Proč si, B+S, "synové Izraele" dodnes vyprávějí tento zvláštní příběh a proč jej čteme my při těchto bohoslužbách?

Jistě ne proto, abychom se poučili, jak je to s jezením šlachy kyčelního kloubu.

- Tento příběh zřejmě vypovídá něco velmi podstatného o Božím díle pro člověka. Tento příběh zřejmě vyjadřuje (jak my říkáváme) evangelium; – PROTO se dostal do bible; PROTO je možné mu naslouchat při bohoslužbách; PROTO je možné jej brát jako základ kázání.

Hlavní postavou tohoto příběhu je Jákob – praotec Jákob, ten, který (právě v našem oddíle) dostává jméno IZRAEL; ten, který ztělesňuje Izrael, lid Hospodinův, jako otec 12 synů (eponymů 12 kmenů Hospodinova lidu).

– Jinými slovy: Na této praotecké postavě (na Jákobově cestě tímto světem) si Izrael, lid Hospodinův, shrnujícím způsobem vypráví, kým vlastně je – jeho příběhem vyjadřuje svou vlastní identitu; vyznává, jak sám sobě rozumí, co sám o sobě (o svém poslání v tomto nevykoupeném světě, o své cestě tímto světem před tváří Boží) rozpoznává a chce sdělovat (sobě i ostatním).

– Jinými slovy: v tomto příběhu jde o to, jaká je cesta těch, kdo se hlásí ke jménu Izrael. – Jak jdou tímto světem ti, kdo zde chtějí vytvářet společenství Izraele (lidu Božího; společenství církve jakožto "nového" Izraele), to můžeme v jakoby vzorové podobě sledovat na praotecké postavě Jákoba, který je právě v našem oddíle nazván poprvé Izraelem.

Abychom mohli dobře vyslechnout zvěstnou pointu našeho příběhu, musíme mít aspoň v hrubých obrysech před očima dosavadní Jákobovu cestu. Tento příběh nestojí v Bibli izolovaně a není možné mu naslouchat bez rámce jeho širšího kontextu.

Jak víte, Jákobův život je podle biblického podání od samého začátku urputným zápasem. Jákob neustále s někým bojuje, jeho cesta je plná konfliktů.

Nejprve s bratrem Ezauem, jehož chytrácky (využívaje jeho slabé chvilky) připraví o práva prvorozeného syna. Pak s otcem Izákem, od něhož nakonec pomocí přetvářky získá dědicovské požehnání. Před Ezauem proto musí prchnout, protože ten jej za to chce zabít. Později u strýce Lábana musí tvrdě a dlouho sloužit za milovanou Ráchel – a je přitom sám několikrát podveden a okraden o plody své práce... až nakonec celý konflikt řeší dalším útěkem. – To je Jákobova problematická cesta, to je cesta "Izraele"...

Kdybychom četli pozorně všechny tyto příběhy (Gn 25nn), nepochybně by nám neuniklo, že se jimi jako červená nit táhne motiv požehnání. Pro celý tento cyklus jákobovských příběhů je to jedno z klíčových témat – kolem něj se vlastně všechny ty konflikty točí.

1/: – Tedy: Má-li být řeč o Izraeli (o Božím lidu a tajemství jeho cesty tímto světem), musí přijít ke slovu požehnání. // Požehnání je pro biblické svědectví něco, co nutně a předně patří k cestě lidu Hospodinova – ano, co ji vytváří!

Q Co to je ale "požehnání"? O čem je tu řeč?

Těžko to vystihnout stručnou definicí – lepší, bibličtější je povědět to podobenstvím, příběhem. // Ale snad by se dalo říct, že požehnání je více či méně skryté působení Boží, při němž se požehnanému daří jeho dílo a jeho konání provází zdar. Ale nejde o jakýkoli zdar, jakýkoli prospěch. Požehnání je projevem blízkosti Boží, která působí k dobrému, k záchraně – ...proměňuje život požehnaného k obrazu Božímu, ...v životě takového člověka se uplatňují věci "Boží království".

- To ovšem může pak vypadat podstatně jinak, než jak si lidé běžně představují úspěch a zdar. Jákobův syn Josef, abychom nechodili pro příklady daleko, pak např. právě pro tu žehnající blízkost Páně při něm odmítá návrhy Putífarky a dostává se - požehnaně - do vězení...

Požehnání je něco zvláštního, co od samého počátku charakterizuje cestu Izraele, co vytváří její "tajemství".

