Jan Heller

PŘEHLED STARÉHO ZÁKONA

Druhé opravené vydání cvičebnice "Praktická znalost Písma, 1. díl Starý zákon"
Přehlédli a doplnili Martin Prudký a Petr Sláma.

Praha 1997

1.Název discipliny: každé slovo má svůj význam.

1.1 Písmo je základem vší evangelické theologie, měřítkem víry i života a jedinečným svědectvím Božího slova.

1.2 Znalost je pro bohoslovce nutná. Dříve byla znalost Písma samozřejmá. Písmo bylo základem všeho vzdělání, kdežto dnes zůstává zcela na okraji a bývá málo známé i u lidí vyrostlých v církvi.

1.3 Praktická znalost naznačuje, že nám zatím půjde jenom o první orientaci, tedy o to, vědět, kde co v Bibli je, vyznat se v ní, umět s ní trochu zacházet a správně k ní přistupovat.

2.Typy kánonu: Bible je svým způsobem struktura. Jednotlivostem je možno správně rozumět jen v rámci celku (Příklad: mosaika). Rozsah SZ, jeho třídění a pořadí není ve všech vrstvách stejné. 2.1 Palestinský kánon: Zákon (hebr. tora): Gn, Ex, Lv, Nu, Dt Proroci přední: Jz, Sd, 1. a 2. S,
1. a 2. Kr zadní: Iz, Jr, Ez + 12 malých Spisy: Ž, Jb, Př, Rt, Pís, Kaz, Pl, Est, Da, Ezd, Neh, 1. a 2. Pa 2.2 Alexandrijský kánon: Septuaginta, LXX (lat.), O (70 řecky) 2.2.1 leges et historiae: Gn, Ex, Lv, Nu, Dt, Jz, Sd, Rt, 1. 2. 3. 4. Kr, 1. 2.

Pa, 1. Ezd (apokryf), 2. Ezd (Ezd + Neh), Est, Júdit, Tóbijáš, 1. 2. 3. 4. Makab.

2.2.2 libri poetici et prophetici: Ž, Ódy, Př, Kaz, Pís, Jb, Knihy Moudrosti, Siracides, Ž. Šalomounovy, Oz, Am, Mi, Jl, Abd, Jon, Na, Abk, Sf, Za, Mal, Iz, Jr, Báruk, Pl, List

Jeremjášův, Ez, Zuzana, Da, Bél a drak

(kursivou deuterokanonické spisy) 2.3 latinská Bible: Vulgata, V (na rozdíl od Vetus Latiny či Italy) 2.3.1 hist.: Gn, Ex, Lv, Nu, Dt, Jz, Sd, Rt, 1. 2. S, 1. 2. Kr, 1. 2. Pa 1. 2. Ezd (= O°), Tobia, Judit, Est

2.3.2 didactici: Jb, Ž, Př, Kaz, Pís, Sapientia, Ecclesiasticus (= Sirach),

prophetici: Iz, Jr, Pl, Baruch, Ez, Da a 12 malých (v našem pořadí = Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mi, Na, Abk, Sf, Ag, Za, Mal)

libri historici novissimi: 1. 2. Mak (někdy bývá přidána Modlitba Manassesova a 3. 4.

Ezd

(apokryfní spisy případně s původními jmény)

Jsou ještě jiné typy kánonu, např. Samaritanus, který obsahuje jen Pentateuch, nebo syrská bible, zvaná Pešitta, podobná rozsahem a uspořádáním O°. O nich se však podrobnosti dozvíme v úvodu do SZ. Pořadí biblických knih nebylo ve všech vydáních vždy přesně zachováno, např. Luther přehazoval v NZ! Ve staré době užívala křesťanská církev O° a V, tedy širší typ SZ kánonu. Teprve reformace se vrátila k užšímu židovskému typu kánonu, který byl vymezen v Jamnii (Jabne) asi 90 po Kr. židovskými

bohoslovci. Proto řadila reformace knihy, obsažené v O° či V, ale neobsažené v hebr. kanonu mezi tzv. "apokryfy". Ty je třeba rozeznávat o pseudoepigrafů, které sice pocházejí zhruba ze stejné doby, ale nikdy nebyly součástí kanonu. Římsko-kat. církev nazývá slůvkem "apokryfy" to, co evang. církev "pseudoepigrafy". Dnes se však obvykle mluví (v obou církvích) o knihách prótokanonických a deuterokanonických.

3.. Vznik SZ

3.1 Představa historicko-poetická

To jest: SZ prý je kronikářský záznam skutečnosti (především v knihách výpravných) nebo básnický výtvor židovského genia (v knihách naučných a prorockých). Novodobé bádání však ukázalo, že mnoho zdánlivě "historických údajů" se historie netýká a že texty, nazývané "poetické" nevznikly jako výtvor nadaného jedince, nýbrž krystalisovaly po mnoho let v ústní a písemné tradici.

3.2 Představa liturgická

Už před vznikem bible tu byl Izrael, který konal bohoslužby, slavil slavnosti, vyznával a chválil Hospodina a vyzýval se k poslušnosti. Bohoslužebné texty, pořady slavností, hymny, modlitby, vyznání i napomenutí se opakovala a ustálila. Písmo tedy krystalisuje od počátku jako liturgicko-naučný text. Nikde v něm nějde o pouhý popis minulosti, ale vždy o formování přítomnosti příkladem z minulosti. Popis minulosti byl proto stále znovu upravován tak, aby mluvil co nejzřetelněji do přítomnosti. Můžeme pro přehled rozeznávat dvě hlavní období, ač ovšem jedno do druhého přecházelo plynule a po staletí.

3.a Období ústní tradice (od vzniku Izraele až do babyl. exilu)

3.a.1 Krystalisačními body jsou především kratší texty

liturgické, pravidelně opakované

3.a.2 K nim pak přistupují vyprávěčská pásma, např. o vysvobo-

zení z Egypta, o daru zákona na Sínaji, o putování pouští, o praotcích, o dobytí země, o soudcích a prorocích (Elijáš).. 3.a.3 Dále byly připojeny liturgické směrnice, zvláště pro kněze, návody ke slavnostem, pravidla ke konání oběti atd. 3.a.4 Potom byly přibrány i další drobné části jako na př.

bajky (viz bajka Jótamova v Sd,9.7-15) a pod.

Všechen tento materiál byl nejprve po řadu generací předáván ústně a stále upravován tak, aby mluvil co nejzřetelněji do současnosti.

3.b Období písemného zachycení (počíná v době královské)

3.b.1 Materiál dodaly nejen dřívější texty liturgické, tradované dotud ústně, nýbrž i archivy, dvorský i chrámový,zápisy výroků (věšteb) prorockých i kněžských a pod.

3.b.2 Redakční práce trvala dlouho, začala se snad na sklonku doby královské, skončila až ve 2. stol. př. Kr. Některé knihy byly zhruba hotovy brzy po exilu ( + - 500 a. Chr.). Jako příklad nám mohou posloužit "proroci", kteří jsou zřejmě nejstarší písemně zachycenou částí SZ. Do jejich textů byly ovšem později vloženy další části, verše nebo i celé stati, které odpovídaly duchu dřívějšího spisu. Proto dosud není možno spolehlivě vytřídit

"původní" jádro, ačkoli se o to mnozí badatelé pokoušeli.

Působení proroků:

I. Doba mezi 750 - 700 př. Kr. Am, Oz, Mi, část Iz

II. Doba mezi 650 - 600 př. Kr. Sf, Na, Abk, části Jr

III. Doba exilu (zajetí babyl.) Ez, redakce Jr a Iz 1 - 40

IV. Doba poexilní Ag (asi 520), (Za 520) Mal (po

r. 500, Da (168 - 164?), redakce Iz 40 - 66 Také definitivní redakce většiny dějepravných knih vzniká až v exilu či spíše v době poexilní, pozdější jsou hlavně 1. 2. Pa (okolo 300 př. Kr.). Kánon sám (39 spisů přesného, neměnného rozsahu - spočítaná písmena !) byl uzavřen až mezi 90 a 100 po Kr.

Souhrn: Mezi příchodem Izraele do země (+ - 1250) a některými spisy může být více než 700 let, do uzavření kánonu více než 1300 let! A to jde jen o souhláskové znění. Samohlásky byly připojovány později, text opatřený samohláskami čili punktací byl hotov až kolem 800 po Kr. Z toho vyplývá: Starý zákon nás velmi spolehlivě informuje o tom, co Israel věřil a vyznával, ale nedosti spolehlivě o tom, jak kdy co bylo. Mezi událostí a zprávou o ní leží víra, t. j. snaha aktualisovat poselství a tak ve službě zvěsti obměňovat tvar zprávy. Písmo je celé poselstvím z víry a k víře , nikoli referát nebo kronika. Kdo tento podíl víry na utváření konečné podoby Písma pomíjí, počíná si stejně nevědecky a nerozumně jako ten, kdo by začal užívat jako historického pramene Homéra nebo Shakespeara.

4. Problém inspirace Písma

4.1 stará: představa diktátu má historické kořeny. Jsou to:

4.1.1 Židovská tradice o božském původu Písma (= Tóry) srv. Strack-Billerbeck 4/2 435 nn Tora preexistovala, byla jednou ze sedmi věcí, stvořených před vlastním stvořením věta (jsou to: Zákon, pokání, ráj, peklo, trůn slávy, nebeská svatyně a jméno Mesiáše). Tato představa byla normou pravověrnosti (sr. traktát Sanhedrin z babylónského Talmudu 10.1): "Kdo řekne: Není vzkříšení a Zákon není od Boha, nebude mít podíl na věčném životě." Vznik pozemské podoby Zákona se vysvětloval tak, že Zákon byl předem hotov v nebi a jen Mojžíšovi předán. Spor byl jen o to, jak. Buď tak, že Bůh naučil Zákonu Mojžíše ústně - jako rabín žáka, nebo jej Mojžíš dostal od Boha napsaný a opsal jej, nebo konečně Bůh Mojžíšovi Zákon nadiktoval. - I vznik ostatních částí SZ vykládali rabíni podobně. Tvrdili, že Duch či Boží sláva (šekina) mluvila ústy zcela pasívních proroků, anebo - druhý výklad - se tvrdilo, že všechny spisy byly zjeveny už Mojžíšovi na Sinaji a dále tradovány. Souhrnem lze říci, že synagoga (= židovská církev) novozákonní doby zastávala velmi masivní pojetí inspirace. Židovská tradice má za to, že inspirace končí Ezdrášem. Pak již se ozývá jen bat-qol = dcera hlasu, ozvěna Božího slova. Zákon se stále více ocitá v rukou odborných vykladačů - zákoníků.

4.1.2 Novozákonní představy navazují samozřejmě na židovské (sr. 2Tm 3,16 a 2.Pt 1,21), ale židovské představy Nový zákon redukuje. Sr 2. Pt 1,21: Neseni Duchem mluvili, tedy vyznávali,

podobně i my mluvíme, jak vyučuje Duch (1. Kor 2,13). Nový Zákon chce říci dvojí:

a. Bůh sám skrze Ducha svatého je původcem svědectví

b. Bible pak je záznamem svědectví, tj. Bůh si jí užívá jako

nástroje, bible je nástrojem živého Božího slova.

4.1.3 V církevních dějinách prošlo učení o inspiraci mnohou proměnou. 4.1.3.1 Církevní otcové nebyli jednotni, ale většinou měli snahu posílit autoritu bible. To je vedlo ke zmasivnění NZ přestav. Na př. Augustin nazývá bibli chirographum Dei = Boží rukopis. Řehoř říká o svatopiscích (hagiografech), že byli calami Spiritus sancti = pera Ducha svatého.

4.1.3.2 Reformace tento článek víry nijak zvláště nově nepromýšlela. Luther nebyl důsledný. Jednou nazve svatopisce "infallibiles doctores" - neomylní učitelé a polemisuje

biblickými citáty proti Koperníkovi, i ve sporu o Večeři Páně trvá na doslovném "est" (t. j. chléb jest tělo Kristovo), ale jindy si přehází novozákonní spisy, nazve Jk "Strohepistel" (slaměná epištola) a zdůrazní, že v bibli je důležité "was Christum treibet" - co vynáší Krista. - Calvin byl opatrnější, o bibli říká, že jsou to "verba dictante Christi spiritu", ale opatrně dodá "quaedam modo" (jakýmsi způsobem). Poreformační ortodoxie však potřebovala pevnou autoritu proti útokům z Říma a tak vypracovala přesné učení o inspiraci, která záleží jednak v nutkání k psaní, jednak ve vedení při psaní. Za inspirovaný text pokládala souhláskové znění SZ a řecký text NZ.

4.1.3.3 Nová doba přinesla v pojetí inspirace velké změny. Pochybovali o ní už osvícenci, problematisující zjevení a toužící po "přirozeném náboženství". Ale hlavní ránu starému učení o inspiraci zasadilo vědecké bádání minulého století. Toto bádání rozbilo dvě důležité představy: historická kritika vyvrátila domění, že bible je přesná historicky, textová kritika objevila význam textových variant a zdůraznila vývoj textu, který nám znemožňuje rekonstruovat domnělé "původní znění z rukou apoštola". Z toho se mezi mnoha tehdejšími bohoslovci vyvodilo, že bible je dílo jen lidské. To "jen" byla chyba.

4.2 Novodobá představa o inspiraci

Teprve v nedávné době, tedy ve 20. stol., objevilo další bádání, jednak liturgický původ a jednak nově svědecký záměr Písma. Na mnoha místech, kterým se dříve nerozumělo, jde o přímou polemiku s dobovými náboženskými představami, celé Písmo je tedy svědectvím z víry a k víře. Z toho vyplývá, že podstatou inspirace je podmanění všeho (ať to pochází z historie, mythologie nebo odjinud) svědeckému poslání, všechno je přeformulováno tak, aby to svědčilo o Bohu a jeho díle a tak vedlo člověka k víře a poslušnosti. Lze tedy říci, že základní záměr Písma je svědectví o Hospodinově svrchovanosti, která se projevuje nepodmíněným slitováním.

Do této souvislosti patří i vztah Písma a Slova. Písmo je nástrojem Slova, nikoli nalezištěm. Není to tedy člověk, který na základě svých schopností a své píle v Písmu slovo nachází, nýbrž naopak je to sám Bůh, který si Písma užívá, aby jím člověka oslovil, kdy a jak ráčí (reformační: Ubi et quando visum est Deo). Boží slovo je tedy za biblí, bible se stává Slovem (oslovením), když Bůh dá Ducha.
 
 

Lidská a božská stránka Písma je obdobou dvojí přirozenosti Kristovy: Lidská stránka záleží v tom, že Písmo napsali (a zároveň také přeložili a vytiskli) lidé, proto je jeho lidská stránka viditelná, zkoumatelná, vystavená kritice. Je možno ji odmítnout, jako mnozí odmítli a odmítají Krista. Božská stránka Písma záleží v tom, že je to soubor mnoha vyznání víry, kterou probudil v lidech - vyznavačích Duch svatý a ze zkušenosti církve po mnoho staletí víme, že Bůh si tohoto svědectví užívá k tomu, aby jím svůj lid a tedy i nás nově oslovoval. Tato "božská" stránka je ovšem ověřitelná jen ve víře, nelze ji z lidské strany doložit a dokázat. Proto se ovšem také o bibli nemusíme bát, je-li totiž opravdu Božím nástrojem. Pak žádné lidské stanovisko a odmítání nezabrání Bohu, aby si ji i nadále užíval, jak ráčí.

5. Vztah SZ a NZ

Je složitý. Zatím jen to základní: Je prokazatelné, že NZ roste ze SZ: předpokládá jej, navazuje na něj, cituje jej jako autoritu. Křesťanský pohled na SZ, tedy cesta od NZ k SZ, se snaží navazovat na postoj Ježíše, evangelistů a apoštolů, kteří vesměs uznávali SZ za směrodatný, ale nikoli mechanicky a doslovně, nýbrž specificky, tedy zcela určitým způsobem. Viděli

jej tedy poněkud jinak než většina jejich současníků.

V čem je hlavní rozdíl? Většina židů novozákonní doby a vlastně

dodnes považuje SZ především za sbírku dokladů o Božím vyvolení Izraele a jeho odlišení zákonem od pohanů. Naproti tomu NZ a po něm i křesťané považovali a považují SZ především za sbírku zaslíbení nového Božího jednání či přesněji nového Božího zásahu, příchodu vykupitele a s ním i nového věku. Viděli a vidí tedy SZ především v eschatologické perspektivě. Co bylo v SZ zaslíbeno, vidí v NZ naplněno příchodem a dílem Ježíše Krista.

Mesiáš není ústřední postavou židovské theologie. Máme-li však SZ především za soubor zaslíbení nového Božího činu, je jeho organickým pokračováním NZ. To je ovšem otázka víry, která předurčuje další přístup a pohled.

Křesťané věří a vyznávají, že příchod Ježíše Krista byl ústřední událostí dějin. K němu směřoval SZ a z něho vychází NZ. V tom je jejich dialektická jednota. Chceme-li to blíže vyjádřit,

můžeme říci: SZ zdůrazňuje především Boží ne k lidskému hříchu, kdežto NZ Boží ano k hříšnému člověku. Proto je SZ především záznamem zápasu proti svévolné bohopoctě, jinak: hrází proti modlářství, stále zpevňovanou a domýšlenou. A proto zdůrazňuje zvláště rozdíly mezi Božím lidem a modláři.

To se projevuje tím, že Boží lid nemá Bohu sloužit po svém, ale "po Božím", tedy jen určitým způsobem, od Boha samého určeným, skrze určité lidi a na určitých místech. Když však přišel Vykupitel, jak dosvědčuje NZ, zbořil "hradbu, která rozděluje" (Ef 2,14), takže nyní mohou Bohu sloužit kdokoli věří (2Pt 2,710), kdekoli (J 4,20-24) a jak je k tomu vede Duch sv. (Sk 2,4 Ř 8,1-26). SZ je tedy převážně výlučný ( ovšem ne úplně všude, sr. Jonášovo poselství !) a proto se jeví leckde i tvrdý. NZ ukazuje, že cesta k Bohu je otevřena všem, kdo po ní chtějí jít. Proto je v něm poselství o Boží lásce zřetelnější. Už Calvin řekl, že NZ "non est perfectior, sed clarior".

6. Pentateuch

6.1 Úvod: Základním tématem celého souboru je vyvolení lidu a zaslíbení země. Podle toho Gn = předehra (srv. Gn 12,7)
Ex - Dt = cesta do země (srv. Ex 3,8 - Dt 34,1-4).

Tento soubor pak má "předmluvu" - příběhy "předvěku" či

počátků (Gn 1 - 11)

Celková strukrura Pětikniží tedy vyhlíží takto:

Gen 1 - 11 předvěk Lv - bohoslužebné příkazy

12 - 50 praotcové Nu - součty - pokračování

Ex - vyvedení cesty

Dt - opakování Zákona

Tato zdánlivě jasná struktura Pentateuchu je však výsledkem složité krystalisace, která podle pojetí, které vypracovali zvláště němečtí starozákoníci A. Alt, M. Noth a G. v. Rad postupovala asi takto:

6.1 Jádrem byla zpráva o vyvedení z Egypta (Ex 1 - 15), to dokládá řada starých vyznavačských formulí jako úvod Desatera, Dt 26,5nn nebo Ex 15,21.

6.2 K tomuto vyprávění bylo nejprve přidáno vyprávění o Sínaji a o pouti po poušti.

6.3 Teprve potom bylo předsunuto vyprávění o praotcích (Gn 12 50).

6.4 Nakonec byl přidán "předvěk" (Gn 1 - 11)

Je to jakoby obdoba soustředných kruhů, v jejichž středu či těžišti je vysvoboditelský Boží čin. Proto je vyvedení z Egypta ústřední Boží skutek pro celý SZ a obdobou velikonočních událostí NZ (srovnej jako doklad L 9,31, kde řecký text mluví výslovně o exodu!). Někteří současní badatelé tuto koncepci kritisují, rozhovor o jiné však není uzavřen.

