Přes náhledy se proklikáte k větším formátům obrázků.
Moji mladší synové Daniel a Jan se před časem začali zabývat entomologií čili broučkařením. Ne tak úplně náhodou - v jejich věku jsem taky brouky nadšeně sbíral a tak jim v této zálibě můžu, aspoň v začátcích, být nápomocen. A rád vidím, že je to baví. Tato záliba spojuje vzrušení lovu (což je obecný mužský archetyp, kterému se žádný kluk nevyhne) s důkladným a soustavným poznávání přírody (to je naopak něco netriviálního a vzácného, co je potřeba pěstovat). Snem každého českého broučkáře je - pochopitelně - roháč, největší a nejatraktivnější brouk, jaký u nás žije. Mnohokrát jsme obdivovali letité exempláře v Národním muzeu a vždy jsme si při tom slibovali: tak toho musíme vidět živého! Naše pokusy, zastihnout ho na Petříně nebo v Českém krasu, zatím vyšly naprázdno, takže cíl prvního letního vandru byl jasný: jižní Morava a specielně Pálava, kde je roháč dosud hojný.
Termín byl určen z podstaty věci: chceme-li vidět co nejvíc různých brouků, jsou ideální květen a červen. Jenže tou dobou máme jiné starosti (škola a tak...), takže si musíme pospíšit hned na začátku prázdnin. Červenec a srpen jsou totiž poněkud "hluchým obdobím", většina druhů stihla rozmnožování už na jaře a druhá generace se objeví až začátkem podzimu. A období roháčů trvá nejvýš do poloviny července.
Přibrali jsme i nejstaršího syna Tadeáše a vyrazili jsme, obtíženi těžkými
bágly s bivakovou i entomologickou výbavou, brzy ráno z Police nad Metují. Po
pěti přestupech a půldni stráveném při kartách v různých courákách ("blues
posledního vagónu") vystupujeme v Popicích, stanici uprostřed polí nejblíž k
Novomlýnským nádržím a tedy k Pálavě. První dojmy typicky jihomoravské:
rozpálená rovina, slunce praží, hic k umření, nikde žádný stín. No, v letošním
propršeném jaru a létu to není tak nepříjemná změna. Na jihu se tyčí typické
panorama Pálavy, k němu vede mezi poli cesta. Za kopečkem začínají vinice a
otvírá se pohled na Novomlýnské nádrže. Svlékáme všechno, co se dá, a
pokračujeme přes Strachotín na hráz Střední nádrže. Těšíme se, že si u břehu
aspoň ochladíme nohy, bližší pohled a hlavně počuch nás rychle odrazuje. Voda
záhadné barvy smrdí tak, že prostředí v našich zpocených botách je proti tomu
růžovou zahradou. Všude se válí a plave spousta leklých ryb. Břeh a hráz jsou
tvořeny betonem a balvany politými asfaltem. Fuj!
O tom, jakým zhmotněním komunistické debility jsou Novomlýnské nádrže, bylo
napsáno už mnoho. Místo cenných lužních lesů a mokřadů obrovské vodní plochy s
největší hloubkou dva metry, takže voda je silně eutrofní, přehřátá a tudíž
stále zahnívá. K rekreaci nebo jako zdroj vody naprosto nepoužitelné. Jako
obžaloba bolševických papalášů, kteří si na tom postavili kariéru, trčí z vody
torsa starých stromů a ostrov s kostelíčkem - jediný pozůstatek někdejšího
Mušova. Že pod vrstvami bahna zmizely i jedinečné archeologické lokality
(včetně části slavného dolnověstonického areálu) netřeba zdůrazňovat. Ale dost
nářků...
Přejdeme hráz a jsme v Dolních Věstonicích. Prvním naším zájmem je hospoda. Na návsi jsou hned dvě vedle sebe. Jedna (větší) má pěknou zahrádku, ale ze dveří vystrčený reprák vydává odporný kravál. Když nás vyhánějí, tak se nebudeme vnucovat. Druhá funguje jako bufet bez obsluhy. Pivo mají dobré (Krušovice), zato utopenci smrdí a vůbec to tu není nic moc. Kladným zážitkem je ovšem zdejší archeologické museum. Hodně informací na malé ploše, jak o vykopávkách, tak o životě v paleolitu. Přehledně a srozumitelně (byť některé věci se dnes interpretují jinak než tenkrát, kdy zdejší exposice vznikala). Rozhodně, když už je člověk tady, byla by velká škoda museum vynechat. Doporučujeme!
