B. KOMÁRKOVÁ - SEKULARIZOVANÝ SVĚT A EVANGELIUM

(výpisky z knihy)

autor: Jan Zámečník

B. Komárková, Sekularizovaný svět a evangelium

Předmluva
-vedle sebe stojí dva duchovní proudy, aby ukazovaly lidstvu cestu naděje – marxismus a křesťanství, marxismus je sekularizovanou odnoží křesťanství

ČLOVĚK A ŘÁD

První přikázání
- od 18. stol suverénní vůle ukládající zákon ne v Bohu, ale vůle sociálního celkuheteronomieautonomie
- indikativ v Desateru se zdá přebytečný, zákon má platit sám od sebe, rozhoduje ratio, ne projev vrchnostenské vůle
- Kristus naplnil Boží zákon, jsa odsouzen zákonem náboženským a státním – to znamená krizi lidských ustanovení, jedině Kristus je absolutním zákonem
- ve formulaci prvních ústav vědomí, že lid je za zákony odpověden Bohu
Přirozené právo a křesťanství
- pojem přirozeného práva již od dob antiky
- jeho apriorita je ovšem iluzí, odráží vždy danou sociální skutečnost, je vždy odvozeno z nějaké metafyziky; v posledním století se přirozenoprávní nauky zachovaly v katolické sociální filozofii
- ani reformace nepřekonává, Desatero je proklamací Boží vůle i vepsané do srdce
- výtce, že západní teologie je naplněna právnickým myšlením: obsaženo již v biblických textech (smlouva, porušení ze strany člověka, soud a trest, oběť); v centru bible soudní proces
- přirozené právo není cizí kosmologickým zákonitostem a je striktně právnímu myšlení cizí, stejně tak je cizí křesťanství, biblická konkrétnost (vtělení!) se staví proti generalizacím, konkrétní apel
- všecko právo pozitivní i filozoficky reflektované je lidské, je reakcí na životní podmínky, ale představa řádu a „má býti“ empirii přesahuje; člověk nemůže existovat, aniž by chtěl být v řádu
Vlastnické právo
- vlastnictví od římského času definováno jako neomezená dispozice vlastněným objektem, proprietas znamená zároveň vlastnost; v psychologii římských právníků je vlastnictví organickou vlastností člověka, Locke: property
- subjektem římského práva není člověk vůbec, ale člověk-vlastník, mimo vlastnictví lidství neexistuje
- v liberálních ústavách se stal člověk poprvé v historii právním subjektem z prostého titulu člověka, hodnota člověka je v jeho lidství, ne v tom, čím disponuje; tato „inherentní“, subjektivní práva římské právo nezná
- strojová civilizace kumulovala kapitál a vlastnictví přesáhlo Lockův názor, že se jedná o ovoce osobních kvalit; čím více se stávalo zdrojem nezávislosti vlastní osoby, tím více závislosti ostatních Marx: vlastnění výrobních statků je zdrojem vší nadvlády vlastnictví nad člověkem, polemika socialistů se obrací proti měšťanskému pojetí vlastnictví a proti právu vůbec, protože to představovalo jen zajišťování vlastnických pozic; mělo tedy dojít ke konci práva, jež bylo totožné s donucovací mocí, vzniká ovšem socialistické právo
- také socialistické právo je instituce k ochraně vlastnictví, které samo sebe legitimuje k úkolu likvidace vlastnictví jiného než socialistického
- Marx upozorňuje na odcizení, ale lidskému odcizení je třeba čelit demokratickou správou, otevřenou svobodou projevu atd.
Nepokradeš
- Proudhon: vlastnictví je krádež, Lenin: rozkraďte nakradené; krádež se stává legitimní obnovou spravedlnosti
- ale i v socialismu vlastnictví trvá, pouze se mění charakter
- V bibli – Bůh má dispoziční právo (hrnčíř), krádež je proviněním vůči Bohu; duchovní krádež, kdy člověk chce být jako Bůh a chce mít dispoziční práva, je příčinou pádu, všechen další hřích není než pokračování v další krádeži; člověk má být pouze šafářem svěřených statků
- krádeží je mnoho druhů – také politické, náboženské, ideologické zneužití člověka jsou formy krádeže; člověk je přitom „tabu“, je vlastnictvím Hospodinovým, jenom v lásce se člověk nevzpírá tomuto vlastnickému právu
Křesťanství a stát
- oprávněnost státu je pro křesťana založena ve funkci státu organizovat lidské činnosti k soužití tam, kde je potřebí donucovací moci; donucovací moc má svoje oprávnění ve skutečnosti lidského hříchu, i řády jsou ovšem vytvářené pod hříchem a jsou proto relativní
- stát se nesmí stát z prostředku cílem
- stát vytváří nebo potvrzuje platnost řádů v těchto oblastech: hospodářské –hospodaření je zákl. funkcí lidského života k účelům biologické sebezáchovy, sociální, politické – politická moc je nezbytná, ale nejnebezpečnějším prostředkem, jehož se jednotlivci nebo skupině dostává do rukou, kulturní
- legitimní stát si nikdy nemůže osobovat roli rozhodčího ve věcech pravdy, je pouze nástrojem pravdy pokud umožňuje podmínky pro lidském tázání po pravdě
Stát a právo u Marxe, Engelse a v nauce i praxi sovětské
