Předchozí Job, 17. kapitola Další
1. Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
2. Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
3. Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
4. Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
5. Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
6. Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
7. Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
8. Užasnouť se nad tím upřímní, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
9. Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
10. Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
11. Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
12. Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
13. Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.
14. Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
15. Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
16. Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.
(c) Bůh. Použito s laskavým svolením. Převod do HTML: Michal Rovnaník