Hic vrcholí a my stoupáme po hlavní cestě nahoru na Pálavu - na severní
předvrchol s výraznou zříceninou hradu Děvičky. Cesta vede mezi vinicemi a je
lemována křovím a kvetoucím plevelem, takže začíná broučí žeň. Kromě obvyklých
drobných tesaříků, mandelinek a nosatců zaujmou hlavně zlatohlávci zlatí. I
když je to brouk úplně běžný, kluci jsou nadšení. Přeci jen, je poměrně velký
a hraje barvami. A jen co vlezeme do lesa, máme tu čest s prvním roháčem -
sedí na zemi přímo u cesty. A o kus dál u paty dubu mohutná samička. Tak to je
příslib, že tu nejsme zbytečně. Cesta na Děvičky příkře stoupá a připomíná
Václavák. Rodinky s dětmi, party mládeže i skupiny trempů s kotlíky a
kytarami. Na Děvičkách je jaksepatří plno. Co se dá dělat, nemůžeme to tu
chtít sami pro sebe. Janeček má už dost pochodu s báglem, tak ho zde necháváme
a jdeme nalehko si obejít Děvín. Aspoň zde má krytý prostor pro případ bouřky
- ještě štěstí!
Kupodivu na cestě přes vršek nepotkáváme téměř nikoho. Většina turistů se
spokojí s Děvičkami, případně ještě se Soutěskou. Myslel jsem, že cesta půjde
přes temeno kopce podle vysílače, takže budou rozhledy. Není tomu tak, hlavní
část vede lesem, téměř výlučně jasanovým. Až nahoře se otevírá travnatá stráň
na východní straně a z ní rozhledy na Milovické lesy, za nimi roviny kolem
Lednice a Valtic a na obzoru Bílé Karpaty; na jihu máme Stolovou horu a
Turold.
To nejlepší nás ovšem teprve čeká: cesta sestupuje k hraně Soutěsky, což je
oblast s nejkrásnějšími stěnami a útesy ze zdejších zářivě bílých jurských
vápenců. Opravdu zde je na co koukat a co fotit (byť s vědomím, že tyto
obrázky jsou v každé knížce a
na každé pohlednici z tohoto kraje).
Soutěskou a úboční cestou se vracíme na Děvičky, vždyť tam chudák Janeček
kvůli našemu kochání tvrdne už dvě hodiny. Zatím se obloha rychle zatahuje a
černá. Přidáváme do kroku, ale marně. Jako by se v dálce ozval řev Niagáry,
pak blíž a blíž, stromy se
ohýbají jako proutky a za chvilku na nás není nit suchá. Štěstí, že jsou v
suchu aspoň bágly. Zatímco vystupujeme poslední schody před hradem, přestává
pršet a vykukuje slunce. Naskýtá se zajímavý pohled: roviny na severozápad
zalité sluncem, klidná a
zářivá hladina Horní nádrže, na východní straně černá clona a na hladině Dolní
nádrže zpěněné hřebeny vln bičovaných vichrem.
Mokré prádlo věšíme na ruxaky a vyrážíme společně dál. Znovu do Soutěsky,
obdivovat
skály pro změnu zdola, a na jejím konci si dopřáváme večeři. Podle jména
rozcestí i podle mapy
tu má být pramen. Ťukáme si na čelo - co to je za hloupost, pramen na krasu?
Skutečně, v rokli
pod rozcestím cosi jako pramínek je, takové koryto s děravou trubkou, ze které
líně kape voda.
Natočit zde litr by trvalo asi tak hodinu (a to je po dešti!); naštěstí máme
vody ještě dost.
V přístřešku u rozcestí si dáváme do trumpety - pod záminkou, že by se to v
horku zkazilo,
likvidujeme masité zásoby. Kluci názorně předvádějí, že jsou ve věku největší
rozežranosti. To
aby s nimi člověk vozil proviant na dvoukoláku...
