Velká Fatra

(srpen 2007)

Původně to měl být normální vandr natěžko s třemi většími dětmi, dvě maminky s dvěma menšími holčičkami si měly najít něco pohodlnějšího pod horami. Dopadlo to docela jinak, takže jsme strávili všichni společně nádherný týden v srdci hor a mohli si je nalehko důkladně prochodit. Z řečeného vyplývá, že nebudu psát nějaký vandropis a už vůbec se nebudu šířit o podrobnostech našeho přebývání na horách. Kdo znáte tamější podmínky, jistě chápete... :-) Tak se omezím jen na pár poznámek k jednotlivým místům a dojmům.

Velkou Fatru jsme si vybrali na doporučení kamarádů jako hory podle našeho vkusu: malebné, romantické, klidné; žádné adrenalinové sporty, žádná mastňácká turistika a komerce. Tomuto očekávání Velká Fatra plně dostála a přidala mnohé nad to. Nádherné výhledy, zářivě bílé skály, louky rozkvetlé hořci, kozími bradami a zvonky, noci pod zářivou hvězdnou oblohou i prudké bouřky. A hlavně dobré a přátelské lidi.

Téměř celá Velká Fatra je budována vápenci a dolomity. To jí dodává dvojí půvab: bělostné skalní výchozy a bohatou květenu. Naštěstí se neprojevuje stinná stránka vápencových oblastí: nedostatek vody. Na hřebenech i v roklích bylo i v letošním suchém roce vody dost, všechny pramínky a napajedla aspoň trochu tekly. Zdejší vápencový masiv zřejmě není příliš zkrasovělý, i když v některých dolinách lze na velice typické krasové jevy narazit.

Velká Fatra je tradiční pasteveckou oblastí. Na jižní straně jsou to ovečky, na severní straně hřebene spíš hovězí dobytek. Nejvyšší kopce jsou holnaté, tedy odlesněné a porostlé trávou. Tráva je všude. Vysoká, ostřicová, místy prorostlá borůvčím či kontryhelem, místy s modrými plantážemi hořců. Na slunných stráních intensivně voní mateřídouškou. Tam, kde se pasou ovečky, se přidává nasládlá vůně (či pach) jejich metabolických produktů. Pach místy až ostrý, ale nikoliv nepříjemný. Prostě to k horám patří.

Je ovšem patrné, že zdejší pastevectví neprožívá právě konjunkturu. Pase se spíš v nižších polohách, na hřebenech je vysoká nespasená tráva. Na posledním vydání mapy zmizelo oproti starším vydáním množství salaší. Často lze narazit na rozpadající se ruinu nebo spáleniště salaše. Pastevectví zjevně není cestou k rychlému zbohatnutí. Z různých narážek na naučných cedulích je zřejmé, že ochranáři - správci národního parku - pasení příliš nepřejí a nejraději by celé hory znovu zalesnili. Chápu (a do značné míry sdílím) aversi domorodců vůči státní "ochraně přírody" založené na teoretických (či přímo ideologických) předpokladech o tom, který ekosystém je ten jediný správný.

Pastevečtí psi, čuvači, mají pověst nekompromisních a velice "ostrých" hlídačů. Naštěstí nedošlo k bližšímu seznámení, jak se to před časem stalo Trhačovi.

Pokud se zrovna pase, dělají pastýři v salaších sýr a žinčicu, kterou prodávají kolemjdoucím. Je to vlastně převařená syrovátka z ovčího mléka s rozmíchaným tvarohem. Nápoj hustý a velmi aromatický, děti to odmítly byť jen okusit. Po překonání prvního odporu mu člověk rychle přijde na chuť. Dokonce i obavy z jeho účinku na trávicí proces se ukázaly zbytečné. Naopak: po půllitru žinčice se v útrobách rozhostí taková pohoda jako po půllitru plzeňského piva. Fakt! :-)

Když jsme u toho pití a piva: jako se v Čechách všude čepuje Plzeň, na Slovensku to je Zlatý bažant. Pivo nepochybně kvalitní, na můj vkus ale příliš sladké. Zato jsme tu udělali vynikající objev: Martiner (nepochybně pivo z (Turč. sv.) Martina, podle vzoru Pilsner). Něco úžasného! Silná dvanáctka (za cenu jako desítka Bažanta), s velmi silnou hořkou i sladkou složkou. Opravdu chuťově bohaté a vyvážené pivo, k tomu přiměřený říz. Mňam!

