Hasmoneovské období

I při nejlepší vůli tento text může obsahovat chyby, nespoléhejte tedy při učení pouze na něj!

1. Seleukovci v té době

Abychom si udělali jasno,jak vypadá vliv seleukovské říše, jen orientačně (přehled viz Řecké dědictví).

Demétrios II. bojuje se vzbouřeným generálem Tryfonem (=ten, který zavraždil Jonathana). Kromě toho se odhodlá k výpravě proti Parthům a vede ji tak nešťastně, že padne do zajetí. Místo něho tedy vládne jeho syn

Antiochos VII.Sidetés na to, jak špatnou má výchozí posici, když v zemi je vzbouřený Tryfon a u sousedů v zajetí vlastní otec, vládne dobře. Porazí Tryfona (který padne v boji), konsoliduje situaci v zemi a posléze se obrátí proti Parthům. V tomto boji ovšem padne a Parthové sami osvobodí a pošlou domů zajatého

Demétria II. který se podruhé ujímá vlády, tentokrát už náležitě zpracován a poučen, kterým směrem nemá výboje podnikat. Žel nemá nešťastnějšího nápadu, než místo Parthů vytáhnout proti Egyptu, s nímž žádné spory neměl. Egyptský Ptolemaios VII se mu odvděčí milým dárkem: vybere mladého schopného Egypťana, dá mu příhodné jméno Alexandr a prohlásí jej za adoptivního syna některého z předchozích Seleukovců. Příznačné je, že prameny nejsou ani jednotné, kterého - ono je to jedno. S podporou Egypta vystoupí tento protikrál proti Demétriovi, porazí ho (a když je Demétrios na útěku, někomu dojde trpělivost a zavraždí ho).

Tento z Egypta dosazený Alexandr ovšem příliš popularity nezíská, dostane se mu přezdívky Alexandr Zebinas (=koupený). Proti němu povstane syn zabitého Demétria (jiný než Sidetés, který už padl v boji) a to je

Antiochos VIII. Grypos, který jej odstraní, vládne s autoritou, ale od r 113a donucen se o vládu dělit se spoluvladařem:

Antiochos IX.Kyzikenos.
 
 

Tito všichni nastupují na trůn tak, že si jej musí vybojovat nebo vzápětí čelit nějakému protivníku. Proto je u nich takřka 100% dodržovaným zvykem, že hned při nástupu (při nástupních bojích) potvrdí privilegia Judska, aby si kryli záda. (K těm privilegiím patří naprosté osvobození od daní, nezasahování do vnitřních věcí a v podstatě tedy i formální samostatnost. Hasmoneovské Judsko je spíše v posici spojenců).

Jediný, kdo má dost času se pokusit o jakousi korekturu statu quo, je Antiochos VII.Sidetés, který při boji proti Tryfonovi byl dost silný na to, aby odmítl židovskou pomoc a po konsolidaci v zemi (resp. v jejím rámci) s velkou silou oblehl Jeruzalém. Právě na tomto střetnutí je ovšem vidět, nakolik už se doba změnila. Když Hasmoneovec Hyrkan kapituluje, ukáže se, že nikdo nezpochybňuje výsady Judska, nýbrž jde o násilím pripojená bohatá města Gazara a Joppe - a co víc, Hyrkan je nemusí vrátit, ale musí z nich platit daně.

Obléhání Jeruzaléma má další zvláštní rys: když Hyrkán žádá o příměří na období svátků, Sidetés bez váhání souhlasí a ještě pošle svůj příspěvek na oběti (srovnej vývoj od Antiocha Epifana)

=> v tomto boji nejde o svébytnost Židů, ale o dvě významná nežidovská města, která si Hasmoneovci neprávem uzurpovali, násilně judaizovali - a Seleukovci je ani nežádají zpět, nýbrž jen požadují z těchto dvou nežidovských měst daně.
 
 

Při obléhání ostatně došlo i ke zvláštní situaci, kdy Hyrkanos, ve snaze ušetřit potraviny, vyhostil z města všechny, kdo nebyli bojeschopní. Patří k základním zásadám obléhání, že Sidetés těmto lidem nedovolil opustit město (z téhož důvodu - aby dřív vyhladovělo) takže skupiny jeruzalémských obyvatel se potloukali na území nikoho mezi hradbami Jeruzaléma a liniemi obklíčení a spousta jich zemřela hlady, až nakonec Hyrkan ustoupil, a ty kdo zbyli naživu vpustil zpět do města.
 
 

Otázkou je, co si v takové situaci mysleli zbožní o Hyrkánovi, který způsobil obležení kvůli nežidovským městům a vlastním ekonomickým zájmům.
 
