STARÝ ZÁKON - VÝCUC Z OTÁZEK

I při nejlepší vůli tento text může obsahovat chyby, nespoléhejte tedy při učení pouze na něj!

1. Dějiny discipliny - začátkem novověku, nástupem humanismu a reformace se vytváří prostor pro objektivní kritiku. Všichni se učí hebrejsky, studuje se bible. 1629 poprvé doložen termín bibl. teologie. Starý zákon byl citován hojně, ale jen na podporu doktríny, bibl. teol. byla služkou dogmatiky. 1850 se začal objevovat názor, že bibl. teol. by měla být základem dogmatiky, rozhodně by se měla osamostatnit. V osvícenství zpochybněno Písmo jako autorita a zdroj zjevení. Pohan F. Gabler se 1787 proslavil jedinou přednáškou o definici bibl. a dogm. teologie. Biblistika se vymanila pout. Rozdělení na ware (pravou) biblistiku - to, co obsahuje SZ a na reine (čistou) - co toho vychází, věčné pravdy. G.L. Baner provedl Gablerův program rozlišením na SZ a NZ. Bibl. teologie pojímána jako popis náboženských idejí. SZ jako předstupeň NZ (nelze tedy v SZ hledat NZ ideje). Vynořuje se otázka dezintegrace Písma jako celku a co ho drží pohromadě. Wilém Fathe - hegelián "Bibl. teol. představená vědecky" - antiteze = Zákon, teze, synteze = křesťanství. Hangstenberg - Christologie SZ. Krajní pozice, odmítá hist. kritiku, SZ a NZ na jedné rovině. J.C.F. Steundel? - "Přednášky o teol. SZ" (racional. supranaturalismu, odmítá destrukci hist. kritiky, odmítá verbální inspiraci, důraz na gramatiku). B.F. Oehler - věnuje se metodě a přístupu. Odmítá markionství pocházející od Schleierm., rozlišuje SZ a NZ, ale zachovává jednotu Písma. Výrazný pojem "dějiny spásy" (bývalá ekonomie spásy) - odtud pozdější von Radovská ideas heilsgeschichte. Gottfried Mo(přehl)nhen - proti racionalistům. Tvrzení, že Písmo má vždy jakýsi jiný rozměr, něco víc. Dějiny postupujícího Božího slova, dynamické pojetí inspirace (jevení se pohybuje od primitivnějších forem k dokonalejším), vyvrcholením dějin spásy je Kristus (centrum tedy leží mimo SZ). J.H.Beck? - zajímavé pojetí inspirace. Biblické spisy vznikají dynamickým promítnutím Ducha. J.K.K. Hofman - bible - zpráva o lineárních dějinách spásy, SZ jako předběžná proklamace. Nárys konečné spásy - NZ. H. Ewald a jeho žáci - základní idea SZ - idea jednoho Boha.

20.léta E.Ko(přehl)nig - začátek přístupu k SZ jako věrohodnému svědectví. R. Kittel - velká edice. Koncepce pojímání SZ jako Geistesgeschichte Izraele. Pěstování SZ vědy jako literární vědy a historické. W. Staerk - otázka po rozdílu mezi historií a filosofií náboženství. Eisfeld - náboženství Izraele jako pravé náboženství. Teologie SZ se začíná chápat jako primárně teologická (systematická) na úkor dějinného a literárně kritického hodnocení. W. Eichrodt - naplno tento program. 3.dílná teologie SZ. Zpochybnění "objektivního" zkoumání dějin oproti "subjektivnímu" poznání víry. Od této doby (1933) začal zlatý věk SZ a trvá dodnes. 1943 encyklika Divine aflante Spiritu, která uvolňuje. G. von Rad - hlavní vliv v dnešní době spolu s Martinem Nothem. Koncepce heilsgeschichte.

Spor o pojetí SZ vědy zda je popisná (deskriptivní) nebo hodnotící (normativní).

1. What it ment?

2. What it means?

1. Historická rekonstrukce se stává mediem teologie

2. Sekundární reflexe

Jak se k sobě vztahují tato dvě pojetí - jsou totožná (fundamentalisté - ale nejsou) nebo vztah analogie.

Childs - sám text má hodnotící, normativní charakter.

Deurloo - text je postaven do pozice subjektu, badatel objektem, který je popsán.
 
 

2. Jednotlivé modely přístupu -

Dogmaticko didaktická metoda - historicky první metoda sz teologie. Ke katechismové soustavě se přiřazuje, jak je to v Bibli. Většinou tři části - O Bohu, o člověku, hřích a milost. Bauer - O Bohu; Antropologie; Christologie (učení starých Hebrejů o Mesiáši). R.L. Denton? - "The knowledge of God in ancient Israel" - modernější dílo tohoto typu. Přednosti - snadnost a didaktický charakter; zápory - teologie SZ vlastně není objektem, prezentuje se tu vlastní teologie, SZ se prezentuje jen veršíky.