Nejvyšší hřebeny Velké Fatry připomínají Krkonoše. Žádné ostré štíty, spíše oblé tvary, těžce masivní. Nejmarkantnější rozdíl je v tom, že místo žulové suti s klečí zde převažuje tráva. Kleč se zachovala jen na několika obtížně přístupných vrcholech, kde nepřekážela pastvě. A nikde žádná bažina, žádné rašeliniště, žádný vřes (však jsme na vápenci).

Otázka obvyklá v souvislosti se slovenskými horami: a co medvědi? Osobně jsme žádného nepotkali. Leč místní nám prozradili, že v dolinách jich žije dost. A v okruhu kilometru kolem místa, kde jsme pobývali, jsou prý 3 brlohy. Leč v létě se medvědi zdržují v dolinách, kde mají v hustých lesích klid, a živí se hlavně plody (zejm. borůvkami). Pastýři je navíc přikrmují odpadky z ryb - aby byli nažraní a nenapadlo je vylepšovat si jídelníček masem teplokrevných zvířat, to jest ovcí (na což by si rychle zvykli), případně lidí. :-) Místní znají jejich zvyky a vědí, kde je potkat. Neinformovaní návštěvníci jako my nemají šanci.

Velká Fatra jsou - podobně jako jiné hory - vlastně dva různé světy. Svět hřebenů s jejich výškou, rozhledy, loukami a mraky a svět dolin a roklí s jejich hloubkou, lesy a pralesy, potoky a vodopády a s nekonečnými prudkými srázy. Návštěvník hor se obvykle věnuje jen prvnímu z těchto světů. Ale i ten druhý má svůj půvab. Je tajuplnější, obtížněji prostupný a divočejší. Jeho hlavní tváří je prudký sráz porostlý bukovým lesem s příměsí javorů klenů a jedlí. Všude padlé dřevo, torsa starých stromů, skalní výchozy. A mezi tím koryta potoků, místy širší, jinde skalní soutěsky s vodopády.

Když člověk stoupá ze dna rokle na hřeben a pak k vrcholům, prochází postupně několika vegetačními stupni. Nejprve - a nejdéle - bukovým pralesem, pak smrčinou, většinou hodně těžko prostupnou, čím dál rozvolněnější a zarostlejší bylinným patrem podle vlhkosti půdy. Pak les postupně přechází do louky s jednotlivými roztroušenými smrky. Až na vrcholcích, v místech ostrých terénních hran nebo příliš příkrých srázů, roste kosodřevina. Ve vlhkých roklích a na jejich příkrých srázech je množství mrtvého dřeva nastojato i naležato v různém stupni rozkladu. Ráj pro tesaříky. Bohužel nemáme právě broučí počasí, je vlhko a relativně chladno.

Napsal jsem, že Velká Fatra je prostá turistické komerce. To vyžaduje upřesnění. Je tu jedno rekreační středisko kolem Malé Smrekovice na Liptovském hřebenu (lidi tam byli, ale jen kolem chatek). Na hlavním hřebenu v jižní části jsou ještě dvě horské chaty s hospodou (a možná i nějakým ubytováním) při hlavní trase. To je vše.

Přestože jsme zde byli o prázdninách, v druhé polovině srpna, turistů zde nebylo mnoho. Za celý den chození po horách jsme obvykle potkali 2-5 výprav. Nejvíce se chodí z Vyšnej Revúce nahoru pod Čierny kameň a dál přes Ploskou na Borišov nebo na Ostredok a Krížnou. O poznání menší frekvence je kolem Čierného kameňa na Rakytov. Na hřebenech směřujících k severu - Turčianském i Liptovském - jsme nepotkali téměř nikoho. O dolinách nemluvě.

Nakonec si nechávám ten nejhezčí a nejsilnější dojem: Velká Fatra je ze všech stran obklopena dalšími horami. Malou Fatrou na západě a severu, Nízkými Tatrami na východě, na jihovýchodě to je Polana a na jihu Kremnické vrchy. Všechno krásné hory s členitým reliéfem a mnoha hřebeny, které se řadí za sebou do dáli, kam až oko dohlédne. Tato obklopenost horami, ponořenost do světa hor je nejsilnějším pocitem, který jsem si odnesl.