Gn 28,10-22: "u Jákobova žebříku"

(Trojiční neděle – 6. června 1998,
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích)

Zpět na: domácí stránkuseznam textůčlánky / Odtud mi můžete přímo poslat E-mail.


Není to B+S nějak divné, číst tento text jako základ kázání o dnešní neděli sv. Trojice? Tento starozákonní text, zde – v křesťanském sboru?
Křesťanská církev po všem světě přece dnes slavnostně uzavírá hlavní období církevního roku (ten rozsáhlý cyklus hlavních svátků – od vánoc, přes velikonoce k svátkům svatodušním), ... dnes, o neděli sv. Trojice souhrnně oslavuje podivuhodné dílo Boha Otce, Syna i DS... vzdává za ně chvály... – a my (?!), my tu čteme jakýsi kuriózní příběh ze starověkého Orientu... Je to vpořádku? Nebylo by lépe číst jako základ kázání ten oddíl, který zde zazněl jako první čtení; neměli bychom dnes spolu s ekuménou kázat evangelium na základě janovského oddílu o Ježíšově setkání s Nikodémem (na základě onoho rozhovoru o znovuzrození z Ducha a o podílu věřícího na věčném životě skrze Syna člověka /Jan 3,1-15/) ... ?
Mám za to – a to nejen jako profesní starozákoník, nýbrž právě jako kazatel církve – že přečtený oddíl z 1. knihy Mojžíšovy (z Tóry, Zákona) je pro dnešní zvěstování evangelia v zásadě stejně dobrý jako oddíl evangelijní – už proto, že je to také oddíl Písma svatého, a ne nějaká zbloudilá zkazka z šerého dávnověku.

Tento příběh (stejně jako ostatní jákobovské a vůbec praotecké příběhy) si Izrael, lid Hospodinův vypráví, aby se v nich rozpoznal, ...aby si pověděl, jak to s tou jeho cestou po tváři země & před tváří Boží vlastně je; a aby se v tom vyučoval, na tomto příběhu orientoval svou cestu, učil jí své syny a dcery – a (dá-li Pán), vydal tak o Hospodinově díle svědectví i před pronárody země... A my – křesťané – se skrze dílo Mesiáše, Ježíše Krista k této cestě víry připojujeme; příběhy Izraele slyšíme a vyprávíme i jako příběhy své; zvěst, kterou v nich slyšíme, chápeme jako oslovení nás samých; ... ano, i svůj evangelický kostel – jakému se i mezi evangelíky někdy říkává "dům Boží" (Bét-El) – smíme nazývat podle tohoto příběhu: ! "u Jákobova žebříku". – Není to pro nás přece příběh starý a mrtvý; Je to příběh náš, ... je to příběh našeho života. Kdyby tomu tak nebylo, neměli bychom důvod mu dnes takto spolu naslouchat...

Pojďme se dát biblickým svědkem pozvat do příběhu jeho svědectví. Na začátku slyšíme o Jákobovi, jak vychází z Beer-šeby a směřuje do Cháran. Prchá totiž před svým bratrem Ezauem; Ezau ho nikdy neměl ve zvláštní lásce, ale ten poslední kousek, co mu Jákob provedl (to jak jej lstivě předběhl při udílení praoteckého požehnání) to ho rozlítilo až k smrti. Ezau se zařekl, že Jákoba zabije, jestli se mu ještě někdy ukáže na očích – a myslí to, tento bratr milý, naprosto vážně... – Je-li toto vztah mezi bratry, syny Abrahamovými, pak je cesta, na kterou Abraham vyšel (cesta lidu Božího) obrácena naruby. Toto není cesta Izraele. Náš vypravěč to nenápadně vyjadřuje v zeměpisných údajích: Abraham vyšel z Cháran do "země, kterou mu Hospodin ukáže". Jákob směřuje přesně naopak – prchá před svým bratrem z této země zpět do Cháran... – Jako i jinde v Písmu zeměpis slouží zvěstování. Jákob musí jít do exilu a abrahamovskou cestou (spoléhaje na Hospodinovo zaslíbení) vyjít do zaslíbené země; projde-li takovým "obrácením", do země nakonec po řadě zkoušek a tříbení dojde a bude v ní požehnán, on i jeho potomstvo.

