Poslední den cesty nás zavedl do jihozápadního koutu Bulharska, země pod
Pirinem. Chtěl jsem Martině ukázat ten úžasný svět, který mě uchvátil před
28 lety,
kdy jsem se zde pěšky potloukal. Kraj
zářivě oranžových písků, horka a vína. A to se nám také splnilo. A ještě
něco navíc.
Nocovali jsme u cesty kousek před Melnikem, takže do Roženu ke klášteru
jsme dorazili dost brzy ráno. Nikde nikdo, brána do kláštera otevřená,
uvnitř také nikdo, jen z chrámu se ozýval liturgický zpěv. Tak jsme tiše
vstoupili, posadili se a poslouchali. A poslouchali půldruhé hodiny. V
rozlehlé potemnělé chrámové lodi se zastavil čas. Stále, bez přerušení zněl
zpěv liturgických modliteb - jeden mnich a jeden bratr laik zpívali chvíli
dvojhlasně, chvíli se střídali. Jednoduché melodie v rozsahu jedné kvinty,
stále se vracející. Posluchače občas za uši tahající - ale to neznamená, že
zpívané falešně (ač i to není vyloučeno :-) ) - pravoslavná liturgie užívá
čtvrttónovou hudbu, což nezkušenému uchu opravdu nezní libozvučně. Do toho
cinkání rolniček na rouchu kněze, který za ikonostasem sloužil mši. Občas
někdo - mnich či laik - prošel, políbil ikonu, pokřižoval se, přenesl
nějaký svícen, kněz vstoupil do dveří a něco pronesl... Vše ve
staroslověnštině, takže mnoha slovům bylo rozumět, leč výpovědi a
souvislosti unikaly. Ne tak docela smysl, vždyť k modlitbám se lze připojit
i bez přesné shody slov. A mnoho napověděla celková atmosféra.
Tohle vystoupení z času - závdavek věčnosti a posvěcení začínajícího dne
- to je něco nesmírně cenného a léčivého. Převeliká škoda pro nás, kteří to
neumíme nebo jen neděláme a rovnou se vrháme do každodenních stresů...