Lezení

předcházející hlavní stránka následující

Nečekejte zde žádné akrobatické výjevy. Lezu totiž opravdu jen svátečně, párkrát do roka. Takže se pouštím jen do lehkých cest. Ale o technické lezení mi ani nejde. Lezení nepovažuji za sport (tohle slovo mi vůbec nic neříká), ale za mimořádně intensivní způsob vnímání přírody. To, co mě táhne ke skalám, je jejich duše - a ta se nedá popsat slovy. Tu lze jen vnímat očima a prsty. Cesta na skálu je opravdovým intimním stykem - oboustranným sebeodevzdáním, které je korunováno vyvrcholením. A spočinout na vrcholu a vychutnávat ten pocit, to je nejkrásnější odměna. Mám nade vše rád pískovcové věže, kde pocit vrcholu a třetího rozměru je dokonalý.

A jaké to je, lézt s fotografem? Asi takhle...

v Broumovských stěnách (37)
v Adršpachu (20)
na Křížáku (9)
na Bišíku a v Supích skalách (34 / 3)
kolem Prahy (4)