Na té dost dlouhé a jistě náležitě dobrodružné cestě z Beer-šeby do dalekého Cháran stojí biblickému vypravěči (svědku) za zmínku jen to místo, na něž Jákob připadl první noc. Nic víc o Jákobově cestě neslyšíme – jen příběh tohoto místa.

Na konci oddílu Jákob sám vyhlašuje, že je to Bét-El – tedy to místo, kde už předtím jednou byl Abraham; místo velevýznamné – Hospodin tam Abramovi ukázal celou zaslíbenou zemi ("na sever i na jih, na západ i východ" /Gn 13,14n/) a prohlásil: "celou tuto zemi dávám tobě a tvému potomstvu, na věky." Takové je to místo! Pamětné místo daru země... Jákob, který se zde chystá přenocovat, nejprve neví, na jakém to zvláštním místě svou hlavu psance složil...

Ulehl a měl sen. – Jakmile je v biblických příbězích tohoto typu řeč o snu, Písmák zpozorní – ví, že bude řeč o zjevení. Biblický vypravěč tímto způsobem vyjadřuje uprostřed setkání Boha s člověkem zřetelnou distanci, odstup Boha a člověka: jakkoli se Bůh dává poznat, zjevuje se, ... člověk je v tu chvíli jaksi "mimo", jako ve snách. A když se pak probudí (má mysl bdělou, jasnou a kritickou), je na něm, zda takovému zjevení uvěří, zda mu důvěřuje či nikoli.

Jákobův sen je v podání našeho vypravěče (svědka) zřetelně rozčleněn na tři části. Trojí výrazné "-hle-!" uvádí postupně tři pozoruhodnosti, které se Jákobovi ve snu představují; v tomto "trojskoku" je noční zjevení pointovaně vystupňováno (od žebříku přes anděly až k Hospodinu samému!): Dejme se ale biblickým vypravěčem po Jákobově snu provést pěkně popořádku.

1. "Hle - žebřík!" (první obraz)
"Jákob měl sen: Hle – žebřík postavený směrem k zemi a jeho vrchol se dotýká nebes..." ...Rozhodně podivná věc; podivné vidění. – Kdo to kdy viděl, žebřík postavený "z nebe směrem na zem"; to je přece doslova postavé na hlavu. To je tak kuriózní představa, že ji i většina překladatelů odmítá připustit a překládá docela "normálním" obrazem: "na zemi stojí žebřík" (kral.; ČEP). – Mám za to, že to je škoda: ve snu je možné cokoli; nic není dost postavené na hlavu, aby se to ve snu nemohlo stát. ... Náš biblický svědek tu volí svá slova tak, že to vypadá, jakoby ten žebřík byl postaven z nebe na zem! Nahoře se dotýká nebes a stojí "směrem k zemi". – Proč ne? – Připusťme tuto snovou fantazii a uvažme, zda to není i pro následující věty tohoto svědectví důležité.

Ještě než pokročíme k dalšímu "-hle-", k dalšímu obrazu Jákobova snu, je asi dobré říci, že ten "žebřík" je docela konkrétní slovo z dobového kontextu a z kontextu kulis našeho příběhu. Toto v biblické řeči úplně ojedinělé slovo označuje schody, totiž stupňovitou rampu – tak jak ji měly babylonské věžovité chrámy, třeba ten chrám v Cháran, kam Jákob směřuje; po té rampě (schodech) pak mohl kněz vystoupat až nahoru do posledního patra chrámu, které díky modrému okachlíkování navozovalo iluzi, že splývá s nebesy. Tato rampa jsou doslova "schody do nebe". Jestliže tyto schody, tento "žebřík" našeho příběhu není stavěn zdola nahoru (jako babylonská věž; srv. Gn 11,1-9), nýbrž jako "schody z nebes dolů na zem", je v tom zřetelná polemika: Jákobovská (Izraelská) verze "zikkuratu" visí z nebe dolů; Hospodinova "brána nebes" a babylónská věž vůbec není totéž! (Ještě o tom v našem oddíle uslyšíme.)