Genesis

1. Předvěk 1 - 11

Obsahuje materiál z různých dob i míst, starý i mladší. Poslední redakce je až poexilní (5. stol. ne-li ještě později) Ráz příběhů: Jde o "podobenství", přesněji: o modelové příběhy, které se dějí dále a v nichž se můžeme rozpoznat. Jejich základním záměrem od počátku bylo oslovit posluchače a osvětlit jeho situaci před Bohem, nikoli informovat nezaujatě o minulosti. Proto lze říci, že to jsou příběhy "mimo dějiny" (tak. V. Hájek v dějepravě!), ale nikoli mimo skutečnost, příběhy které paradigmatisují základní lidské vztahy.

Obsah:

1 - 2 Stvoření

3 Hřích Tři základní události

4 Vražda

5 Rodokmeny

6 - 9 Potopa

10 Rodokmeny Trojí rodokmeny a dva vložené příběhy

11.1-9 Bábel

11 (zbytek) Rodokmeny

Jiná možnost, jak si zpřehlednit Gn 1 - 11, je pomocí souřadnic vztahu a řádu. Jádrem je vztah (láska) mezi Bohem a člověkem i mezi člověkem a člověkem. Opakem vztahu je ne-vztah, jeho vystupňováním vzniká cosi, co nazveme "nad-ne-vztah". Vztah je třeba chránit. To koná řád. Jeho porušením vzniká ne-řád, jeho vystupňováním "nad-ne-řád". Z toho je možno odvodit:

Gn 1 řád (všeho stvoření, nebe i země)

Gn 2 vztah (Boha k člověku i všemu stvoření)

Gn 3 ne-vztah (porušení vztahu svévolí - hříchem)

Gn 4 nad-ne-vztah (zničení vztahu vraždou a zpupností)

Gn 6 ne-řád (porušení řádu svévolí přivolává potopu)

Gn 11 nad-ne-řád (zneužití "řádu" proti Bohu - Bábel)

Do toho je třeba ovšem doplnit dvoje rodokmeny:

Gn 5 posloupnost v čase

Gn 10 rozmístění v prostoru i po zemi

Takových schémat by bylo možno vytvořit víc. Nejsou výkladem textu, neměly by nám být brýlemi před exegesí, ale mají funkci pedagogicky-pomocnou, abychom si zapamatovali sled událostí

a měli před očima jejich spád a návaznost.

1.1 Stvoření

Máme o něm dvě zprávy:

1.1.1 V prvé kapitole je mladší zpráva (přesně zabírá 1,1 - 2,4a). Pochází až z doby exilu, je to především reakce na babylónskou mythologii. Podle teorie pramenů se řadí do t. zv. Kněžského kodexu, obvyklá značka je P (=Preisterkodex).

Pořad stvoření pole Gn 1:

v. 1 - 2 úvod

v. 3 - 5 1. den - světlo (a tma)

v. 6 - 8 2. den - obloha (a vody)

v. 9 - 10 3. den - země (a moře)

v. 11 - 13 a rostlinstvo

v. 14 - 19 4. den - svítlidla

v. 21 - 23 5. den - ryby a ptáci

v. 24 - 31 6. den - zvířata a člověk

v. 2.1-4a 7. den - odpočinutí

Zvěst Gen 1: Stvořitel je nade vším jako všemohoucí Pán. Vlastní stvoření záleží v trojím a to v:

A. Povolání z nicoty v.1 - 2 (sr.Iz 40,26, Ž 33,6, Ř 4,17, Žd 11,3) B. Oddělení ke službě v.3 - 13 (opera distinctionis = díla uspořádání) Bůh napravuje neuspořádanost (hebr.: tohu) oddělením - srv. 4,7. (hebr. slov. b-d-l sr Lv 20,27, Nu 8,14, M 3,14 (řecky), Sk 13,2).

C. Naplnění k životu v. 11 - 23 (opera ornatus = dílo ozdobení)

Bůh napravuje prázdnotu (hebr.: bohu) oživením, srv. v. 22.28. a Jr 4,23 -27, Ž 24,1 Sk 104,24.

Souhrnem: negativně: je to protimytická polemika (Babylón) positivně: celé stvoření je Boží stánek (chrám), On sám ve všem vládne, vše mu patří. 1.1.2 Stvoření II. Druhá zpráva o stvoření je starší. Zabírá 2,4b-25. Pochází z doby královské

(podle teorie pramenů jde o Jahvistu), je pravděpodobně přehodnocením starých představ kenaanských. Další kapitoly 3 a 4 jsou její přímé pokračování.

Přehled obsahu:

4b - 6 situace

7 stvoření člověka

8 - 14 stvoření ráje

15 - 17 poslání člověka

18 - 25 družka

Zvěst Gn 2 - jde o lidské určení, o to, co je člověk.

1.1.2.1 Podstatou člověka je prach země Gn 2,7 srv. Ž 103,14, Kaz 3,19n, 1 K 15,45 - 50 1.1.2.2 Určením člověka je (již podle Gn 1,27 - srv. Gn 5,1!) být k obrazu Božímu, t. j. zpodobňovat Boha svým jednáním. Toto určení naplnil až Kristus, který je (nejen měl být) obrazem Božím - 2 K 4,4, 1 Ko 1,15, Ř 1,3, který je druhý a poslední člověk 1 K 15,45-50. V určení člověka tedy jde

především o Ř 8,29, 2 K 3,18.

Podle Gn 2,15.18 je úkolem člověka tvořit a střežit ráj (srv. Mt 6,33) a žít v něm v obecenství, tj. pro druhého (srv. 1 J 4,12).

1.2 První hřích

Obvyklý název "Pád člověka" není šťastný, protože vnucuje představu, že člověk pádem ztratil něco co dříve měl, nebo že se nějak změnil. Podstata věci však je v tom, že nenaplnil, zradil a odmítl své určení. Také výraz "dědičný hřích" je nešťastný,

protože nejde o biologickou vadu, jíž první člověk poznamenal i své potomstvo, nýbrž o typisovaný příklad toho, co se děje

stále, co dělá každý z nás stále znovu. Adam je tedy příklad, model člověka. Příběh Gn 3 pak ukazuje, jak se (dodnes!) ničí, rozbíjí a ztrácí ráj, který má člověk dotvářet obětavou láskou a střežit bdělou poslušností (Gn 2,15). Příběh lze takto rozělit:

1.2.1 Dohadování s hadem - místo panování! v 1 - 7

1.2.2 Výslech a výmluvy - místo pokání v 8 - 13

1.2.3 Soud a trest:

1.2.3.1 hadovi: zlořečení a přemožení hlavy v 14 - 15

1.2.3.2 ženě: zbolestnění mateřství v 16

1.2.3.3 muži: zlořečení země, návrat v prach v 17 - 19

1.2.4 Dohra:

1.2.4.1 pojmenování Evy - naděje života v 20

1.2.4.2 oděv od Boha - zastření hanby v 21

1.2.4.3 vyhnání z ráje v 22 - 24

1.3 Vražda (Kain a Ábel)

Zase jde o modelový příběh, o doklad toho, jak hřích postupuje. Obsah čtvrté kapitoly:

1.3.1 Bratrovražda a trest v 1 - 16

1.3.2 Rodokmen Kainitů v 17 - 22

1.3.3 Píseň Lámechova (velmi stará!) v 23 - 24

1.3.4 Rodokmen Šétovců v 25 - 26

Záměr oddílu lze shrnout do tří bodů:

a. Hřích porušuje i vztah člověka k bližnímu (nejen k Bohu). Místo lásky (korelátu ráje) má člověk v srdci závist a nenávist, hněv a pomstychtivost (koreláty pekla). Člověk v hříchu odmítá službu Strážného (viz Samaritán v NZ!).

b. Účinkem hříchu je rozbití obecenství, člověk se stává tulákem, bezdomovcem, opuštěncem. Ani cesta sebezajišťování

(=stavba města v. 17) a sebeoblažování (v. 21 - 23) ráj nevytvoří a nenavrátí. Vše ústí jen do větší pýchy a většího hříchu (Lámech

a jeho pomstychtivost v. 23 - 24).
 
 

c. Kupředu vede jen cesta nového rodu, cesta vzývání Božího jména, sebepodřízení a sebeodevzdání Bohu (Šétovci v 25 - 26).

1.4 Prvé rodokmeny

1.4.1 Celá stať je sepsána pole schematu, které se opakuje:

"byl v X letech, když zplodil Y,

po zplození Y byl živ X let

a plodil syny a dcery,

a bylo všech dnů -- X let a umřel".

Problémem jsou zde vysoká čísla. Jde zřejmě o obdobu jiných starověkých textů podobného rázu, kde jsou také vysoká čísla. Čas "předvěku" má jiná měřítka, srv. Gn 6.3. Je možné, že některá čísla mají symbolický význam, ale nám jsou zatím málo průhledná. (Viz nový překlad Genese a výklad tam!)

1.4.2 Zvláštní postavy

Henoch (hebr. chánok = zasvěcení) chodící s Bohem v 22

Noe = odpočinutí v. 29 (jde o narážku na Gn 3.17, rodiče čekají, že sejme klatbu, protože Noe je prvý, kdo se podle údajů této kapitoly narodil po Adamově smrti, t. j. roku 1056, prvý narozený v "druhém tisíciletí". Jméno je narážkou na Gn 5.29 (kořen

n-v-ch : n-ch-m!)

1.5 Potopa

Vyprávění o potopě zabírá kap. 6 až 9. Literárně je prý podle teorie pramenů utkáno ze dvou útků, totiž ze zprávy Jahvisty a Kněž. kodexu. Nynější text je však tak ucelený, že pro

vyposlechnutí poselství není třeba prameny lišit.

6. 1 - 4 úvod - prolomení stvořitelských hranic

5 - 7 Boží rozhodnutí

8 - 22 Noe a Boží příkaz

7 průběh potopy

8 návrat potopy

20 - 22 Bůh přijímá Noeho oběť

9. 1 - 17 Smlouva s Noem - příkaz nejíst krev, znamením je duha 18 - 29 Noe a víno (zlořečení Kenaána = kananejštiny!) Záměr biblické zprávy o potopě vyniká zřetelně, jestliže si biblické podání srovnáme s mezopotamským eposem o Gilgamešovi, kde je paralelní text. Tam jde o zvůli bohů, takže tam je celé vyprávění výpovědí o bytostném pocitu ohrožení, který byl vlastní starému Mezopotámci. V bibli je naopak potopa dokladem Boží spravedlivosti. 1.5.1 V záplavě hříchu hyne staré lidstvo - starý člověk, jako na cestě pouští (Nu 14,30-34) nebo pod křížem a ve křtu (Ř 6,23, 2 Pt 2,5, 3,6, Lk 17,26nn).

1.5.2 Zachraňuje se nový člověk, který uvěřil a uposlechl - jako při pobití prvorozených v Egyptě Ex 12. Noe je "kazatel spravedlnosti" (2 Pt 2,5) svým poslušným jednáním.

1.5.3 Podstata smlouvy s Noem: nežít na účet druhého = z cizí krve, ale žít mocí smíření.

1.6 Druhé rodokmeny Gn 10

Zatímco prvé rodokmeny v kap. 5 ukazovaly růst z hlubin času, ukazují tyto druhé růst do dáli prostoru. Jména jsou tu často

názvy národů, kmenů či říší, srv. v. 5 = národy po krajinách! Jde o 3 okruhy:

Jefetovci v. 2 - 4

Chámovci v. 6 - 20 Šémovci v. 21 - 31. Vše je zarámováno úvodem (v.1)

a závěrem (v. 32). Ne všechna jména jsou nám dnes dost průhledná, některá však přece:

Jávan v. 2 - Řekové

Misrajim v. 6 - Egypťané

Kenaan v. 15 - Kenaanejci

Sidón v. 15 - Féničané

Chét v. 15 - Chetité

Emorejec v. 16 - Emorejci

Heber v. 24 - Hebrejci atd.

Význam tohoto rodokmenu byl tedy v tom, že třídil vztahy různých tehdejších skupin lidí a zařazením do souvislosti je zároveň kvalifikoval především ve vztahu k Božímu lidu.

1.7 Bábel Gn 11,1-3

Příběh má zřetelné historicko-archeologické pozadí, totiž věžovité chrámy staré Mezopotámie, zvané zikurratu. Nejslavnější měl Babylón, zvala se E-temen-an-ki (sumerské jméno), měla 7 poschodí a byla vysoká asi 90 m. Ale menší věže měla i jiná města. Zatímco v Mezopotamii byly tyto věžové chrámy znamením spojení nebe a země, vidí ve stavbě takové věže biblická zpráva projev lidského svémocného úsilí o nebe a jméno (v. 1 - 4). Odpovědí je Boží trestné shlédnutí a zmatení. Významná je slovní hříčka se jménem Bábel: Zde se - jazykově samozřejmě nesprávně, ale theologicky významně - odvozuje od hebrejského slova balal = bláboliti, takže Bábel je asi tolik jako Blábolov. Tím se podtrhuje zvěst oddílu: Babylóňané vykládali totiž jméno babel jako bab - ili = brána boží (je možné, že ani tento výklad není zcela správný, že šlo o jméno původně sumerské). Na to říká tento oddíl: Pravá "brána Boží" není v Babylóně, ale tam, kde opravdu Bůh sestupuje, a sklání se k člověku (Gn 28.17). Svémocná pýcha, která chce zřídit nebe vlastní silou (v. 4 říká doslova: "její hlava v nebe" - což lze vyložit: Její vrchol nám bude za nebe, s tím souvisí okolnost, že "nebe" se nazýval chrám na vrcholu zikurratu) a sjednotit se ve svém - a nikoli Božím! - jménu ruší obecenství a znemožňuje i dorozumění mezi lidmi. Nápravou je dar Ducha sv. ve Sk 2: znovushromáždění mocí Kristovy lásky překonává rozptýlení.

1.8 Třetí rodokmeny Gn 11.10-32

Jde o protiklad ke Gn 5.1 - 32. Tam i zde je 10 generací, tam od

Adama do Noe, zde od Šéma po Abrama. Je to jakýsi most od "předvěku" k praotcům. Šémovci stojí pod zvláštním Božím požehnáním Gn 9.26. Oddíl lze rozdělit na dvě části:

1.8.1 rodokmen v. 10-26 - ale proti Gn 5 je tu zjednodušené schema. 1.8.2 rodina Terachova v. 27-32 - vlastní přechod k praotcům.

Ur a Cháran byla střediska lunárního kultu, takže se zdá, že Abramovi předkové byli ctitelé Měsíce (v Babylóně bůh SIN).

2. Praotcové

Přehled vzájemných vztahů

1.1 - 2, 4a rodopisy nebe a země

5.1 - 32 Adam a deset generací

6 - 9 Noe

10.1 - 32 Jefet Šém Chám

11.10 - 26 národy 10 generací národy

Terach

12 Náchor a Milka Abram a Sáraj Háran

25 Lában - Rebeka Izmael, Izák Lot

36 Lea, Ráchel 12 knížat, Ezau, Jákob Moáb, Amón

12 synů

Příběhy lze rozdělit takto:

2.1 Abram - Abraham 12 - 25 Některá pásma se vzájemně přesa-

2.2 Izák (21.1-2) 26.1 - 34 hují, zvl. příběhy Izáka ne2.3 Jákob 25 - 36 tvoří samostatný celek, nýbrž

2.4 Josef 37 - 50 jen přechod mezi příběhy Abraha-

ma a Jákoba.

Čtyří praotcové bývají někdy pojímáni jako čtyři vzory - modely: Abraham - poslušná víra ! 12.1 - 9 srv. Ga 3.6 - 9 a Fp 2.8

Izák - trpělivá pokora - ! 26.12 - 31 srv. Mt 11.29 a Ef 4.2 Jákob - vítězná statečnost - ! 35.22 - 31 srv. L 22.43n 1 Tm 6.12

Josef - záchranná moudrost - ! 41.37 - 48 sr. Mt 13.54, 2 Tm 3.15

Vztah praotců k historii: Jsme tu (na rozdíl od Gn 1 - 11) již v dějinném rámci, ale bez jakékoli historické (t. j. mimobiblické) kontroly osob i jejich příběhů. Původ těchto praoteckých látek je nesnadno přesněji určit, obíhaly zřejmě poměrně dlouho v ústním podání. Nejzávažnější práci o praotcích zatím předložil Albrecht Alt (Gott der Väter), který spojuje praotecké postavy s některými palestinskými svatyněmi, kde se asi tyto látky tradovaly a kde se na příslušného praotce vzpomínalo jako na patrona místa.

2.1 Abraham

Celý Abrahamův příběh stojí pod zaslíbením Gn 12.1-3. To má tři složky:

2.1.1 příkaz k vyjití

2.1.2 zaslíbení země (nepřímo též syna)

2.1.3 požehnání

celkově se Abrahamův příběh rozvíjí na těchto záchytných bodech: vyjití (12) - smlouva (15 a 17) - syn (21) - smrt (25). Podle teorie pramenů zde začíná Elohista, takže němečtí badatelé tvrdí, že Abramovy příběhy jsou setkány ze tří pramenů (J - P - E).

Přehled příběhů Abrahamových:

12. 1 - 3 příkaz k vyjití a zaslíbení země

4 - 9 příchod do země, obnova zaslíbení (v. 7), stavba

oltáře (v. 8)

10 - 20 v Egyptě (srv. kap. 20 a 26 v Izákových příbězích)

13 Abram a Lot, rozdělení země (ráz Sodomy v. 10!)

14 Abram vysvobozuje Lota z moci králů

1 - 11 válka králů

12 - 16 Lot vysvobozen (! 318)

18 - 20 Malkísedek žehná Abramovi ( srv Ž 110.4 a Žd 7)

21 - 24 vyrovnání se sodomským králem (lid :: zboží)

15 smlouva

1 - 6 zaslíbení (v. 6 -uvěřil- srv. Ř 4.3)

17 - 21 ritus smlouvy ( půlení oběti, procházení mezi díly)

(v. 13 - 16 a 18b - 21 bývají považovány za dodatek) 16 Hagar a Izmael

17 smlouva obřízky, přejmenování Abrama na Abrahama (5),

Sáraj na Sáru (15)

18. 1 - 8 příchod tří mužů, Abr. - příklad pohostinství Žd 13.2

9 - 16 zaslíbení syna a smích Sáry (s-h-k = smát se, Izák !)

(poznámka k přetisku hebr. písmen "s" a "h" se značkou důrazu)

17 - 33 zápas o Sodomu (moc přímluvné modlitby)

19. 1 - 28 zánik Sodomy, trest za znásilnění poslů (= Slova !) 29 - 38 Lotovy dcery (původ Moábu a Amónu) 20 Abraham v Geraru (srv. 12 a 28 !)

21. 1 - 8 narození Izákovo

9 - 21 vyhnání Izmaelovo

22 - 34 smlouva s Abímelekem (aitiologie Beer-šeba)

22. 1 - 19 obětování Izáka (Bůh nechce lidské oběti) 20 - 24 rodokmeny cháranského příbuzenstva 23 koupě jeskyně Makpela, pohřeb Sářin

24 žena pro Izáka (Rebeka), motiv zkoušky (17 - 18), po-

žehnání (v. 60)

25. 1 - 4 Abrahamovi synové z Ketúry

5 - 6 rozdělení dědictví

7 - 11 smrt a pohřeb

Tím končí příběhy Abrahamovy a začínají příběhy Jákobovy.

