita světa je dána jen v našich představách. Ale člověk je rozpolceností

absolutnosti a konečnosti (neexistence reality by nakonec zničila všechno). Místo absolutního já se nakonec objevuje absolutní Bůh. Subjektivní idealismus.

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling 1775 - 1854 (zamilovanost do absolutního) Ideje k filosofii přírody, O světové duši, Přednášky o metodě akademického studia Filosof německého romantismu, mysticko-náboženská orientace pod vlivem Baadera a potažmo i Jakuba Boehma. Protiváha Hegelovu racionalismu, až dogmatismus. Filosofie identity - duch je výtvorem přírody, je shoda, identita mezi subjektem a objektem. Příroda je jednotný celek, její podstatou je živoucí prasíla (tedy ne shluk atomů) - kořeny této myšlenky u Spinozy, duch je tedy do přírody začleněn. Příroda je skrytý Bůh. Svět a já, reálno a ideálno, nevědomé a vědomé působení je jednotné. Ale i polarita. Hloubkou světa je sebeuskutečňující se Bůh, se světem nakonec

splývající. Objektivní idealismus. Georg Wilhelm Friedrich Hegel 1770 (Světový duch osobně) Fenomenologie ducha, Věda o logice, Encyklopedie filosofických děl, Základy filosofie práva ...temné nemusí být vždy beze smyslu... Dialektika - teze a antiteze je spojena na vyšší rovině, aufgehoben (zrušena, zachována, pozdvižena), v syntezi ztrácí teze a antiteze svůj protikladný charakter. Dialektika není pouze logická, ale i ontologická a metafyzická (samopohyb skutečnosti). Aufheben - sebrat, zdvihnout ze země cosi, co leží před námi. Absolutní idealismus. Logika není pouze věda o formách a zákonech myšlení, ale též zkoumání ducha, ideje v čistém stavu bytí sama o sobě. Neplatí zde formální logika - princip identity, sporu a vyloučeného třetího. Bůh je absolutní duch a svět je způsob, jak se Bůh představuje, proto je celý svět duch. Vývoj ducha je vystoupením ze sebe, rozložením a současně návratem k sobě. Říše ducha: - subjektivní duch - individuum, uvědomuje si sám sebe, ale náleží k přírodě. - objektivní duch - rodina, společnost, dějiny (nauka o obj. duchu - etika, vyšší, objektivní řád) - absolutní duch - navrátil se z jinobytí a je plně u sebe (umění, náboženství, filosofie), vyjadřuje soulad mezi subjektivním a objektivním duchem. Dějiny - nejedná jednotlivec, ale absolutní duch skrze

jednotlivce jako svůj nástroj. Dějiny jsou sebevývojem absolutního ducha. Velký světodějný proces, kterým musí projít jednotlivá individua. Filosofie dějin.

Artur Schopenhauer 1788 - 1860 (zlý pohled) Svět jako vůle a představa (svět je moje představa, celá skutečnost existuje především jako skutečnost člověkem si představovaná, bezprostředně dány jsou jen představy o věcech, svět nemá opravdové bytí, jsou jen volní ideje (navazuje na Platona) věcí; svět je tvořen pravůlí, podstatou člověka je jeho vůle a schopnost vzepřít se pravůli dějin), O vidění a barvách, O vůli v přírodě, Dva základní problémy etiky, Kritika Kantovské filosofie Základem lidského života je mnohatvárné utrpení. Svět je ten nejhorší možný. Utrpení - nouze, nuda, osamění, zápas. Mírnění utrpení je možné spoluutrpením, protože vše má počátek v původní pravůli. Estetická cesta vykoupení - génius a umění. Etická cesta vykoupení - popření vůle. Odvrácení našeho zraku od vlastní bídy k těm, kdo překonali svět. David Friedrich Strauss - historická kritika. Život Ježíšův,

Křesťanská věrouka, Stará a nová víra (panteismus).

Ludwig Feuerbach 1804-1872 Podstata křesťanství, Přednášky o podstatě náboženství, Teogonie (původ bohů). Náboženství - dětský sen lidstva, po osvobození kulturou a vzděláním nastane pravý život. Člověk je sobě mírou všech věcí, veškeré skutečnosti. Bůh je já, jehož se člověk zřekl.

Tajemstvím teologie je antropologie. Bůh je ve fantazii ukojovaný pud člověka.

