ÚVOD DO EXEGEZE

I při nejlepší vůli tento text může obsahovat chyby, nespoléhejte tedy při učení pouze na něj!

ÚVOD DO  EXEGEZE – Jiří Mrázek



 

 Textová kritika

Nejstarší vrstva (ipsissima vox Jesu) je aramejsky, jak patrně mluvil i JK. Už zřejmě v ústní tradici dochází k překladům z aramejštiny do řečtiny. Brzy převládli řecky mluvící křesťané, kteří si do řečtiny překládali vše. (Překlad je interpretační práce!) Neplatí však, že čím starší vrstva, tím lepší. Není řečeno, že aramejština je lepší jazyk pro evangelium, každý jazyk má své zvláštnosti.
My se nejdále dostaneme k řeckému znění, stejně zajímavé jsou staré překlady (koptština, arménština, gruzínština, staroslověnština, latina, syrština). Další skupinou jsou církevní otcové, kteří citují dílem z bible, dílem z vlastní tradice, která se jinde nedochovala.
Nejstarší zlomky samotných řeckých textů pocházejí z 2. století, NZ zachycuje události pouze několika let (oproti SZ), vzniká v průběhu cca půl staletí (28/30-100). Spisy velmi rychle vznikly a velmi rychle se šíří. Byly velmi rychle opisovány, ale ne tak pečlivě, jako texty SZ, protože to muselo být rychle. Když byly odchylky značné, začalo se pracovat na sjednocení textů, ale církev nebyla centralizovaná, sjednocování probíhá na několika místech nezávisle.
Nejspolehlivější jsou texty neutrální (alexandrijské a cesarejské), což jsou kodexy a pergameny, žádné svitky (křesťané začali užívat moderního, ještě ne moc rozšířeného způsobu psaní): patří sem především a – Sinaiticus; dále B – Vaticanus, C – Efrém Syrský (je to palimpset, do vyškrábané staré knihy se napíše nový text. Dnešními technickými metodami jde původní zápis rekonstruovat, takto se nachází stále další texty), A – Alexandrinus (pouze epištoly, evangelia ne, protože autor opisoval z vícero pramenů). Ještě sem patří zlomky psané na papyrech – pn; nejdůležitější jsou p45, p46, p66, p75, p76 (buď Bodmerovy nebo Chester-Beatty).
Druhou skupinou jsou texty západní: D – Bezův rukopis (také Cleromontanus); rukopisy F a G; dále latinští církevní tatíci, Vulgata, Itala. U Sk je zde vidět 2. redakce knihy. Neutrální texty jsou neohrabanější, západní texty rády parafrázují.
Východní texty: řečtina se na východě udržela až do 15. století. Tyto texty jsou nejméně přesné, jsou vylepšovány dogmaticky i stylisticky. Na druhou stranu byly tyto texty neustále živé v církvi.
Nejstarší texty jsou majuskulní, až pozdě ve středověku se přešlo na minuskule, které jsou z byzantské tradice, která se většinou shrnuje do jedné značky: švabachové M, příp. Byz. Značka fn je pro jazykové famílie: několik rukopisů zachovalo jednu odchylku, ale jeden byl základem, z něhož ostatní opisovali. Není to tedy několik svědků, nýbrž jeden. Nejznámější jsou f1 a f12.
Od 26./27. vydání Nestlého se vychází nikoli ze Sinaiticu, ale z co nejpůvodnějšího textu.
Odchylky vznikaly přepisem písaře, který často dubloval či vypouštěl. Tyto jsou snadno rozpoznatelné. Evidentní jsou i místa, kterým písař špatně rozuměl, ani to není závažné. Dále jsou tu odchylky, kdy je v původním textu něco divného, vybočení z vazby, nedokončená věta, nezvyklé slovo atp. Tyto odchylky nás zajímají, upozorňují na problém v textu. Může to být jak na rovině stylistické a gramatické, tak na rovině dogmatické, což nás zajímá nejvíce.
Hodnocení odchylek:
-vnější evidence: kde jsou odchylky doloženy. Pak lze kombinovat různé skupiny textů (viz výše).
-vnitřní evidence: jak k odchylce mohlo dojít? Obtížnější čtení je zřejmě původnější. Méně pravděpodobný je opačný postup, kdy písař nahradí běžné slovo neobvyklým. Pak je nutno zdůvodnit proč. Kde jsou varianty, tam je problém, které je nutno si všimnout.
 