- Marx má za předlohu Hegla; také jemu je společenskost organizovaná státem cílem lidství, eschatologické rysy Heglova státu jsou přeneseny na beztřídní společnost, Marz ovšem odmítá Heglovo pojetí vlastnictví a korporační zřízení (soukromoprávní instituce). Marx viděl nejprve v demokracii jedinou formu státu, která není sama se sebou v logickém rozporu, ruší se v ní rozdíly politické a nepolitické, vše je politika, vše se týká všech. Pozdější Marxova beztřídní společnost je vlastně demokracií, která je eschatologickým stavem lidstva, vykoupeného z třídních rozporů. Marx se postavil proti všem liberalistickým svobodám. Individualistická svoboda je popřením přirozeného lidského cíleGattungswille. Prohlášení lidským práv je iluzí měšťanské společnosti, jde o povýšení zvrácenosti na princip. S Rousseauem náleží Marx k dědicům osvícenství.
- Engels+Marx – jejich společnou nauku lze shrnout do několika bodů: 1) stát a právo jsou ve svém vzniku a formách podmíněny ekonomickou základnou společnosti 2) formy státu a práva se mění úměrně k proměnám ekonomické společenské základny 3) stát je organizace násilí majetné třídy k potlačení třídy nemajetné, právo je státní mocí zajištěná ochrana vlastnickým pozic 4) stát a právo jsou svázány s třídně rozdělenou společností, poněvadž ekonomický vývoj zraje skrze kolektivní výrobu ke zrušení třídní společnosti, je zánik státu a práva na dosah historické situace 5) zespolečenštění výrobních prostředků skrze proletariát, který se domohl politické moci, znamená současně konec státu i práva; první akt státu je zároveň aktem posledním. Jeden z posledních či poslední Engelsův článek je abdikací na revoluci.
- Lenin připustil možnost počátku světové revoluce i v zemi nejzaostalejší. V první fázi komunismu nelze zůstávat bez právních norem, jinak se lze domnívat, že Lenin nepočítal se žádným právem, jmenovitě ne s právem trestním. Moc je jediným orgánem revoluce, jejím jediným ospravedlněním je vůle proletářských mas. Lenin byl nucen konstatovat, že se sociální skutečnost vytváří jinak, než jak se podle programu vytvářet měla, ale vpodstatě zůstal věren zásadě o konci státu. Místo předpokládaného konce byrokracie nastalo její značné zesílení, pro Lenina jde jen o lokální ruský zjev podmíněný nízkou kulturní úrovní. Čím dále od revoluce však má stát také dále k likvidaci.
- Stalin+Vyšinský – nastoupila nová, opačná teorie – teorie silného státu, silného práva a donucovacích prostředků. R. 1939 Stalin prohlašuje tezi o trvání socialistického státu po dobu trvání kapitalistického obklíčení. Na rozdíl od odkladu Leninova již nešlo o budoucnost odvislou od komunismu samého, ale od jeho nepřátel. Na rozdíl od buržoazního státu, který usiluje o zvěčnění sama sebe, připravuje socialistický stát tak, jak přechází ke komunismu, svůj vlastní zánik, ovšem jenom za předpokladu konce obklíčení. Marx nepočítal s žádným socialistickým právem, Stalin přichází s tvrzením, že socialistický stát potřebuje silné, socialistické právo. Údajné klady práva: směřuje k budoucnosti, na rozdíl od jiných práv, které konzervují přítomnost, jiné pochopení rovnosti atd. Ve skutečnosti se ocitla hodnota člověka daleko za hodnotou institucí. Stalin dal sovětské společnosti opak toho, co Marx žádal.
Rodičovské právo na výchovu dětí
- dřívější neproblematická autorita rodičů nad dětmi byla založena na naprosté závislosti dětí na rodině, technický věk učinil do tradiční rodinné struktury hluboký průlom
- snaha společnosti vázat svoje údy vnitřní konformitou k nadutilitárnímu zákonu společného života je tak stará, jako sociální život sám
- důvod vědeckosti
-  stát potřebuje ke své existenci hlubší soudržnost občanů, ale ta je dána jinak než abstraktní světonázorovou formulí, pravda zůstává pravdou jen ve své otevřenosti; popírat plnost občanství pro různost mínění není méně obludné než popírat ji pro barvu pleti
Dvojí zákon
- „zákon“ má původ v právní vědě a odtud se dostal do přírodních věd, v prvním případě je předpokladem svoboda a otevřenost, v druhém zákonitost a uzavřenost, v prvním existuje špatný zákon, v druhém jde o kontradikci; již v řeckém světě počal spor o prioritu mezi fysis a nomos a dal vznik pojmu přirozeného zákona na rozdíl od zákona ustanoveného
- kritika technického věku (pravda = použitelnost aj.)
- proletariát má v původní marxistické polemice pozitivní předznamenání proto, že je jeho zájem totožný s dějinnou nutností
- Golgota – krize právního jednání
Právo ospravedlnění
- Karl Barth prohlásil ospravedlnění před Bohem za předpoklad právního řádu ve společnosti
- elementárním vztahem dnešního křesťana k Bohu není pocit osobní viny, ale naděje v pomoc v díle, odpovědnost
- jenom ve světle ospravedlnění z milosti pozbývá právo sakrálního absolutismu, ať náboženského či ideologického

