|
Ničeho není v Zadní zemi víc než písku, a pak stromů. Živých i mrtvých.
Kvůli mrtvým by se dávná hrabata a knížata točila ve svých šlechtických
hrobkách, kdyby mohla vidět spoušť v kdysi vlastních lesích. Tisíce suchých
stromů, padlých či uřezaných při dávných probírkách, ale nikdy
neodvezených, poctivě v krbech nespálených. Mnohdy naházených jen na
hromady. Kdysi se knížecí hajní mohli uhonit bab, aby takové dřevo netahaly
z lesů do chalup, dnes ticho, tlení na dnech roklí s rezavými rašeliništi.
Kmeny všude, křížem krážem přes sebe. Některé suché, jiné padlé a
ztrouchnivělé, porostlé již mladými smrčky jako v pralese. Semenáčky z nich
rostou k nebi v pravidelných řadách i vzdálenostech, jako když zelená
selata přilehnou k matce a sají z ní životodárné mléko. Některé suché
stromy dosud stojí. Nepatrně se o ně opřeš a naráz se zřítí, rozpadnou.
Vylomí se i s kořenem, možno si v takových roklích hrát na bájného obra.
Jiné stromy jsou ale přes svoji suchost dosud pevné a pružné. Chceš je
vyvrátit rozkýváním. Špička souše se divoce kloní sem a tam, a náhle se
bez varování s prasknutím zřítí dolů jako odseknuta šavlí. Často několik
metrů dlouhá, s ostrou mečovitou štěpinou - probodla by tě, kdybys
neuskočil.
M. Nevrlý |
