Vydat se na první podzimní vandr mi letos trvalo déle. Nějaké plány byly, ale buď jsem nemohl já, nebo spoluvandrovníci. Tak z toho nakonec byla sólo akce. Nevadí, aspoň se budu moci víc věnovat focení a chodit, kam mě napadne. Po příjemné zkušenosti z loňského Českého Středohoří mám spadeno na Lužky. Taky takový malebný kraj špičatých kopců a dalekých rozhledů. V posledních letech mě přitahuje sever a severozápad Čech. Od prvních vandrů na Roverky a Ralsko se mi ty špičaté krajiny nějak zadřely pod kůži. To ještě v kombinaci s pohostinným pískovcovým přízemím tohoto světa a ódiem tajemna obestírajícím zmizelé obce, hradní zříceniny a staré pověsti o loupežnících. Je to takové postupné objevování a osahávání obzorů. Na prvním obzoru jsem nalezl nádherné, pískovcově pestré a členité Kokořínsko, svět tajuplných roklí. Na druhém obzoru vábily majestátní dominanty kraje - Bezděz, Ralsko a Vlhošť. Tři vládcové, každý se svou vlastní, vandrovně převelice vděčnou pískovcovou říší. A na třetím obzoru? ... Lužky byly prostě dalším logickým krokem v objevování tajuplné severočeské krajiny.

Navíc mají další přednost pro člověka síťového: nádherný, k naprosté dokonalosti dovedený regionální web od p. Jiřího Kühna. Chvíle strávená brouzdáním na těchto stránkách vede k rozhodnutí: tam se musím vypravit, to musím vidět na vlastní oči. A protože jsou zde popsány stovky míst a posbírána spousta historického materiálu, vznikne zákonitě itinerář ne na jeden víkend, ale na několik měsíců. No, o důvod víc, vypravit se sem vícekrát.

Vyrážím v pátek odpoledne autobusem do Nového Boru. Že cesta stojí za ..., netřeba popisovat. Přijíždíme se zpožděním, právě se stmívá. Mám hlad jako vlk, žízeň taky. Pan šofér soudí, že v blízkosti nádraží kloudnou hospodu nenajdu, tak beru zavděk bistrem přímo na autobusáku. K jídlu prý leda hamburger z lednice, ale mohou mi ho ohřát. Tohle jídlo opravdu neoblibuju, ale když není nic jiného... Hlad je opravdu dobrý kuchař. Positivem je výborná dvanáctka Březňák.

1. Klíč
S vylepšenou náladou vyrážím do lesů a na Klíč. Tma jako v pytli, naštěstí jde značka většinou po široké cestě. Až výš, při vlastním stoupání na kopec musím jít při baterce od značky ke značce, abych nezakufroval někde v mlází. Cesta se klikatí strmě vzhůru, Klíč je opravdu špičatým kuželem. Úplně nahoře končí stromy a z vrcholové skály má člověk svět pod nohama.

Klíč jsem si vybral trochu symbolicky jako nejvýraznější bod na třetím obzoru k jeho odemknutí. Od noclehu na něm si slibuji, že by se přes noc mohla v nížině urodit inverse a to by byly fotky... Tlak má sice růst, ale teď je po přechodu studené fronty, čili fouká studeně od severu. Na vrcholové skále to fičí, naštěstí na jižní, závětrné straně je těsně pod vrškem plošinka, kam nefouká. Právě ta jedna, kterou potřebuji na spaní. Dál už jsou jen prudké srázy. Chvíli se bavím focením světelného smogu od okolních měst. Pozoruji zajímavý jev: nad hlavou jasno, na skoro všechny strany dobře vidět, jen na jihu je na kopci nalepený oblak, který se zvedá a klesá. A zjevně se vytváří přímo u nohou, na závětrné straně. Zřejmě se vlhkost sráží v turbulencích, které se tvoří obtékáním vzduchu kolem kopce.

Brzy zalézám spoléhaje, že tuto noc nebude pršet. Kupodivu se mi spí skvěle. Jen před ránem mě poněkud znervózňuje zvuk kroků obcházejících kolem. Ale zaháním to myšlenkou "No co, tak holt tady straší, přeci kvůli tomu nebudu vylézat ze spacáku." K ránu občas jedním okem kontroluji stav počasí. Hvězdy a Měsíc krátce před novem září jako o závod, vypadá to nadějně. Jenže když se má rozednívat a vycházet Slunce, je najednou mlha, že by se dala krájet. A tak to zůstává celé ráno. Z východu Slunce nic není, o rozhledech a údolní inversi nemluvě. Tak to tedy nevyšlo.

Balím a vydávám se dolů, cestou pár obrázků mého oblíbeného žánru - stromů v mlze. Musím se sem ještě někdy vypravit, Klíč je opravdu nádherný kopec. Vrcholovou skálu obklopuje pás trávy se stromovými zákrsky, kousek alpínského pásma. Cestou dolů ke svému překvapení potkávám člověka, který také sestupuje. Na zádech pingl, v ruce stativ. Tak už vím, co znamenaly ty kroky, které jsem registroval v polospánku, ještě za hluboké tmy. On to byl kolega. Taky se sem vyškrábal v noci v naději na focení východu Slunce a případné inverse. Chvíli povídáme o focení, dozvídám se pár místních zajímavostí a pak se rozcházíme na opačné strany.

2. Cesta k Jedlové
S Klíče sestupuji za mokra a nevlídna. Podle předpovědi mělo být jasno až polojasno, ve skutečnosti nízká oblačnost, trhlinami v ní je vidět vyšší oblačnost, občas drobně zaprší. Dost mě překvapuje, když slyším hlasy větší výpravy mládeže. A ještě víc, když se s nimi potkávám. Postávají v přístřešku u silnice, hromadně svačí a pokřikují "pančelko tohleto, pančelko támhleto...". A kolem leží několik velikých pytlů naplněných posbíranými odpadky. Pár skupinek táhne další plné pytle z lesa. Vzdávám tichou poklonu pančelkám i žactvu.

Cesta vede k hornímu konci Svoru. Jen o kousek výš je na potoce hezký rybník. Takové Rusalčino jezírko. Průzračná studená voda, pár orobinců u břehu. Z louky nad rybníkem se otvírá pohled na Klíč. Mlha se protrhává, občas vykoukne i špičatý vrchol. Pak se to zase zatáhne a prší. Kus jdu proti proudu potoka, je to ale samá bažina, tak se raději vracím na cestu. Říkám si, že když je tak šeredně, natáhnu krok, abych byl co nejdřív v oblasti kolem Jedlové, třeba se zatím počasí umoudří. Jdu po modré na sever, celkem nudná lesní asfaltka, později na úbočí Vel. Buku pěkná lesní cesta. Pak je nutno sestoupit k silnici, která o sobě dává vědět řevem do vzdálenosti několika kilometrů. Je zde most přes trať a křižovatka, u ní veliká nově rekonstruovaná farma s koňmi, zjevně budoucí hotel. Bohužel na špatném místě, znehodnoceném permanentním hlukem silnice.

Přemýšlím, zda se dát dál podle trati, což by mohla být varianta klidnější a romantičtější, nebo po značce úbočím kopce Stožec-Konopáč. Příslib vyhlídky na Jeleních kamenech to rozhoduje pro druhou možnost. Cesta je to pěkná, ovšem frekventovaná. Rodinky s dětmi, papoušci na kolech i skupiny Sasíků (kteří chodí zásadně úplně nalehko, evidentně jen krátké přesuny mezi auťáky a hospodami). Značená odbočka na Jelení skálu alias Konopáč. Je to sice jen malá skalka na hřebenu, ale vysoká právě tak, aby umožnila výhled na (skoro) všechny strany. Mraky se zvolna trhají, takže je vidět aspoň na blízké kopce, po chvilkách i na vzdálenější. Na jedné straně vzdálené Ralsko, jehož profil znám spíš obráceně, na druhé straně Jedlová, skalisko Tolštejna a Malý Stožec, který je mým dalším cílem.