Sören Kierkegaard 1813 - 1855 Buď anebo, Stadia na cestě života, Strach a chvění (obětování Izáka - rozpor mezi konkrétní úlohou a obecným

otcovstvím a zákazem vraždy), Pojem úzkosti, Deník svůdce, Nemoc k smrti, Zacvičování v křesťanství, časopis Čas, Současnost. Náboženský vztah k otci, erotický k Regině Olsenové. Jeho posláním je vymanit člověka ze systémů, jimž podléhá. Protiklad ne svobody a nutnosti, ale svobody a viny.

Současnost (recenze k románu Dva věky) Niternost - vlastní aktivitou se zbavit sebezastupování. Revoluční doba je bytostně kultivovaná, zanícená, niterná, důstojná. Bojuje proti mase, prohlášení x lidí, přesvědčená až k vášni, reaktivní. Současnost je bytostně rozumová, reflexivní, nezajímavá, netečná, dialekticky virtuozní v reflexi. Charakter je to, co je vyryto (CHARASÓ). Reflexivita - virtuozita ve zdůvodnění. Anticipace, podobenství o bruslaři, dav nezúčastněných diváků, veřejnost. Etablace X význačnost. Nivelizace. Reformace má začít tím, že každý reformuje sám sebe. Tlachání - zrušení zaníceně disjunktivní diferenciace mezi mluvením a mlčením. Jednání "z principu" ruší zaníceně disjunktivní diferenciaci důstojnosti. Povrchnost - zrušení rozlišování mezi skrytostí a zjevením. Koketérie - zrušení rozlišování mezi bytostnou láskou a prostopášností. Reflexe sama není nic zhoubného, ovšem v současnosti jí je příliš mnoho. Subjektivita je pravda - získat pravdu nemá smysl, jestliže se nedotýká existence a nepřeměňuje ji. Základní situace každého člověka - úzkost a zoufalství jako v nemoci ke smrti. Úzkost rozkládá skutečnost ve spleť stísňujících možností a je v ní tedy svoboda. To strašné, co je člověku vyhrazeno, je volba, je svoboda. Estetické stádium - nevyužívání možností, užívačnost, nečinnost, nezávazné experimentování. Etické stádium - skutečné rozhodování. Náboženské stádium - člověk není jen sám svůj, je konečný i nekonečný. Stojí jako jednotlivec před absolutním nárokem Boha. Člověk musí být zakotven ve věčném. - To je útěcha. Touha po neustálé reflexi, která brání jednání, přivádí

člověka do neštěstí. Ze všech je publikum, charakteristikou je žvanění a tlachání. Praktické konkrétní otázky - ne zda to či ono je správné, ale zda já jako jedinec mám konat to či ono. Existence - nejniternější, neuchopitelné osobní jádro každého člověka, vztah, který se vztahuje k sobě samému. Naplněný okamžik je syntéza konečnosti s nekonečností. Časopis Okamžik - boj proti oficiální církvi. Filosofické drobky Pojem pravdy Kierk. a Sokratovy se liší v okamžiku rozhodnutí, obrácení, paradoxního pochopení vlastního

hříchu, který není jen nevědomost. U Sokrata je žák pravdou, na kterou se jen musí rozpomenout a učitel "porodním dědkem". Poměr rozumu a paradoxu - přijmutý střet - šťastný, odmítnutý - nešťastný. Okamžik a paradox byly díky Božímu příchodu. Podmínka, kterou Bůh dává - víra. Touto podmínkou se liší třeba nezúčastněný současník Boha s učedníkem x-té generace, který tuto podmínku dostává. Naším úkolem je předat další generaci zprávu o naší podmínce. Na pravdu si nelze vzpomenout, jak tvrdil Sokrates, ani ji nelze vyvinout vědecky (Hegel), lze ji pouze dostat jako podmínku od Boha. Následníci - Barth, Bultmann, Gogarten, Heideger, Jaspers.

