Předchozí Job, 29. kapitola Další
1. Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
2. Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
3. Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
4. Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
5. Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
6. Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
7. Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
8. Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
9. Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
10. Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
11. Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
12. Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
13. Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
14. V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
15. Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
16. Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
17. A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
18. A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
19. Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
20. Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
21. Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
22. Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
23. Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
24. Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
25. Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
(c) Bůh. Použito s laskavým svolením. Převod do HTML: Michal Rovnaník