Celá galerie je ryze amatérskou záležitostí, vlastně vedlejším produktem pohybu v přírodě (což je jedna z mála věcí, bez kterých se neobejdu). Nikdy jsem nestudoval žádnou theorii ani mě nikdo nezaučoval, co a jak fotit. Prostě tak chodím (lezu, plavu) a když se mi něco líbí, tak zmačknu spoušť a je to. Říkám si, že když se to líbilo mně, tak se to může líbit i vám. Kdyby se nelíbilo, nevadí, nalistujte si něco lepšího. :-)
Dále musím předem deklarovat, že fotky v galerii nemají ambice být tím či oním (třeba uměleckou fotografií) nebo plnit nějakou funkci (třeba dokumentu - výjimkou jsou fotky fulguritů). Jediným kriteriem je, že fotím to, co se mi líbí. Některé fotky Vám mohou připadat příliš obyčejné, bez nápadu. Budiž. Fotím přírodu proto, že je krásná sama o sobě a chci předvádět právě pohledy, kerými mě příroda obdarovala, nikoliv své nápady a "umělecké záměry". Krásný strom nebo krásná houba jsou krásné dřív, než si jich někdo všimne a "něco z toho udělá".
Řada fotografií je podřadnějších nejen "umělecky", ale i technicky. To, že jsem je nevyřadil, znamená, že podle mého názoru vypovídají něco důležitého o kraji, ze kterého pocházejí, a o jejich výpověď Vás nechci ochudit. Časem se mi to třeba podaří nafotit nebo zpracovat lépe.
Kdyby se Vám přesto zdálo, že některé vystavené fotky toho říkají víc a že Vám činí potěšení se na ně dívat, tím líp ...
Jedním z témat, o kterých mi návštěvníci webu nejvíc píšou, je kvantita
fotek. Pochopitelně ve dvou komplementárních smyslech:
a) Méně by bylo více, podstatná část fotek je "o ničem", jen
rozptylují a odrazují. Názor plně pravdivý - ovšem ve svém kontextu. Tedy od
návštěvníka, který na webu hledá krásné fotky se silným nábojem a
poselstvím, chce si vychutnat fotku a jít zase jinam.
b) Je dobře, že tam máš tolik obrázků. Postupně si je procházím,
poznávám ty pohledy a vzpomínám, jak jsem tam před mnoha lety taky
chodil(a). Názor taky pravdivý, ale od jiného typu návštěvníků. Od těch,
kdo zde hledají svědectví o krajině a hlavně - nevadí jim strávit zde
víc času. Z toho hned vyplývá, že tento typ návštěvníka častěji najde čas
napsat nějakou reakci, takže reakce v tomto smyslu převažují.
K tomu druhému typu sám patřím. (Taky už jsem starej...) Mám rád tlusté
knihy, dlouhé symfonie a opery. Když hledám v knize informaci, chci se
dozvědět co nejvíc o jejích souvislostech. Čím šířeji, tím lépe. Tak hrnu na
web stovky dalších fotek a poslouchám při tom symfonie. Snad si to někdo bude
prohlížet.
Příležitostně fotím od 15 let (tedy od roku 1978). Až do konce 80. let jsem fotil převážně černobíle, veškeré zpracování jsem si dělal sám (blahé časy...). Bez nějakých velkých ambicí, tím nejobyčejnějším vybavením a jen jako dokumentaci příjemných chvil strávených venku i doma.
K soustavnějšímu zájmu, dívat se na svět přes fotoaparát, mě vlastně přivedl až Internet v druhé polovině devadesátýtch let. Narazil jsem na několik soukromých stránek s vystavenými fotkami. Stránky patřily většinou studentům a ty fotky byly technicky pod psa, ale přesto měly svou atmosféru. A já jsem si nad těmi fotkami uvědomil, že taková fotka řekne o svém autorovi víc, než si sám myslí, a že s těmi lidmi máme k sobě blízko. Na amatérské fotce, která není dělána na žádnou objednávku ani k nějakému praktickému účelu, se totiž pozná, jak kdo hledí na svět okolo sebe - co se ho dotýká, s čím resonuje, co má rád, k čemu z vlastního popudu autenticky tíhne. Prozradí o svém autorovi víc než slohové cvičení o vlastních názorech. Prohlížení těch několika stránek s fotkami jsem prožíval jako hluboký rozhovor s jejich autory. A uvědomil jsm si, že taky mám co říct, tedy vlastně ukázat.
