Za roháči na Pálavu

Moji mladší synové Daniel a Jan se před časem začali zabývat entomologií čili broučkařením. Ne tak úplně náhodou - v jejich věku jsem taky brouky nadšeně sbíral a tak jim v této zálibě můžu, aspoň v začátcích, být nápomocen. A rád vidím, že je to baví. Tato záliba spojuje vzrušení lovu (což je obecný mužský archetyp, kterému se žádný kluk nevyhne) s důkladným a soustavným poznávání přírody (to je naopak něco netriviálního a vzácného, co je potřeba pěstovat). Snem každého českého broučkáře je - pochopitelně - roháč, největší a nejatraktivnější brouk, jaký u nás žije. Mnohokrát jsme obdivovali letité exempláře v Národním muzeu a vždy jsme si při tom slibovali: tak toho musíme vidět živého! Naše pokusy, zastihnout ho na Petříně nebo v Českém krasu, zatím vyšly naprázdno, takže cíl prvního letního vandru byl jasný: jižní Morava a specielně Pálava, kde je roháč dosud hojný.

Termín byl určen z podstaty věci: chceme-li vidět co nejvíc různých brouků, jsou ideální květen a červen. Jenže tou dobou máme jiné starosti (škola a tak...), takže si musíme pospíšit hned na začátku prázdnin. Červenec a srpen jsou totiž poněkud "hluchým obdobím", většina druhů stihla rozmnožování už na jaře a druhá generace se objeví až začátkem podzimu. A období roháčů trvá nejvýš do poloviny července.

Přibrali jsme i nejstaršího syna Tadeáše a vyrazili jsme, obtíženi těžkými bágly s bivakovou i entomologickou výbavou, brzy ráno z Police nad Metují. Po pěti přestupech a půldni stráveném při kartách v různých courákách ("blues posledního vagónu") vystupujeme v Popicích, stanici uprostřed polí nejblíž k Novomlýnským nádržím a tedy k Pálavě. První dojmy typicky jihomoravské: rozpálená rovina, slunce praží, hic k umření, nikde žádný stín. No, v letošním propršeném jaru a létu to není tak nepříjemná změna. Na jihu se tyčí typické panorama Pálavy, k němu vede mezi poli cesta. Za kopečkem začínají vinice a otvírá se pohled na Novomlýnské nádrže. Svlékáme všechno, co se dá, a pokračujeme přes Strachotín na hráz Střední nádrže. Těšíme se, že si u břehu aspoň ochladíme nohy, bližší pohled a hlavně počuch nás rychle odrazuje. Voda záhadné barvy smrdí tak, že prostředí v našich zpocených botách je proti tomu růžovou zahradou. Všude se válí a plave spousta leklých ryb. Břeh a hráz jsou tvořeny betonem a balvany politými asfaltem. Fuj!

O tom, jakým zhmotněním komunistické debility jsou Novomlýnské nádrže, bylo napsáno už mnoho. Místo cenných lužních lesů a mokřadů obrovské vodní plochy s největší hloubkou dva metry, takže voda je silně eutrofní, přehřátá a tudíž stále zahnívá. K rekreaci nebo jako zdroj vody naprosto nepoužitelné. Jako obžaloba bolševických papalášů, kteří si na tom postavili kariéru, trčí z vody torsa starých stromů a ostrov s kostelíčkem - jediný pozůstatek někdejšího Mušova. Že pod vrstvami bahna zmizely i jedinečné archeologické lokality (včetně části slavného dolnověstonického areálu) netřeba zdůrazňovat. Ale dost nářků...

Přejdeme hráz a jsme v Dolních Věstonicích. Prvním naším zájmem je hospoda. Na návsi jsou hned dvě vedle sebe. Jedna (větší) má pěknou zahrádku, ale ze dveří vystrčený reprák vydává odporný kravál. Když nás vyhánějí, tak se nebudeme vnucovat. Druhá funguje jako bufet bez obsluhy. Pivo mají dobré (Krušovice), zato utopenci smrdí a vůbec to tu není nic moc. Kladným zážitkem je ovšem zdejší archeologické museum. Hodně informací na malé ploše, jak o vykopávkách, tak o životě v paleolitu. Přehledně a srozumitelně (byť některé věci se dnes interpretují jinak než tenkrát, kdy zdejší exposice vznikala). Rozhodně, když už je člověk tady, byla by velká škoda museum vynechat. Doporučujeme!