U odbočky tvoří cesta hluboce zaříznutý úvoz. Tabule informuje o tom, že tudy vedla významná formanská cesta z Lužice do Čech. Při pohledu na dnešní terén (který se nemůže moc lišit od tehdejšího) těžko uvěřitelné... Na mapě je v tomto místě značený Třípanský sloup, který ovšem někdo ukradl už před osmi lety. Je tam ovšem jiná zajímavost - tzv. Jelení či Svatojakubský sloup . V podobizně pána s mečem v horní části bych rozhodně sv. Jakuba nehledal. Spíš nějakého německého renesančního potentáta. Ostatně, jako by vypadl z oka Ruprechtovi ze Zvířátek pana Krbce. Leč nápis hovoří jasně. Reliéf na podstavci je už hodně setřelý. Vypadá to, jako že se jelen sápe na sv. Jana Nepomuckého, který se mu chystá mečem useknout hlavu. Tak to asi míněno nebylo :-) , prý to má být sv. Jiljí; kdo ví?

Pak vede cesta sešupem dolů k vlakovému nádraží Jedlová. Přiznám se, že jsem na ně koukal jako na zjevení. Uprostřed lesů, kde široko daleko není žádné stavení natož obec, veliké nádraží s budovou, za kterou by se nemusel stydět železniční uzel v okresním městě. A do daleka se nese hlášení o příjezdech a odjezdech. Asi tak každou čtvrthodinu jede nějaký vlak. A dokonce tu je nádražní hospoda. A otevřená! To je teda šok. Uvnitř útulno, hoří v kamnech, pivo teče (skvělý Zlatopramen). Jediným, zato podstatným záporem je puštěný magneťák s odporným rachotem. Tak si dávám pivko a jdu dál. [Doplnění o měsíc později: Ta hospoda je úžasná! Přijeli jsme pozdním večerním vlakem v obavě, zda ji ještě zastihneme otevřenou. A byla! Sice jsme byli jediní hosté, ale nikdo nás do toho deště nevyháněl. Tentokrát žádný magneťák. Dostali jsme vynikající maďarskou polívku s buřty, masem a zelím, místo talíře každý dostal plný objemný kotlík. Skvělé pivo a teploučko. Ani se nám nechtělo ven do zmoklého lesa.]

3. Malý Stožec
Přelézám koleje a spouštím se dolů do údolí. Potok mě brzy přivádí ke dvěma Jedlovským rybníkům. Zase se zkazilo počasí, je šedivo a nevlídno. Škoda, na Velkém rybníku jsou ostrůvky leknínů, ještě mají pár květů, ovšem zavřených. Pokračuji po cestě podle potoka navzdory cedulím, že kdo tam vstoupí a přiblíží se k přehradě Chřibská, bude oběšen, rozčtvrcen a pak usmažen zaživa. Asi v půlce cesty k přehradě to beru vzhůru svahem, přes trať a pod skalní stěny Malého Stožce.

Malý Stožec mi ráno doporučil kolega fotograf a byla to dobrá rada. Má mnoho půvabů. Především poloha: Nepatří k úplně nejvyšším kopcům, kolem dokola je obklopen kopci podobně vysokými. Neposkytuje proto výhledy na daleké obzory a do nížin, zato nabízí na všechny strany ono mnohošpičaté panorama, pocit ponořenosti do světa hor. A především je to kopec hodně skalnatý, členitý, s množstvím romantických zákoutí. Schválně na něj lezu z neobvyklé strany, od jihozápadu. Chci si vychutnat skalní stěny a suťová pole a výhledy z nich. Taky bych rád nalezl jeskyni Komoru, skutečné loupežnické obydlí. To se mi nepodařilo, na to bych potřeboval víc času a prošmějdit všechna zákoutí jihozápadních srázů. Nevadí, ten terén je úžasný sám o sobě. Trochu mi to připomíná výstupy na Ralsko nebo Malý Bezděz, kam se shodou okolností také dá přijít buď po cestě od severovýchodu, nebo skalami od jihozápadu, přičemž druhá varianta je daleko víc zajímavá a fotogenická. Čím výš šplhám, tím dál je vidět. S vrcholu je výhled hlavně západním směrem. Daleko vzadu, právě nad hladinou Chřibské nádrže, vidím typický profil Růžovského vrchu. Ejhle - pozvání do další, nejvábivější oblasti Severozápadu, na čtvrtý obzor, do Českého Švýcarska. Jako by mě ta zdejší krajina sama vtahovala a naváděla dál a dál.

Malý Stožec by si zasloužil den sám pro sebe. Se západem Slunce a noclehem pod hvězdami. Na vrcholu si užívám několikerý požitek, jednak tři celkem dobře přístupné skalní věže na západním okraji, jednak zajímavou situaci, kdy blízké okolí, hezky podzimně zbarvené, je ozářené Sluncem, zatímco Jedlová a Pěnkavčí vrch ponořené do stínu tvoří kontrastní pozadí. Sestup po "cestě" (odb. žl. zn.) není sice tak dlouhý a vzrušující jako jihozápadní suťoviska, ale také není bez zajímavosti. Asi ne každý, kdo se na odbočku vydá, dojde až na vrchol.

4. Tolštejn
Přemýšlím, co dál. Je už pozdní odpoledne, lákalo by mě přespat na Tolštejnu. Je to taky vrchol, kdyby nastala inverse, tak by odtamtud byla vidět, k tomu romantické prostředí. Tak jdu úboční cestou kolem Jedlové a pak vzhůru k Tolštejnu. Tady mě čeká největší zklamání. Pod hradem nacpané parkoviště, motorkáři tůrují mašiny, davy proudí nahoru a dolů, všude se rozléhá českoněmecké halekání. Přímo v areálu hradu je obrovská hospoda, od ní vede nahoru na věž schodiště s turniketem jako na letišti. Vstupné: vhoďte žeton za 15 Kč, je k dostání v hospodě. Poctivě se ho snažím zakoupit, když ale drahnou dobu čekám a nikde žádná obsluha, tak na to kašlu a lezu nahoru bez placení. Výhled je hezký, o tom není sporu. Nad Jedlovou se Slunce sklání k západu, do toho přicházejí těžké černé mraky.

Je zřejmé, že tady to k noclehu není. To bych si mohl ustlat rovnou v parku před Hlavním nádražím. A navíc i zde neustále duní řev motorů z hlavní silnice "devítky", která vede údolím přímo pod hradem. Už při noclehu na Klíči mě ten kravál obtěžoval a to bylo od ní podstatně dál a výš. Vůbec, tahle silnice resp. její hluk znehodnocuje celou střední oblast Lužek. Tak tedy půjdu dál na jiný vysoký kopec, vybral jsem si Luž. Když natáhnu krok, dojdu tam aspoň za šera, když už ne za světla.

5. Luž
Sešup do údolí do Lesného, tam přeběhnout tu šílenou silnici a honem pryč od ní. Následující kus cesty až na Luž procházím úprkem, anžto nechci někde tápat při baterce. Ale je mi to docela líto, je to totiž opravdu hezký kus světa. Vede po nejvýše položeném hřebenu Lužek, dělá to aspoň trochu dojem hor, jako třeba někde na Šumavě. A v těchto místech je to také zajímavé geologicky. Jsou tu zbytky po starém dolování, pískovcové lomy, naučná stezka. Další oblast, která si zaslouží víc času při některém příštím vandru.