 
 

Dovolím si naposledy zmínit Šimona Makabejského a s ním i 1Mkk: když se jeden ze Seleukovských vládců naposledy pokusil uplatnit na Šimonovi nějaké územní požadavky, vzkázal mu Šimon:

= odpověď suveréna, která předznamenává sebe-vědomí nové dynastie a v jediné větě jako by završila vývoj od zoufalých povstalců ke svobodné vládě. Tím spíš je škoda, že neměl pravdu: to , co měl Šimon vydat a nebo z toho aspoň zaplatit daně a odškodné, byla města Joppe a Gezer
 
 
 

Nástup Jana Hyrkána byl značně dramatický: jeho otec a oba sourozenci úkladně zavražděni, on sám jenom se štěstím unikl najatým vrahům, jeho matka padla do rukou protivníka a o něco později byla také zavražděna. Když se Jan Hyrkan přenesl přes tyto dramatické chvíle, porazil vnitřní nepřátele a pevně usedl na trůn, přitáhl ze severu Antiochos VII.Sidetes a oblehl Jeruzalém.

Tedy podmínky, které jako by z oka vypadly poměrům za povstání. Ale ve skutečnosti jsou tu už dvě velmi podstatné změny, příznačné pro celé další období:

1.Povstalci přebírali velení a umírali jeden po druhém v boji. Tady ve druhé generaci už se vraždí navzájem v rodině: ten zákeřný vrah, který Hyrkánovi vyvraždil příbuzenstvo, byl jeho vlastní bratranec, a hodlal tím dosáhnout trůnu - Hyrkán se prosadil proti němu. A to, že pak nemusel zápasit s nikým dalším - za to vděčí spíš čisté práci svého bratrance. A v tomto duchu to bude pokračovat. Pokud jde o nástupnictví, převzali seleukovské zvyky se vším všudy.

2. (nepoužito)

Nyní naslouchejte vy všichni, kdo znáte spravedlnost a chápete Boží dílo; neboť vede spor proti všelikému tělu a vynáší soud proti všem, kdo jím pohrdají. Neboť pro jejich věrolomnost, s níž jej opustili, skryl svůj obličej od Israele jeho svatyně a vydal je meči. Protože se však rozpomněl na první smlouvu, zachoval Israeli ostatek, který nevydal zničení. V době hněvu, 390 let poté, co je vydal do rukou Nabukadnesara, krále babylonského, je navštívil a dal vyrůst výhonku z Israele a Aharona, aby získali zemi a ztučněli z dobrých věcí její půdy. A oni pochopili svou nepravost a poznali, že byli mužové hříšní; byli však jako slepí a tápali dvacet let. Bůh však ocenil jejich skutky, že jej hledali v dokonalosti srdce a vzbudil jim Učitele spravedlnosti, aby je vedl po cestách jeho srdce. Učinil známým poslední generaci, jak naloží v poslední generaci se společenstvím odpadlíků - to jsou ti, kteří se odchýlili z cesty. To je ten čas, o kterém je psáno: “Israel je umíněný jako umíněná kráva” (Oz 4,16), když povstal posměvač, který rozlil po Israeli vody lži a zavlekl je do bezcestných pustin. <CD I,1-15>
 
 

Někdy během vlády Šimona Makabejského se formují saduceové jako strana vysoko postavených kněží, která má spíše světský než kněžský program a hájí spíše světské než kněžské zájmy. Za vlády Jana Hyrkána už je pevně sformována a stává se oporou vlády.

Někdy v průběhu bojů Jonathana a potom Šimona Makabejského se objevují první neshody mezi nimi a zbožnými, kteří původně tvořili základnu, bez níž by povstání nebylo možné. Jonathan i Šimon jsou už chtě nechtě ve vleku svých mocenských zájmů, zatímco zbožní jim připomínají prvotní program. Ve chvílích ohrožení jsou ještě semknuti pohromadě, ale ne už tak bezvýhradně, protože nejsou tak bezvýhradně přesvědčeni, zda je to ohrožení víry nebo už jenom mocenské posice jejich vůdců. Za vlády Jana Hyrkána už jsou pevně sformováni a v jasné oposici.

Někdy v době, kdy vládne Jonathan a Šimon, se ovšem i zbožní sami rozpadají přinejmenším do dvou hlavních skupin: farizeů a esejců.

Politolog by se mohl spokojit s tím, že v okamžiku, kdy dozněla revoluce, se začíná formovat politická scéna. A brzy po revoluci už je poměrně pluralitní a pestrá. Hasmoneovci sice budou mít občas diktátorské sklony (jak už jsme viděli), ale nikdy nebudou mít dost možností je úplně prosadit.

Pro nás je daleko významnější, že to není scéna jen politická. Důvody povstání byly věroučné, heslem povstání byly zákony otců (to jest především Tóra), proto je logické, že důvody věroučné a především vztah k Tóře budou mít hlavní roli i při rozrůznění té politické scény. Jinými slovy: farizeové, saduceové, esejci (a později k nim přibudou zélóti) budou vytvářet politickou scénu, ale primárně jsou to směry theologické, které se nějak stavějí k dobové realitě. Jinými slovy (abych těď řekl to nejdůležitější:) také věroučně a theologicky je judaismus této doby velice pestrý a pluralitní. Nikoliv proto, že by byli tak demokratičtí a nábožensky tolerantní - spíše naopak: oni se navzájem nemohou vystát a většinou každý ten směr považuje sám sebe za jedině správný. Ale žádný není tak silný, aby ty druhé vymýtil
 
 

Někdy v té době, to znamená mezi Jonathanem a Janem Hyrkánem, působil v Jeruzalémě člověk, který byl svými přívrženci nazýván učitel spravedlnosti. Podle některých narážek možná kněz; rozhodně měl mezi svými přívrženci některé kněze. Skupinu kněží, která patřila spíše ke zbožným než k saduceům a nutně musela velice brzy narazit. Učitel spraedlnosti se pohádal s veleknězem (a uvědomme si, že velekněz je v té době diktátor: voják a neomezený vládce, který si jenom z diplomatických důvodů zatím neříká král) byl tímto veleknězem pronásledován - ale nikoliv zabit: nakonec totiž odešel se svými stoupenci z Jeruzaléma. To znamená z dosahu velekněze, ale také z dosahu chrámu, který je podle nich ve špatných rukou.