2.2 Izák (a Jákob)

25.19 - 26 zrození Jákoba a Ezau (model zápasu starého a nového člověka) 26. 1 - 11 Izák v Geraru (srv. k. 12 a 20)

12 - 33 Zápas o studnice (pokorná trpělivost přemáhá proti-

vníka)

2.3 Jákob

Ráz příběhů: zatímco u Abrahama jde o volně spojené příběhy, je u Jákoba jednotné dějové pásmo. Základním tematem Jákobových příběhů je zápas o požehnání, nejdříve s bratrem, pak s tchánem, konečně s andělem. Pojem "požehnání" má několik vrstev. Dvě jsou hlavní:

a) starší pojetí - jde o rozmnožení života (dětí a stád), též země ( po usazení v zemi zaslíbené) b) mladší pojetí - duchovnější

srv požehnání áronské Nu 6.22 - 27

(viz S. Daněk: Požehnání Boží - výklad Jóba)

Zde převažuje pojetí starší, jde především o požehnání života (mateřského). U Abrahama se projeví tím, že vůbec proti očekávání má syna, u Jákoba hojností synů. Opět je zde výrazný protiklad:

Abraham a syn = posloupnost v čase, Jákob a synové = rozšířenost v prostoru.

Rodinné problémy plynoucí z různých formem paradigmatických vztahů mezi bratry: úplné oddělení - Izák a Izmael

stálé napětí - Jákob a Ezau.

Celkově se příběhy Jákobovy rozvíjejí ve třech kruzích:

2.3.1 prvorozenství - k. 25 - 28

2.3.2 u Lábana - 29 - 31

2.3.3 po návratu - 32 - 36

2.3.1 prvý okruh - prvorozenství

25.11 - 26 zápas o prvorozenství v životě matky

27 - 34 prodání prvorozenství

27 uchvácené požehnání (od slepého Izáka)

28. 1 - 9 odchod do Rovin aramských pro nevěstu

10 - 22 sen v Bét-el (aitiologie a legalisace předisraelské svatyně), obnova Abrahamova zaslíbení 2.3.2 druhý okruh - u Lábana

29. 1 - 11 setkání s Ráchel u studnice

12 - 14 přijetí do služby (u Lábana)

15 - 30 služba za Ráchel a Leu

31 - 35 Lea rodí syny - Rúbena, Šimeóna, Léviho, Judu

(! výklady jmen) 30. 1 - 8 Bilha, Ráchelina služka, rodí Dana a Neftalího

9 - 13 Zilpa, Lejina služka, rodí Gáda a Ašera 14 - 21 Lea sama Isachara a Zabulóna

20 - 24 Ráchel sama pak rodí Josefa 25 - 26 Jákob žádá o propuštění

27 - 43 Jákob množí svá stáda

31. 1 - 21 Jákob prchá od Lábana (modly ve v. 19)

22 - 42 Lában jej pronásleduje

43 - 55 smír a smlouvy (v. 47 dvě aramejská slova !)

2.3.3 třetí okruh - návrat

32. 1 - 2 andělé (aitiologie Machanajim, předizraelské svatyně)

3 - 21 příprava na setkání s bratrem

22 - 32 zápas u brodu Jabok, nové jméno Izrael

33 setkání s Ezauem

1 - 16 vítání a smíření (v. 4), dary a rozchod (v. 16)

17 - 20 Sukót a Šekem, centrum jákobovské tradice

34 příběh Dínin

1 - 7 ovoce všetečnosti !

8 - 12 nečekané námluvy

13 - 24 požadavek obřízky 25 - 31 vyvraždění města 35 pouť do Bét-el

1 - 7 odchod z Šekemu do Bét-el, vzdělání oltáře (jako

Abraham !), (ve v. 2 je důležitý ritál abrenunciace, který byl opakován při obnovování smlouvy, viz. Joz 24.23 také v Šekemu !)

8 smrt a pohřeb Debořin (aitiologie Bachut = pláč)

9 - 15 druhé zjevení v Bét-el (druhé přejmenování a vztyčení sloupu) 16 - 20 narození Ben-jamínovo, Ráchelina smrt

21 - 22 Rúbenův incest

23 - 26 seznam Jákobových synů

27 - 29 Izákova smrt

36 Rodopisy Ezauovců a Chorejců

2.4 Josef

Proti volnému pásmu příběhů Abrahamových i sevřenějšímu pásmu příběhů Jákobových je příběh Josefův jediná, ucelená novela, zahrnující kapitoly 37 - 50 (s jedinou vyjímkou - k. 38 Juda a Támar). Odpovídá se v ní na otázku, jak se dostal Izrael do

Egypta. Základní theologický postoj je současníkům srozumitelný: Bůh jedná skrytě, vede ke svým cílům nikoli masivními zázraky, nýbrž zvláštní souhrou okolností, a nakonec vše obrací k dobrému ( viz. Gn 50.20 ve srv. s Ř 8.28). Bůh napravuje to, co lidé

kazí. Projevuje se tu hledisko mudrosloví.

Přehled obsahu:

37 Josef prodán do Egypta

38 Juda a Támar

39 Josef správcem v Egyptě

40 Josef vykládá sny vězňům

41 Josef vykládá sen faraonovi a je povýšen

42 bratři jdou poprvé do Egypta

43 bratři jdou podruhé do Egypta

44 bratři obviněni z krádeže poháru

45 Josef se dává poznat

46 Jákob přichází do Egypta

47 Josef hospodaří v Egyptě

48 Jákob žehná synům Josefovým

49 Jákob žehná všem svým synům a umírá

50 nové smíření s bratry, Jákobův pohřeb, smrt Josefova

Exodus

Ex / Dt tvoří jeden vyprávěčský celek s tematem "Vyvedení", nejzákladnější rozdělení:

1.1 Ex 1 - 15 vlastní vyvedení

1.2 Ex 16 - 40 putování

podrobněji lze knihu rozdělit takto:

1.1 Ex 1 - 11 bída Izraele v Egyptě

12 - 14 vysvobození (1. vrchol)

15 chvalozpěv

1.2 Ex 16 - 18 opatrování

19 - 23 dar Zákona

24 smlouva (2. vrchol)

25 - 31 další zákony

32 - 33 zpronevěra

34 nová smlouva

35 - 40 další zákony

Dále budeme Ex probírat tak, že projdeme nejdříve látky výpravné, potom statě obsahující zákony a příkazy:

1.a Výpravné látky Ex

k. 1 trápení Izraele v Egyptě (Úvod)

2 Mojžíšovo mládí a útěk z Egypta /2-6 příprava vysvob./ 3 zjevení na Chorébu (hořící keř, Boží jméno) 4 dohadování s Hospodinem, poslání do Egypta

5 první zásah u faraona zhoršuje situaci

6 Bůh Mojžíše povzbuzuje, rodokmeny

7 hůl v hada a prvá rána: vody v krev (7-12: 10 ran)

8 žáby, komáři, mouchy

9 dobytčí mor, vředy, krupobití

10 kobylky, temnota

12 zřízení paschy a vyjití /12-14 vysvobození/

13 posvěcení prvorozených, vedení oblakem

14 průchod mořem (! význam moře)

15 Mirjamina a Mojžíšova píseň (! stará), oslazení vod

16 pokrm z nebe /opatrování/

17 boj z Amálekem (moc požehnání)

18 Jitro radí zřídit soudce

19 příprava k přijetí Zákona /19-23 dar Zákona/

20 Desatero (= Dekalog), srv. Dt 5

(21 - 23 kniha smlouvy - stará, z předkrálovské doby)

24 Smlouva (staré rity: krev v.8, hod s Bohem v. 11, desky

v.12)

(25 - 31 prvá část Kněžského Zákona)

/32 - 34 zpronevěra a náprava/ 32 zlaté tele (býček), Mojžíšův zápas o odpuštění, trest skrze Léviovce 33 Mojžíš ve stánku, zjevení Boží slávy

34 obnova smlouvy, nové desky (+ kultický Dekalog)

pozn. k 33,19 "Smiluji se ..." klasický výraz Hospodinovy svrchovanosti, sola gratia, predestinace!

pozn. k 34.35 zář tváře - textový problém s rohy (hebr.: keren =

roh i paprsek, srv. lat.: cornu!)

(35 - 40 druhá část Kněžského zákona, zde hlavně zřízení stánku úmluvy)

Přehled zákonníků v Pentateuchu

I. Dekalog Ex 20 (velmi starý, z doby ústního podání) II. Kniha smlouvy Ex 21 - 23 (asi z doby soudců, před. r 1000) III. Kněžský zákon Ex 25 - Nu 10 (asi ze 6. stol.)

obsahuje: Zákon čistoty Lv 11 - 15 Zákon svatosti Lv 17 - 26 IV. Deuteronomium Dt 12 - 26 (asi ze 7. stol - Jóšijášova reforma?) Zatímco Dekalog, Kniha smlouvy a Deuteronomium se týkají celého Izraele, týká se Kněžský zákon především kultu a tím kněží. Zatímco Dekalog jsou jen příkazy, obsahuje Kniha smlouvy příkazy a zákony. Znakem Deuteronomia je parenetické (napomínající a

zdůvodňující) rozvinutí příkazů a zákonů. Kněžský zákon pak obsahuje především kultická ustanovení a je tedy hlavně směrnicí pro bohoslužbu.

1.b stati Kněžského zákona v Ex

1.b.1 25 - 31 Pokyny pro zřízení svatyně

25 zařízení stánku (truhla, stůl, svícen)

26 stánek úmluvy (správněji: stan setkávání - hebr.:

°ohel móed) 27 oltář pro zápaly a nádvoří 28 vybavení kněží

29 svěcení kněží

30 kadidlový oltář, umyvadlo, svatý olej

31 řemeslníci a (v. 12-18) sobota

1.b.2 35 - 40 Provedení toho, co bylo uloženo

V pozadí tohoto oddílu je základní schema Kněžského kodexu (P):

Vše co se děje, spočívá v tom, že Bůh přikazuje a přikázání se uskutečňuje. Všechno i jednotlivé podrobnosti bohoslužebných řádů a stánku nejsou svévolné, ale mají svůj původ v Božím příkazu.

Základem je tu představa, že pohané slouží bohům po svém, svévolně a svémocně, zatímco Izrael má sloužit Bohu "po Božím" způsobu, jak si Bůh sám přeje a jak tu také sám ustanovil. To je hráz proti zpohanění Izraele. Většina příkazů pochází samozřejmě z pozdější doby a je jen druhotně odvozována od Mojžíše, tak aby

byla podepřena autoritou tohoto jedinečného "zákonodárce", který měl výsadu přímého styku s Bohem.

Levitikus

Jméno knihy je odvozeno od jména Léví, tedy pokolení, které bylo určeno k bohoslužbě. Proto obsahuje bohoslužebné příkazy. Je to jediná kniha Pentateuchu, v níž až na několik malých příhod není žádné souvislejší dějové pásmo. Přehled obsahu:

1. 1 - 7 Oběti

Tyto příkazy byly dlouho tradovány ústně, původně tvořily samostatnou sbírku kněžských směrnic, později byly přidány i některé pokyny pro laiky. Smysl izraelských obětí nelze uvést

na jeden společný jmenovatel, mají smysl různý. Jasné však je to, že v nich nikde nejde o magii, tedy nesvazují Boha. Ani známý obrat o "vůni spokojující" (hebr.: ríach níchoach) nechce říci více než to, že oběť je korektní a proto přijatelná.
 
 

1 zápaly

2 oběti suché

3 oběti pokojné

4 - 5 oběti za hřích

6 - 7 dodatky

2. 8 - 9 (+10) Svěcení kněží

Rozdíl mezi izraelským a pohanským pojetím kněžství je především v tom, že kněží u sousedů Izraele byli především znalci

v zacházení s nebezpečnými božskými silami (magie), zatímco

izraelský kněz je především representantem Božího vyvolení. Proto je tu větší důraz na očištění a posvěcení nežli na znalosti, přestože samozřejmě i izraelský kněz musil mít potřebné znalosti.

8 svěcení Árona a jeho synů

9 prvé obětování Hospodinu

10 Nádab a Abíhú obětují svévolně (vyjímka: diegetická látka v Lv), jde o paradigmatické odmítnutí svévolných obětí ,v. 8-20 některé dodatečné předpisy konkrétní protipohanskou polemikou je na př. zákaz vína v. 9, jde o hráz proti extatickým kultům Kenaanců (baalismu) 3. 11 - 15 Zákon čistoty

Jde také o původně samostatnou sbírku vloženou později. Jsou to směrnice pro život, v pozadí je vesměs výrazný odpor proti různým náboženským zvykům, obřadům a úkonům sousedů Izraele.

11 nečistá zvířata (vesměs posvátná neizraelcům)

12 šestinedělky (oblast sexu byla neizraelcům též

posvátná) 13 - 14 malomocenství (obnova stvoření při uzdravení) 15 výtoky (oblast sexu posvátná neizraelcům)

4. 16 Den smíření

Je to pozdější dodatek, protože slavení dne smíření vzniklo až po Ezdrášovi. Jádro je ve v. 30 (viz. NZ-význam díla Kristova). Pozoruhodný a velmi starý je zvyk vyhánění kozla "k Azazelovi" (viz v. 10). Azazel byl kdysi dávno pouštní démon, později bylo jeho jméno přeneseno na kozla, který symbolicky odnášel viny pryč do pouště.

5. 17 - 26 Zákon svatosti

Je pojmenován podle 19,2 "Svatí buďte, nebo svatý jsem já, Hospodin" (to vrací 20,7.26 21,6.8 srv. 22,31-33). Jde o sbírku příkazů, původně samostatnou, má dva díly:

5.1 příkazy pro společnost (kap. 19 - 20)

5.2 příkazy pro kult (K. 17 + 21 - 25)

s kněžským zákonníkem má zase společné to, že je pojat jako Boží řeč, s Deuteronomiem zase to, že příkazy jsou někdy v parenetickém rámci

Příklad

18, 2-5 obecné napomenutí k zachovávání přikázání

6-23 vlastní příkazy

24-30 parenetické zostření

tedy celkově verše 2-5 a 2-30 tvoří rámec. Podobná závěrečná

parenese je též 20,22-24. Nejvíce připomíná Dt kapitola 26: požehnání a zlořečení, zde v podobě podmínečného zvěstování spásy. Časově spadá "zákon svatosti" mezi Dt a P, tedy asi do 5. století.

Obsah:

17 krev (a způsob zabíjení)

18 manželství (a incest)

19 různé drobné příkazy (v. 3-4 obdobou Dekalogu 1-4)

,18 příkaz k milování bližního !

20 modlářství (v. 10-21 znovu incest, 22-26 parenese)

21 - 22 řády pro kněze

23 výroční slavnosti 1-2 sedmý den

4-8 hod beránka

9 -44 žňové slavnosti

24 lampy a chléb ve stánku, v.10-16 příběh rouhače

25 rok odpočinutí a milostivé léto

26 požehnání a zlořečení poslušným a neposlušným

srv. Dt 11,29

viz. Lv 27,12 ritualisace

,40-45 konečné smilování nad obrácenými (exil!)

6. 27 je zvláštní dodatek mimo zmíněné zákonníky - jde

o sliby

Přehled Lv

1. 1 - 7 oběti 4. 16 den smíření

2. 8 - 10 kněží 5. 17 - 26 zákon svatosti

3. 11 - 15 zákon čistoty 6. 27 dodatek o slibech

Numeri

Jméno knihy je odvozeno z toho, že zaznamenává součet Izraele (1.2). Sčítání je v bibli vždy znamení uzavřené epochy, "věku" viz Zj 7,4.

Obsah je možno rozdělit do tří větších celků:

1. 1 - 10 třetí část Kněžského zákoníku

2. 10 - 20 tažení pouští

3. 20 - 36 dobytí Zajordání

Ale i v druhé a třetí části je porůznu roztroušena řada

kněžských příkazů. Jde o dodatky. Původně končil Kněžský zákonník šestou kapitolou, t. j. Kněžským požehnáním (6,22 - 27), vše další bylo přidáno.

1. 1 - 10 poslední část Kněžského zákoníku

1 - 2 sečtení a uspořádání kmenů

3 - 4 sečtení a uspořádání lévijců a kněží

(lévijci nahrazují prvorozené 4,40-45 "zástupnost") 5 sporné přípravy, v. 12-31 ordál čili Boží soud 6 nazírský řád, na závěr Kněžské požehnání

(dodatky)

7 obětní dary zástupců pokolení

8 posvěcení lévijců

9, 1-14 slavnost beránka a

15-23 oblak Hospodinův vede Izraele 10, 1-10 řád troubení
(dodatky roztroušené v dalších částech Nu)



15, 1-31 dodatky k obětním řádům

32-36 znesvěcení dne odpočinku ( a trest!)

37-41 třásně na oděvech

18 pokyny pro lévijce

19 popel z červenohnědé jalovice k očištění

27 dodatky k dědickému právu (o dcerách)

28 - 29 dodatky k obětním řádům

30 o platnosti slibů

33 - 34 seznam stanovišť 33,50-56 příkaz vyhnat Kenaance 35 lévijská a útočištná města

36 dodatek k dědickému právu (o dcerách Selofchadových)

2. 10,11 - 20,13 tažení pouští (látky výpravné)

Tento oddíl dějově navazuje na Ex 16 - 18, má nejen stejné

téma, totiž tažení pouští, nýbrž i podobné motivy (na př. žízeň).

10,11-36 odchod od Sínaje (! srv. Ex 16,1)

vložen přehled řádu pro pochod (v. 13-28)

vůdcem pouti je zde Chóbab, (Mojžíšův tchán) nikoli Jitro ! x Ex 3,1
"výroky o schráně" (Ladesprüche v. 35-36)
(náležejí do nejstarší vrstvy izraelských tradic) 11 hlad, seslání křepelek a many, ale i rána (v. 33!) ,16-30 70 starších, dar Ducha a prorokování (! Ex 18)

hřích Mirjamin a Áronův - vzpoura proti Mojžíšovi

(kap. 12 - 17 vnitřní nesnáze)

13 - 14 zvědové vyslaní do zaslíbené země pohnuli Izraelce ke vzpouře, strach z "obrů" je nedověrou v Hospodinovu pomoc, vyjímkou jen Káleb a Jozue 16 vzpoura Kórachovců (spor o kněžství)

17 Áronova hůl (doklad vyvolení)

(18 a 19 parenetické látky viz 1.)

20, 2-13 žízeň, Mojžíšova nedověra (v. 12 ! srv Dt 1,37)

3. 20,14 - 36 Nástup do Zajordání

Kromě souvislého komplexu o Bileámovi a Balákovi (22 - 24) byly

tradovány jen zlomky, takže jde jen o části kapitol.

Jádrem je boj s Edómci (20,14-21) a s Emorejci (21,21-31 Síchon !) a s obyvateli Bášanu (21,33-35 Óg !) srv. Joz 2,10. Záměr podání je zde soustředěn především na okolnost, že nebylo v plánu toto území dobýt, ale jen projít. Dobytí se však stalo nutností, když vládcové tohoto území odmítli povolit průchod (20,17).

Zvláštní ráz má oddíl o měděném hadu (21,4-9). Je spojen s posledním reptáním Izraele na pouti pouští. Na tuto událost navazuje J 3,14.

Obsah:

20,14-21 Edómci zabraňují průchodu

22-29 Áronova smrt

21 přemožení Emorejců, kapitola sama je velmi členitá:

, 1-3 vítězství nad Kenaanci u místa Chorma

4-9 měděný had

10-20 seznam tábořišť (obsahuje velmi starou ! "píseň o

studni" v. 17 - 18) 21-31 Síchon Emorejský brání v průchodu a je poražen 32 Jaezer dobyto

33-35 Óg Bášanský poražen

22 - 24 komplex o Balákovi a Bileámovi
 
 

22 Balák povolává Bileáma, aby zlořečil Izraeli

23 Bileám však místo zlořečení žehná

, 7-10 prvá řeč

18-24 druhá řeč

24 Bileám prorokuje slávu Izraele

, 1-9 třetí řeč

15-24 čtvrtá řeč

Tento komplex obsahuje řadu zajímavých motivů, např. 22,28 mluvící oslice, 23,23 "není kouzel", 24,7 zmínka o Agagovi či Gogovi (textová varianta!) srv. Ez 38,2 39,11.15 Zj 20,8 a proroctví o "hvězdě z Jákoba" 24,17 (David, pak Mesiáš).

