LITURGIKA


Tento text byl autorizován.

 

  1. Co je to liturgika a liturgie?
  1. rekapitulace, anamnéze – reflektují se dějiny spásy, jediné místo na zemi, kde se probírají dějiny spásy od A do Z
  2. poznání – vychází najevo, co je církev – minorita lidstva, která o Božím jednání ví a vyznává je. V bohoslužbě je církev církví.
  3. průhled k budoucnosti – otevírá se co má být svět. “Neboť tvé je království, i moc i sláva, navěky” Církev zástupně za svět vyhlíží ke konci.
  1. Z dějin bohoslužby
    1. Drtivá většina materiálu bohoslužby pochází z tradice, nikoli z Písma. Doba NZ neznala jednotné formy – žilo se ve spontánním entuziasmu a očekávala se blízká parúzie. Proč by se něco vytvářelo na dlouho? Poapoštolská doba již zachycuje něco z bohoslužeb. Evidence dějin liturgie vyrůstá jen z tradice, nikoli z Písma. Nicméně: tradice je kritizovatelná, avšak ne jednotlivými výroky Písma, nýbrž smyslem Písma.
    1. Židovské pozadí – vliv je značný – v době vzniku křesťanství však nebyla synagogální bohoslužba ustálena. Chybí přesná písemná zachycení.

– chrám – oběti a modlitby

Největší vliv měla bohoslužba synagogální

Společné prvky – kultický rytmus (sedmidenní týden s jedním shromážděním)

    1. Periodizace dějin

a) Perioda liturgické improvizace (do 4. stol.)

Od Justina jsou pevně známy dvě složky liturgie - slovo a svátost, pevné liturgické texty nejsou.

Hyppolit: apostoliké paradosis - ukazuje rozrůzněnost liturgických forem.

koinoničnost - k bohoslužbě se shromažďují křesťané jednoho místa

- myslí a dbá se na ty, kteří se nemohou dostavit

- shromáždění je konstitutivní pro bohoslužbu

neveřejnost - shromáždění a zejména svátostná část jsou neveřejné, přístupné jen pokřtěným

- ochrana proti pronásledování, ale sklon k mystériím
 
 

b) Perioda liturgické stabilizace (do konce 1. tisíciletí)

- Právo utvářet liturgii patří místním církvím

- fixace pramení z obavy před pronikáním pohanských vlivů

- klerikalizace - ústup lidu, který je nevzdělaný a stává se divákem

- úbytek dialogičnosti a nástup teatrálnosti (nemusíš se účastnit, stačí když zíráš)

- Alexandrijská

- západní - galské

- římské

(Galské - keltsko irská, galsko francká, mosarabská, milánská)

(Římské - severoafrická, římská urbikální, římská suburbikální)
 
 

c) Perioda liturgické dekadence (po r. 1000)

Schizma - na západě se prosazuje římská liturgie, místně ve slovanských obdobách (kromě Milána), lid ustupuje do pozadí - - “profesionalizace”, procesí, privátní modlitby, zpěv sboru.

Koncem středověku je reforma nezbytná.
 
 

d) Reformace

Tridentský koncil - konsoliduje mešní poměry misálem, reforma však dokončena až II. Vatikánem (Sacrosanctum concilium - O nejsvětější liturgii)

- laicizace - společná bohoslužba má přednost před soukromou

- komunikace - národní jazyk, srozumitelnost úkonů

- zdůraznění slova - trojí až čtveré čtení, homilie má být součástí každé nedělní a sváteční mše

- větší diverzita - tendence ke zpestření liturgie, s ohledem na místní tradice
 

3. Složky bohoslužby
 

3.1. Boží slovo

Přítomno dvojím způsobem - anagnosticky - předčítané slovo

- proféticky - slovo kázání

(někdy i třetí způsob - klerikálně - Písmo v liturgickém dění)
 
 

3.2. Svátosti

3.3. Modlitby

- společné recitace (Otčenáš, Confiteor)
- aklamace - dialogicky lid a celebrant
uplatňují se modlitby všelijaké, modlitby žalmů,...

- přitažlivost je v tom, že je to emocionální projev (základní projevy víry nelze zvládnout logikou ani etikou)

3.4. Vzájemnost a služba

3.5. Sbírka, ohlášky, přímluvy

Leckde se dějí snahy o obnovu agapai, nejde jen o společné pojezení, ale i o odkrývání jednotlivých a společných nouzí.


