Že bude mé vystoupení komickou vložkou, pořadatelé pochopili a dali najevo tím, že na pozvánkách z typologie udělali topologii. Tak jsem si připravil jako názornou pomůcku klubko provázků, jeden velký třesk, 5 sobeckých genů, 3 predestinace a 2 epištoly Korintským, že je tady budu topologicky propojovat. Ale velký třesk mi cestou vybouchl, sobecké geny se sobecky odebraly do nádražní hospody a ty zatracené predestinace se předurčily k věčnému zatracení. Spojovat k sobě epištoly Korintským nejde, ty už spojil knihař. Takže se budu raději věnovat typologii.

Předem podotýkám (abyste nebyli překvapeni či pohoršeni), že jsem na tomto happeningu proti své vůli; vztah teologie a přírodní vědy nepovažuji za kdovíjak nosné tema a budu tudíž hlásat brutální skepsi; pokud by se vám snad zdálo, že vás sprostě urážím, přičtěte, prosím, vinu pořadatelům, že si tuto kulturní vložku objednali.

Jakožto velice bývalého astronoma působícího na teologické fakultě mě pochopitelně zajímalo (jako mnohé mně podobné), zda si obě oblasti mého zájmu mají navzájem co říci (ono jde o nesmírně vzrušující tema, kdo by nechtěl mít svou víru vědecky potvrzenou, že?). Posléze jsem zjistil, že na toto tema existuje rozsáhlá literatura. Seznámení (byť nikterak exhaustivní) s touto literaturou mě přivedlo na skeptickou posici. Výsledkem byl článek věnovaný dvěma profesorům ETF UK (jeden filosofující teolog a jeden teologisující filosof), Jakubu Trojanovi a Ladislavu Hejdánkovi otištěný ve festschriftu k jejich 70tinám a přetištěný v Universu. pozn. 1 Má přítomnost zde je trestem za tento hřích mládí. A protože mi nebylo poskytnuto dost času, abych byť jen vyjmenoval hlavní představitele a jejich práce, natož předvedl a zdůvodnil jejich typologii, musím se jmenovaným článkem zaštítit: argumentaci hledejte v něm, zde to nestihnu.

Odkazy na příslušnou literaturu zde neuvádím, něco (mnoho) je citováno v mém článku; končím však rokem 1995; o novější literatuře má přehled kolega Tomáš Hančil, který se skeptikem (dosud) nestihl stát, přednáší tuto problematiku na naší fakultě a má to tudíž v popisu práce.

Takže nyní už k té typologii vztahů:

Každá monografie na toto tema (vztah přírodovědy a teologie) rekapituluje a nějak třídí dřívější koncepce. Vycházel jsem zejm. z knih W. B. Dreese a I. G. Barboura. pozn. 2

Propracovanější a klasičtější schema (užívající již zavedenou terminologii) podává Barbour. Rozeznává 4 možné typy vztahu (s upřesňujícím dělením):
1. konflikt,
2. nezávislost,
3. dialog,
4. integraci.

K nim podrobněji:

1. Konflikt: nabývá formy buď
a) vědeckého materialismu nebo
b) biblického fundamentalismu.
Obě formy jsou analogické: obě mají pevný základ poznání (na jedné straně empirie, na druhé inspirovaný text), považují obě oblasti (přírodní i náboženskou) za svou doménu a předmět boje. Ani jedna forma si není vědoma vlastních omezení. Obě považují interakci za boj na život a na smrt.

2. Nezávislost: věda a náboženství jsou 2 zcela nezávislé a autonomní podniky. Mají disjunktní domény, zcela nezávislé pojmy a metody. Boží transcendence nad stvořeným světem odkazuje poznání Boha na jeho svobodné sebezjevení, neopakovatelně realisované v inkarnaci.
Uváděné důvody:
a) protikladné metody
b) odlišný jazyk a funkce
(nevím, proč to Barbour odděluje – podle mě jsou to 2 strany téže mince)
Ve 20. stol. akcentuje nezávislost zejm. evangelická neoorthodoxie (u nás známá jako teologie Slova nebo prostě barthianismus). Jiným vyjádřením je existencialismus a teologie z něj formulačně vycházející (R. Bultmann, P. Tillich). Hlavním předmětem zájmu těchto směrů není teologie stvoření (nebo jen okrajově), ale dílo spásy (jsou zacíleny výrazně christologicky).