Evoluční model - myšlenka vývoje teologie od primitivnějších forem k dokonalejším. 70. Chester K. Zewman? - "Biblical Theology of the Old Testament" - mluví o historickém rozvoji bibl. zjevení v etapách (smlouva s Noe, s Mojžíšem). Clements - "A fresh approach" - důsledně vývojový přístup, odmítá určit střed SZ, vývojovým vrcholem je NZ.

Metoda cross section - problém středu SZ. W. Eichrodt (30.léta) - tvrzení, že objektivní přístup není možný, ale to neznamená, že to nemůže být seriózní věda. Vychází z historicky popsaných materiálů, postupuje pomocí selekce a na principu celkové kongeniality (souznění). Projít příčně SZ a osvítit ho pod úhlem jednoho tematického úběžníku, pro něj je to koncept smlouvy. Dodnes velmi silně působící. Někteří mu vyčítají, že určitých historismů se přesto nedokázal zbavit. Stále tu je otázka, zda je možné najít jeden ústřední motiv v rozmanitosti SZ. E. Wright - "The Old Testament Theology" - přitaká Eichrodtovi. Friezen navazuje na Eichrodta - koncept vztahu, společenství Boha a člověka. Goldingay? v 80. letech. 87 "Theol. Diversity and Authority Old Testament" varuje před unipolárním konceptem teologie, snaha uplatnit multiplicitní pohled, rozmanitost ne jako nešťastná věc, ale legitimní. P. Hanson - "The Diversity of Scripture". Kaiser (amer.) - úběžník vidí v zaslíbení.

Topical method - metoda výčtu bodů. G. Fohrer - "Theologische Grundstrukturen". W. Zimmerli - "Grundlist AT Theologie". J. Mackenzie? - "Theological of the OT". Výčet jednotlivostí. Fohrer - 2 středy: Boží vláda a společenství s Bohem mezi nimiž se dá vymezit teol. OT. Odmítá přístup systematický na základě jednoho středu. Grundstrukturen jsou jednotlivé motivy nahozené odděleně. Jednota v rozmanitosti. 6 přístupů k existenci v SZ: magie, kult, zákon, vyvolení, profetie, mudrosloví. Všechno kromě profetického pojetí zamítá. Mudrosloví - snaha co nejrychleji řídit svůj život. Profetie - její časové podmínky se mu zamlouvají - podřízenost víry (theokratovi), poslušná služba (společenství). Mackenzie - píše sz teologii jako by nebylo NZ. SZ jako nekřesťanská kniha. Koncept celostní zkušenosti s Bohem, která ukáže reálný obraz Boha, který jednotlivé zkušenosti nejsou schopny popsat. Hromada zkušeností => totalita zkušenosti. Kapitoly - 1. kult; 2. zjevení; 3. historie; 4. the nature; 5. moudrost; 6. polit. a soc. instituce; 7. budoucnost Izraele. Hlediskem selekce je kvantita, frekvence výskytu. Hardmuth Géze? - von Radova škola - tvrzení, že kánon byl uzavřen až po Bar Kochbově povstání, tedy po vzniku NZ. Všeobjímající přístup zahrnující SZ i NZ.

Metoda dialekticko-teologická - na konci 70.tých let vlna nových autorů. S. Terrien?, Westerman (Elements of the Testament Theology), Hanson (Dynamic Transcendence; Diversity of Scripture). Nevolí ani střed ani mnoho středů, ale 2 pojmy, které jsou v dialogu. Terrien - etika a estetika. Westerman - spasení a požehnání, nebo dílo Boží a odpověď lidská. Hanson - teologický úběžník a kosmologický horiont. Breugeman - providence a vyvolení. Terrien - centrální termín - přítomnost Boží jako prvotní skutečnost, již je třeba dosvědčit, to je i centrum NZ, v tom je dynamický princip koherence, není to ovšem formální střed, je to neuchopitelná, ilusivní přítomnost a je zachycena buď eticky - zákon a historické knihy anebo esteticky - mudroslovná, hymnická tradice, jejichž smysl je v tom, že jsou krásné. B.S. Childs - alternativa v po Radovské diskuzi. Prvotní je závaznost kanonického tvaru textu. Co je za tím je důležité, ale druhotné. Důležitým pojmem je zjevení.
 
 

3. JHVH - Ex 3,14. Výklad Písma je filologicky sporný, ale teologicky ukazuje na Boží všudypřítomnost. Lze tu též slyšet ujištění, že Jahve je spasitel. B. Hrozný vyslovil domněnku, že toto jméno souvisí s protoindickým Jajaš-Jave (Midjánci by pak museli být posemitštěný odštěpek árijských Mitánců). Jave by znamenalo nebeského poutníka Slunce (vyobrazení šlápot, hořící keř, za kterým vychází Slunce.) Pro Izraelce to nicméně znamenalo "jsem, který jsem". Podle Gn 4,26 znali jméno Jahve i první lidé - Enóš, křehký smrtelný člověk. V mojžíšské době nebylo toto slovo známé. Vyskutuje se pouze záhadně u jména Mojžíšovy matky Jókebed. Předpony jó či jehó nebo přípony jah či jahú. V severním Izraeli se to prosazovalo hůře, protože tam byla silná opozice kenaánského obyvatelstva a féničanů. Příznačně Elíjáhú bojuje s baalovými proroky.

