Nečekejte zde žádné akrobatické výjevy. Lezu totiž opravdu jen
svátečně, párkrát do roka. Takže se pouštím jen do lehkých cest. Ale o
technické lezení mi ani nejde. Lezení nepovažuji za sport (tohle slovo
mi vůbec nic neříká), ale za mimořádně intensivní způsob vnímání
přírody. To, co mě táhne ke skalám, je jejich duše - a ta se nedá
popsat slovy. Tu lze jen vnímat očima a prsty. Cesta na skálu je
opravdovým intimním stykem - oboustranným sebeodevzdáním, které je
korunováno vyvrcholením. A spočinout na vrcholu a vychutnávat ten
pocit, to je nejkrásnější odměna. Mám nade vše rád pískovcové věže,
kde pocit vrcholu a třetího rozměru je dokonalý.
A jaké to je, lézt s fotografem? Asi
takhle...