V dokumentu, který jsem četl na začátku, se mluví o vyvolených, kteří už dvacet let byli v oposici k tomu, co se v Jeruzalémě děje, a teprve potom k nim přišel učitel spravedlnosti. Zdá se podle toho, že ve svém vyhnanství nebyl úplným zakladatelem, ale spíše něčím jako reformátorem hnutí, které už existovalo, ale on mu nyní dal pevnou podobu a pevný řád. Tato komunita se nakonec usadila v bývalé pohraniční pevnůstce v pustině na břehu Mrtvého moře. Pevnůstku si přebudovali na svérázný klášter, a protože okolní skály jsou pískovcové, vysekali si některé ubikace přímo do nich. Byli dost daleko v zemi nikoho, aby nikomu nevadili, a současně dost blízko na to, aby se přece jen vědělo, že “tam někde ve skalách kdosi žije”. Podle určitých náznaků se zdá, že vládnoucí velekněz si je nechal najít i tam a objevil se dokonce s vojskem, aby je zlikvidoval, ale z nejasných důvodů z toho sešlo a komunita tam zůstala.

To místo se dnes jmenuje chirbet Qumran a kromě vykopávek tam nic není. Ten učitel spravedlnosti zůstává obestřen tajemstvím, protože žádný pramen neprozradil jeho jméno. Musíme zůstat u konstatování, že to byl nejspíš někdo z jeruzalémských kruhů, kdo se pro svoje názory dostal mezi nespokojené “zbožné” a dal jejich nespokojenosti pevné theologické obrysy. Pokud jde o jeho protivníka, je ve všech pramenech komunity nazýván jenom “svévolný kněz” ( ), což má být zřejmě ironické překroucení velekněžského titulu , na jiných místech je nazýván posměvačem a mužem lži. Podle narážek, které se o něm dozvídáme, by tento nepřítel sekty klidně mohl být už Jonathan. Říká se oněm totiž, že začal dobře, ale pak jeho srdce zpychlo a začal páchat nepravosti. To by se hodilo k Jonathanovi, který dříve stál včele zbožnýžch jako povstalec, ale pak začal dělat velkou politiku v rámci seleukovské říše. Jonathan si také první přisvojil funkci velekněze, což zdaleka nebylo bez problémů. Je přitom otázka, zda zbožným vadilo už jenom to, že si přisvojil velekněžství, nebo až skutečnost do jaké špíny své velekněžství vláčel. Jonathan také odpovídá náznakům, že tento velekněz má zajít násilnou smrtí z rukou cizáků.

Ať už tím svévolným veleknězem je Jonathan nebo některý z jeho nástupců, jisté je, že se tu kritizuje špinavá světská politika velekněží. Jak už jsme říkali, problémem nebylo ani tak to, že měl velekněz autoritu skoro tak velkou jako kdysi králové judští. Problémem bylo spíš to, že faktický král a vojevůdce se vnutil do role velekněze, a přitom dál zůstal hlavně vojákem a králem. (Vzpomeňte si, že hlavním proviněním prvního israelského krále Saula bylo právě to, že si hrál na kněze a dovolil si obětovat. To povědomí mezi zbožnými muselo být)

Protože poměry se spíš zhoršovali, zůstali tito lidé ve skalách ve svém Qumránu po celé generace, někdy od poloviny 2.stol ante do roku 70 po Kristu. Po celou tu dobu pilně studovali Písmo, budovali si k tomu knihovnu a psali a psali a psali. Zřejmě se o nich v Jeruzalémě muselo vědět, ale zřejmě je Hasmoneovci a po nich i Herodes pokládali za sveřepé, ale vpodstatě neškodné blázny a proto je tam trpěli. To dalo Qumránu jakési nepsané výsadní postavení, že si jich nikdo nevšímal. Takže když třeba byli pronásledováni farizeové za Alexandra Jannaje, rozrostl se počet obyvatel v Qumránu více než dvojnásobně: z kláštera se stal uprchlický tábor. Přinejmenším část uprchlíků ovšem vstoupila přímo do komunity, přijala její řády, odevzdali své knihy, a psali a psali.

V prorocích je totiž psáno Připravujte na poušti cestu Páně. A jinde v Písmu je psáno, že máme dnem i nocí bádat v Zákoně Hospodinově. Oni tedy na poušti připravovali cestu Páně tím, že bádali v Zákoně Hospodinově.