2. "Hle - poslové /andělé/!" (druhý obraz)
Pojďme však ke druhému obrazu Jákobova snu: "A hle – poslové Boží vystupují a sestupují po něm." – Vida, ono to navazuje. Ten žebřík či ty schody (nebo jak si to máme představit) nejsou pro kněze, pro prostředníky lidské, chrámový personál, který v zastoupení nehodných hříšníků vyřizuje vzkazy nebesům, nýbrž pro "boží posly", pro "anděly", ty podivné bytosti, které lidem vyřizují věci Boží! – Tedy: nejen ten žebřík sám, ale i to, co se na něm děje, nevychází prvotně ze země vzhůru, nýbrž je to dění, které pochází z nebes a poselsky míří k člověku.

Člověk je však tvor nechápavý, resp. chápavý vždy jen po svém; Třikrát musí kohout zakokrhat, než nám věci dojdou... – Toho si je biblický svědek dobře vědom. Proto k tomu dvojímu "-hle-" přidá raději ještě třetí; aby bylo zcela jasno:

3. "Hle - Hospodin!" (třetí obraz)
"a hle – Hospodin !!! – stojící nad ním (nad tím žebříkem); i řekl: já /jsem/ Hospodin, Bůh Abrahama, tvého otce, a Bůh Izáka. Tu zemi, co na ní ležíš, tobě dávám ... a tvému potomstvu; a bude potomstva tvého jako prachu země a rozšíří se na Západ a na Východ a na Sever a na Jih; a požehnány budou v tobě všechny čeledi země – a v potomstvu tvém ..." (v.13-14)

Třetí a poslední vypravěčovo "- a hle -" jde k jádru věci – jádru nočního zjevení. Zkončily mnohoznačné obrazy a symbolická zpodobení, na scénu vstupuje sám Hospodin. A jak už to tak v Písmu bývá, při zjevení Hospodina není k ničemu poulit oči, spíš jde o to dobře naslouchat (špicovat uši). Toto zjevení není obraz (vidina) nýbrž slovo: z vidění se stává slyšení – adresné oslovení. Docela konkrétně: Hospodin tu mluví k Jákobovi. Co mu říká? • První věta je jakési "sebepředstavení" – aby bylo jasno, kdo tu mluví (kdo se takto "zjevuje", kdo se dává poznat). Už žádný posel z žebříku; žádný šelest posvátného vanutí... Konec víceznačností: Já, Hospodin. Tato slova ve vší zřetelnosti vyjadřují Boží přítomnost, Boží sklonění k Jákobovi. Jákoba (toho běžence, co nemá, kde by hlavu sklonil) navštěvuje sám Hospodin a oslovuje jej: "Hej, Jákobe, nastraž uši ! – To jsem Já, Hospodin, Bůh Abrahamův ... mluvím k tobě!"

• Další dvě věty, které z Hospodinových úst zaznějí, by nám měly cinknout v uších. Tato slova už přece pozorný písmák slyšel; to jsou stejná slova, jaká Hospodin říkal Abrahamovi a Izákovi. – "tuto zemi dávám tobě a potomstvu tvému..." (Gn 12,7; 26,3) Jinými slovy: Hospodin tady Jákobovi stvrzuje praotecké /přísežné/ zaslíbení.