Theologický záměr: Boží slovo má moc i mimo Izraele, nelze mu odpírat. Je tu spojení proroctví se zaslíbením. Izraeli tedy nelze ublížit zvenku. Ale lze jej od Boha odvrátit. To je jediná metoda, jak jej přemoci. To ukazuje pokračování o smilství v Šitím. Existovala stará tradice, že Moabky pozvaly Izraelské k obětem a orgiím z Bileámova návodu (odkazy: 2Pt 2,15, Ju 11, též Nikolaos = (snad překlad jména) Bileám (volně "ničitel lidu") srv. Zj 2,14), proto byl podle Joz 13,22 zabit.

25, 1-5 Izrael smilní s Baal-peórem

6-15 Pinchas zabíjí Midjánku a Zimrího, jejího muže. To je zdánlivý rozpor vůči Nu 12,1 (Mojžíš má ženu Midjánku), ale rozdíl je v tom, že Mojžíšova žena se cele připojila k Hospodinu, kdežto Zimrího Midjánka (Kobzí, dcera Súrova) se zřejmě snažila šířit modlářství (srv. Jezábel 1Kr 16 - 21 !) (26 - 30 parenetické texty, části Kněžského zákonníku)

31 pomsta nad Midjánci

32 přidělení zajordánské oblasti

Deuteronomium

1.Jméno: je odvozeno z řeckého DEUTEROS (druhý) a NOMOS (zákon), tedy volně přeloženo opakování zákona. Celé Dt je koncipováno

jako řeč Mojžíšova na konci putování pouští (viz 1,1-5). Většina badatelů se domnívá, že Dt souvisí s textem, který byl základem pro Jóšijášovu reformu (621 př. Kr. viz. 2Kr 22). Lze je rozdělit do čtyř hlavních částí:

1. 1 - 11 úvod k Deuteronomiu

2. 12 - 26 vlastní ("druhý") zákoník

3. 27 - 30 závěrečné řeči (závěr Dt)

4. 31 - 34 závěr celého Pentateuchu

2. Ráz: Proti jiným zákoníkům je Dt protkán parenesí, a to jak parenetickými rámci, tak i vložkami uvnitř příkazů. Hlavní ráz parenese v Dt je určen snahou zdůvodnit zákon dějinně, událostmi ze života Izraele a z Božích skutků. Napomínání k poslušnosti spočívá ve zvěstování Božích skutků. Za tímto způsobem stojí správné rozpoznání, že nás k poslušnosti neváže litera zákona, nýbrž to, co pro nás Bůh udělal, dělá i ještě udělá. Příkazy jsou tedy jen jakýsi "komentář", jak poslouchat, pro ty, kdo pohnuti Božími skutky a Božím milosrdenstvím poslouchat chtějí. Nejen, minulost, nýbrž i budoucnost je určena Božími vysvoboditelskými skutky, Proto i v ní čeká poslušné požehnání a vzpurné zlořečení. Požehnání je Dt centální pojem.

3. Obsah:

3.1. Úvod (1 - 11)

Má dvě části: 3.1.1 1 - 4

3.1.2 5 - 11 jádrem je příkaz lásky k Bohu

(6,4-5). To je rozvinutí prvého přikázání Dekalogu.

3.1.1 1. řeč

1 - 3 zpětný pohled od Chorébu až po dobytí Zajordání

1 od hory Chorébu do Kádeše (Nu 10 - 20)

2,1-15 putování Zajordáním (Nu 21)

2,26-3,20 dobytí Zajordání (Nu 21,32 - 35)

4 úvod k Zákonu

, 1-14 napomenutí k poslušnosti

15-24 varování před modlářstvím

25-31 předpověď exilu

32-40 chvála Boha, který vysvobodil Izraele

3.1.2 2. řeč

5 Dekalog (některé odchylky od Ex 20 !)

4.33-49 a 5,1-5 úvod

5. 6-21 Vlastní Dekalog

22-33 Mojžíš prostředníkem

6 vyznání a příkaz (vlastně výklad prvého přikázázání

Desatera)

1-5 tema: celá poslušnost jedinému Bohu, Boží

jedinečnost 6-19 explikace: připomínání Božích přikázání 20-25 dějinné kredo, (zde) jako odpověď tázajícím se synům

7 - 10 výhled k zemi zaslíbené

7. 1-11 kletba na pohany (pojem cherem - sacer, propadlý

Bohu) 11-26 Neboj se! zaslíbení požehnání 8 napomenutí k poslušnosti (srv. Ex 16 - 18)

9 země je dar Boží milosti, nikoli zásluha!

(srv Ex 19.4n) 10 vzpomínka na putování, další napomínání (Ex 32 - 34) 11 předložené požehnání a zlořečení (zvl. v. 26)

Souhrn prvé části: Středem je příkaz lásky k Bohu 6,4-5. Jediný Bůh žádá celou poslušnost. Odtud vyplývá, že tento příkaz má

ovládat celý život (viz modlitební řeménky, veřeje atd.). Všecko jej má připomínat. Na konci šesté kapitoly vše ústí do "dějinného kreda", které stručně shrnuje vysvoboditelské skutky Hospodinovy, které zakládájí bytí Izraele. Zvěst, obsažená v tomto kredu, byla základním článkem víry i základním kamenem tradice, podobně jako v NZ zvěst (kérygma) o ukřižování a vzkříšení Krista. Kap. 6 je

pak obložena dvěma komplexy: 1-3 a 7-10. Prvý je pohled nazpět, druhý pohled kupředu. Vypustíme-li některé pozdější části, můžeme srovnat látky Dt s látkami Ex a Nu asi takto:

Dt 1 - Nu 10 - 20 Dt 7 - (Ex 1 - 16)

Dt 2 - Nu 21 Dt 7 - Ex 16 - 18

Dt 3 - Nu 21,32-35 Dt 9 - 10,11 - Ex 32 - 34

Zdá se, že v úvodu je 1-3 a 7-10 starší, kdežto 4 a 11 jsou

pozdější dodatky, asi z doby exilu. Zvláště kap. 4 připomíná Deuteroizaiáše. Původní úvod k deuteronomistickému zákoníku je kap. 6, spojená později s 5 (Dekalog), na kterou, ač je starší celé Deuteronomium navazuje.
 
 

2. Vlastní zákoník 12 - 26

Struktura: Na začátku a na konci jsou delší oddíly, které zrcadlí zvláště zřetelně záměr zákoníku. Jsou to:

12 příkaz k centralisaci kultu (! v. 5: místo Hospodinovo

vyvolené) , 1 úvod

2-12 Bůh vyvolí jediné místo (domýšlení monoteismu!) 13-27 rozdíl mezi obětí a porážkou (v. 15 příkaz o krvi!)

(Jinak souvisejí s v centralisací kultu též příkazy o desátcích

14,22-29, prvotinách 15,19-23, a svátcích 16,1-17.)

,29 - 13,18 varování před modlářstvím a falešnými proroky

26 , 1-11 oběti prvotin a malé dějinné kredo v. 5-9 (staré!)

12-15 desátky

16-19 závěr

Obsah kapitol 14 - 25 t. j. "vnitřek" je neuspořádaný, obsahuje často parenesi a "dějinné" reminiscence. Proto je lépe jej

probrat po tematech:

2.a humánní příkazy (sociální ráz, právo ve službě lidství)

15, 1-18 chudí a otroci

22,13-30 ochrana ženy před křivdou

24 ochrana bližního před křivdou

2.b směrnice pro stavy

16,18-20 + 17,8-13 pro: soudce

17,14-20 krále

18,1-8 kněží

18,14-22 proroky 2.c zákony pro válku 20,1-20; 21,10-14; 23,9-14 2.d zákony pro jídlo 14,3-21 (nečistá zvířata. viz Lv 11)

2.e zákaz směšování

22,5-11 (kultický dosah, proti pohanským zvykům)

2.f zákazy sexuální

22,13-29; 24,1-4; 25,5-12 (levirátní zákon)

2.g zákazy pro shromáždění

23,1-8

2.h zákazy pro tábor

23,9-14

Celkově je tu patrná snaha vyvodit vše ze základního příkazu Boží svrchovanosti a lidské poslušnosti. Výrazné jsou některé humánní rysy.

3. Závěrečné řeči (závěr Deuteronomia) 27 - 30

27, 1-8 pokyny pro vstup do země, zákon na kamenech (stély!)

9-26 dobrořečení na hoře Gerizím, zlořečení na hoře Ébal 28 požehnání poslušným, zlořečení vzdorným 29 obnova smlouvy

30, 1-10 zaslíbení návratu z exilu

11-20 blízké slovo, výzva k volbě života (v. 19)

Původní závěr deuteronomistického zákoníku byl asi 30,11-20. Je to důležité místo, protože ukazuje, že Zákon (tora) byl chápán jako dar, jako projev Boží milosti, tedy nepavlovsky! (srv. G. von Rad: Theologie des AT,I. 197).

Ritus požehnání a zlořečení byla prastará součást vyhlašování

Zákona. Jeho starší forma je v kap. 27. K. 28 již jej pozměňuje: obsahuje podmíněné zvěstování spásy (v. 1-14) i zlověstí (v.15-68). Tento oddíl je největší sbírkou zlověstí v SZ. Oddíl 27,14-26 je stará apodiktická řada, která souvisí s Desaterem. Oddíl 27,11-13 byl původně samostatný, hora Gerizím byla pak posvátným místem a náboženským střediskem Samaritánů. Oddíl v kapitolách 29 - 30 bývá nazýván "Smlouva v zemi Móabské" (německy Moab-Bund) podle 29,1. Byl to vzorový text k slavnostní obnově smlouvy, jakýsi výběr z obratů z počátku i konce Deuteronomia.

4. Závěr celého Pentateuchu 31 - 34

31 Jozue nástupcem Mojžíšovým. Uvnitř kapitoly (v. 9-13) jsou pokyny pro tradování Zákona a obnovování smlouvy po 7 letech
32 Mojžíšova píseň (obsahuje deuteronom. tóny, např. v. 39)
33 Mojžíšovo požehnání kmenům (srv. Gn 49 !); celý oddíl je zarámován epifanií (zjevením) Hospodinovou ve v. 2.26.27, uvnitř je nejdelší požehnání Josefovi (v. 13-17)
34 smrt Mojžíšova na hoře Nebó; tajemství jeho neznámého

hrobu

V celém závěru jsou zvláště důležité oddíly 31,9-13.24-26 a

32,45-47: Zákon má být předčítán každé sedmé léto - srv. Neh 8,1-3. Je to doklad, že Zákon má své místo v bohoslužbě, že krystalisoval v liturgickém užívání. K tajemství, jež obklopuje Mojžíšovu smrt, srv. Eliáše - 2 Kr 2 a Ju 9.

Proroci

Bývá zvykem považovat za proroka toho, kdo předpovídá budoucnost. To je z biblického hlediska nesprávné. Prorok je ten, kdo vyřizuje Boží vzkazy. Boží slovo ovšem platí včera, dnes i zítra a odtud vzniklo druhotné a mylné zúžení jen na předpovědi.

Skrze své proroky i jiné posly zasahoval Bůh do dějin svého lidu - Izraele. O tom se vypráví v knihách (či v souboru) "Předních proroků" (Joz, Sd, 1, 2S, 1, 2Kr). Až z pozdější doby, přibližně od pádu severního království r. 721, máme zachovány i prorocké řeči, které většinou zapisovali i dotvářeli až žáci proroků. Tomuto souboru se říká "Zadní proroci". Jsou tři "velcí" (Iz, Jr, Ez) a dvanáct "malých" (Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mi, Na, Abk, Ag, Za, Mal). Kniha Daniel, přiřazená později ( v O°a ve V) k prorokům, byla původně částí "Spisů", probereme ji tedy až

jejich rámci.

1. "Přední" proroci

Tematem je život v zemi od příchodu až do odchodu (tedy do babylónského zajetí).

Název: říká, že tu původně nejde o naše (imanentní, vývojové,

mechanické, kausální) pojetí dějin, nýbrž o Boží vedení časem, a to především řadou Božích zásahů, opatrování a trestání, osvětlovaných vždy znovu prorockým slovem. Proto především odtud brali rabíni ilustrace (příkladové příběhy) k příkazům zákona (příběhy = haggada - vyprávění; příkazy = halacha - chození, totiž v Božím zákoně). Proroci tu mají zvláštní význam, protože o setrvání nebo nesetrvání v zemi rozhoduje poslušnost nebo neposlušnost prorockého slova.

Literárně jde od Jozue až po 2 Kr o jednotně zredigované dílo, nazývané "Deuteronomisches Geschichtswerk", tedy deuteronomistické dějinné (ale lépe "dějepravné") dílo. Říká se mu tak proto, že konečná redakce i rámcové části pocházejí ze školy Deuteronomia. Je to zvláště zřetelné na Joz 1, Sd 2,6nn, 1Kr 8 a také i dále.

Těžištěm jsou zprávy o vzniku a počátcích království (postavy Samuel - Saul - David), tedy knihy Samuelovy. Předsunuty byly zprávy o získání země (Joz) a době předkrálovské (Sd), na závěr pak byly připojeny zprávy o životě rozděleného království (1, 2Kr).

Theologický záměr souboru: Země zaslíbená je dar, promarněný neposlušností. Pokání však otevírá cestu nazpět a novou budoucnost.

Jozue

1. Název knihy: podle hlavní postavy, nástupce Mojžíšova ("Hospodin je vysvoboditel" - srv. zmínky o Jozuovi v Tóře, zvl. Dt 31).

2.. Struktura knihy je jednoduchá a přehledná. První polovina (k. 1-12) vypráví o získání země, druhá (13-24) o rozdělení země. Smrtí Jozue kniha končí.

3. Obsah:

1. 1 výzva k Jozue: Posilni se!

2 poslové v Jerichu (Rachab)

3 přechod Jordánu (srv. Ex 14 !)

4 kameny z Jordánu

5 obřízka (přestání many, zjevení anděla)

6 dobytí Jericha (obcházení, pokřik, pád hradeb)

7 krádež Akánova (vypátrání, potrestání)

8 dobytí Aje

9 Gibeóňané (nežádoucí příměří)

10 porážka emorejských králů na jihu (zastavení slunce!)

11 porážka králů na severu

12 seznam poražených králů

2. 13 - 19 území jednotlivých pokolení 13 Zajordání

14 + 15 jih (především Juda)

16 + 17 střed (synové Josefovi) 18 + 19 sever (ostatní kmeny)

20 města útočištná

21 města lévijská

22 návrat zajordánských kmenů (památník u Jordánu)

23 Jozuova řeč

24 sněm v Šekemu (a Jozuova smrt)

4. Jádrem knihy je zpráva o rozdělení země. Jde o naplnění zaslíbení (srv. Gn 12,7 28.13, Ex 3,8 a Joz 21,43.45).

5. Rámec knihy (vznikem pozdější) zabírá kap. 1, 23, 24. V kap.

1 slibuje Bůh být s Jozuem i Izraelem, v kap. 24 slibuje Izrael,

vybídnutý Jozuem, zůstat s Bohem. Obnova smlouvy. Jozuova řeč (23) je úvod k obnově smlouvy. Opakuje důraz na splněné zaslíbení 23,14 odpovídá 21,45.

Příběhy prvé části jsou staré, byly ovšem nově zredigovány. Vrcholí dobytím Jericha (k. 6). Kap. 2 - 3 jsou přípravou, kap. 7 - 8 se točí okolo Aje. Příběh Gibeóňanů (k. 9) je závažný,

protože se zřejmě opakoval časteji. Historicky bylo obsazení Palestiny podstatně mírumilovnější, než jak je zde líčeno. Exilní redakce (pozdější) měla zájem na pozdvihnutí sebedůvěry přemožených a zajatých a chtěla zabránit směšování s pohany v Babyloně. Proto látky upravila tak, že byl položen zvláštní

důraz na nesmiřitelnost s pohanstvím a na převahu Izraele.

6. Zeměpisně: Výchozím tábořištěm zůstává pro prvé období Gilgál u Jordánu, pozdější sídlo známé prorocké školy, v níž byly

tradovány příběhy Elijáše a Elíši (srv. 2Kr 4,38). Kap. 2 - 9 líčí pouze obsazení území Benjamin, další zprávy již jsou schematické (k. 10 - 11). To znamená: z deseti kapitol vyprávějících o získání země se jich osm zabývá územím Benjamin, jen dvě jinými oblastmi.

7. Literárně: Zatímco druhá část knihy - jmenovitě výčty míst - se opírá o staré seznamy, má první část ráz jen volně spojeného

pásma anekdot, převážně s kultickým pozadím (obřízka, pouť okolo Jericha), proto se někteří badatelé domnívají, že zde jsou v některých textech zachované zlomky rituálních slavností.

Zvláštním záměrem podání je vysvětlit a zdůvodnit posvátnost některých míst (aitiologie), kameny v Gilgálu 4,9.20nn, Gilgál 5,9, rod Rachab 6,25, hromada kamení v údolí Akór 7,26, pahorek Aj 8,28, hromada kamení na místě brány Aje 8,29, Kenaanci přisluhující u stánku 9,27, hromada kamení u jeskyně Makeda 10,27. Formulí aitiologického vyprávění je: "až do dnešního dne". Snad jde většinou o lokální tradice, které měly svůj původ v Gilgálu.

8. Theologickým záměrem celé knihy je říci: Země je dar od Boha, za to že ji získal, vděčí Izrael Božímu jednání. (Jericho kap. 6 - srv. Sd 7,2). Krádež Akánova ukazuje důležitý rys "posvátné

války" ("Heiliger Krieg" je vyraz G. von Rada, česky lépe říci "boje Hospodinovy" srv. 1S 18,17): Úspěch je bezprostředně odvislý od čistoty těch, kdo tyto boje vedou ( srv. boj víry v NZ, zvl. 1Tm 6,12 aj.).

Soudců

Kniha má poměrně složitou strukturu:

1. 1 - 2,5 úvod (připojený později - jedná o dobývání země)

2. 2,6 - 3,6 vlastní úvod o Boží věrnosti a nevěrnosti lidu Božího 3. 7 - 16 jádro knihy - obrana země a Božích řádů v ní

4. 17 - 18 prvý dodatek - Míkova modla uloupená Danovci

19 - 21 druhý dodatek - hanebnost Benjaminců

Pojem "soudce" (hebrejsky šofet) je aktivním participiem od slovesa šafat = pořádat. Jde tedy spíše o ty, kdo v zemi hájí a obnovují Boží řády nežli jen o soudce v našem úzkém smyslu

slova jakožto rozsuzovatele sporů. (To vyjadřuje hebrejština spíše kořenem dín, od něhož je odvozeno jméno Daniel).

Soudcové jsou dvojího typu, "malí" a "velcí".

"Malí" jsou především správci lidu. Patří mezi ně Tóla, Jaír, (Jiftách), Ibsán, Elón a Abdón.
 
 

"Velcí" jsou charismatickými vůdci v dobách ohrožení,

vysvoboditeli. Patří sem: Otníel, Ehúd, Šamgar, Bárak, Gedeón, (Jiftách) a Samson. Jiftách je vyjímkou a počítá se zároveň mezi malé i velké.

1. Prvý úvod 1,1 - 2,5 je samostatný celek, zkratková podoba

knihy Jozue. Líčí dobývání země, tentokrát jen jednotlivé kmeny.

