ÚVOD DO FILOSOFIE
 
 

prof. PhDr. Ladislav Hejdánek




Přepis zvukového záznamu s textovou korekcí - Pavel Řezníček
 
 

I při nejlepší vůli tento text může obsahovat chyby, nespoléhejte tedy při učení pouze na něj!
 
 

13. 3. 1997
 
 

Tak už po několikátý začínáme dneska to vyjasňování, co to vlastně děláme, když pojmově myslíme, a my neumíme jinak myslet než pojmově, respektive pokud umíme, tak si toho nejsme vědomi a vždycky z toho sklouzáváme do pojmového myšlení. Pojmové myšlení není komplikované. Je to velmi jednoduchá věc a malé děti ve dvou letech už uměj pojmově myslet, t. j. napodobují to, není to pořádné pojmové myšlení, ale už to uměj. Já vám řeknu příklad, který vždycky uvádim, je to zároveň například na to, že ta anglická empiristická tradice nemá pravdu. Ta empiristická tradice říká, že pojmy vznikají tim, že pojmy abstrahujeme z jednotlivin to, co jim je společné, že, ale vůbec nevykládají, jak to vlastně děláme, co to je to abstrahování, že, abstraho je “odděliti”, “odděluji”, abstraho, že, to je traho, “táhnu”, ab- je “odtahuji”. Ale jak to dělám? Jak můžete z dvaceti zajíců odtáhnout zajícovatost? Že? Prostě řeknou - “to je abstrakce”. Ale je to chyba. Je to hluboká chyba a je to doklad toho, jak si filosofové vymejšlej a nedávaji dost pozor na skutečnost. Neplatí to o všech, ale platí to o mnohých a zejména to platí právě o těch empiristech.

Jedna z mých dcer - byli jsme v té době někde na dovolenou, bylo jí asi půl druhého roku a naučila se - poměrně čerstvě před tim - se naučila řikat “haf” ve významu, že to znamená psa. Jenže, co si to dítě nevymyslelo: vona říkala haf i kočce, vo řikala haf slepici, vona haf řikala mouše a posléze i letadlu na obloze. To jí nikdo neučil. To je v půl druhém roce, prosim. No, doma sou na to svědkové teda, že, o tom se stále mluví, prostě vona si po vzoru toho, co už jako zaslechla, dělala nejdříve takové skupiny věcí, které se nehejbou, které nejdou nikam (Že jo, tomu dítěti těžko vlezete do hlavy.) a potom skupiny věcí, které se hejbou. A těm, co se hejbou, řikala haf. Pro ty, co se nehejbou, neměla společný název, păč je to velmi nezajímavé, že, ta - a žábu taky nezajímá leč to, co se hejbe, a když moucha neleze, nehne se, tak žába vůbec nepozná, že to je něco k snědku, že, teprve když se moucha hejbne, tak žába vymrští jazyk a nalepí si mouchu na něj. To je naprosto jasný doklad toho, že to dítě nejprve si dělá takové ty velké skupiny a teprva pak rozpracovává ty detaily. Čili vůbec to není tak, že nejdříve jsou konkrétní vjemy a ty se potom abstrakcí předělávají na pojmy, nýbrž naopak: Pojem se rozvrhne - a to se dítě naučí špatně, ale postupně si to vylepšuje, to se naučí dělat velmi rychle, stačí když to někdo dělá v okolí, tak dítě jak vopička - a ihned umí také rozmýšlet pojmy. To dítě si vymyslelo svůj vlastní pojem toho, co se hejbe (asi), že, nepřesnej. Né pořádně ustavenej. My bychom to neuznali. Ale - půl druhého roku, co bychom chtěli? A teprve potom zjišuje, že to letadlo a moucha - že to jsou dvě velmi odlišné věci, i když to vypadá dost podobně a taky to lítá sem tam. Čili ty detaily pak teprve upřesňují ten obecný pojem. Pochopitelně to dítě je pod vlivem prostředí, v kerém je, takže se naučí takto uvažovat. To není samozřejmé. To je jenom v tom prostředí. V nějakym prostředí, kde vůbec neni ta pojmová tradice, no tam to dítě se to neučí. Tam se to dítě učí zas něco jinýho. Tam se učí narrativitě, že jo, a podobně. Ale jde tedy o to, že je to jakýsi technický grif, je to jakási dovednost, vymýšlet pojmy a pak je teprve upřesňovat. Nejdřív si teda řeknu: No tak todle je ňáká kytka, kterou neznám. Păč kdybych ji znal, tak ji poznám, takže je to kytka, kterou neznám. Ale podobá se té, kterou znám. No ale můžu jí házet, aby to mělo chu, do polívky, polívka bude mi podpěra, rukově, podle které se dá určit, bude to klíč k určování rostlin, a určim ji, co to je zač. Ale že to je kytka, to poznám hned. Neni pravda, že já poznám, že to je růže. To já nepoznám. Já dokonce ani si nevšimnu, nejdřív, že má trny, dokud se nepíchnu. To všechno představuje zkušenost, kterou musim zapracovat. Takže to je doklad toho, že ta theorie, že k pojmu dospíváme z jednotlivých vjemů, je hluboce falešná. To je prostě něco jiného. To je něco jiného. A naopak je to tak, že když si vymýšlíme ty pojmy, tak pomocí tech pojmů a jejich mezipojmových vztahů si vlastně organisujeme ty jednotlivé smyslové zkušenosti, podobně jako kdysi dávno si ty smyslové zkušenosti zase lidé organisovali myticky, mytickym způsobem, nikoli pojmovym způsobem.

Takže tim si znova připomínáme ten problém, který máme, a já vám dneska chci ukázat, jaký to má význam pro theologii, tohle si uvědomit.

Tak předevšim, theologie je, to sme si už řikali, doufám, theologie je vlastně vynález řecký a je to filosofická disciplína, je to jedna z filosofických disciplín. Tohle takhle dlouho nebylo formulováno, až u Aristotela. Ale můžeme to sledovat i dříve, že, všichni filosofové byli theologové - zároveň. To, že byli velkými kritiky homérského a hesiodovského mýtu nebo náboženství, to z nich eště nedělá atheisty. Všimněte si, nejstarší připomínaný filosof, o kterém vlastně nevíme, jestli to byl filosof, to jenom věříme těm dalšim, že, tak ten říkal, že vše je plno bohů. “Vše je plno bohů.” No to je theologie, jakási. Potom Anaximenés třeba mluvil o oblohách, o nekonečném počtu obloh, no obrovském počtu obloh, a ty oblohy jsou bohové - zase - theologie. A takhle můžete od jednoho
k druhému, nemusíme tam - to si najdete, kdybyste někdo měl zájem, tak se podívejte do Zlomků presokratických myslitelů, a tam uvidíte, že každý z těch filosofů měl jakousi vnitřní potřebu jaksi filosoficky vymezit, co to je bůh, že, jsou to oblohy … nebo co to je duše, to Thálés řikal, že magnetovec má duši, protože přitahuje piliny … Tedy theologie fakticky souvisela s filosofií. Byla to část filosofie. Tak jako někdo může filosofovat o fÚsij [fysis] nebo o ˘lťqeia [alétcheia] nebo o enai [einai], tak také může filosofovat o qšoj [tcheos] a nebo také jenom o qe‹on [tcheion], o čemsi božském, bez určení, co to je. Pouze qe‹on. Skutečnou disciplínou se to stalo až za Aristotela, který vysloveně považuje theologii za jednu z theoretických filosofických disciplín. Filosofie u Aristotela znamená věda vubec, že, a tato věda vubec se podle Aristotela dělí na jednotlivé disciplíny, z nichž velká většina jsou disciplíny praktické a jsou tři disciplíny theoretické. Co to je theoretické? Zase musíme chápat, že to není v našem smyslu. Qečrein je dívati se, koukat, zírat, čumět, že, a to nikoli zrakem, očima, nýbrž duší, nahlížet. Dodneska to máme i v češtině a je to ve většině evropských jazyků takhle, že poznání vždycky má co dělat s viděním - náhled, nahlížet, vidět, jo, vidoucí - to se přeneslo na vědce z těch mágů, kteří byli vidoucí, že, nebo proroků, takových těch pohanských proroků a podobně. Qečrein tedy je viděti, koukati. Řekové si představili, že když se díváte, tak jenom vodevřete voči a máte to před sebou, pokud tam neni nějaká překážka, že, v tomto smyslu překážka by byla něčím, co vám zabraňuje vidět, že, a tedy něčím, co skrývá to, co je za ní. Pravda je tedy neskrytost. Nepřítomnost překážky, že, proto ˘lťqeia [alétcheia], protože lťqein [létchein] je skrývati, řeka Lťqh [Létché] je řeka zapomnění a ˘- je odporka, že, čili ˘lťqeia je neskrytost. Ne odkrytost. Neskrytost, že. Nikdo to nemusí odkrývat, stačí, když tam není překážka. Že. Nejde tam vkládat to, co … pravda je obtížná, je těžko se k ní dostávat. Né. Je obtížná jenom tehdy, když je spousta překážek. Ale ty tym musej bejt někym nějak vloženy, uměle. Nejsou přirozené překážky. Přirozené je vodevřít voči a všechno máte před sebou. Takhle si pak křesané později představovali, že to bude vypadat v nebi po posledním soudu, že, všichni budou tváří v tvář Hospodinu. Nebude žádných překážek, všichni budou vidět tváří v tvář a všechno bude tady, před vámi. Pochopitelně to
s evangeliem nemá co dělat. To je řecká představa. Tak qewre‹n [tcheóreín] je zírání. Theoretické vědy jsou vědy, které nic nedělají, ale zírají. Praktické vědy jsou ty, které nezírají, ale něco dělají. A proto Aristoteles říká, že cílem theoretických věd je pravda, kdežto cílem praktických věd je dílo - œrgon [ergon]. Praktické vědy jsou to, oč se hlavně Aristoteles zajímal, kupodivu, a dokonce, nabýt Arabů a jejich prostředkování, tak dodneska o Aristotelovi pravděpodobně, pokud vůbec něco budem vědět, tak budeme vědět, že to bude přírodovědec. O jeho filosofii bychom nevěděli takřka nic, protože památka na Aristotela jako filosofa byla zapomenuta, ta byla opuštěna. Ten filosof, který byl důležitý, byl to křesanský filosof před Kristem, to byl Platón. Že, kdežto Aristoteles, ten se zabejval zvířatama, rostlinama, rozmnožovánim, nebem, meteorologií … já nevim, cokoliv si vzpomenete, všim tim se zabýval, že, a také politikou a rétorikou, a to - to jsou ty praktické vědy, že. Perˆ oŮranoŕ [Peri úranú] – O nebi – napsal knihu. Taky je česky. Etik napsal fůru - štyři etiky. Z toho se uvádí hlavně etika Nikomachova, ale eště sou další tři. O politice napsal, to teď taky vyšlo, nedávno … Politika je věda o pŇlij, že, o obci. Napsal knihu o rétorice. To je na pováženou, păč tou rétorikou se zabývali hlavně sofisté. Ale právě proto Aristoteles byl přesvědčen, že se musí udělat něco takového vědecky. A tak to všechno jsou takové ty praktické vědy. Co není věda vůbec, to je logika - u Aristotela. Logika není věda, protože to je pouhý nástroj. Proto se tomu řikalo Ôrganon. Soubor logických spisů Aristotelových byl nazván ”Organon, asi ne samotným Aristotelem, ale jistota není, že. Proč je to nástroj a ne věda? Protože to potřebuje obojí typ věd, jak theoretické, tak praktické, ale samo se to žádnou vědou nestává, protože to není o něčem. To je jenom návod, jak myslet. Že. A jakych chyb se vyvarovat. A jak najít chyby nebo podvody u protivníků, což bylo důležité, protože už od dob Sókratových filosofie byla velmi ostře polemicky naladěna proti sofistům, takzvaným. Původně v řečtině sofŇj [sofos] a sofistťj [sofistés] a filŇsofoj [filosofos] znamenalo v obecné mluvě totéž. Ale vy se nemůžete dívat, co kdo, když je nefilosof, řiká o filosofii. To je nerelevantní. To neni důležité, co řikají lidé. To je jako dneska, když budete chtít vědět něco vo Einsteinovi, tak nebudete dělat sociologický průzkum, co si kdo vo Einsteinovi myslí, že, - taky se může udělat, jestli vůbec si něco myslí, jestli vůbec vědí, že nějakej Einstein byl. To je svym způsobem také zajímavé, ale v žádném případě vás to nepoučí o tom, v čem spočívá ta hlavní theorie, speciální a obecná theorie relativity. Takže proto také se nemůžete obracet do slovníku homérského, co tam znamená fÚsij. To je naprosto nezajímavé pro to objasnění, co znamená fÚsij třeba pro Hérakleita. A to se stále dělá. Všimněte si - dodnes vycházejí knížky, který se odvolávaj na to, co to znamená - třeba co filosofie znamená - u historika Hérodota, že; já sem si jednou udělal při nějaké příležitosti legraci, že u Hérodota znamená něco jako cestovat, no ale jeden hlupák na to vletěl a začal to zesměšňovat. Ono to nebylo přesné, samozřejmě, ale to patří k filosofii, že se všechno přehání. Hérodotos skutečně si myslel, že když někdo cestuje po různejch zemích, tak že to je filosof, poněvadž miluje moudrost, že. Samozřejmě tenkrát ještě neviděl, jak cestujou Američani, ale … ale … kerý furt jenom natáčej nebo filmu… nebo … dělaj fotky, že, my sme se to už naučili taky, že, hlavní je někam dojet a nechat se vyfotografovat, eventuelně někoho taky eště vyfotog…, ale hlavně nechat se vyfotografovat s pyramidou za zády, jo, aby byl doklad. Jo, ale to je všechno. Prostě to není to pravé cestování, filosofické cestování. Filosofické cestování je jako například když Thálés byl v Egyptě, tam se spřátelil s egyptskými kněžími, že, a buď jim ukrad nebo voni mu třeba i zadarmo nebo za prachy - mu sdělili, kdy bude zatmění slunce, von se pak vrátil do Řecka a slavnostně to vyhlásil jak prorok, že, a byla to velká sláva. No ale řekli mu to v Egyptě. No tak to by bylo dost laciné, že, takovádle moudrost, kterou někde nasbíráte a pak s tim nějak ohromujete své krajany, to je dost - taková podivná věc. Ale Thálés udělal ještě něco jiného: tam se naučil, jak se rozměřují pozemky, že, a zjistil, jak tam dělaji, jakym praktickym způsobem - to znamená - to je praktická věda, že, - jakym praktickym způsobem tam dycky tři chlapi maji tři provazy, různě dlouhé, v poměru 3:4:5, a teď každej chlapík drží konce dvou provazů. A natáhnou, co nejvíc můžou, a teď mezi těma kratšíma provazama mají pravý úhel. A takhle vyměřovali v Egyptě po každé zátopě, to jest každý rok, když Nil tam přines ty vrstvy bahna, tak tam rozměřovali znova pole. No Tháles to zjistil, ale myslíte, že v Řecku pak řikal, jak se musí pracovat
s provazama? Vubec né! Vymyslel si Tháletovu větu, aspoň můžeme-li věřit podání, věřit legendě, a nešlo mu vo to, jak udělat jeden pravej úhel na jistym místě, nýbrž na tomtéž místě jak udělat nekonečný počet různých pravých úhlů. Najednou vidíte, že von udělal něco, na co se vlastně ti Egypani nezmohli, ale byl inspirován. Von se od nich něčemu přiučil, ale musel to zpracovat, tedy - tohle je filosofie. První filosofie, že. Že se jenom nenapodobí něco, ale že z toho uděláte celou vědu, že začnete uvažovat o trojúhelníku a ani si ho nemusíte malovat. Vy jenom uvažujete, představujete si ideální trojúhelník. A tím uvažováním ho poznáte daleko přesněji, než kdybyste ho měřili, jo, to je doklad toho, že Řekové vymysleli pojem a pojmy a pojmovost. Protože bez pojmu a pojmovosti neni možná žádná věda, a dokonce ani ne geometrie.