Elohím - s tímto se setkáváme i u pohanů. Vystihuje spíše ty božské vlastnosti, které znali i pohané. Např. činnost stvořitelská.

Adonáj - opis pro Boží jméno = Pán, panovník. Odtud také v LXX kyrios.

El šaddaj - snad všemocný. Byl to bůh praotců.

Eljón - bůh nejvyšší - Izraelci byli schopni obě tato jména přenést na Hospodina.

4. Boží reprezentace a projevy

šem – mělo hlubší význam. Jméno přímo součástí duše, tělem, jímž se duše projevovala. Ve jménu byl kus podstaty jmenované osoby. Znamenalo totéž co moc a síla. Dostat nové jméno namenalo dostat novou moc a požehnání (Gn 17,5; 32,28; 41,45). Odtud obliba v rodokmenech, která svými jmény mají vystihnout podstatu člověka, jež přechází z předků na potomky. Člověk může zemřít, ale jeho podstata zůstává v jeho jménu. Jméno Hospodinovo označuje podstatu Boží. Jménu Hospodinovu postavil Šalomoun chrám (1Kr 3,2...). Jménu je připisována možnost jednání – jméno H. podpírá krále (Ž 20,2), přichází z daleka (Iz 30,27), jedná s Izraelem (Jl 2,26).

páním – používá se k zdůraznění osobní přítomnosti Boží (Ž 80,4.8.20)

kábod – sláva – znamená to, co je na Bohu závažného. Mohou být míněny i přírodní úkazy, aniž jsou ztotožňovány s podstatou Boží. O slávě Boží měl svědčit stánek úmluvy, zvláště truhla smlouvy. Sláva se projevovala i fyzickými projevy (Ex 25; 39,6; Nu 16,19). Když byla truhla odnesena z Izraele, je řečeno, že se přestěhovala sláva Izraele (1S 4,22). Odlesk slávy se projevil na Mojžíšově tváři – bylo to pro lidi nesnesitelné (Ex 34,28–35). Ezechiel mluví o podobenství slávy Hospodinovy (Ez 1,28). Někdy to vypadá, jakoby sláva nesplývala s Bohem a existovala samostatně (obdobně Moudrost, Duch, Slovo, Jméno). Možná, že zdůrazňováním slávy Boží se odporovalo přílišnému antropomorfismu ve vztahu k Bohu.

chochma – jde o moudrost praktickou, o prozíravost. Moudrost je ostříhat a činit ustanovení Boží (Dt 4,6), bát se Boha je počátek moudrosti (Jb 28,28; Ž 111,10; Př 9,10; 15,33). Moudrost je přirozeně především boží vlastností – Bůh dává podíl na ní člověku. Z úcty k Božímu jménu se začalo používat slovo moudrost zástupně – moudrost byla nakonec personifikována (Př 8,22–31), poději v rabínské literatuře považována za prostředníka mezi Bohem a spravedlivými.

brk – žehnat – od přání kolemjdoucímu (2Kr 4,29) až k nejvyšším darům Boží přízně. Boží požehnání je životodárné (Ž 65,11).

zjevit se – zjevení zasazuje Boží činy do dějin (na rozdíl od jiných náb.). V Izraeli se dochovali některé starší praktiky (urím a tumím Nu 27,21...), Josef vlastnil věštecký pohár (Gn 44), též sny (Gn 20...) Později se zjevení děje skrze proroky (těm se dostává zjevení viděním či slyšením Božího slova). Další cestou zjevení je moudrost, pomocí které se zjevení dostává k lidem.

dávár – slovo – snad souvisí s výrazem debír – svatyně svatých (pozadí chrámu). Slovo snad znamenalo pozadí, smysl určité věci. Kdo zná slovo, zná smysl. Slovo je schopno zasahovat do událostí. Jestliže žalmista očekává slovo Boží (Ž 119,74.81), znamená to, že očekává na Boží zásah. Vyprávění o stvoření slovem zdůrazňuje jeho moc. Slovo může být vloženo v ústa prorokova – skrze vidění, slyšení. Někdy přímo šepot – slovo Boží – praví Hospodin. Být prorokem a mít slovo je totéž (1Kr 13,1.2.5.9.17.32). Slovo Boží je pak míněno i celý SZ. Někdy je slovo samostatnou hypostazí.
 
