Rokle pod Knockarea

Vlastně ani nevím, proč to vystavovat. I když pro místní maníky, se kterými jsme se dali do řeči u mohyly, to byl jeden z divů (irského) světa. "Je to tam jako v deštném pralese. Je to jedno z nejstrašidelnějších míst celého Irska." A tak podobně. Dali jsme si poradit. (Kromě této lokality nám poradili i řadu dalších, třeba tuhle.) Ta rokle byla opravdu blizoučko místa setkání, při cestě. A mě velice zaujala, byť z úplně jiných důvodů než je.

Strašidelné to tam bylo, to ano. Všude visely epifyty, hlavně břečťan, opravdu jako v pralese. Tajemné přítmí, každá z těch visících girland hrozila, že člověka chytí, omotá a ... cojávím (na horrory se nedívám), třeba sežere. Stezička místy sotva znatelná, s mnohým přelézáním. Ale přesto pro nás Čechy něco obyčejného. Prostě zarostlá skalní rokle, jakých máme v pískovcích i v povltavských kaňonech tisíce. Brzy nám to došlo: vždyť oni ti Irové pořádně neznají a nemají lesy. Proto to je pro ně taková exotika.

Přece jen to ale byl unikát, totiž z geologického hlediska. Nikde jinde jsem neviděl tak učebnicově vyvinutou rozsedlinovou rokli, jako zde. Je to ve srázu na úbočí Knockarea. Vlivem gravitace se část svahu "utrhla" podél rovné pukliny, sjela o něco níž a odklonila se. To se pochopitelně nestalo naráz, je to pozvolný, stále probíhající proces. Rokle se pomalu rozšiřuje a vzniklý prostor se zaplňuje sedimentem. U nás je tomu podobná třeba rokle nad Stárkovem.

Za tu dvouhodinovou zacházku to stálo. Už proto, že si nelze představit pozoruhodnost lépe utajenou a ukrytou před turisty. Vyplatí se, nechat si poradit cíle od místních lidí...