4. Čas Bohoslužby

4.1. Neděle

- dvě deformace - protestantská (ne každou neděli)
- katolická (každý den)

4.2. Liturgický rok

Vyvíjel se pomalu.
Nejstarší část: Velikonoční cyklus (od Tertuliána)
- zpočátku se smrt i vzkříšení slaví v jeden den (doprovázeno křty)

- musel vzniknout v době, kdy židovství mělo vliv na křesťanství (1. neděle po 1. jarním úplňku - od Nikaje)

- předchází jednodenní půst, později prodlouženo i na pátek, který se od 4. stol. stává památkou ukřižování -- TRIDUUM
- rozšíření o květnou neděli - procesí s palmami o týden dříve -- OKTÁV
- na zelený čtvrtek se vysluhuje V.P. s mytím nohou

Po Velikonocích 50 dní - Magna Dominica - velký den Páně. Je to radostný čas bez postů a kajícnosti.
Týden po DS (Svatodušní neděli) je neděle Trojiční, kterou končí liturgický rok.
Postní období (Quadragessimae) před velikonocemi - 40 dnů (6x6 + 4) od popeleční středy. Symbolika postu J.Krista. Odehrává se i intenzivní příprava katechumenů na křest. Koncil v Laodikeji zakázal sňatky v tomto období.
Vánoční a epifanický cyklus : vznik s rozpaky, odvozeno od slunečních slavností, r. 275 v Římě - slavnost nepřemoženého Slunce - 25. prosince (východ 6. ledna)
Zjevení Páně (epifanie) - původně svátek narození + křtu (první zmínka z Galie - východní liturgie).
Advent: pouze a zcela západní zřízení, délka kolísala, kající období.
Od Řehoře Velikého - 4 týdny

Sanktorále: svátky svatých - doplňují christologická temporále
- připomínka světců
- původ v připomínce svědka - mučedníka (martyra)
- ve výroční den skonu se shromažďovala církev, připomínala si jeho martyrium a slavila eucharistii
- den smrti - natale - den zrození pro nebe
- na místech hrobů se budují kostely - časem se ostatky roznášejí

Do roku 1000 se na západě prosadil římský kalendář a pravidla pro svatořečení
- liturgicky - vedle Písma jsou čteny i vitae sanctorum (četlo se sice evangelium, ale kázání zaměřeno k postavě světce.
- reformace - podržela komemoraci jen osob zmíněných v NZ (ve Švédsku jenom silně redukovány)
Trident věděl, že je třeba kalendář revidovat, ale udělal to až II. Vatikán
zásady reformy - selekce směrem k časové a lokální vyváženosti (zastoupení všech kontinentů a období dějin)
- nepochybná historicita
- restituce původních dat
- přednost neděle a svátky Páně před svátky světců
zbylo - 14 slavností
           - 25 svátků
           - 150 památek

Slavnosti: mají vlastní čtení - christologické a zvěstování Páně (pův. Mariánský)
- mariánské - matky Boží (1.1.)
- nanebevzetí (15.8.)
- neposkvrněné početí (8.12.)
- sv. Josef (19.3.), Jan Křtitel (24.4.), Petr a Pavel, sv. Václav (28.9.), Všech svatých (1.11), výročí posvěcení vlastního kostela

Divinum officium - denní modlitba hodin - hodinky - modlitební pobožnosti konané několikrát za den. Vzniká ve 4. stol. v mnišských komunitách.
Rozvrh: vigilie (před úsvitem)
laudes (ranní)
prima (1. denní)
3., 6. a 9. hodina
vesper (nešpory)
kompleta (před usnutím)

základem je žaltář doplněný o zpěvy otců a kantika
Objemný rozsah byl zkrácen -- breviář
II. Vaticanum - zjednodušení - Prima se ruší, vigilie se stává čtením pro libovolnou dobu, klíčové laudes a vesper, tercia, sexta a nona jen v mnišských komunitách; doplněné přímluvnými modlitbami. Povinnost - členové mnišských komunit
- duchovní vyššího svěcení
- ostatní jen omezeně a nahraditelně

Oficiálním jazykem latina, možno nahradit schváleným překladem.

5. Prostor bohoslužby

Bohoslužebným prostorem se může stát jakékoli místo.
Nejstarší shromáždění po domech, časem bylo třeba rozšiřovat.

            - ne na kopci (ztěžuje přístup starým a kardiakům)

Vybavení a výzdoba

kazatelna – archeologicky do kostela nepatří, rozšířili ji až predikanti

stůl Páně – spíše větší, alespoň ze tří stran přístupný, solidní, rozumně rozvržené stupně a schody k němu.
hudební nástroj – nejlepší jsou stále varhany – mají se udržovat častým hraním
zesilovací zařízení – při dnešní technice je přímo imperativem
dekorace – hlavním motivem je u křesťanů kříž

doplňkové prostory – místnost pro následná setkání a komunikaci

6. Účastníci bohoslužeb

Bůh – účasten jako subjekt i objekt. Mluví i naslouchá, slouží i je mu slouženo.
Svět – v bohoslužbě je svět souzen, jaký je, a ukazován svět, jaký má být.

