Astrologie očima astronoma

Jan Moravec

Obávám se, že ten můj příspěvek bude do jisté míry opakováním toho, co bylo řečeno, do jisté míry uváděním trivialit, ale pokusil bych se to zformulovat z trochu jiného východiska, které přeci jen je, byť někde na půl cesty, ale přeci bližší, přejnější té astrologii. Tedy:

1. Existují styčné body obou astrodisciplin?

Zabývá-li se někdo astronomií, nevyhne se tomu, aby byl dříve či později (obvykle proti své vůli) konfrontován s astrologií (oni to někteří lidé nerozlišují: "ty jseš ten hvězdář, tak mi udělej horoskop" - "polib mi šos, vždyť je to volovina" - "tak to jseš teda hvězdář na houbec, když mi neuděláš horoskop"). Snad i proto jsou astronomové na astrologii většinou alergisovaní a hledí na ni s hlubokým despektem (srv. např. protiastrologické tažení dr. Grygara a jeho Klub českých skeptiků Sisyfos).

Je nicméně faktem, že obě discipliny byly po min. 2 tisíciletí společné historie úzce, neoddělitelně propojeny. A nutno zdůraznit, že ani z dnešního hlediska nelze toto propojení nijak odsuzovat. Celému starověku byla společná víra v jednotu mikrokosmu a makrokosmu ("jak na nebi, tak na zemi"); přesvědčení, že nebeské jevy souvisí s pozemskými událostmi je dokonce starší, než nejstarší doložitelné pokusy nebeské jevy analyticky zpracovat a předpovídat (8. st.př.n.l.). Při tehdejším celostném pohledu na svět bylo tedy metodicky zcela v pořádku, zabývat se současně oběma aspekty nebeských jevů: jejich periodicitou a predikcí i jejich souvislostí s děním na zemi. Pokud se vyskytli "čistokrevní astronomové" (např. Hipparchos), byli výjimkou. Největší autorita v obou oborech, Claudios Ptolemaios, sice oba obory rozlišoval a astronomii přiznával vyšší spolehlivost, to mu však nebránilo přijímat i astrologii jako relevantní disciplinu (Ptolemaiovo Tetrabiblos je dodnes nejzákladnější biblí astrologie - k tomu se ještě vrátíme).
Tento neproblematický vztah k astrologii (kromě její pokleslé, magisované podoby) vydržel až do vzniku moderní přírodní vědy v 17. st. (o peripetiích rozvodu obou astr-ií se ještě zmíním). Rozvod měl 2 příčiny (které můžeme v jistém smyslu považovat za moderní definici vědy):
1. Kriteriem moderní vědy se stal positivistický, experimentální přístup: akceptovatelné je pro vědu to, co je opakovatelné, ověřitelné, měřitelné (co lze kvantifikovat). Tomuto přísnému kriteriu astrologie nemůže vyhovět (lidský osud je zásadně neopakovatelný a neměřitelný - teprve některé moderní statistické práce se nesměle odvažují jít tímto směrem - s nevalným výsledkem, jak jsme slyšeli).
2. Věda aspiruje na odhalování kausálních vazeb v přírodě: jak věci opravdu fungují a proč tak fungují. Astrologie však dodnes zůstává na pouze fenomenologické, popisné rovině.
Tak zatímco astronomie se bude nadále zabývat stavbou Sluneční soustavy, posléze galaxie, Slunce atd., astrologie bude hledat souvislosti mezi zdánlivým, viditelným postavením planet a pozemskými událostmi. Z dvoutisícileté společné cesty s astronomií si ponechá pouze matematický aparát k výpočtu posic planet - to jest pomocnou, služebnou metodu (kterou stejně astrolog nezná, od toho má tabulky efemerid nebo počítač).
Možno tedy říci jednoznačně: Za posledních 400 let nemá astronomie s astrologií (s onou nevýznamnou výjimkou) nic společného. Nechtějte po astronomovi ani aby vám podle hvězd doporučil, kdy se máte oženit, ale ani od něj nežádejte kvalifikovaný odsudek astrologie.

2. Je astrologie vědou?

Provokativní otázka, která žádá upřesnění: Co je věda? a Co je astrologie? Vědu jsem se pokusil definovat výše. S astrologií je to složitější - existuje několik proudů.

1. existuje "přírodovědné pojetí", spojené se jmény koryfejů od Ptolemaia přes vrcholnou scholastiku po Keplera a Newtona, ve 20. stol. statistické pokusy na velkých demografických vzorcích. Tento proud aspiruje (neříkám, že k tomu dospěl) na vypracování metodiky, která by astrologii mezi vědy přivedla (zatím se tento cíl jeví vzdálený).

