|
|
Nocovali jsme u cesty kousek před Melnikem, takže do Roženu ke klášteru jsme dorazili dost brzy ráno. Nikde nikdo, brána do kláštera otevřená, uvnitř také nikdo, jen z chrámu se ozýval liturgický zpěv. Tak jsme tiše vstoupili, posadili se a poslouchali. A poslouchali půldruhé hodiny. V rozlehlé potemnělé chrámové lodi se zastavil čas. Stále, bez přerušení zněl zpěv liturgických modliteb - jeden mnich a jeden bratr laik zpívali chvíli dvojhlasně, chvíli se střídali. Jednoduché melodie v rozsahu jedné kvinty, stále se vracející. Posluchače občas za uši tahající - ale to neznamená, že zpívané falešně (ač i to není vyloučeno :-) ) - pravoslavná liturgie užívá čtvrttónovou hudbu, což nezkušenému uchu opravdu nezní libozvučně. Do toho cinkání rolniček na rouchu kněze, který za ikonostasem sloužil mši. Občas někdo - mnich či laik - prošel, políbil ikonu, pokřižoval se, přenesl nějaký svícen, kněz vstoupil do dveří a něco pronesl... Vše ve staroslověnštině, takže mnoha slovům bylo rozumět, leč výpovědi a souvislosti unikaly. Ne tak docela smysl, vždyť k modlitbám se lze připojit i bez přesné shody slov. A mnoho napověděla celková atmosféra.
Tohle vystoupení z času - závdavek věčnosti a posvěcení začínajícího dne - to je něco nesmírně cenného a léčivého. Převeliká škoda pro nás, kteří to neumíme nebo jen neděláme a rovnou se vrháme do každodenních stresů...
Kliknutím na náhled dostanete větší formáty.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |