ISLÁM

13. 10. 1997
 
 

prof. ThDr. Milan Balabán
 
 

I při nejlepší vůli tento text může obsahovat chyby, nespoléhejte tedy při učení pouze na něj!




“Zabývali jsme se zde, dámy a pánové, předislámským náboženstvím, to jest náboženstvím, které panovalo, a to po celá staletí, v oblasti, kde později vznikl islám. Je možné ukázat, že kromě diskontinuity, která nastala postupnými vyhlášeními Muhammada a postupným vznikem a ustanovením Koránu, byly zde určité předpoklady, které se mohou stát navazištěm a tedy také jakousi platformou kontinuity. Ne všechno bylo temné a zlé v této oblasti. Bylo zde to, co bychom mohli nazvat polytheismus, uctívání mnoha bohů a model. Byly zde oltáře zasvěcené cizím bohům. Na druhé straně i za těmito modlami a některými božskými jmény můžeme vidět něco, co bylo již tehdy, v té předislámské periodě arabského lidu otevřeno vůči zjevení, které přišlo později. Jmenoval jsem zde celou řadu božstev, především božstvo Aláh - Alláh, Illáh, které, ačkoli bylo mezi jinými božstvy jako jedno z mnoha nebo jedno z několika, přesto od samého počátku tento Alláh byl chápán jako Bůh jako takový, tedy nebylo to pouze nomen proprium, nýbrž také to bylo jméno boha jako Boha. Návaznosti jsou patrné, i když nejsou zcela jednoznačně stanoveny různými badateli, ale zdá se, že v základech stojí ono EL - ELOAH - ELOHÍM, které známe ze starozákonní etapy. Nebylo zde žádné, alespoň ne na povrch viditelné družky - panedros Alláhovy, nýbrž byly zde dcery, které ovšem byly význačnými bohyněmi. Zvláště první z nich byla něco jako Velká matka, ale nesla také rysy, které se náboženství fenomenologie přírodní vymykaly. Jmenovali jsme tedy božstvo Alláh; dále bohyni Allat; anonymního boha, což je velmi zajímavé, poněvadž to souvisí se zvěstí o praotcích a s původem praotců ve Starém zákoně; velmi významného boha, který pro celý západosemitský okruh měl velký význam, Ba‘al Šámín - Ba‘al Šámén - Ba‘al Sámín a nebo Bal Sámaj, řecky Bh hl Sa mi n , který byl pánem nebes, a to také upomíná na některé předlohy starozákonní nebo některé analogie, poněvadž také pro Abrahama to byl Bůh, který se mu zjevil, kterého sám nejmenoval, ale byl to Bůh silný, byl to Pán nebe, byl to Stvořitel. A samotné božstvo El nebo Il se vyskytuje v arabském okruhu dosti často, podobně jako božstvo Hubbal, dvojice Isáf - Naíla, o které jsme hovořili, i božstvo Malakbél, což byl palmyrský bůh a jeho kult byl velmi populární. Významnou bohyní (je to údajně jedna ze tří dcer Alláhových) byla Manat, která figurovala jako řecká Yu ch nebo Ne me si V , jako bohyně údělu a nebo dokonce osudu. Jmenovali jsme i božstva, která se stávala přívlastky nebo jsou to přívlastky božstev, které mohou být chápány jako božstva sama. To už také je velmi blízké semitskému nebo i starozákonnímu myšlení, poněvadž Bůh není chápán jako substance, ale je chápán jako ten, který je činný nebo který se něčím projevuje nebo je něčím zásadně, principiálně charakterisovatelný. To jest třeba, že je mocný, jak jsme viděli v případě Abrahamově, El Šaddaj, ale že je také milosrdný. Tak i zde, v plejádě těchto arabských božstev, se objevuje Racham, což je palmyrské božstvo a je to odvoditelné od semitského a hebrejského kořene slovesa R-CH-M = mít soucit. Víte, že soucitnost je něco, co prostupuje celý Korán, něco, co uchvátilo mladičkého Muhammada - Mohameda a něco, co je stále znovu zdůrazňováno, i když v průběhu vývoje islámu to bylo zatlačováno určitou agresivitou, která je také zakotvena zčásti v Koránu. Ale to, že Bůh je milosrdný, lítostivý, všeslitovný, to je něco, co každá súra čili kapitola v Koránu říká hned předem. Jsou zde také jakási božstva lunární, solární a možná i hvězdná, ale zvláště k hvězdným božstvům neměl arabský člověk nějaký zvlášť hřejivý přístup. To, co ho fascinovalo, byly spíše objekty než bohové, to je pozoruhodné, to jest stromy a kameny, a to šlo tak daleko, že každý kámen a každý strom byl fenomén božství, bylo to něco, co Elliade klasifikuje jako místo, prostor, to po V , locus, kde to božské v takovém numinózním slova smyslu, jak to charakterisoval Rudolf Otto, se zjevovalo. Ne že by ten kámen nebo ten strom sám byl božstvem, ale tak, že tento kámen nebo nějaký strom byl místem, kde božstvo vystupovalo nebo se mohlo zjevit. Víte, že ještě ve Starém zákoně, když jsem si to připomněl, Mojžíšovo zjevení bylo podmíněno, religionisticky vzato, tím, že Madiánci, kteří uctívali božstvo Hospodin, si představovali, že toto božstvo sídlí ve stromě. A to je pozadí onoho velkého zjevení, které Móšé obdržel tehdy, když podle biblické dějepravy hnal (nebo vedl) svá stáda k místu, kde se mu objevil hořící keř a kde dostal ono základní zjevení EHJE AŠER EHJE. Tedy stromy a kameny hrály zde základní roli. Mluvili jsme také dále o zasvěcování zvířat, které je také obecně náboženské; zvířata nebyla jenom zabíjena při obětech, také s tím se trochu váhalo, ale byla zasvěcována, zůstávala živá a musela se nacházet, pohybovat
v určitém posvátném okrsku, byli to zvláště velbloudi - zvláště čtyři druhy velbloudů, ale takový velbloud si mohl pobíhat také volně ve stádě s jinými, nezasvěcenými velbloudy, ale byl označen a musel mít jiný osud nebo úděl než ostatní velbloudi. Byl svatý. Byl zasvěcený. Nemohl být zabit. Byl oddělen od určitých služeb, praktických, hospodářských. Byl tu jenom kvůli božstvu. Mluvili jsme také o kultu mrtvých, Arabové neznali spalování mrtvol, mrtví jsou ukládáni do země, nad hrobem je zřízen pahorek z kamení a každý, kdo jde kolem, může přidat navíc další kámen. Byla také zřizována určitá místa, což souvisí s kultem kamenů, arabsky ans ab. Nad hrobem byly rozbíjeny nádoby nebo ničeny zbraně, které patřily zemřelým. Jízdní zvíře mrtvého bylo přivazováno v blízkosti hrobu a nechalo se vyhladovět, a nebo, bylo-li zvíře silnější postavy, byly mu přeřezány šlachy. Příspěvky mrtvým byly především libačního charakteru. Co to je libace? To je oběť vody nebo vína. Zda byly přinášeny i krvavé oběti, není zcela jisté, je možné, že v některých okruzích je to pravděpodobné.

Představy o přežívání po smrti jsou nejasné, není zde žádné víry ve zmrtvýchvstání, to znamená, že víra ve zmrtvýchvstání je vskutku originálním přínosem velkého proroka Muhammada. Je to zajisté ovlivněno jak židovstvím, tak křesťanstvím, poněvadž i tato další dvě předcházející monotheistická náboženství předpokládají víru ve vzkříšení, i když v židovství (nebo v izraelství) vznikla tato víra dosti pozdě, až v perském údobí, a byla utvrzena v údobí bojů makkabejských. Nicméně hlavní směr židovství, to jsou perišájové, farizeové, pokládali vzkříšení za ústrojný článek své víry. Na toto pojetí navázal také Ježíš, i když on sám víru ve zmrtvýchvstání nepřijímal pouze z tradice, ale zdůvodňoval to - řekli bychom filosoficky, i když toto slovo možná není zcela na místě, ale zvláštními argumenty, že Bůh není přece Bohem mrtvých, Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův, to není Bůh mrtvých, ale živých. To je argumentace Ježíšova. Jestliže Muhammad později navázal na tuto víru, pak je to pod těžkým, silným vlivem těchto dvou náboženství, židovství a křesťanství, a je to také znakem, že jeho orientace byla správná, téměř bezchybná. Žádná víra ve zmrtvýchvstání tedy nebyla u předislámských Arabů, ale bylo zde povědomí, že mrtvý tady někde v blízkosti je. Není k evidování. Není žádný přístroj, ani tento (přednášející se plácl do čela) přístroj, abychom ho nějak evidovali, zařadili. A přesto to vědomí, že ti mrtví tvoří jakousi komunitu a dokonce komunikaci s živými, ještě žijícími, zde bylo a bylo zde zastoupeno velmi silně. Mrtví byli považováni za nějak existující. Proto byli navštěvováni a pozorováni a volalo se na ně jakýmsi pololiturgickým, poloprofánním zvoláním “nebuď daleko”. Jako my druhého člověka zdravíme “dobrý den”, nepoklesneme-li až k nějakému ciao, ale to “dobrý den”, jak jsem řekl, je velmi krásný, plný, téměř magický, ale světle magický význam, poněvadž přivoláváme, přivoláváme druhému dobrý den, a bez našeho přivolání by ten druhý ten dobrý den mít nemusel, takže koho pozdravíme “dobrý den”, tomu prokážeme mnohem větší čest, než mu dáme šekovou knížku. Tady - oni měli také svůj pozdrav - přání pokoje, ale volali na mrtvé, které neevidovali, ale cítili, “nebuď daleko”. Duše mrtvých se zjevuje především v podobě sovy. V severní Arábii jsou nádherná hrobní zařízení. Známy jsou především skalní hroby Nabatejců. Hrobu zde náleží stéla, která se nazývá nefeš = duše. V tomto smyslu to nefeš (že, to má širokou škálu významu podle náboženského okruhu i dokonce podle určitých dějinných period) znamená “duše” ne ve smyslu nějaké subtilní, oddělitelné části, ale opět v takovém echt semitském významu je to ten člověk sám, není to jenom část nebo částka toho člověka, ale je to člověk, který není námi evidovatelný. Je to člověk post mortem. Je to existence toho člověka, která je přítomná a může dokonce zasahovat do života ještě žijících lidí. Každému mrtvému náleží tedy stéla, avšak tato stéla nemá žádný nápis, může tam být jenom jméno mrtvého. V Palmyře byly mrtvým zřízeny celé hrobky ve formě domů, jakýchsi chrámů nebo vysokých věží. Běžné byly také podzemní hrobky. A zde, o výročí úmrtí těchto zesnulých byly konány obětní hostiny. Jak vypadaly oběti? Přednostně obecně arabskou obětí je zabité zvíře, které je poraženo u obětního kamene, modla - idol je pomazán krví, a nebo ta krev steče do tzv. g? abg? abu, to jest jakýsi důlek nebo skrýš, kam krev stéká. Vzpomeňte si, že to je také starohebrejská představa, když Kajin zabil Hebela, pak jeho krev byla vcucnuta zemí a ta země jako živá entita pak volala k Hospodinu. Obětováni byli především velbloudi, což je pochopitelné, ale také jiný dobytek, zvláště malá zvířata. Pravou arabskou nápojovou obětí byla oběť mléka. Víno a olej jako přísadové substance byly používány, ale tou vlastní obětí bylo mléko. Existovala i oběť vlasů. To se stále vrací a to je také v různých jiných náboženských okruzích - až do těch postřižin. Jako votivní dary byly oblíbeny šaty a zbraně. Byl-li g? abg? ab širší, větší a prostornější, votivní dary byly ukládány také do této skrýše. V ilinských (?) oblastech, zvláště na severu, se vyskytovaly i takové druhy obětí, které byly Beduínům cizí. Zde se zná i ohnivá zápalná oběť i oběť kadidlová, například u Nabatejců nebo Palmyrů. Tu a tam je dosvědčena i lidská oběť, ale jenom okrajově.

Jak vypadal obětní hod? Je znám v celé severní a centrální Arábii. Společenství stráví maso obětního zvířete, obětních zvířat, krví těchto zvířat je potom zkropen kultický kámen a tím se dosahuje spojení s božstvem. V Palmyře byl takový hod konán zvláště ve jménu bohů Aglibola a Malakbéla. Je znám též symposiarch Bélových kněží, to jest člověk, který tento obětní hod vedl. U usedlých Nabatejců byly zřízeny, jak dokazují archeologické nálezy, zvláštní prostory pro vykonávání obětního hodu, který se ovšem někdy konal také pod širým nebem. V těchto prostorách byly nalezeny různé předměty, které byly používány při kultickém hodu. Byly to nádoby na míchání vína, džbány, lžíce, poháry, kamenná deska na drcení obilí, to znamená, že tento obětní hod se zdaleka neskládal jenom
z krvavých obětí, ale že také rostlinné oběti byly používány velmi často, podobně jako u Hebrejců, a pravděpodobně ještě častěji.

Orákulum bylo známo ve všech částech Arábie. Je to pravděpodobně pan-religiózní fenomén, který nalezneme všude. Zvláště šípové orákulum, např. u božstva Hubbal, nebo také orákulum zvláštního druhu: z některých idolů, z některých model vycházely hlasy a tyto hlasy byly potom určitým způsobem zkoumány. Dosvědčena je také magie. Jak je to na některých nápisech, ukazuje se, že byla celá řada magických znaků. Na skalních stěnách vidíme hlavy býků nebo tzv. sedm bodů, a těchto sedm bodů, někdy vyznačených čárkami, mělo zvláštní magický, velmi silný, symbolický význam. Někde se ukazují háková znamení, někde jiná, ale registrace všech těchto magických eventualit není zde na místě.

Jaká byla omina? Omen znamená věštbu, je to - některé termíny si zapamatujte, které jsou typicky religionistické, setkáte se s nimi v různých spisech. Zvláště ptačí omen nebo ptačí omina byla velmi vyhledávána a ptákem, který byl zvláště ominózní, byl havran. To je zajímavé, že havrana najdeme všude. Najdeme ho v Bibli při potopě, u Elijáše, najdeme ho také v germánské mytologii a najdeme ho také zde. Asi pro jeho zvláštní podobu, černou barvu, “ohyzdné krákání” a podobně se stal tento pták oblíbeným objektem ominózních praktik. Avšak ominózní význam mohou dostat i jiná zvířata, dobytčata, nebo jestliže nějaký velbloud je zabit, ačkoli to nebylo plánováno, je zabit třeba nepřítelem, je to špatné znamení. Podle pozdějších zpráv, které pocházejí z času císaře Claudia, je dosvědčeno, že z částí ptáků používaných k ominóznímu pozorování byly vyráběny i léky. Tak se spojuje ominózní praktika s medicínou.

Které jsou božské symboly? Jmenuji zde zvláště ty, které jsou zastoupeny v jižní Arábii, poněvadž ty mají pro kontakt, kontext s Islámem větší význam. Byla to symbolická zvířata.

1) Orel, který někde má ve spárech hada, který byl pravděpodobně zasvěcen slunci.

2) Antilopa, která se používá na některých skalních kresbách.

3) Lev, svaté zvíře bohyně Atargatis, které je představováno jako sedící nebo jezdící na lvu. U Nabatejců toto zvíře, doprovodné, průvodní, náleží bohyni Allatě. Také v Palmyře a okolí lze objevit Allát na lvím trůnu. Někde se objevují okřídlení lvi.

4) Jiným symbolem je panter, který byl zasvěcen božstvu Dissares.

5) Nebo had. Z Palmyry pochází reliéf, který ukazuje oba jízdní bohy, Abgala a Ašara, a nad nimi je kupodivu had. Doklady najdeme i v Petře. Někde vidíme dva hady, kteří jsou k sobě obráceni hlavami. Uprostřed nich je jiné zvíře. Tak to nacházíme v jedné hrobce. Existuje i tzv. hadí dokument, to jest plastické znázornění hada, ovíjejícího se kolem kamenného kužele v blízkosti hrobu. Zmíněn byl již héraklesovský reliéf z Petry, kde Héraklés drží v rukou hady. Jiným božským symbolem byl kozorožec nebo kozorožci, velmi často v támidských a sáfaických kresbách. Podobně je tomu také
v jižní Arábii, kde dominují rohy, kde jsou mnohdy předimensované. Kresby dělají dojem, že jde o symboly a nebo o magická znázornění.

6) Velmi častým symbolem je býk. Jeden reliéf z Palmyry ukazuje, že bůh je na trůnu a vedle něho po obou stranách jsou býci. Bůh má v rukou svazek blesků. Na severu náležel býk k božstvu Ba‘al Šámín. Také, tento symbol býka je prastarý a rozšířený v nejrůznějších oblastech, pravděpodobně proto, že býk představoval entitu síly, moci, zuřivosti a plodnosti. Víte také, že původním podstavcem Hospodina, neviditelně se ubírajícího před svým lidem, nebyla truhla, nýbrž býk. Podstavec tedy představoval býka nebo býky, což se pak ještě celá staletí udrželo v severní části Izraele. Dokonce Bůh Izraele je nazýván býkem, v jednom žalmu zcela výslovně, a také Josef je přirovnáván k býkovi, je o něm řečeno, že je býk. Hlava býka se nachází například na oltáři v Hauranu, spadá do okruhu Ba‘al Šámín, a na skalních kresbách támidských je býčí hlava podobná lidskému obličeji. Někdy má dokonce vousy. Mezi rohy nechybí měsíční srpek. Nebo je tam jenom několik čar, chybí uši.

Mohl bych jmenovat ještě některé jiné symboly, jmenoval jsem strom nebo kámen, nechci již opakovat, chci jenom říci, že to byly symboly symbolů, prasymboly, symboly jako takové, které nemusely být symboly někoho jiného, nemusely být symboly nějakého božstva, nýbrž ony samy representovaly to, co by to božstvo representovalo, kdyby bylo jmenováno.

7) Dalším symbolem je svazek blesků, což také není obmezeno pouze na tento okruh, zvláště
v palmyrské oblasti a náleží také do okruhu Ba‘al Šámín.

8) Jiným velmi zajímavým symbolem je jakýsi žebřík, který vypadá takto: . Jsou jenom dvě příčky. Toto znamení je velmi svaté a je nutné k němu přistupovat spíše s hrůzou. Zvláště v támidských nápisech, kde je tento žebřík nebo super-mysteriózní znamení kombinován ještě s jiným znamením a symbolem, a to je právě ten svazek blesků, který se znázorňuje asi takto: . A jsou-li tato dvě znamení vedle sebe, znamená to, že to je sacrosanctum a že je to nabito symbolickou, ale i faktickou významností. Svazek blesků je velmi starý symbol měsíčního božstva. Je dvojpaprskový, někdy však i trojpaprskový. Žebřík je jakési kouzelné znamení, ne zcela jasné. Vzpomeňte si, že žebřík se objevuje také v Novém zákoně a v určité podobě, v podobě jakési terasy, také ve Starém zákoně. Jiným symbolem je ruka, která je pokládána za apotropáion. To je také technický religionistický výraz, který znamená, že tato ruka, toto znamení, odvrací zlou moc nepřítele, ruší ji. Je to jakási kultická izolace. Měsíční srpek, jiný symbol, se nachází v centrální a severní Arábii, ovšem často izolovaně od jiných symbolů, kdežto v jižní Arábii se pojí dva symboly, měsíční srpek i kotouč: - to je spíše brambora, ale představte si kotouč. Čili to lunární i to solární zde vytváří jednotu. Někteří palmyrenští bohové nesou měsíční srpek na ramenou, to je zvláštní představa, a tím prokazují, že jsou vskutku měsíčními božstvy. Ale jiné nápisy, například z Dúra nebo z Hirbet-Ramadánu ukazují měsíční srpek na tenkém pilíři nebo na tyči a tento pilířový srpek má nad sebou kotouč nebo je ověšen zvonečky. Jsou tedy dvě možnosti.

9) Pak je zde sedm bodů nebo čárek, poněvadž sedmička také v tomto okruhu měla svůj význam. Buďto jde o magické znamení nebo o božský symbol, není to zcela jasné.

10) Jiným božským symbolem je vinný úponek nebo vinný šlahoun, zvláště na severu, především však u Nabatejců, a zde přísluší do okruhu Dissarasova a je to ztotožněno s Dionýsem.

Obecněji o symbolech lze říci toto: takový obecný symbol je hímá nebo chímá, ale arabisté to teď přepisují jako hímá (někteří), ještě zde dělají tečku - to h je do ch, a nebo haram - přepisuje se nyní
s h, někteří s ch. A to je svatý okrsek. To je velmi důležitý pojem. Svatý okrsek. Je to okolí kultického místa. Význam obou termínů, hímá nebo haram, je “to, co je zakázané”, “to, co je oddělené”. Je to azylový okrsek, v němž vládne boží mír, v němž nemůže být zabito žádné zvíře, v němž nemůže být poražen žádný strom. Sám Mohamed respektoval hímá Allaty. Je zajímavé, že i Mohamed, který si také zařádil jako modloborec, přesto jenom některé modly ponechal stranou nebo ponechal dalšímu vývoji, co se s nimi učiní, ale tyto hímy nebo haramy, ty respektoval. Je to jakési potvrzení these Eliadovy, že svaté je svaté všude, ať je to v kterémkoliv okruhu a že svaté v jakémkoliv okruhu hraje zcela zvláštní roli, kterou je nutno respektovat, je to prostě odděleno a profánní život je mimo tento okrsek, profánní život ve smyslu výrobního, praktického a pragmatického života. Sám Mohamed respektoval tedy hímá Allaty. Hímá je tam, kde je zároveň na blízku voda a kde je poměrně hustý rostlinný porost. Hímá bývá ohraničena kameny, které, podobně jako kultické kameny, se jmenují ans ab. Toto s by se mělo číst do c jako hebrejské şáde. Zde se pasou stáda zasvěcená božstvu, a jestliže se nějaké zvíře zvenku sem zaběhne, do této hímy, propadne božstvu. O g? abg? ab (to se píše g? abg? ab, g s tečkou nahoře) jsem už mluvil - je to vyhloubenina, dutina v zemi u kultického kamene, kam se nechá odtékat krev obětovaného zvířete, pokud se jí nenatírá ovšem idol sám. Arabské tradice spravují o g? abg? ab bohyně Allat. Je to jeskyně pod kamenným idolem. Ale takový g? abg? ab existuje také
v kultištích bohyně Al Uzah, což je další dcera Alláhova, a boha Hubbala v Kabě u Mekky. Zde je někde chápáno toto g? abg? ab jako studně. Odtud se Welhausen, známý badatel, domnívá, že g? abg? ab bylo původně studní, avšak není to zcela přesvědčivé.

