KOL.: - NEPŘESLECHNUTELNÁ VÝZVA

(výpisky z knihy)

autor: Jan Zámečník

Nepřeslechnutelná výzva

Úvodem

Hromádka je s Bonhoefferem zajedno, že z obecné krize evropského lidstva nejsou vyňaty ani církve. Bez vědomí spoluviny nemohou křesťané splnit své poslání. Hromádka si ovšem nemyslel, že člověk směřuje do věku „dospělosti“.

J. L. H. a T. G. M (Jiří Veber)

Hromádkova habilitační práce z r. 1919: Masarykova filosofie náboženství a předpoklady vědecké dogmatiky.
Po roce 1948 – zůstává J. L. Hromádka jako nejvýraznější pokračovatel TGM (Beneš, Rádl - zesnulí).
Hromádku přitahuje Marxova filosofie, nezájem o dělnickou otázku se prý jednou vymstí. V polemice s Nejedlým zdůrazňuje, že Masaryk se Marxem zabýval a zcela ho neodmítal. Masaryk však také ví, že nestačí chléb a sociální rovnost.
Hromádka varoval před nebezpečím Hitlera, po napadení Sovětského svazu Hitlerem zmizela pro Hromádku většina námitek proti Sovětskému svazu. Stalin se stal symbolem politické moudrosti. Civilizace je v troskách (II. SV vyvrcholení krize, kterou vidí podobně jako Masaryk a Dostojevskij), ale Hromádka věří v obnovu, kdy dojde k jakési asimilaci nejlepšího (britské gentlemanství, naše tradice reformačního humanismu, sovětská láska k chudému atd.) Ještě v r. 1945 Hromádka píše („Naše dnešní orientace“): „Bez Masaryka se v těchto dobách neobejdeme a musíme to říci na všechny strany. Tvrdím, že ideologie, na které stojí komunisté, nám nestačí . z toho důvodu, že neproniká do posledních problémů lidských.“
Hromádkova reakce v r. 1948 mnohým vyrazila dech, šlo v podstatě o přijetí, ačkoliv naivně doufal, že půjde dále naplňovat Masarykův odkaz. Ani později svůj postoj nereviduje a např. marxistický ateismus vykládá jako radikální humanismus. Po maďarském povstání plně ospravedlňoval sovětský zásah, dostal Leninovu cenu atd.
Proč Veber považuje Hromádku v letech 1948-1968 za osobu prorockou a co ho vedlo k poúnorovému rozhodnutí?

1) V únorové krizi mohlo být hodnoceno počínání nekomunistických stran jako návrat do prvorepublikové stavu stavovské řevnivosti mezi těmito stranami. Pod jednou stranou mohlo dojít k poctivé práci pro dobro člověka (+ Hromádkovy marxistické ideály).
2) Hromádka („nebyl tak naivní“) viděl nízkou úroveň politiků té doby, ale věřil v postupnou konsolidaci poměrů a větší otevřenost, dialog.
3) Církev se nesmí vehnat do ghetta ani se ztotožnit s žádným režimem. Má být anagažovaná.
4) Věřil, že jako teolog a pokračovatel Masarykův dokáže „inkognito“ vnést do společnosti pravdu evangelia a Masarykovy ideály. 

60. léta dala Hromádkovi zapravdu (dialog s marxisty, Dubčekův socialismus s lidskou tváří, Gardavského „bůh není zcela mrtev“ atd.). Rok 1969 – odsouzení vpádu, bez tohoto není možno podle Vebera Hromádkovi rozumět.

Hromádkův boj o křesťanství (Jaroslav Vokoun)

Podle Hromádky propadla evangelická církev liberalismu a ztratila substanci křesťanství. Abychom se vyrovnali s křesťanstvím, je třeba se vyrovnat s katolicismem, vcelku totiž vidí Hromádka krizi evangelictví v záměně objektivní normy za subjektivismus a individualismus. Jeho vidění se přibližuje jednak barthovským kruhům, jednak kruhům usilujících o evangelickou katolicitu.
Nedostatek našeho evangelictví záleží ve skutečnosti, že husitská a bratrská tradice přicházela k nám oslabena a zatížena složkami mimonáboženskými, ideály reformace často vykládány ve smyslu mravně a národně kulturním než náboženském. Osvícenství znamená hluboké pokoření církve. U Bartha nachází Hromádka to, co postrádal v českém protestantismu a hledal v katolictví: odložení kulturních a náboženských hesel a návrat k náboženským základům křesťanství, odložení subjektivního individualismu a uznání objektivní normy nad sebou a nalezení společenství církve, překonání osvícenství návratem k reformačním pramenům, překonání provincialismu univerzalismem schopným syntézy učení víry.

Hromádka a mocenské aspekty naší civilizace (Jakub. S. Trojan)

Hromádka se zabývá mocí po celou dobu své teologické existence. Za první republiky si všímá hradní politiky TGM. Masaryk: státy se udržují ideami, z kterých vznikaly – na to Hromádka často vzpomíná. Na demokracii tehdejší doby kritizuje nedostatečnou sociální spravedlnost.. Vždy táhne ostrou linii mezi společenskými pořádky a královstvím Božím. Církev má strážnou úlohu. Zde se již projevuje vliv Bartha.
Hromádka varuje před nacismem a vidí paralely mezi pokušením, které hrozilo v Kulturprotestantismu 19. století. Ozývá se kritika německých křesťanů. Církev má být místem pro všechny, solidárním společenstvím, které má zároveň strážnou úlohu.
Hromádka odjíždí do USA. Kredit obou předválečných mocností – Anglie a Francie je povážlivě oslaben, Paříž a Londýn budou při obnově vystřídány Washingtonem a Moskvou. Doufá ovšem v celkovou syntézu (viz Veber). Do poválečného období vstupuje  Hromádka s nadějí, že jak Západ tak Východ projdou očistnou proměnou a spojí své tradice ve vyšší jednotu.
Do Čech se JLH vrací 1947. Politikem vysokých mravních a duchovních hodnot je podle něho E. Beneš.  Hromádka odmítá jednostrannou východní orientaci, která by zapomínala na západní tradice. Kritizuje pokusy chápat  sovětský systém analogicky s tím, co reprezentovalo hitlerovské Německo.
 Klasická teorie komunismu je podle Hromádky sekularizovaná křesťanská teologie.Hromádka se odvolává na komunistické filosofy a státníky, kteří zdůrazňují přechodný charakter diktatury proletariátu. Zároveň však podle něho ani beztřídní společnost neobstojí bez Božího soudu, věčné spravedlnosti a odpuštění.
Hromádkovy tři obavy v rámci „sovětské otázky“:
1) Obrovské soustředění moci, nebezpečí spojení socialismu a nacionalismu.
2) Dialektický materialismus, pokud by nebyl kritizován, do uvolňuje dráhu čistě živočišným vášním.
3) Obavy o lidskou svobodu (negativní zacházení s menšinami a protivníky).

1) Evangelium nelze učinit součástí dějinných politickospolečenských pokusů, je naopak měřítkem a strážcem.
2) Dějiny je třeba vzít vážně, ale nepodléhat jim – ne filosofie dějin!
3) Hromádka se snaží o dvojí: podtrhnout jedinečnost křesťanské víry, přimlouvat se za změny ve východní části Evropy.

Kritika: zbavil maximy evangelia dobrovolně uloženou abstinencí kritiky jejich veřejné účinnosti
 instrumentální pojetí moci (zatímco moc se uhnízdila ve společnosti jako trvalý přístup k   problémům
Hromádka spoléhá spíše na garnituru než na volání zdola (lutherská tradice), dochází tak ke sváru mezi zaměřením na mocné i slabé

Studie „Na prahu dialogu“ (1964):

1) Socialistická spol. překonala počáteční údobí ohrožení, přechází se k normálnímu provozu.
2) Evangelium se od světa neodvrací.
3) Hlavním problémem je člověk, musí být vnitřně osvobozen a oddán pravdě.
4) Prorocký důraz na rozhodnutí hic et nunc.

Kritika: Hromádka počítá s dialogem jen mezi oficiálními marxistickými kruhy, existují jen křesťané a marxisté. Chybí organické spojení evangelijní zvěsti s realitou, často jde jen o proklamace. Hromádka věděl o nebezpečí totality, ale reálně s ní nakonec nepočítal.

Petr Chelčický a J. L. Hromádka v rozhovoru o povaze moci (J. S. Trojan)

JLH si všímal naší tradice. Chelčický věnuje moci výlučnou pozornost. Kat. strana zná spravedlivou válku již od dob patristiky. Chelčický dává světské moci fci jakési hradby, aby lidstvo neskončilo úplně špatně, zatímco Hromádka má pozitivnější náhled. Moc má celou řadu kladných rysů. Hromádka se orientuje spíše na lutherskou bohosloveckou tradici. Chelčický je více orientován eschatologicky, což u Hromádky více méně chybí.
Podle JLH moc spojená s institucemi státu, práva, hospodářství ad. legitimně patří k dějinám. Moc evangelia má pak za cíl kritické zkoumání kultivaci lidské existence. Pro nositele moci má vždy zvláštní porozumění.
Kde Hromádka varuje před nálezky, je Chelčickému blízký.
Teze JST: Na linii dialektické theologie stojí Hromádka Chelčickému pojetí moci blízko, tam kde revokuje liberální důrazy, ne. Oscilace mezi liberalismem a dialektickou theologií je přitom pro Hromádku příznačná. V posledním roce si Hromádka přiznal, že démoničnost moci je reálnější než teoreticky (např. v amsterodamském projevu r. 1948) předpokládal.

Prorocká existence církve (Pavel Keřkovský)

Kritika: Hromádka viděl v mnichovské zradě krizi západních demokracií, ale nevšiml si jejich přerodu po této válce v demokracie nového typu
Pozitivně: prorocký akcent, přetavování dějin
S výhradami: liturgické hnutí




výpisky ke stažení (.doc, 40 kB)