Menhir u Mořinky

Na návrší nad vesnicí Mořinkou stojí menhir z minulých tisíciletí. Přesněji: z toho posledního, postaven tam byl 31. prosince 1999 partou nadšenců kolem sochaře Petra Váňi. Nevím, čeho chtěli jeho postavitelé (hezký novotvar, že?) dosáhnout, ale určitě toho dosáhli. Je ta poslední věta rozporná? To nevadí, to je OK, to k postmoderním aktivitám patří. Nevíme, co vlastně děláme a proč, na tom nezáleží, každý si to přebere sám jak chce.

Jedním z projevů postmoderní mentality je odmítání všeho racionálního a kontrolovatelného (např. křesťanství). Domnělý návrat k (rádoby) "přirozenému" a "primitivnímu". Aby si každý mohl procítit a prožít, cokoliv ho napadne. To samo o sobě nemusí být nic špatného, záleží na provedení. Dá se to provést idiotsky stylem namyšleného slona v porcelánu - viz např. toto a následující. Ale dá se to provést i inteligentně a citlivě. Zde se jedná o tu druhou variantu. Menhiry nejsou v Českém krasu úplně doma, ale do Poohří není daleko a Český kras má svůj pohanský a keltský rozměr mohutný. Menhir je z neopracovaného vápence, ten sem také patří. A místo je zvolené geniálně.

Menhir doplňuje betonové křeslo. Na sezení nic moc - studí. Ale výhled na kotlinu Berounky a Brdy za ní je tak hezký, že je to potřeba vychutnat, posedět si zde. A jako zjevná recese dělá křeslo protiváhu "duchovnímu" menhiru, aby to tady někdo nebral příliš vážně.

Líbí se mi tu. Ostatně, taky jsem jeden menhir stavěl, takže proti menhirům nemůžu nic namítat.