 

5. Adam - hromadné jméno. V Gn se mluví o stvoření adama a pak se běžně užívá plurál např. "ať panují"... Vlivem řeckého dualismu se uvažovalo, zda "k obrazu Božímu" je po duchovní nebo tělesné stránce. Člověk je však prezentován jako celek, a proto "obraz" bude znamenat obecenství s Bohem. Snad proti pokušení "jsem jako Bůh" Bible ihned varuje jsi jen "prach ze země" 2,7. Není tu "z prachu země" jak překládá Vulgáta. Nejde o materiál, ale o podstatu člověka (srv 3,19). Názvuk adama - prsť, země. Dech života - člověk se stal duší živou - nejde o vdechnutí nesmrtelné duše apod. Před Bohem stojí jako "muž a žena". To je jediný rodíl, který lze uznávat jako stvořitelský řád. Člověk je na zemi, aby pracoval. Představa ráje jako bezpracné blaženosti je původu řecko-římského.

SZ zachovává i zbytky matriarchátu – určování příslušnosti dětí podle matky apod. Stvořitelský řád nezná nadřazenost muže nad ženou, Eva jako jméno se objevuje až po pádu. Pokud jde o stvoření Evy z žebra (Gn 2) - není použito slovesa bara, ale bana budovat. Výraz cela se v pl. vyskytuje jen zde, v jednotném čísle značí všude bok nebo boční stěnu oltáře, chrámu. Jde tu vlastně o vybudování vztahů mezi stvořením, mezi člověkem a živočišstvem, mezi mužem a ženou. Muž potřebuje někoho, kdo by mu byl roven a přece byl odlišný. Bůh mu připravil ženu. Jsou jedním tělem. Nemusí se to vykládat jen jako sjednocení pohlavním stykem.
 
 

6. Soteriologie - představa spásy se vrací v sz zvěsti často. Především se naděje upínají na vykoupení člověka či lidu. Hebrejština tu má příbuzné výrazy p-d-h a g- -l. Prvního se používá i ve všedním smyslu vykoupení či vyplacení dobytčete. Je-li vykupujícím Bůh, není uváděno výkupné. To je zmíněno jen Iz 43,3 - tam však užito jiného slovesa. Dvakrát čteme, že Izrael byl jen pronárod než ho Hospodin vykoupil (2S 7,23; 1Pa 17,21). Vykoupil je např. tím, že je vyvedl z Egypta (Dt 7,8; 9,26; 13,6 ...). Vykupuje i jednotlivého člověka - Davida (2S 4,9), Jeremjáše (Jr 15,21), své věrné (Ž 34,23; 49,16; 119,134). Konečné vykoupení se uskuteční příchodem blažené doby (130,8; sr Iz 35,10; 51,11).

Slovo g- -l v participiu označuje Boha jako Vykupitele. Původně go el byl nejbližší příbuzný, který se musel zastat dotyčného v neštěstí. Vyplatit bratra z otroctví, oženit se s vdovou po bratrovi, pomstít nevinně prolitou krev. V době bab. zajetí se to přeneslo na Boha. Sloveso g– –l se používá při vyvedení z Egypta (Ex 6,6), při zastávání vdov a sirotků (Př 23,11), při vykoupení v blažené době (Iz 41,14; Ž 107,2).

– spasit, spása – asi 5x Iz 61,10; Iz 45,8; Ž 132

Hospodin je též Spasitelem (móšía ). Zachraňoval lid v minulosti (1S 10,19; 14,39; Oz 13,4), sám i prostřednictvím zachránců (Sd 3,9.5; Neh 9,27). Vysvobozuje také z okovů hříchu a smrti (Ž 79,9).

Kořen n–c–l předpokládá zásah někoho druhého, kdo ohroženému přispěchá na pomoc (Ž 18,49; Ex 5,23; 6,6); jde však také o vysvobození z nepravostí a hříchu (Ž 39,9; 51,16; 79,9). Zachráněn bude jen pozůstatek lidu. ... Bude to větší sláva, než když byl lid vyveden z Egypta (Jr 23,7n).

glh – stěhovat, přestěhovat, být zjevný, v hi. odvést do exilu.
 
 

7. Zákon – Apodiktické právo - jasné příkazy i zákazy.

Tóra – od jrh – házet nebo poučovat. V knize Př i o naučení lidských. Joz 18,6 o vrhání losu – ono poučení snad vypadalo tak, že kněz vrhl los a tak zjistil Boží vůli. V obecnějším smyslu se tohoto slova používá o vůli Boží, jak byla zjevena ve vladařském nároku Hospodinově. V tomto obecnějším smyslu se to střídá s mišpát – soud, pravidlo, právo a doplňuje slovy micvá (přikázání), chok, chukká (ustanovení). Dín – právo obhajoby, pře. Edút – dekret, osvědčení, protokol, svědectví. Tóra je nejobecnější. Někdy však označuje dílčí řády, upravující jednotlivé otázky bohoslužebného jednání nebo soužití příslušníků Izraele – např. Ex 12 zákon o slavení vel. beránka. Jindy označuje úhrn zjevené vůle Boží – např. Ex 16,4.28. Někdy jde o abstraktní pojem Božího zavazujícího zjevení, jindy (typicky) konkrétně vyjadřuje zjevení v pevné formulaci např. Dt 28,58 – slova zákona tohoto, kteráž psána jsou v knize této. Ex 24,12 se míní Desatero, Neh 8,1.18 se míní celý Pentateuch. Formulované zákony ukazují, co znamená Boží vůle nad Izraelem, nevyčerpávají jí ale. Zákon patří do smlouvy Hospodinovy s Izraelem. Zákon má dvě složky – za prvé svrchovanost Hospodina, jeho jedinost, odlišnost od všech božstev, posvátnost jeho jména. Tato stránka zákona je rozvedena v podrobném zákonodárství kultickém a rituálním (o obětech, očišťování...). Příkladem je Lv 17–26. Druhou částí je soužití Izraele jako vyvoleného národa – druhá deska Desatera. Obě části k sobě však velmi těsně lnou.