Theologové mi jistě dají za pravdu, že pro posouzení čehokoliv je lépe vycházet z pramenů, než z namnoze karikujících (des)interpretací. Základním pramenem, "Biblí" astrologie jsou Ptolemaiovy 4 knihy o astrologických předpovědích (Tetrabiblos). Přečtu půvabnou předmluvu, kterou lze chápat jako programové prohlášení:

Jsou dvě významné a důležité metody, Syre, jimiž dosahujeme astronomických předpovědí. Jednou, která je první svým pořadím i svými možnostmi, určujeme postavení Slunce, Měsíce a hvězd, a to jak k sobě navzájem tak vzhledem k Zemi. (určuje postavení - to je astronomie) Druhá metoda na základě přirozené povahy těchto seskupení uvažuje o průběhu změn v oblasti, kterou obklopují. (na Zemi; v pozadí je Aristotelská kosmologie - to je astrologie) První metoda má vlastní způsob studia a má význam sama o sobě, i když bychom nesledovali cíle, o něž usiluje druhá metoda.

Nyní pojednáme o druhé metodě, i když není tak dokonalá, a to způsobem, který se uplatňuje ve filosofii, tak, aby nikdo, kdo si zakládá na pravdě, nesrovnával tento výzkum s výzkumem oné první a neměnné jistoty, aniž by bral v úvahu po mnoha stránkách se projevující nejistotu a nepostižitelnost hmotné povahy. (je velmi opatrný, zdrženlivý - ale na druhou stranu:) Nechť však zase nikdo neváhá provádět výzkum, který může dosáhnout alespoň možného výsledku, když většina důležitých jevů ukazuje na to, že jejich příčinou jsou nebeské úkazy. (parafrázuji: když tu máme zkušenost s úspěšnými astrology, kterým věci prostě vycházejí)
Vše, co je těžko postižitelné, poskytuje většině lidí příležitost ke kritice. Kritiku první z dvou předložených metod by mohli provozovat jen slepci. Kritici druhé metody mají ovšem velmi dobré záminky (obtížnost poznání vyvolala u některých dojem, že touto metodou nelze absolutně dojít k nějakému výsledku, jiní prohlásili její výsledky za neužitečné, protože tomu, co bylo poznáno, se stejně nelze vyhnout) (to je samozřejmě karikatura) ...

To je úžasně moderní pojetí (bylo to kolem r. 150 po). Ještě jednou parafrázuji: "není možné srovnávat tento výzkum s metodami plnoprávné vědy - astronomie; jelikož však nějaké (byť diskutabilní, nejisté) výsledky jsou, je třeba se věcí zabývat a nedělat z ní tabu".

Podobně (známá věc) si Kepler posteskl, že "poběhlá dcera (astrologie) musí živit svou ctihodnou matku (astronomii)" - to psal v době, kdy byl nucen přijmout Valdštejnovu nabídku místa osobního astrologa, aby existenčně zajistil rodinu; z toho nicméně nevyplývá žádný velký despekt: v jeho rukopisné pozůstalosti se nachází mnoho set horoskopů, které si Kepler sestavoval ke studijním účelům; sám rozpracoval astrologickou metodiku mj. přidáním dalších aspektů (Pevnější základy astrologie, 1601) - na metodě mu záleželo. Historie s Valdštejnovým horoskopem je obecně známa.

2. existuje "esoterní (hermetické) pojetí" přicházející historicky ke slovu tehdy, když je astrologie zahnána do podzemí.

Za hodný pozornosti považuji pouze první uvedený směr.

Rozhodně lze odpovědět: astrologie ani v současné podobě není vědou ve smyslu uvedené definice.

Podívejme se nyní podrobněji na některé výtky, kterých se astrologii ze strany "vědeckého tábora" dostává:

1. Námitky z nepochopení:

a) "věštění budoucnosti" - astrolog má údajně předpovídat budoucí události. Tím se:
i. porušuje kausalita (jako při cestování do minulosti): budoucí událost (skrze své poznání) může ovlivňovat události vůči ní předcházející - spor logický i fysikální
ii. popírá svobodná vůle člověka

To je samozřejmě nesmysl. Žádný seriosní astrolog nebude tvrdit, že zná budoucnost. Astrologie pracuje se sklony a disposicemi. O budoucnosti mluví v tom smyslu, že předpovídá, které disposice se budou v kterém období uplatňovat, který prvek nativního horoskopu bude posílen či oslaben (popř. s jakou intensitou). Takže tu námitku lze obrátit: astrologická předpověď působí antifaticky, neboť umožní člověku svoji disposici poznat předem a její vliv cílevědomě eliminovat (lidově: dát si bacha). Starost o svobodnou vůli měli pochopitelně všichni křesťanští myslitelé, kteří se s astrologií zaobírali. Velmi zřetelné a půvabné formulace najdeme již v Tetrabiblu:

Tak jako lékař předpovídá, že se vřed bude jitřit nebo zhnisá, stejně tak z nauky o kovech lze předvídat, že magnet přitáhne železo.