Církev – všichni jsou utvářející – oi leitourgoi – u evangelíků žel často vnímáno jako záležitost jednoho celebranta.

7. Základní schéma bohoslužeb

V protestantismu volné, ne však libovolné.
Základem dvě části: 1) Bohoslužba slova (katechumenů)
                                    2) Bohoslužba eucharistie (věřících)

synaxe – přivítání eucharistia – offertorium
- čtení + žalm - eucharistia
- kázání - lámání chleba
- modlitba + propuštění - rozdělování

úvod ---- SLOVO ---- (koinonia) ---- EUCHARISTIE ---- závěr

Východ je k propriím zdrženlivý, reformace zachovává de tempore, ve švýcarsku zredukováno na hlavní svátky.
(Filipi – proprium de predicatione – kázání má ovlivnit 1. čtení, modlitbu a píseň po kázání, část přímluv.)

8. Před zahájením bohoslužeb

Ius liturgicum – v protestantismu patří staršovstvu, farář je toliko celebrant. Na živly dbá staršovstvo, kazatel se má usebrat a očistit se (fyzicky!) před vysluhováním – důkladně omyté nearomatické ruce.

9. Úvod

enarxis (en arché) – na počátku bohoslužby

- reformovaní – žalm (též čeští bratři)

Reformační církve přebírají starší veřejnou zpověď ve formě generální zpovědi

a.     modlitbou – účastníci se připojují prosebným voláním

b.     otázkami a odpověďmi – slabinou je postavení faráře, který stojí sólo

c.     zpovědním zrcadlem desatera – slabina: podsouvá neučiněné hříchy (angl., ref.)

  1. do enarxe – připravuje na bohoslužby, očišťuje, předpokládá účast všech věřících, kteří jsou si vědomi hříchu. Dobrá zvěst předchází pokání. Na tomto místě musí být formulace obecná
  2. po kázání – reflektuje obsah kázání, nespojuje s večeří Páně- koná se pokaždé
  3. Před VP – chápáno jako příprava na VP, kopíruje do jisté míry katolický sled otázek. Filipi – 2 pochybnosti – 1) budí dojem, že kát se je třeba jen v souvislosti s VP, 2) může mást představou, že k VP je třeba zvláštní přípravy.

formy:

 

10. Bohoslužba slova


11. Koinonia

Průmět v přímluvné modlitbě, ohláškách a sbírce.

Přímluvná modlitba: Boží slovo zvěstované kázáním přináší ovoce když povstáváme k přímluvné modlitbě. Trvalá součást bohoslužeb, kupodivu až po propuštění katechumenů. Na Z se přibližuje eucharistii. U evangelíků pochybně opakuje hlavní body kázání.

b) ekténie v litanické formě – jeden člověk přednáší jednotlivé intence a shromáždění připojuje apelace. (Filipi: nejlepší forma)

    1. diakonská – diakon oznamuje intenci, modlitbu formuluje celebrant

Náměty: církev – lid, služebnosti slova a svátostí

svět – vrchnosti, spravedlnost, obživa, mír

trpící lidé – zdravotně i nedostatkem jmění či útěchy

Tato trojina vytváří kostru přímluv, která se dle potřeb obměňuje. Konkrétnost modliteb: mají být spíše obecné, některé místní záležitosti nelze přejít – úmrtí, narození, konfirmace.
 

Ohlášky: vhodná je korelace mezi ohláškami a přímluvnou modlitbou. Nemají se omezit na místní záležitosti, ale ohlížet se na ekuménu a svět. Technické informace spíše na nástěnku. Ohláškami se učíme odpovědnosti za svět.

Sbírka: Evangelium se dotýká i kapsy. Původně v podobě obětního průvodu se svátostnými živly. Reformace 1) během shromáždění – vykonávají presbyteři, 2) při východu. Účel sbírky bude třeba čím dál více oznamovat.

12. Eucharistický blok

Je třeba potlačit vše, co by budilo dojem, že slovo a eucharistie jsou separátní části bohoslužby. Bez eucharistie jsou bohoslužby torzem. Bohoslužby mají mít dynamický spád nenarušený neočekávanými vsuvkami. (např. kázáníčkem před VP, jehož příčinou by byla jak predikantská osvětová praxe, tak i náhrada eucharistické modlitby a rozvinutí sursum orda)
 
 

Schéma soustředných kruhů:

  1. vysluhování
  2. verba testamenti et Pater noster
  3. eucharistická modlitba
  4. Ostatní
  1. Vysluhování

2) Verba testamenti et Pater noster

3)Eucharistická modlitba

neboli anafora, aktio, kanon, prefatio. Původ v židovských berakot.