V 17. století př. Kr. – Chamurapiho zákoník. Rozdíly staroorientálních zákoníků – božského souhlasu se dovolávají jen v úvodu, vlastní ustanovení podávají světsky. Dále je v případě SZ menší krutost, menší rozdíly mezi svobodnými a otroky (relativizace vlastnických vztahů – celá země zůstává majetkem Pána smlouvy). SZ proroci vycházejí z toho, že vyvolením Hospodinovým, jeho smlouvou byl na Izrael vložen závazek, zákon. Přestoupit ho lze jen pod pohrůžkou přísných soudů (Iz 5,24; Jr 26,4). Proroci se však i odváží zákon kritizovat – kritizují jeho nehodné představitele, např. kněze. Kritizují to, že se ze zákona stává výmluvou před vlastním svědomím (Iz 1; Am 5; 8). Skutečným jádrem zákona je vnitřní pokora před Bohem, soud (spravedlnost), milosrdenství, pohotovost pomáhat potřebným, zastat se utištěných (Iz 1; Jr 7; Oz 6,6; Mi 6). V posledních dnech má ze Siona vyjít zákon pro všechny národy (Iz 2,2–4; Mi 4,1–3) – zákon zapsaný v srdcích (Jr 31,33)
 
 

8. Smlouva - snad od hrb, což namená "jíst". Snad odkaz na sváteční jídlo doprovázející smlouvu. Není to příliš jistá etymologie. Akkadské birít odpovídá hebr. !be - mezi, ale též nejisté. Nejpravděpodobnější je asociace na akk. birítu = "sevřít, obemknout, spoutat". Tedy pojetí povinné dohody.

Hospodin uzavírá smlouvu s Noemem (Gn 6,18; 9,9-17), s Abrahamem (15,18; 17,2-11), s Izraelem skrze Mojžíše (Ex 19,5; 24,7nn, atd.) i skre Jozue (Joz 24), s Davidem a jeho rodem (2S 23,5; 2Kr 11,17).

Formální průběh naznačen Gn 15,9-17 a Jr 34,18 - roztětí zvířete. Snad náznak trestu, který postihne tu stranu, která závazek nedodrží. Odtud také hebrejské "uzavřít smlouvu = k-r-t berít = sekat smlouvu". Mluví se i o jiných způsobech - smlouva soli (Nu 18,19; Lv 2,13; 2Pa 13,5) - smlouva byla patrně potvrzována požitím soli (snad chléb a sůl? - stolní pospolitost viz Ex 24). Smlouva sinajská byla uskutečněna nejen obětí a pokropením lidu krví, ale i obětní hostinou, při níž se snad předpokládala neviditelná přítomnost Hospodinova. Vždy byla smlouva zajišťována ochranou Hospodinovou.

Pokud je účastníkem smlouvy Hospodin, má iniciativu ve své ruce. Je tu však i volní moment. Bůh smlouvu nařizuje, ale Izrael jí musí přijmout (výzva Ex 19,5, odpověď Ex 24,3 atd.). Smlouva na Sinaji Ex 24,3-8 znamená vpodstatě uložení zákona lidu. Smlouva tyrib má být potvrzena přísahou (od hla Gn 21,22nn; Dt 29,9nn; Joz 9,15-20; 2Kr 11,4; Ez 16,8), která má v sobě podmínečné prokletí.

Smlouva se stává osou sz teologie. Jde zejména o sinajskou smlouvu. Jí byl Izrael ustaven jako "lid vláštní". Do rámce smlouvy je zasazen zákon, v němž má Izrael před sebou svůj závazek i řád života. Patří sem také kult a instituce (kněžství Nu 25,16; soudcovství, království...). Smlouva sinajská byla připravena smlouvou s Noem a Abrahamem. Obnovovaná smlouvou sichemskou, sml. s Davidem, Jóšiášem.

V případě králů, je smlouva také ochranou lidu proti jejich libovůli.