 Exegeze:

1. Moje první reakce, první dojem (co mě zaujalo, šokovalo, připadlo známé)
 -dobré je po přečtení bibli zavřít a oddíl si převyprávět, často vznikají zajímavé rozdíly
-metoda 2 papírů – 1. na exegezi, 2. na všechny dobré i blbé nápady, jak na to kázat apod. Exegezí se to pak potvrdí nebo vyvrátí. Exegeze je jednak inspirací, jednak sebekritikou.
2. Text:
 2.1. Poznámky k textu:
  -různočtení
  -překlad + zajímavá či těžká slova (hapax legomena apod.)
 2.2. Forma:
  -jaký typ perikopy mám před sebou?
 2.3. Kontext:
  -souvislost perikopy, jak se tato perikopa v souvislosti svého okolí vykládá
 2.4. Synopse (je-li s čím srovnávat a stojí-li to za to)
  -srv. Mt, Mk, L – odlišnosti ve znění i v kontextu!
 2.5. Výklad:
-souvislý komentář textu, buď jít po verších nebo po struktuře textu (postavy, klíčová slova, vztahy)
3. Theologická témata (dogmatika)
 -je zde něco?
4. Dnešní pohled na text
 -většinou se kryje s 1. reakcí
5. Podněty pro kázání (osnova)
 

 Formgeschichtliche Schule:
Je spojená především se jmény Martina Dibelia a R. Bultmanna. Bultmann měl ve své době široký rozhled i po jiných disciplínách, Formgeschichte založil na literárních poznatcích své doby. Je zajímavý hermeneuticky: program demythologizace. Promýšlel dobové představy v NZ, mýtická vyjádření starověku, z nichž mnoho modernímu člověku není vlastní. Chtěl NZ přeinterpretovat pro moderního civilního člověka.
Je spojen s existenciální interpretací a Heideggerem. Existencialistický výklad chce pochopit smysl existence v text a co to říká do mé situace.
Chci-li pochopit text, musím jej přesně analyzovat. RB vycházel z metod, které se zabývaly ústní slovesností. RB se to snažil uplatnit na evangelia a našel mnoho prvků ústní tradice, tedy že tyto texty byly formovány ještě před evangelisty. Proto uplatňoval zásadu ad fontes. Největší chybou je právě podcenění evangelistů, RB je považuje pouze za ty, kdo jednotlivé tradice sesbírali k sobě, v evangeliích upravoval.
Texty tradovali první křesťané a první sbory. Důležitý je proto u každé perikopy její Sitz im Leben, na co ji první křesťané používali (apologie, liturgie, pareneze, příběhy o zázracích jako ilustrace).
Podle formálních znaků lze rozlišit, jaké formy v NZ máme:
-Ježíšova slova (prorocké výroky, učení, apofthegmata... Apofthegma = chreia = výrok rabína, který by byl bez kontextu zavádějící. Je to příběh, ale jen kvůli tomu, aby na konci mohl zazářit onen výrok. Příběh může být krátký či dlouhý. Scéna je často postavena jako divadlo, nejdůležitější je přímá řeč (!), v níž je vždy základní téma perikopy a nejdůležitější výpověď.
 -Ježíšovy činy
 -podobenství (RB je škatulkuje ještě dále, snad zbytečně)
 -s řadou forem si pak Bultmannovi žáci nevěděli rady:
-legenda (RB) / novela (Dibelius) – např. chození po moři, příběh má pouze oslavit ústřední postavu – je to podcenění příběhu, jde tu o víc
 -biografický příběh

