Podle tradičního názoru církve se jedná o spisy škodlivé, které nepatří do bible. Je třeba je vymýtit nebo aspoň „tajit" před věřícími, protože obsahují řadu neortodoxních představ a nauk o Bohu, Ježíši Kristu, Duchu svatém i o člověku. Církevní učitelé varovali například před dokétismem, tj. před učením, že Ježíš Kristus přijal jen zdánlivě lidské tělo a při ukřižování necítil žádnou bolest (Petrovo evangelium). Snahy církve o potlačení apokryfních spisů dosvědčují dlouhé seznamy podezřelých knih; Decretum Gelasianum z počátku 6. století obsahuje 61 položek. Některé z nich jsou dnes už jediným dokladem, že spis s takovým jménem vůbec existoval.
Opustíme-li perspektivu představitelů církve, otevře se nám jiný úhel pohledu. Valnou část apokryfů psali a četli lidé, kteří se domnívali, že určitá Boží tajemství jsou svěřena jen jim. Některé z apokryfů (Tomášovo evangelium), které se orientují na vybranou elitu Božích zasvěcenců, lze tedy označit za gnostické – samozřejmě s výhradou, že gnóze (řecky gnósis = poznání) je složitý duchovní proud, jehož prvky nalezneme i ve spisech, jež se k apokryfům běžně nepočítají. Na druhé straně s motivem tajemství běžně pracují i spisy apokalyptické, jejichž hrdina, jak napovídá řecké slovo apokalyptó (= odkrývám), naopak Boží tajemství zveřejňuje (Henoch, Sibylské věštby).
*
Výstavou chceme přiblížit nesnadno uchopitelný svět apokryfů zájemcům, kteří se s nimi běžně setkají v kterékoli významnější galerii – tedy z hlediska výtvarných motivů. Jistě je jednodušší namalovat apoštola Petra v akci, nežli zobrazit obsah jeho kázání. Proto dostaly přednost apokryfy s živým dějem a barvitým líčením scén, nikoli spisy, v nichž převládají kázání, modlitby, dialogy.
Při výběru ukázek jsme se dále pokusili zvýraznit případy, kdy se objevuje jeden motiv v různých vyobrazeních (srv. Tobijáš s rybou, Júdit, Kristus v podsvětí). Řada děl je zajímavá i proto, že umělec se při ztvárnění starověké látky nechal ovlivnit reáliemi vlastní doby (srv. středověké halapartny Makabejských či lilie na vaku Júditiny služky).
Většina představených apokryfů se soustředí na domýšlení osudů biblických postav. A v této skutečnosti koření i selektivní přístup církve k nim, a z něho vyplývající uplatnění apokryfů jako zdroje umělecké inspirace (rozdílné hodnocení apokryfů v římsko-katolické, protestantské a pravoslavné tradici zde ponecháváme stranou):
Velké množství ilustrací nalezneme u spisů, jež církev přijímala. Jsou to na prvním místě spisy deuterokanonické (doslova „druhotné z hlediska kánonu"), např. Tóbijáš, Knihy Makabejské, Júdit, známé z latinské Vulgáty a na ní závislých překladech bible do národních jazyků. Příkladem této tvorby je i česká Bible Kutnohorská (1489).
Další ilustrace navazují na spisy, jež církev sice nedoporučovala, ale více méně tolerovala, např. Protoevangelium Jakubovo, Nanebevzetí Panny Marie, Skutky Petrovy. Takové apokryfy se často soustředí na významné osobnosti křesťanské tradice. Jejich jednotlivé motivy jsou proto spojeny s církevními svátky a stávají se pevnou součástí rozvinuté legendistiky (Zlatá legenda Jakuba de Voragine, 13. stol.).
Existuje ovšem řada apokryfů, k nimž bychom jen stěží nalezli výtvarnou paralelu, a to z toho prostého důvodu, že jejich text byl objeven teprve v relativně pozdní době. Tak je tomu například u Petrova evangelia, jež bylo dlouho známo jen z odmítavých zmínek u církevních otců. Teprve koncem 19. století byl objeven původní řecký text, a to ještě jen zčásti.
*
Znalec Písma snadno zjistí, že jsme do výstavy zařadili i několik motivů z biblických kanonických knih. Je to proto, že při definici apokryfu nevystačíme se zdánlivě nejjednodušší negativní definicí, že apokryf je „to, co nepatří do Bible". Takové vymezení neobstojí z hlediska historického – i biblický kánon se po desetiletí vyvíjel v diskusi církve – ani fenomenologického: některé typicky apokryfní rysy se totiž objevují i v biblických knihách. Například již zmíněný motiv „tajemství", jež se odkrývá Božímu vyvolenému, nalezneme ve starozákonní biblické knize Daniel stejně jako v apokryfním Henochovi anebo v novozákonním Zjevení sv. Jana stejně jako v apokryfním Zjevení Petrově. Není náhodou, že právě dva naposled zmíněné spisy si podle Eusebiova svědectví ještě v 2. století konkurovaly v zařazení do biblického kánonu.
Biblické a apokryfní knihy mnohé rozděluje, ale leccos je i spojuje. Nejnápadnější jsou shody v konkrétních příbězích („Daniel ve lví jámě" v kanonické šesté i apokryfní čtrnácté kapitole Danielova proroctví). Autoři bibličtí i apokryfní věnují pozornost podivuhodným úkazům spojeným s výjimečnými osobnostmi (Henoch, Mojžíš, Elijáš, apoštol Jan i Panna Maria odcházejí ze světa záhadným způsobem). Některé motivy vyvolávají u moderního člověka rozpaky: děti posmívající se Elíšovi jsou krutě potrestány; žalmista se raduje z neštěstí nepřítele; apoštol Petr se modlí za zmrzačení Šimona Mága. I takovéto scény mohou být užitečné, pokud svou provokativností přimějí diváka k hlubšímu zamyšlení nad biblickou zvěstí.
Z výše naznačených důvodů nemůže být výtvarné umění dokonalým průvodcem v bludišti apokryfních textů. Ani naše výstava nechce a nemůže
poskytnout úplný přehled apokryfních motivů. Je to jen malá pozvánka do pozoruhodného světa biblické a apokryfní (nejen výtvarné) inspirace.