Milí komilitoni z akademické obce, vážení hosté,
        ta slova "Slyš Izraeli" – jak asi víte – jsou základní vyznavačskou formulí společenství synagogy, židů; vyjadřují základní výpověď víry Izraele, lidu Hospodinova. A jako každé vyznání víry, jež se stalo formulí, jsou nabitá významem a zatížena dějinami svého užívání.
        Svých několi poznámek bych chtěl odvinout od Ježíše a jeho odkazu na tato slova.

        Není samozřejmě žádná náhoda, že Ježíš – když byl svými kolegy (totiž farizeji) v učeném rozhovoru vyzván, aby řekl, co je podle něj to nejdůležitější ustanovení zákona (co je největší přikázání Tóry) – citoval druhou část našeho textu. Jakoby slova našeho textu samozřejmě předpokládal jako všem známou tezi a nahlas řekl jen vyvozenou větu důsledkovou, jež obsahuje vlastní „přikázání": ... a tak tedy – milovat budeš Hospodina, Boha svého, celý svým srdcem, celou svou myslí a celou svou mocí. (Dt 6,4+5).
        Ježíš se tu projevuje jako dobrý teolog /smím-li to tak říci/ ... jako dobrý znalec Písma. Citovaný oddíl má totiž v páté knize Tóry, Deuteronomiu (tj. opakování zákona) skutečně klíčovou funkci – jak z hlediska formálního, tak obsahového. Navíc, tento verš se v Ježíšově komunitě víry už dávno stal vyznavačskou formulí – okřídlenou větou, jejímiž slovy se každý věřící dennodenně třikrát ke své víře přiznává (pro náš kontext převedeno: tento verš je svou funkcí něco jako Otčenáš a apoštolské vyznání víry dohromady). Proti takovému výroku přece znalci tradice, kteří se Ježíše snažili nachytat při nějaké teologické chybě, nemohli vůbec nic mít! Také zřejmě neměli – v Markově evangeliu slyšíme, jak si Ježíš s oním zákoníkem celkem padnou do noty; navzájem si pochválí, jak krásně a moudře to řekli a jak jsou blízko pravdě (Mk 12,32).
        Mám tedy za to, že i nám zde – v tuto slavnostní chvíli – tento text má co říci; konečně, snad už jen to, že jej Ježíš považoval za přední v celém Písmu, by mělo vzbudit naši pozornost.

        Oč v tomto výroku Písma běží?
        Prvním slovem, které v našem textu zaznívá, je imperativ „slyš!".
        – Tedy výzva k naslouchání jako první, zřejmě veledůležitý prvek biblického typu víry a jejích projevů.
        Slyš, poslouchej, naslouchej – to je zde primární. Nejen pro biblické pojetí víry, ale i pro každé pořádné teologické studium platí, že nejprve naslouchám; že nedávám předně místo výlevům svého nábožného či bezbožného nitra; že neuplatňuji apriorně svůj světonázor (byť zbožný a biblickou dikcí budovaný) a neuvolňuji nejprve stavidla své výřečnosti – nýbrž především naslouchám, vystavuji se přicházejícímu oslovení, naslouchám „Slovu Božímu" a svým lidským protějškům (partnerům v naslouchání).

        Hned k tomu dodejme, že takové naslouchání není nijak nezávazné – nutně v sobě zahrnuje aspekt poslušnosti (nebo případně ne-poslušnosti).
        Nejde tu jen o vyslyšení nezávazné informace či o nějaké naslouchání jen tak pro zábavu; v onom slovu, na něž jako teologové reagujeme a na němž se orientujeme, běží o angažovanou a angažující řeč; oslovení – to slovo v sobě zahrnuje aspekt výzvy a nároku.
        Vždycky pak běží o to, jak se k němu postavíme, jak zareagujeme.
        Žádné pořádné studium teologie není (a nemůže být) jen kupením informací a sbíráním metodických dovedností bez toho, že by studující sám vstupoval se svou vírou, nevěrou či pověrou na scénu a napořád vydával počet ze svého zápasu o věrohodnost. Ostatně, nejen o teologii, ale o každé vědní disciplíně platí, že je práva svému předmětu jen tam, kde přijímá zodpovědnost za své konání, za otevírající se perspektivy a za svěřené možnosti.