Už u Abrama, prvního z praotců (který nám ztělesňuje Izraele), to zní, když k němu vůbec poprvé promlouvá Hospodin:

1 Jdi ze země své, ... do té země, kterou ti ukážu. 2 Učiním tě velikým národem, požehnám tě (!), učiním veliké tvé jméno. Staň se požehnáním! 3 Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a ty, kdo ti zlořečí, prokleji. V tobě budou požehnány všechny čeledi země.

O toto požehnání Jákob zápasí. O nic víc a nic méně.

Toto požehnání, které konstituuje (utváří) lid Hospodinův, chce získat.

Nejprve na svém bratru Ezauovi (který o ně nejeví valný zájem a je ochoten je vyměnit za "mísu čočovice").

Pak i na svém otci Izákovi, který lpí na svém mužném oblíbenci bez ohledu na jeho vztah k Božímu dílu.

Jákob chce být abrahamovsky požehnán – a zápasí o to úporně, sveřepě, cílevědomě ...až i chytrácky a lstivě – a tedy /na náš moderní evropský vkus/ nečestně.

(( Zaráží-li nás Jákobova lstivost (či snad uráží), vezměme v úvahu, že lest je /zejména v Orientu/ mnohdy jedinou zbraní slabšího proti silnějšímu (Davida proti Goliášovi)... a všimněme si – a vezměme vážně – že se vposledu k Jákobovu zápasu o požehnání sám Hospodin nakonec přiznává. Ovšem ne hned a ne přímo. ))

Jákob získal na svém otci požehnání lstivě. Pravda. Ovšem druhá půle této skutečnosti je, že za to platí vším, co má. Dává v sázku vlastní život, veškeré zabezpečení, veškerý majetek a bezpečí. – To není nijak málo, ...to není obyčejná lidská lstivost, to není žádné laciné hamižné chytráctví.

- Myslím, že se zde ukazuje něco velmi podstatného na požehnání, tak jak o něm bible mluvívá.

Tady neběží o prospěchářství, o nadržování "těm svým", o nějaké magické přilepšování hojnosti života... Požehnaný je ten, komu záleží na Božím díle v tomto světě a je ochoten o ně vést zápas (a nasadit vše – až po to příslovečné hrdlo a statek).

>> Proto také požehnání v liturgii (při bohoslužbách) má své místo bezprostředně po slovech poslání – bez této souvislosti by mohla uvádět v blud magie... <<

To první, o čem je řeč, jakmile Jákob získá praotecké požehnání, je, že musí okamžitě a bez jakéhokoli zajištění prchnout, protože rozlícený bratr jej chce zabít.

Když pak Jákob nocuje na hranicích zaslíbené země, zjevuje se mu Hospodin a říká (Gn 28,14nn):

"...V tobě a tvém potomstvu (tedy Izraeli) dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země..."

Hospodin sám zde stvrzuje Jákobovi abrahamovskou smlouvu, svou blízkost, své požehnání (praotecké, abrahamovské požehnání).

Tato slova pak Jákoba provázejí na celé jeho cestě k Lábanovi a prokazují se jako pravdivá (požehnání funguje!). Jákob se u Lábana prokazuje jako vpravdě požehnaný muž. - Až k nevíře, až zázračně... Na co Jákob sáhne, to se daří – navzdory všem klackům, co mu stýček Lában háže pod nohy, dítek přibývá, stáda se rozhojňují... Lában se snaží nějak to Jákobovo požehnání využít pro sebe (přiživit se na něm) – nakonec ale Jákob odchází jako bohatý muž – s rozvětvenou rodinou a mnohými stády.

Naše dnešní čtení zachycuje Jákoba v okamžiku, kdy znovu vchází do země zaslíbené, aby se jako požehnaný opět setkal se svým bratrem - zřejmě stále ještě rozhněvaným Ezauem.

Je to situace, kdy se znovu všechno ocitá v sázce. V exilu se požehnanému dařilo – jak to ale bude v zemi zaslíbené; tam Jákoba čekají důsledky starých vin...

Všechno dosavadní požehnání, všechno zaopatření života, které si lze po lidsku zajistit (hojnost majetku, hojnost dětí) je najednou málo platné. Vše je ohroženo.

Čteme, že Jákob všechno co má převádí přes Jabbok a zůstává zcela sám – tak jako v Bét-El, ...jako když prchal opačným směrem. - A zase běží o požehnání – v novém kole jákobovského zápasu:

23...té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok.
24 Vzal je a převedl je přes potok se (vším), co měl.
25 Pak zůstal Jákob sám – a tu s ním kdosi zápasil, dokud nevzešla jitřenka.
26 Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápasení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.
27 (Neznámý) řekl: "Pusť mě, vzešla jitřenka." (Jákob) však odvětil: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš."
28 Otázal se: "Jak se jmenuješ?" Odpověděl: "Jákob."
29 Tu řekl: "Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls."
30 A Jákob (ho) žádal: "Pověz mi přece své jméno!"
Ale on odvětil: "Proč se ptáš na mé jméno?"
A požehnal mu tam.

Příběh zvláštní, tajemný – asi chce vyjádřit tajemství. Myslím, že chce vyjádřit nejen tajemství požehnání, ale tajemství Izraele vůbec: /chce říci/ kdo je to Izrael, lid Hospodinův, a jaká je jeho cesta do "země zaslíbené"; jaká je cesta těch, kdo mají kuráž jít tímto světem podle Božích zaslíbení, Jeho království vstříc...?

A kdo je vlastně ten, s kým na své cestě tímto světem Izrael zápasí?

Mnoho vykladačů považuje nad tímto oddílem za svůj prvořadý úkol odhalit tu postavu, s kterou Jákob zápasí.

Někteří tvrdí, že to byl jakýsi potoční démon, strážce brodu přes Jabbok. Jiní tvrdí, že to byl sám Ezau – nebo snad jím nastrčený zabiják, který měl Jákoba připravit o život (námezný vrah). Jiní z textu vyrozumívají, že to snad byl sám Bůh, či snad jeho posel – anděl Páně (Oz 12,5).

Zdá se mi, že tato poslední možnost hmatá asi nejblíž – a přece bych právě na tomto místě rád zdůraznil, že hmátnout a uchopit zde znamená o mnoho se ochudit. Jestliže to v daném textu není úplně jasné – jestliže ja Jákobův protivník tajemný, pak právě v tom může být pointa.

Právě to, že tuto postavu nelze odhalit, ...že zůstává oděna tajemstvím patří očividně k její podstatě!

- Ale, jak z můžeme vyvodit z jednání této tajemné postavy, je to Někdo naprosto SVRCHOVANÝ, Někdo, kdo Jákobovi dává jméno "Izrael" a dává mu požehnání. -- A Jákob (= Izrael), poté co prošel tímto tajemným zápasem, říká: "viděl jsem Boha tváří v tvář – a byl mi zachován život!"

Jákobovi byl – pravda – zachován život, ano, byl i požehnán, ale ze zápasu neodchází jako triumfující vítěz. Naopak, mohli bychom říci – s požehnáním odkulhává, jakoby obtěžkán břemenem. Takto potrefen Božím zápasem nese také nové jméno (jako po křtu) tento zápas a toto požehnání mění jeho identitu: už ne Jákob (Úskočný), ale Jisráél (Zápasí Bůh).

Jákob vychází ze zápasu raněn, napořád kulhavý, chromý – zkrácen na své přirozené vitální síle.

- To je, B+S, zřejmě velmi důležitý motiv, máme-li mluvit o Izraeli, lidu Božím a jeho tajemství (uvažujeme-li o cestě církve v tomto světě). Pěkně po gedeonovsku - abyste nemohli říci, že jste to zmohli vlastní mocí...

Takto se Hospodin k Jákobovi a jeho zápasu o požehnání nakonec přiznává...

Chceme-li touto cestou jít, nedělejme si iluze, že to nic nestojí. Je to mnohdy tvrdý zápas a člověk může o všechno přijít.

Přece i ten, který nám - pohanům - otevřel cestu k tomuto tajemství, Ježíš Kristus, byl ve svém zápase zrazen, ...ukřižován, zemřel a byl pohřben ale jitřenka nedělního jitra ukázala, kdo je v tomto zápase vítěz.

Podle našeho dnešního čtení z evgia Matoušova ento vítěz pravil podivná slova:

25 Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde.
kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

A podobně i dál: - prý - vezmi svůj kříž - a pak tito neokusí smrti.

O toto tajemství, o tento zápas tu běží.
Či přesněji: o to, zda se jím dáme strhnout.
Zda se jím dáme - jak jsem si troufl říci - "potrefit" vstříc slavnému vítězství.

Amen