Myšlenka smlouvy je natolik univerální, že jí je vyjadřován i řád přírodní (Hospodin po potopě)... U starších proroků se smlouva mnoho nevyskytuje, patrně kvůli nedůvěře, že by nebyla chápána jako povinnost pro Hospodina. Objevuje se však i u proroků, např. jako zaslíbení nové smlouvy Jr 31,31-34. Nová smlouva však už nebude založena na vnějším zákoníku, ale na vnitřním pochopení a souhlasu. Dále sem patří výroky o služebníku u Izajáše - bude v smlouvu lidu (Iz 42,6; 49,8)

Smlouva s Abrahamem - Gn 15 - obraz tehdejší praxe procházení smluvních stran mezi rozpůlenými zvířaty. Smlouva obnovena Gn 17 (ustanovení obřízky jako znamení smlouvy a změna jména na Abraham = ? otec hlučícího davu. To je však hamon ne raham. Jméno se nedá přesně vysvětlit. Staré jméno má názvuk aramejského božstva Hadada - ram = vznešený).

Wellhausen a jeho žáci (konec 19. st. - otec teorie pramenů) dokládá, že koncept smlouvy je pozdní teologická inovace pod vlivem deuteronomistické reformy (7.st), proti tomu počátkem 20.tých let Gunkel, Mowinckel, Alt a žáci (Noth, von Rad - dějiny formy) - smlouva má silné institucionální kořeny ve starém Izraeli. Od 30. - 60. let se dokládá centrálnost smlouvy (Eichrodt, Wright, Bright...), až Perlitt (1969) a Nicholson se přiklonili k Wellhausenově pozici. Podle Nicholsona bylo např. určující (pro vztah Izraele k Hospodinu) mytologické vidění světa, které bylo až v 8. st. desakralizováno kázáním proroků. J. Barr spíše hledá další termíny vztažené ke smlouvě (Boží lid, země, vyvolení). Childs se snaží postihnout jak sami Izraelci rozuměli svému vztahu k Bohu.
 
 

9. Hamartologie – hřích v SZ je nejčastěji vyjádřen výrazem chata – v profánním i právnickém významu – sejití z cesty (určené zákonem nebo Bohem), nesplnit slib (Gn 43,9) nebo závazek (Lv 5,7). Sejít z cesty lze také omylem. Úmyslné sejití z cesty je naznačeno slovem avón – něco zkřiveného, pokažené nitro (Nu 15,30–31; Iz 65,7). Jiným výrazem je reša – jednání proti povinnosti, zvrácenost, převrácenost. Zrcadlo tohoto jednání je nastaveno v Lv 26,21–41. Nejhlubšího pojmu užívají proroci peša – onačení vzpoury, odmítnutí, zpronevěření, zrady, odpadnutí, nevěrnosti vůči Bohu. Když se mluví o vině a provinění, o vnitřním stavu, který vznikl po hříšném činu, používá se slovo ašám. Z něho vyrůstá každé další jednání.

Jádrem hříchu je porušení smlouvy v nejširším smyslu. Protože Bůh je ochráncem smluv (manželská, mezi příbuznými...) je každé porušení smlouvy hříchem proti Bohu. Hřích narušuje pospolitost mezi lidmi, ale i mezi lidmi a Bohem. To přináší kletbu na celou posplitost. Proto má být hřích trestán. Proto je i možné, aby Ez nesl nepravost Izraelovu (Ez 4,4). Člověk může nést nepravosti druhých (Ex 28,38; Iz 53). Porušování kultických předpisů je hřích, protože podkopává sílu lidu Božího, který má s Hospodinem smlouvu. Těžkým hříchem bylo kouzelnictví (očekávalo pomoc odjinud než od Boha), přijímání cizích kultů. Hřích narušuje i hříšníka. Člověk je vnitřně rozložen, má dvojité srdce – Ž 12. Prospívání hříšníků je jen dočasné – Jr 12,1–3; Ž 37; 49; 73; Ez 18,2–4.20; Jr 31,29–30. Nakonec se stane bláznem Ž14.

Ojedinělý výklad o původu hříchu v SZ je Gn 3. Na toto navazuje až poexilní židovská literatura (ovlivněná Řeckem a Persií). Job zdůraňuje, že čistý se nemůže zrodit z nečistého.

Pro očišťování je 5 výrazů – thr, kpr, cht , zkh, nkh. Nejvýznamější je cht – odhřešiti a kpr – patrně přikrýt. Od kultického očišťování obětmi – krev za krev, život za život, se postupovalo k vědomí, že je třeba mravně náboženského očištění.

Čistý, čistota – výrazy naznačující způsobilost k bohoslužbě. Pohlavní znečištění, znečištění krví, potravou (Lv 11, Dt 24), smrtí, malomocenstvím.

Kdš – snad oddělený. Svatost Boží je podstatou teologie. Narozdíl od ostatních náboženství, kde jsou svatá místa, předměty..., zde je svatý Hospodin.
 