Po večeři pokračujeme dál na jih do Klentnice. Chceme se vyhnout vesnici a
rovnou
zabivakovat pod Sirotčím hrádkem, žaludek si ale po mastné večeři naléhavě
říká o něco lepšího
než vodu. Dřív než hospodu ale vidíme otevřené dveře a za nimi stůl a vinařské
náčiní.
Neváháme. Že bychom rádi něco dobrého ochutnali a koupili. Jsme přijati víc
než pohostinně.
Je sice málo času, pan vinař očekává hosty, ale pohostit pocestné je (jak
říká) svatou povinností.
Otevírá se sklípek s dvěma řadami stoletých dubových sudů a ochutáváme. Něco
tak dobrého
jsem už dávno neměl. Nejdřív kabinetní sauvignon, pak pozdní sběr vlašského
ryzlinku. Lahodná,
plná chuť bez sebemenšího rušivého prvku. Mňam! Janeček dostal do ruky koštýř
a rozlévá nám.
Prý má talent. Pak přicházejí hosté a my jdeme po svých. Pane vinaři, díky!
Stoupáme k Sirotčímu hrádku, cestou zálibně sledujeme několik letících roháčů.
Na louce
pod hradem je ovšem plno, stanová osada (uvnitř NPR!). Podobný obrázek na
plató Stolové hory.
Na nocleh nemáme rádi společnost, zvlášť když nocujeme někde, kde se to nemá.
Na západním
konci si vybíráme plácek a stavíme stan (vypadá to na noční bouřku). Noc je v
pohodě.
Ráno podle zvyku brzy budím kluky a jdeme pryč. Lezeme na hrad a užíváme si
snídani
v pohodě. Slunce se opírá do bělostných skal a zdiva, masiv Děvína vypadá jako
na dosah, ostře
se rýsuje proti zamženému pozadí. Konečně sušíme zmoklé oděvy a obdivujeme
okolí.
Hrad stojí
na vysokém útesu mezi dvěma úzkými průrvami, ze tří stran kolmé stěny.
Okolní skály vytvářejí
zajímavé útvary, na několika místech jsou vidět zbytky zdiva.
Ve svahu Stolové hory nad
Klentnicí trčí nefalšovaná skalní věž - tu musíme vidět zblízka! Kolem hradu
stále krouží
několik desítek, možná stovek rorýsů.
Když jsme si dosyta užili ranní pohody, slézáme (ve stanech pod hradem se to
teprve
začíná hýbat - nechápu...) a jdeme se podívat na onu skalní věž. Je opravdu
velkolepá, i když to
není žádná jehla (tak se jeví jen z jednoho pohledu), ale spíš kulisa.
Pak ještě obcházíme západní
stráně Stolové hory a obdivujeme bělostné skalní útvary a skalní vegetaci mezi
nimi.
Překrásné zákoutí. Máme při tom špatné svědomí - nesmí se sem, jsme přece v
NPR, a kdyby
sem takto lezli všichni, to by to tu vypadalo... Tak se aspoň snažíme být
nenápadní a důkladně
se dívat pod nohy, kam šlapeme. Občas není snadné najít mezi spoustou netřesků
a rozchodníků volné místo.
Víc o tom poví fotky.
Náš dnešní cíl je ale jinde. Oné turistické Pálavy jsme si už užili a turistů tu bude i bez nás víc než moc. Nás láká rozlehlá lesní plocha na východě - kopce sice o něco nižší než vlastní Pálava, ale pořád ještě kopce. To je zde podstatným faktorem: v lužních lesích v nížině bychom nevydrželi kvůli komárům. I z dálky je zřejmé, že jde o lesy listnaté, převážně dubové, takže dobrá adresa pro roháče a tedy i pro nás.
Slézáme do Klentnice, doplňujeme vodu a pokračujeme dolů do údolí Klentnického potoka. Potok je sice silné slovo, ale i tak je střed rokle vyplněn neprostupným pralesem věkovitých listnáčů, hustého křoví, většinou důkladně trnitých hlohů, a hlavně kopřiv. Prosekáváme si tím cestu jako v džungli, než se, důkladně popálení a poškrábaní, octneme na druhé straně údolí. Tím ale ještě nemáme vyhráno. Les je lemován vzrostlým obilím, jediné místo, kudy se k němu dá přijít, je zase mokřina s křovím a kopřivami. A když už se nám podaří dostat se do lesa, máme před sebou vysoký plot obory. Nevadí, brzy narazíme na přelez a předpokládáme, že touto dobou tu snad nebudeme nikomu vadit. Není ani doba malých mláďat ani doba říje; po čase nám tuto hypotézu potvrzuje cedule u hlavní brány - v létě se sem smí. A jen co jsme se ocitli na cestě uvnitř, už kolem nás letí dva roháči. Sice žádní obři, ale příslib je to dobrý.