Jaké byly svátky u předislámských Arabů? Byly dva sváteční časy, dvě sváteční epochy, jarní a podzimní. Podzimní slavnost byla slavnost žňová, která hrála roli zvláště u usedlého národa. Řekli jsme si, že v té arabské oblasti jednak byly kmeny zásadně usedlé, některé však byly původně nomádské a nomádství ještě provozující, a to, jak se zdá, mělo vliv na vytváření náboženských přestav. Takže ta podzimní slavnost byla slavnost žňová, která byla pěstována, oblíbena, zvláště usedlými kmeny, zatímco jarní slavnost je asi nomádského původu a zde byla obětována prvorozená zvířata ze stád, dále pak mléko, máslo a také tedy zvířata. Ta zvířata byla obětována většinou nekrvavým způsobem, to znamená prostřednictvím zasvěcení. Některé slavnosti nabatejské, například k poctě Dissarasově, které jsou dosvědčeny z Bosry, se konaly 25. prosince. Tady vidíte, jak najednou se překlene různý oblouk různých náboženství, a najednou vidíme, že vánoce nejsou stanoveny náhodně, nýbrž že to je den, který pro nekřesťanskou populaci a nekřesťanské národy znamenal jaksi velmi mnoho, buď jako slunovrat, ale také zde, že, prostě můžeme říci, že u Arabů lze zjistit jakési Vánoce. To jsou určité dny, které jdou staletími jako vojáci, které se neohlížejí napravo ani nalevo. A jakákoli víra, včetně víry křesťanské, nějakým způsobem respektuje, je to pro ni výhodné, navzuje, zároveň tím navazováním protestuje, ale tím protestem také navazuje, na cosi, jakési prastaré kultické rituální datum, které je určující pro další osud každého člověka, který se takových Vánoc, ať už keltských nebo germánských, arabských a nebo hebrejských nebo křesťanských zúčastní. Ještě několik slov o kultických místech. Nomádští Arabové neměli kultická místa vázaná na určité místo, alespoň u těch kmenů, které byly nomádského nebo polonomádského původu. Zcela jistě existovala jakási pohyblivá svatyně, zvláště u těchto nomádů, což přežilo v uctívání velbloudího nosítka, které hrálo také podobnou roli. Pevná kultická místa s idolem a v hímě ležela po většině v oázách. A sem konali nomádi své poutě. Arabská tradice spravuje o mnoha božstvech, jako by měla dům. To je verbální vyjádření. Ale tento dům neznamená, alespoň ne vždycky a ne převážně něco pevného, kamenného, nehybného, nýbrž dům, podobně jako hebrejské bét nebo arabské bajt, bajt tu prostě znamená místo, místo, kde to ono božstvo přebývá. Usedlí Nabatejci a Palmyrové zřídili časem i nádherné chrámy pro svá božstva, ale vedle nich byla kultická místa pod širým nebem, která jsou původnější, a měla většinou čtvercový půdorys. Byl to nezastřešený dvůr, většinou s jedním nebo více oltáři a vlastní svatyní s idolem. Čili tento typ chrámu měl čtvercový půdorys.

Nyní o pouti. Již před islámem se konaly pouti, které se nazývaly hagˇgˇ [hadždž]. Tentokrát je to g (protože arabština má několik g), které má háček, je to velmi půvabné pro naše oči, že je to jako : chadždž. To je označení poutě, která v islámském náboženství hraje větší roli než v křesťanském. Konali pouti nejenom do Mekky. To byla stará arabská tradice. Putovalo se k pevným kultickým místům a všecky poutě měly přesně stanovený čas - během nichž vládl mír, takže se všechny kmeny mohly volně pohybovat a nemusely se zabíjet a nemusely vykonávat krevní mstu, o které ještě budeme mluvit. Během pouti se účastníci nacházeli ve stavu zasvěcenosti - ’ihram. To běželo o jistá omezení, ale symbolicky, řekl bych téměř kérygmaticky, to mělo obrovský význam, poněvadž po dobu pouti musely všechny vády, spory, krvavé srážky a rodinné nesnáze a poruchy ustoupit stranou, poněvadž pouť vlastně, kdybychom to chtěli vyjádřit židovsky nebo křesťansky, vyznačovala cosi eschatologického, že už to nebude. A bylo to velmi významné, že právě tyto pouti tyto věci zdůrazňovaly a že to muselo mít dopad také psychologický a sociologický, myslím, že my křesťané takovou pouť neznáme - já nevím, jak je to u katolíků, ale - aby prostě v celém okruhu ustaly všechny rozbroje, to bylo něco významného a je to něco vysoce positivního. Také tanec hrál v arabském okruhu předislámském a později tedy v některých směrech islámských, např. derviši nebo některé jiné -
v súfismu se to vyskytuje - ale už tedy v tom předislámském náboženství arabském tanec hrál velmi významnou roli, nikoli pouze jako cosi dekorativního nebo doprovodného nebo ilustrativního, nýbrž něco, co vyjadřuje věc samu a nebo dokonce, co tou věcí samou je. Tak se nalezly támidské nebo safatiánské skalní kresby, kde se nacházejí lidské scény. Vidíme zde například nahou postavu ženy
s vyzdviženými pažemi, s vlasy vyčesanými nebo splývajícími. Neví se však, o tom jsou spory, koho ta žena vlastně znázorňuje. Je to bohyně? Je to bohyně Allat? Je to božstvo Ruda? Někde je dokonce více takových figur. Dnes se soudí, že jde o kultické tanečníky, dříve se myslelo na lidi v modlitebním postavení. Dvě ženy mají v ruce hudební nástroj, jinde je znázorněna hráčka na flétnu s tančícím mužem. Existovaly patrně i válečné tance, zvláště u Tamúdů a Sáfaitů, a také tance náboženské. O tom všem jsou monografie ...

... v rámci křesťanství tanec do značné míry ztratil svůj kontext a svou validitu. U židů je to lepší, zvláště o některých svátcích jako je Purim, kde se tančí bezedně a bezhlavě a zapíjí se to množstvím vína, piva nebo čehokoliv jiného, co oblbuje a omamuje.