Tak. A teď k těm vědám zpátky. Tak jsou praktické vědy, které se zabývají dílem, nýbrž politika se zabývá - víte, to je úplně jinak, než my to dneska chápeme. Vlivem positivismu došlo k tomu, že vědy vlastně mají jenom konstatovat fakta, jak se říká, že, nebo donedávna říkalo. Vono to samozřejmě není pravda, poněvadž nechat vybouchnout atomovou pumu není konstatování fakt. To je … to je práce, to je skutečně výkon, to je dílo, œrgon [ergon]. A moc vošklivé œrgon. Čili dneska se na to, a také pod vlivem pragmatismu, díváme úplně jinak. Věda je tady proto, aby něco dělala. Čili všechna věda je vlastně považována za praktickou, že to je soubor praktických disciplín. Ale Aristotelés to myslel docela vážně, a když dílo, tak to jen znamená, že je to návod k tomu, aby se dalo něco dělat, že to je věda dnes. Na druhé straně jsou ty theoretické vědy. Které to jsou, ty theoretické vědy? Aristotelés jim taky jinak řiká, dohromady, prîth filosof…a, první filosofie. První filosofie totiž je theoretická a důležité je tam psát to , protože když mluvíme o teoretické bez , tak je to v našem smyslu. Ale když je to ve smyslu Aristotelově, tak tam musí být [tcheo-] - theoretická, pač to qewre‹n [tcheóreín] je “dívat se, zírat, čumět”, že, podívaná je vlastně qewr…a, podobně jako teologie, naše teologie je samotné, bez , kdežto Aristotelova theologie nutně , protože to je věda o bohu. No a tedy jedna z těch theoretických disciplín je právě theologie. Kupodivu ty druhé dvě disciplíny, to vás může překvapit … jedna je matematika a druhá je logika, ale - promiňte - matematika - já jsem myslel teď komplikovaně. Matematika je název, který najdeme u Aristotela. Ale myslel tim vlastně vobojí, že, kdežto to, čemu my dnes řikáme logika, to je ten pouhý nástroj, jo, čili jakou logiku myslel, když řikal “matematika”? Matematika neznamená počítání, nýbrž znamená poukaz na mŁqhsij [matchésis]. MŁqhsij, ještě ve středověku se tomu řikalo mathesis universalis, to je obecné vědění, a mělo se za to, že to je vědění, které jste získali od učitelů nebo od jiných zkušených lidí, čili je to vědění ze slyšení. To je mŁqhsij. Jiné vědění je z vlastního náhledu, jo, z vlastního náhledu, to je ™pistťmh [epistémé]. U toho Aristotela ovšem už to má trošíčku jiný smysl — já si teď uvědomuju, že by vás to mohlo zmást — vědět něco z druhé ruky, to vlastně je jenom jaksi z doslechu, že, to vlastně neni věda, v pravém sl…, to není ™pistťmh, to je dŇxa, že, to je domnění, nebo později jak se říkalo, učení, že … To vědět to od učitele je něco jiného, než když vám někdo něco řekne a vy to víte z druhé ruky. Ten učitel vás to skutečně naučil tak, že vy to teď víte, nejenom že to opakujete, jak on říká, ale vy to víte. Ale máte to z doslechu, nemáte to z vlastní zkušenosti, z vlastní ™mpeir…a [empeiriá]. Theoretické vědy nepotřebují žádnou ™mpeir…a. Vy nepotřebujete žádnou zkušenost, smyslovou a praktickou, nějakou dovednost, stačí votevřít oči a vidíte, že. MŁqhsij je tedy to, co vám někdo ukáže a vy to pak vidíte. Čili on vás přesvědčil, učinil vás svědky. Ne že vás učinil těmi, kdo to slyšeli a mohou to opakovat, nýbrž kdo už se sami stali svědky a už se nepotřebují odvolávat na toho, od koho to slyšeli, păč už to dovedou říct, jako to řek ten učitel dalším lidem tak, že také další lidi udělaji svědky. To je smysl argumentu. Argument znamená přesvědčivý důvod, který z někoho, kdo jenom naslouchá, učiní očitého svědka. On už to ví sám. On to nahlédl. Když pochopíte, co to je Tháletova věta nebo co to je Pythágorova věta, když pochopíte, co to je trojúhelník, že, tak jste se stali svědky tohoto zázraku a už nepotřebujete říct, od koho jste se to dověděli, že, vy už ten trojúhelník vidíte duševnim zrakem před sebou, kdykoli si vzpomenete. Mimochodem je to zajímavé, že u Platóna se najde místo ve Faidrovi, kde jako by takovym geniálnim tušenim předvídal Platón něco, na co přišel nᚠkrajan, židovský Němec Husserl (z Moravy) – na co přišel na začátku tohoto století, že, totiž ten tak zvaný intencionální předmět. Intencionální předmět, to není skutečnost. To není skutečný předmět. To není něco, co můžete před sebou najít, vyhledávat to někde a … to vykopat, třeba, vyhrabat, jako kost mamuta. Ne. Vy musíte pochopit, stát se svědky, nechat se přesvědčit, pochopit, oč jde, a pak to máte před sebou, kdykoli si vzpomene. A teď – zvláštní je – v tom Faidrovi máte úplně totéž. Tam Faidros, mladý žák Sókratův, vzbudí Sókrata, celej auf, řiká “Co včera, jak to, žes tam nebyl, to byla velká věc, tam přišel takovej velkej myslitel …” a teď začne vykládat, tak Sókratés si veme ty svý opánky, obuje se a trochu se přivoblíkne a dou za hradby - athénské - a dou někam k vodě, tam nějaká říčka pěkná, tam si ve stínu platanu sednou, máchaj si nohy ve vodě, no a milej žák chce převyprávět všecko, co včera slyšel, když se dostavil známý – velká postava, cestující po všem Řecku a přednášející své řeči, kerý umí nazpamě a furt to vodrhuje jako kolovrátek, tak tam předrčel velkou přednášku, která vypadala takhle: On sice mluvil před davem poslouchajících (samozřejmě, pak se vybíralo do klobouku, to se dělalo za prachy, to byl sofista, totiž, jo, to nebyl filosof) a vyprá… vyprá… nebo – vyprávěl? – von tam předváděl, jak přesvědčuje, přesně řečeno ukecává – tady je to něco jinýho – jak ukecává jakéhosi mladíka, že má být povolný spíše těm, kdo ho nemiluje než tomu, kdo ho miluje. To je téma. A celá ta přednáška vypadá tak, že on mluvil k tomu mladíkovi. No a Sókratés nad tím voš… se nad tím vošklebuje, předevšim odhalí toho svého mladého žáka, Faidra, že to má napsaný a že jenom si chce cvičit to jako řikat, ale že to celou noc psal, tak mu to vytáhne z tý tógy, nebo co to bylo, co to na sobě měl, vytáhne mu to, sám si to v rychlosti přečte a řekne: “Che. Něco takovýdleho
z rukávu vysypu. A lepší. Co – co na tom je?” A tak, aby to doložil, tak hned začne, a zase podobně oslovuje toho mladíka a začne úplně stejně. A teď najednou – chvíli mu to trvá – prostě něco vykládá a pak najednou se zastaví a řekne: “A dy je to všecko blbost. To se přece musí úplně … Dy já bych urážel bohy, kdybych to řikal tak jako von. A začne znova. A jinak. A zase – pak oslovuje toho mladíka. A teď mezi tím, co skončil předčasně s tím jedním výkladem, nahlédnuv, že to je blbost – mimochodem, to je přesně situace, o které se v jiných souvislostech hovoří, že se mu ozvalo daimŇnion [daimonion], to jest – daimŇnion pro Sókrata byl jakýsi vnitřní hlas, který mu říkal, že dělá právě volovinu a aby s tim přestal. Nikdy mu ten hlas neřikal, tak to interpretoval Sókratés, co má dělat, nýbrž vždycky jenom, že něco nemá. Sókratés by nebyl Sókratés, kdyby se spokojil s tou negativní funkcí toho hlasu, kterému řikal daimŇnion, nikoli da…mwn [daimón], jo, daimŇnion je cosi daimónského, kdežto da…mwn je bytost, že, daimŇnion. Podobně jako qšoj [tcheos] je bůh, to je bytost, a qe‹on je něco božského, tak daimŇnion je něco daimónského. A tak Sókratés například svým přátelům, hlavně, ale i všem ostatním, když je odsouzen, a už je odsouzen k smrti a má poslední – teda – příležitost něco říct, tak řiká: “No, vypadá to se mnou zle, ale možná že to tak zlé neni. Však ono se ukáže, kdo jde k lepšímu, zda vy, který zůstanete živi, a nebo já, který jdu k smrti. To se eště ukáže. Po celou dobu toho soudu se mi daimŇnion neozvalo. Zdá ze tedy, že nedělám nic špatného.” No, tak toto je daimŇnion jeho [?]. Tak se mu tam jakoby ozvalo daimŇnion, že to nesmí takhle dělat, [tak] to skončí a začne znovu. A jinak. A teď v té mezeře – vykládá, proč skončil a tak dále, a pak najednou řekne – a teď kvůli tomuhle místu to řikám, najděte si to ve Faidrovi, uvidíte to, já jsem nenašel literaturu … no samozřejmě, že jsem nikdy nestaral vo Platóna natolik, abych přečet veškerou sekundární literaturu, to taky asi neni v lidských silách, ale zatim nevim, že by někdo se o tomto místě zmínil, čili já si nejsem jistej, možná to někdo už řek, ale nevim, prostě. Toto místo je důležité, že tam Sókratés najednou řiká: “Tak dobře, tak je to všechno jasné a já začnu znova. Tak kdepak máme toho mládence?” řekne Sókratés. “Tak kdepak máme toho mládence?” A Faidros mu na to řiká: “Jen se nestarej, Sókrate, mᚠho před sebou, kdykoli si vzpomeneš.” A když si přečtete poznámku filologa, klasického filologa, výborného klasického filologa, Novotného, v jehož překladu to vyšlo poprvně u Leichterů (Ten Faidros vyšel ještě také v té trojici dialogů o kráse, který vyšel v Odeonu, to je jiný překlad, tam tahleta chyba v komentáři neni, păč tam vůbec komentáře nejsou, že, to je nejlepší způsob, jak se vyhnout chybě.) – tak klasický filolog, který není ve filosofii doma, tak tam řiká: No, von Faidros myslel sebe, že samozřejmě: “Jen se nestarej, Sókrate, já jsem tady vždycky, kdykoli si vzpomeneš něco řikat”, že, což je nesmysl, pochopitelně, poněvadž když zrovna Faidros je několik kilometrů daleko, tak si může tisíckrát za sebou Sókratés vzpomenout a nemá ho před sebou, že, [tak]že nejde o skutečného Faidra, nejde také o skutečného mladíka, nějakého, tam se neřiká, jakého, păč ten Lýsias s tim běhá jak s kolovrátkem po celém Řecku, tak to nemůže být ani athénský mladík, což by bylo zase – to je taky pojem, i když užší. Ne. Jenom mladík vůbec, že, řecký mladík asi, no, těžko to může být nějaký perský mladík, to by asi to tak nevypadalo, ale je to nějaký … a teď – kdykoli si vzpomeneš, mᚠho před sebou – no to je přece mladík jako intencionální předmět, že, to je tak jako když řeknu, co to je quasar, tak – to už jsem tady řikal, že, – tak okamžitě najednou ten quasar je tady, i když je miliardy a miliardy let světelnejch let vzdálenej, dneska už tam asi neni, to jenom to světlo vod něj k nám dneska dolítá. Ale kdykoliv řeknu quasar a to příslušné číslo nebo to označení, že, tak najednou ho máme tady, to je ten velkej zázrak. Takže když tam je ta přesná formulace, a toho Platóna musíme vzít vážně – “Jen se nestarej, kde máme toho mládence” – samozřejmě, Sókratés to myslel rétoricky: “Tak kdepak máme toho mládence?” a tim chtěl naznačit, že se už soustřeďuje na mládence, že – “Tak kdepak máme toho mládence?” – teď už – aby teď k němu jakoby mluvil. Na to mu řekne Faidros – to mu dal do úst Platón, samozřejmě, a Platón rád dával takové zkusmé myšlenky do úst ne Sókratovi, ale nýbrž těm druhým. Že, proto je třeba to brát všechno vážně. Jen se, Sókrate, nestarej, mᚠho před sebou, kdykoli si vzpomeneš. Čili ten … ten mládenec je něco jako trojúhelník. Ten taky máte před sebou, kdykoli si vzpomenete. Že.

No ale Platón nešel dost daleko v té analýze, rozhodně to, co udělal Husserl, není marné, není zbytečné, že ukázal, že zatímco si Řekové jasně uvědomovali. že mají v ruce něco nového, totiž lŇgoj [logos], a my jsme si říkali, jak je to je mnohovýznamné a jak si to uvědomoval i Aristotelés a tak dál, tak, že tento nástroj, tento vynález – jak bychom to nazvali? Možná nástroj jsem neměl říct, že, tento obrovský vynález, který dovoluje zpřítomnit naprosto přesně něco, co smysly nemohou nám dát, a to znamená, co nám nemůže dát ani pouhá vzpomínka na nějaké smyslové vjemy. Oni si byli vědomi, že to je cosi epochálního, ale mysleli si, že to je jednoduchá věc, to už jsem tady říkal, že to je jenom ten pojem. Neměli pro to slovo, takže teprva Římané to začli překládat odlišně, takže slovo lŇgoj museli přeložit několika dalšími způsoby, že, a jeden z nich byl ten pojem, conceptus nebo notio, ale nás zajímá ten conceptus, ale po celou dobu se mělo za to ve filosofii, že to je jenom ten jeden člen, totiž ten pojem, který tam je mezi naším myšlením, našim aktivnim myšlenim, a mezi tím, co myslíme, nač myslíme, vposledu, že, a teď ukázal právě Husserl, a to jsem tady předváděl, že tam je ještě druhý člen minimálně, kdo ví, kolik jich tam ještě najdem, ale přinejmenším druhý člen, a to je ten intencionální předmět. Takže to, co máme před sebou, kdykoli si vzpomenem, to je nᚠmyšlenkový model. To je něco jiného, než to myšlení toho pojmu. Ten myšlenkový model je spjat s tím naším myšlením, ten tu není, když my nemyslíme, ale naproti tomu, když myslíme, tak tu je a je tu takovym způsobem, že to naše myšlení se tim musí řídit, že to neni libovůle našeho myšlení, co to je trojúhelník. Když jednou pochopíme, co to je trojúhelník, tak už to nemůžeme nikdy změnit. A nejenom my. Nýbrž když někdo jednou pochopí, co to je trojúhelník, a to byl zřejmě Thálés, tak od té doby trojúhelník je stále to, jak to myslel ten Thálés. V tomto světě není nic neměnného, jedině intencionální předměty, ale ty nejsou v tomto světě. Ty jsou v nějakém světě ideálních obrazců, ve světě intencionálních předmětů. Co to je za svět? Že, tak já jsem udělal, co jsem moh, abych vás přesvědčil, že tady šlo o epochální vynález, a zároveň jsem vod začátku [?] navazoval, že ten epochální vynález měl některé vady. A dneska jsme
v situaci – tomu se řiká postmoderna ve filosofii, také, mimo jiné, že, – v situaci, kdy celá logika, a to znamená celá ta pojmovost řeckého typu, se považuje za něco: nó to je pro tu vědu, tak ta … ta si s tim může takhle hrát, ale – vlastně – vono je to všechno jinak. Je to otázka kultury, kulturních tradic, tedy je to otázka “někdo myslí tak, někdo myslí jinak, každej si to může myslet …, každej má svou pravdu, pravd je nekonečné množství, nemá cenu se starat vo pravdu a tak dále, to všechno, tohleto, to znáte
z těch diskusí, keré tady také u nás probíhají a které daleko prudčeji a jaksi zásadněji probíhaly, zejména v posledních dvaceti, pětadvaceti letech, také na západě; obecně se tomu řiká postmoderna, že, postmoderní myšlení, asi víte, že – jednak jistě budete vědět, že spousta lidí je strašně alergická, když se řekne toto slovo, jiní zase nadšeně si to berou za svou vlajku, ten termín je ojediněle doložitelný na začátku století, ve dvacátých letech už u řady myslitelů, ale nikdy to nebylo chápáno
v tom smyslu, jako se to stalo teprve v těch kruzích amerických architektů, že, tam to slovo dostalo novou šávu a přeneslo se to na jiné obory. To není jediná věc. Zajímavé je - jenom na to upozornim, nezůstanu u toho dlouho - slovo kýč původně označovalo takový jakýsi obrázky, kerý se … takový pohledy jakoby, že, a nemělo eště ten takový peiorativní nádech, bylo to jakési označení, že, a postupně to bralo další … a byl to vlastně také termín z oboru malířství, zhotovování obrázků. To se stává, že některé termíny se objevují tam, kde vlastně se neví, jak k tomu dojde, prostě ňákej umělec má nápad, tady v tom případě to byl architekt, s tim přišel, pár lidí začalo o tom hovořit, stalo se to
v malém kroužku takovým soukromým termínem - víte, jestli znáte Shawa a Pygmaliona, tak tam, jak se vychloubá …