 

10. Stvoření - Bůh je Stvořitel a Pán všeho. Nebyl zrozen ani zplozen jako pohanští bohové. Izraelec si neumí představit absolutní nic, a proto se uchyluje k obrazům chaosu a temnoty. Užívá se specielního slovesa bara. Nikdy se neužívá o člověku a nikdy se neříká z čeho Bůh tvoří. Tím, že je tu počátek, je tu i konec. To překonává staroorientální cyklické pojetí času. Propastná tůně - tehom v sobě skrývá demytologizovanou Tiamatu. Nad vodami se vznášel - staroorientální mytologie, kde se počítá z praoceánem. Duch vznášející se by mohl souviset s mýtickým ptákem sedícím na vejci, z něhož se má vylíhnout svět. Zatímco pohanští bohové si museli právo na vládu nad světem nejprve vybojovat, Hospodin pouze řekne. Světlo se stalo hrází proti tmě (ve světle přebývá Hospodin), nebeská klenba je hrází proti vodám chaosu. Nebeská tělesa jsou pojmenována člověkem a přitom v nich pohané viděli božstva. Stvoření je uspořádáno jakoby do dvou trojic, které si navzájem odpovídají.

Učiňme člověka Gn 1,26 - plurál činí vykladačům potíže. Narážka na Trojici to nebude. Bůh by mohl mluvit se svým nebeským dvořanstvem Jb 1,6; 2,1. Nebo jde o slavnostní formu.

Stvoření: originalis, actualis, nova. Vyvedení Egypta také chápáno jako stvořitelský akt (použité mytologické představy odkazují k rozpolcené Tiámatě a Mardukovi). Také druhý exodus z Babylóna je chápán stvořitelsky.
 
 

11. Eschatologie - stvořitelské motivy se přenášejí i na konečné vítězství Hospodinovo. Eschatologické naděje sílí od 8. století a zvláště později po překonání baalismu. Možná sem patří už oddíl Iz 27,1. Budoucnostní naděje sice zůstávaly většinou v rámci současného eónu, ale byla známá i představa, že staré stvoření propadne chaosu (Jr 4,23) a Hospodin stvoří nové nebe a novou zemi (Iz 65,17; 66,22). Původní představa byla, že Hospodin stvoří na zemi novou věc (Jr 31,22) a lidu dá nového ducha (Ez 36,26). Jde tedy zejména v SZ o dokonání prvního stvoření. Má být překonána smrt (Iz 25,8). Přítomnost je styčný bod mezi minulostí a budoucností - v bohoslužbě dochází k zpřítomnění spasitelných skutků Božích.

Nové srdce povede k míru mezi lidmi, všichni se obrátí k jedinému Bohu (Iz 2,2–4 = Mi 4,1–3). Ve vidění proroků se prolínají motivy universalistické s partikularistickými. Někdy pozůstatek Izraele (Judy) si podrobí pozůstatek lidu edómského a všech pronárodů (Am 9,12). Běžně se však počítá s tím, že na změněném údělu Izraelově pronárody poznají Hospodinovu moc a ochotně se připojí (sr Iz 61,9). Obnoví se i celá příroda. Jako na počátku (Gn 1,30), tak v blažené době lev i dobytče budou žrát slámu (Iz 11,7). Tím bude dosaženo cíle, ke kterému se směřuje od stvoření.
 
 

12. Mesiáš – typologie mesiášských představ a postav v SZ

Pomazaný byl titul krále (1S 2,10; 24,7...) i Kýros je tak onačen (Iz 45,1). Má se tím nanačit, že král má pověření od Boha. V žalmech jde většinou o davidovské krále. Někdy se myslí kněz (Ž 28,8; 84,10; 89,39), někdy není specifikováno (Ž 105,15; 1Pa 16,22) – míneni jsou zasvěcení k Boží službě. Za slovem Pomazaný stála představa ideálního krále, představa zpočátku zcela pozemská. Bůh uzavřel věčnou smlouvu s davidovskou dynastií. Ale v Gn 49,10 se objevuje záhadný Šílo (nejasno, zda jde o vlastní jméno Mesiášovo – snad zkrácenina kníže pokoje, nebo jméno místa – dokud nepřijde do Šílo, anebo dle stará žid. tradice to je ‚jeho syn‘ – tedy Judův. Každopádně stará žid. tradice vidí v tomto textu text mesiášský), k němuž se shromáždí národové. Za něj se vrátí ráj. Podobným směrem ukazuje Nu 24,15–19, i když převládá představa politická – Izrael se stane světovou říší.

Teprve proroci 8. a dalších století přinášejí nové rysy – Immanuel (Iz 7,14), předivný Rádce (Iz 9,1–6), který bude vládnout spravedlností a právem. Chybí tu titul královský. Ujme se chudých a pokorných (Iz 11,4) a přinese říši Božího pokoje, návrat ráje (Iz 11,6–9). Micheáš očekává, že se Mesiáš narodí v Betlémě (Mi 5,1–2), bude pastýřem lidu (Mi 5,4). Jeremjáš mu dává nový rys – jméno ‚Hospodin spravedlnost naše‘ (Jr 23,5n) – v Mesiáši přijde smíření s Bohem a odpuštění (Iz 53,11). U Ezechiele Mesiáš – druhý David – bude pastýřem (Ez 34,23) a knížetem (Ez 37,25). Po návratu z exilu byly mesiášské naděje marně spojovány s Zorobábelem (Ag 2,23n) spolu s veleknězem Jozuou – vydobude samostatnost své zemi (Za 3,9; 4,7.10). Mesiáš rozšíří svou říši od Eufratu? až do končin země (Za 9,9).