3. Dialog: respektuje nezávislost, ale připouští nepřímé interakce:
a) o mezních otázkách: třeba o původu obého, o roli (notoricky přeceňované) židokřesťanství při desakralisaci světa a vzniku antické vědy; zejména jsou ale oblíbená (v anglosaské oblasti) temata „kde se věda dotýká náboženských otázek" – obvykle se míní kvantová kosmologie apod.
[Zde si neodpustím 2 impertinentní poznámky:
1. To, že se věda a jmenovitě astronomie dotýká náboženských otázek, si lidi mysleli již vícekrát, jeden čas to platilo za výtečnou záminku, jak umlčet nebo upálit nepohodlného teologa („Vyjadřuje se nebezpečně o eucharistii? To raději nerozmazávat, utáhneme ho na heliocentrismu." – případ G. Bruna).
2. Právě sem patří mnohokrát diskutované tema „Boha mezer" – Bůh hraje roli tmelu, kterým se ucpe to, čemu pořádně nerozumíme – třeba okrajové podmínky pro vlnovou funkci vesmíru, počáteční singularita velkého třesku nebo co se děje s částicí při kolapsu vlnové funkce do vlastního stavu apod.]
b) o metodologických paralelách: diskuse točí kolem role a poměru vědecké empirie resp. náboženské zkušenosti, teoretických předpokladů, imaginace, modelů resp. podobenství ve vědeckém resp. náboženském myšlení. Podrobná diskuse by nás zavedla příliš daleko. Systematicky tuto linii sleduje např. J. Polkinghorne, L. Gilkey aj.

4. Integrace: pracuje s přímou interakcí, propojením obou oblastí do jednoho logického celku. Zde Barbour přijímá klasické schema podle toho, odkud vychází iniciativa. Termíny jsou konfusní, doslovně znamenají oba totéž, ale označují vzájemný opak: na jedné straně naturální teologie, na druhé straně teologie přírody:
a) naturální teologie (dále NT): neboli teologie vycházející z pozorování přírody. Prakticky jde vesměs o procvičování staré úlohy: dokázat existenci Boží z přirozených východisek, tj. nezávisle na Božím sebezjevení. Počínaje 5 cestami Tomáše Akvinského (kausální metoda) přes design argument (teleologická metoda, např. Newtonův deismus); v této souvislosti bývají často skloňovány Gn 1 a Ř 1,20 (vytržené z kontextu), vede se debata o řádu světa, existenci přírodních zákonů, metafysice apod. V posledních 20 letech je obzvlášť vděčným tematem antropický princip (existuje rozsáhlá bibliografie).
b) teologie přírody (dále TP): východiskem je teologie založená na Písmu, na Božím sebezjevení. Z hlediska Božího vykupitelského díla se zpětně reflektuje stvoření, příroda popisovaná přírodovědou. Zmiňován je A. Peacocke, klasikem TP je P. Teilhard de Chardin. Jiným klasickým dílem (jež Barbour kupodivu neuvádí) je Moltmannovo Gott in der Schöpfung. pozn. 3
c) jako 3. variantu integrace uvádí Barbour systematickou syntesu: pokusy o sjednocení vědy i náboženství v jednom konsistentním systemu. Společným rysem je, že propojení přírodovědy a teologie se neděje přímo, ale jako zprostředkující článek se používá metafysika. Tím se ovšem dostávají mimo pole našeho tematu – nejde již o přírodovědu ani o teologii, ale o filosofii. Např. procesuální teologie Ch. Harthshorna nebo konstruktivní konsonance W. Dreese.

Potud presentováno Barbourovo schema. Můj komentář:

1. Na první pohled chybí 2 prvky:

a) Nevím, kam zařadit W. Pannenberga. Nevejde se do připravených škatulek. Rozhodně propracovává oba směry – jak naturální teologii, tak teologii přírody. Patřil by i do dialogu o metodologii: jeho hlavní motivací je (zjednodušeně řečeno) zbavit teologii její metodické vágnosti a pozvednout ji na exaktní vědu.

