Letní Pirin

Pirin považuju za "svoje" hory - víc, než kterékoliv jiné. Vydal jsem se tam zatím 3x v letech 1982, 83 (poobakrát v srpnu) a 86 (v březnu) a prochodil jsem ho opravdu důkladně. Tenkrát za bolševika to byly nejvyšší dosažitelné kopce, za nimi už pro normální lidi končil svět (jestlipak si to ještě uvědomují ti, kdo teď nadávají na poměry?).

Atmosféra Pirinu je zvláštní. Celé pohoří (alespoň jeho nejvyšší, severní část) je jedním velikým suťoviskem s ostrůvky kosodřeviny a tu a tam se skalní stěnou. Dělá to opticky trochu dojem pouště, navzdory množství jezer a jezírek. Když se ta hnědožlutá jednobarevnost zvedá k nebi v paprscích zapadajícího slunce, vypadá přízračně, jako kus jiné planety nebo jako polotovar ze stvoření světa.

Jak je vidět z obrázků, pohybovali jsme se tam tenkrát volně, kam nás napadlo. Netuším, jaká je tam situace teď; zaslechl jsem, že Pirin je národním parkem. Možná, že už je tam pohyb regulován a hrozí pokuty. Pokud se tam chystáte, informujte se o tom raději předem.

Jména kopců uvádím podle mapy z r. 1978 - tak jsem na ně zvyklý. Na novějších mapách je řada míst přejmenována. Třeba Murat upadl v nemilost, Džengal se jmenuje Samodivski vrch atd.