Tak jako obojí věc ponechána sama o sobě pro neznalost protipůsobících prostředků bude následovat popud prví příčiny (nepoznaná disposice - neléčený vřed), tak vřed, jemuž se dostane účinné protiléčby, se ani nezjitří ani nezhnisá, bude-li potřen česnekem. Tyto prostředky mají v sobě sílu přirozeně bránící a i předpověď osudu bývá zpracována ve svůj opak; jestliže však lidé neznají budoucí události nebo se o nich dovědí, avšak nepoužijí protiprostředků, vše bude následovat veskrze impuls prvotní příčiny (nepoznanou disposici). Jsou-li tyto události předpovězeny a přirozené prostředky, které mají zpětnou sílu osudové nutnosti, uspějí, mohou být odvráceny zcela nebo se odehrát v mírnější formě.
Neexistuje-li vůbec taková možnost předpovědi v celkovém měřítku i pro dílčí případy, někdo by se mohl divit, z jakého důvodu důvěřují všichni obecným předpovědím a užitečnosti jejich sledování.
Neboť velmi mnozí se shodují v tom, že roční období, úkazy stálic a měsíční fáze jsou nositeli předpovědi, a bedlivě je pozorují, aby mohli zasáhnout proti jejich vlivům. Starají se o to, aby se v létě měli čím ochladit a na zimu měli otop. Také prostřednictvím otužování navykají předem svá těla udržovat vyrovnanou teplotu. Dále pozorují postavení stálic, aby poznali přesně počátek nového ročního období a počátek plavby. Při připouštění zvířat a setí rostlin dávají pozor na měsíční fáze a nikdo z nich nijak nepohrdá touto starostlivostí jako nemožnou a neužitečnou.

Z patristiky pochází okřídlené úsloví (nepodařilo se mi identifikovat pramen) astra inclinant, non necessitant (hvězdy působí sklony - nepůsobí nutnost). Vliv hvězd na pozemské dění (vyšších sfér počínaje primo movente - nejvyšším patrem aristotelské stavby kosmu - na nižší) byl zakomponován přímo v základech aristotelské kosmologie, kterou sdílela scholastika. Se samozřejmostí o tom mluvili např. Albert Veliký, sv. Tomáš nebo Roger Bacon, všichni však s výhradou, že člověku je ponechána svobodná vůle ("Člověk se vždy může za podpory rozumu vzepřít proti tendencím působeným nebeskými tělesy" - v Theologické summě - aniž by považoval za nutné tuto tendenci zpochybňovat). Nejvýraznějším dokladem je ovšem vývoj astrologie v posledním půlstoletí, který jde směrem k psychologii a psychoanalyse.

Na druhé straně mi to nedá, nepoznamenat, že přílišné zdůrazňování svobodné vůle je stejně dvojsečné jako její popírání - člověk není tabula rasa (jak tvrdí behavioristé), nežije ve vzduchoprázdnu, v každém okamžiku je ovlivňován nesmírným množstvím vazeb a příčin, které si většinou neuvědomuje (ale to víme i bez astrologie).

b) heliocentrismus: astrologie údajně předpokládá jiný (geocentrický) model světa. Pádem tohoto modelu ztrácí opodstatnění. To je námitka závažnější, přesto ale mylná. Astrologie totiž nepracuje s žádným modelem světa, ale zásadně pouze s viditelnými (ex definitione geocentrickými) posicemi planet, nepočítá se vzdálenostmi a už vůbec s mechanismem působení planet. Dejme v tomto bodu slovo Keplerovi, který sám musel tento problem ve svém zápasu o heliocentrismus pociťovat nejpalčivěji:

"Astrologovi úplně stačí vědět, zda paprsky přicházejí z východu, jihu či západu a jak mizí za obzorem, zda jsou planety v konjunkci, oposici... to mohou dobří hvězdáři v noci svými přístroji zjistit. Táže se snad astrolog, jak k tomu dochází? Nezajímá ho to o nic víc než rolníka, jak vzniká léto či zima. Ten to také vědět nemusí, a přece se jim přizpůsobuje."

To nás může na astrologii iritovat, ale bohužel, je tomu tak.

c) otázka precese (posunování jarního bodu ekliptikou): za 2000 let od formulace astrologické metody postoupil jarní bod o celé 1 souhvězdí: proto Beran už není Beranem, ale Rybami atd. - a astrologie nemůže fungovat. Nejužívanější a současně nejhloupější argument. Západní (evropská) astrologie nepracuje se souhvězdími (jen okrajově s některými stálicemi); tzv. znamení souvisí se souhvězdími výlučně etymologicky. Fakticky jde jen o označení úseků na ekliptice měřených od jarního bodu, ne od stálic (v tom se lišila astrologie babylonská (ti ale neznali precesi) a liší současná astrologie indická (ta má ale jinou metodiku)).

