Jouglovka

Pro nás, trampy a podobné lesní živočichy, nabízí málokterá krajina tolik radostí, jako křivoklátské hvozdy. Nejen rozlohou, ale hlavně přirozeným a neporušeným stavem lesů a pestrostí terénu. Jednou ze zajímavostí je množství buližníkových skal a skalek vystupujících na první pohled nelogicky z náhorní plošiny ohraničené na jedné straně divočinou kolem Berounky, na druhé straně sníženinou mezi Zdicemi a Zbirohem. Při toulání nazdařbůh, cesta necesta, narazíte na nějakou z nich co chvíli. Některé jsou doslova utajené v lese a nepřevyšují okolní stromy, jiné nabízejí široké rozhledy do kraje.

Čestné postavení mezi nimi má Jouglovka - asi 30 metrů vysoký kamýk 3 km jihozápadně od Kublova. Začíná rozeklaným skalnatým hřebínkem zvaným Dlouhá skála a vrcholí 200 m dlouhým a 50 m širokým masivem vlastní Jouglovky. Kopec je protažený ve směru SV-JZ, ze severovýchodní strany lze pohodlně vystoupat na vrchol, na západní a severní stranu však spadá členitými skalními stěnami. S vrcholu můžete přehlédnout Křivoklátskou vrchovinu, jak se jako zvlněný zelený koberec sklání na jih ke Zbirohu, na severozápadě rozpoznáte hluboký zářez tvořený Berounkou. Samotný vrchol je rozčleněný množstvím skalek a balvanů. Mělká a chudá půda na skalních výchozech nutí stromy růst do zakrslých a bizarně pokroucených tvarů. Stojí za to zdržet se na vrcholu delší chvíli a dobře se dívat do blízka i do dáli. A pak šťastnou cestu, jděte kterýmkoliv směrem, kam vás napadne. Všude vás čeká krásný, pestrý les a dokonalý klid.

Když se řekne "skála", vyvstane otázka: "A co lezení?" Jouglovka sama je přírodní rezervací a lezení zde není povoleno. Řada jiných blízkých skal je však využívána jako cvičné horolezecké terény (asi nejvýznamnější je Dehetnická skála při silnici do Lišné). Hornina i charakter cest připomínají známé oblasti z pražského okolí - Divokou Šárku a skály u Suchdola. Cesty jsou spíše kratší, jen ojediněle přes 10 m. Skály jsou ovšem velmi málo navštěvované a stav fixního jištění tomu místy odpovídá. Prastaré skoby nebudí mnoho důvěry; rozhodně přijdou vhod smyčky a sada vklíněnců.

(psáno pro časopis Outdoor)

Fotky soustředěné v této skupině pocházejí z Jouglovky i z jejího širšího okolí - toulali jsme se jen tak bez ohledu na cesty, kam nás napadlo, cestou jsme nevynechali dva nejvyšší kopce Křivoklátska - Vlastec a Těchovín, pak přímo na jih k hrádku Řebříku, kde se Křivoklátská vrchovina začíná sklánět dolů ke Zbirohu, a pak obloukem kolem Dehetnické skály zpátky k Jouglovce. Celou cestu krásným, pestrým lesem a nikde ani noha (lidská).

P.S. To bylo někdy koncem devadesátých let. Ještě několikrát jsem se tam vydal. A vždycky jsem musel vyfotit to samé. Tak to tu je několikrát. Říkám si: nebudu to mazat. Ať je to jako připomínka jedné zdánlivě banální věci. Totiž, že existují místa, která se nemění. Není tam co měnit. Byla, jsou a budou krásná. Komerce a turismus tam nedošly a snad nikdy nedojdou. Ale já se tam budu vracet, i když tam zase uvidím to samé. Právě proto!