Stojím na vršku keltského valu poblíž hlavní brány severní části pevnostní soustavy Závist - Šance. Tohle místo má obrovský genius loci. Tajuplná romantičnost, zesílená jemným přísvitem zapadajícího Slunce. Mrazivý vzduch ztuhl chycený v síti větvoví dubů - jistě potomků těch, které zde v posvátných hájích uctívali druidové.

Ti zde působili nepochybně - o tom svědčí typický čtyřúhelníkový kultovní okrsek na východní straně opevnění, kde se dodnes tyčí pozůstatky hradeb do výše mnoha metrů nad obranným příkopem. Mnoho času zde však neměli. Opevnění na Šancích (to jest na severní straně Břežanského údolí) vznikalo až v poslední fázi existence závistského oppida (kolem poloviny 1. stol. ante), narychlo a zřejmě jen jako refugium v situaci ohrožení. Než je stačili dokončit, bylo oppidum vyvráceno. Leč nebudu fušovat do řemesla archeologům, ti o tom napsali víc a kompetentněji.

Při pohledu s hradeb do jižních a západních srázů se nelze ubránit obdivu: tohle místo si Keltové vybrali dobře. Jaká moc je odtud vypudila? O podrobnostech se moc neví. Jistě to byl nápor (Marobudových ?) Germánů. Na Závisti se bojovalo, na Šancích asi ne. Zřejmě už většina obyvatel oppidum a jeho zázemí opustila. Nevěřili svým mohutným hradbám ani posvátným okrskům. Že by znali slova Žalmu 127 ?

Dnes si tu naše děti hrají na Kelty a Markomany metajíce po sobě borové šišky. Jak to asi vnímají pobití nepohřbení (a archeology dosud nevykopaní) bojovníci? Berou to jako trpký výsměch, nebo z toho mají při pohledu sub specie aeternitatis švandu ?

Tento obrázek je nově přescanovaný a zpracovaný. Jinak je to už stará fotka, kterou mám ale moc rád. Když se na ni dívám, zní mi v uších Dvořákovo Requiem.