2. Druhý úvod 2,6 - 3,6 navazuje na konec knihy Jozue. Je

významný tím, že je v něm nejvýraznější souhrn deuteronomického theologického stanoviska: Bůh je věrný, lid Boží nevěrný, a proto nesnáze, jež na lid doléhají, jsou důsledkem jeho hříchu... I nad ním však vítězí odpouštějící milost Boží, přijímaná kajícími. Zde pak je toto vše seřazeno do čtyř fází, které se podle přesvědčení deuteronomistické školy v příbězích Izraele opakují:

A lid odpadá od Hospodina, propadá modlářství

B Bůh jej za trest vydává do rukou nepřátel

C lid v nouzi volá k Bohu o pomoc

D Bůh se slitovává a sesílá vysvoboditele (soudce)

Do těchto čtyř fází jsou především zpětně promítnuty duchovní

zkušenosti Izraele ze zajetí babylónského.

3. Jádro knihy 3,7 - 16 vlastní příběhy soudců

3, 7-11 Otníel (jižní kraje)

3,12-30 Ehúd zabíjí Eglóna moabského, vysvobozuje Benjamince

31 Šamgar, syn Anatův pobil Pelištejce

4, 1 - 5,31 Bárak a Debóra - boj proti Jabínovi kenaanskému,

zastupují pokolení Neftalí

kap. 4 vítězství nad Síserou

kap. 5 píseň Debóřina (velmi stará!)

6 - 8 Gedeón, syn Jóaše Abíezerského, z pokolení Manases,

bojuje proti Midjáncům 6 povolán Hospodinem, podťal ašeru (posvátný sloup),

orakulum rouna 7 boj (pití z potoka, noční hra na démony)

8 pokušení (efód v Ofře) a smrt

9 samozvaný král Abímelek, syn Gedeónův kraluje v Šekemu

bajka Jótamova (velmi stará!)

10, 1-2 Tóla Isacharovec (malý soudce)

3-5 Jaír Gileádský (Zajordání)

6-12,7 Jiftách Gileádský (též Zajordání) - proti Amónovcům

10 útlak od Amónovců

11 boj proti nim - obětování dcery

12 boj s Efrajimci (šibbolet), Jiftáchova smrt

12, 8-10 Ibsám z Bét-lechemu (Juda - malý soudce)

11-12 Elón Zabulónský

13-15 Abdón Efrajimský

13 - 16 Samson Danovec - bojuje proti Pelištejcům

13 Samsonovo narození (srv. L 1 a 1S 1 !)

14 Samsonovo ženění (hádanka o lvu)

15 Samsonův boj (lišky, pochodně, čelist osličí)

16 Samsonův pád a triumf (Delíla, zajetí, zboření chrámu)

4. Dodatky 17 - 21 Zmatky v zemi zaslíbené

17 - 18 stěhování Danovců

17 Míkovo modlářství (možná jde o Bét-el)

18 násilnictví Danovců (uloupení modly, deklasující

aitiologie pozdější svatyně Dan na severu země)

19 - 21 válka s Benjamínci

19 hanebnost mužů Gibeje (násilí na hostu)

20 trestná výprava ostatních pokolení

21 pomoc pro zbytky Benjamínců (unesení žen)

Závěr dodatků je v 21,25: v bezkrálí si dělá každý, co se mu zlíbí, je tedy třeba krále.

Knihy Samuelovy

1. Název: V Septuagintě jsou jako 1. a 2. Královská. S knihami Královskými tvoří též jediný dějový celek.

2. Hlavní postavy: Samuel 1S 1 - 25

Saul 1S 9 - 31

David 1S 18 - 2S (do konce)

3 Ráz: prolínají se zde dvě linie: dějiná a prorocká. Těžištěm

je správa o vzniku království.

Prorocké látky:

mládí Samuelovo 1S 1 - 3

tradice o Samuelovi 7 8 10,17-27 12 13,7-15 15

Nátan a Gád 2S 7 12 24

Dějepravné látky:

příběhy schrány (Ladeerzählung) 1S 4 - 6 2S 6

vzestup Saulův (Sauls Aufstieg) 1S 9 - 14 (souhrn 14,47-52)

vzestup Davidův (Davids Aufstieg) 1S 16 - 2S 5

nástupnictví Davidovo (Tronnachfolge D.) 2S 9 - 20 1Kr 1 - 2

4. Obsah:

1S 1 - 3 Samuel v Šílo

1 narození Samuele (Chanin slib, přivedení do stánku)

2 Chanina píseň, Samuel slouží Élímu, zlí Élího synové

3 povolání Samuele (noční sen), slovo soudu o Élím

1S 4 - 6 příběhy schrány

4 ztráta schrány v bitvě u Afeku, smrt Élího

5 schrána u Pelištejců (Dágonův chrám a Dágonův pád)

6 vrácení schrány (schrána v Bét - šemeš a v

Kirjat-jearím)

1S 7 - 12 vznik království (Dvojí podání, kladné a záporné:

+ a -) 7 Samuel soudí lid, vítězství u Eben-ezer (-) 8 lid si žádá krále (-)

9 Saul hledá oslice, hod u Samuele (+)

10 Saul pomazán, znamení a hold v Mispě (v. 1 - 16 +, 17 - 27, - i +, smíšeno)
11 Saul vítězí nad Amónci, sněm v Gilgál (+)

12 Samuel se loučí, konec doby soudců (-)

(V celém oddílu 7 - 12 je nejstarší k. 11, kde je Saul líčen jako charismatik po způsobu "velkých" soudců. Starý kolorit má kap. 9 - 19 zde je také prvá zmínka o prorocích, srv. 9.9) 1S 13 - 31 kralování Saulovo

13 boj s Pelištejci všetečná oběť (sakrální

království!) 14 Jónatanův útok a vítězství nad Pelištejci 15 válka s Amálekem, Saulova neposlušnost a zavržení 16. 1-13 (Pomazání Davida) 14-23 zlý duch Saule trápí, David mu hraje

17 David přemáhá Goliáše

18 David Saulovým zetěm, přátelství s Jónatanem,

Saulova závist 19 - 27 Saul pronásleduje Davida (viz. příběhy Davidovy) 28 Saul u čarodějnice 29 - 30 David se osvědčuje i ve vyhnanství (viz. příběhy D.) 31 Saulův pád (porážka a smrt) 1S 16 - 31 vzestup Davidův (první část, další v 2S)

16. 1-13 David pomazán Saulem v Betlémě

14 - 23 na dvoře Saulově

17 vítězství nad Goliášem

18. 1-16 Davidovo přátelství s Jónatanem

14-30 David manželem Míkal, Saulovy dcery 19.1 - 7 Jónatan smiřuje Saula s Davidem 8 - 24 David prchá před Saulem k Samuelovi 20 setkání s Jónatanem, konečný útěk 21 David v Nóbu a v Gat u Akíše

22 Saul vyvraždil kněze v Nóbu, Ebjátar uprchl k

Davidovi

23 osvobození Keíly, setkání Jónatanem, zrada

Zífejských 24 David ušetřil Saula v jeskyni Én-gedí 25 smrt Samuelova, Nábal a Abígajil

26 David ušetřil Saula ve spánku na poušti Zíf

27 David u Akíše, krále Gat (Pelištejského)

28 (Saul u čarodějnice viz. příběhy Saulovy)

29 David propuštěn od Akíše

30 Amálekovci vyplenili Siklag, David vysvobodil

zajaté 31 (konec Saulův v bitvě na hoře Gilbóa viz. příběhy S.) 2S 1 - 5 další část "Vzestupu Davidova" - David králem v

Chebrónu

1 David oplakává Saule

2 David králem v Chebrónu, boje se Saulovcem

Íš-bóšetem, Abnér

3 Davidova rodina, Abnér jde za Davidem, zabit Joábem

4 smrt Íš-bóšetova, David trestá jeho vrahy

5 smlouva v Chebrónu (v. 1 - 7), Dobytí Jeruzaléma

(6 - 12), Davidovi synové (13 - 16), vítězství nad Pelištejci (17 - 25) Příběh o Davidově vzestupu je ucelené vyprávění, které má oslavit Davida a doložit legálnost jeho nástupu na trůn. David je

popisován jako hrdina, má chytrost, sílu i štěstí - to vše jsou znaky toho, že Bůh je s ním. Davidovu vládu lze rozdělit tak, že je:

a) králem nad Judou v Chebrónu 2,1-7

b) smluvně nad severními kmeny 5,1-5

c) osobně nad Jeruzalémem "korunním statkem" 5,6-12.

Tyto tři oblasti spojuje David v personální linii.

2S 6 - 2Kr 2 Příběh o Davidově nástupnictví (Tronnachfolge)

Jde o ucelené literární dílo z doby Davidovy nebo nedlouho po Davidovi. Má vysokou literárně uměleckou hodnotu, sloh, spád i psychologii. Je nejzdařilejší z výpravných textů: někdy bývá

považováno za umělecky nejlepší prozu předklasického starověku vůbec.

6 přenesení truhly na Sijón, posměch Míkal

7 Nátanovo zaslíbení (zvláště v 13 - 16 o nástupci!)

8 (doplněk jiné látky: Davidovy války a úředníci)

9 David činí milosrdenství Mefíbóšetovi, synu Jonatánovu

10 válka proti Amónovcům a Aramejcům

11 Davidovo cizoložství a vražda (Urijáš, Bat-šeba)

12 Nátanovo podobenství o ovečce, trest - smrt dítěte

13 Amnón znásilnil Támar, zabit Abšalómem

14 smíření a návrat Abšalómův

15 Abšalómova vzpoura a Davidův útěk

16 David ve vyhnanství, Abšalóm v Jerusalémě

17 rada Achítofelova a rada Chúšajova

18 bitva v lese Efrajim, Abšalómova poražka a smrt

19 Davidův smutek a návrat do Jeruzaléma

20 vzpoura Šebova

Dodatky k příběhům Davidovým - mimo "Nástupnictví":

21 pomsta Gibeóňanů na Saulových synech, čtyři další války

22 Davidova píseň - Ž 18

23 poslední slova Davidova, jména jeho udatných

24 svévolné sečtení lidu a trest za ně (humno Aravnovo -

oltář!)

Knihy Královské

1Kr 1 - 2 Zbytek "Nástupnictví Davidova"

1 nastolení Šalomounovo (nastolovací rity, pouť ke

Gichónu!)

2 smrt Davidova a utvrzení království Šalomounova (vraždy

odpůrců Jóaba a Šimeího, souhrn v. 46b)

Šalomoun

Kdysi zřejmě existovala "Šalomounova kronika" (srv 1Kr 11.41). V SZ z ní máme pouze výtah, proto o Šalomounovi víme poměrně

málo. Jeho příběhy lze rozdělit na tři díly:

1. Šalomoun - stavitel chrámu k. 3 - 8

2. Šalomoun - velkokrál k. 9 - 10 (také již 3 - 5) 3. Šalomoun dostává protivníky k. 11 1. 3 sen v Gibeónu, spor o dítě (= doklad moudrosti)

4 Šalomounův dvůr (úřednictvo, zásobování... )

5 přípravy ke stavbě chrámu, smlouva s Chíramem

6 stavba chrámu

7 dostavba královského paláce a chrámové zařízení

(v. 13 - 51)

8 posvěcení chrámu

9. 1-9 nové zjevení Hospodinovo - varování Šalomounovi

2. 10. 1-13 návštěva královny ze Sáby

14-29 Šalomounovo bohatství

3. 11. 1-13 ženy cizozemky

14-25 protivníci vnější: Hadad edómský a Rezón aramejský 26-40 protivník vnitřní: Jarobeám 41-43 Šalomounova smrt

Souhrně lze říci, že jádrem Šalomounových příběhů je stavba

chrámu, ještě rozvedená a zdůrazněná v knihách Paralipomenon. Ta je pak zde orámována dvojím zjevením Hospodinovým. Jako je David

vzorný král, na němž jsou ostatní králové měřeni, tak je Šalomoun vzorný mudrc, jemuž jsou pak připisovány mudroslovné texty (Přísloví, Kazatel, Píseň písní).

Příběhy rozděleného království

1Kr 12 - 2Kr 17 jsou opět utkány z dvojích látek, totiž ze zpráv o králích a ze správ o prorocích. V jižním království v Jeruzalémě vládnou nad Judou (a Benjaminem) Davidovci až do pádu Jeruzaléma (587) a zajetí babylonského, zatímco na severu se střídají hlavní města (Tirsa, Samaří) i dynastie, jádrem je kmen Efrajim, proto obzvláště u proroků označuje jméno Efrajim především severní království. To pak končí pádem Samaří do rukou Asyřanů roku 721 a. Chr.

12 roztržení království Rechabeám x Jarobeám, zřízení zlatých

býčků v Bét-el a Dan

13 muž Boží z Judska (prorocká látka)

14 Achijáš z Šílo soudí Jarobeáma (prorocká látka)

15 Juda: Abijám, Ása, Jóšafat, Izrael: Nádab, Baeša

16 Jehú, syn Chananíův, prorok, soudí Baešu (prorocká látka),

na severu boje o trůn, vítězí Omrí, po něm Achab

(1Kr 17 - 2Kr 8 příběhy Elijáše a Elíšy, nejrozsáhlejší prorocká

látka)

17 Elijáš prorokuje hlad, skrývá se u potoka Kerít a v

Sareptě u vdovy

18 zápas na Karmelu (ordál - sázka s Baalovými proroky)

19 útěk před Jezábelou, pouť na Choréb, Boží hlas a úkoly

20 (prvá aramejská válka proti Ben-hadadovi. Achab

nejmenován, prorok radí králi k vítězství - jde o látku mimo Elijášovy příběhy) 21 vinice Nábotova

22 (druhá aramejská válka, Achab a Jóšafat judský, věštba

Míkajáše, syna Jimlova (nebeská scéna, klamný duch, Achab padl - mimo Elijášovskou látku)
2Kr 1 nemoc, věštba a smrt Achazjášova (Elijáš přivolává oheň)

2 odchod Elijášův, prvé divy Elíšovy

3 válka proti Moábu (Elíša radí králi, dar vod a

vítězství) 4 Elíša a Šúnemanka (vzkříšení syna), poté další divy 5 Aramejec Naamán (a jeho uzdravení) 6 další divy: sekera, třetí aramejská válka, útočníci přemoženi dobrodiním (v. 22) 7 obležené Samaří vysvobozeno 8 návrat Šúnemančin, Elíša a Chazael (8.15 konec příběhů Elíšových) 8,15-29 Jóram izraelský a Jóram judský

9 revoluce Jehúova

10 konec Omríovců (= Achabovců), vláda Jehúova

11 Atalja a Jóaš judský (Atalja vyvraždila rod, Jóaš zachráněn) 12 Jóaš opravil chrám

13 Izrael: Jóachaz, Jóaš, smrt Elíšova

14 Juda: Amasjáš, Azarjáš; Izrael: Jarobeám (II.)

15 Juda: Azarjáš, Jótam; Izrael: Zekarjáš, Šalúm, Menachem, Pekachjáš, Pekach 16 modlář Achaz judský

17 pád Samaří a zajetí asyrské (721 př. Kr.)

Příběhy judského království

18 - 20 vláda zbožného Chizkijáše

18 očista bohoslužby

19 ohrožení a vysvobození Jeruzaléma (zmínka o

Izajášovi!) 20 Chizkijášova nemoc a potěšení, babylónské poselstvo 21 králové Menaše a Amón

22 - 23 reforma Jóšijášova

23.31-37 Jóachaz a Jójakím

24 Jójakím umírá, nástupce Jójakín odvlečen do Babylónu

(prvá skupina zajatců, 15/16 březen 597), dosazen Sidkijáš
25. 1-21 Jerusalém obležen, dobyt (červenec 587) a zničen,

Sidkijáš oslepen a odvlečen se zbytkem obyvatel

22 - 26 Gedaljáš, judský správce v Mispě, zavražděn,

zbytek Judejců prchá do Egypta (srv Jr 37 - 44) 27 omilostnění Jójakínovo 2. "Zadní proroci"

Proroci (obecně)

1. Titul "prorok" doložen i mimo Izrael, jde o jev známý i jinde. Pokusy odlišit israelské proroky od jiných po formální stránce (např. extatičnost, vztah ke králi atd.) neuspěly. Rozdíl mezi izraelskými a jinými proroky je v tom, co kteří zvěstují. Výraz "prorok" vykládán 1S 9,9 jako "vidoucí".

2. Kdo všechno je v SZ nazýván prorokem?

2.1 proroci "čestní" Abraham (Gn 20m,7), Mojžíš (Dt 34,10),Áron

(Ex 7,1)

2.2 proroci "předliterární": za Davida Nátan (2S 7,2 12,25),

Abdijáš, Jehú ..., za Achaba Elijáš a Elíša (1Kr 17 - 2Kr 8) - od nich jsou zaznamenány jen jednotlivé výroky, vypracované do příběhů, nebo jen samotné příběhy. 2.3 proroci "literární" - od 8. století

Přehled:

1. období (750 - 700): Am 750, Oz 750, Iz 740, Mi 730,

2. (650 - 600): Na 650, Abk 630, Sf 630, Jr od 623

3. (exil) : Jr (většina), Ez od 593 Deuteroiz.

4. (520 - 470): Ag 520, Za (část) 520, Mal po 500

5. (makab.) : Da snad mezi 168 - 164

Nejisté je datování Jl, Abd a Jon.

Izajáš

1. Jméno: Ješajahu = má spása je Hospodin (kořen jaša = vysvobodit, spasit, je obsažen i ve jménu Ježíš). Řec. Esaias, lat. Isaias.

2. Dobové pozadí: Začal prorokovat v roce smrti krále Uzijáše (740, srv. 6,1) a prorokoval až přes pád severní říše (722). Pseudoepigrafní spis o mučednictví a nanebevstoupení Iz (kap.5) vypráví, že Iz byl za krále Menaše (2Kr 21,16) rozřezán pilou - srv. Žd 11,57. Mimo své proroctví zmíněn 2Kr 19,5 - 20,19 (za

krále Chizkijáše r. 716 - 687).

3. Kniha: Zdaleka od něho nepochází vše co je dnes v knize Iz (1 - 39). Byl modelem proroka spásy, brzy se stal sběrným typem a

tak bylo pod jeho jméno zařazeno vše, co odpovídalo intencím jeho theol. linie - proroctví o vysvobození.

4. Struktura a obsah:

1 - 12 výroky o Judovi

13 - 23 výroky proti národům ( 13 + 14 Babylón, 15 - 16 Moáb,

17 Damašek, 18 Kúš, 19 Egypt, 23 Týr)

24 - 27 apokalypsa (vidění Božího soudu - pozdější)

28 - 33 výroky o budoucnosti Judska a Asýrie, mesiášský věk

34 - 35 protiedómská apokalypsa

36 - 39 zpráva o záchraně Jeruzaléma před asyr. Sancheríbem

(srv. 2Kr 18 - 20)

5. Významná místa:

5 píseň o vinici

6 povolání a vidění Hospodina

7,14 znamení panny

9 dítě narodilo se nám - mesiášské tituly

11 proutek z pařezu Jišajova - vlk s beránkem - vidění ráje

28,16 kámen úhelný na Sijónu

Deuteroizajáš

1. Vymezení: obvykle 40 - 55, kdežto 56 - 66 Tritoizajáš

(někdy po jménem Dt - Iz celý = 40 - 66)

2. Dobové pozadí: Doba na sklonku exilu, kdy se vše jeví ve světle naděje na návrat (srv. Kýros - Mesijáš 45,1 !)

3. Theol. záměr:

3.1 svrchovanost Hospodina nad jinými (zvl. babyl.) bohy,

universalismus

3.2 služebník Hospodinův a jeho zástupná role - 42,1-4 49,1-6

50,4-9 52,13 - 53,12

4. Struktura:

40 - 48 Hospodinovo dílo spásy

49 - 55 nový Izrael

56 - 66 hrozby a zaslíbení (pozdější = Tritoizajáš)

5. Význam: Celá kniha Iz je po Ž nejčastěji citovanou knihou v NZ. Některé její myšlenky a výpovědi jsou základními kameny NZ theologie (zástupnost - Iz 53!)