Význam – modlitba díkůvzdání – čin vděčnosti

  1. Vznik 2. – 4. století – stabilizace těchto částí do základního schématu, který však nemusí být vždy přesně dodržen
  1. úvodní dialog (Vzhůru srdce … vzdávejme díky Bohu …)
  2. preface (vskutku je to důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné)
  3. sanctus  
  4. anamnesis – rekapitulace dějin smlouvy a Ježíšova života
  5. verba testamenti
  6. memores (pamatujíce, odvažujeme se)
  7. epikléze – modlitba o přítomnost DS, Bůh je svrchovaně přítomen a není lidmi manipulován (v řím. kánonu dvojí – živly a lid)
  8. communio sanctorum – společenství s církví zvítězilou
  9. závěrečná doxologie v trojiční podobě

řím.kat. mají nyní 4 (de facto 7) eucharistických modliteb, pravoslaví našich šířek 2 – Basilova a Chrysostomova

Oč reformace přišla, odstranivši eucharistickou modlitbu – vytrácí se radostná vděčnost a bují trudomyslné zkoumání vlastní hodnosti.

4) Ostatní

Pozdravení pokoje – znázorňuje koinoničnost, ve starověku polibek. Pozdravení pokoje podáním ruky.Kam vřadit tento akt? V řím. před přijímáním, jinde před eucharistií, v pravoslaví před vyznáním víry – NC. Svou logiku má i po přijímání – rozdáváme z toho, co jsme právě přijali.

aklamace lidu – “tajemství víry”, “non sum dignus”, “Agnus Dei”
modlitba po přijímání – alespoň v úvodní části má být děkovná. Mohou na ni navazovat přímluvy. Nemá obsahovat vyznání vin – právě bylo slaveno jejich odpuštění.
živly extra usum – co dělat s tím, co z hodu zbude? Reformace extra usum nevidí nic zvláštního. Možná řešení – likvidace (konzumací, spálením, pohřbením) nebo konzervace (uchování ad usum – např. nepřítomným, k výměně).
Z uchovávání chleba se ve středověku vyvinula úcta k tělu Páně v tabernaklu či v monstrancích (zdůvodněno učením o permanenci)

13. Závěr bohoslužeb

V klasických obřadech nápadně příkrý. “Ite missa est.” Časem se ustavilo

14. Ekumenické bohoslužby

Bohoslužby jsou ekumenické, neboť ve středu je Kristus, jenž se týká všech. Zde míněno shromáždění křesťanů různé církevní příslušnosti – namnoze zůstávají jen torzem – ne všechny části bývají sdíleny. Ve větších odstupech, katolíkovi nezastupuje mši. Různé roční a výroční bohoslužby z církevního či občanského podnětu.

  1. společná nesvátostná bohoslužba – jedna místní církev uspořádá bohoslužby, k nimž pozve hosty. Se zřetelem na ně byla bohoslužba připravena (např. instalace, posvěcení, …)
  2. společná ekumenická modlitba – na přípravě se podílejí všechny zúčastněné církve, možno užít ekumenického liturgického formuláře. Forma sice náročnější, zato ekumenicky produktivnější. Nešvarem bývá předvádění se jednotlivých církví, zvláště před kamerami.

15. Tradice a inovace

Tradice obsahuje bezesporu velké bohatství, novinky jsou horší a lepší.
Základní schéma bohoslužeb je stejné – slovo+svátosti. Složky zůstávají stejné, jejich podoba je různá.

  1. sociologicko antropologický důvod – mít formy. které změnám nepodléhají v proměnlivém světě (liturgie představuje místo stability beze změn)
  2. sociologicko-theologický důvod – inovace je zbytečná, není možno více přiblížit liturgii dnešnímu člověku (liturgická inovace současného člověka stejně neosloví – bohoslužba je vždy archaismus)
  3. theologický důvod – věrnost formám vyjadřuje víru v minulé působení DS a vděčnost jemu
  4. ekumenický argument – liturgické prvky spojují s ostatními křesťany
  5. ochranný význam – zaběhlost umožňuje demokratický přístup věřících, omezuje klerikalizaci

Tyto důvody inovaci nezabraňují – koordinují inovaci, limitují ji.

  1. srozumitelnost- jazyk, akustika, obsahy
  2. jednoduchost, prostota – bohoslužby jsou komplexní záležitost a tedy musí být propracovány do nejmenších detailů, prostota je v soustředěnosti, ne v rozptýlenosti
  3. krása, čistota – úsilí o ně je výrazem úsilí církve jít vstříc Pánu jako nevěsta
  4. excentričnost, transparentnost – nesmí zatemnit skutečnost, že bohoslužba je vztažena k tomu, který je přítomen, ale jako centrum je mimo (vpředu eschatologicky, celé stvoření se k němu vztahuje)

Kdo smí provádět změnu? staršovstvo, na podnět od kohokoli.