A tak to trvalo řadu generací až do roku 70 po Kristu, kdy v zemi vrcholila židovská válka a Římané v rámci jejího potlačení a obnovení římského míru dobyli také Qumrán a vyvraždili obyvatele. Na neštěstí pro komunitu, naštěstí pro nás, protože všechno to, co psali a psali a psali, zůstalo volně v jeskyních a nikdo si toho nevšímal, až do roku 1947, kdy nějaký beduín hledal zatoulanou ovci a všiml si polorozpadlé jeskyně. Ale to už je jiná historie, kterou si můžete přečíst jinde. Pro nás je důležité, že máme co číst a že je to autentická dobová knihovna z doby Ježíšovy a o něco starší.
 
 

Qumránci byli sekta jak zákon káže, tzn se snahou oddělit se co nejvíce. A do té míry,jak se jim to dařilo, zůstali okrajovou záležitostí. Jenomže ani největší sekta se nedokáže oddělit tak, jak by chtěla: vždycky zůstane spousta dobových představ a tradic a myšlenek, které sdílejí s ostatními. A to je přesně důvod, proč nás teď nějakou dobu budou zajímat. Navíc měli kromě svých spisů při ruce další knihy - sice takové, které jim byly blízké, ale přece jenom už representují širší okruh čtenářů. V Qumránu se zachovaly všechny starozákonní knihy (s vyjímkou Ester), ale i řada pseudepigrafů, které se pilně četli až do křesťanského středověku. V Qumránu máme jejich nejstarší, předkřesťanskou podobu.
 
 

1QS 3,13-4,14

Pro mistra pro poučování synů světla, pokud jde o přirozenost synů lidských, vzhledem ke všem druhům duchů podle jejich (charakteristických) znaků jak působí ve své generaci, pokud jde o jejich navštívení ranami i o jejich čas pokoje. Od vědoucího Boha přichází všechno co je i všechno, co bude. Dříve než (věci) vznikají, Bůh ustanovil jejich plán. A když nastanou, ve svůj určený čas, plní svůj úkol podle jeho slavného plánu. Nic nemůže být změněno. V jeho ruce jsou soudy všech věcí a on na ně dohlíží ve všech jejich záležitostech. On stvořil člověka, aby opanoval svět a určil mu dva duchy, aby v nich kráčel až do určeného času jeho navštívení: totiž ducha pravdy a ducha klamu. V prameni světla má původ pravda a z pramene temnoty má původ (nepravost a) klam. V rukou Knížete světla je panství nad všemi syny spravedlnosti a oni chodí po cestách světla. Ale v rukou anděla tmy je panství nad syny klamu, a ti chodí po cestách tmy. Avšak anděl tmy působí i pobloudění synů spravedlnosti. Všechny jejich hříchy, nepravosti a viny a jejich špatné dílo je způsobeno jeho panstvím, podle Božského tajemství až do konce. A všechna jejich soužení v určený čas jejich trápení jsou způsobena jeho nepřátelským panstvím. A všichni duchové jeho losu se pokoušejí přivést k pádu syny světla. Ale Bůh Israele a jeho Anděl pravdy pomáhají synům světla. On stvořil duchy světla a tmy a na nich založil všeliké dílo a všechno, co se děje na jejich cestách.

Jednoho z nich miluje Bůh po všechny časy až na věky a v jeho činech má zalíbení stále. Druhého se straní a jeho cesty nenávidí.

A toto jsou jejich cesty ve světě: osvěcovat srdce člověka a všechny cesty pravé spravedlnosti před ním rovnat a působit v jeho srdci bázeň před Božími soudy. To (působí) duch pokory a trpělivosti, velkého milosrdenství a stálé dobrotivosti, chytrosti a vnímavosti, podivuhodné moudrosti, která je pevně zakotvena v díle Božím, opírajíc se o jeho milost. Je to duch poznání ve všelikém díle, které usmyslí.
 
 

1QS 1,1-12

Řád společenství: aby hledali 2Boha celým srdcem a duší a dělali to, co je dobré a přímé před jeho tváří, tak, jak to 3přikázal skrze Mojžíše a všechny své služebníky proroky; a aby milovali všechny 4které vyvolil, a nenáviděli všechny, které zavrhl, aby zůstávali vzdáleni od všeho zla 5a připojili se ke všemu dobrému dílu; aby konali pravdu a spravedlnost a soud 6 v zemi; aby nechodili v tvrdosti srdce a žádostivýma očima aby 7nepáchali všeliké zlo; aby přijímali všechny, kdo se oddali Božím příkazům, 8do smlouvy milosti (zbožnosti), aby byli sjednoceni v Boží radě, aby v dokonalosti chodili před jeho tváří podle zjevených zákonů příkazů a určených časů a aby milovali syny světla, každý podle svého podílu v Radě Boží a aby nenáviděli syny temnoty, každého podle jeho viny a 9Boží msty. Všichni, kdo se oddali jeho pravdě, přinesou všechny své znalosti, všechny své síly a všechen svůj majetek do společenství...
 
 

Hned v preambuli je zakotven bohulibý záměr: toto společenství se dalo dohromady, aby hledali Boha a dělali, co je dobré a přímé, konali pravdu a spravedlnost.