Hic vrcholí a my stoupáme po hlavní cestě nahoru na Pálavu - na severní předvrchol s výraznou zříceninou hradu Děvičky. Cesta vede mezi vinicemi a je lemována křovím a kvetoucím plevelem, takže začíná broučí žeň. Kromě obvyklých drobných tesaříků, mandelinek a nosatců zaujmou hlavně zlatohlávci zlatí. I když je to brouk úplně běžný, kluci jsou nadšení. Přeci jen, je poměrně velký a hraje barvami. A jen co vlezeme do lesa, máme tu čest s prvním roháčem - sedí na zemi přímo u cesty. A o kus dál u paty dubu mohutná samička. Tak to je příslib, že tu nejsme zbytečně. Cesta na Děvičky příkře stoupá a připomíná Václavák. Rodinky s dětmi, party mládeže i skupiny trempů s kotlíky a kytarami. Na Děvičkách je jaksepatří plno. Co se dá dělat, nemůžeme to tu chtít sami pro sebe. Janeček má už dost pochodu s báglem, tak ho zde necháváme a jdeme nalehko si obejít Děvín. Aspoň zde má krytý prostor pro případ bouřky - ještě štěstí!

Kupodivu na cestě přes vršek nepotkáváme téměř nikoho. Většina turistů se spokojí s Děvičkami, případně ještě se Soutěskou. Myslel jsem, že cesta půjde přes temeno kopce podle vysílače, takže budou rozhledy. Není tomu tak, hlavní část vede lesem, téměř výlučně jasanovým. Až nahoře se otevírá travnatá stráň na východní straně a z ní rozhledy na Milovické lesy, za nimi roviny kolem Lednice a Valtic a na obzoru Bílé Karpaty; na jihu máme Stolovou horu a Turold.

To nejlepší nás ovšem teprve čeká: cesta sestupuje k hraně Soutěsky, což je oblast s nejkrásnějšími stěnami a útesy ze zdejších zářivě bílých jurských vápenců. Opravdu zde je na co koukat a co fotit (byť s vědomím, že tyto obrázky jsou v každé knížce a na každé pohlednici z tohoto kraje).

Soutěskou a úboční cestou se vracíme na Děvičky, vždyť tam chudák Janeček kvůli našemu kochání tvrdne už dvě hodiny. Zatím se obloha rychle zatahuje a černá. Přidáváme do kroku, ale marně. Jako by se v dálce ozval řev Niagáry, pak blíž a blíž, stromy se ohýbají jako proutky a za chvilku na nás není nit suchá. Štěstí, že jsou v suchu aspoň bágly. Zatímco vystupujeme poslední schody před hradem, přestává pršet a vykukuje slunce. Naskýtá se zajímavý pohled: roviny na severozápad zalité sluncem, klidná a zářivá hladina Horní nádrže, na východní straně černá clona a na hladině Dolní nádrže zpěněné hřebeny vln bičovaných vichrem.

Mokré prádlo věšíme na ruxaky a vyrážíme společně dál. Znovu do Soutěsky, obdivovat skály pro změnu zdola, a na jejím konci si dopřáváme večeři. Podle jména rozcestí i podle mapy tu má být pramen. Ťukáme si na čelo - co to je za hloupost, pramen na krasu? Skutečně, v rokli pod rozcestím cosi jako pramínek je, takové koryto s děravou trubkou, ze které líně kape voda. Natočit zde litr by trvalo asi tak hodinu (a to je po dešti!); naštěstí máme vody ještě dost. V přístřešku u rozcestí si dáváme do trumpety - pod záminkou, že by se to v horku zkazilo, likvidujeme masité zásoby. Kluci názorně předvádějí, že jsou ve věku největší rozežranosti. To aby s nimi člověk vozil proviant na dvoukoláku...