Zatím se kvapem stmívá, na Luž se škrábu už skoro za tmy. Z úbočních serpentin chytám poslední zbytky barev na západním obzoru, na vrcholu už mám tmu tmoucí. Až do teď bylo sice oblačno, ale dobrá viditelnost. Během hodinového pobytu na vrcholu nastává týž efekt jako včera. V severním větru se na jižní, závětrné straně vytváří mrak, který se čím dál častěji zvedá a zahaluje celý vrchol. Hvězdy nejsou vidět skoro vůbec, vždycky jen na minutu, než to další cár mraku zakryje. Pokusy o focení vycházejí naprázdno a situace je čím dál horší, takže to vzdávám. Zase si nacházím kousek rovného místa pod vrcholem na závětrné straně, tentokrát pod hustým listovím buku, takže je šance, že nebudu do rána tak promočený jako na dnešek. A skutečně, na měkkém listí se spí skvěle a ráno jsem suchý.

Hodinu před východem Slunce je jasné, že mlha je pořád. Tak si dopřávám spaní. Když lezu ze spacáku, je už Slunce nad obzorem, což ovšem není přes mraky vidět. Ale přeci jen se mlha občas protrhne a ukáže se žlutooranžový pás nad východním obzorem, taky jen trhlina ve vysoké oblačnosti. No, tentokrát se rosničkáři opravdu těžce uťali. A pak se stav mlhy vyvíjí jako večer, jenže pozpátku. Nejdřív se stáhla s vrcholové plošiny na jižní stranu hřebene, což aspoň náznakem poskytlo obrázek, kvůli kterému jsem sem vylezl. A brzy na to se rozpustila docela. Tak konečně fotím výhledy. Luž je hodně špičatý kopec, jeho vrcholová plošina není velká. Na východním konci brání ve výhledu vzrostlé stromy a německé telekomunikační monstrum. Jinak je tu vyhlídková terasa na střeše někdejší turistické hospody, která je dnes ovšem v úplném rozkladu. Inu, spalo se tu dobře, z fotografického hlediska to ale bylo fiasko.

6. Suchý vrch
Balím a vyrážím dolů. Konečně se objevuje sluníčko a aspoň trochu dohání, co zameškalo. Procházím Horní Světlou, obdivuji chaloupky. Stejný dojem mám i v ostatních zdejších vesnicích. Vesměs lufťácké chalupy, ale všechny v perfektním stavu, citlivě rekonstruované a opečované. Každá má zachovanou roubenou část s typickým prvkem, naznačeným pseudo-loubím kolem všech oken. Nejsou tu k vidění žádné rozpadlé ruiny. Ale to jsem odbočil. Ale ne, neodbočil. Pořád to beru rovně s kopce, na lukách pod Horní Světlou fotím podzimně zbarvené stromy a panorama Luže, Hvozdu a Jílového vrchu. Mám z toho sice boty promáčené rosou, ale ty pohledy za to stojí.

Ze dna údolí se ozývá hučení. Teskné. To asi bude Niagára. Sice zmenšená, ale přece. To přetéká voda přes hráz přehrady Naděje. Slézám přímo k hrázi a zkoumám, jak se dostat na druhou stranu. Hráz je opravdu mohutná, vysoká aspoň 6 m. Přímo pod ní je plac řídce porostlý břízami obtékaný meandrem potoka. Nádherné místo k odpočinku a vykoupání, jen kdyby bylo tepleji. Tak si aspoň dávám snídani integrovanou s obědem a vyžívám se ve focení prosluněných bukových větví nad potokem.

Pak obcházím přehradu a o kousek výš stoupám odbočkou značky ke zdejší raritě - jediné ledové jeskyni v Čechách. Je to vlastně puklina, z níž se po zavalení stala "kapsa", v níž se od zimy drží studený vzduch, který nemá kam odtéct. Proto tam bývá po celý rok ledová výzdoba. Dnes je vstup pochopitelně bytelně zamřížovaný a zamčený. Pohled dolů mříží ukazuje, že dnes by tam stejně nebylo co obdivovat. Samozřejmě - po zimě, kdy nemrzlo a nesněžilo a následném horkém létu.