Friedrich Nietzsche 1844 - 1900, jeho dědeček napsal spis Stálé trvání křesťanství, k uklidnění při současném kvašení. Zrození tragédie (génia?) z ducha hudby, Lidské, příliš lidské, Ranní červánky, Radostná věda, Tak pravil Zarathustra, Vůle k moci, pokus o přehodnocení všech hodnot (nedokončeno), Mimo dobro a zlo, Genealogie morálky, Případ Wagner, Soumrak model, Antikristus, Ecce homo - vše sbírky geniálních aforismů či postřehů. Sokrates (apolónsky) pohrdá instinkty, oslavuje vědomí, učení, že jen to, co je vědomé, je také dobré. Je to nepřítel Dionisia a vrah tragédie. Z něj vyrůstá alexandrijská kultura, nafoukaná, vzdělaná, mýtůprostá, vzdálená od života, ve které zvítězily optimismus a víra v rozum, praktický a teor. utilitarismus, který je stejně jako demokracie symptomem slábnoucích sil. Ovlivněn Schopenhauerem, filosofie vůle. Hlásí se k Herakleitovi (svět vzniká a zaniká, prasíla, pramoře). Kořen jistě také Maciavelli. Anti-moralistický, morálka pánů dobrý/špatný, otroků dobrý/zlý, Židé - otrocká vzpoura morálky, anti-demokratický (morálka anglických obchodníků, eudaimonismus ( chtít co největší dobro pro co největší počet lidí), škodí životu, protože brání prosazování se nejlepších), -socialistický (vykořisťování je podstatou života), -feministický, -intelektualistický (intelekt je pouhý služebník vůle a instinktu), -pesimistický, -křesťanský (křesťanství proměnilo tento svět v slzavé údolí), -humanitní, -soucitný (ambivalentní). Individualismus. Kult hrdinů. Obdiv k válce. Nutnost otroctví podřízených, poprava nemocných... Pohrdal nacionalismem. Nebyl rasista - snad? Oslava barbarství.

Člověk je provaz mezi zvířetem a nadčlověkem. Nietzsche - osamělec. Básník. Psycholog skrytých pohnutek. Němec. Křesťan. Prorok (zánik starých hodnot). První dal slovu život čarovně zvonivý zvuk zlata. Heroický optimista. Nietschovy chyby (dle Manna): Instinkt a intelekt nejsou nepřátelé, obojí slouží k životu. Morálka slouží životu, etika je ochrana života (morální Židé proti estetickým a asketickým Řekům). Ne morálka, ale krása je spojena se smrtí, proto Židé přežili až dodnes, zatímco Řekové zmizeli ze scény dějin po pár směšných stoletích. Přecenění války - to negativní na ní převáží to pozitivní. Naproti tomu připravenost k válce je potřeba - Mnichovský mír projevem její nepřipravenosti. Sókrates - člověk lůzy. Duch se stává velbloudem (stadium úcty, víry v ideály), velbloud lvem (rozbití tohoto stadia) a lev dítětem (přitakání životu). Apolónské, míra a řád, v neustálém

zápase s Dionýsovským principem zničení a tvůrčí mohutnosti. Z toho vzniká tragédie - největší výkon řectví. Nihilismus - úpadek současné doby. Svobodný duch. nezávislost, čas pouště. Život a příroda rebelují vůči morálce kvůli její

pravdivosti. Vůle k moci - sebe-sama-tvoření a sebe-sama-ničení.

Karl Marx 1818 - 1883 Maturitní písemka na téma Sjednocení věřících v Kristu. Německá ideologie, Kapitál, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva, Rýnské noviny V Bruselu založil před 1848 1. komunistickou stranu světa - 17 členů. Filosofie dějin, soukromé vlastnictví, proletářská revoluce atd. Karl Jaspers 1883 - 1969 (filosofie existence, plodné ztroskotání)

Psychologie světonázorů, Filosofie, Duchovní situace doby, Otázka viny, O pravdě, Velcí filosofové, Atomová bomba a budoucnost člověka

Zdroje - Kierkegaard, Schelling, Plótinos, Bruno, Spinoza, Nietsche, Kant.

Bytí je neuchopitelné určitými kategoriemi, obemykající. Naše bytí (v čase, vědomí, duchovno) musíme překračovat k existenci, transcendenci a v používání rozumu. Člověk je

možnost. Jako celek leží mimo jakoukoliv uchopitelnou možnost objektivizace, protože v sobě nachází svobodu. Budoucnost nezáleží na abstraktním zákoně, ale na odpovědnosti a činech lidí. Svoboda není ani dokazatelná, ani vyvratitelná, projevuje se pouze v praxi (ne vhledem, ale činem). Ve svobodě může člověk sám sebe buď uchopit, nebo minout - existenciální svoboda. Existence není bytí, ale je možnost bytí. Ale člověk se dostává do chvílí, kdy už není svobodný, kdy je zapleten do nezměnitelného osudu (např. vlastní smrt). Pakliže tuto chvíli nihilistického zoufalství vydrží a přitaká nepochopitelnosti své existence, dospěje ke své vlastní existenci - darovaný skok ze strachu ke klidu (bytí ve ztroskotání). Darující je transcendence, Bůh (obemykající všeho obemykajícího). Transcendence se vyjevuje pouze existenci. Filosofická víra bez zjevení - Bůh a transcendence jest a dost. Cíl neznáme. Existence - komunikace - dějinnost.