SEKULARIZOVANÝ SVĚT A EVANGELIUM

Nebudeš míti bohů jiných
- biblická bezbožnost není naukou o neexistenci Boha, ale je životní praxí
- ateista byl později považován za člověka bez zákona a proto se pokládal za nebezpečí pro lidskou společnost, poté: ateismem se stává člověk autonomní a svézákonnou milostí  moderní humanismus je  modloslužba, jejímž předmětem je člověk, absolutní humanismus je gradací modloslužby  kristovský humanismus existuje jenom v napětí mezi Bohem a člověkem
Antropomorfismus a chrématomorfismus
- na rozdíl od dřívějšího antropomorfismu propadl současný člověk chrématomorfismu, přestal být mírou věcí a věci se staly mírou člověka
- bytostná nemožnost člověka existovat bez závislosti vede k tomu, že vzpourou proti závislosti na Bohu propadá v závislost na věcech a sám se nakonec ve věc proměňuje; antické mýty vyjadřují hrůzu před lidskou hybris, láska k Bohu klade člověku hranice; láska je jediným legitimním vztahem vytvářejícím řád lidských bytostí, zcela antropomorfizovaný Bůh, člověk JK, naplnil zákon lásky tak, že vedle ní nezůstalo místo pro žádnou věcnost
Skutečnosti sociálné a eschatologické
- v bibli je každý poměr mezi člověkem a Bohem vyjádřen vztahem platným pro sociální život (hrnčíř a jeho dílo, pastýř a stádo atd.)
- jinakost sociálních vztahů dnes zatemnila  srozumitelnost biblických obrazů
- možnost milovat člověka je člověku dána dříve, než ví o Bohu, Kristus jako bratr
Podobni i nepodobni světu tomuto
- účelovost obrácená k sociálnímu prospěchu se dostala na místo metafyzických hodnot pravdy a dobra
- současnost nezůstala bez vlivu na křesťanský etos, teologie odmítla absolutní principy a na jejich místo dosadila situační rozhodování, přenesení důrazů etiky z Boha na člověka
- hodnota činu převýšila hodnotu kontemplace
Slovo a čin
- Platon – důležité je zření, slovo se mění v ideu, pojem  v bibli jde o imperativ – Slovo Boží, ale antika má svůj vliv – čisté myšlení je nadřazeno praktickému jednání
- reformace byla výzvou a návratem k činu, později profanizace – organizovaná filantropie
- dochází k socializaci a objektivizaci činu, nebezpečí funkcionalizace, pouhý manipulační výkon, praktičnost
- kritika: moc zvěstování uprostřed církve se přiznává jenom kázanému slovu, přešlo se, že kázané slovo je zatíženo stejným hříchem jako lidský čin; církev často pohrdala činem ve světě tomto, aby odkazovala slovem na svět „onen“, křesťan je však Kristu dlužen čin ve světě; ne dogmatika, ale následování zákona lásky je mírou křesťanovy pravdy
Křesťanství a náboženství
- Gogarten usoudil, že pro člověka bez Boha zůstává alternativou ideologie nebo nihilismus, ale tato alternativa je pouze relativní, vlastní polohou dneška je religiózní ideologie a nihilismus
- fakt Golgoty je zrušením sakrální a profánní hranice v životě v jedinou profánní existenci, pravá bohoslužba je oběť – být pro druhého
Služebník neužitečný
- cítíme-li jinakost své situace proti starověkému otroku, je to proto, že nepociťujeme sociální funkci jako heteronomní, otrockou, JK – služba jako svobodná možnost, ne břemeno
Užitečnost a spása
- J. Bentham – největší možné blaho pro množství co největší, ohled na druhé je nejlepším prostředkem pro dosažení vlastních cílů
- mírou je společnost (lidské dílo je víc než člověk sám), touha po osobní spáse je podezřelá, ale spása je stav, kdy člověk přestal být středem sám sobě, poněvadž středem jeho života je Bůh v JK
- utilitarismus byl zacílen humanisticky, blahobyt měl být cestou osvobození ( antický člověk), došlo však pouze k zpředmětnění
Život zdarma
- naprosté uspokojení všech hospodářských potřeb by znamenalo konec ekonomie vůbec
- ve víře končí život z bohatství, zásluhy, práva a začíná život z chudoby, z pouhého obdarování, ve víře končí „dospělost“ dnešního člověka a začíná nové dětství – oddanost Otci.
Pokrok jako víra současnosti
- výraz progressus – poprvé u stoiků, ovšem v antice a ve středověku novost takřka synonymem zkaženosti; hodnotu novosti objevuje až osvícenství
- z pokroku se stává neosobní síla, všechny evolucionismy mají jedno společné – lidská aktivita se dostává na druhé místo
- idea pokroku je výsledkem několika faktorů: křesťanské očekávání, představa samočinné síly převzatá z přírodovědy
-  marxismu: pojem pokroku nenáleží ke kategoriím vědy, ale filozofie, požadavek cíle má logickou oprávněnost pouze za předpokladu cíle, který transcenduje lidskou skutečnost, u některých fenomenů nelze uvažovat v kategoriích pokroku (např. umění, mravnost)
- Moltmann: teologie naděje, Rahner: křesťanství je náboženstvím absolutní budoucnosti  pojem pokroku se proměnil, ztratil dřívější samočinnost, stal se odpovědností a napětím
Inteligence a její funkce
- tradice prapůvodního antického chápání vědění jako moudrosti, tj. umění žít ve shodě s pravým posláním života, trvá skrytě v povědomí společnosti do dneška, avšak pojem vědění nabyl jiného charakteru, oblast morálního a intelektuálního se rozpojila
- vědění nepodložené morální odpovědností se stává pro lidstvo nebezpečím a umění se začíná stávat užitkovým