b) Mezi tematy dialogu se dalo očekávat široké spektrum etických problemů: od bio-etiky (potraty, umírání, klonování) po environmentalistiku (zodpovědnost za stvořený svět apod.) Absence etiky mě příliš nepřekvapuje – jednak Barbour není zasažen katolickou sexománií (dnes: klonománií), jednak je původně fysikem a tudíž v dialogu hledá hlavně možnost nacházení nových poznatků nebo interpretací. Debaty o etice toho či onoho bývají z tohoto hlediska dost sterilní – obvykle vedou k takovým objevům a moudrům jako, že máme za svět zodpovědnost, že život je dar, který jsme nevytvořili apod. – vesměs věci, které by bez účasti teologů určitě nikoho nenapadly... Barbour asi (stejně jako já) nevidí důvod, proč se o tom mají bavit ausgerechnet přírodovědci s teology. Nicméně (jak jste jistě zaregistrovali) většina diskusí (zvl. těch mediálních) se vede na této rovině; a nakonec to má něco do sebe – pořád mi připadá smysluplnější se bavit o reálných věcech jako je manipulace s geny (i když často by lepší bylo mlčet) než o bytí a jsoucnu, o metafysických koherencích, konvergencích, konsonancích a podobných strašidlech, která nikdo nikdy neviděl, ale pohádkami o nich se potiskly tuny papíru.

2. Existují i jiné typologie – jednodušší a mně bližší. Nebudu je zde vypočítávat. Osobně se domnívám, že lze vystačit se 3 možnostmi vztahu teologie a přírodovědy:
a) nesouvislost (z žádné strany nelze odvozovat tvrzení týkající se strany druhé)
b) naturální teologie: tvrzení o Bohu založené na objektivním zkoumání světa
c) teologie přírody: tvrzení o světě založené na Božím zjevení

Var. a) nebudu komentovat – právě proto, že ji považuji za jedinou akceptovatelnou.

K NT a TP: Jeví se mi zcela druhořadé, zda konstruované výroky mají charakter positivní nebo negativní; nevidím principiální rozdíl mezi konfliktem a integrací. Naopak: považuji za signifikantní, že jak NT, tak TP zahrnuje jak positivní, tak negativní pojetí.

Co se týká NT: ta existuje ve formě positivní (dokazování Boží existence z tzv. ontologických, spec. kosmologických východisek), tak negativní (popírání Boží existence z týchž východisek). Militantní materialismus je totiž zcela plnoprávnou naturální teologií; jenomže jaksi negativní. A – teď patrně urazím několik přítomných – oboje považuji za úplně stejnou hloupost. Pro ilustraci si položme vedle sebe 2 tvrzení:
a) každá věc má svou příčinu, řetězcem příčin se dostáváme k příčině prvotní, kterou je Bůh. Z existence světa vyplývá existence Boží.
b) Gagarin tam byl a nic takového tam neviděl. Svět funguje i bez Boha a tudíž Bůh není. pozn. 4
Vím že vulgarisuji na obě strany, ale považuji oba výroky (přesněji: oba způsoby uvažování) za zcela rovnocenné co do argumentační hodnoty. Oboje je naturální teologií, liší se pouze znaménkem.
A je tu ještě jeden veledůležitý aspekt, ve kterém se oba mody NT shodují: oba jsou motivovány latentním či explicitním, nevědomým či úmyslným ideologickým záměrem: Boží (a) existence / (b) neexistence (nehodící se škrtněte) je prokazatelná, takže kdo neuznává Boží (a) existenci / (b) neexistenci a nárok (a) Církve / (b) Strany (nehodící se škrtněte) je buď hlupák nebo ignorant nebo něco ještě horšího. Prostě mezi apologetikou a totalitní ideologií je zcela plynulý přechod. NT odmítám vzít vážně proto, že mám Pána Boha za natolik slušného, že by nedopustil, aby něco takového fungovalo.

I na straně TP je situace analogická, alespoň pokud je TP natolik odvážná, že jde až do přírodovědných důsledků. Existuje např. velkolepá eschatologická vise – tzv. finální antropický princip F. Tiplera (domyšlení evolučních visí P. Teilharda de Chardin). Podle Tiplera se vesmír musí vyvíjet podle speciálního, Eddington-Lemaître-Bondiho modelu, aby v nekonečné budoucnosti existoval bod Omega kausálně spojený se všemi body časoprostoru. Vzkříšení (t.j. počítačová rekonstrukce všech bytostí vesmírné historie) se udá v tomto bodu. To je příklad až groteskně positivní TP (vřele uvítaný slavným teologem W. Pannenbergem – nemohu se zbavit podezření, že si Tipler dělal legraci a Pannenberg mu na to skočil).
Negativní TP známe dobře: tou je biblický fundamentalismus, spec. ve formě kreacionismu.

To jsou ale extrémní formy. Jinak se TP zpravidla omezuje na dosti všeobecné výroky o stvoření a vztahu člověka ke stvoření; do detailů, které by byly konfrontovatelné s přírodními vědami, se nezachází; pokud se v některých bodech přeci jen zajde, je to obvykle trapas. Typickým příkladem je už zmíněné stěžejní dílo TP Gott in der Schöpfung J. Moltmanna. Obecně má TP s přírodní vědou málo společného, jelikož o přírodě produkuje opět teologii nebo poesii, nikoliv teorii v popperovském smyslu.

Takže mi jako z nouze ctnost zůstává třetí možnost – nesouvislost obou oblastí. Positivní argumenty pro ni uvádím ve zmiňovaném článku; zde je už nelze opakovat.

Na závěr bych chtěl k tematu tohoto sejití říci několik zásadních thesí:

1. Lze si dobře představit dialog teologů s přírodovědci – třeba o počasí, o ženských nebo o politice a hlavně o tom, co by se mělo nebo nemělo dělat – ono to bude s tím počasím (skleníkový efekt potažmo ochrana stvoření), ženskými (přelidnění, antikoncepce, stabilita rodiny) a politikou (cokoliv) souviset. Ale stejně dobře se o tom mohou bavit třeba sedláci s kominíky. Na taková moudra, jako že máme zodpovědnost za svět, že člověk není tvůrcem planety nebo života, nebo že je třeba respektovat lidskou důstojnost apod., by určitě přišli také i bez teologie; takové hlupáky z ne-teologů snad dělat nebudeme. Ale klidně se můžou bavit i o přírodovědě (aby měli teologové spolehlivé informace z první ruky a nebyli odkázáni na překroucené nesmysly z médií) nebo o teologii (věřící vědce to bude určitě zajímat už kvůli jejich víře, nevěřící vědci teology zpravidla nevyhledávají).

2. Hlavní důvod mé skepse k tematu konference se týká dialogu teologie s přírodovědou a je čistě empirický: kdyby dialog přírodovědy a teologie byl smysluplný, musel by už přinést nějaký výsledek – nějaký nový poznatek, na který by se jinak nepřišlo. Při množství potištěného papíru, odborných kariér, udělených grantů (pořadatelé snad prominou) apod. by se už muselo něco objevit. Leč dovoluji si tvrzení, že dosavadní výtěžek veškerého vědecko-teologického dialogu je obdivuhodný hlavně z termodynamického hlediska: je jím totiž absolutní nula (z toho plyne, že to muselo dát nekonečnou práci). Doposud jsem, přes značné úsilí, nenašel v literatuře nic, co by bylo skutečným dialogem přírodovědy a teologie. Všechna doposud traktovaná temata byla řešením čistě vnitroteologických problemů – např. celá diskuse kolem evoluce a stvoření se ani v nejmenším netýkala toho, jak vznikly životní formy, ale jen a jen teologie stvoření a toho, jak správně číst Bibli. Podotýkám, že takové věci jako antropický princip nepovažuji za vědu (jde o temata pro společenskou konversaci v kuloárech, nikoliv pro vědecký výzkum) a fysikální rekonstrukci Gn 1 nepovažuji za teologii. (Pro případ, že by se vám zdálo, že antropickému principu křivdím, navrhuji pokus: zkuste si vymyslet projekt na bádání o antropickém principu a rozešlete ho grantovým agenturám. NSF i GAČR vás vyženou, uspějete možná tak u Templetona ...) Práce na tema dialogu či propojení obého si všímají okrajových oblastí, jako je třeba již zmiňovaná kvantová kosmologie, kde se dá široce spekulovat. Tam, kde má věda pevnější půdu pod nohama, to ipso facto přestává být zajímavé. Nad nějakým opravdu přírodovědným tematem, kde lze formulovat testovatelné teorie (třeba úloha polyploidie při rozmnožování rostlin nebo existence a hmotnost Higgsova bosonu) žádný dialog s teologií nikdy nevznikl a nevznikne. Není mi znám jediný positivně konstatovatelný (a objektivně testovatelný nebo alespoň diskutovatelný) poznatek, který by z tohoto dialogu vzešel a nebyl zjistitelný mimo tento dialog.

