Zadní země ve sluneční záři

Celý slunečný a teplý den koncem měsíce září ležím na vlahé skále před Poustevnou. Pak druhý a třetí. Málo se děje. Ráno vyjde slunce, čas neuvěřitelně rychle ubíhá, za okamžik se již slunce sklání do Němec. Je to prosté: slunce vyjde, stoupá, za chvíli klesá, dny plynou. Na protějším svahu občas už unaveně zařve jelen, je konec letošních jeleních lásek. Mravenci u mé nohy se prodírají borovým jehličím s neuvěřitelnými náklady. Jeden táhne můří křídlo, druhý suchou vosu. Mravenec pod nákladem mizí, jako by ze země mávaly bílé můří praporky. Začínají se houfovat sýkory. Ležím hodiny bez pohnutí, sýkory zvědavě přilétají pohlédnout na nezvyklý předmět. Tři uhelníčci a dvě parukářky. Babky jsou nejodvážnější, jejich varovné zvolání zní jako prásknutí bičíkem. Čilé modřinky a pár zavalitých koňader. Hejnko vede svižný brhlík, hlasitý, ale málo zvědavý: sýkoří hejnko za ním rychle pospíchá. Vosy cosi kutí v písku, bez znatelného důvodu jsou jich desítky na jednom místě, suchém, bez potravy a bez vody. Ležím na skále, cítím jen lenivou nekonečnou blaženost. Není vedro a není chlad, nemám hlad ani žízeň. Nejsou komáři ani mouchy, jen hebká jeseň táhne Zadní zemí. Není spěch a není pocit marněného času. Také mne napadá málo myšlenek. Snad jen to, že nevím, kam chodí spát vosy, když s večerem naráz odlétnou z chladnoucí skály. Tak blaženě a nevědomě se asi pohybují světem divoši a zvířata, tvorové, kteří žijí v neustálé svobodě a které k zemi netiskne tíha nicotných a jalových povinností. Za takových vlahých trojdení pronikne poutníkovi Zadní země hluboko do nitra a navždy tam již zůstane.

M. Nevrlý