Jeremjáš

1. Jméno: Jeho význam není jednoznačný. Druhá část - zkratka jména Božího -jah- je jasná, ale není jisté, má-li se prvá část odvozovat od slovesa r-v-m = zdvihati nebo r-m-h 1 = házeti nebo r-m-h 2 = obelstíti. Jméno nesou v SZ též jiné osoby.

2. Osoba: Víme o něm nejvíce ze všech SZ proroků. Okolo 650 narozen v Anatótu v kněžské rodině. 627 povolán za proroka, pak lze rozeznat tři období:

2.1 627 - 621 za krále Jóšijáše před reformou

2.2 608 - 604 (nebo 597) za krále Jójakíma

2.3 po r. 597 za Sidkijáše a po pádu Jeruzaléma.

Po r. 586 odvlečen do Egypta, kde jeho stopa mizí. Podle židovských legend (Paralipomena Jeremiae - pseudoepigraf) byl ukamenován.

3. Theologie: Výtah, jádro celé prorocké theologie - Bída Izraele je trestem za jeho hřích, cesta kupředu vede pouze pokáním. (Vztahy k deuteronomistickému dílu!)

4. Vznik knihy: složitý. Jádro - Bárukovy záznamy. Ale i Jr (jako

Iz) se brzy stal modelem = sběrným typem látek jeremiášovského

rázu, tedy kajícných. (Podle některých odborníků zvl. Mowinckela, je kniha utkána ze tří "pramenů":

4.1 výroky

4.2 příběhy

4.3 řeči + dodatky.

5. Struktura:

1 povolání

2 - 25 Boží tresty za Izrael a Judu

1 - 6 z doby Jóšijáše

7 - 20 z doby Jójakíma

21 - 24 zřejmě pozdější

26 - 29 příběh proroka (zvl. 29 list do Babylónu)

30 - 35 zaslíbení spásy Izraelovi a Judovi

36 - 45 další příběhy proroka (zvl. jeho utrpení)

46 - 51 proroctví proti národům

46 Egypt, 47 Pelištejci, 48 Moáb, 49 Amón, 50 + 51 Babylón 52 dodatek - 2Kr 24.18 - 25.21

6. Významná místa:

7 kázání v Jeruzalémě: Nespoléhejte na chrám (Boha nelze

vázat kultem!) 18 hrnčíř a hlína srv. Ř 9,20 23 nový Pastýř (srv. 33,15) 31.31 - 34 nová smlouva v srdcích (pneumatolog.: vedení Duchem svatým nepotřebují zákon, DS = radost) Ezechiel

1. Jméno: hebr. Jechezkél = Upevňuje Bůh (kupodivu nikoli Hospodin!)

2. Prorok: podle 1,3 kněz, syn Buziho. Odjinud neznámý.

3. Proroctví:

3.1 ráz: vzrušená vidění, často mysticky vykládaná, Synagoga je

(zvl. začátek) zakazovala číst mladším 30 let (stejně jako Pís a Gn) 3.2 čas: vesměs přesně datována (593 - 571), přesto se o data

vedou mezi odborníky spory

3.3 místo: Babylón u řeky Kebaru (1,3 3,15), kam přišel s prv-

ními zajatými z r. 597 (srv. 2Kr 24,14-15)

4. Obsah:

1 - 3 povolání

1 vidění Hospodina

2 pověření

3 snězení knihy

- obdobou Iz 6 a Jr 1 (základní pro text ma°ase merkaba kabbalu) 4 - 24 proroctví o zkáze Jeruzaléma (593 - 587 ještě existoval!) 4 - 5 symbolické úkony (4 cihla, 5 nůž)

6 - 7 proroctví o zpustošení Judy a Jeruzaléma

8 - 11 ohavnosti v Jeruzalémě (8,10 ukydaní bozi, 8,14 Tamúz) 12 - 24 slova soudu 25 - 32 hrozby proti sedmi sousedním národům, jsou seřazeny geograficky: A. malí sousedé na východě a západě: Amón, Moáb, Edóm, Pelištejci
B. 26 - 28 Týr
C. 29 - 32 Egypt - jeho pokoření Babylónem 33 - 39 zaslíbení nové smlouvy a konce Góga

33 strážný nad Izraelem

34 zlí a dobří pastýři 35 zlověsti Seír-Edómu 36 zaslíbení horám izraelským

37 údolí suchých kostí (! obnova Izraele po zajetí)

38 - 39 přemožení Góga a Magóga

40 - 48 nový chrám

40 - 43 vyměření nového chrámu

44 kněží

45 rozměření zaslíbené země (srv Joz 13 - 21)

46 nové oběti, svátky a slavnosti

47, 1-12 chrámový pramen (srv Zj 22,1 - Gn 2,10)

47,13-48 pomezí země a kmenů

5. Theol. pohled: Ezechiel vidí návrat do země ze zajetí v eschatologických perspektivách - je to situace konce času, napravení "království Izraelského" (Sk 1,6) a návrat ráje (spojeno s obnovou chrámu, souvislosti s Gn a Zj!). I do jeho proroctví byly jistě zařazeny další látky téže theol. linie = eschatologicky orientované.

Kniha dvanácti malých proroků

1. Datování: Viz úvod k prorokům

2. Umístění: Sever: Ámos, Ozeáš

Jih: Micheáš, Izajáš Ostatní až po pádu

Samaří (722), tedy vesměs jih.

3. Pořadí: nepřesné - ani docela podle času, ani podle velikosti. Zhruba starší a větší vpředu, mladší a menší vzadu. Hebr. kánon má naše pořadí (předpokládalo se 6 předexilních, 3 z doby babylonské, 3 poexilní). Septuaginta: Oz Ám Mi Jl Abd Jon Na Abk Sof Ag Za Mal.

4. Počet: 12 - symbolické číslo (dvanáct kmenů Izraele !), je možné, že byl druhotně upraven na 12, literárně tvořili jeden svitek už od 2. století a. Chr. (dokladem Sir 49,10).

5. Užití: liturgií jsou jistě Jl a Na, snad i Abd.

6. Data v záhlaví neoznačují vznik celého proroctví v nynějším tvaru (prorok mohl převzít = citovat i látky starší, zvl. liturgické statě či úsloví, a k jeho dílu byly později připojeny látky další, vložky, psané ovšem v jeho duchu), nýbrž označují především dobový rámec, v němž má být proroctví čteno a vykládáno. Uvozují spíše konkrétní situaci do níž je zacíleno než dobu vzniku.

7. Problém autorství: Pokud nejde o sbírku textů liturgických (jako je Jl) nebo o literární konstrukci (novelu - jakou je Jon) je pravděpodobné, že krystalisačním jádrem bylo většinou několik

výroků proroka, jehož jméno čteme v záhlaví, ale pozdější dodatky nelze odlišit spolehlivě a přesně (byť se o to mnozí velmi pracně pokoušeli). Proto jsou jména v záhlaví spíše nadpisy (šiframi theol. linie) nežli podpisy (autorské). Zavádějící vyhledávání jedině závazných oddílů je dnes nahrazováno zájmem o konečné, přijaté znění kanonu.

Ozeáš

1. Jméno: "Vysvoboditel" (hebr. kořen j-š- jako Jozue, Izajáš a Ježíš).

2. Doba: za králů Uzijáše (781 - 740), Jótama (740 - 736), Achaze (736 - 716), Chizkijáše (716 - 687) na jihu a za krále Jarobeáma II. (784 - 744) na severu. Prorok ví o zániku dynastie Jehú (743) a syrsko-efrajimské válce (733), působil patrně na severu jako mladší současník Ámosův.

3. Obsah:

1 - 3 Bůh je věrný i k nevěrnému lidu (symbolické manželství,

symbolická jména dětí 1,6 9)

4 - 11 prvá sbírka výroků o Božím soudu a naději

12 - 14 druhá sbírka výroků o soudu a naději

4. Důležitější NZ citace: Mt 2,15 = 0z 11,1; Mt 9,13 12,7 = Oz 6,6; Ř 9,25n = Oz 2,1 25; 1K 15,55 = Oz 13,14.

Jóel

1. Jméno: "Hospodin Bohem!", prorok je synem Petuelovým.

2. Doba: nejistá, bez výslovného historického zařazení 9. st. Credner, de Wette, Bič - nebo později (Makabejská ? - Michaelis), většina badatelů se domnívá, že je z doby poexilní, ale může to být pouze datum poslední redakce.

3. Ráz: soubor liturgických textů - proto se neváže na hist. situaci (kobylková pohroma je obrazem Božího soudu).

4. Obsah: Původně zřejmě dva samostatné díly:

4.1 1 - 2 kobylková pohroma (přesně až 2,27)

4.2 3 - 4 den Hospodinův (přesně od 2,28 - Kral. jiné

číslování, 2,28 K = 3 H, 3 K = 4 H)

5. Místa citovaná v NZ: jsou zvláště ve druhém díle.

Jde o: vylití Ducha (SK 2) = Jl 2,28n (3.1a)

soud v údolí Jóšafat Jl 3,1-3 (4,1-3) s celou řadou motivů,

srv. v NZ obrazy posledního soudu

spasitelné vzývání Jl 2,32 (3,5) = Ž 10,13.

Ámos

1. Jméno: "Nosič břemen" ?, bez jména otce! To je neobvyklé. Připojeno povolání: noked - obvykle se vykládá jako pastýř, prof. Bič ve své disertační práci ukazuje, že jde o drobopravce. Známe i místo původu: Tekóa na okraji jud. pouště, z toho lze usuzovat,

že byl původem Judejec, ale prorokoval na severu.

2. Doba: Je nejstarší z "Malých proroků" - okolo 750 p. Kr.

3. Zvěst: polemika proti zmagisovanému kultu "královské svatyně" v Bét-el (7,13) a proti svévoli ve všech oblastech života (proti

ní volá k poslušnosti Bohu).
 
 

4. Obsah:

1 - 2 soud nad národy, Judou i Izraelem

3 - 6 soud nad Izraelem (5,18 běda dychtících po dni

Hospodinově!)

7 - 9 zpráva o viděních soudu (zvl. 7,10-17 Ámos a Amasjáš !)

9.11-15 zaslíbení obnovy (konečná spása)

5. Významější citáty v NZ: Ám 3,7 - Zj 10,7 11,18;

13 (O°) - Zj 1,8;

Ám 5,25-27 = Sk 7,42n; Ám 9,1 = Sk 8,3; Ám 9,11-12 = Sk 15,17.

Abdijáš

1. Jméno: Služebník (sloužící, ctitel) Hospodinův - beze jména otce, zcela neznámý, je nejisté, zda se jedná o jméno či titul.

2. Rozsah: nejmenší kniha SZ, jen 21 veršů.

3. Paralely: Jr 49,7-22 = Abd 1-10.

4. Ráz: sbírka výroků Edómu (Ezau - jméno kmene), asi stará liturgie (Bič).

5. Doba vzniku: je nejistá. Někteří rozdělují proroctví na několik částí z různých dob (Marti), tradiční výklad vidí vznik proroctví v souvislosti s pádem Jeruzaléma 587, kdy se prý Edómští podíleli na pustošení, ale není o tom žádný historický doklad. Bič a Engnell soudí, že jde o liturgický text novoroční slavnosti. Edóm (srv. Adam - starý člověk v hříchu!) pak že je nepřítel typisovaný - srv. Gn 25.27.

6. Obsah:

1 - 15 trestání Edómu

16 - 18 Hospodin trestá Edóm skrze dům Jákobův

19 - 21 a pak nastane Hospodinovo království

7. NZ ohlas: jediný v. 21 srv. Zj 11.15.

Jonáš

1. Jméno: obvykle se vykládá jako "Holubice", je možný i výklad "Potlačující" ( z kořene j-n-h participium). Zmíněn ve 2Kr 14,25.

2. Vznik: asi 5. stol., kdy Ninive žilo již jen ve vzpomínkách (bylo vyvráceno r. 612).

3. Ráz: jediný příběh v "Malých prorocích" - literárně novela.

4. Zvěst: proti partikularismu. Posláním Božího lidu je zvěstovat Boží milosrdenství všem. Misijní zájem. Nemysli si, že spása Izraeli vznikne ze záhuby ostatních (nacionalismus!) národů. Předjímka NZ, zvláště Pavlova kázání pohanům, které bylo velice proti mysli nacionalisticky laděným kruhům tehdejšího židovstva (srv. Sk 22.21n).

5. Obsah:

1 poslání do Ninive a nezdrařilý pokus o útěk do Tarsu

2 modlitba z útrob ryby (zdánlivě k záhubě, vpravdě k záchraně)

Ž 120

3 pokání Ninivských (nečekané)

4 rozhněvaný prorok a lítostivý Bůh (uschlá rostlina)
 
 

6. NZ ohlasy: znamení Jonáše proroka Jon 2,1 - M 12,40 + syn. paralely.

Micheáš

1. Jméno: "Kdo je jako" (Bůh, Hospodin) ? - ozvěna jména v Mi 7,18. Obrat je řečnická otázka (liturg.?), vyznání Boží

nesrovnalosti, srv. Ex 15,11 - Dt 33,25. Původ: Morešet Gád - zmíněno jen zde a v Jer 26,18.

2. Doba: současník Izajášův a Ozeášův, asi 740 - 700, prorokuje za králů Jótama (747 - 742, Achaze (742 - 725), Chizkijáše ( 725 - 697).

3. Poselství: zvěstování Božího soudu, odpor proti falešné náboženské jistotě, interpretace událostí doby.

4. Obsah:

1 - 3 hrozby (zvl. závěr: 3,12 Sion orán bude!)

4 - 5 zaslíbení: 4 nový Jeruzalém a Sion

5 Mesiáš zachrání Jákoba a očistí lid

6 - 7.7 spor Hospodinův (s těmi co od něj odpadli)

7.8-20 kdo je jako Bůh?

v.8-13 Hospodin světlem

14-20 Hospodin odpouští

5. Ohlasy:

5.1 SZ: Mi 3,12 - Jr 26,18

5.2 NZ: Mi 5,1-3 = Mt 2,6; J 7,42; Mi 7,7 = Mt 10,21 35 36; Mk

13,12; Lk 12,53, Mi 7,20 = Lk 1,55

Nahum

1. Jméno: "Potěšení" či "Těšitel" (Sporné, zda jde o jméno nebo titul "funkci"). Původ: z Elkóš, nevíme ovšem, kde leželo.

2. Doba: za Jóšijáše (640 - 609), ohlas pádu Ninive (612 srv. nadpis Na 1,1.

3. Ráz: slavnostní liturgie (děkovná) na oslavu vysvobození od Asyřanů.

4. Forma: částečně alfabetická: 1,1-8 álef až káf.

5. Obsah: 1 Hospodin mstitel

2 radost z Božích soudů

3 zkáza krvelačného města

6. Ohlasy: Na 1,15 = Iz 52,7 = Ř 10,15.

Abakuk

1. Jméno: význam není jistý, buď "Objetí" nebo jde o jméno rostliny. O proroku krom jména nevíme nic.

2. Doba: asi prvá léta po smrti Jóšijášově (po 609), ale před 598, t. j. před prvým zajetím.

3. Ráz: vztah ke kultu, snad liturgické texty, hymnický ráz, ale na rozdíl od Nahuma je psán za situace útisku.

4. Obsah:

1 - 2,3 dvojí prorokův nářek a Boží odpovědi

2,4-20 patero zlořečení proti nepříteli

3 modlitba (příchod Hospodinův) - hymnická forma

5. Ohlasy: Abk 1,5 = Sk 13,41; Abk 2,4 = Ř 1,17, Gal 3,11, Žd 10,38n; Abk 2,3 = Žd 10,37; Abk 3,18 = L 1,47.

Sofonjáš

1. Jméno: "Ukryl Hospodin" (známí i jiní nositelé téhož jména),

vyjímečný je rodokmen přes 4 generace. Jinde v bibli nezmíněn, místo původu neznáné.

2. Doba: podle nadpisu za Jóšijáše, ale před reformou (622), tedy asi 630. Je dobře možné, že Jóšijáše ovlivnil a spolupřipravil reformu.

3. Zvěst: blízkost dne Hospodinova a soudu - obdoba velkých proroků.

4. Obsah: 1 soud nad Judou (+ 3,1-8 den Hospodinův)

2 soud nad národy

3 zaslíbení Božímu lidu a národům

5. Ohlasy: Sf 1,3 (sklizení pohoršení) = Mt 13,41; Sf 1,14 = Zj 6,17; Sf 3,8 = Zj 16,1; Sf 3,13 = Zj 14,5.

Ageus

1. Jméno: hebr.: "Chaggaj" = "Svátečný" (chag = svátek) - srv.

jeho úsilí obnovit Jerusalémský chrám, aby v něm mohly být konány slavnosti a svátky Hospodinovy. Zmíněn Ezd 5,1; 6,14.

2. Doba: datováno přesně od srpna do prosince 520. Působil tedy jen krátce, v jeho díle pokračuje Za. Situace: nastoupením Dareia I. skončily naděje na obnovu davidovské říše, Judejci byli rozčarování a desorientováni, obecná ochablost.

3. Zvěst: Dokončit chrám, obnovit církev! (Komenský: Ag. redivivus).

4. Obsah: 1 výzva ke stavbě chrámu

2 zaslíbení o slávě chrámu (v. 1-9)

výzva k zamyšlení (v. 10-19)

zaslíbení Zerubábelovi (v. 20-23)

Zacharjáš

1. Jméno: "Vzpomenul Hospodin". (Je citován v Ezd 5,1; 6,14; Neh 12,16.

2. Doba: vystoupil dva měsíce po prvním vystoupení Ageově,

působil v letech 520 - 518 (Ale to se týká jen kap. 1-8).

3. Zvěst: je zaměřena do konkretní situace: Lid očekával, že dobudováním chrámu začne blažená doba. Zachariáš naproti tomu připomíná, že začátek blažené doby je v rukou Božích. Celkově: silněji eschatologický nežli Ageus.

4. Obsah:

4.1

1,1-6 výzva k obrácení

1,7 - 6,15 prorokova vidění

1,6-17 zvědové na koních

2,1-4 čtyři rohy a čtyři kováři

2,5-17 muž s měřícím pásmem 3,1-10 omilostněný kněz 4,1-14 svícen mezi olivami 5,1-11 svitek a efa (nádoba na měření) 6,1-15 čtyři nebeská spřežení

7 - 8 postní kázání

7 výzva k pokání a milosrdenství

8 výzva k milování pravdy a pokoje

4.2 Deuterozachariáš Kap. 9 - 14 (11,12n je u Mt 27,9 připsán

Jr!) 9 - 11 příchod říše Mesiášovy 9 Soudce národů a král lidu

10 Dárce požehnání a vítězství

11 Pastýř dobrý a zlý

12 - 14 triumf věrných

12 zalíbení Ducha

13 konec modloslužby a lžiproroků

14 Hospodin králem

5. Ohlasy: v NZ citován velmi často, podle Nestleho statistiky 42x včetně narážek, významné a přímé citace jsou: Za 9,9 = Mt 21,5, J 12,15 (Plésej, dcerko Sionská - ČEP "Rozjásej se , sijónská dcero..." Za 11,12-13 = Mt 27,9 (30 stříbrných, tavičovo (hrnčířovo) pole).

