Do Irska mě pozval
kamarád Pepa. A pozvání doprovodil takovým líčením
přírodních krás, že nešlo odolat. Navíc to byl jeden z mých vytoužených cílů -
v teplém období roku jsem ochoten cestovat jedině na sever. Tak jsme se
vypravili na týden s Toničkou procestovat západní pobřeží. Užili jsme si to
na 200%. Za to můžeme děkovat 1) obětavé podpoře Pepově a Hančině a 2) počasí.
Byli jsme připraveni na "irské počasí" - vítr, déšť, mraky. Tak to bylo tou
dobou u nás (červen 2013 - právě probíhaly povodně). V Irsku bylo stabilní
jasno a teplo - takový týden tam prý nebyl aspoň 5 let. Tak jsme ten týden
využili do poslední minuty. Došlo na útesy, pustiny, pravěké a středověké
památky... i na koupání.
Týden je zoufale málo, jen na ochutnávku několika vzorků. Ale stačí na
základní dojem: Irsko není zemí, která by člověka něčím ohromovala a
zdrcovala. Ale zato je zemí, do které se člověk rychle zamiluje. Do její
drsnosti a jednoduchosti. Do dechu dějin, na které naráží na každém kroku.
A Irové jsou nám Čechům v mnoha ohledech velmi podobní (však máme společné
keltské kořeny), navíc jsou vesměs přívětivými pohodáři (to se musíme
teprve naučit).