Hned v preambuli je také zřejmé, že důležitý bude výklad Písma. To všechno je činí sympatickými, ale také neodlišuje od celého zbývajícího judaismu - tohle si nárokují všichni.

Zpozornět bychom měli, když se tam ozve, že vlastně oni jsou ti, které vyvolil, a vyvolené je třeba milovat, ostatní nenávidět. Vyvolení je tady jednak pro skupinu (nikoli pro celý Israel), a budeme vidět, že rozpracováno i individuálně. A je chápáno především jako povinnost se od ostatních oddělit. Hned v úvodu je také totální nárok společenství: vstupující musí dát sektě všechno: sekta bude disponovat jeho majetkem, veškerou jeho silou, ale také mít v rukou jeho vědomosti a právo do nich zasahovat.

Hned v úvodu se ozve dualismus a jeho typická terminologie Světlo x tma, dobro x zlo, pravda x lež.

Ale pozor, dualismus je široký pojem. Mají společné jenom číslo 2, ale už ani ne to, zda ty dvě věci se vylučují, bojují proti sobě nebo se naopak nerozlučně doplňují.. (řecko těla a duše; taoismus mužského a ženského principu etc., iránský boj dobra a zla). V Qumránu je vyloženě etický dualismus dobra x zla, abychom byli věrnější jejich kategoriím: spravedlnosti x bezpráví (svévoli). Těžiště qumránského dualismu je ve společnosti (sociální): jde o to patřit k těm dobrým a oddělit se od těch špatných - toto je hlavní pole pro uplatnění dualistické rétoriky. Ale domyšleno je to jedním směrem až ke kosmickému rozměru: Kníže světla x andělu tmy. A druhým směrem je to přece jen domyšleno až do duše každého člověka. Podívejme se, jak potom vypadá antropologie: základním textem je jakýsi katechismus, o kousek dále v QS:
 
 
 
 

1QS 3,13-4,6

Pro mistra, aby poučoval syny světla o přirozené povaze synů lidských; jak je to se všemi druhy duchů podle jejich (charakteristických) znaků a podle toho, co působí ve své generaci, pokud jde o jejich navštívení ranami i o jejich čas pokoje. Od vědoucího Boha přichází všechno co je i všechno, co nastane. Dříve než (věci) vznikají, Bůh stanovil jejich určení ( ) A když nastanou, ve svůj stanovený čas, plní svůj úkol podle jeho slavného určení, bez možnosti změny. V jeho ruce jsou soudy všech věcí a on se o ně stará ve všech jejich záležitostech.

On stvořil člověka, aby opanoval svět a určil mu dva duchy, aby v nich chodil až do určeného času navštívení: totiž ducha pravdy a ducha klamu. Pravda pochází ze zdroje světla a ze zdroje temnoty pochází klam ( ).

V rukou Knížete světla ( ) je panství ( /memšelet) nad všemi syny spravedlnosti a oni chodí po cestách světla. Ale v rukou Anděla tmy ( ) je panství ( ) nad syny klamu, a ti chodí po cestách tmy.

Anděl tmy však působí i pobloudění synů spravedlnosti. Všechny jejich hříchy, nepravosti a viny a jejich špatné dílo je působeno jeho panstvím, v souladu s Božími tajemstvími, dokud Bůh nezpůsobí jeho konec. A všechna období soužení a všechno jejich trápení jsou způsobeny jeho nepřátelským panstvím. A všichni duchové jeho losu se pokoušejí přivést k pádu syny světla.

Ale Bůh Israele a  Anděl jeho pravdy ( ) pomáhají synům světla. On stvořil duchy světla a tmy a na nich založil všeliké dílo a všechno, co se děje na jejich cestách.

Prvního z nich miluje Bůh po všechny časy až na věky a v jeho činech má zalíbení stále.

Druhého se straní a jeho cesty nenávidí.
 
 
 
 

A toto jsou jejich cesty ve světě:

osvěcovat srdce člověka a všechny cesty spravedlnosti a pravdy před ním rovnat a působit v jeho srdci bázeň před Božími soudy. To (působí) duch pokory a trpělivosti, velkého milosrdenství a stálé dobrotivosti, chytrosti a vnímavosti, podivuhodné moudrosti, která je pevně zakotvena v díle Božím, opírajíc se o jeho milost. Je to duch poznání ve všelikém určeném díle ( ), horlivosti pro spravedlivé soudy a svaté záměry, za nimiž stojí. Má ve velké lásce syny pravdy a slavnou čistotu, která se vyhýbá nečistým modlám, pokorně chodí v rozumnosti a skrývá tajemství poznání.
 
 

***

Problém je, jak skloubit etický dualismus s vyvolením, a tedy mravní odpovědnost, odpovědnost člověka, na kterou stranu se postaví - a vědomí, že je to svrchovaný Bůh, kdo si vyvoluje. Qumránci nejsou první a zdaleka ne poslední, kdo na tenhle problém predestinace a přitom odpovědnosti za sebe narazí. Q řeší tak, že zásadně platí vyvolení - ale i synové světla, kteří patří světlu, jsou aspoň částečně vydáni vlivům zlého. Nepatří mu, ale on může nepříznivě zasahovat do jejich života a v krajním případě i způsobit jejich pobloudění.

