Letní Pirin a Rila

Pirin považuju za "svoje" hory - víc, než kterékoliv jiné. Vydal jsem se tam zatím třikrát - v srpnu 1982, v červenci 83 a v březnu 86 - a prochodil jsem ho opravdu důkladně. Tenkrát za bolševika to byly nejvyšší dosažitelné kopce, za nimi už pro normální lidi končil svět (jestlipak si to ještě uvědomují ti, kdo teď nadávají na poměry?).

Atmosféra Pirinu je zvláštní. Celé pohoří (alespoň jeho nejvyšší, severní část) je jedním velikým suťoviskem s ostrůvky kosodřeviny a tu a tam se skalní stěnou. Dělá to opticky trochu dojem pouště, navzdory množství jezer a jezírek. Když se ta hnědožlutá jednobarevnost zvedá k nebi v paprscích zapadajícího slunce, vypadá přízračně, jako kus jiné planety nebo jako polotovar ze stvoření světa.

Jak je vidět z obrázků, pohybovali jsme se tam tenkrát volně, kam nás napadlo. Netuším, jaká je tam situace teď; zaslechl jsem, že Pirin je národním parkem. Možná, že už je tam pohyb regulován a hrozí pokuty. Pokud se tam chystáte, informujte se o tom raději předem.

Jména kopců uvádím podle mapy z r. 1978 - tak jsem na ně zvyklý. Existuje novější (zelená) mapa, kde je řada míst přejmenována, hlavně jména tureckého původu. Ale jiná nová mapa (červená) uvádí jména původní.

Dodatek 2012: Pachatel se vrací na místo činu. V r. 2011 aspoň pod hory. A o rok později na řádný vandr, jako tenkrát...