[konec první strany kazety]

… že má jakési zvláštnosti, že. V naší rodině se stalo – ale … u někoho sme to slyšeli a pak jsme se tomu tak řehtali, že pak se to stalo takovym domácim okřídlenym úslovim, které mnoho lidí už přivedlo do trapné situace, protože - nějaký takový ty učitelský typy - protože nás hned začali opravovat. Kdosi to řek a my jsme si navykli, u nás v rodině, že řikáme, jak se řiká “vzal za svý”, tak my řikáme “vzal za jeho”, jo, … : “To si zkus a vemeš za jeho!” A to víte, když je nějakej učitelskej typ nablízku, tak vás vopraví. A v tu ránu celá rodina … huronskej řev a smějeme se jak blbý, jo, tak.. Tak to je takovádle špecialita. Tak bylo pár architektů, kerý užívali slova ‘postmoderna’. A teď se to teprva – dodatečně se to rozšířilo, jednak nejdřív mezi architekty – a většinou už nevěděli ani jak je to, ty – proč to vlastně bylo. To byla dělala jenom ta malá skupinka. A pak se to rozšířilo jinam a pak se toho chopili filosofové, respektive, abych se omluvil, sofisté západní Evropy, a to zejména ve Francii a v Itálii, že. Ti nejslavnější sofisté, a skutečně vysoké úrovně, takže když řikám sofisté, je v tom ta peiorativní stránka, že, to není filosofie. Ale na druhé straně, leccos není filosofie. Nietzsche, Kierkegaard taky není filosofie a – čili to ještě nemusí nic znamenat, že to není filosofie, to jenom je upřesnění, že, ale ta sofistika spočívá v tom, že tam ’ksi chybí jedna věc: Aby to byla filosofie, tak nechybí tomu nic. Úroveň, intelektuální hlubokost, nesmíte v tom vidět něco, že to je povrchní. V žádném případě. Stačí se začíst do Derridy a ihned vidíte, že to je vysokofrekvenční záležitost. Co tomu chybí, aby to mohla být filosofie, je, že – filosofie je definována od samého začátku, teda téměř od samého začátku, to jest od Pythágory prý, tím, že to je láska moudrosti, a přitom u Platóna, kde je nejstarší literární doklad toho, pač tamto je jenom legenda, že Pythágoras to takhle řikal, že, z Pythágory se nezachovaly žádné spisy, tak nejstarší literární doklad je z Platóna, a to na třech místech a nejdůležitější je Symposion a tam je vyložena tahleta koncepce na Erótovi, o kterém ta žena znalá božských věcí, to jest theoložka, nikoli věštkyně, jak už se tam můžete dočíst – chybně, věštkyně, jak je známo, vyluzuje všelijaké pazvuky a kněží, kerý sou po ruce, ti je interpretují do lidské řeči, že, věštkyně v Delfách seděly na tý trojnožce, nadechovaly se tech par a v omámení vyluzovaly ňáký zvuky, že, no a ty byly pak interpretovány, asi jako dyž rozpářete ptáka nebo ňáký zvíře a stanete se ptakopravci a ty … tak prostě – fakticky tadyty věštkyně fungovaly jako ten rozpáranej pták. Bylo potřeba to interpretovat. Tomu nikdo nerozuměl. Že, teprva … takže věštkyně je něco jiného než kněžka. Kněžka je inteligentní žena znalá božských věcí, to jest theoložka, že. A tato theoložka, kterou si vymyslel Platón, není žádný doklad, že by žena toho jména někdy existovala, čili je to vymyšleno, nejspíš, ale dobře vymyšleno, tak ta, údajně – Sókratés tam vzpomíná, když byl on mlád, tak že ho tahleta kněžka, mantinejská kněžka, že ho uváděla do filosofie – to takhle přesně tam není, ale je z toho jasné, že to je uvádění do filosofie, čili zajímavé na tom je, že theoložka uvádí mladého Sókrata do filosofie a tato theoložka, žena znalá božských věcí, což se tam přímo říká, znalá božských věcí, mu říkala, že Erós není žádný bůh, že to je daimón, mocný daimón, že, a tahleta mantinejská žena, Diothyma, ta tam řiká, že podobně jako není ten Erós – a Erós je daimón, nikoli daimonion, prosim, jo, daimón, to je bytost. Tam se mluví o tom, čí je syn, že, a tak a za jakých okolností byl počat – v opilosti obou rodičů a – a tak dále, tak – že tohleto, to-tœ-tœ velmi zajímavé, păč ona o něm potom povídá, že to je první filosof, jo, tak tahleta žena říká: “Podobně jako se chybně řiká, že to je bůh, ale neni to člověk, je to něco mezi člověkem a bohem, tak podobně on neni moudrý – promiňte – neni krásný, i když se to o něm řiká, víte, že cupido, to – to – tenkrát ideál krásy, že jo, taková ta baculatost, takže v renesanci se všecky ty cupidové kreslili takový boubelatý a měli ten lučík v ruce, že, stříleli, stříleli na lidi, velmi potměšile, takže neni krásný, ale po kráse nanejvýš touží. A teď je tam nádhernej přechod: “A protože moudrost je jedna z nejkrásnějších věcí,” protože po všem krásném (to tam teď doplňuji) ten Erós touží, nadevšechno touží po všem krásném, a moudrost je jedna z nejkrásnějších věcí, “je Erós první filosof.” Jo, to je nádherný takový argument, jo, on není sám krásný, po kráse touží a jedna z nejkrásnějších věcí je moudrost, takže touží zejména po moudrosti, a proto je první filosof, pač toužit po moudrosti, to je filosŇfein [filosofein].

No a teď – to nejdůležitější, to přijde, že když čtete dál ten výklad Sókratův. Tohle nejdřív Sókratés vzpomíná, co mu řekla Diothyma, když on byl mlád. Smysl toho je, že – to psal Platón už po smrti Sókratově a jak víte, Sókratés byl odsouzen k smrti proto, že neuznával státní bohy, neuznával státní náboženství, že, a vymejšlel si bohy nový. To byl jeden argument, druhej argument byl, že kazil děti – teda mládež. Oba argumenty tady jsou. Když byl Sókratés mladý, tak ho jako dítě zkazila Diothyma, pač mu řekla, že Erós neni žádný bůh, a za to teď je chudák ten Sókratés odsouzen, když mu to řekla žena znalá božských věcí, že, to je krásná, krásná struktura. A za druhé mu to řekla žena, která něco zná, a ti, co ho odsoudili, ti přece [?]…celé to působení Sókratovo spočívalo v tom, že chodil od jednoho občana k druhému a ukazoval, že se sice domnívají, že něco vědí, ale že vlastně ve skutečnosti nic nevědí. Takže ho odsoudili neznalci. On byl odsouzen neznalci za něco, co měl od znalce. No to je, uznáte, to je skutečně dramatická záležitost první třídy, co si tam vymyslel. Proto ta Diothyma tam má důležitou roli, ale potom – Sókratés to řiká, totéž, co mu řekla ta žena, řiká ve filosofickým hávu. Je to všechno promyšlenější a má to konsekvence, dovádí to do důsledků, a tam najednou najdete, že užívá dvou sloves, Platón už to píše, užívá dvou sloves jako rovnocenných: totiž filosŇfein a filalťqein [filalétchein]. To znamená, že to je nejstarší literární doklad tohoto pojetí, které je údajně ještě starší, že zároveň moudrost a pravdu ztotožňuje, že filosofie není jenom láska
k moudrosti, ale je to láska k pravdě a to je to, co chybí sofistům, jo, takže ta koncepce Platónova, vlastně už Sókratova předtim, je, že filosofie není věda, pač věda má za to, že něco ví. Sókratés ví, že nikdo nic neví a jenom někteří lidé se domnívají, že něco ví, zatímco nic nevědí, nic pořádného, že, a on je o to moudřejší, aby vyhověl Delfám, kerý řekly, že není nikdo moudřejší než Sókratés, o to je moudřejší, že on taky nic neví, sice, jako ty druhý, ale aspoň si nemyslí, že něco ví. Čili to je to vědoucí nevědomí Sókratovo. Takže filosofie je na stráži na dvě fronty: proti těm, který si myslej, že něco vědí: to sou vědci, jo, všimněte si, jak vědci sou nafoukaný, jak si myslej, že všecko vědí. Že, stačí, že jim šáhnete na atómeček, jo, fysikům, šáhnete na atómeček a řeknete: ‘A vodkuď vy víte, že atom vodíku je naprosto stejnej jako všechny vostatní? Co jestli sou mezi nima rozdíly, jako sou rozdíly mezi tváří – tvářema lidí? Jo, všechny maj nos mezi vočima, ale každej trochu jinak, ten každej nos je trošku jinej. Někdo má bambulatej, někdo má dlouhej, někdo krátkej, někdo má jako knoflik, jo, však má nos. A nejsou mezi atomama taky takovýdle rozdíly? Vodkaď víte, že nejsou?’ Načež voni se pobouřej a řeknou: ‘Todleto si může vymyslet jenom ňákej blbej filosof, jo, ale voni to nevědí, jim to jenom vyhovuje, protože dycky počítaj s tisícema a miliónama atomů, tak udělaj jenom takovej ten průměrnej atom, to, co dělaj sociologové s lidma. Jo, to je vše. V kolika lidech letech průměrně umíraj, že, ale voni nám neřeknou, že ten průměr neni – nebo teda v tech atomech – že ten průměr eště vůbec neznamená, že nemůže se někdo dožít sta let nebo že nemůže umřít jako mimino. Jsou rozdíly. Ten průměr nemůže vypovídat nic než statistickou záležitost, statistickej údaj, ale nemůže vám vyložit nic o jednotlivém – a my víme, že v té přírodě, kterou známe, nejsou dvě lípy na světě úplně stejné, na jedné lípě nejsou dva listy úplně stejné, a tak dále. Proč by zrovna atomy měly bejt jako vejce vejci podobný? Že, myslim atomy jednoho prvku a jednoho izotopu, že. Proč by všecky atomy vodíku měly bejt úplně stejný? Na tom se to ukáže, že v tu ránu teda se vzbouřej a tim se zařaděj mezi nefilosofy. Ale filosof si musí tuto otázku klást, a nebo když už ji někdo klade, tak si ji nechat dojít. Tak to je jedna fronta: ty, který si myslej, že všechno vědí, păč spočítali průměr, a tak to znamená – všecky sou stejný, a pak sou ty druhý, kerý sice počítají s těma rozdílama a sou strašně chytrý a nedomnívaj se, že by měli pravdu, nýbrž řikaj, že žádná pravda není. Každej má ňákou, každej … každej si může vymyslet, jakou chce. Takže těm sofistům chybí ta oddanost pravdě a těm vědcům zase vědomí, že jí nemaj, tu pravdu. A filosofie je uprostřed a hájí se na dvě strany a ne jenom sebe, ale tu pravdu zejména, že, filosof nade vše miluje pravdu a zároveň ví, že ji nemá. Ale je vždycky připraven se otevřít té pravdě a nechat se vážit tou pravdou. To je strašně důležitá věc. Prostě neuzavírat se kvůli jednoduchosti, neřikat, že to je takhle, poăč nám to funguje, matematicky to takhle krásně de, takhle to funguje. Vono to může bejt jinak, že, geometrie eukleidovská bezvadně fungovala strašně dlouho a dneska se ukazuje, že ve vesmíru neplatí, v tom velkém vesmíru neplatí.