Od jeskyně stoupám výš mezi skalkami a po suťovisku na Suchý vrch. Řídce porostlý skalní terén, pak suťovisko, úplně nahoře skalka, která je zároveň hlavním vrcholem Suchého vrchu. Čím výš, tím lepší výhledy. Pochopitelně jen na severní půlku obzoru. Přímo na severu Luž, vlevo v sedle mezi Bouřným a Pěnkavčím vrchem vykukuje špička Jedlové. Nádherné a opuštěné místo. Vlastně ne tak docela opuštěné. Někdo se tu modlí. No opravdu, nekecám. Není to sice přímo živý člověk, ale místo něj se tu modlí tibetské modlitební praporky. Každé zatřepání ve větru je jedním odříkáním modlitby. Takový modlitební automat. Ale což; Ten, komu je ta modlitba určená, není žádný blbec. V tom se shodujeme všichni, i když ho (to) nazýváme různě. On(o) si to dokáže přebrat. Tak připojuji svoji tichou modlitbu a jdu dál.

Vedlejší vrchol tvoří taky skalka. Pozvolným klesáním bukovým lesem scházím do jižního sedla, kde se nachází můj další cíl.

7. Milštejn
Tak to je opravdu perla. Skalní masiv z tvrdého prokřemeněleho pískovce až křemence nese malé pozůstatky hradních zdí. O historii a dalších zajímavostech Milštejna bylo napsáno dost. To hlavní (pro mě) je skalní věž s nádherným rozhledem, dostupná snadným "dvojkovým" lezením. Vzhledem k tvrdosti materiálu nelze skále ublížit a tak snad není třeba mít špatné svědomí. To hlavní je vidět východním směrem: vlevo krásný dvojvrcholový Hvozd, vpravo symetrický kužel Jílového vrchu s Ještědem v pozadí, ještě dál doprava Tlustec a Ralsko; na jihovýchod nepřehlédnutelná homole Klíče. Ve svahu údolí pod Milštejnem trčí z lesa pískovcové Křížové věže. Ale to není všechno. V patě věže je velká skalní brána s okénkem a v okolních partiích řada zajímavých útvarů a pseudokrasových jevů. Jižní část masivu je odtěžena, zdejší křemenec byl ideálním materiálem na mlýnské a brusné kameny. Odtud taky jméno (z čehož plyne, že lom zde byl dřív, než hrad). Prostě zákoutí, které si zaslouží delší zastávku.

Nabaživ se Milštejna, scházím lesním údolím k východu do obce Naděje. Z ní obdivuju zblízka Křížové věže. Obzvlášť ta větší je opravdu hodná toho označení. Ádr by se za ni nemusel stydět. Škoda, že nemám víc času. Další tip pro příští vandr.

8. Třídomí a Mařenice
Mám totiž ještě jeden cíl, který bych rád stihnul, a ono už je odpoledne a potřebuji se taky dostat domů. Musím sebou hodit a tak přeřazuji na vyšší rychlost (následky čehož budu v nohách cítit několik dalších dní). Procházím Nadějí. Zase ty čisté, pečlivě udržované chaloupky. Zchalupařený je tu dokonce i kostelík. Opravdu se tak často nevidí kostelní okno, na kterém je truhlík s kytkami a lavór s vodou, nebo dokonce zvonička se satelitní anténou (což mi už přijde jako docela zvěrstvo). Pokračuji dál do Trávníku a nejkratším směrem k rybníkům na Svitávce. Opět se potvrzuje, že když si člověk chce ušetřit čas nějakou zkratkou, obvykle si to hodně prodlouží. U posledního statku cesta končí, dál je jen pastvina a pak dno údolí vyplněné rozlehlou bažinou. Přelézání ohradníků, skákání po drnech a pařezech, neustálé návraty a další slepé stezičky, voda v botách... Kdybych nebyl líný ten kopec obejít po cestě, už bych tam byl...