 Redaktionsgeschichtliche Schule:
Zakladatelem je Conzelmann. Je to korektiv k dějinám formy. Redakce evangelistů je naopak vyhledávána, rekonstruuje se z ní theologie evangelistů. Pohybuje se tedy na úrovni písemného zpracování. Slabinou je, že je k dějinám formy pouze komplementární, zabývá se také jen částí. Celkem se začne zabývat až narativní kritika.

 Narativní kritika:
Chce vzít evangelium jako celý příběh, kontinuálně. Pašije si přímo o ni říkají, souvislosti hrají velký význam. Je dobré si udělat schematizaci postav, evangelista musí vytvořit korektní postavy, aby byla zajištěna kontinuita.

  Vyprávění:
Dějový plán (zápletka, "the plot") se dělí:
 -expozice
 -zápletka
 -rozuzlení
Rozlišují se 2 druhy událostí:
1) dějové křižovatky – hrdina se rozhoduje pro jednu z možností, jeho rozhodnutí nelze pak vrátit, další následky jsou často kauzální. Stojí na nich vývoj děje.
2) satelity – vedlejší události, dají se zařadit kamkoli. Nemusí se vykládat v reálném čase, může to být jak předpověď, tak vzpomínka.
Vztah mezi křižovatkami nemusí být kauzální, ale čtenář si to tak nakonec stejně vyloží. (Král umřel a brzy na to umřela královna – to ještě není zápletka; král umřel a brzy na to královna žalem – to už je zápletka. Tak to tvrdí přísní teoretikové. Ovšem čtenář si ty dvě události i bez žalu dá dohromady jako kauzální, i když to tak myšleno nebylo. Čtenář si dost věcí domýší.)
Dějové křižovatky v evangeliích: Ježíšovo rozhodnutí působit, jít do Jeruzaléma, neutéct odsud, Pilátovo rozhodnutí ho ukřižovat. Tyto jsou hlavní, v jednotlivých evangeliích se pak lze bavit o případných dalších.
Koherence – když se řekne, že král umřel a brzy poté královna, čtenář čeká, že to byla královna od toho krále. Stejně jako: Honza onemocněl, Honza zemřel, Honza byl pohřben. Předpokládá se, že to je stále jedna osoba. Tato tendence čtenářů někdy pracuje v evangeliích nad míru, např. Marie není vždy tatáž Marie.
Interference – v každém vyprávění jsou díry, věci se přeskakují. (Když ve filmu detektivům zazvoní telefon, že mají odjet, vidíme je v dalším záběru již v autě. Domýšlíme se, že opustili místnost, oblékli se, vyšli z budovy, nasedli do auta... Podobně s JK, když je najednou o 3 vesnice dál. Čtenář si domýšlí a rád přitom zkracuje, zvl. když není něco důrazně nebo dostatečně řečeno (přestože je psáno, že Pavel byl kdesi 3 měsíce, tak proto, že máme zachováno jen jedno kázání, se čtenář má tendenci domnívat, že tam byl na otočku. Stejně JK, který se narodil, záhy je mu 12 let bezprostředně poté se vypráví o jeho křtu.) V takových chvílích si čtenář domýšlí nekontrolovaně. Domýšlet se musí, všechno se vypsat, ale nesmíme si domýšlet podle svého dobového pozadí. Exegeze je i o tom uvědomit si díry a to, co do nich strkáme.