Jak to bylo s chrámy? Pro označení svatyně nějakého boha se užívalo dvou termínů, dvou výrazů, jednak n-h-r-m - nihrám a nebo byt, což se někdy přepisovalo jako bajt - odpovídá hebrejskému bét a znamená to “dům”. Jsou i jiná označení, která zde nemusíme uvádět, označení sídla bohů m-w-t-b - mawtab, což znamená asi větší zařízení a nejde jen o jeden úzce vymezený a izolovaný idol. Existují chrámové stavby čtyřhranné nebo také kulaté, a ty mají potom půdorys elipsy. Čtyřhranné stavby jsou mnohem častější. Kolem nezastřešeného vnitřního dvora běžela řada sloupů, to celé bylo obklopeno zdí nebo uzavřenou řadou budov, která nechávala otevřený jen jeden přístup. Ve dvoře byly přinášeny oběti. Kdežto ten elipsovitý je méně častý a má dvě centra.

Z toho plyne, kdybychom to chtěli shrnout, že v Arábii před Islámem existovalo v podstatě přírodní náboženství, které však bylo svým způsobem narušováno něčím, co nespadá do tohoto okruhu. Byla ctěna některá božstva, která byla ctěna i přinejmenším v první části, v první etapě islámu, a to byla především Allat, která byla později ztotožňována s římskou Minervou, Al Uzah, ztotožňovaná s Venuší a Manat, klasická mekkánská bohyně osudu, a poté kurajšovský Hubbal, jehož modla byla uctívána v Kabě. K doplnění bychom ještě měli uvést to, že v rámci společenství jednotlivých kmenů existovali lidé, kteří nebyli ani kněžími, kněžskou instituci islám ostatně nezná a neznali ji ani staří Arabové, ale byli to lidé, kteří byli vizionáři. Častokráte byli pohrdáni. Byli předmětem výsměchu nebo to byly mocnosti, které sice neměly božský charakter, ale byly nebezpečné svou četností nebo nepředvídatelností, nebo to byly svaté okruhy, kde se mohlo něco nepředvídatelného stát. Takže takový věštec nebo spíše vidoucí, vizionář, se nazýval káhín; pokud předpovídal budoucnost, tak se jmenoval šá‘ír, a pokud šlo o jakési nespočetné klubko těžko zařaditelných sil, které tak byly větší než síly lidské, i když se nerovnaly silám božským, to byli džinové, to byl džin, psáno g s háčkem a dvěma n: gˇinn, který nesmí být vypuštěn z láhve, jak víme ze zábavné literatury, je kolektivní označení, není to singulár, nýbrž plurál, není to ani čistý plurál, je to tzv. kolektivum, je to jakési společenství, málo sourodé, ale velmi spolu související na druhé straně, společenství démonů.

Čas a osud v pojetí starých Arabů velmi úzce souvisely. Čas, který bychom mohli nazvat řecky ?????V ?ve smyslu hebrejského ét, zde nebyl znám. Bylo to ovšem poněkud prolamováno poutěmi, kde vlastně vstupovali účastníci poutě do svatého času a mohli si uvědomit, že to, co žijí, není všechno, naopak že to, co žijí, je něco předběžného, co musí být změněno. Museli žít ve stavu svatosti, bezbrannosti a mírnosti. Nicméně osud, to byla velmi těžká položka, která vytvářela hrozivý stín nad všemi arabskými kmeny a byla různým způsobem verbalisována, antropomorfisována a thematisována. Například bohyně Manat, jedna ze tří (údajně) dcer Alláhových, byla bohyní osudu, jak jsme o tom hovořili, takže se vytvářelo zvláštní sociální a sociologické, psychologické podhoubí, poněvadž arabský člověk neměl dojem, že je to s jeho životem a se směřováním jeho života v pořádku. Věděl, že jsou zde jakési síly, které ho omotávají a které ho točí. Proto vznikla taková zvláštní idea, která se jmenuje sabr. Sabr znamená vydržet, držet, držet se, nedat se zcela odsunout, zničit, rozbít, toto vědomí o sabru bylo pěstováno a každý mladík a každá arabská slečna věděla, že na jedné straně je tady osud representovaný přímo bohyní, a na druhé straně však je možnost pokusu odolat a vzepřít se tomu. To druhé, to také spadá spíše do sociologie, je, že velmi úzce v arabském světě souvisejí dvě věci: bohoslužba, svaté věci, uctívání idolů, obsluhování model - a trhy. To byla taková elipsa o dvou ohniscích, a proto se vysvětlí, když pochopíme jaksi - ekonomický aspekt arabského náboženství. Čili tady to je to svato a to druhé místo jsou trhy, takže ty trhy byly dokonce tak plánovány, aby nevadily poutím a jiným kultickým podnikům a naopak, a naopak jaksi - ty trhy přilákávaly četné, i nearabské obyvatelstvo, které tak mělo možnost zúčastnit se trhu.

