20. března 1986:
Uvězněni. Pořád mlha a chumelenice. Odpoledne se s Pepou pokoušíme dostat se do
Begovického sedla, ale nejde to. Není vidět na krok, vítr okamžitě zafouká stopy. Zbývá nám
spousta benzinu, tak dáváme vařič do kamen a topíme si.
21. března:
Trochu se zlepšilo počasí - rozhodujeme se k odchodu, bojíme se delšího nuceného pobytu.
Rozebíráme hvězdárnu, balíme. Kolem poledne vyrážíme. Musíme pobrat všechno naráz. I
když jsme lehčí o jídlo, pitný líh a nepitný benzín, zbývá na každého přes 50 kg. Travers je
velmi tristní, ještě horší je výstup do sedla - pruďák v hlubokém čerstvém sněhu a s těmi kily
na zádech. Ze sedla dolů na Begovicu to už jde líp. Mraky se rozpustily a čerstvě zasněžené
hory se předvádějí v největším lesku. Nechce se nám pryč. Právě za setmění přicházíme na
Begovicu.
22. března:
Před 6. hodinou vyrážíme dolů - pochodující vánoční stromečky s potahem. Za hodinu jsme
u chaty J. Sandanski. Tam se právě chystá k odjezdu bulharský zájezd s autobusem. Jako na
objednávku. Ochotně nás berou (zase gratis). Jeden pán ze skupiny (mluvící perfektně rusky)
nám pak pomáhá s bágly a ukazuje nám město. Dopoledne trávíme v Sandanski. Mají tam
právě "subotnik" (to je ale komické slovo a kontradikce!). Lepí se na nás děti a snaží se
uplatnit školní ruštinu. Je to docela zábavné. Hrajeme si na velké zápaďáky a rozdáváme
zbylé čokolády. Městečko je to hezké, úpravné a čisté, trochu už střižené jihem.
Navštěvujeme pravoslavný kostel - veliký a v perfektním stavu. Plný lidí, i když v drtivé
většině jsou to staré ženy. S nimi pár dětí, střední generace žádná. Pozorujeme velmi
zajímavou praxi vysluhování eucharistie (a nestačíme se divit). Ještě nakupujeme jídlo a pití
na zpáteční cestu (hlavně pití, však jsme v kraji vynikajícího vína) a chystáme se k odjezdu.
Přitom nám pomáhají kamarádi, se kterými jsme se seznámili při výstupu na chatě Begovica.
Vůbec: kdekoliv jsme zde potkali lidi, všichni byli nesmírně přátelští a ochotní pomoci.
23.-24. března:
Zpáteční cesta vlakem v úplné pohodě.