předcházející obsah skupiny následující Znamení potštejnské
Znamení potštejnské - větší formát
Památný kámen, v němž je zhmotněný kus historie. Na první pohled je vidět, že není na původním místě a půlka ho chybí (je zazděná jinde); původně byl překladem na hradní bráně. Vlastně sloužil jako ochranný prvek - zaklínadlo či požehnání poznamenávající každého vstupujícího. Není už příliš čitelný. Nejpravděpodobnější čtení je:

Signat Tau postes - deitas exterreat hostes
tzn. Tau ať znamená (to) přicházející - Bůh ať zastraší nepřátele!
Aby to bylo srozumitelné, nutno upřesnit, že písmeno Tau zde není latinkou ani řeckou alfabetou, jde o hebrejské Táv, poslední znak hebrejské abecedy. Ve středověku bylo psáno v podobě, která připomínala kříž. Z toho vzniklo jeho symbolické užívání jakožto ochranného znaku - odkazu k Tomu, který má poslední slovo (pro Židy) resp. k Tomu, který přemohl zlo a smrt svou obětí na kříži (pro křesťany). Na hezký příklad takového užití jsem narazil jinde.

S tímto porozuměním je smysl nápisu zřetelný: Ať je budoucnost předznamenána křížem (tzn. odpuštěním, smířením) - ochrana před nepřáteli je v rukou Božích! Což působí jako životní bilance někoho, kdo prošel v životě mnoha útrapami a zápasy.

Kdo byl oním iniciátorem, který nechal "Znamení potštejnské" vytesat, není známo. Jedna osoba se ale silně nabízí, i když není mezi významnými vlastníky Potštejna uváděna. Je to Bedřich ze Strážnice - husitský táborský kněz a hejtman, jeden z posledních, kdo nevzdali boj za důsledné uplatnění husitského reformačního programu i po lipanské porážce radikálního křídla. Byl posledním z významných politiků čtyřicátých a padesátých let odpírajících poslušnost Poděbradovu a Rokycanovu programu resp. Kompaktátům, tedy z radikální - táborské strany (katolických odpůrců bylo samozřejmě daleko víc - např. Jednota zelenohorská). Bedřich byl pánem významného města Kolína, což se nelíbilo jeho protivníku králi Jiřímu. Jiří r. 1454 koupil Potštejn a s Bedřichem ho vyměnil za Kolín. Bedřich byl na Potštejn vlastně poslán dožít jako "na výměnek". Což pěkně ilustruje základní rys Jiřího politiky: své protivníky zásadně neničil a neponižoval, vždy dal přednost kompromisu a nechal své protivníky odejít se ctí. (Což se mu v tom nejdůležitějším střetu - s Matyášem Korvínem - těžce nevyplatilo.) Bedřich ze Strážnice byl ovšem v té době už starým unaveným mužem, srozuměným se skutečností, že svůj celoživotní boj prohrál, ale neztratil víru a naději. Přesně tak, jak to vyjadřuje "Znamení potštejnské". Bedřich zemřel na Potštejně r. 1459; po dvou letech připadl Potštejn zpět Jiřímu z Poděbrad.

Ono znamení ale mělo ještě jednou sehrát významnou roli. K Potštejnu se odedávna vážou pověsti o pokladu, který zde měl ukrýt loupeživý šlechtic Mikuláš z Potštejna. Naloupil toho hodně, nic se po něm nenašlo. Když v 1. polovině 18.  stol. zdejší panství zakoupil hrabě Harbuval-Chamaré, přečetl a vyložil si nápis po svém. Četl:
Signata instes - caritas extirpat hostes
tzn. Hledej znamení - láska vyhladí nepřátele.
A hledal znamení tak vehementně, že rozkopal a zbořil celý hrad. Jak to je doopravdy s tou láskou, která vyhladí nepřátele - o tom je Jiráskův román Poklad.

Proč zde tolik připomínám polozapomenutou postavu Bedřicha ze Strážnice: dost jsem o něm slyšel a četl. Byl to totiž oblíbenec mého vzácného učitele, církevního historika z naší fakulty, Amedeo Molnára. Na Bedřichově příběhu dokázal mistrně vystihnout mocenské i duchovní zápasy husitské a pohusitské doby, její mravní vzepětí i paradoxy. Bedřich nebyl žádný ctný světec, uměl "v tom chodit" a za husitských válek si pomohl k velikému majetku, uměl i dělat zištné kompromisy. Přesto neupadl jako jiní šlechtici do pouhého pragmatismu a až do konce mu šlo o husitský program nápravy církve. Ale právě v tom všem byl živým představitelem své doby.

F: srpen 2014, Z: 2014/12   napsat komentář