        K aspektu odpovědnosti, dialogičnosti tohoto oslovení poukazuje také druhé slovo našeho textu, jež označuje adresáta jako Izraele:
        Slyš Izraeli! – tedy slyš lide smlouvy, můj zvláštní, vyvolený, z Egyptského otroctví vyrvaný a do služby mému dílu na tváři země vyslaný lide – lide můj.
        Neříká se tu povšechně: poslyšte lidi ...! – nýbrž slyš Izraeli!
        Snad je to pro naše uši slyšitelný rozdíl!

        My, kdo jsme zde dnes takto shromážděni, nejsme bez dalšího a samozřejmě Izrael ve smyslu tohoto textu; nejsme ani společenství synagogy ani církve – jsme komunitou akademické obce. – Přece však, právě jako ekumenické společenství evangelické teologické fakulty jistou afinitu ke společenství církve (a tedy k funkci Izraele uprostřed národů země) máme; kdyby tomu tak nebylo, nejenže bychom zde v tuto chvíli spolu nenaslouchali slovům Písma, ale vůbec bychom tu asi nebyli – rozhodně ne jako teologická fakulta. Nebyl by důvod, proč bychom svá studia neměli vést spíše v rámci blízkých /neteologických/ oborů: orientalistiky, obecných dějin, jazykovědy, dějin starověké literatury ... filosofie či /máme-li výrazný zájem o problematiku náboženství/ oboru religionistiky.
        Zkrátka, dát se na studia teologie předpokládá, že na oslovení „slyš Izraeli" svým způsobem slyšíme a bereme je vážně jako oslovení, na něž hodláme odpovědět.

        ... Slyš Izraeli! ... A co máme slyšet? Čemu máme nastavit své uši k slyšení? – Hospodin je Bůh náš, Hospodin jediný!
        Zvláštní slova. Často bývá tato výpověď prohlašována za ústřední tezi tzv. „biblického monotheismu". Najdete to sice v lecjaké učenecké knize, je to však zjednodušení, jež hraničí až s neporozuměním; a často ve svých důsledcích vede – celkem logicky – k vysloveným omylům. Každý Písmák přece ví, že v bibli o žádný monotheismus jako nábožensko-filosofický princip či jako noetickou představu neběží – alespoň v hebrejské vrstvě biblické tradice, z níž v této souvislosti musíme vycházet.
        Naši dnešní imatrikulanti se za svých dosavadních pět týdnů bohosloveckého studia naučili již dost řecky na to, aby mohli sami otevřít Septuagintu (řeckou verzi Starého zákona; text, který byl biblí mladé církve) a seznat, že právě překlad do řečtiny se na neblahém posunu ve významu tohoto biblického místa podstatně podepsal. Čteme tu: AKOYE ISRAHL KYRIOS hO ThEOS hHMOON KYRIOS hEIS ESTIN (slyš Izraeli, Pán – Bůh náš – Pán jeden jest).
Odtud potom má i latinská Vulgata své: Dominus unus est.
        Číslovka „jeden" má v uvedených vazbách běžnou funci početního výčtu. Oproti tomu hebrejské znění – `adonaj échád – vyjadřuje jen zdánlivě totéž. Klade totiž jiný důraz – a tím celá výpověď nabývá jiného smyslu: nejde tu především o početní kvantitu, nýbrž o vztahovou kvalitu – neběží o to, že je Hospodin jeden, nýbrž o to, že je pro nás tím jediným, jedinečným – že je „jediný náš": Slyš Izraeli! ... Hospodin je Bůh náš, Hospodin jediný! (... jedině!) Tato věta není statistickou zprávou, nějakým výkazem účetního, který sčítá jednotky, nýbrž výpovědí existenciálně zaujatého svědka, který dosvědčuje výlučnou lásku. – O to tu běží!

