|
|
Nejdřív pár údajů: Klášter klarisek byl založen někdy před rokem 1280. V průběhu 14. stol. byl při něm stavěn chrám Panny Marie. Velkoryse a pravděpodobně za účasti parléřovské huti. Zřejmě právě pro velkorysost stavby, která byla nad možnosti donátora (pánů ze Žerotína), nebyl chrám nikdy dokončen; navzdory půlstoletému úsilí. (Stavbu definitivně ukončil požár kláštera r. 1382. Že by byl založen na neblahém místě se "špatnou energií"?)
Ale právě ta nedokončenost, monumentální ruiny - to činí ono místo
zcela jedinečným. Alespoň v Čechách. Něco podobného lze častěji potkávat v
Západní Evropě, hlavně v Anglii a v Irsku. Ale
ještě k té jedinečnosti a dojmům z ní:
Jsou místa, která mají silný genius loci. Cosi nedefinovatelného,
s čím člověk podvědomě souzní. "Hlas tichý a jemný" (srv. v Bibli, 1Kr 19,11-13). Tam
je nutno se ztišit a soustředěně naslouchat - a právě tam lze něco
důležitého poznat. O světě a hlavně o sobě.
Pak jsou místa romantická, kde ten hlas přímo křičí, každý to vidí a
slyší, malíři to malují a skladatelé zhudebňují (vzpomeňte třeba na
Smetanovu Vltavu).
No a nakonec je pár míst, jako je toto, kde se genius loci utrhl z
řetězu a řádí jako poltergeist - něco mezi sanktuáriem a lunaparkem. A dá
se z toho lunapark opravdu udělat, včetně dobrého kšeftu. Ještě je potřeba
přidat báchorky o prýštící positivní energii, o uzdravených rakovinách,
zapojit do toho čakry, očištění duše... A vděčný konsument (nebo platící
klient) rád na vlastní oči uvidí, jak se nad ruinami vznáší andělé (či
mimozemšťané / aura / Panna Maria / Buddha / Aštar Šeran; nehodící se
škrtněte).
No, snad se to dá napsat i slušně a nežalovatelně. Prostě se zde poskytují "služby" těm, kdo o ty "služby" stojí a jsou ochotni za ně draze platit. Tedy asi ne služby, spíš něco jako "kulturní zážitek". Prostě - obchod s nadějemi a s lidskou naivitou, to byl odjakživa dobrý byznys...
Právě v den, kdy jsme v Panenském Týnci pobývali, probíhal tam i jeden
takový "andělský seminář". Jeho proposice stojí za ocitování:
V tomto informativním a prožitkovém semináři se naučíme
rozeznávat bytosti světla podle hierarchie, naučíme se, jak je volat do
svého života, jak s nimi pracovat, jak je žádat o pomoc a také, jak
pracovat s archanděly... Jako příklad toho, co se na kurzu dozvíte, vám zde
stručně představím archanděla Uriela. Jméno Uriel je vztaženo k latinskému
slovu urina, které v češtině znamená moč. Moč dále souvisí s močovým
měchýřem, s ledvinami a celkově s vodním hospodářstvím našeho
těla. :-))
(Pozn. Uríel je hebrejské jméno a znamená "Světlo Boží". V
pozdněžidovských apokryfech a v pravoslaví patří skutečně jednomu z
archandělů - nebeských průvodců. S čůráním opravdu nesouvisí. Ale to asi
není ten nejdůležitější aspekt, ve kterém jsou zde z lidí děláni
pitomci.)
Vyplouvá tu na povrch jeden z neblahých rysů dnešní doby: postmoderní poptávka po čemkoliv "duchovním". Lid chce své opium, své hry (chleba má trestuhodný nadbytek). Ale skutečné náboženství, ono - prý - "opium lidu" už netáhne, ono je totiž příliš náročné; vyžaduje porozumění a kázeň, má své Desatero, které přikazuje ctít rodiče a zakazuje lhát, krást a smilnit. To se ke dnešní mentalitě nehodí, lid chce něco vzrušujícího, ale nezávazného, něco jako je počítačová hra. Proto nejsou atraktivní kostely stojící, fungující; kostely, kde je uctíván živý Bůh a kde se káže. Co táhne (když je někdo tak náročný, že mu nestačí mediální celebrity) - to jsou kostely rozpadlé, nefunkční, jako je ten zdejší. Kde lze prožít cokoliv podle libosti, hlavně nezávazně. Něco jako nová mobilní aplikace. Záměrně neplodné sebeukájení tajemnem - taková duchovní masturbace. Hlavně v tom musí být to DUCHOVNO. Něco, co udělá zážitek, ale nesmí z toho nic konkrétního a kontrolovatelného vyplynout, hlavně nesmí k ničemu zavazovat. Něco, co trochu omráčí - udělá duc! - a dost. Prostě duchovno. Duc--hovno!
Kliknutím na náhled dostanete větší formáty.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |