Na dnech roklí pískovcových skalních měst se hromadí hrubá balvanitá suť. Mezi
kamennými bloky zůstává dost místa, aby se tam protáhl člověk. A pokud je
suťová deposice dost dlouhá a vysoká, může vzniknou "jeskyně". To slovo je
třeba brát s rezervou. Člověk nemá kolem sebe kompaktní skálu, ale
"děravou" hromadu šutrů, kterou proniká vzduch a místy i světlo, ale najdou se
i dlouhé úseky zcela bez světla. Teplická jeskyně představuje nejrozsáhlejší
dosud známý systém tohoto typu.
To nejzajímavější na suťových jeskyních je jejich mikroklima. Díky poloze
na dně teplotně inversních roklí a prodyšnosti nadloží se v jeskyních hromadí
chladný vzduch a dlouho vydrží - do léta tam zůstává led. Tím pádem
v jeskyních přežívají chladnomilní bezobratlí (glaciální relikty), kteří
žijí jen tam a pak až v Arktidě. A vůbec zvláštní kapitolou jsou
kořenové krápníky, jako zvláštní fenomén objevené a popsané právě
zde v Teplických skalách jeskyňáři z naší ZO 5-03 ČSS Broumov.
Dlouhá desetiletí se z jedné publikace do druhé opisuje údaj, že Teplická
jeskyně je dlouhá 1065 metrů. Nikdo neví, co ten údaj znamená, odkud kam kdo
co kdy a jak měřil. Žádná dokumentace není. Tak jsme se letos (2018) pustili
do mapování. Pro začátek jen zaměřit polygon hlavní průleznou trasou. Jsme asi
ve dvou třetinách a už máme cca 1500 metrů.
Zde jsou ilustrační fotky z prolézání jeskyně. Pro představu,
o jaký terén se jedná. Narozdíl od krasových jeskyní, které (obvykle)
představují jakžtakž souvislý prostor, je pseudokras soustavou mezer mezi
popadanými bloky a kameny. Mezi nimi občas prolézt lze, většinou nelze.
Průstup jeskyní znamená neustálé přelézání, oblézání, podlézání, plazení a
procpávání se úžinami. Nejlépe úplně spodem, ve vodě potoka, který to spodní
patro proplachuje a uvolňuje.