Uvažme souvislosti! Jákob se v předchozí kapitole lstí zmocnil praoteckého požehnání, když podvedl svého otce Izáka. Ezau ho za to chce zabít. Zde se Hospodin k Jákobovi přiznává – a to je rozhodující. Nerozhoduje, jestli se nám líbí či nelíbí způsob, jak Jákob jednal se svým bratrem a se svým otcem, když zápasil o toto požehnání... Ostatně, na samém počátku, ještě než se Jákob a Ezau narodili, vyhlásil sám Hospodin základní linie jejich životů (jejich matce zjevil, že mezi nimi bude plát celoživotní zápas, v němž ten slabší nakonec bude povýšen). V tuto chvíli – a právě v tuto chvíli, kdy je Jákob na dně, kdy až na prách smrti nese břemeno svého zápasu o požehnání... – v tuto chvíli mu Hospdin stvrzuje abrahamovské požehnání.

Avšak nejen to. Jakoby Hospodin slyšel ono vypravěčovo trojí "-a hle-", sám přidá z výšin nebes ještě jedno navrch (pointou této řady – "a hle!" – není zjevení Hospodina vysoko na nebesích, nýbrž vyhlášení jeho přítomnosti zde na zemi): (Hospodin říká:) "A hle – já jsem s tebou! A budu tě strážit všude, kam půjdeš; a navrátím tě do této země! Zajisté, neopustím tě, ale učiním to, co jsem pravil." (28,15)

Jákob je běženec, uprchlík, psanec který opouští svou zemi – ráno vstane a vykročí do exilu. Tam bude vydán na milost a nemilost svým exilním hostitelů (jejich svévoli). Jákob u Lábana, židé v diaspoře i všichni ostatní uprchlíci a běženci, co jich dnes v naší zemi i po všem světě máme ... mohou vyprávět, co v takovém postavení znamená bezpečí, ochrana, blízkost druhého. Ono "já jsem s tebou – /neboj se/ neopustím tě" nejsou nijak prázdná či laciná slova. Kdo to řekne, nese svou kůži na uprchlický trh, ... zavazuje se k pomocné blízkosti a solidaritě bez jakéhokoli "ale" nebo "když"...

Není jistě žádná náhoda, že právě tato slova říká u Matouše učedníkům vzkříšený Pán, když je vysílá po všem světě – dokonce i s tím nápadným "a hle" (Mt 28,20): "A hle – já s vámi jsem po všechny dny až do skonání věku." ((Bibličtí svědkové mají vytříbený smysl pro vnitřní souznění Písma jako celku a svou zvěst formulují mimořádně pečlivě, až po zvonivé pointy v detailech... ))

Vraťme se však ještě do noční scény v Bét-El.

Jákob /ještě v noci/ procitne ze spánku a řekne:

"Jistě – je Hospodin na tomto místě – a já to nevěděl..." – A přepadla ho bázeň. Nemylme se, setkat se s Bohem je věc hrozná; zjeví-li se Hospodin, byť jen skrze clonu víceznačnosti snu, je to šok. Jákobovi se Hospodin na tomto místě příběhu zjevuje vlastně vůbec poprvé. Jákob je očividně překvapen. S tímhle rozhodně nepočítal! Jak reaguje?

Předně – rozpoznává, že běží o zjevení Hospodina; slyší tato slova jako slova Boží a přijímá je. Proto ta svatá bázeň. – To je, myslím, to první, co bychom se měli přiučit – jako ti, kdo se "u Jákobova žebříku" chtějí vzdělávat ve své víře. Nepropást Boží oslovení. Slyšet na Boží slovo. – Nemůžeme-li v upřímném údivu říct, že "na tomto místě je Hospodin" (zde mne oslovuje Pán), můžeme si všechna hesla o žebřících, o nebeských branách či o krásném společenství odpustit... – "Jistě jest Bůh na tomto místě..."

Evangelista Matouš dobře ví, jak podstatná jsou tato slova. Nejenže Ježíš u Matouše své vyslání učedníků do světa končí slovy "a hle – já s vámi jsem", na jiném místě si Matouš dá záležet, aby slova o blízkosti Páně upřesnil. (Ježíš u Matouše praví:) "Kde jsou dva neb tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,20) (To říká "Immanuel" – "S námi Bůh".)