Máme před sebou ještě půl dne, tak necháváme bágly v křoví a jdeme jen tak
nalehko
pátrat po broucích. Les je docela pestrý, střídají se duby s jasany, javory a
lípami, na úpatí kopce
jsou kusy louky zarostlé chebdím s tisíci zlatohlávků. Zjevně se zde líbí
nejen broukům, ale i
zvířatům. V jeden moment jsme uprostřed takové zarostlé světliny vyrušili
daňka - nádherný kus
s mohutným parožím. Obzvláštní radost nám ovšem udělal nález krajníka
pižmového, mohutného
střevlíkovitého brouka, jehož krovky hrají všemi barvami; nález nikoliv
poslední. Každou chvíli
narazíme na roháče; ne na kmenech dubů (jak jsme očekávali), ale jen tak na
zemi. Nahoře na
kopci s krásným jménem Smrtihlav je velká cesta s vykáceným prostorem okolo.
Zde nacházíme
několik kup složených klád a tady máme co obdivovat!
Do klád se opírá slunce, horké dřevo voní
a to je největší lákadlo pro tesaříky. Běhá tu spousta tesaříků dubových a
zlatošpičkých (oba
druhy svým zbarvením napodobují sršně), a pestrokrovečníků. Na okoličnatých
květech okolo
se páří spousta tesaříků bukových. To jsou obzvlášť krásní brouci, štíhlí, s
mohutnými tykadly
o polovinu delšími než tělo, zmenšená verze slavného tesaříka obrovského. A i
na toho se
dostalo. Málokdy jsem u někoho viděl takové vzrušení, jako když Daniel objevil
na kládě jeden
výstavní šesticentimetrový kousek. A později dokonce celý pár.
Tohle místo se nám tak zalíbilo, že jsme se rozhodli zde přenocovat a
uspořádat roháčí
show. Byla to dobrá volba. V podvečer jsme chytili několik samiček roháče,
přivázali je
(chudinky) nití ke klacku a vystavili na hromadu dříví tak, aby se dalo z
odstupu dobře sledovat,
co se kolem nich děje, a fotit. Přitom jsme se s překvapením přesvědčili,
jakou sílu dokáže
vyvinout brouk. Když se tři samičky rozhodly táhnout stejným směrem, s
přehledem odtáhly
půlkilový klacek. A sílu mají nejen v nohách, ale i v kusadlech. A když se
naštvou, tak bolestivě
kousnou. Ještě silnější štípanec dokáže uštědřit roháčí samec. Stiskne a
nepustí. Jauvajs! Tak
musíme samičky ukotvit pevněji a nosíme k nim samečky - co budou dělat, pustí
se do sebe?
Nedělali nic, lezli kolem bez zájmu, pak někam utekli. Možná si řekli, že se
přece nenechají do
ničeho nutit, ale spíš ještě nenadešla jejich správná doba. Sedíme na
protějších kládách, v klídku
večeříme a sledujeme dění. Zatím se setmělo a začaly orgie. V soumraku začali
hromadně
poletovat samci. Skoro pořád bylo na některé straně nějakého vidět.
A mezi nimi už i větší
kousky, dokonce i pár letících samic jsme zaregistrovali - ty jsme přidali k
našim "volavkám".