Po večeři pokračujeme dál na jih do Klentnice. Chceme se vyhnout vesnici a rovnou zabivakovat pod Sirotčím hrádkem, žaludek si ale po mastné večeři naléhavě říká o něco lepšího než vodu. Dřív než hospodu ale vidíme otevřené dveře a za nimi stůl a vinařské náčiní. Neváháme. Že bychom rádi něco dobrého ochutnali a koupili. Jsme přijati víc než pohostinně. Je sice málo času, pan vinař očekává hosty, ale pohostit pocestné je (jak říká) svatou povinností. Otevírá se sklípek s dvěma řadami stoletých dubových sudů a ochutáváme. Něco tak dobrého jsem už dávno neměl. Nejdřív kabinetní sauvignon, pak pozdní sběr vlašského ryzlinku. Lahodná, plná chuť bez sebemenšího rušivého prvku. Mňam! Janeček dostal do ruky koštýř a rozlévá nám. Prý má talent. Pak přicházejí hosté a my jdeme po svých. Pane vinaři, díky!

Stoupáme k Sirotčímu hrádku, cestou zálibně sledujeme několik letících roháčů. Na louce pod hradem je ovšem plno, stanová osada (uvnitř NPR!). Podobný obrázek na plató Stolové hory. Na nocleh nemáme rádi společnost, zvlášť když nocujeme někde, kde se to nemá. Na západním konci si vybíráme plácek a stavíme stan (vypadá to na noční bouřku). Noc je v pohodě.

Ráno podle zvyku brzy budím kluky a jdeme pryč. Lezeme na hrad a užíváme si snídani v pohodě. Slunce se opírá do bělostných skal a zdiva, masiv Děvína vypadá jako na dosah, ostře se rýsuje proti zamženému pozadí. Konečně sušíme zmoklé oděvy a obdivujeme okolí.

Hrad stojí na vysokém útesu mezi dvěma úzkými průrvami, ze tří stran kolmé stěny. Okolní skály vytvářejí zajímavé útvary, na několika místech jsou vidět zbytky zdiva. Ve svahu Stolové hory nad Klentnicí trčí nefalšovaná skalní věž - tu musíme vidět zblízka! Kolem hradu stále krouží několik desítek, možná stovek rorýsů.

Když jsme si dosyta užili ranní pohody, slézáme (ve stanech pod hradem se to teprve začíná hýbat - nechápu...) a jdeme se podívat na onu skalní věž. Je opravdu velkolepá, i když to není žádná jehla (tak se jeví jen z jednoho pohledu), ale spíš kulisa.

Pak ještě obcházíme západní stráně Stolové hory a obdivujeme bělostné skalní útvary a skalní vegetaci mezi nimi. Překrásné zákoutí. Máme při tom špatné svědomí - nesmí se sem, jsme přece v NPR, a kdyby sem takto lezli všichni, to by to tu vypadalo... Tak se aspoň snažíme být nenápadní a důkladně se dívat pod nohy, kam šlapeme. Občas není snadné najít mezi spoustou netřesků a rozchodníků volné místo. Víc o tom poví fotky.

Náš dnešní cíl je ale jinde. Oné turistické Pálavy jsme si už užili a turistů tu bude i bez nás víc než moc. Nás láká rozlehlá lesní plocha na východě - kopce sice o něco nižší než vlastní Pálava, ale pořád ještě kopce. To je zde podstatným faktorem: v lužních lesích v nížině bychom nevydrželi kvůli komárům. I z dálky je zřejmé, že jde o lesy listnaté, převážně dubové, takže dobrá adresa pro roháče a tedy i pro nás.

Slézáme do Klentnice, doplňujeme vodu a pokračujeme dolů do údolí Klentnického potoka. Potok je sice silné slovo, ale i tak je střed rokle vyplněn neprostupným pralesem věkovitých listnáčů, hustého křoví, většinou důkladně trnitých hlohů, a hlavně kopřiv. Prosekáváme si tím cestu jako v džungli, než se, důkladně popálení a poškrábaní, octneme na druhé straně údolí. Tím ale ještě nemáme vyhráno. Les je lemován vzrostlým obilím, jediné místo, kudy se k němu dá přijít, je zase mokřina s křovím a kopřivami. A když už se nám podaří dostat se do lesa, máme před sebou vysoký plot obory. Nevadí, brzy narazíme na přelez a předpokládáme, že touto dobou tu snad nebudeme nikomu vadit. Není ani doba malých mláďat ani doba říje; po čase nám tuto hypotézu potvrzuje cedule u hlavní brány - v létě se sem smí. A jen co jsme se ocitli na cestě uvnitř, už kolem nás letí dva roháči. Sice žádní obři, ale příslib je to dobrý.