Martin Heidegger 1889 - 1976 (rozvinutí otázky po bytí) Bytí a čas 1927, Sein und Zeit - Pavel Chvatík, Kouba, Petříček jr., Němec Heid. Von Wesen der Wahrheit 1. fáze H. - existence je něco pouze lidského = Sein u. Zeit 2. fáze - Nietsche, Hoelderin, presokratici - náboženskost je mytická věc - essence předchází jsoucno, člověk - bytnost předchází essenci, která se projevuje pobyt = dasein (spolu-pobyt); pobyt není subjekt Pobyt je vrženost, co je mi dána, je v čase a v naladění (Befindlichkeit) Jsoucno se ve světě vyskytuje. Jak je pobyt normálně? Ne v mezní situaci. Co je metafyzika?, O bytostném určení pravdy, Výklady k Hoelderinově básnictví, Lesní cesty, Co je filosofie, cosi o Nietzschem. Co je smysl bytí (ontologie)? Člověk, místo rozumění bytí žije v možnostech a z možností, na něž sebe rozvrhuje. "Bytí ve světě" a "spolubytí s jinými." Transcendence lidského pobytu - když se člověku skrze něj otevře, zjeví svět. Existence - ne jen holý pobyt, ale vyvstávání ze sebe samého. Základní nálada - úzkost z nicotnosti člověka a věta, člověk je vržený do smrti. V přijetí toho se člověk uskutečňuje, existuje. Člověk je místo rozumění bytí. Není autonomní bytost, existuje pouze v souvislosti s bytím. Čas není objektivní, je časovostí lidského pobytu. Způsobem lidského bytí na světě je obstarávání, základní dimenzí je

úzkost. Smrt je už obsažena v životě. Pobyt nemá svůj konec v čase, nýbrž existuje konečně. Bytí lze vysvětlit jen z bytí. Je rozdíl mezi bytím a jsoucím. Bytí - zjevenost, neskrytost. Jsoucí - stojící ve světle, ukazující se. Bytí - tento proces světlení. Bytí je dějící se neskrytost. Bytí se stává, bytí je dějící se zjasňování. Bytí je kvůli sobě samému, není to jen produkt

člověka. Člověk naslouchá volání bytí a zjišťuje, že je pastýřem bytí. Musí pomáhat bytí k řeči. Pak noc boží dálky, v níž současnost žije, bude překonána. Pak se snad zjeví nový bůh ve světle bytí. Proti Platónovi - bytí není jen

bytí věci o sobě. Ontologická diference - rozdíl mezi vším jsoucnem na jedné a bytím na druhé straně. Pravda je neskrytost. Zjevování světa se děje odhalením ničeho. Nic nicuje, nevychází od člověka, ale přepadá ho. Nihilismus - dějiny nepřítomnosti bytí.
 
 

BÁSNICKY BYDLÍ ČLOVĚK - překlad Ivan Chvatík Věc (Das Ding) Blízkost - bytostné jádro věci nelze nalézt bezprostředně. Něco samo-statného je před-mět, který stojí před námi. Džbán jako věc, předmět. Věcnost věci - je nádobou. Podoba - eidos, idea. Bytnost věci - džbán je prázdno, pojímající

nic. Hrnčíř utváří prázdno. Představit si člověk může jenom to, co již napřed samo sebe prosvětlilo, a v tom světle, které si s sebou přineslo, se mu ukázalo. Džbán pojímá a udržuje to, co se do něj nalévá. Pojímá pro vylévání, pro nalévání hostům. Tento souhrn tvoří teprve bytnost hostinného nalévání, jež nazýváme pohoštění, dar. Nalévat = obětovat úlitbu (giesen). Dar nalévaného je hostinným darem, nakolik dává prodlévat základní čtveřici - zemi a nebi, božským a smrtelným. Prodlévání uvlastňuje, přivádí čtveřici do světlého pole toho, co je jim vlastní. Dar nalévaného shromažďue dvojité pojímání - to co pojímá, prázdnotu a lití jakožto obdarování. Toto rozmanité, a přitom jednoduché shromažďování je bytování džbánu. Věc