Kupodivu ale poletující samci nejevili zájem o naše samičky. Tak jsme se
věnovali odchytávání
a prohlížení poletujících samečků, až už na ně nebylo vidět. Jaké bylo naše
překvapení, když
jsme pak ve světle baterky našli kolem našich samiček nejmíň deset samců, jak
se s nimi páří a
přitom se navzájem napadají a shazují. Chtělo to vydržet do tmy. Parádní
divadlo! Zvědaví, jak
se vše bude vyvíjet dál v přirozených podmínkách, jsme naše samičky zbavili
postrojů a nechali
chvíli nerušeně. Ale asi se jim naše kulisy nelíbily, prostě za deset minut
nebylo na tom místě po roháčích ani
památky. Asi se přesunuli někam, kde jim to víc voní. Bodejť by se jim líbilo
na nařezaném
mrtvém dříví, chtějí živé duby. Tam je ovšem těžší je najít. Nevadí, divadlo
se nakonec přece jen
podařilo. Roháčí aktivita ovšem pokračovala. Teď už na ně nebylo vidět, zato
je bylo slyšet. Při
chůzi lesem se ze všech stran ozývalo šustění listí. Normálně by člověk
podezříval myš nebo
ještěrku; když jsme ale po sluchu určili místo a posvítili tam baterkou,
vždycky tam lezl roháč.
Tolik roháčů, že to i nás po čase přestalo bavit. Uléháme spokojeni. Tenhle
den se opravdu
povedl a hlavní cíl cesty byl splněn vrchovatě. Nechce se mi do stanu, zkouším
to venku, ale
moskyti mě brzy zahánějí dovnitř.
Třetí den se budíme o něco později, Slunce už je vysoko nad obzorem. Vylezu ze
stanu
a první, co vidím, je mohutný roháč na nejbližším dubovém kmenu. Dávám ho
klukům do stanu,
ať je štípne a vzbudí. Balíme a vyrážíme. Chceme projít obě obory (klentnickou
a bulharskou)
a na konci lesa se rozmyslet, co dál. Hranici mezi oběma oborami tvoří
silnička z Mikulova do
Milovic. Ještě v klentnické oboře procházíme rozlehlou loukou s kvetoucími
rostlinami, takže
postupujeme pomalu a hledáme drobné broučky na květech. Při cestě bulharskou
oborou (podle
obce Bulhary při Dyji) nám připadá, že naprosto nejhojnějším broukem na světě
je roháč. Místy
si člověk musí doslova dávat pozor, aby na nějakého nešlápl. A každou chvíli
kolem nějaký
přeletí.
(Co je to za pořádek? Myslel jsem, že touto denní dobou mají být někde
zahrabaní a
spát.) Další kolo roháčího divadla by mohlo být nadějné.
Ovšem počasí nás nabádá k návratu.
Už dopoledne jsou drobné přeháňky, do toho ovšem vedro a nebezpečné mraky na
obzoru.
Vypadá to na větší řádění živlů. Na jižním konci lesa u výlezu z obory dlouho
váháme. Buď se
zde upíchnout a dojít dolů do vsi pro vodu, nebo to už zabalit a odjet? Hlasy
jsou vyrovnané,
nakonec převažuje druhá varianta. Tenhle čundr byl všestranně úspěšný,
nebudeme ho kazit tím,
že uplaveme.
Míříme tedy do Sedlce u Mikulova. Když přecházíme pod lesem silnici, co asi
leží na
každém kroku? Přejetý ježek? Kdepak! Rozbitý roháč.
Narazit do letícího roháče musí být jako
dostat kamenem. Nejdřív hezká cesta mezi vinicemi, pak kus po silnici;
spěcháme, aby nám
neujel vlak před nosem. Je to utrpení, 30 stupňů a do toho ostře štiplavě pere
slunce. Když
konečně dojdeme na zastávku, jsme úplně uvaření a vlak stejně jede až za
hodinu. Ale buďme
rádi, aspoň nezmokneme, bouřka už je tady.
A pak zase couráky nazpátek. Když v deset večer jdeme 5 km od dráhy do chaloupky, je v našem Podkrkonoší kolem 10 stupňů, po stráních se válí chladné mlhy. Jdeme ostrým tempem a vysloveně si to užíváme. Libujeme si, že nežijeme na Jižní Moravě.
P. S. Nazítří jsme se doslechli, že ten den odpoledne a večer se přes Moravu přehnalo několik prudkých bouřek s přívalovými dešti a polomy, největší škody byly okolo Brna. Tak jsme to odhadli správně.
P. P. S. Hlavní pálavské kopce jsou národní přírodní reservací, takže zde nepřichází v úvahu jakýkoliv sběr hmyzu. Roháči, tesaříci obrovští a další druhy jsou chráněni zákonem. Je lepší je fotit, než sbírat!