Tak jsem prošel archiv a na fakultním plochém scanneru sejmul pár starých fotek 9x13 cm. No, bylo to taky pod psa, ale brzy mi pár e-mailů potvrdilo, že dialog byl navázán oboustranně. A tak jsem si začal víc všímat věcí a pohledů a pocitů, se kterými bych se mohl podělit s ostatními. Materiálu přibývalo a mezitím jsem zjistil, že fotka se dá zdigitalisovat i kvalitně a je potřeba si s ní pohrát v počítači. Ale o tom víc v kapitolce o technice zpracování.
Jak děti rostly a mohli jsme podnikat stále větší výlety, bylo i víc příležitostí k focení a k poznávání, jak je ta naše z(Z)emě nádherná. A to mi zase naopak pomáhalo líp si ujasnit svoje místo na ní. Mezi focením přírody a sebepochopením vznikla zpětná vazba, ale to se nedá říci několika slovy, o tom snad napíšu časem víc. Něco málo jsem se pokusil formulovat v úvodním slovu k jedné své výstavě.
13. září 2007: Mám pár důvodů k oslavě či bilancování. Moje fotostránky se právě dožívají 10 let. A před krátkou dobou se počet obrázků v galerii přehoupl přes polokulatých 5000.
Dnes máme na webu tisíce fotogalerií a miliony fotografií. A přibývají jako houby po dešti. Jen za poslední rok se jejich počet zdvojnásobil. Přinejmenším v oboru krajinářské fotografie, kterou se snažím trochu sledovat. A je na nich vidět rychlý pokrok fotografické techniky, webdesignu a - což považuji za nejdůležitější - čím dál vyšší technická i umělecká kvalifikovanost autorů. Před těmi 10 roky člověk prostě něco "od boku" vyfotil, nascanoval a šup s tím na web v nejprimitivnějším HTML prostředí. Dnešní nové galerie či fotoblogy mají vysoce sofistikovaná grafická prostředí, nabízejí výběr technicky precisních a umělecky působivých fotografií s perfektní navigací. Když se probírám třeba stránkami Zdeňka Patzelta, Karla Pagačíka, Mariana Matty, Rostislava Stacha nebo Bobovým fotoblogem (chtěl bych jmenovat další skvosty, ale podívejte se do odkazů), mám poněkud mindrák z jejich dokonalosti a připadám si se svou kvantitou fotek rozličné kvality a primitivním designem jako fosílie, mastodont či dinosaurus z druhohor (což vlastně těm 10 rokům vývoje webu docela odpovídá :-) ).
Nicméně nějaká zásadní změna zatím není na obzoru. Byla by totiž nesmírně časově náročná. A přiznám se, že než bych programoval nové rozhraní galerie, raději popadnu foťák, k tomu případně spacák nebo Toničku, a jdu někam do lesa. Takže můj web vypadá pořád stejně a stále zůstává tím, čím chtěl vždy být - nikoliv uměleckou galerií, ale cancákem zachycujícím dojmy z přírody. I s tou primitivností a konservativismem, které k tomu patří. Jako stará osadní kronika nebo rodinné album z dětství. Těm jejich primitivnost a otrhanost taky neubírá na síle výpovědi. Berte tedy, prosím, moje fotky jako takový starý cancák (jaký pán, takový krám) nebo jako sbírku starých pohlednic. Prostě jako výpověď o různých krajinách. Nic víc, nic míň. Zatím snad můžu slíbit, že další krajiny budou přibývat. Vandrovních plánů je moc. Deo volente - pokud Pán Bůh dá...
podzim 2017: Uplynulo dalších 10 let a nemám, co bych dodal nebo změnil. :-)