bytuje tím, že věcní, věcnění shromažďuje. Vieca - shromáždění, kde se má projednat nějaký sporný případ. Řecké ov - res - to, co odněkud vzešlo. Svět bytuje tak, že světuje. Bytí není identické se skutečností. Metafyzika to poněkud vyjádřila učením o modalitách (možné, skutečné, nutné). Myšlení bytí ve smyslu odpovídání je velice bludná a nuzná věc. Přesto je myšlení asi cesta nevyhnutelná, cesta, která nechce být cestou spásy a která nepřinese novou moudrost. Je to polní cesta (Feldweg). Řeč - Die Sprache Myšlení si pokouší učinit představu o tom, co je řeč obecně. Obecné určení, které platí pro každou věc, se nazývá bytnost. Mluvit znamená vyjadřovat. Mluví člověk a vždy nějakou řečí. Řeč je představováním a předváděním skutečného

a neskutečného. Řeč mluví sama za sebe. Též názor - řeč je původu božského. Řeč mluví sama ze sebe. Přivolává přítomnost, přítomnost toho, co leží před námi, do nepřítomna ukrytou přítomnost. Zve věci, aby se jako věci týkaly nás lidí, volá je do jejich věcnění. Vroucná prostoupenost světa a věci bytuje v mezi rozmezí, roz-dílu (v básni práh - vnějšek a vnitřek se v něm prostupuje). Rozdíl vynáší svět k jeho světování a věci k jejich věcnění. Rozdíl je pro svět a věc tím, co uvlastňuje věci k tomu, aby utvářely svět, co uvlastňuje svět k tomu, aby skýtal věci. Řeč mluví, zvouc vyzvané věc a svět, aby přišly do pomezí rozdílu. Řeč mluví jako souzvon ticha. Ticho tiší, vynášejíc svět a věci k jejich bytování - událost uvlastnění rozdílu. Způsob, jakým smrtelní, povolaní do roz-dílu z něj samého, mluví, je odpovídání.Člověk mluví jen odpovídaje řeči. Každé pravé naslouchání v sobě potlačuje to, co by chtělo říci samo.

Básnicky bydlí člověk ...dichterisch wohnet der Mensch... Pln zásluh, leč přece básnicky bydlí člověk na této zemi. Tvoření - poiésis (poiein - činit). Bydlení spočívá na básnění. Řeč vládne člověku, ne člověk řeči. Člověk mluví až tehdy, když odpovídá řeči, poslouchaje její nápovědy (Zuspruch). Člověk se sice hojně zasloužil, ale teprve básnění ho přivádí na zem. Básnění a myšlení se setkávají jen pokud zůstávají ve své bytnosti rozdílné - soupatřičnost různého. Ve výtěžku z vydržení rozdílného zasvítá shromažďující bytování téhož. Člověk má vyměřený roz-měr mezi nebem a zemí. Bytnost dimenze je prosvětlený a tudíž průchodný výměr onoho "mezi", onoho vzhůru k nebi jakožto dolů k zemi. Básnění je měření. V básnění se vlastním způsobem děje to, čím veškeré měření ve své bytnosti jest. Podstatu obrazu je, že nechává něco spatřit. Co je to - filosofie? Was ist das - die Philosophie? Filosofie je vlastní strážkyní naší ratio, nepatří do ní pocity. Existuje pouze západní filosofie. Vědy mohly dnes vtisknout specifický ráz dějinám člověka na celé zemi právě proto, že pocházejí z nejvnitřnějšího, t.j. filosofického běhu západoevropských dějin. Nejen nač se tážeme, ale i způsob, jakým se tážeme: Co to je - ti estin? Logos, legein - vykládat. Filotimos - ctižádostivý. Filosofos prvně u Herakleita. Filein logos znamená odpovídat mu. Herakleitos - všechno je jedno v bytí. Heraklétos a Parmenidés nebyli ještě filosofy, protože byli většími mysliteli. Aristotelés: "A tak je tedy odedávna a také nyní a stále znovu to, za čím filosofie jde a k čemu nemůže nalézti přístup, otázka: Co je jsoucno (ti to on)?" Filosofie pátrá po tom, co je jsoucno jakožto to, co jest. Aristoteles: "Filosofie je teoretická povolanost prvního důvodu a příčiny." Filosofujeme tehdy, když se dostáváme s filosofy do rozhovoru. Platón: "Filosofovi je totiž v nebývalé míře vlastní tento patos (pocit, passion, vášeň, citové rozechvění, naladěnost, nastavení): údiv. Není totiž jiného vládnoucího počátku filosofie než tento." Descartes: "Co je jsoucnem, jež je opravdu jsoucnem ve smyslu ens certum? - Cogito ergo sum." Ego se stává sub-iectem. Výslovně převzaté a rozvíjející se odpovídání, které odpovídá promluvě bytí jsoucna, to je filosofie. Myšlení jakožto od-povídání slouží řeči. Aristotelés: "Bytí jsoucího dochází výrazu mnohým způsobem." Hebel - domácí přítel Hebel der Hausfreund