Duch zla a dobra jsou tady od počátku stvoření jako prostor, jako cesty, po nichž lze kráčet - a jsou jednoznačně podřízeny Bohu jako to, co Bůh stvořil. Tím se Q dostává druhý typický problém - autonomie zla: když je Bohu podřízeno, proč je Bůh strpí. Ale celé antické židovství inklinuje k jinému pólu problému než my. Pro nás je přijatelnější myšlenka, že zlo není pod kontrolou, než představa, že Bůh je má ve své moci a neodstraní. Pro starověk je Bůh především suverénní a nemáme mu co určovat, jaký má být a co je dobro a zlo. Důležitější je tady zjevně zdůraznit, že Bůh je pánem i nad duchem zla, protože to otvírá perspektivu. Proč je tu teď zlo dopuštěno, to spadá do Božích tajemství. To sice je úhyb, ale v podstatě je to poctivá odpověď, a Boží tajemství už sama o sobě jako termín odkazují na apokalyptiku, kde se do nich aspoň čas od času dá nahlédnout a člověk-vizionář zahlédne na konci spravedlivý soud.

Pozoruhodné je, jak tady spravedlnost a bezpráví takřka plynule přecházejí z neosobního prostoru, v němž se člověk pohybuje (“aby v nich chodil”) k personifikaci (“Kníže světla” “Anděl tmy”). K Boží transcendenci a vyvýšenosti v této době už patří, že nebojuje za své vyvolené přímo osobně, už “nechodí po zemi”, ale zase to nesvěřuje jen tak nějakému lidskému soudci či vysvoboditeli (ohlas nepovedených makabejců?), nýbrž nebeské postavě, která representuje věc spravedlivých a je přinejmenším rovna Andělu tmy. Ti dva spolu bojují a na straně každého vedou (duchovní?) zápas jejich přívrženci, kteří s nimi sdílejí jejich los. Bůh je v tomto zápase spíše rozhodčím, i když rozhodčím naštěstí zaujatým.
 
 

To je základní theologická posice (snad i “katechismus”?). Všechno ostatní v 1QS bude jen dotažením do praktických důsledků: jako např. konkrétní příkazy a zákazy, které má člen společenství neustále dodržovat, (a které ho - celkově viděno - drží v odstupu od světa tam venku), konkrétní struktura společenství (dozorci/starší; nejvyšší rada; členění na kmeny a čeledi, ale především výsadní postavení kněží a levítů), konkrétní struktura pracovního dne i sváteční bohoslužby (modlitby, hostiny). Ale také obřadné žehnání členům a proklínání Beliala (anděla tmy)
 
 

Pro QS je typické, že v theologii zůstává na této spíše teoretické, abstraktní rovině. Nanejvýš snad lze ještě říci, že spravedlivý x bezbožný se týká etického zápasu, zatímco paralelní dvojice pravda x lež (pravdivý x lživý) má už i odstín věroučný.
 
 

***

Vedle QS, které je zřetelně zásadním dokumentem a regulí, která nepřipouští pochybnosti, že se jí všichni museli bezpodmínečně podrobit, měli v Qumránu ještě tzv Damašský spis. Tento Damašský spis nepřipouští pochybnosti o tom, že je zásadním dokumentem a regulí, které se museli všichni podrobit. CD se v některých rysech od QS zřetelně liší. Jak se tyto dva dokumenty mohly snášet vedle sebe, Qumránci vědí. První odlišnost prozradí hned začátek:
 
 

Nyní naslouchejte vy všichni, kdo znáte spravedlnost a chápete Boží dílo; neboť vede spor proti všelikému tělu a vynáší soud proti všem, kdo jím pohrdají. Neboť pro jejich věrolomnost, s jakou ho opustili, skryl svůj obličej od Israele své svatyně a vydal je meči.

Protože se však rozpomněl na první smlouvu, zachoval Israeli ostatek, který nevydal zničení. V době hněvu, 390 let poté, co je vydal do rukou Nabukadnesara, krále babylonského, je navštívil a dal vyrůst výhonku z Israele a Aharona, aby získali zemi a ztučněli z dobrých věcí její půdy.

A oni pochopili svou nepravost a poznali, že byli mužové hříšní; byli však jako slepí a tápali dvacet let. Bůh však ocenil jejich skutky, že jej hledali v dokonalosti srdce, a vzbudil jim Učitele spravedlnosti, aby je vedl po cestách jeho srdce.

Učinil známým poslední generaci, jak v této poslední generaci naloží se společenstvím odpadlíků - to jsou ti, kteří se odchýlili z cesty. To je ten čas, o kterém je psáno: “Israel je umíněný jako umíněná kráva” (Oz 4,16), když povstal posměvač, který rozlil po Israeli vody lži a zavlekl je do bezcestných pustin. <CD I,1-15>
 
 

V zásadě stejný dualismus, stejné vyvolení, stejná terminologie, ale:

- 1QS zůstával na přísně exaktní rovině, nikde příklad, nikde zmínka o dějinách hnutí. CD dotahuje základní výpověď na konkrétní události. Teprve odtud se dozvídáme o “učiteli spravedlnosti” a jeho protivníku “svévolnému veleknězi” = táž terminologie aplikovaná na historické postavy, vůdce národa a vůdce hnutí (i když ani tady se nedozvídáme jméno, ale to současníci znali)

- CD prostřídává teorii s vyprávěním, a to jak o historii hnutí (20 let Damašku), tak historii Izraele ne poušti (také tam je vedl duch pravdy a zaváděl duchlži) etc.