„ČESKÁ OTÁZKA“ V PRůBĚHU STOLETÍ

- Pekař ocenil shodně s Palackým a Masarykem husitství jako nejvyšší čin českých dějin, pro Masaryka je ovšem výzvou pro národní program, pro Pekaře uzavřenou kapitolou; Masaryk se zabýval českými dějinami jako výzvou k novým činům, pro Pekaře měly být pouze objektem poznání, ale staly se předmětem vyznání
- tři pohledy: Palacký, Masaryk, v reinterpretaci socialisté  husitství a reformace je vrchol dějinného vývoje u nás, jde o to navázat s ohledem na dnešní situaci; Pekař, Peroutka  jde o velké období, ale je ukončené a dnes irelevantní; katolicismus  Zdůrazňuje kontinuitu křesťanství od jeho přijetí po Karla IV. – vrchol, později baroko
- gotika (tam Pekař přiřazuje husitství)  baroko
- sekulární kultura není negací křesťanství ale aktualizací nejhlubšího křesťanského tématu inkarnace
- Masaryk: česká otázka je otázkou náboženskou, podobně jako J. S. Mill mluví o synergismu s Bohem, Palacký – „božnost“ – Masaryk „humanita“ („sub specie aeterni“ = lidská práva jsouu vždy ohrožena bez zakotvení v transcendentnu)
- Komárková vidí ve čtyřech artikulích programový začátek např. požadavku svobody svědomí
- J. L. Hromádka: kritizoval americký způsob života, který z vlastní zkušenosti znal, hleděl s úctou k oběti sovětských vojáků, byl rozjitřen změšťáčtělým křesťanstvím, protestoval proti pojímání marxismu jako náhražky náboženství
- komunismuskatolící – subordinace Vatikánu, soc. encykliky o vlastnictví


výpisky ke stažení (.doc, 56 kB)