Takže tím jsme si objasnili ten rozdíl, že, a teď ještě zpátky k tomu dialogu, to jest – respective
k té sérii monologů, ten – ta Hostina, SumpŇsion [Symposion], tam dochází k tomu – eště – vodpuste, ‚ se musim malinko vrátit: ‚ si ta věc, že člověk musí respektovat pravdu, kerou nemá a musí ji respektovat jako něco velmi skutečného, vůči čemu však je v posici toho druhého, toho, kdo musí naslouchat a ne, kdo rozhoduje, už tohleto naznačuje, že ta řecká tradice pojmovosti není tak zcela vedle, a zejména není vedle celá, že neni zcela jednoznačná, jednolitá, že tam jsou jakési záchvěvy, takové momenty rozpoznání, že něco tou pojmovostí uchopit nelze. Takže – to je dál a potom se to vrací a nejrůznější myslitelé na to poukazují. Jako jeden z prvních na to poukázal myslitel velký, patřící k velkým, těm největším takřka, nebo hned po nich, to je Plotinos, že, to je obnovitel platonismu a zároveň myslitel, který platonismus zvláštním způsobem deformoval, protože ho spojoval s jakýmisi náladami mýtickými. Bylo to v době dost už po Aristotelovi, v době, které říkáme helénistická, na rozdíl od té doby helénské, že, od toho klasického helénství, najednou dochází
k jakémusi úpadku, kdy ta filosofie vlastně se začíná vytrácet, protože je kombinována s nefilosofií. A to je právě bod, který je velmi důležitý, păč si musíme uvědomit, že kdyby nebylo křesanů a jejich naléhavé potřeby se ubránit proti těm novým vlnám těch orientálních mýtů, které si už osvojily trošku tu filosofičnost, jakoby, zvenku, že, keré také jsou nazývány, že to jsou už filosofické mýty, že, lépe pseudofilosofické mýty, že, păč filosofický mýtus, to je kulatý čtverec, že. Tak. A ta gnose byla velmi nebezpečná, nebylo to jediné, co ohrožovalo křesanství, ale bylo to to největší nebezpečí, že, gnóze proniká do – i v Novém zákoně máme stopy gnóze, i u apoštola Pavla. To je potřeba vědět, že proti tomu se prostě ta tradice křesanského myšlení musela bránit. A teď se stalo, že prostě, když se potřebujete bránit, potřebujete zbraně a potřebujete zbraně pokud možno lepší, než má ten, proti komu se bráníte. No a Plotinos byl platonik, a tak bylo nejlépe se opřít o Platóna. Ale znát ho lépe a interpretovat ho daleko hlouběji, než to dělal Plotinos sám. Takže křesané si použili Platóna, aby se ubránili proti zejména tomu takovému jednomu proudu novoplatonismu, a tim zapadli do té řecké filosofie, pač považovali Platóna za – vysloveně někteří ještě církevní otcové říkali, že to je křesanský filosof před Kristem, nějaký – něco jako filosofický prorok, že. A skutečně tedy, jisté podobnosti by se našly, někteří je uvádějí – to nás nemusí zajímat, důležité je, že tady křesané potřebovali se o něco opřít a že se museli opřít – nic jiného neuměli – museli se opřít o toho Platóna. Platón nebyl ve skutečnosti žádný prorok, křesanský nebo předkřesanský, to nebyl žádný myslitel evangelia, to byl filosof, řecký filosof. Tady dochází k tomu – k té spolupráci myšlení řeckého a myšlení izraelského, poněvadž Ježíš je Izraelec a je zakotven v té izraelské tradici a není nalomen tim helénismem, jako třeba apoštol Pavel, že, čili křesanství to obojí sloučilo, ale tím, že se opřelo o Platóna, tak ho zachránilo. A nejenom Platóna, ale zachránilo filosofii. Ten Platón už se rozplýval
v tom novoplatónství a rozplýval se v těch mýtech, a tak kdyby nebylo křesanství, tak my bychom dneska četli toho Platóna asi jako čteme – já nevim – Buddhu nebo jako čteme Nagardžúnu nebo něco takového, to jest z dálky, z distance, ale vono je to úplně jinak: my dnes jsme těmi dědici toho kuchhandlu, jo, toho kompromisu, těch dvou tradic. Celá Evropa je vlastně postavena na tomto kompromisu. Čili my to nemůžeme jen tak odepsat, něco se za ty dva a půl tisíce let stalo, ono to začínalo už tím předkřesanstvím, že, ten helénismus, měl vliv na Židy a Židové se snažili ovlivnit ten řecký svět tím, že přeložili své vlastní texty, posvátné texty, přeložili do řečtiny, že, to z obou stran byla velká iniciativa, velká afinita, my jsme dědici těchto tradic, této podvojné tradice, kerá už není jenom jako olej a voda, že to nemůžete smísit, akorát to udělá bublinky nějaké, nýbrž ono vzniklo něco nového. A my jsme v této situaci, kdy najednou končí ta nosnost té řecké pojmovosti. Proto tolik o tom mluvíme. Ta nosnost končí i v přírodních vědách, všude tam, kde dochází k novým objevům a
k novým theoriím a tak dál, tak jsou potíže dokonce i s logikou (Víte, že fysika musí třeba sáhnout
k tomu, že řiká, že světlo někdy je jako vlna, někdy se chová jako korpuskule, jako částice, a teď je těžko říct, kdy jak, a není ani jedno ani druhé nebo je vobojí – to je proti logice. A docházejí
k takovým formulacím, které připomínají ty formulace koncilní, jo, když se usnesli církevní otcové na tom, že prostě platí to a to a von je to vlastně logickej nesmysl. Ale má to dobrý smysl v tom, že voni tím chtěli jaksi naznačit, že se ta filosofie, řecká, tak docela nehodí k té interpretaci evangelia. Takže my jsme dneska v době, kdy ta řecká filosofie je otřesena, a my se můžeme zabývat jenom některými
z nich, že, třeba se mluví o konci filosofie a myslí se tim – teda u Heideggera se tim myslí konec metafysiky. Metafysika je výmysl řecký, i když slovo metafysika je mnohem pozdější, ale jeden spis Aristotelův tak byl nazván, že, a byl to jenom knihovnický název, ale potom byl interpretován velmi filosoficky, takže metafysika skutečně znamená, zatímco – ono to znamená mnoho, že, ale je to to, co je nadpřirozené. To se pak – metafysika je – tŚ fÚsika [ta fysika] – to jsou fysické věci, že, metafysika – to je to, co je za fysickými věcmi, a teď ještě navíc, aby to bylo jasné, tak se to interpretovalo jako ‘nad’, což je chyba, păč to by muselo bejt v řečtině ŘperfÚsika, nikoli metafÚsika, mšta je za, v posloupnosti, nicméně i tak, že to je to, co je za světem, kterej se proměňuje. A tedy – to je to, co se nemění, to je ten věčnej svět idejí, třeba, keré sou – eště se to interpretuje theologicky – keré sou v Boží hlavě, takže tady je vedle sebe jednak lidský rozum a jednak Boží rozum, intellectus humanus / intellectus divinus, že, a my nemáme jako lidé možnost poznávat božské myšlení přímo, ale můžeme je poznávat po lidsku, částečně, tím, že se díváme na přírodu, to jest na stvoření, a tam z toho můžeme rozpoznávat, jaké byly myšlenky Boží, když stvořil věci, jak jsou, že, a to potom trvá velice dlouho, dokonce ještě nᚠKomenský mluví o přírodě jako jedné z trojí knihy – že jsou tři knihy, v kterých musíme číst, a jedna z nich je kniha přírody. To je nikoli nesmyslné a všimněte si, že lidé, kteří nemají o filosofii páru, že někdy cítí potřebu se vyjadřovat způsobem, který, když dobře známe dějiny filosofie, tak ihned se vám objeví. Představte si, jak dneska často politikové, a nejenom politikové, také novináři a všichni ti, keří ničemu nerozuměj, tak kerý řikají: ‘…ale to je o něčem jiném!’ a mluvěj třeba o straně nebo … vo čem je strana nebo vo čem je demokracie? A my to cítíme jako jakýsi balvan na jazyce. Ale vono to není jenom balvan na jazyce. To není jenom zaškobrtnutí. To není jenom rétorická chyba. To je přesvědčení, že věci nejsou jenom to co jsou, ale že jsou o něčem, že k něčemu dalšímu se vztahujou. A to není na základě ideologie, na základě nějakého filosofického předporozumění. Ne, ono jim to tak opravdu vypadá. Ono se něco stane, ale vono to není jenom to, co se stalo, nýbrž ono to o něčem vypovídá, k něčemu to odkazuje, a proto voni řikaj, že to je o něčem. Takový úkaz není nic jen co se samo ukáže, ale eště to poukazuje k něčemu dalšímu. No a tohle je vlastně takový přežitek té představy té metafysičnosti, že, že věci nejsou jenom fÚsij [fysis] a že je tady jakési meta-fÚsij [meta-fysis], ve světle kterého se to teprva ukazuje jako smysluplné nebo nesmyslné, že, a teď tohleto končí a teď přicházejí lidé a řikají, že to všechno tohleto je předsudek, že to je jakýsi relikt starých dob, a navrhují, místo toho přesného myšlení, navrhují takový liberální postup: ‘a si to každej řiká, jak chce, a si to myslí, jak chce, každej má svůj ňákej způsob, svůj slovník, každej má ňákou svou hatmatilku, tak a si … když chtěj architekti si mluvit vo postmoderně, tak my můžeme mluvit vo postmoderně úplně v jiném smyslu, a taky vo všem jinym, je to všechno otázka režimu řeči’, jak rád řiká Bělohradský, že. A co to je? Režim řeči? Poukaz k řeči? Že vlastně nejde o to, co to znamená, k čemu se to odchází odnáší, nýbrž že ono to samo má cosi – je to takový samosvorný, dává to smysl jenom samo sobě, k ničemu dalšímu se to neodnáší, čili tady vidíte – ten spor je o tom, jestli věci jsou jenom to, co jsou, jako například systém řeči, režim řeči je to, co je, a každej má ňákej, a nebo jestli se to ještě k něčemu odnáší. Toto je základní věc. A teď otázka je, k čemu se to odnáší. A ta tradice vždycky říkala, že to, k čemu se to odnáší, je neměnné, že je dáno, že je pevné, že to je ta věčná pravda, že to jsou ty věčné ideje, že, a tím pádem vlastně to, co se mění, nemá ten nejvlastnější význam, nejvlastnější smysl. Smysl má to, co se nemění, co je mrtvý. To je ta kuriosita, že prostě křesanům nevadilo, tak velkým theologům, jako třeba TomᚠAkvinský, nevadilo převzít tu myšlenku Aristotelovu, že Bůh je mrtvý, že Bůh nemá se životem co dělat, že Bůh je nehybný, že, to je neuvěřitelná věc. Neuvěřitelná věc pro filosofa, ale neuvěřitelná věc zejména pro křesany, že, Bůh je přece Bůh jednající! Jak může být Bůh jednající, když ho označíme za nehybného hybatele? Čili tady teď vidíte, že to pojmově někam ta řecká tradice tlačila, že zároveň bylo spousta kritiků, že, Pascal udělal jednu velkou věc, že řikal: ‘Tohle všechno, to jsou bohové – nebo: to je bůh – filosofů a s tim já nehodlám nic mít. To není Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. A co to znamená poukaz na Abrahama? Protože to je Bůh dějin, Bůh dějů, Bůh, který sám se děje, Bůh, který vede svůj lid, který nejenom někde trčí a ten lid k němu jde, jaksi je váben něčím, nějakým tím finis, nějakým tšloj, že to – tak to je u Aristotela, že – že všechno, co se děje, se děje proto, že to není dokonalé a spěje to k dokonalosti a ve chvíli, kdy se to té dokonalosti domůže, tak se to zastaví, pač není důvodu, aby se to hejbalo dál, když je to dokonalé. Takže tady teď vidíte, že ta filosofie tam všude za tim je, že my to musíme vyčistit a že kašlat na to si může leckdo dovolit, ale kdo to nemůže si dovolit, to je theolog. Ten holt to musí znát. Nesmí se dopouštět takových těch podbízivých a takových vyhovujících formulací, které jsou lidem běžné a voni to chtěj znova a znova slyšet, tak pak jste zbyteční, že, když chcete vyhovovat svejm ovečkám ve sborech, tak jste zbyteční. Vy tam jste proto, abyste uplatnili to, co jste se naučili, to jest vědecky – pokud – ne vědecky, odborně, přesně, precisně myslet, a teď vést ty lidi, aby nedělali aspoň ty nejhroznější omyly, aby je pořád nedávali dál, voni v nich vychovávaj svý děti a ty omyly stále … vy budete mít děti v nedělní škole, třeba, vy musíte tlačit timto směrem. Toto je naprosto nezbytná věc, protože jinak vás ta nová vlna – i když nebude věčná, to bude pár let trvat – ta nová vlna religiosity vás smete a zdánlivě budou přežívat jenom ty, kerý se na ní svezou jako ňákym tim – na ňákym tom prkýnku, že, ale vy musíte proti proudu, proti téhleté – proti tomu přílivu té – té – takové ubohé, druhořadé religiosity, která nestojí za nic, neni ani kvalitní, pač to už prostě v evropských podmínkách nejde, mÚqoj [mytchos] už nemůžeme vzkřísit. To už jsem říkal minule: mýtus už nikdy nebude tou záplavou, v které se dá žít, to jsou jenom ty kaluže, kde můžete nanejvýš umřít, když tam upadnete v opilém stavu. Ale žít se tam nedá. Tak to je ten důvod, proč musíme dávat pozor na ty pojmy. A na ty pojmy si musíme dávat pozor také proto, že máme samozřejmý, nekontrolovaný, nebrzděný sklon dělat to, co ta má dcera půldruhého roku stará, totiž všecko si to nějak škatulkovat a teď si takhle zaškatulkovat také Hospodina. Teď je ten problém, tedy, proč theologie neni věda o Bohu. A nemůže být. O Bohu žádná věda není možná. Takže theologie je prostě něco jinak, musí [myslí?] se … to neni to, co myslel Aristoteles. Theologie je disciplína, která převážně se orientuje na interpretaci Písma, ale to by bylo málo, protože potom by se ničím zvl᚝ nelišila od vědy, která interpretuje třeba Gilgameše. A teď – co s tim? Já to nebudu teď řešit, to je … Samozřejmě, ty laciné odpovědi, že Gilgameš je nějaká tvorba nějakýho lidu někde a tak dál, složilo se to a dalo se to teď dohromady, máme to skoro celý, i když né vždycky ze stejné doby a v různých jazycích, kdežto Bible, to je Slovo Boží, to je jenom formule. Ale Bible je – a to znova zdůrazňuju – Bible je – když přesně musíte myslet, že jo – Bible je špalek papíru potištěnej. To neni Slovo Boží. Slovem Božím se musí teprve stávat, respektive skrze to vytištěné (a eště navíc je to překlad, že, proto se také učíte originální jazyky), Slovo Boží se stává teď, živě, ne že bylo někdy řečeno a my si o tom budem jenom vypravovat. To by nám houby pomohlo. Slovo Boží se stává teď. A čtení Bible, to je jakási duševní příprava na to, abyste se cítili oslovení. Že, a to se může stát, že budete oslovení, a taky se to nemusí stát. To je právě to, že Duch kam chce, vane. A jestliže i sama Bible řiká, že byla celá řada králů, celá dlouhá doba, o které Písmo řiká, že ‘byla vzácná v těch letech řeč Hospodinova’, tak něco takového se může stát i tady. Ne že tady máme Slovo Boží. Máme tady záznam o tom, jak se stalo Slovo Boží v minulosti. Tento záznam je neocenitelnou pomocí
k tomu, aby se stalo nám – aby se nám stalo Boží slovo dnes. Ale jedině tak, že skutečně to slovo přijde, jako nové, ne že tady už je. To je zase – tahle představa je metafysická, že se něco už stalo a od té doby to tady je; naopak, co se stalo, tak už tady neni. My na to můžeme vzpomínat, ale to, co se stalo, nám nikdy dnes nemůže pomoct. Dnes nám může pomoct jen to, co se stává dnes. A to všechno, i když nám to může připadat velmi problematické, to všechno musíte pochopit, protože v tech dlouho tradovanejch formulích je spousta nesmyslů, spousta předsudků, které jsou nikoli původu ježíšovského (evangelijního) ani původu starozákonního, ale jsou původu řeckého a my to musíme rozlišovat. A to jinak rozlišovat nemůžeme, než právě když budeme přesně dbát na typ pojmovosti,
s kterým se pracuje. Theologie bez pojmů není možná, ale zároveň správná, dobrá theologie není možná s tou pojmovostí řeckou. A až dosud musela s tou pojmovostí pracovat, proto Souček o tom řiká, že se theologie neobejde bez ohýbání a lámání té řecké pojmovosti, jenomže to jsou jenom takové … takové dost neblahé formy, ohýbat a lámat je … když nefunguje televize nebo nefunguje vam počítač nebo já nevim co a eště tam něco vohnete a zlomíte a myslíte si … kopnete do televizoru a vono to náhodou najednou začne hrát – to neni ta nejlepší metoda. Nejlepší metoda je vědět, kde je chyba a vopravit ji, řádně. A to je to, co dneska filosofové i theologové ruku v ruce musej dělat. Takže tim dnes končíme.

20. 3. 1997

Tak první zpráva pro vás: Pokud někdo z vás bude v Praze nebo se vrátí ke konci příštího týdne, tak v pátek čtvrtého, to jest příští. Popříští. Nebo po... - popříští. V pátek čtvrtého tady bude, v této místnosti, skupina asi padesáti holandských študentů filosofie z téže fakulty, z které tady budou Holanďani na tom malym symposiu starozákonnim, Deurloo a tak dál, a poněvadž tam prostě zřejmě mají takovej nedostatek komunikace, asi, jako u nás bejvá zvykem, tak oni přes Freie Universität, to je ta druhá universita v Amsterdamu, prostě mě nechali požádat, jestli bych něco pro ně ... takže tady budou a budete-li tady, nebudete mít nic lepšího, tak doporučuju, abyste se přišli podívat, pokud tady ... tedy je to čtvrtého března v 10 hodin tady, v této místnosti, a vo čem se bude mluvit, neni docela jasný, teda vyvěšený, Kranát vyvěsil, že to bude má přednáška, voni chtěj něco vode mě slyšet, ale co, to mně řeknou až na tom místě, až se sejdem. Chtěj něco vo Chartě, ale taky chtěj něco vo českejch dějinách myšlenkovejch a tak, čili to prej eště se budou ptát, takže to se uvidí, co to bude. Ale bylo by dobré, ne kvůli té přednášce, nýbrž kvůli tomu, s nima navázat styk. Tradiční kontakty jsou s theology, s theologickou fakultou, že, to už je takových třicet let, víc než třicet let. Ale ku podivu celá ta universita nějak vo tom ani moc neví, jak naše, tak jejich, takže voni prostě si sháněli kontakt na mě, aniž by věděli, že to je velmi jednoduché právě přes Deurloo a další. Takže tim pádem je to dobrá - my máme s fakultou - i jako universita - máme kontakty - s tou fakultou - ono tam je Universitejt of Amsterdam a pak je Freie Universitejt (doufám, že se to tak nějak řiká, že) a - tak my máme s tou Universitejt of Amsterdam - a s tou máme i jako universita, nejenom jako naše fakulta, jako universita máme určitej kontrakt spolupráce a v rámci této spolupráce voni sem teda také přijedou. Já sem se to dověděl tendle víkend. Takže taky organisujou asi jako my to děláme. Nejspíš to dělaj študenti. Takže abyste to věděli a bude to eště viset, kdybyste zapomněli jak.