Malachiáš

1. Jméno: "Můj posel" - asi nejde o jméno osoby, nýbrž o titul převzatý z Mal 3,1.

2. Doba: mezi dokončením druhého chrámu (515) a příchodem Ezd a Neh (458 - 445), tedy asi po r. 500.

3. Forma: zvláštní, v Sz ojedinělá, disputace (spor). Má pevné schema: 3.1 Boží tvrzení

3.2 protiotázka obviněných

3.3 Boží odpověď.

4. Zvěst: bída lidu pochází od nečisté a nedbalé bohoslužby.

5. Obsah:

1 - 2,16 obžaloba rodu Léviho

1,1-5 vyvolení Jákoba a zavržení Ezaua

1,6-14 zlořády při obětech

2,1-9 hrozba kněžstvu (formálně jde o vložku)

2,10-16 porušená smlouva

2,17 - 3 zaslíbení očisty

2,17 - 3,5 příchod posla i Pána

3,6-12 nařízení desátku

3,13-18 smysl zbožnosti

3,19-24 (4,1-6 K) den Hospodinův je blízko

6. Ohlasy: 1,1-3 = Ř 9,13; 1,7.12 = 1K 10,21; 1,11 = 2Te 1,12, Zj 15,4; 3,1 = Mt 11,10, M 1,2, L 1,17.76, L 7,27; 3,2 = Zj 6,17; 3,23 = Mt 17,11, M 9,12; 3,24 = L 1,17.

Spisy
 
 

Tvoří třetí, nejpozději ustálený a také nejméně posvátný díl hebrejského kanonu. Soubor knih Zákona a Proroků měl v Ježíšově době zřejmě již pevný tvar (viz. Mt 7,12 22,40 L 16,16) a jen vyjímečně jsou zmíněny i žalmy (L 24,44). Naproti tomu Spisy byly jako pevný soubor ustáleny až asi v létech 90 - 100 po Kr., a to ve škole Jochanana ben Zakkai v Jamnii (Jabne). Tak lze říci, že po roce 100 po Kr. je hotova souhlásková podoba SZ, jak ji známe dodnes. Samohlásky v podobě teček pod písmeny, zvané proto punktace, byly ovšem dotvořeny a ustáleny až kolem roku 800 po Kr.

Pořadí Spisů je na první pohled málo přehledné. Poněkud se vyjasní, roztřídíme-li je podle jejich funkce. Zhruba lze říci, že všecky Spisy jsou jakousi odpovědí církve na Boží oslovení. Tato odpověď ovšem může mít různou podobu:

1. Boží chvály, modlitby, vyznání, hymny = žalmy

2. reflexe, čili uvažování nad životem ve světle Božího slova = moudrosloví, tedy Jb a Př, do jisté míry i Kaz, který ovšem patří zároveň do třetí skupiny. Někteří vykladači sem řadí i Pís
3. slavení výročních svátků, při nichž se čte pět Svátečních

svitků:

3.1 svátek týdnů čili letnice - Rt

3.2 svátek pesach čili velikonoce - Pís

3.3 svátek stánků čili "pod zelenou" - Kaz

3.4 den pokání k výročí pádu Jeruzaléma - Pl

3.5 svátek losů čili purím - Est

4. pohled do budoucna - eschatologická perspektiva - Da

5. pohled do minulosti (reminiscence) - chronistické dílo, tj.

1 2 Pa, Ezd a Neh.

Tak jako máme v Zákonu a v Prorocích modelové směrnice a modelové příběhy, tak máme i zde před sebou modelové postoje člověka či církve před Bohem, modely modliteb, přemýšlení o životě, oslavy Božích činů, výhled k dalším a připomínku minulých. A vždy zároveň i to, jak to vše Izrael přijímal. Tak tvoří Spisy spolu se Zákonem a Proroky jakousi polyfonii, mnohohlas rozhovoru svědků (tak J. B. Souček), z nichž sice každý svědek stojí v jiném času a v jiných okolnostech a často mluví i svým, odchylným způsobem, ale v jádře všichni ukazují stejným směrem: k Bohu a jeho dílu pro člověka i s člověkem.

Žalmy

1. Jméno:

1.1 hebr.: "tehilim" = chvalozpěvy. Název je poměrně poměrně

pozdní. Pochází z doby, kdy se Ž staly zpěvníkem synagogy.

1.2 starší je "tefillot" = modlitby (Ž 72,20). Ž se tedy

považovaly za sbírku modliteb. Ale žádný z názvů

nevystihuje rozmanitost Ž. Jsou v nich chvály i nářky, dějinné ohlasy i naučné stati, liturgické oddíly i osobní modlitby. 1.3 český název "žalmy" pochází z řeckého PSALMOI = písně, hymny. Žaltář (PSALTÉRION) = (původně) strunný nástroj, pak i sbírka písní, zpívaných s doprovodem strunného nástroje ("harfy"). 2. Postavení v Bibli

2.1 u nás druhá kniha "knih naučných"

2.2 v hebr. kanonu první a nejdůležitější část "Spisů" (L 24,44

!), jsou ze všech SZ knih nejčastěji citovány v NZ - více než 200x - důležitrá role v kř. liturgii: brevíř, mešní texty, reformační písně atd. 3. Vznik: v různých dobách a za různých okolností. Většina jich souvisí s jeruzalémským chrámovým kultem, některé ("královské") s rolí krále v kultu.

4. Struktura:

4.1 formálně je žaltář rozdělen do pěti knih, zakončených vždy

chvalořečením:

Ž 1 - 41

Ž 42 - 72

Ž 73 - 89

Ž 90 - 106

Ž 107 - 150. Chvalořečení v závěru poslední části je odchylné, z toho se usuzuje, že byla připojena později. Rozdělení do pěti dílů má být asi obdobou pěti knih Mojžíšových. 4.2 obsahové rozdělení: velmi složité, mezi vykladači není

shoda. Nejlépe je dělit podle nadpisů:

4.2.1 žalmy Davidovy (nejčastější)

písně Kórachovců (42 + 49)

písně pro Asafa (73 - 83 + 50) písně stupňů (poutní - 120 - 134) a ještě jiné další. 4.3 odchylné číslování má Septuaginta a Vulgata. Spojují Ž 9 a 10 do jednoho (= 9), od Ž 10 do Ž 145 posunují číslování vždy o jeden. Aby však počet 150 zůstal zachován, rozdělují Ž 147 na dva, tj. 147,1-11 = 146 0° V, 147,12-20 = 147 O° V. Jsou ještě i jiné malé odchylky, které však nejsou důležité. 4.4 dublety:

Ž 14 - Ž 53 Ž 70 - Ž 40,13-17

Ž 108 - Ž 57,8-12 a Ž 71,1-3 - Ž 31, 2-4

Ž 60,7-14

mimo žaltář: Ž 18 - 2 S 22

5. Nadpisy žalmů nám jsou dodnes namnoze nejasné.

5.1 většinou jde asi o pokyny hudební (údaj o melodii,

doprovodu či o liturgickém užití)

5.2 některé připomínají nějaký Davidův příběh (Ž 3,1; 51,1

atd.) nejde o situaci v níž žalm vznikl, ale o do které se hodí. Tedy o žalm určený pro modlitebníka v takové situaci, v jaké byl David, když např. utíkal před Abšalómem (3,1) atd.

5.3 vlastní jména v nadpiscích (nejčastěji David) neznamenají

autora, nýbrž určení žalmu. Např. Davidovi (v hebr. dativ!) = pro Davida, původně pro davidovského krále, pak pro člověka v davidovské situaci 6. Jednotlivec a kolektiv: v SZ je kolektiv (Boží lid, Izrael) skutečnost základní, jednotlivec skutečnost odvozená. Proto i jednotlivec, který v Ž mluví (často davidovský král), nemluví jako soukromník, nýbrž jako zástupce Božího lidu, úd církve. "Já" žalmů se stává mým "já", když se mé "já" stává součástí Božího lidu - "my". To znamená v Kristu.
 
 

7. Nepřátelé v Žalmech: nejsou osobními odpůrci modlitebníka, nýbrž zástupci mocností zla, hříchu, svévole, vzpoury proti Bohu. Tento výklad není druhotným alegorickým přeznačením, ale zahrnuje naopak nejstarší vrstvu Ž (Ef 6,12).

Jób

1. Zařazení: 1.1 u nás prvý spis naučný

1.2 v hebr. kanonu druhý ve spisech (po Ž).

2. Jméno: podle hlavní postavy °Ijjob = "ohrožený nepřátelstvím" (?), hebr. sloveso °ajab - býti nepřítelem, °ojeb = nepřítel. 3. Ráz: patří mezi mudrosloví (jako Př a Kaz).

4. Vznik: doba i místo vzniku jsou nejisté, v knize nejsou historické narážky. Je jistě poexilní a jistě napsána před 200 ante (zmínka v Sir 48,9).

5. Struktura: skládá se ze dvou částí:

5.1 rámec: kap. 1 + 2 a 42,7-17 = příběh (původně snad lidové

vyprávění, kterého užil - a ovšem přepracoval - pozdější autor). 5.2 vnitřek: mudroslovné řeči, řešící problém utrpení viz

tabulku:

Jób Elífaz Jób Bildad Jób Sófar Elíhú

1. řeč 3 4 - 5 6 - 7 8 9 - 10 11

2. řeč 12-14 15 16 - 17 18 19 20

3. řeč 21 22 23 - 24 25 26 - 31 32 - 37

4. Boží řeč 38 - 41

5. Jobova odpověď 39,33-35 (hebr. 40,3-5) a 42,2-6

Literární rozbor těchto oddílů ukázal, že:

kap. 24 - 27 jsou fragmentární

28 ucelená mudroslovná komposice na tema "bázeň" 32 - 37 (řeči Elíhúovy) - pozdější vsuvka 6. Theologický problém knihy Jób:

6.1 Jób se má za nevinného (6,28-30 9,29-31 10,6)

problémem je utrpení nevinného, nikoli vinných

Jób čeká, že mu Bůh dá za pravdu

6.2 tři přátelé považují každé utrpení za trest za bezbožnost

6.3 Elíhú říká: Bůh je svrchovaný a nevyzpytatelný

6.4 Bůh říká: Jobe, ze své lidské perspektivy nemůžeš rozumět

(zatemňuješ radu 38,2)

6.5 Jób nachází (namísto intelektuální odpovědi o smyslu

utrpení) pokoru (viz Jóbovy odpovědi 39,33-35 42,2-6), a s ní sílu, přijmout utrpení prostě proto, že je od Boha. Otázka "proč?" se vlastně nezodpovídá v "řečích", nýbrž v rámci knihy (protože šlo o sázku se Satanem). Ale namísto toho se vynořuje otázka "k čemu?" (po cíli utrpení). Přijaté utrpení proměňuje (přibližuje k Bohu), kdežto odmítnuté utrpení ničí (vede do zoufalství).

Přísloví

1. Jméno: hebr. "Mišle Šelomo". Mášál = říkadlo, zaříkávadlo,

výrok, úsloví, přísloví. Řecky PAROIMIAI = přísloví, podobenství, latinsky "Proverbia" (proto zkratka Pr).

2. Ráz: nejvýraznější kniha z okruhu mudrosloví (Obdoby nalezneme v Egyptě!).

3. Vznik: krystalizovala postupně, snad obsahuje i předexilní materiál, ale to je dnes sotva prokazatelné. Poslední redakce pochází z let mezi 400 - 200 ante.

4. Struktura: Obsahuje dva literární druhy:

4.1 mudroslovnou báseň kap. 1 - 9

4.2 mudroslovný výrok kap. 10 - 31

4.1 mudroslovné básně:

kap. 1 volání Moudrosti (exegetický problém, co je sofia)

2 napomenutí otce synovi

3 doporučení moudrosti a spravedlivých

4 cesta bezbožných a spravedlivých

5 - 7 varování před cizí ženou

8 Moudrost zve k sobě

9 dům Moudrosti

4.2 mudroslovné výroky: tříšť, nejsou seřazeny tematicky, lze

je jen shrnout do několika komplexů:

kap. 10 - 22 přísloví Šalomounova (lépe "šalomounská")

25 - 29 přísloví pořízená muži Chizkijášovými

vložky a dodatky:

22,17 - 24,34 slova moudrých

30, 1-14 slova Agúrova

15-33 číselná přísloví

31, 1-9 slova Lemúelova

10-31 chvála ženy statečné

Pět svátečních svitků

viz. "úvod" ke Spisům

Rút

1. Zařazení: v hebrejském kanonu patří mezi "Spisy" (a to mezi pět svátečních svitků) jako četba pro výroční slavnost letnic = k "svátku týdnů", srv Lv 23,15-21.

2. Literárně: novela, v pozadí jsou staré dožínkové zvyky (zřejmě předizraelské). Látka však byla přeznačena tím, že dožínkové zvyky jsou zde pouze rámecem a jádrem je vzorná zbožnost Móabky Rút, pramatky Davidovy - vztah k davidovské dynastii. Konečná podoba textu je asi z doby brzo po exilu.

3. Theologie: Bůh vede vše k dobrému, přestože dopouští zkoušky (hlad...). Odměňuje věrnost. Centrálními termíny jsou: "vykupitel" (hebr. go°el - zde Bóaz) a smluvní věrnost (hebr. chesed - Kraličtí překládali většinou "milosrdenství").

4. Obsah:

1 hlad, vyhnanství, úmrtí, návrat do Betléma

2 sbírání klasů a setkání s Bóazem

3 na humně

4 sňatek, dítě, rodokmen
 
 

Píseň písní

1. Zařazení: v hebr. kanonu druhá ze "Svitků", liturgický text pro paschu.

2. Jméno: hebr. Šír ha-širím, řecky ASMA (zpěv), lat. Canticum, odvolání na Šalomouna 1,5 3,7 8,11 srv 1 Kr 5,12 (Šalomoun líčen jako básník).

3. Vznik a ráz: má patrně přeizraelský původ v liturgických textech "svatého sňatku" božstev v předdavidovském Jeruzalémě. Texty byly přepracovány a přeznačeny (demytizovány: místo bohů lidé Šalomoun a Šulamítská) a v další vrstvě alegorisovány (jde o jinotaj - obraz sňatku Hospodina s dcerou Izraelskou - tak už rabíni, nebo o sňatek Krista a církve - v křesťanství). Protože jde o text přepracovávaný, nelze zjistit dobu vzniku. Zmínka o Tirse 6,4 - srv 1 Kr 14,17 by vedla do 9. století, ale arameismy v nynějším textu ukazují na to, že poslední redakce byla již poexilní. Místo: lokálně vázána k Jeruzalému, srv "dcery Jeruzalémské" 2,7 3,5 atd.

4. Obsah: jde o pásmo lyrických písní, lze je roztřídit podle toho, kdo mluví (či zpívá):

4.1 nevěsta opěvá ženicha zvl. kap. 1 + 2 + 3

4.2 ženich opěvá nevěstu zvl. kap. 4

4.3 sbor družiček zvl. kap. 7,1-6

Kazatel

1. Zařazení: v hebr. kanonu třetí z pěti svátečních Svitků, jako liturgický text pro slavnost stánků (podzimní Lv 23,34).

2. Jméno: "kohelet" z kahal = shromáždění, tedy "shromažďující", (tvar s koncovkou -et, pův. femin., označuje snad nositele úřadu). Řecky EKKLÉSIASTES, lat. Concionator.

3. Vznik: samozřejmě nepochází od Šalomouna, jemu byla kniha jen připsána, jako byly zákony obecně připsány Mojžíšovi, tak byla Šalomounovy obecně připsána literatura mudroslovná. Pochází asi z konce 3. století ante Chr., nanejvýše z poč. 2. stol. Místo vzniku nelze zjistit.

4. Theologické jádro: myšlenka pomíjejícnosti (hebr. hebel - srv Ž 39,6.12 a Gn 4 Hebel = Ábel). V celé knize je tento výraz 22x. Někteří vykladači připouštějí vlivy řecké (kynicko-stoické). Theologickým jádrem knihy je kritika mínění, které se někdy v mudrosloví vyskytovalo, že Boží vůli lze odečíst z běhu světa. (Jde tedy o frontu proti naturální theologii a proti snaze, získat věčnost z věcí nitrosvětských, tedy z immanence.)

5. Struktura a obsah: kniha má dva díly: 5.1 básně

5.2 drobné výroky

5.1 básně kap. 1 - 6

1 koloběh věků

2 experiment "užívat veselí"

3 vše má svůj čas

4 bída utlačených a opuštěných

5 varování jdoucím do domu Božího

6 bída bohatství

5.2 drobné výroky kap. 7 - 12

vrchol (suma) všeho: Boží bázeň 12,13

Pláč (Jeremiášův)

1. Název: hebr °eká = "ó jak, běda!", rabíni: kíná = "žalozpěv, Septuaginta: ThRÉNOI (IEREMIU), Vulgata Lamentationes Jer. prophetae.

2. Zařazení: v hebr. kanonu: čtvrtý z pěti Svitků, určen pro výroční smuteční slavnost, vzpomínající na pád Jeruzaléma.

3. Vznik: jde o žalozpěvy nad pádem Jeruzaléma roku 587. Zřejmě již od počátku určeny k bohoslužbě. Jádro vzniklo asi brzy po pádu, je ovšem možné, že písně byly v poexilní době znovu upraveny.

4. Formou: žalozpěvů (= určité metrum), celkem pět písní, z toho jsou prvé čtyři alfabetické (každý další verš začíná dalším písmenem).

5. Obsah: je nepřehledný, nemá pevnou kostru, zato však zřetelnou theologickou linii. Jde o bědování, ale nikoli o obviňování Boha, za vším je vědomí, že zlo je soudem. Proto se stále vrací vyznání hříchů (1,5.14.18.20; 2,14; 3,42; 4,6.13-15; 5,7.16) a sebepokoření pod Boží soud. Cesta kupředu vede jen pokáním = přijetím soudu, v tom je Pláč jeremiášovský a mohl být proto Jr připsán.

Ester

1. Jméno knihy: podle hlavní hrdinky - Hadassa = "myrta", Ester souzní se jménem známé mezopotámské bohyně Ištar.

2. Zařazení knihy: patří do pěti svátečních svitků, a to jako četba pro svátky purím, slavené na jaře (přibližně v březnu - 14. Adar).

3. Původ: látka sama je stará, ohlas pogromů, ale poslední redakce je dosti pozdní, asi 130 př. Kr.

4. Hodnocení knihy Ester bylo různé:

4.1 u Židů vysoké - dokladem jsou i dodatky v Septuagintě -

existuje k ní 9 rabínských výkladů (midrašů) z 6. až 12. století. Moše Maimonides řekl: "V den Mesiáše zbyde jen tora, Ester a ústní tradice." - Někteří rabíni však měli pochybnosti o její duchovní úrovni a namítali, že jsou v ní stopy epikureismu. 4.2 u křesťanů - zdrženlivé, někdy až zamítavé, v NZ necitována (jako Abd Ezd Neh a Kaz) starověk: někteří církevní otcové (Melito Sardský, Řehoř z Naziánzu) ji nemají v seznamu kanonických knih, jiní ji mají, ale na konci - tím vyjadřují pochybnosti (např. Origenés). Obhájili jí Hilarius, Hieronymus a Rufinus, tak se dostala i do křesťanské tradice.

reformace: Luther ji nekomentoval a dvakrát zmínkou odmítl, Calvin ji také nekomentoval.

Liberalismus tvrdí, že kniha Ester je výplodem rasové msty Židů. Obrat přinesl W. Vischer, Ester (Theol. Existenz heute 48/1937). Námitky nad provokativní "nepobožností" Ester jsou spíše dokladem našeho neporozumění než její "méněcennosti".

5. Zvěst: 5.1 podle Heryána: je to svědectví o skrytosti Božího

lidu (v tom je opakem Daniele - svědectví o jeho zjevenosti).

Tuto skrytost podtrhuje i to, že se v ní nevyskytuje slovo Bůh.

Bůh jedná i neznámý, poznává ho jen víra. Přesto Bůh řídí srdce

králů. Boží lid pak je pod ochranou toho, koho třeba ani

nevyznává. Centrum je Est 4,4 - k vysvobození vede jen sebeoběť

(Kristus !).