Johan Peter Hebel 1760 - 1826 Nářečí je tajemným pramenem každé zralé řeči. Co ukrývá duch pravé řeči? Nezjevné, ale nosné vazby k Bohu, ke světu, k lidem a k jejich dílům a veškerému jejich počínání. Domácí přítel - měsíc (podivuhodně zdrženlivý a zároveň bdělý svit, který všem věcem umožňuje vstoupit do mírného, sotva patrného světla), Hebel, básník. Bydlet - pojmenování toho, jak lidé na zemi, pod klenbou nebes putují od zrození ke smrti. Život smrtelných je bytostně určen a nesen slovem. Kázat - predicare - oznamovat, velebit to, o čem se promlouvá. Domácí přítel (Hebelův kalendář) chtěl své čtenáře přivést k přemýšlení. Vypočitatelná příroda jako doměle pravý svět strhává na sebe veškeré lidské přemýšlení a usilování a proměňuje lidská představování v pouhé kalkulující myšlení. Poklesla na úroveň pouhého nicotného výtvoru fantazie a neoslovuje už ani básníky. Stezka, která spojuje hlubinu naprosté smyslovosti s výšinami nejpronikavějšího ducha, je řeč. Principy myšlení Grundsaetze des Denkens Věta o totožnosti, o sporu a o vyloučení třetího. a=a, a X a, x je or a or ne-a. Tyto principy se nedají dokazovat. Geniální nejsou nápady podvědomí ani vzkypění citů, ale bdělá poslušnost dějinám, tkvící v ryzí svobodě schopnosti naslouchat. Dialektický proces je základní pohyb v celkové předmětnosti všech předmětů, t.j. v novověce chápaném bytí. Všechno, co jest, má ve svém základě rozpor. Hegel rozpor objevuje jako to, co sjednocuje a trvá. Principy jsou objekt, myšlení je subjekt kladení těchto

principů (Kant - "já myslím...").

Bertrand Artur Wiliam Russel 1872 - 1970 Principia mathematica, Lidské vědění Přírodověda má být vzorem i pro filosofii, nikoliv morálka či náboženství. Čím dál tím více se blížil pozitivismu. Logická problematika. Vztahová logika - znakový jazyk. Hodnota filosofie spočívá v nejistotě, kterou s sebou přináší. Přírodní zákony zjišťované zkušeností jsou jen pravděpodobné - slunce pravděpodobně ráno vyjde. Univerzálie (jisté) jsou pojmy, které jsou jen ve vědomí - např. matematické. Odmítá zkoumání metafyziky - Boha, svobody, nesmrtelnosti. Nedogmatická etika - nutnost uspokojení vlastních přání (sám měl postupně 4 ženy). Altruismus, velké politické nasazení. Starost o zachování lidstva. "To nejdůležitější, co svět potřebuje, aby byl šťasten, je vhled."

Ludwig Wittgenstein 1889 - 1951 Tractatus logico-philosophicus Svět je veškerost faktů, které se projevují ve smysluplných větách. Fakta (věčné stavy) - např. "stůl je hnědý". Vše se dá vyjádřit jednoduchými větami. Jejich analýzou pochopíme svět. Věta ukazuje logickou formu skutečnosti. Účel filosofie je logické objasnění myšlenek. - Všechno může být myšleno a vysloveno jasně. Platí jen pro přírodní vědy, metafyzické otázky i odpovědi jsou zavrženy, protože nejsou ani jasně myslitelné, ani vyslovitelné. O čem se nedá hovořit, o tom se musí mlčet. Naše životní otázky tím nejsou dotčeny. Jsou nemyslitelné a nevyslovitelné. Účelem filosofie je oddělit myslitelné a tím nemyslitelné. Má ohraničit nemyslitelné zevnitř myslitelným. Existuje ovšem nevyslovitelné, to ukazuje, že je mystické. Není pochopitelné, ale přece se ukazuje. Mystické:

- etické

- život (Řešení této hádanky života v prostoru a v čase leží

mimo prostor a čas.)