        Vůbec nejde o to, že by nebylo jiných bohů (tzv. monotheismus) – právě naopak!
        K biblické perspektivě (a té deuteronomistické zvlášť) přece patří, že je tu mnoho jiných bohů. Je tu spousta bohů cizích, za nimiž je možné běhat a s nimiž je možné být Hospodinu nevěrný (tak, jak to známe z partnerské lásky; Písmo si mnohdy nebere servítky a líčí tyto metafory ve vší barvitosti). Může se nám to zdát trochu mýtopoetické – ale co na tom, věc samu známe dobře z vlastní zkušenosti. Kolik jen instancí si dělá nárok na náš čas, na náš elán, na kontrolu našich vztahů k druhým lidem ... na naše peníze ... na naši mysl, na naše vědomosti a schopnosti ...
        Základní kauzou, o niž v Písmu běží, není spor theismu s atheismem, ani monotheismu s polytheismem. Základní otázkou, o niž vposledu běží, je: kdo je tvůj Pán? Podle koho se rozhoduješ? Kdo určuje tvé kroky? Kdo je v té široké nabídce bohů, světoobrazů, idejí, názorů ... kultů ... ideologií a teologií ... – kdo je uprostřed všeho toho tvým „Pánem a bohem". To znamená: na čem, resp. na kom se orientuješ, podle čeho řídíš své jednání, před kým máš respekt, ... na kom vposledu zakládáš svou „naději v životě i ve smrti"?
        O tuto otázku vposledu běží. A náš text na ni přináší svoji odpověď – své svědectví k této svrchovaně důležité věci: Slyš Izraeli: Hospodin je Bůh náš, Hospodin jediný!

        Chceme-li se ve své víře na této výpovědi orientovat, dejme veliký pozor na její syntax. Převelice na ní záleží! A dá se na ní také ukázat, nakolik je pozorná práce jazyková nezbytnou součástí teologie.
        Syntax této věty je teologickou strukturou – totiž: slovosled této věty, má-li být vyznáním víry Izraele, je irreversibilní (nelze jej obracet)!
        Subjektem věty je vlastní jméno „Hospodin", obecné slovo „bůh" je predikátem – toť svědectví Izraele, toť struktura biblické teologie. Říkat to obráceně je pohanstvím. Říci to obráceně by totiž znamenalo, že naším východiskem je obecná kategorie božství a Hospodina do ní přiřazujeme; takové postavení však může mít leda modla. Takto mluvit o Hospodinu je pro Izrael nemyslitelné.
        Hospodin nemůže být ve svědecké výpovědi ničím jiným, než subjektem. V tom bychom měli mít jako bohoslovci jasno. Vždyť teolog, který si plete subjekt s predikátem, je jako matematik, který packá trojčlenku.
        
        Posledním prvkem, který bych pro nás rád z našeho textu zdůraznil, je důmyslné propojení singuláru a plurálu na straně adresátů: Slyš Izraeli (sg.), Hospodin je Bůh náš (pl.)
        Nejprve je tu singulár: osloven je každý sám za sebe; a každý sám za sebe pak také na oslovení odpovídá. – Tak jako každý sám za sebe studuje a jako každý nese odpovědnost za plody své práce.
        Izrael, který se tímto utváří (plurál), však není snůškou samostatně operujících jednotlivců, nýbrž společenstvím; k vyznání víry pak patří, že Hospodin je „Bůh náš" a nikoli jen můj – tak nám to ostatně připomíná také modlitba, kterou Ježíš naučil své učedníky: ... Otče náš...
        Společenstvím je také naše fakultní a univerzitní obec – jakkoli není přímo Izraelem, jakkoli není přímo komunitou církevní, jisté rysy tohoto typu společenství však má.

        Přál bych tedy nám všem – zejména však vám, kdo dnes slavnostně vstupujete do naší akademické obce – abychom z tohoto oslovení dovedli žít; abychom se v průsečíku lásky k Bohu i k bližnímu dali pozvat k plnému nasazení srdce i mysli; vždyť přece ten, který nám tento verš označil za jeden z největších v Písmu, nám na takovou cestu otevřel bránu.

        Hospodine, Bože svatý, v JKu náš dobrý Otče,
        obracíme se k Tobě jako k našemu Pánu;
s díky za to, co jsme na naší dosavadní cestě života mohli od Tebe i od svých bližních přijmout,
i s očekáváním Tvé žehnající blízkosti při krocích příštích.
        Děkujeme ti, že jsi nám dal dnešní den, že nám dáváš sdílet radost a nadějná očekávání dobrého příští; děkujeme ti za přátelství a lásku, která nás podpírá.
        Do Tvých rukou chceme složit své starosti, protože u Tebe – jak věříme – jsou na tom nejlepším místě.
        Provázej, prosíme, naše lidské úsilí svým Duchem, aby sloužilo Tobě k slávě, nám pak a našim bližním k dobrému.
        Pro milost JKa, našeho Pána. Amen.