- ale nejsou to jenom rozdíly stylu. 1QS předpokládalo celibát (nazírejský?), CD počítá s rodinami.

- CD mluví o táborech v plurálu

CD se našlo i mimo Qumrán

spekulativní hypotézy: CD doplňkový řád nebo konkurence? nebo obecně esejský?
 
 

Do třetice ukázka exegese:

Abk 1,1: Výnos, který přijal ve vidění prorok Abakuk.

Abk 1,2: Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ.

to se týká poslední generace, která bude křičet k Hospodinu

Abk 1,3: Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostly se spory a sváry.

Abk 1,4: Proto je tak ochromen zákon a nikdy se neprosadí právo.

to se týká těch, kdo zavrhli Zákon Boží

Spravedlivého obkličuje svévolník, proto je právo tak překrouceno.

tím svévolníkem je míněn SVÉVOLNÝ VELEKNĚZ a spravedlivým je míněn UČITEL SPRAVEDLNOSTI

Abk 1,5: Pohleďte na pronárody, popatřte! Ustrnete údivem nad tím co vykonám za vašich dnů. Nebudete věřit, až se o tom bude vypravovat.

to se týká odpadlíků a MUŽE LŽI, neboť neuvěřili slovům UČITELE SPRAVEDLNOSTI, z úst Božích. Odpadlíků nové smlouvy, protože neuvěřili Boží smlouvě a znesvětili jeho svaté jméno. A právě tak se to týká odpadlíků na konci dnů, kteří porušují smlouvu, protože nevěří, když slyší, co se má stát v poslední generaci, z úst kněze, kterého Bůh ustanovil, aby vyložil slova svých služebníků proroků. Skrze ně Bůh zvěstoval všechno, co přijde na jeho lid.

Abk 1,6: Já totiž povolám Kaldejce, pronárod krutý a prchlivý,

to se týká Kittejců, kteří jsou rychlí a silní v boji a mnohé zahubí ostřím meče

jenž projde široširou zemí, aby se zmocnil příbytků, které mu nepatří.

nedá."

...

Abk 2,4: Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá. Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.

to se týká těch, kdo dodržují Zákon v domě Judově, Bůh je osvobodí z domu soudu na základě jejich úsilí a jejich věrnosti učiteli spravedlnosti

Abk 2,5: Jako víno oklame, tak neobstojí troufalý muž. Rozevírá chřtán jako podsvětí, zůstane jako smrt nenasytný, i kdyby pro sebe zabral všechny pronárody a všechny národy shromáždil k sobě.

Abk 2,6: Což ti všichni neužijí proti němu pořekadel, posměšných popěvků a narážek na něj? Bude se říkat: Běda tomu, kdo hromadí, co mu nepatří. Jak dlouho? I tomu, kdo zástavou zatěžuje.

to se týká svévolného velekněze, který byl nazván jménem věrnosti na počátku své služby. Ale když získal vládu nad Israelem, jeho srdce se povýšilo, opustil Boha a odpadl od Zákona kvůli bohatství. Kořistil a shromáždil majetek násilníků, kteří se vzbouřili proti Bohu. Vzal také bohatství lidu a tím dále hromadil své hříchy. Vydal se na hanebné cesty a znečistil se.

Abk 2,7: Což tvoji dlužníci náhle nepovstanou, nevzchopí se ti, kteří se třesou strachem? Budeš jim vydán v plen.

Abk 2,8: Za to, že jsi plenil mnohé pronárody, budou plenit všechny ostatní národy tebe.

to se vztahuje ne kněze, který se vzepřel Božím přikázáním.

Abk 2,8: Za to, že jsi plenil mnohé pronárody, budou plenit všechny ostatní národy tebe.

to se také vztahuje na posledního kněze v Jeruzalémě, který hromadí bohatství a zisky kořistěním lidu. Ale na konci dnů padne jeho bohatství a kořist do rukou kittejskému vojsku, neboť oni jsou těmi “ostatními národy”

za prolitou lidskou krev a za násilí páchané na zemi, na městu i všech jeho obyvatelích.

to se týká svévolného velekněze, neboť za jeho svévoli na učiteli spravedlnosti a mužích jeho rady jej Bůh vydá do rukou nepřítele, aby jej ponížil, dal jeho duši okusit hořkost a zničil ho, protože jednal svévolně proti jeho vyvolenému

Abk 2,9: Běda tomu, kdo chamtivě shání mrzký zisk pro svůj dům, aby si založil hnízdo na výšině, aby se vyprostil ze spárů zla.

Abk 2,10: Rozhodl ses k hanbě svého domu učinit konec mnohým národům; hřešíš sám proti sobě.
 