Význam Mekky, to je také to základní, co je nutné stále zdůrazňovat. To byla republika velkoobchodníků, jak to kdosi nazval, bylo to středisko, které spojovalo východ a západ, sever a jih, překladiště a zároveň tedy jakási internacionální zóna. To bylo v moci Kurajšovců, z nichž pocházel také Mohamed, a zde se vytvářela také zvláštní aristokracie. Ale zároveň to bylo neutralisováno zakládáním svazů na ochranu chudých. Kultický význam černého kamene v Kabě měl základní povahu. Uchoval se i nadále. Nejvýznamnější ctností byla mužnost, tzv. murúwa, něco jako římská virtus. Velký muž musel mít ideál, musel být člověkem bojovným, schopným boje, musel být připraven, aby chránil své společenství, eventuelně společenství více kmenů a musel ze sebe vytlačit jakýkoliv pocit bázlivosti. Zároveň však musel být také rytířem, který se zastává vdov a sirotků. Tento sociální aspekt, který my přikládáme pouze Bibli, byl už u těch starých pohanských Arabů velmi vyvinut. Byl to prerogativ, který byl nepominutelný a tato starost o vdovy, sirotky, postižené, nemajetné, spadala na všechny vrstvy populace, především však na ty, kteří měli v rukou nějaké bohatství, a nejvíce na ty, kteří ve svých rukou bohatství přímo vršili. To potom také úspěšně vstoupilo do islámu, poněvadž tento důraz na podporu chudých, nezajištěných, je sloní, je lví, je mimořádný. Nelze jej přehlédnout. Islám je sociálním náboženstvím, stejně tak jako křesťanství a židovství a možná ještě více. Ke ctnostem, k té murúwě nějakého muže patřila také pohostinskost. To bylo něco, co bylo bez diskuse. To bylo pevně zakotveno a nedalo se s tím hnout. Jestliže se nějaký homeless ocitl v blízkosti nějakého příbytku člověka majetného, rodiny majetné, musel být tento člověk pozván, přijmout, a byly dokonce stanoveny tři dny, kdy ten host musel dostávat to nejlepší, i když celá ta rodina třeba se stravovala chudě, musela si udělat svátek, poněvadž host musel být obsloužen. Jsou o tom celé legendy a celá arabská vyprávění, která se potom dále traktovala různojazyčně, že některý šlechtic, který měl velmi mnoho majetku, jaksi přehnal tento ohled k hostům natolik, že sám potom totálně zchudl. A je to jaksi krásné povídání. Vidíte, že i ve Starém zákoně - vzpomeňte si na Abrahama a anděly, které hostil. Ale vzpomeňte si také na Vergilia, zkazky, které tam jsou, že ta úcta k hostu... (Nejenom pohostinskost
v našem slova smyslu - u nás pohostinskost celkem vymizela a pokud se vyskytuje, tak se trochu praktikuje v hospodách, ale tam je to svého druhu, ale aby dům byl otevřen někomu jinému, je otázka, zda je to vůbec možné, já to připouštím, ale taková základní pohostinskost by měla zůstat, poněvadž všechna velká náboženství ji traktovala a chránila a různými rituály zajišťovala). To byly tedy ty klady, také ta přístupnost zjevení u káhínů, šá‘írů a podobně zde byla. Nebezpečí z jiných sil, které člověk zde nezvládne - to zde bylo. Byla zde také představa o andělech a ďáblících. To všechno zde bylo. To patřilo k takovému porostu toho náboženství. Ale byly zde také jiné věci, které byly velmi nebezpečné, a to byla krevní msta. Také to, musíme pochopit, že to není tak zcela paradoxní, jak by se nám to mohlo jevit. My, jak nahlížíme krevní mstu, tak máme dojem něčeho ohavného, zavrženíhodného, ale ono tomu tak nebylo, poněvadž to stavělo do ochrany toho bližního. Jakmile byl bližní nějak poškozen, dokonce zabit, muselo se s tím něco dělat, že, ten původní význam toho je zcela positivní. Ovšem praxe ukázala, že tento positivní cíl se namnoze nikterak neosvědčil a vedl k dalším vraždám. Jakmile byl někdo zabit, pak musel příslušník, nejbližší rodinný příslušník, postihnout někoho z kmene vrahova. Nemusel to být sám vrah. Také tady jsou ty naše představy trošičku rozviklané, tak tomu nebylo. Musel to být prostě příslušník toho jiného kmene, poněvadž naše pojetí rozdělení individua a společenství je v podstatě moderní, kdežto tam ten jednotlivec i to kolektivum splývají dohromady a ten, kdo se dotkl jednotlivce, se dotkl celého kolektivu. Všichni byli ohroženi a nyní ta čest, která zde byla, musela být uplatňována. Ten, který zabil, musel být zabit. To je to oko za oko, zub za zub. Také toto povědění, oko za oko, zub za zub, častokráte my křesťané chápeme jako něco málo doporučeníhodného, ale to starozákonní “oko za oko, zub za zub” bylo velmi promyšlené a bylo jaksi zastavení, Starý zákon tím blokoval tu pomstu. Tady byla jen ta parita, ta vyváženost toho, co kdo učinil a co za to dostal. To není neetické a židovští myslitelé včetně velikého Lenina si to velmi hájí a říkají, že křesťané mají různé strakaté brýle, když se na toto zařízení “oko za oko, zub za zub” dívají. Jenže ono to někdy vedlo k celé řetězové reakci. Ten, kdo byl zabit, oprávněně zabit, řekli bychom oprávněně, legitimně, poněvadž jenom přijal odplatu, ten zase - příslušník jeho kmene napadl příslušníka protějšího kmene a ten byl také zabit, takže někdy ta msta se protáhla na mnoho měsíců, někdy na celé roky, kdy se to takto řetězovitě střídalo, vražda na vraždu, a všechny ty vraždy byly spravedlivé, poněvadž nikdo nesměl poškozen. Byla to věc cti. Takže potom nakonec se třeba musely celé kmeny sejít a udělat zvláštní narovnání a teprve potom ten řetěz krevní msty ustal.” Dotaz: “Mohly být vražděny i ženy, a nebo se to všechno vyřizovalo mezi muži?” “Ne, ženy nestály za to. Jejich postavení, jak o tom budeme mluvit, nebylo tak zcela bezvýznamné, jak se soudí, ale nejsou známy zprávy, že by žena byla zavražděna, poněvadž ona nemohla být ani mstěna, poněvadž ona nemohla být ani zavražděna. Ženy se prostě nevraždily. Ty se zajaly. Žena se zajala. Samozřejmě, že to také mohlo vést potom k odplatě. Ženu zavraždit, to byla škoda, poněvadž žena byla dobrou výrobní silou a mohla přinést větší užitek, než jako mrtvola, ale ten muž, pokud nebyl mrtvý, tak to nebylo ono. Z toho musela vytéct nějaká krev, ten musel mít rozbitou hlavu nebo něco prostřelenýho. Takže nevím, já jsem aspoň nečetl o krevní mstě, která by se vztahovala na ženy. Byla to záležitost mužů, poněvadž my, muži, neseme odpovědnost za všechny včetně žen. To už ti staří Arabové dobře věděli.