- já (Subjekt nepatří ke světu, nýbrž je hranicí světa. Já,

to já je hluboce tajemné.)

- svět jako celek ve své existenci (Nikoliv jak svět je, je

mystický, nýbrž že je.)

- smysl světa (Musí ležet mimo něj.)

Věřit v Boha znamená chápat otázku po smyslu života, znamená

vidět, že život má smysl. Bůh se ve světě nezjevuje. Je, jak

všechno je. Jsme v určitém smyslu závislí a na čem jsme

závislí, lze nazvat Bohem (osudem, světem nezávislým na naší

vůli).

Filosofická zkoumání

Odmítá, že svět je soubor fakt a navzájem atomických věčných obsahů. Odmítá ideál nepodmíněné exaktnosti - slova a věty jazyka jsou obvykle víceznačné. Kdo chce vědět, co toto slovo znamená, musí sledovat, jak se ho používá - to je jediný způsob, jak poznat jeho význam. Jak slovo funguje, se

nedá uhodnout. Musíme vidět jeho použití a z toho se poučit. Převádíme slova z jejich metafyzického zpět na jejich běžné používání. Filosofie je boj proti začarování našeho rozumu jazykovými prostředky - např. v tom, že se všeobecné pojmy duch, nic... nazírají jako věci, nebo že se v platónském smyslu předpokládá, že existuje nějaká podstatnost, kůň, na kterém by se měli účastnit všichni koně. Rozhodující nejsou totožnosti, ale rozdíly. Životní formy, nichž se slova vyskytují v různých významech, nazývá Wittgenstein "jazykové hry". Jazyková hra s nepřesnými pravidly - jsme uvězněni v médiu jazyka a nikdy z něj nedokážeme zcela vyjít. Úkol filosofie je starost o to, aby se vyhnula pastem, které ji staví do cesty jazyk. Záchrana spočívá v objasnění a zobrazení jazykových her. Filosofie je popisem použití slov. Na místo vysvětlování musí nastoupit popis. Tradiční filosofie má zaniknout. Emanuel Rádl - Útěcha z filosofie Titul převzaný z Boethia. Na závěr dvě podobentsví o ideách: Ideje jsou bílí ptáci, sídlící na břehu jezera. Lidé si myslí, že jim patří, ale oni se zvednou a letí za svou královnou, která je posílá zpátky k jezeru - "co by tam bez vás dělali?" Úspěšný loupežník jde lesem a napadne ho idea, že by měl přestat loupit. Poslechne ji a změní svůj život. Daniel Kroupa - Křesťanská filosofie Filosofie, kterou dělají křesťané. Nesmrtelnost u Platóna (Sympozion) čtverá: Nesmrtelnost duše, nesmrtelnost v plození dětí, nesmrtelnost pomocí slávy, nesmrtelnost v nacházení jednoty, pravdy, podstaty věcí - ideje (v Platonově pojetí Sokrates). Filosofovat - poznat, že sám nemáš to božské, rozbíjet sklon činit sama sebe bohem. Justin - v Platónovi je prvek Božího zjevení (logos spermaticos?). Křesťanství se vtělilo do prostředí řecké filosofie. Oddělení křesťanství od filosofie nebo řecké kultury a řeckých nánosů je nemožné.

Hejdánek: Pravda a víra Víra nesmí obcházet pravdu, a naopak i filosofie potřebuje víru, neboť ta ji dovoluje slyšet hlas pravdy a uvědoměle na něj odpovědět. Filosofie je kusem světa, který má víra usilovat zvládnout ve jménu pravdy, v němž má víra všemi svými silami uplatňovat vládu pravdy. Křesťan musí být na úrovni současné filosofie. Je třeba vybudovat filosofii, která by vycházela z principů křesťanské víry a vedla pojmovou diskuzi o základní křesťanské pravdy. Spojení současné filosofie a teologie by mělo vést ke konečné desakralizaci světa. Potřebujeme filosofickou reflexi víry, která bude stálou láskou k pravdě. Bytí: (definice z filosofického slovníku) Filosofická kategorie označující existenci objektivního světa nezávisle na vědomí. OUSIA - esence - podstata - bytnost Existence: Filosofický výraz označující vše, co existuje, je reálné. Substance: To, co trvá, stojí, "pod, za" vším (bůh, u idealistů duchovní princip, u materialistů hmota). dedukce X empirismus Problém a idea křesťanské filosofie