Dneska, jak jsem sliboval, se dostaneme po těch komplikovaných cestách, kdy jsme si říkali, co to je pojmovost, pojmové myšlení, co to jsou pojmy a tak dál, se dostaneme k vlastnímu tématu theologie a to už sem řikal a vy si jistě pamatujete, že theologie, jak jsem pravil, jak jsem byl pravil, je vynález Řeků. A teď chci vám nejdřív ukázat, že všichni první filosofové byli zároveň první theologové, že, a pak - nechci to dělat velmi důkladně, ale budu vám tady něco ukazovat na těch prvních filosofiích. Předevšim - my si musíme uvědomit jednu věc, že když mluvíme o theologii, tak že to bylo možné pouze tam, kde už byla filosofie, jo, tedy jestliže jsme si řikali, že filosofie vlastně se zrodila jako dvojče a to druhé dvojče že je geometrie a že to velice ovlivnilo rozvoj toho filosofického myšlení, že ideálem filosofie bylo myslet všechno tak, jako geometr myslí trojúhelník, to znamená, že chtěli také Boha myslet tak přesně, jako je trojúhelník. Pač jinak, jak máme zkoumat trojúhelník? Nejdřív musíme přesně říct, co to je trojúhelník, a pak teprve můžem zkoumat jeho vlastnosti. A podobně chtěli přesně říct, co je Bůh, a pak zkoumat jeho vlastnosti. To je ten takový zvláštní geometrický způsob myšlení. V tomto smyslu právě, ale to už jsem zmiňoval, ten Aristoteles dospěl teda k tomu, že Boha interpretoval jako první nebo poslední příčinu, podle toho, vodkaď to počítáte, že, nebo jako nehybného hybatele - to je pojmové vymezení. A teď teprva nastává, když už máme vymezeno, co zkoumat, tak to začnem zkoumat, jo, a tím ovšem se stává, že bůh je pro nás takový předmět jako trojúhelník, a tedy my teď ten předmět máme před sebou, protože je to předmět, je to předmeteno před nás, my si to předmeteme před sebe, že, v tomto smyslu je to předmět, a teď to zkoumáme jakoby v laboratoři, že, rozumíte, tohleto bylo vlastní těm prvním filosofům. No a proto se nemohli spokojit s těmi bohy homérskými nebo hesiodovskými nebo toho běžného lidového náboženství a chtěli si toho skutečného, pravého Boha, ne lidma blbě vymyšlenýho, ale skutečného Boha, si chtěli definovat. No a v tomto smyslu skutečně první filosof, Thálés, je zároveň první geometr, připisujeme mu Tháletovu větu, a je to také první theolog, nebo prohlásil - máme z něho málo zlomků a ještě ty zlomky jsou takového druhu, že vlastně nemůžeme vůbec z toho rozpoznat, jak to je filosof. My jenom věříme těm dalším, že ho považovali za filosofa, asi se nedochovaly některé věci, které dokazují, že to je filosof, ale co se dochovalo, to vám mohu a doporučuju vaší pozornosti, až budete študovat Störiga ke zkoušce, tak si vemte k tomu zlomky presokratických myslitelů, to je tahleta malá knížečka, a tam ještě nemusíte číst všecko, že, tam jde jenom vo ty základní první filosofy, je dobré si to důkladně přečíst, je toho maloučko u každého, tak tam máte, jenom předvedu toho Tháleta - tak tam třeba o Tháletovi se praví: “Thálés myslil, že magnetovec má duši, jelikož hýbá železem” (myslí se železnými pilinami). Magnetovec je, víte, magnetová hora a tak dále, je to
v Homérovi taky, magnetovec je minerál, kde hlavní součástí je železo, ale zvláštnost tohoto minerálu je, že je zmagnetisován. Pravděpodobně je to z dob, kdy magnetické pole země bylo daleko širší a kdy magma se orientovalo určitým způsobem tak, že z toho zbyl jakýsi magnetismus, přírodní, přirozený. No, co to je za filosofa, který říká, že magnetovec má duši, jelikož hýbe železem? Že, to nevypadá na filosofa. Nebo když řekl - jenom - “Pamfyla praví, že Thálés,” to je z Diogena, “že Thálés první vepsal do kruhu pravoúhlý trojúhelník a obětoval vola.” [J - posluchači] Jo, jednak tam to nadšení, rozumíte, já bych chtěl, vy se smějete, ale dovedete si představit - to se řiká vo taky svatym Václavovi, že poslal ty voly, že posílal, a že vod tý doby, že jak sme je přestali posílat, že to je chyba - ale dovedete si představit - takovej vůl není laciná záležitost, že, prostě obětovat vola za to, že přídete na Tháletovu větu. Jo, to - to je jakási posedlost tou pravdou, tou geometrií, tim poznáváním, že, to je - je to cosi, co je hodno obdivu. Ale zase: ten geometr nemá s filosofií co dělat, že, nebo z Prokla a podobně, geometrie, Thálés prý první zjistil a vyřkl, že u každého rovnoramenného trojúhelníka jsou úhly při základně rovny a po starém způsobu nazval rovné úhly podobnými. Teda v tom překladu to vypadá divně, ale prostě první začal hovořit o rovnoramenném trojúhelníku, de facto, že, co to je, dost pojmově vymezil. A Thálés, jenž první přišel, jestli přišel, do Egypta, ale asi ne první, přinesl do Řecka tuto vědu, to jest geometrii, mnohé v ní sám nalezl a počátky mnohého ukázal svým následovníkům. Zase geometr. Proč se považuje za filosofa? To s tim Egyptem tam neni tak, v Egyptě se nenaučil geometrii, tam žádnou neměli. Ke geometrii je zase potřeba pojmů a pojmovosti a kdo nemá ty pojmy, tak nemůže mít geometrii, má jenom jisté poučky, jisté návody, jak něco sestrojit, ale to neni eště geometrie. Geometrie musí pracovat pomocí pojmů. Čili to je ta novinka, řecká. Ne že ta geometrie pochází z Egypta. Tam uměli jenom takové věci jako s těmi třemi provazy, že, jak sem vám to řikal. No nebo jinak se řiká: “Přihodilo se, že za bitvy mezi médským králem Aliatem a perským králem Kyaxarem (bylo to 28. května 585 př. Kr.), najednou stal se den nocí. Tuto přeměnu dne předpověděl Iónům [?] Thálés Milétský. Jako lhůtu stanovil ten rok, v kterém se vskutku stala ona změna.” Čili on nevěděl přesně, kdy to bude, který den, jak dneska to umíme, dokonce přesně víme,
v kterých minutách to bude zakryto jak, ale věděl tedy, jak to bude, protože se to dověděl vod Egypanů. Tam to totiž několik tisíc let, nejenom stovky, ale tisíce let to sledovali, takže našli, že se to opakuje po jakési době a tak přibližně ten rok, to tak eště oni odhadli. A von se to od nich dověděl, možná že je podplatil, že mu to prozradili jako státní tajemství, a přivez tuto zprávu do [z] Egypta a rok před tim zatměním předpověděl zatmění. No ale - co to má s filosofií co dělat? Tady Rezek uspořádal jakési filosofické mecheche tady u Fišera u filosofické fakulty k výročí, x-tému výročí vzniku filosofie, a ten vznik filosofie svázal s tím zatměním. Mně to připadalo takové trochu pofidérní, když filosof svazuje filosofii se zatměním, že, to je na pováženou - napomáhá všelijakým neznabohům a neznafilosofům, kteří potom budou řikat, že ve filosofii teprva došlo k tomu věku temna, v kterém dodneska žijeme. Ale vopravdu to s filosofií nemá co dělat. To je astronomie. No a astronomie v Babylóně byla dosti, dosti na vysoké úrovni. To nebylo pojmové, čili to nebyla astronomie ve smyslu vědy. To byly jisté astro-logické znalosti, že, které byly provázeny ještě různými nevědeckými a mytickými a mytologickými atd. představami. Tedy že Thálés byl filosof, to vlastně
z toho, co zbylo, nemůžeme vlastně dost dobře dovodit. My jenom věříme všem těm dalším, o kterých už můžeme dovodit - tam poznáváme, že to jsou filosofové, věříme jim, že to nedělali povrchně, že to nedělali nějakym nedomyšlenym způsobem, že asi opravdu ten Thálés opravdu někde na začátku té filosofie stojí. Naproti tomu ale, jestliže už vememe v úvahu, že myslel pojmově, že to byl filosof, no tak pak je úplně evidentní, že když řekl, že všude je plno bohů, tak že to není ňákej jenom tak žvást, ale že to myslel filosoficky, a tedy theologicky. Že.

U těch dalších je to daleko eště jasnější, tak třeba druhý zmiňovaný, také iónský filosof, Anaximandros, pravil ... no no no! ... jo: “Nesčíslné oblohy prohlásil Anaximandros za bohy.” To je
z Alethia. Nesčíslné oblohy prohlásil Anaximandros za bohy. Jak tomu rozumět? Inu, filosof tohoto typu - Anaximandros je skutečně velký filosof - když o něm málo víme, tak jenom tak i to málo, co víme, ukazuje, že to byl hluboký myslitel. Všichni ti filosofové si užívali toho slova bůh a naplňovali toto slovo jiným obsahem. Oni odmítali ten obsah, narativní obsah, jaký se najde u Homéra a Hesioda, a teď chtěli toho Boha pojmout nějakym filosofickym způsobem, takže tady například vidíme, že to je “nesčíslné oblohy”. Těžko můžeme zvážit, co se tim všechno myslelo, dneska už bychom řekli, že to jsou nesčíslné ty miliardy galaxií třeba, že, to by byly ty nesčíslné oblohy. Nebo nesčí... - pokud obloha je jenom vázána na zemi, čili nesčíslné planety, čili každá má svou oblohu. Nebo nesčíslné hvězdy a každá má svou oblohu. Jak to myslel tehdy, o galaxiích asi nic nevěděl, ale my bychom to tak dneska chápali, že. A to jsou bohové, čili jaksi bohové jsou ztotožňováni, a to neni zcela proti té tradici, řecké, která ztotožňovala určité planety s olympskými bohy. To je známá věc, tak ... a totéž dělali potom v Římě, tak, že jenom přejmenovali ta božstva, řecká, a jaksi ... a měli to tak …čili Mars, že, Mars, to je latinský název, latinské jméno, římské jméno toho boha války a tak podobně. To zároveň je ztotožněno s hvězdou, tehdy se to mělo za hvězdu, my dneska víme, že je to pouhá planeta, ale tedy tohleto, ta představa, že bohy si musíme chápat, musíme myslet, musíme myslet ne tak, jako že támhle někdo se změní v bejka a unese Európu, nýbrž že to jsou ty velké oblohy nad námi, že, tady vidíte ten pokus toho filosofa myslet toho boha opravdu na veliké úrovni, nikoliv takovym tim žabomyšim způsobem, jak si to lidi běžně představují.

A podobně to de dál. Anaximenés, který, jak víte, to je menší už myslitel. To je tak něco jako Thálés, proti tomu Anaximandrovi je to skutečně o dva stupně nejméně níž, tak ten si dovolí Boha ztotožnit s Arché. A řiká … zase sem to … jo: “Anaximenés prohlásil vzduch za počátek jsoucen, nebo z něho vše vzniká, do něho se zase všechno rozkládá.” To je analogické jako u Anaxágora u Anaxágory, ale Anaxágoras odmítá ztotožňovat Arché s tak příliš přízemní věcí jako voda nebo vzduch a řiká, že to je apeiron, že to je neomezené a neurčité - a aoriston. Tady se vrací Anaximenés opět ke vzduchu, důležité je, že voda Tháletova a vzduch Anaximenův a apeiron samozřejmě také, že jsou oživené. Arché je oživená. Proto nesmíme řikat u Empedokla, že jde o živly, jak bývá zvykem. U Tháleta voda je živel. U Hérakleita oheň je živel. U Anaximena vzduch je živel. Ale tytéž názvy, voda, vzduch, oheň a přidaná je země - proč je přidaná? Protože žádný filosof zemi nemoh považovat za dostatečně čistou, protože to byla bohyně. Země byla Gea, že, čili proto jako arché, jako cosi oživeného, to nemohlo být ztotožněno se zemí. Ale když po Parmenidovi arché je usmrcena, arché je zavražděna, zbavena života, stává se pouhým elementem, prvkem, stoice‹on [stoicheion], že, no tak potom tedy je možno mluvit o elementech, ale nikoli o živlech, to už jsou - to jsou - elementy jsou zbaveny života, že, to jsou elementy, prvky, stoicheia. A proto také, mimochodem, já nevim, jestli už sem to tady řikal, když čtete apoštola Pavla a jeho varování před filosofií podle prvků světa, tak tam jsou v koiné, v tom řeckém originále je … stoi… já teď nevim přesně, celé vám to neřeknu, ale jsou to stoice‹a toŕ kŇsmou, to nejsou Ľrcai, čili uvažte jednu důležitou věc, apoštol Pavel nevaruje před filosofií podle archai, ale varuje před filosofií podle prvků, podle stoicheií. A nikdy, já jsem nečetl, že by nějaký theolog se zamyslel nad tim, že to varování může mít co dělat s tim, že ta stoicheia jsou mrtvá, cosi mrtvého. Když Nietzsche řiká, že nihilismus má původ ve starém Řecku a že jenom zjevný se stal díky křesanství, zásluhou křesanství, tak pravděpodobně měl na mysli taky to usmrcení Boha - “vy jste ho zabili”, usmrcení Boha právě tím, že je zbavena života arché. Čili Bůh jako arché - proti tomu apoštol Pavel nic neřiká, on mluví jenom proti Bohu jako stoicheion, že, čili filosofie, která pracuje s mrtvými prvky, před tou apoštol Pavel varuje. Je to má poněkud experimentální interpretace. Zajímavé je, že theologové tomu nevěnujou nikdy pozornost, že, jednak je tam - tam varuje před dvojí filosofií: jednak filosofií podle tradice, a to zas otázka je podle jaké tradice, rozumí se řecké. Samozřejmě nebude varovat - podle tradice židovské, čili podle tradice řecké, a pak je tam filosofie podle prvků světa, že, ta Empedoklova nauka o čtyřech, jak se řiká špatně, živlech, tj. čtyřech elementech, ta se velice rozšířila a víte, že přetrvala celý středověk a eště do novověku přišla, než se chemie stala - než se teda z alchymie stala chemie a než se začlo rozlišovat stále víc a víc prvků, tak to velice překonalo všechno, přičemž zároveň Empedoklés si uvědomoval, že ty prvky jsou mrtvé, a proto potřeboval nějaké činitele, nějaké aktivní činitele, nějaké faktory, že, to je od facere - dělati, čili to je jenom překlad, faktor je činitel, potřeboval nějaké faktory, kterým moh svěřit uvádění těch prvků do pohybu, a to je láska a svár podle Empedokla. A potom všichni další filosofové měli problém, kde najít zdroj pohybu. A já už jsem o tom tady říkal, že u Platóna třeba je dvojí zdroj pohybu. Jednak je to, podle Thymaia teda, samozřejmě, podle Platóna - tam je dycky problém, že Platón v první osobě své učení vlastně napsal jenom v dopisech, kdežto všechno vkládal jinak do úst někomu, Sókratovi nebo někomu jinému, že, v tomhle případě Thymaiovi, to je z toho dialogu Thymaios, kde vlastně Thymaios celé to vykládá sám, no a tam je tedy v tomto platónském pojetí svěřeném Thymaiovi je dvojí zdroj pohybu: jednak je to ten Demiurg, to jest božský řemeslník, který stvoří nejdříve bohy a svět bohů a potom nechá ty bohy, aby stvořili lidi a lidský svět. Čili podle Platóna všichni bohové jsou stvořeni tim prastvořitelem, a to je jakýsi božský řemeslník, a proto se také jmenuje DhmioÚrgoj [Démiúrgos], že, tam je to œrgon [ergon], dílo je v tom obsaženo, a tento demiurg je bytost. Čili je tam zdroj pohybu, protože na začátku je bytost. V jistém slova … bychom, i když to tak neříká, Platón, tak bychom mohli říct, že u Platóna v této thymaiovské versi jsou vlastně tři archai: jedna arché je naprosto nehybná, to jsou věčné ideje, že, svět věčných idejí; pak je druhá arché, a to je Demiurg, to je bytost, to je mÚqoj [mythos], to také vytýká Platónovi Aristoteles, že to nepatří do filosofie, mluvit o nějakém Demiurgovi. To neni přece filosofie. To je … čili: jakmile je to bytost, tak Aristoteles je proti. Bytost musíme vysvětlovat z nebytostí, a ne nebytosti a vůbec svět vysvětlovat bytostí. To je to, co má na mysli Aristoteles, když kritisuje Platóna. Proto se také daleko víc hodil Platón křesanům jako základ filosofie, protože ten mluvil o Demiurgovi, to se poměrně snadno pokřtilo, trošku se to pocákalo svěcenou vodou, a už jste tady měli Hospodina, že, takže dobře rozumět Aristotelovi, to byla práce jak na kostele tak říkajíc, když ten TomᚠAkvinský z něho udělal, chtěl udělat, křesanského myslitele. Aristoteles je daleko modernější než všichni ostatní myslitelé, ale v žádném případě se nehodí pro křesanskou theologii víc než Platón. Je potřeba ho daleko víc lámat a ohýbat, než se muselo dělat s tim - s tim Platónem. Čili Aristoteles byl takový vědec předevšim, kterej nechtěl uznat, že by někde na začátku měla být nějaká bytost. A proto také, když mluví o Bohu, tak ho chce mluvit a chce ho myslet a chce o něm vypovídat ne jako o bytosti, nýbrž pomocí termínů, které s bytostí, s personou, s personalitou, nemají nic společného. On vyjde z té teorie, falešné teorie řecké, která dosud nás zavaluje, totiž z té kausality, teorie kausality, že, a teď čeká, že každý následek má svou příčinu, ale ta příčina je následkem zase další příčiny a takhle to jde pořád dál, ale nejde to do nekonečna, na začátku je ta první nebo poslední příčina, a to je Bůh, jo, rozumíte, Bůh je příčina všeho dalšího. Je to trošku problematické, protože jak může mít jedna příčina tak mnoho následků, různých, to je absurdita sama o sobě, čili už tohleto je problematické, ale zejména z Boha je udělaná příčina. A ještě hůř to dopadá teda s tim, že Bůh je ten nehybný hybatel, který všechno uvádí do pohybu. Jak může někdo, kdo se nehejbe, něčim hejbat? [podtržení - P. Ř.] Samozřejmě v pozadí je právě to, co jsme si před chvilkou přečtli z toho Tháleta, ten magnetovec, že jo, ten magnetovec tady je a vůbec se nehejbe. Ale já tam sypu železné piliny a von je přitahuje. Jo, tohle je vzor, podle kterého si Aristoteles představoval smysl pohybu. Pohyb v tomto světě je dokladem toho, že svět je nedokonalý, že není takový, jaký má být, a všechno, co není takové, jaké má být a není na tom místě, na kterém má být, se pohybuje k tomu místu. Jo, ve chvíli, kdy dospěje do toho místa, tak se zastaví. Ideálem je tedy zastavit se, ale až na konci, až - až tam, kde je to správné. Pak se to zastaví. A to je v pozadí zase křesanského pojetí toho, jak to bude vypadat po posledním soudu, jak to máme u apoštola Pavla, kde budeme vidět tváří v tvář, budem zpívat hosanna bez času,
v jednom momentě, a budeme se koukat a nic se nebude dít. Tam už nebude času a nebo budoucnosti - není tedy v co doufat a není tedy čemu věřit, pač to se týká budoucnosti, pač tam bude skvělá Boží přítomnost, hotovo, konec, nebude se nic dít. Jo, ale to je řecký Bůh, to je prosim řecký způsob myšlení. A naproti tomu máme toho, já už jsem to tady zdůrazňoval, máme tady toho křesanského myslitele přibližně současného s Augustinem, který vlastně první formuluje teorii nekonečného pokroku, nekonečného, který nekončí ani o posledním dni, ani v království nebeským, nýbrž tady to teprva všecko začne pořádně, tady je to jen takový kolotání, kerý ještě pořádně neni vycválaný, neni to - ale teprva ten vlastní a rrrychlej a prrrudkej vývoj k stále dokonalejšímu a dokonalejšímu, ten nastane teprve po posledním soudu, že, a toto je Řehoř z Nyssy. Těch Řehořů byla celá řada, musíme tedy dodávat: ne jakejkoli Řehoř, nýbrž Řehoř z Nyssy. Dva jsou slavní, Řehoř Naziánský a Řehoř Nyssenský, ale jde o Řehoře z Nyssy, že, a tady vidíte, a to je dobře izraelské, zatímco helénistické, řecké, je představovat si, že to všecko skončí a už to všechno bude dokonalé. Myšlenka dokonalosti je řecká a věc cizí celému Starému zákonu, že.