Konečně jsem u Horního rybníka, nad jeho horním koncem vede přes bažiny a potok cesta s mostem. Ta ovšem končí u pramene. Mapa to tu vykresluje dost záhadně a nepřesně. Necestami přelézám na vyvýšenou plošinu, další ohradníky a pastvina, další rokle v pískovci. Tady někde by měla být bývalá osada Třídomí a skalní rytiny, které bych rád viděl.

Nakonec je nacházím, ale nebylo to jednoduché, jsou totiž skryté v mlází resp. v úzkém úvozu. Pocházejí z roku cca 1740, vytesal je lidový umělec Franz Schier z blízkých Mařenic. Později byly patrně opakovaně renovovány (zdejší pískovec rychle eroduje), jak napovídají pozdější letopočty.

V jedné menší rokli je rozměrný "oltář". Dnes je to samostatný skalní blok. Jeho okolí totiž odtěžili, když zde byl v 19. století lom. Vlastní rytinu ale kameníci pečlivě obtesali a zachovali. Je opravdu půvabná. V horní, nebeské části je reliéf sv. Trojice obklopené andělíčky. Ve spodní části je Maria s Ježíškem pod baldachýnem. Vše provedené s bohatou barokní zdobností. Druhá rytina je na opačné straně plošiny, na stěně úzkého úvozu vylámaného ve skále. Je zde obraz s jiným obvyklým námětem, útěkem svaté rodiny do Egypta. Rysy obličejů jsou již poněkud setřelé, ale i tak je obraz dobře čitelný. Zleva doprava kráčí sv. Josef a vede oslíka s Marií a Ježíškem. Rukou ukazuje dopředu, kde je anděl-navigátor, který je vede správnou cestou. A nad nimi množství andělíčků, kteří celou akci s nebe logisticky a bezpečnostně zajišťují.

Pak se vydávám na poslední trasu mezi loukami do Mařenic. U cesty potkávám dva pěkné křížky. S kopečku nad Mařenicemi naposled vidím Luž. Ještě kilometr vesnicí, jako hezký orientační bod je ve svahu nad centrem obce velkolepý barokní kostel. Pod kostelem na křižovatce mám autobusovou zastávku přímo mezi dvěma hospodami. A protože jsem sám sebe hnal "jako nadmutou kozu", mám dost času je prozkoumat. V jedné si dávám zelnou polévku a Gambrinus. Polévka je skvělá a je jí tolik, že mi to úplně stačí ke spokojenosti. V druhé hospodě ještě pro chuť jedno Plzeňské. Moc příjemné zakončení vandru.

O cestě do Pr... raději pomlčet. Až mi bude zase někdo tvrdit, že autobusy jsou spolehlivější než vlaky, vím, kam ho pošlu.

A jako obvykle ještě bilancování hlavních dojmů: Jsou trochu jiné, než jsem očekával. Největší touha se nenaplnila. Ranní kýče se Sluncem a inversní oblačností se nekonaly. V plné míře se mi ovšem potvrdilo, že je zdejší krajina malebná, fotogenická, s velmi vysokou koncentrací památek a zajímavostí. Asi nejvíc mě překvapila její - jak to říci - konsolidovanost. Očekával jsem obrázek jako z jiných míst zanedbaného českého pohraničí. Opak je pravdou. Obce (aspoň ty menší v kopcích) září čistotou a novotou, památky jsou opečované, všude fungující hospody (!!). Druhou stranou téže mince je turistický ruch. Ale to nevadí, nejrušnějším cestám se lze vyhnout, takto členitá krajina skrývá nepřeberné množství romantických zákoutí, kam noha turistova nevkročí. Teď to byla taková ochutnávka. Spousta zajímavých míst čeká na prozkoumání. Tak zase někdy brzy...

P.S. Rád na tomto místě vzpomenu dva kamarády trampy. Zdeňka Vancla z T. O. 5, který mě přivedl na symboliku třetího obzoru, a Žraloka, znalce oněch severočeských obzorů, s nímž je občas procházíme a snažíme se přitom vidět, hledat a nacházet.