Emil Brunner - Offenbarung und Vernunft 1. Křesťanství, i když samo není filosofií, na filosofii mocně působilo a existuje mnoho křesťanských filosofů.Kdo chce myslet pravdivě, musí se přitom řídit filosofickými pravidly, protože rozum a pravda je jen jedna. 2. Bartianismus: Vedle Slova Božího už není nic, co by bylo třeba zvěstovat. Existují otázky, na které odpovídá pouze Bible, ale i otázky, k jejichž řešení je kopetentní pouze rozum, nikoliv víra (geometrie, matematika, fyzika...). Je ale také celá řada "meziproblémů", na jejichž řešení se musí podílet jak víra, tak i "pouhý rozum". 3. Kde má tento rozum své hranice? Odborníci ze všech oborů mají své oprávnění a Kristus nepřišel proto, aby je posuzoval. Křesťanství odpovídá na otázky po království Božím a po totalitě lidské existence. 4. Stvořitel dal lidem schopnost poznat svět v jeho bytí. Ale svět má také tajný, lidem nepoznatelný vztah k Bohu. Hřích dává lidskému poznání zvláštní, neracionální hranici. Toto poškození je tím větší, čím blíže má k centru lidské existence. Tak je maximální v teologii, minimální v exaktních vědách a nulová ve formálních. 5. Křesťanská víra je něco zcela jiného, než filosofie. Je to osobní setkání mezi zjeveným Bohem a tím, komu se zjevuje. Filosofie proti tomu pracuje jen sama se sebou, s vlastním myšlením. Hraničními obory jsou všechny, které mají morální dosah (např. v historii pojem vinny a odpovědnosti). 6. Pro protestanty je ještě těžší pokoušet se o křesťanskou filosofii, než pro katolíky, protože se zbavují syntézy biblického a novoplatonského pojmu Boha. 7. Podstatný rozdíl mezi vírou a rozumem pro protestanta neleží mezi teologií a filosofií, ale už mezi vírou a teologií, tedy mezi aktem víry a jeho reflexí, ať už teologickou, nebo filosofickou. Každý systematik je filosof a teolog v jedné osobě. Teologem je, když se zabývá problémy, které se přímo vyskytují v Písmu. Filosofem, když těmi, jež jsou tam pouze explicitně. 8. Protestantská teologie je narozdíl od katolické profánní vědou, patřící do jedné řady s křesťanskou filosofií, právy, filologií... Evangelium Ježíše Krista je ovšem určeno k přemýšlení nejen teologům, ale i filosofům a jiným věřícím. 9. Křesťanská filosofie je možná proto, že křesťan nemůže a nesmí přestat myslet. Křesťanův rozum je vírou osvobozen od všech dogmatických filosofických systémů a navrácen původnímu určení. 10. Chybějící křesťanská filosofie (tím míní B. vposledku jakoukoliv neteologickou vědu) je v posledku specifikem německy mluvících zemí a je vážným nedostatkem. 11. Křesťanské myšlení se dostalo do fatální teologické izolace. Problémy světa jsou tak tragické, že potřebujeme křesťanské odborníky takřka ve všech oborech. Nikoliv teologie, ale filosofie má úlohu koordinace různých oborů. Proto potřebujeme křesťanskou filosofii, která by umožnila dvojí: Nutné sebeomezení teologie a současně útok křesťanské víry na všechny obory života.
 
 
 
 

FILOSOFIE

Literatura k 1. odborné zkoušce (příklady):

Platón - Obrana Sókrata

Abelard - Dopisy Heloise

Deckartes - Rozprava o metodě

Feuerbach - Podstata křesťanství

Jaspers - Otázka viny

Rádl - Útěcha z filosofie

Störig - Malé dějiny filosofie
 
 

Literatura ke 2. odborné zkoušce

Platon - Symposion

Leibniz - Monadologie

Kierkegaard - Současnost, Drobky filosofie

(Nietsche - Also Sprach Zarathustra (německy))

Heidegger - Básnicky bydlí člověk, (Už jen nějaký bůh nás

může zachránit (rozhovor pro časopis Spiegel))

Rádl - Útěcha z filosofie

Störig - Malé dějiny filosofie

Wilhelm Weischel - Zadní schodiště filosofie
 
 

Postavy, na které jsem se trochu více zaměřil - Kierkegaard,

Nietzsche, Heidegger.