Tak. A teď tedy se vrátíme zase k tomu, jak pracovali ti filosofové na myšlence Boha, že, tak - dalším, jo - jsem řikal, že ten Anaximenés řikal, že vzduch je Bohem, to znamená arché, přímo arché je Bůh, kdežto u Tháleta těch bohů je mnoho a arché je jenom jedna. Takže arché je to, z čeho se rodí i bohové a do čeho se zase bohové vrací, eventuelně. To tam neříká, že, je otázka, zda by neřikal něco jako Platón, ten nechá toho Thymaia vykládat, že sice ti bohové, o kterých mluví, byli stvořeni původně tim Demiurgem, ale že pak jsou věční a že ta pouta, která je drží pohromadě, aby byli věční, jsou daleko silnější než pouta samotné arché, že, tedy podle Platóna bohové vznikli, ti první bohové vznikli tím, že je stvořil Demiurg, kdežto ti další už se rodili, takže - ti další v každém případě, a možná proto, že vznikli, tak i ti první bohové s výjimkou Demiurga, což jest jakýsi prabožský, předbožský řemeslník, mají fysis, protože jen ten, kdo se narodí, vyroste a pak zemře. Takže u bohů se udělá výjimka, že nezemřou, ale naroděj se a vyrostou. Když se ZeÚj jako nejmladší z olympských bohů narodil, že, tak ho maminka zachránila tim, že tatínkovi dala sežrat v jakýsi zvířecí kůži kus kamene a von to nepoznal, păč byl pouhý bůh, a ZeÚj vyrůstal - jako malej klučina - vyrůstal na vzdáleném ostrově, aby tatínek vo tom nevěděl, a teprve když byl velkej, tak přišel, tatínka rozpáral, to je - to je jako vo babičce a vlkovi, a vyndal všechny ty svý sourozence, kerý všecky byli starší samozřejmě, păč už byli dávno sežraný, a tatínek ovšem zustal naživu, păč je nesmrtelnej, že, tak mu to ňák pot… se mu to zašilo do rána, podobně jako Prométheovi každej den orel vyklovával játra a ty mu zas dorostly, păč byl nesmrtelnej, a zas neni možný bejt nesmrtelnej bez jater, zřejmě, takže mu do dycky dorostlo. No, musíte si uvědomit, že i mythos má jakousi logiku, takovou divnou, vám připadá směšná, ale my se musíme naučit jí rozumět, že, tam jsou jisté jakési smysluplné souvislosti, ovšem úplně jiné, než jsme zvyklí sledovat v logice, že, takže proto to vypadá směšně, ale ono to má svou logiku, že, jakousi, nepojmovou. No a tedy rozdíl mezi těmi filosofy hned na začátku byl, že někteří si představovali, že bohové vznikají z arché, a jiní přímo bohy ztotožňovali s arché, že, první, kdo ztotožnil boha s arché, je právě ten Anaximenés. Ale je t... jak řikám, jak ten Thálés, tak ten Anaximenés zřejmě byli takoví filosofové druhého řádu, by na začátku, narozdíl od toho Anaximandra, že, jsou důvody, a to je - to bych odešel od tématu, kdybych vykládal, proč ten Anaximandr byl daleko hlubším myslitelem.

No a pak máme samozřejmě další - já nevim, jestli to má smysl - měli byste se na to podívat sami - všechno to uvádět, Pythágoras například za božské považoval číslo, že, ale to je jenom božské, ne že by bylo nějaké číslo samo bůh, jo, čili tam jsou jisté takové odchylnosti, Alkmáion třeba, který patřil k Pythágorejcům, pokládal nebeská tělesa za bohy, ježto mají duši, to je pěknej argument, păč nejdřív by mě musel přesvědčit, že teda nebeské těleso má duši, že, ale prostě s těmi dušemi, jak jste viděli u Tháleta u toho magnetovce, se zacházelo dosti volně. Tak - no, takhle bychom mohli jít dál, a ovšem velmi důležitý učitel je Xenofánés. A Xenofánés je zase vlastně jakýsi předchůdce Aristotelův v této věci. Xenofánés je především velký kritik, řiká se o něm, že Xenofánés první výrazně odmítl antropomorfismus náboženský. Já vám přečtu to místo, které se toho týká. Tedy myslím několik [citátů], jeden z Herodiána, ze Sexta, z Klémenta - tak nejdřív z toho Herodiána: “Vždy přece u Homéra se nejprve učili všichni.” To není ale důvod, proč považovat Homéra za dokonalého. Každej musí někde začít. No a když nemá kováře, de ke kováříčkovi, tedy šel k Homérovi: Všichni museli ňák začít u toho Homéra. No ale jenom tam nezůstávat, prosím vás, to je smysl toho, jo, “Vším [?] vždy přece u Homéra se přece nejprve učili všichni!” A teď, aby byla ta kritičnost u toho, “Všechno to - ” tedy z jiného zlomku, ze Sexta, “Všechno to Bohu v básních svých Homér a Hesiod přiřkli, všechno to, cokoli se zdá u lidí být hříchem a hanbou, krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe.”
V tomhletom pak pokračuje také Platón, můžete si přečíst, jak kritisuje, na několika místech kritisuje Homéra, jakej je to škandál, že tam se navzájem bohové podvádějí, že, a ten Platón je takovej trošku - mně to připomíná ty - takové ty všelijak nábožné Korinany a nebo vůbec Řeky, všelijak nábožné Řeky, že, sice voni měli svý bohy, ale co kdyby na nějakýho zapomněli, a tak si tam jakejsi po straně aspoň udělali oltáříček pro neznámého boha, jo, to je skutečně kuriózní záležitost, jo, každý kmen měl nějaké své bohy, ale Řekové vymysleli takovoudle - takovoudle pozoruhodnost, že postavili pro jistotu, jo, aby náhodou na něco se nezapomnělo, tak neznámému bohu, že, a něco takového z takové jakési opatrnosti - tam zjistíme u Platóna, že řiká: “Sou to škandály, co dělá nebo co Homér nechá dělat bohy, to prostě v žádném případě se nesmí malejm dětem vykládat,” a proto tam stanoví theology jako státní cenzory, který dohlížejí na tvorbu mýtů, a Platón byl osvícenec, on si nemyslel, že mýty sou vod bohů, to si vymejšleli lidi, ale vymejšleli si to takový lepší lidi, takoví poetové, básníci, že, no, kteří vytvářejí ty … No a tak stát musí dohlížet na ty básníky, jak vytvářejí ty mýty, aby vytvářeli správný mýty a nevytvářeli nesprávný. A potom musí dohlížet na ty báby, kerý to řikají dětem, jo, jako pohádky, aby jim řikaly správný pohádky a neřikaly nesprávný, a tak na to sou tam státní censoři, a to jsou qeolŇgoi. To je v Ústavě, v Politoji, že, a zajímavé je, že ten Platón s takovou určitou nejistotou řiká: “Tak nesmí se to těm lidem řikat. Nesmí se to řikat, i kdyby to bylo pravda. No ale kdyby to náhodou bylo pravda, a pravda se vobčas ňák říct musí, tak aby to sdělení té informace, to jest zasvěcení do tohoto hnusného tajemství, že ti bohové pášou takový věci, že tohleto by se zachovávalo jenom tak, že ten, kdo by se to měl dovědět, by musel dát ňáký velikánský oběti a zaplatit obrovskej peníz”, aby si to nemoh každej dovolit, že, byla by to jakási výsada těch nejbohatších. Teda po pravdě řečeno, neni to špatnej nápad, že zblbnout ty nejbohatší, aby dávali velký prachy na takový blbiny, nebylo by to špatný ani dnes. Păč většinou ty nejbohatší nejsou chytrý všemi směry, nýbrž vždycky jenom jednim a tim druhym je můžete lehko zblbnout. Jo, tedy možná že by to nebylo špatné, na ňáký ty bohulibý činy z nich čerpat další a další … a je to … ale Platón to asi takhle nemyslel, takhle podvodnicky, Platón to pravděpodobně myslel tak, že opravdu to tajemství by mělo být zachováno a že proto, že je to pravda, by se to muselo ale ňák řikat, víte, je to zajímavá věc, když je to pravda, tak se to ňák řikat musí, aspoň ňáká malá skupinka lidí si to musí předávat, že, jenom se to utajuje před tou masou perditionis, ale většina lidí vo tom nesmí vědět a -jenom pár lidí, a pak teda jenom pod tim to “nesmí se to řikat, i kdyby to byla pravda - veřejně”, ale ňák se to zachovat musí, a tedy řiká se to jenom za velkejch obětí, aby si to nemoh každej dovolit. Je to dost zvláštní, mně to připomíná trošku tu opatrnost těch Řeků, který si pro jistotu postavili někde malinkej oltáříček - to je nenapadlo, že třeba ten neznámej bůh by moh bejt ten jedinej nejdůležitější nebo ten jedinej pravej, že, voni mu tam něco malinkýho … aby se nezlobil, že, a vono to mohlo, eventuelně mohlo ho značně rožčílit, že, toho boha, představte si, že ty všecky bohové, to je jedinej výmysl lidskej, že, a ten jedinej neznámej bůh by byl ten pravej, takhle jim to řikal právě apoštol Pavel. A voni řikali: “Nó tak … přídeme příště,” když jim pak řikal něco blíž, že, “Poslechneme si tě příště.” Jako tak daleko zas nešli, aby se lekli, že všecky jejich bohové jsou vlastně k ničemu a že jedinej ten pravej je k něčemu a že voni mu tam dali takovej malinkej někde tam do rohu, eště nějaký vodpadky tam taky vedle, třeba koš na vodpadky, a tak tam dali takovej malej voltáříček, že.

Tak, ale takhle je to u Platóna, kerej si je jakoby nejistej, že, eventuelně by bylo možné, že i ty bohové sou takoví jako lidi, a proto si právě vymýšlí toho praboha, toho božského prařemeslníka nebo prabožského řemeslníka, protože ti bohové jsou už nižší kategorie, že, naproti tomu ten Xenofánés jde opačně. Ten od těch představ lidí jde k tomu dokonalému bohu, že, a nejdříve kritisuje to, jak si lidi bohy představují. Jo, tedy to jsme my, to “všechno to bohům v básních svých Homér a Hesiod přiřkli, všechno to, cokoli zdá se být hříchem a hanbou, krást i cizoložit a navzájem podvádět sebe.” Tahleta racionalistická, osvícenská kritika náboženství, a tedy náboženských představ, je charakteristická vod začátku tim, že nerozumí dobře logice mýtu, že, mÚqoj [mythos] je charakterisován, a to je výklad Mircey Eliada, je charakterisován orientací života i myšlení na archetypy a pravzory. A jestliže tedy ta představa převládla, že člověk je ohrožován budoucností, protože se může stát cokoliv a jediná záchrana - budoucnost je něco jako propast za našimi zády, kam se propadne každej, kterej včas neuteče, že, a my jsme na kraji té propasti každym dnem protože každym dnem je novej den, a to znamená, že propast pokročí vo kus dál k nám, že. Abychom se udrželi nad tou propastí, tak se musíme přichytit něčeho, co do té propasti nemůže spadnout, a to je to, co už se jednou stalo a nespadlo to tam. Tohle je logika mýtu, že, to znamená - to, co se jednou stalo, co udělal nějaký bůh nebo co udělal nějaký božský prapředek nebo co udělal heroj, že, a my víme, že to udělal, pač se vo tom vykládá, všichni to vědí, že, furt se to vomílá, vzpomíná se na to, víme, že to udělal, a dopadlo to dobře, to jest - on neskončil v té propasti nicoty.

