NÁSTUPCI HERODA VELIKÉHO




Herodes Veliký byl přesně ten typ politika, který si dokáže vytvořit říši k vlastnímu použití - ale nedokáže ji předat dál. Který toho ví o moci příliš (příliš moc) - než aby ji popustil z ruky, byť třeba jen pro svého syna.

Herodes během své vlády omezil všechny tradiční struktury včetně synedria, upevnil svoji přátelskou posici vůči Římanům a zlikvidoval, nebo aspoň rozprášil a zatlačil do podzemí všechny ozbrojené odpůrce, ktreří mívali svoje centrum v Galileji.

Jediný, kdo v zemi zůstal jako potenciální nebezpečí byla Hasmoneovská rodina - ti, kdo z ní zůstali. Ti proti němu nikde nevystoupili přímo, a proto je nemohl otevřeně zlikvidovat. Herodes tedy zvolil jiný tradiční způsob řešení a do rodiny se přiženil. Oženil se s Mariamme, která byla Hasmoneovskou prinzeznou. Asi příliš pozdě zjistil, že sňatková politika je dvojsečná a že si tím vpustil možného nepřítele přímo až do domu. Hasmoneovci neměli žádného muže, který by byl s to Heroda odstavit, ale byli tak dlouho vládnoucím rodem, že i jejich ženy byly v politice velmi zběhlé a zejména dvorské prostředí ovládali dokonale. To se týká Herodovy manželky Mariamme stejně tak jako jeho tchýně. Když k tomu přičtete, že Herodes měl kromě Mariamme ještě dalších devět žen a prakticky se všemi nějaké potomky, a tedy uchazeče o trůn, uděláte si představu, proč člověk jako on měl chuť vraždit.
 
 

Tím prvním, kdo si mohl dělat naděje na trůn, byl Herodův nejstarší syn Antipater (pojmenovaný po dědečkovi). Toho Herodes neměl s Mariamme, nýbrž s první manželkou Doris. Naděje, které si dělal na trůn, ovšem byly příliš nedočkavé a na Herodův vkus příliš předčasné. Herodes zapudil tuto ženu (Doris) i syna do vyhnanství a na výsluní se dostala Hasmoneovská Mariamme. S ní měl především syny Alexandra a Aristobula. Ti byli vychováni v Římě a přivezeni zpět jako oficiální následníci trůnu. To ovšem vyprovokovalo takovou aktivitu dvorských intrik, že Herodes uvěřil pomluvám a jako taktický tah povolal zpátky i Antipatera - zřejmě aby si nikdo ze synů nebyl příliš jistý a příliš si nevyskakoval. Vzájemná konfrontace těch tří byla ovšem ještě katastrofálnější. Návrat Antipatera vyprovokoval Hasmoneovské následníky natolik, že veškerá důvěra mezi otcem a syny vzala za své a situace se vyhrotila tak, že Herodes nakonec nechal Alexandra i Aristobula popravit. Tím se stal Antipater, zavržený a znovu přijatý syn první ženy, prakticky vítězem následnického sporu. Tím spíše, že Herodes už byl starý, a těžce nemocný. Antipater odhadl, že Herodes už brzy zemře, a zařídil se podle toho. Nedá se říci, že by jeho odhad byl špatný: Herodes skutečně záhy zemřel. Nicméně i starý a smrtelně nemocný Herodes věděl, co je to boj o moc a - zůstal si věrný. Takže šest dní před vlastní smrtí nechal Antipatera popravit.

Svou říši v závěti rozdělil mezi syny, které měl s ostatními manželkami a jejichž předností bylo, že do bojů o trůn neměli dosud příležitost zasáhnout:

Archelaos, syn Samařanky Malthaké, zdědil Judsko a podle Herodovy představy měl také zdědit královský titul

Herodes Antipas, jeho bratr, dostal Galileu a Pereu
 
 

a konečně Filippos, syn Kleopatry jeruzalémské, dostal Bataneu, Trachonitis, Auranitis, Gaulanitis a snad i Itureu, tedy území, která Herodes ovládal mimo tradiční hranice Israele.
 
 

Z těchto nástupců byl nejméně problematický právě Filippos, který zdědil neizraelská území, takže se nemusel potýkat s žádnými staršími tradicemi o následnictví Davidovců nebo nároky odstavených Hasmoneovců a mohl vládnout poměrně v klidu. Navíc se z toho mála, co o něm víme, zdá, že po svém rozporuplném otci zdědil právě jenom stavitelskou vášeň a jinak byl pozoruhodně mírumilovný a oblíbený. V NZ se vyskytuje jenom nepřímo: on vybudoval město, které nazval Caesarea, a aby ji odlišili od Caesareje Přímořské, dostala jméno Caesarea Filippova. Na jeho území občas přechází Ježíš s učedníky, když považovali za nutné na čas opustit Galileu.

(Oženil se se Salome, dcerou Herodiady)

Zemřel roku 34 po Kristu, tzn, že vládl v klidu a pokoji od r 4 ante do roku 34 post. Po jeho smrti přešla všechna jeho území na čas pod přímou římskou správu jako část provinicie Sýrie.
 
 


Archelaos




zdědil samotné jádro říše: Judsko, Samařsko, Idumeu, a v tom i řadu důležitých měst, jako Jeruzalém, Samaří(Sebaste) a Joppe. Podle představ svého otce měl zdědit i královský titul.

Herodova říše už byla ovšem natolik závislá na Římu a natolik pro Římany důležitá, že Herodova závěť musela být nejprve v Římě potvrzena. Hned po Herodově pohřbu se tedy Archelaos vydal do Říma. Ale i za tu krátkou chvíli těsně před odjezdem stihnul naprosto nediplomaticky krvavě potlačit nějaké demonstrace - takže už do Říma odjížděl s pověstí nepříliš šťastného začátku a v Judsku samotném zanechal takové pozdvižení, že místo něho musel zasáhnout římský místodržitel Sýrie.

Do Říma odjel také Herodes Antipas, který dostal jen Galileu a Pereu a cítil se ochuzen.

Do Říma odcestovala také delegace synedria s poselstvím, že Archelaa tedy určitě ne, to raději pod římskou správu.

Mínění širší Herodovské rodinné rady bylo také podivuhodně shodné - než Archelaa, to raději Heroda Antipu anebo přímo pod římskou správu.

Císař Augustus to udělal podobně jako kdysi Pompejus: určitou dobu váhal a nechával všechny v nejistotě - ale nakonec trochu překvapivě potvrdil Herodovu závěť téměř v plném rozsahu, s hlavní vyjímkou, že královský titul nepřiznal nikomu: všichni nadále vládli jako pouhá knížata a pověřenci.
 
 

Příznačné je pro tuhle dobu na počátku letopočtu, že zatímco všichni významní jednali v Římě, doma se zatím šířili nepokoje, kterým docela opodstatněně můžeme podkládat mesiášský podtext.

Archelaos se ovšem vrátil z Říma jako potvrzený vládce, jistý si římskou podporou, a potlačil doma co se dalo, a hlavně jak nejbrutálněji se dalo.

O jeho způsobech se vůbec dá říci, že zdědil po otci hlavně touhu vládnout a nedostatek jakýchkoliv zábran. Narozdíl od otce nezdědil politickou vychytralost. Takže pokud byl Herodes Veliký vychytralý a krutý, Archealos byl už jen naivně krutý. Vyjednávání v Římě bylo jeho prvním a posledním úspěchem, protože na něj Římané ze začátku vsadili