Ale abych tu skepsi trochu zmírnil: jedno tema přeci jen tuším. Ačkoliv „pravověrná teologie nemá žádnou kosmologii" (Barthův výrok, se kterým plně souhlasím), má antropologii. Evangelium je zacíleno na člověka, zvěstuje mu milost Boží, vykoupení z hříchu. Proto existuje propracovaná teologická antropologie, která je především hamartologií a jako taková se soustřeďuje na jedno hlavní tema: lidská hříšnost resp. (ne)schopnost k dobrému, odkázanost na Boží milost, spasení pouhou milostí atd. Prostě variace na starou augustinovsko-pelagiánskou otázku. K těm lidským sklonům a (ne)schopnosti k dobrému by třeba věda mohla něco říci, takže zde by mohl být odrazový můstek pro jakousi naturální teologii (tedy – nic převratného to asi nebude, ale věda by zde mohla poskytnout korrigendum k některým příliš radikálním až znechucujícím formulacím o lidské podstatě, ve kterých si někteří teologové libují – tuto výzvu bych směroval především do svého vlastního, barthiánského hnízda). Pokud jste četli Dawkinsův Sobecký gen nebo ještě lépe knihu M. Riddleyho Původ ctnosti, pozn. 5 tušíte, kam mířím. Nečetli? Chyba! Rychle to napravte! Bohužel (asi to taky o něčem vypovídá), když teolog uslyší pojmy sociobiologie nebo sobecké geny, začne vidět rudě. Ne každý – doporučil jsem Původ ctnosti jednomu nejmenovanému kolegovi – teologovi z naší fakulty; byl fascinován, okomentoval to zhruba takto: „My se tady pokoušíme o nějakou antropologii, skládáme krasořečnická cvičení o tom, jaký je člověk, ale o mnoha podstatných souvislostech nemáme tušení." Ale zpět k té skepsi: zatím nevím o ani jediné teologické studii, která by se tohoto tematu chopila. Jednak by to byl velice riskantní podnik, jednak když teolog čte Sobecký gen, dopadne to zpravidla špatně, jelikož se naštve nad marginálně zmiňovaným Dawkinsovým ateismem a nedá si práci pochopit, o čem ta kniha doopravdy je. pozn. 6

Tento modus (negativní) naturální teologie bych viděl jako docela potřebný. Poznatky přírodních věd jako korektiv, napomáhající k přiměřenosti různých teologických formulací. A jako ochrana proti různým kryptofundamentalismům, které jsou v různých teologiích latentně přítomné. Opakuji, že nemyslím hlavně na kosmologii – výtka geocentrismu a antropocentrismu, která se vůči křesťanství občas ozývá (zejm. od ekologistických skupin), jaksi nebere v úvahu, že evangelium je tlumočeno lidem na planetě Zemi a ne zeleným myším v galaxii v Andromedě. pozn. 7 Problém velkého vesmíru a geocentrického vyjádření biblické zvěsti nás už několik staletí netrápí (aspoň doufám). V dnešní době spíš očekávám debaty o reinterpretaci pojmů antropologických. pozn. 8 Nicméně – tento jednostranný korektiv není žádnou syntesou ani dialogem a nemá zpětnou vazbu do přírodovědy (té opravdu nemá teologie co nabídnout, přírodověda nemá žádný receptor, kterým by mohla na teologické podněty reagovat, tedy alespoň pokud chce zůstat přírodovědou a nestat se belletrií). Což je v souladu s mým dřívějším tvrzením, že v celém dosavadním tzv. vědecko-teologickém dialogu jde výlučně o vnitroteologické problemy a teologické výpovědi.

To nám nebrání se zde sejít a povídat si. Sice z toho asi nevypadne žádný nový poznatek, kolektivně nebudeme o nic chytřejší, než když jsme sem jeli, ale určitě nás to obohatí individuálně, každý se tu dozvíme něco zajímavého. Ale třeba se zcela mýlím a dialog přírodovědy a teologie tu už dávno je a přináší výsledky. Pokud o něčem víte, rád se nechám poučit. A proto se těším na zítřejší program.