[konec první strany kazety]

... právě proto je tam ta narrativita, protože nic nepomůže pojmovost, aby, když nám někdo řekne, co to je přesně pojmově trojúhelník, tak z toho vůbec nevyplývá, co máme teda dělat, že, leda s tim trojúhelníkem, ale co máme teda v životě dělat - no tak nám někdo řekne, co to je trojúhelník, no, jo, my - my musíme bejt posedlí tou filosofií nebo geometrií tak jako ten jeden filosof, kerej údajně prej, dyž to vymyslel, tak obětoval vola. Ale proč? K čemu vlastně my potřebujeme přesnej trojúhelník, když nám stačej ty - ty provazy - tři ku štyrem. Čili-no-pěkně-že-to-je-t-t-ta- tady vidíte ten rozdíl, že, no a - ti archaičtí lidé de facto celý svůj život zaměřovali na to, co se už jednou stalo. A co nejpečlivěji napodobovali právě to, co se už jednou stalo, v tom či onom případě. Když šli na lov, tak museli napodobovat Dianu, když … a tak dále, jo, teď si představte, že tady voni věděli ze zkušenosti, že sou lidi, kerý cizoložej, lidi, kerý se vražděj, kerý se podváděj - a nepropadnou se do propasti nicoty. No jediná možnost je, že tady jsou nějaké pravzory krádeže, loupení, že, zabíjení, zabíjení - to je trošku problém, protože bohové sou nesmrtelný, ale aspoň aby to vypadalo jako zabití, že jo, dyž polkne několik svejch dětí, no tak to je pokus vo zabití, že, i když tedy bezpomocné, protože když jsou to skutečně děti - i manželka byla bůh, že, bohyně, no tak nedá se nic dělat, děti jsou bůžata. No a to znamená, že i spolknout je - neni řešení, jak se ukázalo, že, ale je to jakýsi předobraz toho, co potom pášou lidi, že, a proto bylo nezbytné, aby bohové páchali ničemnosti, pr~že jinak by nebylo vysvětlení, jak je možné, že lidé, kteří pášou ničemnosti, že se nepropadnou do propasti nicoty, že, víte, at- ale filosofové, osvícenští filosofové, nemysleli tímto způsobem a začli se potřásat, natřásat nad tim mýtem, že prostě to je škandál, že ten … a Herakleitos dokonce doporučoval, že kdyby byl živej, eště, Heri- ten - Homér, tak že by bylo třeba ho veřejně mrskat, že, takhle mluvil vo klasikovi řecký mythologie. Takže tady vidíme tedy jisté nepochopení a totéž nepochopení vidíme pak v tom šestnáct - sedumnáct - vosumnáct - v tom období toho racionalismu, teda šestnáct a eště pa… sedumnáct a tak dál, toho racionalismu a osvícenství, že, ono to má cosi positivního v sobě a má to i jisté důležité dějinné následky a tak dál, ale je v tom určitá naivita rozumu. To není rozum rozumný, to je rozum naivní, si představovat, že jenom z blbosti ty lidi si vyprávěli takový škandální historie o bozích. To mělo hlubokou logiku v jistém kontextu, že, a logiku nikoliv toho typu pojmového myšlení.

No a teď už k tomu antropomorfismu: “Než lidé myslí o bozích, že rodí se …” tak to je první věc, myslet vo bozích, že se rodí, že, taková bláhovost, že, “i lidské že mají šaty i hlas i postavu lidskou,” to je zlomek z Klémenta. Takže to zůstává jenom že se roděj a voblíkaj se, aby nechodili nahatý, a tak dále. Pak je tam: “Aitiópové svým bohům nos tupý a černou ple přiřkli. Thrákové svým oči modré a vlasy dávali rusé,” jo, jak bychom řekli - ta plavá bestie, že, Thrákové, to jsou ti seshora, ti ze severu, takže tady vidíte - a představují si každý ty bohy si - jistě znáte - “Černošský Pán Bůh”, že, tak tam je úplně jasné, jak s takovou samozřejmostí ti zotročení, zubožení američtí černoši, jak si tam představují Boha, Ježíše, ale také Boha Otce jako černého, jako černocha - to je ten jejich Bůh. Ti běloši? Pthe - to je - to je taková druhá rasa, tedy něco jako Babyloňani, Asyřani a tak dále, ale Bůh má rád nás černé! Černošský Pán Bůh - to je, doufám, že to znáte, to je skvělá knížka, legrační tedy, ale něco hlubokého v tom najdete. Čili máte tu - to - ten - a teď krajní je, to je - to se vždycky cituje: “Kdyby však voli a lvi a koně též dostali ruce a nebo uměli kreslit a vyrábět, tak jako lidé, koně by podobné koňům a voli podobné volům kreslili podoby bohů a právě taková těla jejich by robili, jakou i sami postavu mají.” Jo, tak to je - to je už naprosto přesný - přesná kritika antropomorfismu, kdy si všechno lidé představují podle sebe a myslí si, že taky Pán Bůh má postavu jako člověk a že má i fousy, poăč je to starý Bůh, dlouhý, už dlo-dlouho-dlouhověký, tak má ty fousy a prostě … a tak dále, jo, tyhlety představy, které jaksi můžeme chápat a které jsou jaksi nedržitelné takříkajíc, že, no a teď přicházejí filosofové, aby zesměšnili tento způsob náboženských představ, ale oni nepřicházejí proto, aby škrtli bohy. Oni si vymejšlejí bohy jiné, oni si vymejšlejí bohy po vzoru vymejšlení trojúhelníků, že, tady vidíte, jak - jak - a tedy, to hned vidíme u toho Anaxi… - u toho Xenofána, po tom všem, po té kritice říká - a to je zase ze Simplikia, ale také z Klémenta, ze Sexta, čili - jsou to přinejmenšim tři zdroje, tři vážené zdroje, z nichž se citují tyto zlomky, praví se: “Jeden jest Bůh mezi bohy a lidmi největší, který smrtelníkům ni tělem ni myslí podoben není. Celý on vidí, celý též myslí, celý též slyší” (to znamená nemá voči, nemá uši, nemá mozek, on celý vidí, celý myslí, celý slyší) “na témže místě stále on zůstává,” (nechodí sem tam, na témže místě stále on zůstává) “aniž se pohne,” pač to je nedůstojný, chodit, nejdůstojnější je dřepět, že, to je - to je ideál, dřepět a nehnout se, kdyžtak a mě nosej. Nijak mu nesluší, aby snad přecházel tam nebo onam. “Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.”Jo, tak tady vidíte ty zdroje těch představ, které maj křesani, že, a které zejména potom pře… todle převzal Aristoteles. A potom jako správný filosof tam řikal: “No ale já to neřikám proto, že bych byl moudrý, protože samozřejmě cituju už Sókrata,” ale neřikal to “já to nevim,” ale “chtěl bych, aby si to lidi pustili hlavou a aby nahlédli, že to přinejmenšim se pravdě přibližuje.” Tam je - z Plutarcha - je citát: “Nuže, a zdá se, že to, co pravím, se podobá pravdě.” To je na takového filosofa, který přichází s takovou tvrdou kritikou, - je to velmi sebekritický výrok, že, a - aspoň a se to zdá, a - asi to lidé nechají - nechají dojít, a - a to pustí hlavou. Nebo - a to je zase ze Stobaia: “Bozi neukázali vše zpočátku smrtelným lidem,” (mohli to ukázat, ale proč by to ukazovali?) “ti však (tj. lidé) hledati musí a časem naleznou lepší.” Jo, čili je to vůle bohů, že to všechno nezjevili najednou. Jen a se lidi snažej, a něco dělaj, a když se budou snažit, časem poznají lépe. Třeba i lépe, než já to řikám, jo, tak to vidíte tam - ten filosof, který nes?íz tisíciletí, takříkajíc, že, rozhodně kritisuje ty největší blbosti, ale připustí, že to taky bude asi v budoucnu třeba řikat lépe, než to řiká on sám. Tedy v tomto smyslu ten Xenofánés je strašně důležitý; zajímavé je, že tam jsou ještě jiné věci, že, třeba: “Xenofánés pravil, že jsou stejně bezbožní, kteří říkají, že bozi vznikli, jako ti, kdo říkají, že zemřeli, nebo v obojím případě se děje, že bozi nejsou.” To je argument, který dobře připomíná Parmenida, že, to, co jest, musí být jsoucí. A to znamená, že o tom nesmí platit, že to bylo nebo že to bude, păč když to bylo, tak to, co bylo, už neni. To je teď, co je. Čili nesmí být minulost, nesmí být budoucnost, je jenom hic et nunc, jenom teď, že, to je tahleta myšlenka, která z toho kouká. Tedy bezbožnost je v tom, že někdy bozi nejsou. Prostě bozi jsou, filosofové jsou přesvědčeni, že bozi jsou. Nebo Bůh je. Jaksi bozi nebo Bůh. Jenže není myslitelné, aby se rodili a nebo aby umírali. To by pak nebyli bozi. Jsou definováni jako nesmrtelní, že, nesmrtelní - věční. A teď navíc ještě to dojde tak daleko, že teda když věční a nesmrtelní, tak že stejně tak by moh říct: “Bůh nemůže včera řikat něco jinýho než dneska, poněvadž pak by to, co řikal včéra, už nebylo, ale Bůh přece musí řikat porád totéž, když je věčnej. Tak musí porád platit totéž. Čili zbaví toho Boha - atd. - to je ten způsob, kterej vede k tomu usmrcení Boha, že, a na jednu stranu se to může nám líbit, že, to je to “celý on vidí, celý on myslí, celý též slyší, aniž se pohne”, jak může někdo myslet, aniž by se mu hejbala myšlenka, ani - ale- aje- aje- a jak může slyšet, aniž by se mu hejbal bubínek a kovadlinka a kladívko, že, a - a tak dále, že, rozumíte, tady je něco na cestě, co usmrcuje Boha. Tvrdí to nadále, že Bůh slyší, ale bere mu to uši. Nadále to tvrdí, že vidí, ale bez očí. Vším hejbe, ale nemá čím hejbat. On sám se nehne. Tady vidíte, jak je to - jak je v proudu to zabíjení Boha, zbavování Boha života. No ale jinak je to zase osvícenské, je to racionalistické, že, Xenofánés zcela zavrhl věštění, to je z Cicerona, to je velmi pozdní, u Diogena Larétského máme, že Xenofánés praví, že Bůh celý vidí, celý slyší, avšak nedýchá, že, tady je zbaven dýchání, že, dokonce, výslovně, že tady … no já už vás nebudu tim dále krmit, podívejte se na to sami, je to doklad skutečně toho, že a už to tak Nietzsche myslel nebo nemyslel, tak že skutečně to zbavování Boha nebo bohů života je řecká záležitost a že tedy je tady na jednu stranu ta kritičnost myšlení, kterou musíme respektovat, kterou musíme uznávat, že, a ta sama kritičnost je sama ne dost kritická vůči sobě, păč zapomíná na to, že nemá smysl mluvit o Bohu, kerej se nehejbe. To pak neni žádnej Bůh. Čili toj- toj- to je ten - ten ideál toho trojúhelníku, myslet Boha jako trojúhelník, tak, že když ho přesně vydefinujem, tak pak máme několik set let na to, zkoumat jeho vlastnosti, že, tak tam je jakási chyba toho rozumu samotného. Takže my se nemůžeme uchylovat k tomu, abychom řekli: “Tohle dělaj filosofové, a proto teda žádná filosofie.” Né. Tohle dělaj filosofové, kerý nejsou dost filosofičtí a musíme tu filosofii vylepšit. Že. Čili ta filosofická theologie, filosofická theologie (!), který se potom ve středověku začalo řikat theologia naturalis, jo, přirozená theologie, o které eště, o kterou se zvedl velký zápas v době dialektické theologie, když vydal Brunner - Emil Brunner vydal knížku, do které se pak pustil Barth, což bylo v dané situaci, my to můžeme - tomu rozumět a tak dále, ale prostě měl pravdu Barth, měl pra- pravdu Brunner, tedy, že, že je něco takového jako přirozená theologie, a měl pravdu, ovšem daleko větší pravdu měl Barth, že, ale s touto přirozenou theologií že nemá křesanská theologie co společného. Že to musíme prostě odlišovat. Filosofická theologie je něco, na co nikdy křesani neměli navázat. Ale oni navázali. Filosofická theologie je dnes stále ještě zakázanou disciplínou, protože my neumíme filosoficky myslet Boha jinak, než že z něho děláme ten předmět, to znamená, že ho nadále umrtvujeme. My stále chceme myslet pomocí pojmů všechno tak, že děláme myšlenkové modely, kerý se nehejbou. Že, a děláme to i tam, kdy dobře víme, že se to - že je všecko v pohybu. Všimněte si, taxonomická jednotka je vlastně definice druhu nebo rodu nebo variety nebo poddruhu, podrodu a podobně, taxonomická jednotka je definice, kterou fakticky žádnej biolog nebere vážně, protože ví, že druhy vznikaji a že se rozrůzňují a že to, co je nejdřív jakousi variantou, místní, že se může vyvinout v samostatný druh. A přesto - ma’- si nedovedeme pomoci a stále mluvíme o taxonomickejch jednotkách. A tam, kde vznikaj skutečně
v poslední době nové druhy, to jest v takových - nejkrásnější doklad je v kaktusech, păč tim se tam nezabývají jenom botanici, ale také kaktusáři, ty to pěstujou a potřebujou mít v tom pořádek a ten pořádek je v tom takřka nemožný, protože tam třeba zjistěj, že jsou třeba lokality od sebe vzdálené, které když jejich exempláře - exempláře nějakých kaktusů na různých, vzdálených lokalitách, a kaktusy vždycky rostou jenom na omezených lokalitách, protože to jsou rostliny, které žijí na pomezí pouští, na pomezí toho, kde už nic neroste, že, kde tam spadne třeba jednou za tři roky trošku deště a ty kaktusy to musej přežít, že, takže skutečně jaksi to není porost, který by byl souvislý, prostě někde se to uchytne, někde se to neuchytne, ale jsou to takové malé lokality. A ty lokality mají odlišnosti, že, a odlišnosti někdy nápadné, takže to vypadá, jako že to je jiný druh. A aby se to vyzkoušelo, tak se vemou exempláře a zkřížej se, a ejhle, voni se křížej. A definice kruhu je, že se to nekříží. Kůň je druh a osel je druh, sice se to dá zkřížit, ale už dál nemaji rozplemeňování schopné potomstvo, že, a tedy to je jasné, že tam už se druh stal skutečným druhem. No a teď u tech kaktusů je to velký problem, tam se to velice liší, daleko víc než osel a kůň a kupodivu to má společné potomstvo. Kaktusáři samozřejmě jsou proti křížení, většina, jenom takový ty domácí a tak kaktusáři křížeji všecko se všim, teď je problém, jak to udržet, vůbec, když chcete mít velkou sbírku, tak [+ to] tam udržet, aby se vám to všechno nezkřížilo, abyste každej ten kaktus měl[i] ve zvláštním skleníčku. To sou ty problémy. Všichni biologové vědí neska už, že se druhy vyvíjejí, že vznikají nové druhy a že se rozrůzňují a … a tak dál, a přesto nedovedeme o tom mluvit jinak, než že tvoříme takzvané taxonomické jednotky - jak to vypadá právě dnes, a teprva pomocí těch taxonomickejch jednotek si vytváříme, jak to bylo asi před sto lety, jak to bylo před tisíci lety, jak to bylo před miliónem let. A my se dycky přesuneme do nějaké jiné doby, tak jako se embryolog přesune dycky do nějakého toho týdne a vyřiká, jak vypadá embryum - teda embryo - jak vypadá po prvním týdnu, po druhym týdnu a tak dále, a teď prostě dycky se přesune do té doby, a tam to je aktuální. Ale pojmout život psa, život kočky, život rostliny, život člověka jako celek prostě neumíme. My si dycky musíme udělat tuten průřez. Tedy toto je ta pojmovost s kerou my pracujem, my to neumíme jinak, a už víme, že to vlastně nefunguje. Už víme, že to je jenom jakoby umělé. My to všechno děláme jakoby. My to děláme tak jako film - dneska už je to všecko jinak, ale dokaď byly (t…p’ ty…t…ta…) byla jednotlivá políčka, tak každé políčko vlastně zachytí nehnulost toho okamžiku. A dyž to hodně za sebou - rychle - to promítáte, tak protože sme blbí a protože nejsme schopní rozpoznat ty jednotlivé obrázky, tak nám to splývá a vypadá to jako pohyb. Že, ale to je proto, že vůbec naše vidění je vlastně problematické, což sem minule řikal, že my vlastně nevidíme, nám se jenom zdá, že vidíme, nám se jenom zdá, že vidíme, prakticky to je docela ucházející, docela to stačí, ale fakticky je nejasné, co to vlastně se děje v té naší představě, že. Tedy tohleto všecko když víme, a že se můžeme teda - naše smysly jsou velice snadno oklamatelné, že voni podléhají klamu a že ten rozum jedině může z toho, z tech smyslových údajů, keré sou velmi problematické, z toho může vytáhnout, když je velmi kritický, vytáhne z toho, jak to asi vopravdu vypadá, že, tohleto všechno patří k tý výzbroji evropskýho člověka, my už víme o tom všem, a přesto neumíme myslet jinak. Pořád eště z toho děláme ty jednotlivé průřezy, ty jednotlivé okamžité situace, a teprva že je poskládáme do jakési série, tak nám to připadá, že jsme tim popsali, co se děje, a my jsme tim naprosto nic nepopsali. My jsme tim jenom popsali, jak to vypadá zvenčí. Ale jak to vlastně funguje, jsme tim nepostihli. Čili tadyhle to můžeme zase znova aplikovat na otázku Boha - prostě a dobře, my neumíme, my nemáme dneska po ruce žádnou myšlenkovou výbavu, žádnou pojmovost, žádné vhodné pojmy, které by nám dovolovaly myslet Boha; že, v takové té kuchyňské zbožnosti, že, samozřejmě to je možné, jenomže to nemůžeme považovat za dostatečný základ pro theologii a pro filosofii, že, to není dost vědecké. Čili my tu obecnou zbožnost, tu přirozenou zbožnost můžeme tolerovat, ale nemůžeme ji považovat za něco, co by mělo theologickou nebo filosofickou relevanci. A proto pro filosofii - jak to uděláte vy theologové, to je vaše věc, já jenom chci, abyste si tudletu situaci uvědomili, že, jak to uděláte vy theologové, je vaše věc a já vám to nebudu, samozřejmě nebudu nějakým způsobem napovídat, păč bych to nemoh udělat bez jakýchsi - v pozadí jakýchsi filosofických záměrů, každý by mě mohl podezírat, a právem, že, čili to nehodlám dělat, to je vaše věc, co z toho vyvodíte, ale pro filosofa, který si toto uvědomí, platí, že prostě si žádné filosofické obrazy Boha nesmí dělat a že tedy svym způsobem plní ten příkaz nevyslovovat a také nemyslet Boha, nevyslovovat jméno Boží a také nemyslet Boha. Zároveň ovšem platí, že jaksi bez Boha nelze ani myslet, ani žít, nelze být bez Boha na světě, a tedy vlastně veškeré naše myšlení musí být nějak zakotveno v Bohu. Jenomže nevíme přesně, co to je, to v Bohu, a nemůžeme to dost přesně říct, a když to chceme přesně říct, tak musíme mluvit o něčem jiném. Čili ten nᚠproblém je ten, že když chceme mluvit o Bohu, když chceme zvěstovat o Bohu, tak že musíme mluvit o něčem jiném. Po mém soudu je tohleto ten nejzákladnější positivní smysl té křesanské koncepce, že Ježíš je Syn Boží. To jest, když chceme mluvit o Bohu, musíme mluvit o Ježíši Kristu, păč Boha nikdo neviděl, jenom Ježíš nám vyložil, jenom Ježíš nám sdělil. To znamená, že my musíme mluvit o něm. A vo celé řadě dalších věcí samozřejmě, a jenom jak o tom mluvíme, tak z toho buď vyplývá, že správně mluvíme o Bohu nebo nesprávně. Ale nikdy to není možné kontrolovat na tom, že bychom všecko převedli na Boha. My prostě o Bohu nemužeme mluvit, protože jakýkoli model, myšlenkový, který si vytvoříme, a bez toho to nejde od té doby, co jsme opustili ty archaické doby a kdy jsme přestali žít a myslet v mýtu, my už neumíme jinak než myslet v pojmech, a se bráníme jak se bráníme, my můžeme jenom jít dolu, můžeme teda upadle žvanit, to je možné, ale to je něco podobného, jako když člověk - když jaksi dělá zhovadilosti, tak se nestane zvířetem, nýbrž něčim horšim než zvíře, že, tak člověk, který nemluví rozumně, začne žvanit, a to je horší, protože zvíře je němá tvář, to nežvaní. A žvanivé zvíře, to je něco horšího než zvíře. Že, čili buďto rozumně mluvit a nebo raději mlčet. A teď to znamená konkrétně, když jde řeč o Bohu, tak je dobré mlčet o Bohu, než řikat nesmysly. Ale to neznamená jaksi se v tom nimrat. […’ž]My musíme stále mluvit o něčem smysluplně tak, že zároveň vydáváme jakési svědectví, jakési nepřímé, nepředmětné svědectví o Bohu, že, tohleto ovšem v tom případě platí úplně stejně o pravdě, takže filosof nemusí ani, jako ti starý filosofové - ti prostě proti slovu “Bůh” neměli námitek. Dneska jsme v jiné situaci, samo slovo Bůh provokuje některé lidi - a nemá smysl je provokovat. Prostě - to je pohoršení na nepravém místě, když někoho chceme přichytit, že to je atheista třeba. To je nesmysl. Protože vždycky nejde vždycky jde o něco jiného než o Boha. Vždycky jde o něco jiného. A my přijmeme ten nesmyslný zápas, jestli je Bůh jsoucno nebo jestli to neni jsoucno. Přičemž je evidentní, že s největší pravděpodobností, ze všech možnejch vážnejch filosofickejch důvodů, o Bohu nemůžeme řikat, že jest. Ale to neznamená, že - že Bůh neni nic. To jenom vypadá, pro ty, kerý myslej, že všechno, co je skutečné, že musí být jsoucí. Že, to je prostě - my musíme tady vědět, že ten problém je někde hluboko a my se toho musíme nějakým způsobem zbavit, abychom prostě jenom citovali Bibli, Starý zákon, že řiká blázen v srdci svém …, že, a zapomněli, že tam ještě nešlo o pojmové modelování Boha. Takže to je ten důvod, proč musíme vědět, co děláme, když myslíme, a ten důvod, proč musíme vědět, že myslíme stále ještě řecky. Uvědomte si, že toto je důvod, proč někteří klasici, protestanští, prohlásili, já jsem to kdysi ocitoval, můžete si to eventuelně někdy najít, že je atheismus, kterej je křesanství bližší než takové zbožné žvanění.