Máme před sebou ještě půl dne, tak necháváme bágly v křoví a jdeme jen tak nalehko pátrat po broucích. Les je docela pestrý, střídají se duby s jasany, javory a lípami, na úpatí kopce jsou kusy louky zarostlé chebdím s tisíci zlatohlávků. Zjevně se zde líbí nejen broukům, ale i zvířatům. V jeden moment jsme uprostřed takové zarostlé světliny vyrušili daňka - nádherný kus s mohutným parožím. Obzvláštní radost nám ovšem udělal nález krajníka pižmového, mohutného střevlíkovitého brouka, jehož krovky hrají všemi barvami; nález nikoliv poslední. Každou chvíli narazíme na roháče; ne na kmenech dubů (jak jsme očekávali), ale jen tak na zemi. Nahoře na kopci s krásným jménem Smrtihlav je velká cesta s vykáceným prostorem okolo. Zde nacházíme několik kup složených klád a tady máme co obdivovat! Do klád se opírá slunce, horké dřevo voní a to je největší lákadlo pro tesaříky. Běhá tu spousta tesaříků dubových a zlatošpičkých (oba druhy svým zbarvením napodobují sršně), a pestrokrovečníků. Na okoličnatých květech okolo se páří spousta tesaříků bukových. To jsou obzvlášť krásní brouci, štíhlí, s mohutnými tykadly o polovinu delšími než tělo, zmenšená verze slavného tesaříka obrovského. A i na toho se dostalo. Málokdy jsem u někoho viděl takové vzrušení, jako když Daniel objevil na kládě jeden výstavní šesticentimetrový kousek. A později dokonce celý pár.

Tohle místo se nám tak zalíbilo, že jsme se rozhodli zde přenocovat a uspořádat roháčí show. Byla to dobrá volba. V podvečer jsme chytili několik samiček roháče, přivázali je (chudinky) nití ke klacku a vystavili na hromadu dříví tak, aby se dalo z odstupu dobře sledovat, co se kolem nich děje, a fotit. Přitom jsme se s překvapením přesvědčili, jakou sílu dokáže vyvinout brouk. Když se tři samičky rozhodly táhnout stejným směrem, s přehledem odtáhly půlkilový klacek. A sílu mají nejen v nohách, ale i v kusadlech. A když se naštvou, tak bolestivě kousnou. Ještě silnější štípanec dokáže uštědřit roháčí samec. Stiskne a nepustí. Jauvajs! Tak musíme samičky ukotvit pevněji a nosíme k nim samečky - co budou dělat, pustí se do sebe? Nedělali nic, lezli kolem bez zájmu, pak někam utekli. Možná si řekli, že se přece nenechají do ničeho nutit, ale spíš ještě nenadešla jejich správná doba. Sedíme na protějších kládách, v klídku večeříme a sledujeme dění. Zatím se setmělo a začaly orgie. V soumraku začali hromadně poletovat samci. Skoro pořád bylo na některé straně nějakého vidět. A mezi nimi už i větší kousky, dokonce i pár letících samic jsme zaregistrovali - ty jsme přidali k našim "volavkám". Kupodivu ale poletující samci nejevili zájem o naše samičky. Tak jsme se věnovali odchytávání a prohlížení poletujících samečků, až už na ně nebylo vidět. Jaké bylo naše překvapení, když jsme pak ve světle baterky našli kolem našich samiček nejmíň deset samců, jak se s nimi páří a přitom se navzájem napadají a shazují. Chtělo to vydržet do tmy. Parádní divadlo! Zvědaví, jak se vše bude vyvíjet dál v přirozených podmínkách, jsme naše samičky zbavili postrojů a nechali chvíli nerušeně. Ale asi se jim naše kulisy nelíbily, prostě za deset minut nebylo na tom místě po roháčích ani památky. Asi se přesunuli někam, kde jim to víc voní. Bodejť by se jim líbilo na nařezaném mrtvém dříví, chtějí živé duby. Tam je ovšem těžší je najít. Nevadí, divadlo se nakonec přece jen podařilo. Roháčí aktivita ovšem pokračovala. Teď už na ně nebylo vidět, zato je bylo slyšet. Při chůzi lesem se ze všech stran ozývalo šustění listí. Normálně by člověk podezříval myš nebo ještěrku; když jsme ale po sluchu určili místo a posvítili tam baterkou, vždycky tam lezl roháč. Tolik roháčů, že to i nás po čase přestalo bavit. Uléháme spokojeni. Tenhle den se opravdu povedl a hlavní cíl cesty byl splněn vrchovatě. Nechce se mi do stanu, zkouším to venku, ale moskyti mě brzy zahánějí dovnitř.