– Budeme-li tedy za chvilku společně hosty Kristova stolu – v radostné víře, že oslavený Pán je přítomen a sám je naším hostitelem – budeme tak činit sice s jistým mrazením v zádech, nicméně radostně. Přece jsme se sem dnešního nedělního rána nepřišli prospat (jako Jákob do Bét-Elu); přišli jsme na toto místo v naději, že se tu setkáme s bratřími a sestrami v Kristu (tedy nejméně 2 neb 3 v jeho jménu) a že se tu setkáme s naším Pánem – v Otci, Synu i DSém. Přišli jsme, abychom ve jménu Kristově – jako Kristovci – brali podíl na službě jeho Slova a svátostí. – Naše svátostná bázeň smí být překryta radostí ze setkání...!

Vraťme se ale ještě jednou do noční scény v Bét-El. Procitnuvší Jákob na Boží zjevení nereaguje jen překvapením a hrůzným třasem. On v tu podivnou noc jasnozřivě vysloví ještě něco dalšího, co – myslím – může být pro sbor "u jákobova žebříku" velmi dobré nepřeslechnout: Jákob se bál a řekl: "(Jakou bázeň vzbuzuje toto místo!) Není to nic jiného než Bét-El /dům Boží/, /ano/ toto je brána nebes."

1. Toto je Bét-El, dům Boží. Slyšme to dobře. To, že svým kostelům a modlitebnám v církvi říkáváme "dům Páně", je někdy tak vyvětralá a povrchní řeč, že by nás z toho mělo při slyšení našeho dnešního oddílu taky aspoň trochu zamrazit... – Ale přece, bez vší povrchnosti náboženské mluvy – je to tak: – tam, kde se Bůh dává svým dílem poznat (zjevuje se), ... tam, kde Bůh mluví k člověku – takové místo není nic jiného než "dům Boží" (dům Páně; Bét-El). Na cestě z Beer-šeby do Cháran, stejně jako na cestě z Bohnic na Prosek... Nemusíme cestovat do svaté země, abychom byli Bohu blíž a byli posíleni ve víře na svatých místech ... kdekoli, kde se dva neb tři ve jménu Páně shromažďují Pán je uprostřed nich – tam je "dům Páně"; tam všude je z nebes vytrčen žebřík a Bůh sám přichází za člověkem.

2. Ještě je tu jeden pojem, kterým Jákob označuje své nocležiště v Bét-El. "Toto je brána nebes!" Otevřená nebeská brána, to je vyhlížený cíl pro zbožné věřící všech možných i nemožných náboženství – vedle mnoha křesťanů takto jistě o nebesích uvažují mnozí muslimové, gnostici, ... starověcí babyloňané (ti, co si stavěli chrámy jako věže do nebe), stejně jako nejroztodivnější dnešní hledači nebeské blaženosti... – Jak se jen dostanu do nebe? Jákob užívá tato slova úplně jinak; tak, aby vyjádřil paradox, kontrast díla Hospodinova na tomto pozadí. Jákob směřuje do Cháran, do exilu s jeho babylónskými věžemi rostoucími do nebe. Navíc – samo jméno Babylón (Báb-´ilu) znamená "brána nebes". Hospodinovo zjevení, jehož byl dnešní noci Jákob svědkem, však ukázalo něco docela jiného; žádná cesta člověka do nebe se tu nevede. - Žebřík (schodovitá rampa) se v Izraeli nestaví ze země vzhůru, nýbrž trčí z nebes k zemi, člověku vstříc. Bůh po něm sesílá své posly, aby oslovil a strážil svého člověka; Hospodin sestupuje, mluví ke svému vyvolenému; ujímá se svého Jákoba, je s ním v jeho cestě plné trampot, střeží jej ... a žehná mu (navzdory okolnostem). - A člověk (Jákob) tu pak není od toho, aby šplhal do nebe... aby se snažil unikat ze své odpovědnosti ve světě do nebeské nirvány – nýbrž má jít, kam jej Bůh posílá, a svou cestou podle Božího slova se stávat požehnáním pro své bratry, ano vposledu být požehnáním všem čeledím země... Brána nebes neznamená na Jákobovské cestě nouzový východ, jímž by člověk mohl uniknout od svého poslání ve světě; brána nebes je tu slavobránou Boží, "nebesy otevřenými", kudy dolů k člověku přichází Boží iniciativa – třeba jako Duch Páně na apoštoly (jak jsme slavili minulou neděli) či jako sestupující holubice (smím-li ještě jednou užít obrazů z Matoušova evangelia).