A do tohoto prostředí potom přichází Muhammad, který prožil dosti barvitý osud, velmi nešťastné nebo nevalné dětství, a který byl pod dosti pod značným vlivem jak arabského náboženství, tak také a snad ještě více určitých vlivů křesťanských a zvláště židovských. S židy počítal velmi silně, poněvadž byly celé požidovštělé kmeny, arabské, ale židé ho v rozhodující chvíli nepodpořili, tak se obrátil proti nim a mluvil o nich jako o největších nepřátelích lidstva, ale zpočátku tomu tak nebylo, dokazuje to i Korán, některé výroky. Zdá se, že Mohammad nebo Muhammad, Mohamed nebo Muhammad - jsou dvě formy, jaké můžeme - podle toho, jaký je to jazykový okruh... u nás se používá obojího jména, Mohamed i Muhammad, je postavou historickou par excellence. Víte, že se zakladateli náboženství to není vždycky jasné. Víte, že například o Ježíšově historické existenci se pochybovalo (Celé devatenácté století produkovalo různé spisy a myslitele, které tvrdily, že Ježíš je vlastně astrální božstvo.), že zde nastal potom proces zhistoričtění, ale žádné historické doklady de facto nejsou. Podobně byl zkoumán Zarathuštra - Zoroaster. Také tam životopis nelze zcela eruovat, to proto, že tehdy nebyly vedeny nějaké kroniky nebo zápisy, ale Islám je náboženství mladé, je to až třetí v pořadí. Je to již v době, kdy záznamy existovaly, kdy historiografie, byť v počátcích, přece jenom nějakým způsobem fungovala. Proto se zdá, a to jsou jen názory různých odborníků, že není žádné pochybnosti o existenci Muhammada. Dokonce Ernst Renan se nad tím velice radoval a prohlašoval, že to je vlastně historicky nejověřenější zakladatel náboženství, že zde je všechno naprosto jasné, že je dosti dokladů, které nám mohou pomoci představit si nebo pokusit se narýsovat jakýsi životaběh tohoto velkého proroka. Nicméně moderní arabisté tvrdí, a jistě oprávněně, že ani zde ani v těch dokladech, kde je líčen dosti pozdě potom život Mohamedův, nejsme na zcela pevné historické půdě, nýbrž že do historie se zde vplétá legenda, legendární podání a že někde lze těžko rozeznat, co je ještě historie a kde už začíná legenda. Vznikaly totiž hagiografické legendy, jakási historia sacra. A s tím je nutno počítat, chceme-li shromáždit nějakou faktografii. Dokonce někteří, jak říká Kropáček, jeden z našich vynikajících arabistů, o kterého se právě teď opírám (neviditelně tady stojí Kropáček), že někteří myslitelé islámští svázali Islám a Muhammada se vznikem demokracie, socialismu a svobody. Jistě že tam možná takové nějaké elementy nebo preelementy, nějaké prvky byly, ale to bylo v každém velkém náboženství. Jenže demokracie je určitý systém, ne jenom nějaké náznaky. Také pojem svobody - myslím, že tam byl pojem osobně pojaté svobody, byl však právě komplikován třeba tou krevní mstou, ale nelze říci, že by zde, zrodem islámu, objevením se Muhammada, byly položeny základy demokracie, socialismu, svobody nebo individuálního svědomí. Ovšem to, co Muhammad provedl, celý jeho projekt, jímž se v prvních dílech svého života prodíral, bylo něco nejenom velkolepého, ale bylo to revoluční. Byl to převrat, byl to stejný převrat, jako když vzniklo židovství nebo izraelství. Přestože na mnohé navazoval, mnohé musel rozbít a odsunout. To, že vytrval přes nezdary, které ho potkávaly, kdy by každý druhý ustoupil stranou, nebo kdy by on sám si zalezl do nějaké jeskyně jako káhín, to ho nenapadlo, to ho prostě neubrzdilo, nevzdal se, vydržel, až vypracoval celou koncepci islámu, která nebyla hned hotová a která se postupně utvářela, podobně jako znění Koránu nebylo hned hotové v té podobě, v jaké je nyní můžeme registrovat, nýbrž vznikalo postupně, mluví se o různých údobích Koránu, například mekkánském a podobně, že tento boj byl bojem nejenom udatnosti vnitřní, ale také velké a nesmírné vytrvalosti. Přesná data podle Kropáčka můžeme v Mohamedově životopise určit až pro jeho působení v Medíně, to jest roku 622 až 632. Předcházelo tomu deset let úporného úsilí v Mekce. Své prorocké vystoupení zahájil ve věku, který muslimští historikové odhadovali zpravidla na 40 nebo 43. Je to brzo nebo pozdě? Je to otázka psychologická. Ježíš také zemřel jako mladý muž a vystoupil jako mladý muž. Proto se dodnes říká: “Má Kristova léta.” Ale ten už i zemřel. Tomu stačily tři roky. Muhammad nevystoupil tak rád, poněvadž v kontextech biologicko-psychologických tehdy čtyřicet let už něco znamenalo. To už byl člověk, který se chystal do penze. Čili ani tady to není tak nepochybné, podobně jako náš starý dobrý přítel Mojžíš zahájil svou kariéru až jako exulant a penzista, podobně Masaryk. Čili on spadá spíš jaksi do této kategorie již zralých mužů, kteří když mohli mít majetek, mohli mít dobré postavení a mohli mít pověst v tom okruhu, kde se pohybovali, ale on právě tady začíná a celý život vlastně tím rozházel. Ale o životě Mohamedově vám řeknu příště, já musím dneska dřív skončit, poněvadž máme vědeckou radu. A tak se postupně dostaneme k samému islámu a byl bych vskutku rád, kdybyste si opatřili Korán, o který se budeme postupně velmi silně opírat. Korán byste si měli někde opatřit, buď pokojně nebo branně.”