 
 
 

Společenství, které žilo v Qumránu, bylo sektou se vším všudy: to znamená především s pocitem, že jedině oni jsou ti pravověrní, jedině oni znají pravdu - zatímco ti ostatní o ní nemají tušení, jedině oni jsou skutečný Israel.

K sektě bezpodmínečně patří něco, na čem se může odlišit, co musí vykládat jinak než všichni ostatní - těžko se tvářit jako ti jediní správní a dělat a učit všechno stejně jako ti ostatní. V Qumráně byl zřejmě tou zřetelnou dělící čárou solární kalendář - v Jeruzalémě se žilo podle lunárního. To dává skvělejší možnosti odlišení, než by se na první pohled zdálo - na první pohled jsou obě možnosti stejně myslitelné, každá má svoje přednosti a nedostatky. Ale ve chvíli, kdy si důsledně zvolíte jiný kalendář než všichni ostatní, začnete žít v jiném čase a skoro až jako v jiném světě, protože vám to za chvíli rozhodí všechny svátky a budete je slavit jindy než ostatní - a o tohle jindy jde především. Potom už se dá třeba říci, že celá jeruzalémská bohoslužba je špatně, protože to tam v chrámu slaví jindy než kdy je správný termín - a máme tu roztržku s chrámem.

Pro takovou sektu musel být totiž chrám stejným problémem jako kdysi pro (severo)Izraelské krále - dokud se podílejí na jeho bohoslužbě, jsou závislí na jeruzalémských autoritách. Izraelští králové to kdysi řešili obnovením bývalých svatyní. Qumránské společenství nejde tak daleko, aby založilo nějaký vzdoro/chrám, ale rozvine zřejmě alternativní, prozatímní bohoslužbu ve formě modlitebních řádů a svátostných hostin a jiný chrám budou aspoň očekávat jako eschatologii.

Sekta bezpodmínečně potřebuje i  vlastní výklad Písma, specificky svou exegezi - nemusí to být odlišná metoda, ale musí mít odlišné výsledky, potřebují z Písma najít a potvrdit svou identitu.

Konečně: sekta potřebuje se navenek izolovat. Může být velice aktivní v misii, ale nesmí si nevěřící a hlavně jinak věřící příliš pouštět dovnitř a na tělo. V tomto bodě zašlo qumránské společenství až do extrému a utrhlo se až do pouště, do opuštěné pohraniční pevnůstky a okolních skalních slují.
 
 

To všechno jsou věci, kterými se taková sekta posléze odliší, pokud se stůj co stůj odlišit chce. To všechno, zdá se, nebyly primární důvody, proč vlastně odešli do pouště. To se až přibalilo jako potřeba chvíle a jako dodatečné vlivy. Tím primárním důvodem zřejmě byla resistence “zbožných”, kteří se nechtěli smířit s náboženskou helenizací před makabejským povstáním, ale kteří se nechtěli smířit ani s tím, co začali předvádět sami makabejci a Hasmoneovci, když se dostali k moci. Zřejmě ta kombinace velekněze a obyčejného helenistického mocnáříka v jedné osobě bylo to, co nemohli překousnout. A k tomu si můžeme představit, jak na ně působilo, když se kolem těchhletěch světáckých velekněží začali objevovat pod jménem saduceové ty staré známé tváře starých známých struktur. A teď se na různé reakci zbožných ukázalo, kdo bude a kdo nebude sektou. Farizeové byli ta část zbožných, kteří nesouhlasili, ale zůstali v politice (dlouho jako oposice a brzy také se svými mučedníky). Esejci vznikli z té části zbožných, která se uzavřela do sebe a vytvořila si vlastní svět, do kterého hned tak někoho nepustili. Qumrán je zřejmě ještě extrém i mezi esejci, to musí být ti, kteří jednak z důvodů theologických jednak kvůli pronásledování žili jako psanci úplně mimo, až nakonec našli u Mrtvého moře přesně tu přijatelnou vzdálenost.
 
 

A teď se můžeme ptát, jestli nás taková extrémní izolovaná skupina, která nechce mít nic společného s ostatními, musí zajímat. Ty důvody, proč ano, jsou zhruba tři

1. právě i extrémy dotvářejí tu dobovou mentalitu, která nás zajímá. Extrémy vždycky na něco ve společnosti reagují. Pro pozdní antiku budou také charakterističtí právě i poustevníci, přestože ze společnosti utíkali;

2. každá sekta sdílí s okolní společností daleko víc, než by chtěla a než si vůbec připouští. Nanejvýš se jí může stát, že vytvoří věrný negativ k okolí, ale pořád to bude věrný obraz. Většinou se ale odliší na jedné, dvou věcech a v tisíci maličkostech bude dítětem své doby.

3. oproti tomu, co je na papíře, skutečnost po 2-3 generacích je značně barvitější.

To se v Qumránu projeví záplavou kdejakých knih a dokumentů, které vždycky budou nějak ospravedlnitelné - vždycky aspoň okrajově s něčím qumránským souvisí, ale zdaleka už to není jen vlastní tvorba a spíš je to, co tam kdy kdo přinesl s sebou.