Co z toho plyne pro nás, kdo se k Bohu Jákobovu upínáme; ... kdo v odvaze své víry označujeme svůj kostel jako místo "u Jákobova žebříku"? • Z perspektivy biblického zvěstovatele bych nakonec zdůraznil toto: I k tomu zdánlivě největšímu mizerovi, který musí i před svým vlastním bratrem prchat pln strachu, zní z nebes opakované: "hle ! — a hle ! — a hle !", ... není tu jen ta tvá mizerie uprchlíka a beznaděj útěku před vlastní minulostí; – hle, je tu taky žebřík, vytrčený z nebes; a hle, jsou tu poslové Boží; a hle, Hospodinovo slovo, které zvěstuje blízkost a ochranu. – To vůbec není málo! – Každý, kdo někdy nahlédl hloubku své mizerie před Bohem i před bližními, ví, o čem je tu řeč. ((V křesťanské tradici se někdy /např. pís. 558/ Jákobovský žebřík typologicky spojuje s Kristovým křížem. Myslím, že v této poloze je to oprávněné. Ani Kristův kříž nám přece není prostředkem, po kterém bychom zbožně šplhali do nebe, nýbrž (jako šibenice na místě popravčím) je tím nejbrutálnějším znamením Boží cesty za člověkem, ... znamením Božího sklonění se k nám, ... znamením Božího "jsem s tebou" právě i na místě zmaru, smrti, beznaděje... ))

• A pro perspektivu oslovovaných bych úplně nakonec ještě rád vypíchl toto: Právě tam, kde na své jákobovské cestě všelijak zápasíme, všelijak klopýtáme svým životem a vyhlížíme Boží požehnání, hledáme blízkost Boha i blízkost svých bližních /.../ máme – považte ! – místo, kde hlavu složit; máme "dům Páně", dokonce – aby bylo ještě zřetelnější oč tu běží – máme tu docela velký a přívětivý "dům u jákobova žebříku". – Ne, že by tato budova byla tím jediným "domem Páně" pod sluncem, ale je tu a schází se v ní společenství "ve jménu Páně", kolem jeho stolu... Tady se lze setkat s dobrodiním "žebříku z nebes", tady lze potkat "Boží posly", tady lze slyšet "Boží slovo"... ... to je jeden z příkladů mnoha dobrých darů; ... darů, které na své klopýtavé cestě životem smíme užívat.

V tom Jákobově povzdechu o místě budícím bázeň slyším jako podtón také vděčnost, vzdech úlevy: (?!) "Tak toto je tedy Bét-El /dům Boží/, toto je brána nebes... Zajisté – Hospodin je přítomen na tomto místě; – a já to nevěděl." ( – já si to představoval úplně jinak ! – )

Jákob vyznává, že "nevěděl". My tato slova zvěstujeme, abychom věděli. ... Abychom poznali mocné skutky Hospodinovy a báli se Hospodina – totiž, abychom na něj v důvěře spolehli, a nikoho (a ničeho) jiného se už nemuseli bát; ... abychom pak spolu s celou církví mohli zpívat vděčné díky Hospodinu, Bohu Jákobovu i Ježíši Kristu, synu Abrahamovu, synu Davidovu i Duchu Svatému (nyní i na věky).


Zpět na: domácí stránkuseznam textůčlánky / Odtud mi můžete přímo poslat E-mail.