Od dob Makabejských má mesiášská naděje ráz spíš nadsvětný. Da 7 převezme vládu nad světem podobný Synu člověka. Není to davidovský, ale nebeský zástupce Boží.

Paralelně existuje stále politická naděje – Ž 45; 72; 110 (tam sice spojeno s představou kněze).

Zvláštní mesiášská naděje je u 2. Iz – Mesiáš je Kýros, ale založení nového řádu je od Služebníka Božího, Učitele a Proroka – trpícího služebníka (Iz 42; 43; 48; 49; 50; 51). Smlouva bude zprostředkována sebeobětí za naše hříchy (Iz 52,13–53,12). Bude to korunováno zmrtvýchvstáním a královstvím Božím (Iz 52,15; 53,12n). Ozvuky v Ž 22 a Za 12,10. Ko(přehl)hler tu vidí vyvrcholení sz teologie.
 
 

22. Desatero – v Bibli se v souvislosti s Desaterem nepoužívá slovo zákon. Desatero úzce souvisí se smlouvou. Křesťanská tradice viděla v D zákon mravní, který platí i nadále na rozdíl od zákona o obětech. Tóra je odv. od járá = ukazovat. von Rad – jsou to směrovky ke svobodě.

Dějiny výkladu: spojováno s Mojžíšem (skeptici: vymyslel si ho). Wellhausen (1844–1918) tvrdil, že Desatero je pozdní, zrcadlí se v něm působení velkých proroků v 7. a 6. století. Průlom způsobil Hugo Gressmann (1877–1927), který v roce 1913 vydal knihu o Mojžíšovi, kde napadl tvrzení předchůdců, že mravnost musí být pozdější než kult. Kohler zdůraznil, že srovnáním textů Desatera lze získat pravd. původnější podobu, ale že Mojžíšův podíl na neosobním zákoně nelze poznat. Albrecht Alt a jeho žák Martin Noth zastávali názor, že Desatero je sice staré, ale není nejstarší památkou izraelského práva, nýbrž výsledkem delšího vývoje. Podobně Slavomil Daněk (1885–1946), který poukazuje na různé zákoníky (imigrační Ex 34,10–27; dodekalog (Dvanáctero) šekemský Dt 27,15–26; zákon svatosti Lv 17–26 a vlastní deuteronomium. Soudobí badatelé (např. W. H. Schmidt) zdůrazňují, že v prvním přikázání je klíč k Desateru – jde o boj proti cizím bohům.

Desatero začíná formulí sebezjevení – já jsem Hospodin. V prvním přikázání – nebude tobě jiný bůh proti tváři mé.

Druhé – neuděláš si vytesaninu – nejde jen o zobrazení cizího boha, ale i Hospodina. Zobrazený Bůh je manipulovatelný.

Třetí – nebudeš nést jméno Hospodina, Boha tvého, k marnosti – jméno je součástí podstaty nositele.

Čtvrté – Pamatuj na den přestání k jeho posvěcování – sobota by mohla být od akkad. šappatum – nepříznivý den, kdy se hemží démoni a je lépe nic nedělat. Nebo, že to byl den klidu u Kenitů. Teologický význam je jasný – je předexilní – žít z Boží milosti. Vyvedení z Egypta znamenalo konec nepřetržité otrocké práce. Sobota je tedy znamením svobody.

Páté – važ si svého otce a své matky – vážit si – kbd – od stejného kořene je i sláva. Zde jde však o protiklad náboženského uctívání. Rodiče mají být respektováni, má se dbát na to, co nesou a předávají (víra otců). I význam sociální (přestárlí rodiče).

Šesté – nebudeš vraždit – už předem se tato možnost vylučuje. Nebudeš přece brát život, když ti byl darován. Racah znamená svévolné zabití. Není to náhodné, že toto přikázání navazující na smlouvu s Noe, stojí na prvním místě druhé desky.

Sedmé – nebudeš cizoložit – cizoložení zde má širší záběr než smilnění, protože naznačuje jakoukoli možnost odstoupení od smlouvy a přestoupení zákona – Izrael, dcerka sionská – je ve smlouvě s Hospodinem.

Osmé – nebudeš krást – použit jemný výraz ganab – odložit stranou. Nejde jen o násilné loupení, ale o utajené odcizení. Jelikož 10. přikázání má podobnou intenci, soudil Albrecht Alt (1949), že šlo o zcizení člověka. Přikázání samo však předmět nezmiňuje.

Deváté – nebudeš odpovídat proti svému bližnímu jako svědek klamu – nejde o pravdu a lež samu o sobě, ale ve vztahu ke společenství. Kdo bude řádně vypovídat na soudu, bude tak vypovídat i v běžném životě.

Desáté – nebudeš dychtit –
 
 

23. Iz 44,6 mluví o tom, že mimo Hospodina není Boha.