 Diskurz:
Jakým způsobem je příběh vyprávěn a z jaké pozice. Je  třeba rozlišit reálného a implicitního autora. O reálném nevíme nic, implicitní je ten, jak se nám reálný autor prezentuje v textu, může to být odečitelné v maličkostech (přiblížila se noc X naštěstí se přiblížila noc). Implicitní autor je také to, jaké názory v textu zaujímá. Ty ještě nemusí být shodné s jeho reálnými názory, o těch ale nic nevíme, rozebíráme to, co o sobě chce říci.
Komplikace přináší osoba vypravěče, která se může od implicitního autora lišit, ovšem v evangeliích se nevyskytuje.
Implicitnímu autorovi odpovídá implicitní čtenář, tedy předpokládaný (např. u L Theofil), ale reálně si text může přečíst kdokoli. Implicitní čtenář je pro nás důležitější než autor, je to pozice, do které nás text tlačí, když ho čteme. V Mk je implicitní čtenář ten, který neví, o co jde, takže se mu to musí vysvětlit. U Mt čtenář ví, o co jde, ale ještě dodržuje všechny předpisy, takže se na něj musí opatrně. U L je to Theofil, který prošel katechezí a potřebuje si to ujasnit. Lk se prezentuje nikoli jako očitý svědek, ale jako ten, který kriticky pracuje se sebranými materiály.
U implicitního autora se liší stylizace sebe sama: Mt je vševědoucí vypravěč, ví, co se dělo mezi JK a ďáblem na poušti, ví, co si JK myslel, co se uradili farizeové atp. Nedělá si hlavu s tím, jak to ví. Mt vševědoucnost je ovšem pozemská, sleduje spíše afekty JK, už takto nehledí na to, co se děje v nebi. Odsud vždy zaznívá hlas (křest, proměnění; modlitba v Getsemane také např. neobsahuje, co si o tom myslí Bůh). Mt vypravuje prézentně, nikoli do minulosti. Teprve dvakrát na konci vyjádří Mt odstup pomocí minulosti (fáma, že učedníci ukradli tělo Páně, se mezi židy vypráví až dodnes, tehdy to tedy byl jiný čas; podobně Jidášovo pole se jmenuje Hakeldamon až dodnes). Vševědoucí typ vypravěče je nejjednodušší. Evangelia mají náběh vyprávět vše z pohledu učedníka, chodíme s JK, ale není to dotaženo. Čtenář se ztotožňuje spíše s učedníkem, ale kdyby to bylo dotaženo, museli by se učedníci dozvědět třeba o pokušení na poušti.
 

 Rétorická kritika:

Všímá si, čemu se pisatelé naučili ve škole z rétoriky. Zvláště v pozdní antice byla rétorika velmi důležitá, měla vypracované formy pro různé projevy a způsob, jak lidi přesvědčit. Proto vládlo často napětí mezi rétory a filosofy. Rétorické vzdělání měl např. i Pavel (Ga apod.). Značné povědomí o zpracování tématu podle rétorických pravidel měli i obyčejní lidé.

  Soudní řeč (žaloba i apologie):
 -oslovení, hodí se sem zapracovat ještě captatio benevolentiae
 -převyprávění kauzy (krátké)
 -hlavní teze – propositio (jasná, stručná)
 -z toho pak vyplývá, jaké je požadováno od soudu rozhodnutí
 -argumentace (nejdelší část), musí být poměrně rozmanitá. Střídají se různé typy argumentů:
  -logický
  -příklad z historie (ze SZ)
  -podobenství
  -alegorie
  -příklad ze života
 -argumenty mají být různé, na sebe navzájem navazovat nemusí, všechny se vztahují k tezi
 -závěrečná adhortatio, vše se shrnuje ve výzvě

  Řeč poradní:
-nemá převyprávění kauzy, jinak je stejná
 -je spíše politická

  Chvalořeč:
 -chybí souhrnné slovo, může být kladná i záporná
 -uvádí se jen jednotlivé doklady pro mé tvrzení, ostatní struktura chybí

Strukturu soudní řeči má např. Ga, podobně to lze najít v menších celcích. Strukturu řečí mají především epištoly, ale objevuje se i v kázání na hoře, které má podobu řeči poradní.