5.2 podle Stamma: těžištěm je svědectví o zvláštnosti Izraele Est 3,8 - jde o lid, který je příchozí na zemi, svého krále má jinde! Proto je zde bez vnější ochrany, ale pod ochranou Boží. Proto moc nasazená proti Izraeli, je bez úspěchu a jen přivolává zkázu jeho odpůrců. Takovou ochranu si ovšem Izrael nezaslouží, proto události zde líčené jsou výhledem k pouhé milosti, která nade vším vítězí. - Kořeny antisemitismu jsou ve zvláštnosti (a vyvolenosti) Izraele - jde o konkurenční vyvolení, o postoj těch, kdo se sami mají za vyvolené a proto nemohou snést

vyvolení Izraele.

6. Jména a postavy:

Achašveróš (z Achašiaršu) = Xerxes (vládl okolo r. 483, je

známý z tažení proti Řekům).

Vašti je nehistorická, Xerxes měl za manželku Amestris. Jméno

souzní se jménem elamského božstva Mašti.

Mordokaj souzní se jménem boha Marduka.

Ester souzní se jménem bohyně Ištar.

Použitím jmen, souznících se jmény známých božstev, se těmto

božstvům nepřímo upírá jedinečnost, jsou depotencována.

7. Obsah:

1 Vašti se vzepře králi a přestává být královnou

2 Ester královnou

3 Haman plánuje zničení židů

4 Mordokajův plán záchrany židů (s pomocí Ester)

5 Ester u krále

6 pocta Mordokajovi

7 Hamanův pád

8 králova milost židům

9 pomsta nad nepřáteli a ustanovení purím

10 sláva a chvála Mordokajova

Daniel

1. Jméno: "Můj soudce je Bůh (zmínka u Ez 14,14.20; 28,3; též v ugaritských textech "Danel").

2. Zařazení: poslední z "Velkých proroků", v hebrejském kanonu ve "Spisech".

3. Vznik: většina badatelů klade poslední redakci knihy do r. 168 - 164 př. Kr. Dokladem pozdního vzniku jsou:

3.1 aramejské stati 2,4b - 6,28 (jako Ezd)

3.2 historické nepřesnosti (špatná posloupnost perských králů) oproti dobré znalosti poměrů v letech 200 - 168 př. Kr.

3.3 theol. rysy: vyhýbá se jménu Jahve (již nevyslovovanému), rozvitá analogie, učení o vzkříšení atd.

3.4 pozdně literárně doložen (Sir jej nezná, teprve Sybilliny

a 1. Mak. 2,59, která vznikla kolem roku 100 př. Kr.

3.5 jeho postavení v kanonu: nemohl být přijat do "Proroků",

ti již tehdy byli uzavřenou sbírkou.

3.6 narážky na současnou dobu - kolem r. 200 př. Kr.

4. Theol. ráz: je nejzřetelnějším dokladem začínající

apokalyptiky (srv. Za 9-14). Výrazný universalismus: Hospodin řídí světové dějiny.

5. Záměr knihy: posílit v pronásledování, které začal r. 167 Antiochos Epifanes a které vyprovokovalo makabejskou vzpouru (164 znovu vysvěcen chrám). Proto je záměrně antedatován do doby babylonského exilu.

6. Obsah:

6.1 příběhy Daniele a jeho přátel k. 1 - 6

1 Daniel a 3 přátelé i na král. dvoře zachovávají čistotu

2 Nebúkadnesarův zapomenutý sen o soše

3 tři mládenci v ohnivé peci

4 "sen o stromu" (: pamflet na Nabonida !)

5 Belšasarův hodokvas - "mene tekel ufarsim"

6 Daniel ve lví jámě

6.2 vidění k. 7 - 12

7 čtyři zvířata z moře (7,13 Syn člověka !)

8 beran s rohy

9 Danielova modlitba a Gabrielovo poučení o "týdnech"

10 - 12 vidění o posledním čase

10 andělův výklad: ochránce perský a řecký

11 od perské říše po diadochy (Antiochos Epifanes a jeho pád!) 12 konečný boj Míkaelův a zapečetění slov (srv Zj !)

Ezdráš a Nehemjáš

1. Jméno: obě knihy byly původně spojené; mají jména podle hlavních postav. Ezdráš = hebr. Ezra "Pomoc (totiž Boží)", Nechemja = "Potěšil Hospodin".

2. Vznik: redaktoři užili různých zpráv a dokumentů. Snad to byly:

2.1 pamětní spis Nehemjášův (1 - 7, části 11, 12 a 13)

2.2 příběh Ezdrášův (7 - 10 a Neh 8)

Noth tyto stati považuje za dílo redaktora - "chronisty".

2.3 aramejský pramen Ezd 4,6 - 6,18

2.4 zpráva o smlouvě Neh 9 - 10 (Ezd 9 - 10) Noth: dílo

"chronistovo"

2.5 různé seznamy jmen.

3. Doba: knihy zahrnují dobu od 538 a 432, tedy od první vlny navrátilců do konce činnosti Nehemjášovy. Velký časový odstup poslední redakce způsobil řadu historických nepřesností. Někteří badatelé se domnívají, že látka byla přeházena a vkládají proto Ezd 9 + 10 za Neh 8. Celý komplex Neh 8, Ezd 9 + 10 a Neh 9 + 10 řadí za Ezd 8. Ač jde v této úpravě o hypotesu jednoznačně neprokázanou, přece toto přeřazení vyjasňuje děj. Události se pak dají uspořádat do téměř jednotného schematu.

4. Schema událostí: je trojdílné, každý díl má tutéž strukturu: na jeho začátku stojí povolení perského krále, na konci slavnost. Tím jsou zdůrazněny dva hlavní faktory, které určovaly život navrátilců:

4.a vůle perského krále, vymezující prostor židovského společenství 4.b kult jako těžiště, okolo něhož se toto společenství

soustřeďuje.

O tyto dvě věci jde v celém spise, jimi jsou vyjádřeny také dvě základní tendence:

4.A horlivá lojalita vůči perskému králi, který povolil návrat

4.B stálé úsilí o zachování náboženského svérázu, a to:

4.B.1 proti nepřátelským sousedům

4.B.2 proti synkretisujícím Samaritánům (ne-navrátilcům) 4.B.3 proti infiltraci smíšenými sňatky. Schema samo je trojdílné a velmi přehledné:

4.1 Ezd 1 - 6: od dovolení stavět chrám až po jeho posvěcení

4.2 Ezd 7 -10: od předložení zákona až po pokání a příslib

nápravy

4.3 Neh 1 - 13: od dovolení stavět hradby až po jejich

posvěcení.

5. Theologicky jsou Ezd i Neh podobné jako knihy Paralipomenon, s nimiž tvoří společné "Chronistické dílo" (viz úvod k Pa).

6. Přehled obsahu:

6.1 obnova chrámu Ezd 1 - 6

1 Kýrův edikt, návrat nádobí, vůdce Šéšbasar

2 seznam navrátilců

3 obnova oltáře, začátek stavby chrámu

4 obtíže a přerušení stavby

5 obnova smlouvy (Ageus a Zacharjáš), nový dotaz u Dareia

6 dokončení stavby, slavení velikonoc (pascha)

6.2 smíšené sňatky a obnova poslušnosti Zákona Ezd 7 - 10

Ezd 7 příchod Ezdráše, Artaxerxova plná moc

8 soupis navrátilců a chrámového pokladu

Ezd 9 Ezdrášova kající modlitba (kvůli smíšeným sňatkům)

10 očista lidu (projednání smíšených sňatků)

Neh 8 čtení z Božího zákona, slavnost stánků

6.3 obnova hradeb Neh 1 - 13

1 Nehemjáš slyší o bídě Jeruzaléma - kajícná modlitba

2 přichází do Jeruzaléma

3 jména stavitelů hradeb

4 Sanbalatovy a Tobijášovy úklady

5 boj proti útisku (pomoc chudým)

6 boj proti pokušením (další úklady)

7 dokončení hradeb, seznam navrátilcům

9 kajícná modliba izraelského lidu

10 obnovení smlouvy s Bohem (lid se zavazuje)

11 - 12 seznam kněží a levitů, posvěcení hradeb

13 očištění lidu, chrámu a života (oddělení cizinců)

Knihy Paralipomenon

1. Jméno: hebrejsky dibré hajjámím = "Záležitosti (události) dnů, řecky PARALEIPOMENON = "Opomenuté" zprávy, latinsky Chronika =

"vypsání událostí podle času" (chronos).

2. Vznik: pozdní - okolo roku 300 př. Kr.

Původně byly prvou částí velkého souvislého díla, tzv.

"chronistického díla" (= 1, 2 Pa + Ezd a Neh). Toto dílo se skládalo ze dvou částí:

2.1 od Adama do Exilu (Pa)

2.2 od návratu (Ezd a Neh).

Do kanonu byl nejdříve přijat druhý díl, proto stojí v hebrejské bibli před Pa. Teprve potom byly přijaty i Pa, proto stojí vzadu a hebrejská bible jimi končí.

3. Ráz: Jsou to spíše zbožné úvahy na dějepravná temata nežli dějiny. V mnohém se liší od knih Samuelových a Královských. Jsou tu jinak položeny důrazy. Zatímco v S a Kr je v těžišti vysvobození z Egypta a dar země (obecně: vysvoboditelské skutky Boží), v Pa je v těžišti stavba chrámu a založení chrámové bohoslužby (obecně: lidská odpověď na Boží zjevení, lidská zbožnost a její projevy). Proto závažné pro Izraele není především Boží vysvobození (z Egypta), nýbrž počátek bohoslužby (ať ve stánku či hlavně v chrámu v Jeruzalémě). Proto nemá Pa zájem na (heterodoxním) Severu, nýbrž jen na (víceméně ortodoxním) Jihu, kde stál chrám. Od Šalomounovy smrti už se vypráví jen o jižním království. Tím se chce říci: legitimní bylo jen jižní, davidovské království a jeruzalémský kult. V pozadí je polemika proti Samaritánům, kteří se zřejmě dovolávali severních tradic.

O přípravě ke stavbě chrámu i o samotné stavbě se vypráví v Pa mnohem podrobněji a leckdy jinak než v Kr. Oddíl 1 Pa 22 - 29 nemá předlohu v1 Kr (seznamy chrámového personálu v 1 Pa 23 - 27 jsou pozdější dodatek do textu Pa). 1 Pa vypráví podrobně o Davidových přípravách ke stavbě chrámu. David je představován jako vlastní iniciátor stavby, vlastní zakladatel kultu. Davidova postava je vydatně idealisována, jsou vynechány stíny. Také Šalomoun je idealisován. Příklad: podle 2 Pa 8,2 odstoupil dvacet měst Chúram Šalomounovi a nikoli (jako v 1 Kr 9,11a) Šalomoun Chúramovi. Další králové již takto upravování nejsou, jejich příběhy jsou vyprávěny podle "zákona odplaty": zbožní jsou odměňováni zdarem, bezbožní trestáni nezdarem. Příklad: Jóšijášova časná smrt se zdůvodňuje tím, že zhřešil, kdežto Manašeova dlouhá vláda se zdůvodňuje tím, že činil pokání (2 Pa 33,10-13). Uzijášovo malomocenství je Božím soudem, proto je (jinak než v 2 Kr 15,7) pohřben "na poli" (= vedle, vně) hrobů královských (2 Pa 26,23).

Lze říci, že celým chronistickým dílem (i Ezd a Neh) proniká důraz na kult jako těžiště dění v Izraeli. Kult je založen zázrakem (oheň z nebe 2 Pa 7,1 srv. Lv 9,24 - Mojžíš !), i u chrámu se připomíná "sláva Hospodinova" (2 Pa 7,2 srv oblak Ex 40,34n). Stále se líčí slavnosti a bohoslužba, pascha

(velikonoce) se slaví dvakrát (2 Pa 30,23). Také se zdůrazňuje zvláštní postavení kněží a levijců. Jsou odděleni od "lidu" laiků, důsledně jsou upravena všecka místa, kde konal kult ne-lévijec, např. Samuel (z hory Efrajim 1 S 1,1: lévijec 1 Pa 6,27; Davidovi synové nebyli kněží - Kraličtí mají sice "knížata", ale hebr. text má kohanim = kněží 2 S 8,18, kdežto podle 1 Pa 18,17 jsou jen "důstojníci" čili "předáci" - ríšonim). Při sesazení Atalji figurují pouze kněží, protože se odehrálo v chrámě, kam byl později vyhražen přístup jen kněžím.

4. Souhrnem lze říci, že theologie knih Paralipomenon představuje další krok na cestě od proroků k judaismu, k důrazu na úkon (bohoslužebný) i Zákon.

5. Obsah knih Paralipomenon:

5.1 od Adama k Saulovi 1 Pa 1 - 9
 
 

1 od Adama k Izraelovi (dodatek: edómští králové)

2 - 4 Juda, zvláště rod Davidův a pokolení Šimeónovo

5 Rúben, Gád, Manases (v Zajordání)

6 Lévi

7 ostatní (Isachar, Neftalí, předjordánská část Manase, Efrajim, Ašer) 8 Benjamín

9 zajatí v Babylóně

5.2 David 1 Pa 10 - 29

10 smrt Saulova (odsouzení spiritismu v. 13n !)

11 - 21 Davidovo království

22 - 29 přípravy ke stavbě chrámu

5.3 Šalomoun 2 Pa 1 - 9

1 oběť a sen v Gibeónu

2 - 5 stavba chrámu a přenesení truhly

6 - 7 posvěcení chrámu

8 - 9 Šalomounovo kralování

5.4 od Šalomounovy smrti po babylónské zajetí 2 Pa 10 - 36

10 - 20 roztržení království, králové Rechabeám, Abijáš, Ása,

Jóšafat

21 - 25 Jóram, Achazjáš, Atalja, Jóaš, Amasjáš

26 - 32 Uzijáš, Jótam, Achaz, Chizkijáš

33 - 35 Menaše, Amón, Jóšijáš

36 Jóachaz, Jójakím, Jójakín, Sidkijáš - pád Jeruzaléma

36,22-23 Kýrův edikt - návrat ze zajetí

Deuterokanonické knihy (dříve nazývané apokryfy)

Obecně: 1. Literatura: Kralická b. šestý díl (vydala Bibl. práce v Kutné Hoře), "Bič: Palestina III 319 - 328".

2. Název: "apokryfy" jen v evangelických církvích, u ř. k. "spisy deuterokanonické", pochází z reformace (Carlstadt

1520), označuje spisy zahrnuté do O°, ale ne do hebrejského kanonu (narozdíl od pseudoepigrafů - srv "Bič: P III 328 - 338").

1. III Ezdráš

Řecky "prvý Ezd", pův. psaný aramejsky, ale zachovaný jen řecky.

Obsah: látka z 2 Pa 35n + Ezd + Neh + legendární dodatky (např. zápas tří pážat Dareiových, kdo je nejsilnější).

2. Přídavky k Ester

Jde o 2.1 modlitby, 2.2 edikty, 2.3 Mordokajův sen. Měly asi dát knize Ester zbožnější ráz. Patrně sepsány původně již řecky, pocházejí z 2. nebo 1. stol. př. Kr. (možná i po Kr.).

3. Júdit

Hrdinka knihy zachrání obleženou Betúlii tím, že zabije Holoferna. Historický zmatek: Z Nebúkadnesara dělá krále Asyřanů

z Ninive, vládnoucího kolem r. 520 - vše historicky přeházené. Je to výraz zbožnosti fariz. kruhů z 2. stol. př. Kr. (Makabejci !)

4. Tóbijáš

Hrdina jde pro peníze svého otce, průvodcem na cestě je mu anděl Refáel. Osvobodí Sáru, dceru Reúelovu z Ekbatan. Refáel se dává poznat, starý Tóbijáš (otec) se uzdraví ze slepoty a předpoví pád Jeruzaléma. Původně asi napsáno aramejsky, ale známe jen řecký text. Vzniklo začátkem 2. stol. př. Kr.

5. Knihy Makabejské

Jde o čtyři různorodé spisy.

5.1 I. kniha - historická, líčí dobu od Alex. Vel. po dosažení svobody. 5.2 II. kniha - apologetická, opakuje látku z I., ale jen po smrt Judy Mak., ve středu zájmu je chrám (polemika proti Leontopoli ?)

5.3 III. kniha - též apologetická: líčí protižidovské činy i obrácení Ptolemaia IV. Filopatora (obdobou Ester - zřízení svátků, podobných purím).

5.4 IV. kniha - asi synagogální homilie. Tema: vláda moudrosti nad žádostmi, základní židovské ctnosti jsou předvedeny na příkladu mučedníků z mak. doby. Zástupná oběť za lid. Vliv stoicismu.

Vznik: I. asi 100 Př. Kr., původně hebrejská. III. na konci 1. stol. Př. Kr., pův. řecká, snad v Egyptě (Alexandrie) II. kolem poloviny 1. stol. př. Kr.

IV. kolem počátku letopočtu, také asi v Alexandrii.

Ráz: ve všech farizejský, věří se ve zmrtvýchvstání atd.

6. Ódy

Zahajují druhou skupinu "naučných" apokryfů. Jde o 14 ód, přídavek k žaltáři, volné přebásnění některých SZ oddílů, např. Ex 15,1-19; Dt 32,1-4. Nejznámější je modlitba Menašeova žalozpěv vzniklý rozšířením 2 Pa 33,12n. Pochází až z doby křesťanské.

7. Moudrost Šalomounova

Hypostasovaná Moudrost (srv. Př 8,1), vlivy hellenismu, dualismus, pesimismus, preexistence duší, vzkříšení. Vznik asi 1. stol. Př. Kr. v Alexandrii, formou spíše rozsáhlejší celky, než jen krátká úsloví.

8. Sírachovec

Plné jméno: Ješua ben Elazar ben Sira = (řecky) SOFIA SIRACH = (latinsky) Jesus Sirach - Siracides = Ekklesiasticus (na rozdíl od Ekklesiastes = "Kazatel"!). Je to jediná kniha SZ, kde je znám autor, a to pisatel (hebr.) i překladatel (do řečtiny). Pisatel psal v Palestině počátkem 2. stol Př. Kr, hebr. text je ztracen, až v r. 1896 byly v kairské genize objeveny hebr. zlomky. Dnes je známo pět rukopisů, které dovolují rekonstrukci 3/5 hebr. textu. Autorův vnuk spis přeložil po r. 117 př. Kr. do řečtiny a přidal úvod.

Obsah: jde o spis mudroslovný, židovsky určitá a pevná linie. Moudrost je poslušnost Zákona. Je podán přehled velkých postav izraelské minulosti. Snůška napomenutí. Tendence: hráz proti

hellenismu.

9. Žalmy Šalomounovy

Jde o 18 žalmů. Nejstarší je osmý, v němž jde o pád Hašmoneovců a příchod Římanů r. 63 př. Kr., nejmladší druhý je ohlasem Pompeiovy smrti 48 př. Kr. (možná vznikl až 30 př. Kr.). Mají farizejský ráz, snad je v pozadí přímo polemika proti saduceům.

10. Báruk

Totiž takzvaný první Báruk, další knihy téhož jména jsou pseudoepigrafy. Původně byl asi hebrejský, doba vzniku je nejistá (Bábel je asi krycí jméno Říma). Obsahem jsou to doplňky k Jeremjášovu proroctví.

11. List Jeremjášův

Ve Vulgatě je zařazen jako 6. kap. knihy Báruk, kdežto v O° je samostatná. Jde o polemiku proti modlářství (pohanství). Pochází z 2. stol. př. Kr.

12. Přídavky k Danielovy

Jde tři celky:

12.1 modlitba Azarjášova a zpěv tří mládenců v peci ohnivé

12.2 příběh o ctnostné Zuzaně, křivě obviněné a Danielem

zachráněné

12.3 Bél a drak