Tedy co z toho vyplývá pro theologii, já upřímně - nevim, že, já si myslim, že je na tom něco, že tato fakulta se nemenuje, to už jsem říkal, theologická, nýbrž teologická, aby bylo výrazně celému světu řečeno, že teologie není věda o Bohu. Pač každá věda o Bohu je nutně protikřesanská, že. Ovšem každá věda je zpředmětňující. A to, o čem věda je, je vždycky nějaký předmět, nějaká věc. A Bůh neni věc, Bůh neni předmět. Ale ani člověk neni předmět, čili ani antropologie vlastně nemůže být jenom zpředmětňující. Păč člověk sice také předmět je, ale není jenom předmět. A totéž platí o všech živých bytostech a kdo ví, zda to neplatí také o předživých bytostech. Tady bych chtěl uvést jenom takový malý příklad - jeden z takových velkých, širokých, vnitřně ještě daleko rozrůzněných, do šířky rozrůzněných proudů nejnovějšího myšlení už od konce minulého století, zejména však
v tomto století, je personalismus. Personalisté se shodují v jedné věci: že persona, osoba, není věc. Já jsem našel - díval jsem se do - to teď bývá, teď je všechno uváděno do těch katalogů a do - na počítače, a tak jsem se díval, když jsem se díval na Sache třeba, Ding, Person, Personalismus a tak dále a zjistil jsem, čirou náhodou, že tam jakejsi je odkaz, i objednal jsem knihu, mělo to název Person und Sache - 1. díl, pak jsou ještě další 2. až 3. díl, ale ty vyšly až ‚ 24, kdežto Person und Sache 1. díl vyšel v roce 1902 nebo ‚ 04, nevim už přesně, hned na začátku století, autor je William Stern, a je kuriózní ne svou chytrostí, nic moc, ale je kuriózní tím, že je předchůdcem Teilharda de Chardin, který vlastně teprve před válkou, za války a po válce, umřel v roce ‚ 57, nemýlím-li se, nebo ‚ 55 a pak teprva, jesuita, který měl zakázáno publikovat filosofické a theologické texty a směl publikovat jenom vědecké, on byl antropolog, paleogeolog, paleozoolog a tak dál, prostě - a podílel se v Číně na vykopávkách sinantropa a měl zakázáno filosofické publikace, takže tu a tam ukládal nějakou myšlenku ve svých vědeckých pracích, keré směl publikovat, a teprva po jeho smrti začly jeho filosofické texty vycházet. On jich napsal strašnou spoustu, hlavně to psal jen tak pro přátele, ty si to jen tak mezi sebou přepisovali a vyměňovali takovym samizdatovym způsobem, a tak vyšlo asi čtrnáct nebo patnáct nebo kolik svazků, a tak se jaksi ukázalo, že - že - to je… No a tento muž přišel s tim, že - česky máme přeložený tři knížky, že, poprvní vyšla tak zvaná Lidská zoologická skupina, kerá se ovšem v češtině menuje jinak, menuje se Člověk a příroda nebo tak ňák - Místo člověka v přírodě, a ten původní název je Le groupe zoologique human - Lidská zoologická skupina. To skutečně vyšlo ještě za života Teilhardova, ale potom byl velmi, velmi tvrdě napomenut, že nic takového příště už nesmí bejt, takže Mensch und Kosmos, jak to Němci přeložili, respektive ten nᚠČlověk a vesmír, nebo jak se to menuje, to co vyšlo teď teprva někdy, tak to zas se menuje francouzsky - jak se to menuje? - “Fenomén člověka.” - Prosim? - “Fenomén člověka.” - Teď sem si vzpomenul, tam - myslim, že je adjektivum, Le fénomene human. Le fénomene human, což se dá přeložit: “Fenomén člověk” nebo “Člověk jako fenomén” nebo “Lidstvo jako fenomén” nebo “Lidský fenomén”, no dá se to různě přeložit, a to tedy mohlo vyjít až po jeho smrti, ale v té Lidské zoologické skupině hned na začátku tam vykládá věci, které jsou podobné tomu způsobu ožáň [?] těm prvním filosofům, těm presokratikům, že, a tam hned na začátku řiká, že v tomto světě, já to teď řeknu trošku jinak, než von to řiká, v tomto světě jsou jednak skrumáže, hromady, - to připomíná Herakleita! - a potom jsou ty skutečnosti, díky kterým vůbec nějaké skrumáže nebo hromady jsou možné, to jest to, co lze hromadit. Pochopitelně, to, co lze hromadit, může být zase nějaká hromada, ale nemůže to jít do nekonečna a porád samá hromada. Někde musí bejt něco, co se nejprve zhromadí a samo hromadou není, že, a to je celek. Tohleto už je téma daleko starší, že, a v našem století - to zdůrazňovali už v druhém století vitalisté - a v tomto století znovu se to - druhá vlna vitalismu, holismus, a - a tak dále tedy, celek, ale teď - ta celostnost se stala něčim takovym tak citovanym, že už to bylo zneostřeno, rozostřeno. A proto tam Teilhard neužívá jenom toho odkazu na celostnost, nýbrž mluví o sjednocenosti, o jednotě, že, a ty skutečnosti, které jsou sjednocené, to jsou ty takzvané přírodní jednoty nebo jednotky, unitées naturelles [?]. A tyhlety unitées naturelles [?] se odlišují od pouhých hromad, zase jak to řiká Herakleitos, že, tím, že jsou vnitřně sjednoceny. Aby bylo možno mluvit o tom vnitřním sjednocení a nejenom vnějšim přilepení nebo slepení, že, je to vnitřní sjednocenost, tak je potřeba nějakým způsobem thematisovat nitro, a to jsme si tady ukazovali, že to je vlastně vynález Leibnizův; do jisté míry také Teilhard navazuje na Leibnize, v tomto smyslu. A teď ty přirozené jednoty tvoří jakési přirozené hierarchické řady, že, a někde dole takovou přirozenou jednotkou je atom a další přirozenou jednotkou je molekula a další přirozenou jednotkou třeba proto… jak se tomu řiká? Proto… chohoho! Prokaryota. Prokaryota, to znamená jednobuněčné bez jader, pak jsou karyota - jednobuněčné
s jádrem, pak jsou vícebuněčné, pak jsou organismy vyšší a poslední, nejvyšší jednota, přirozená, je člověk. Další přirozená jednota už neni. To znamená - jednota společnosti neni přirozená jednota, že, tam skutečně to nejde víc. Nejde to vejš. Ale také samozřejmě to nejsou hvězdy nebo hvězdné soustavy a podobně. A to jsou přirozené jednotky nebo jednoty, že. A charakterem je - jejich, že maji nitro a vnějšek. Teď tady vidíte - zase to nenavazuje ne jenom na Leibnize, protože u Leibnize ten vnějšek je potlačen. Vnějšek všech monád je vlastně totožný. Monády se z vnějška nedají rozpoznat vod sebe. Nepoznáte monádu člověka vod monády slepejše. Nepoznáte, protože všecky monády jsou body, to znamená dokonalé koule o nulovém průměru, a vypadají všecky stejně. Ale nitrem se liší. Nitro je bohaté. Ačkoliv je to bod, tak nitro má ohromně bohaté. Tahleta myšlenka byla přejata a Hegel ji spravil tím, že tam připustil opět vnějšek jako ten, který známe, ne body, ale to, co vidíme, co slyšíme, co můžeme nahmatat, co můžeme analysovat, že, histologicky můžeme zkoumat, ale to je vnějšek, že, ale přitom zachoval nitro, takže musí zajistit té monádě přechod z vnitřka navenek a zpátky. To znamená - musí probudovat [probojovat] ty okna, o kterých Leibniz řiká, že monády oken nemají, že, a tohleto je ta novinka, s kerou přichází Hegel, a na to do jisté míry zase také, nejenom na Leibnize, ale na Hegela navazuje ten Teilhard, asi to od něj pořádně neví, já nevim, ale nikde ho nezmiňuje, păč asi by to bylo také velmi provokativní. Hegel je vynikající myslitel, který přišel na tohle. Jenomže tvrdil, že, a to už jsem tady možná řikal, tvrdil, že nitro a vnějšek - že jsou si přiměřené, to znamená - co není navenek, nebylo ani uvnitř. A teď přichází Kierkegaard a řiká: Omyl, nitro nikdy nemůže bejt úplně zvnějšněno, vždycky je v nitru víc, a také někdy méně, než je na vnějšku, že, a v této situaci tedy my jsme a teď je thematisována skutečnost, ke které neni přístup z vnějška, a proto která nemůže být zpředmětněna, nemůže být myšlenkově modelována jako předmět, a my tady stojíme před tou otázkou, jak se s tim vyrovnat. A teď ten personalismus tohleto zdůrazňuje, jenomže zdůrazňuje to pouze u člověka. A teď se ukazuje, že jak ten tady zmíněný William Stern, tak potom Teilhard, ale proto toho Sterna jsem uváděl, že v tom Person und Sache von řiká výslovně, že atom je Person. To je ta kuriosita. Atom je osoba, je osobnost! Jenomže velmi primitivní. A tomu řiká kritický personalismus, že, na začátku století, ještě před Francouzema. Takže my vidíme, že tady existuje skutečně takový proud myšlení, který eště pořád není dost integrován, není dost vyčištěn, pojmově, neni … nereflektuje se, každý myslitel to myslí trošku jinak, ale jedna věc je všem těm myslitelum společná, že už člověka nebo u Bubera ani Boha a u ekologů ani slepici nelze myslet jako věc, jo, že, to jsou prostě bytosti. Ale my musíme odlišovat věci od bytostí a myslet bytosti. Je charakteristické, že tady mám jisté, a tim končim, jisté potíže fenomenologů, protože Husserl, jak Patočka vždycky řikal, všecky své fenomenologické these demonstroval na karafě s vodou a odlívce. A všechno to ukazoval na tom, že nalejval tu vodu nebo přilejval a tak dále, a teď ukazoval - na tomhle, čili na mrtvejch věcech. Nová filosofie musí bejt postavená na analýze živejch bytostí, a teprva potom dospějeme
k tomu, abychom mohli myslet i Boha, že, čili todle je teprve závěr té kritiky té dosavadní pojmovosti, která má počátek ve starém Řecku, není to tendence zbavit se pojmovosti, nýbrž vylepšit pojmovost. Ne zbavit se racionality, nýbrž tu racionalitu učinit racionálnější, rozumnější, protože ta dosavadní není dost rozumná, ale v žádném případě se nemůžeme zbavovat té rozumnosti. Takže tentokrát konec.

Eště znovu upozorňuju na ten - kdyby náhodou se to někomu hodilo, pátek 4. 3. v 10 hodin tady budou Holanďani, v této místnosti.