Třetí den se budíme o něco později, Slunce už je vysoko nad obzorem. Vylezu ze stanu a první, co vidím, je mohutný roháč na nejbližším dubovém kmenu. Dávám ho klukům do stanu, ať je štípne a vzbudí. Balíme a vyrážíme. Chceme projít obě obory (klentnickou a bulharskou) a na konci lesa se rozmyslet, co dál. Hranici mezi oběma oborami tvoří silnička z Mikulova do Milovic. Ještě v klentnické oboře procházíme rozlehlou loukou s kvetoucími rostlinami, takže postupujeme pomalu a hledáme drobné broučky na květech. Při cestě bulharskou oborou (podle obce Bulhary při Dyji) nám připadá, že naprosto nejhojnějším broukem na světě je roháč. Místy si člověk musí doslova dávat pozor, aby na nějakého nešlápl. A každou chvíli kolem nějaký přeletí. (Co je to za pořádek? Myslel jsem, že touto denní dobou mají být někde zahrabaní a spát.) Další kolo roháčího divadla by mohlo být nadějné. Ovšem počasí nás nabádá k návratu. Už dopoledne jsou drobné přeháňky, do toho ovšem vedro a nebezpečné mraky na obzoru. Vypadá to na větší řádění živlů. Na jižním konci lesa u výlezu z obory dlouho váháme. Buď se zde upíchnout a dojít dolů do vsi pro vodu, nebo to už zabalit a odjet? Hlasy jsou vyrovnané, nakonec převažuje druhá varianta. Tenhle čundr byl všestranně úspěšný, nebudeme ho kazit tím, že uplaveme.

Míříme tedy do Sedlce u Mikulova. Když přecházíme pod lesem silnici, co asi leží na každém kroku? Přejetý ježek? Kdepak! Rozbitý roháč. Narazit do letícího roháče musí být jako dostat kamenem. Nejdřív hezká cesta mezi vinicemi, pak kus po silnici; spěcháme, aby nám neujel vlak před nosem. Je to utrpení, 30 stupňů a do toho ostře štiplavě pere slunce. Když konečně dojdeme na zastávku, jsme úplně uvaření a vlak stejně jede až za hodinu. Ale buďme rádi, aspoň nezmokneme, bouřka už je tady.

A pak zase couráky nazpátek. Když v deset večer jdeme 5 km od dráhy do chaloupky, je v našem Podkrkonoší kolem 10 stupňů, po stráních se válí chladné mlhy. Jdeme ostrým tempem a vysloveně si to užíváme. Libujeme si, že nežijeme na Jižní Moravě.

P. S. Nazítří jsme se doslechli, že ten den odpoledne a večer se přes Moravu přehnalo několik prudkých bouřek s přívalovými dešti a polomy, největší škody byly okolo Brna. Tak jsme to odhadli správně.

P. P. S. Hlavní pálavské kopce jsou národní přírodní reservací, takže zde nepřichází v úvahu jakýkoliv sběr hmyzu. Roháči, tesaříci obrovští a další druhy jsou chráněni zákonem. Je lepší je fotit, než sbírat!