Celý slunečný a teplý den koncem měsíce září ležím na vlahé skále před
Poustevnou. Pak druhý a třetí. Málo se děje. Ráno vyjde slunce, čas
neuvěřitelně rychle ubíhá, za okamžik se již slunce sklání do Němec. Je to
prosté: slunce vyjde, stoupá, za chvíli klesá, dny plynou. Na protějším
svahu občas už unaveně zařve jelen, je konec letošních jeleních lásek.
Mravenci u mé nohy se prodírají borovým jehličím s neuvěřitelnými náklady.
Jeden táhne můří křídlo, druhý suchou vosu. Mravenec pod nákladem mizí,
jako by ze země mávaly bílé můří praporky. Začínají se houfovat sýkory.
Ležím hodiny bez pohnutí, sýkory zvědavě přilétají pohlédnout na nezvyklý
předmět. Tři uhelníčci a dvě parukářky. Babky jsou nejodvážnější, jejich
varovné zvolání zní jako prásknutí bičíkem. Čilé modřinky a pár zavalitých
koňader. Hejnko vede svižný brhlík, hlasitý, ale málo zvědavý: sýkoří
hejnko za ním rychle pospíchá. Vosy cosi kutí v písku, bez znatelného
důvodu jsou jich desítky na jednom místě, suchém, bez potravy a bez vody.
Ležím na skále, cítím jen lenivou nekonečnou blaženost. Není vedro a není
chlad, nemám hlad ani žízeň. Nejsou komáři ani mouchy, jen hebká jeseň
táhne Zadní zemí. Není spěch a není pocit marněného času. Také mne napadá
málo myšlenek. Snad jen to, že nevím, kam chodí spát vosy, když s večerem
naráz odlétnou z chladnoucí skály. Tak blaženě a nevědomě se asi pohybují
světem divoši a zvířata, tvorové, kteří žijí v neustálé svobodě a které k
zemi netiskne tíha nicotných a jalových povinností. Za takových vlahých
trojdení pronikne poutníkovi Zadní země hluboko do nitra a navždy tam již
zůstane.
M. Nevrlý
|