2. Námitky metodické (které plně sdílím):

Ve vědě platí konsensus (formulovaný Popperem), že theorie je pouze tehdy vědecká, je-li vyvratitelná. Ne ověřitelná (ověřit lze vhodně voleným experimentem cokoliv), ale vyvratitelná. Theorie může pokroku poznání posloužit jen za podmínky, že lze (principiálně) dospět k jejímu popření (existuje, třeba hypotetický, výsledek experimentu, který je s ní neslučitelný). Pak musí být theorie opuštěna a nahrazena jinou (lepší, obecnější). Z toho vyplývá: theorie nesmí obsahovat příliš mnoho volných parametrů. Takovou "gumovou theorii" je totiž možno vhodnou volbou oněch volných parametrů libovolně přizpůsobovat tak, aby správně popsala jakýkoliv empirický výsledek. Gumová theorie je nevyvratitelná, tudíž nevědecká. Bohužel, astrologie je právě takovou gumovou, nevyvratitelnou theorií. V každém horoskopu je obrovské množství prvků, kombinací prvků a aspektů (máme tam 12 hrotů domů, každý je v nějakém znamení a dekanu - tzn. má vládce znamení, vládce dekanu, má signifikátora, jestliže obsahuje planetu; máme tam 7 planet, jejich znamení a vládce jejich znamení a dekanů, citlivé body a stálice (0-10), měsíční uzly; to už je několik stovek parametrů - a aspekty všeho se vším - počet kombinací dá kolosální číslo. U progresivního horoskopu to násobte pěti: musíme vyhodnotit nativitu, dvoje direkce, solární revoluci a transity). V tomto kolosálním množství proměnných lze nalézt vysvětlení pro prakticky libovolnou okolnost. Pokud nějaká okolnost (výrazný povahový rys, významná událost u progresivního horoskopu) unikne pozornosti astrologa, snadno ji může v horoskopu nalézt "na druhý pokus".

Přeháním; astrolog ihned namítne: interpretace horoskopu nespočívá v pouhém analytickém vyhodnocení (za každou cenu vytěžit všechny prvky a aspekty), ale naopak v syntetickém přístupu: jde o to, rozpoznat několik hlavních prvků a vazeb, které celý horoskop zabarvují, odlišit podstatné disposice od okrajových nebo latentních. Umění výkladu horoskopu a jeho úspěšnost spočívá právě v tomto syntetickém vyhodnocení, kde ovšem hraje podstatnou roli intuice. To potvrzuje i moje (nepříliš velká) zkušenost. Jsou charismatičtí astrologové, kteří tuto intuici mají a na první pohled vytáhnou z horoskopu to podstatné - a ono to naprosto sedí, podvod vyloučen! A jsou méně úspěšní a nakonec diletanti, kteří budou jen bezradně zírat do toho bludiště (můj případ).
Z hlediska vědeckosti, to jest vyvratitelnosti, je tragédií, že právě synthetický výklad horoskopu se na celé věci dá nejhůře (či nedá vůbec) formalisovat, postulovat. A jestliže v ústředním místě astrologické metody převažuje role intuice, musím astrologii považovat spíše za umění, než za vědu.
Z tohoto hlediska vidím určitý paradox v tom, že právě jeden z nejprogresivnějších současných trendů (humanistická astrologie Dane Rudhyara, u nás P. Turnovský), který nejdůsledněji míří správným směrem - k propojení s psychologií, je z hlediska positivisticko-vědecko-methodologického vlastně krokem zpět: od relativně konkretních předpovědí týkajících se konkretních oblastí života zrozence (klasická astrologie) k velmi abstraktním symbolům.
Již od začátku 20. stol. existují práce, které se pokoušejí alespoň některé astrologické metody statisticky ověřovat. Výsledky jsou velmi chabé, přesto jde o nesmírně záslužnou práci, která přeci jen posunuje astrologii blíž k ostatním vědám o člověku.
Průkopníkem byl Paul Choisnard, který se zaměřil na podchycení astrologické dědičnosti (statisticky prokázal, že se děti rodí za podobného postavení planet jako jejich rodiče). Průkaznost jeho prací je sice sporná, inspiroval však řadu dalších.
Nejznámější jsou práce manželů Gauquelinových: je signifikantní, že Michel Gauquelin byl psycholog, který měl od astrologie kritický odstup. Jejich práce jsou metodicky přesvědčivé tím, že pracují s velikými statistickými soubory (50 000 lidí) a sledují korelace pouze 2 dobře definovaných jevů: východ/kulminace/západ planety a vybraný povahový rys/úspěšnost ve vymezené profesi. Výsledky byly relativně nejpřesvědčivější ze všech podobných pokusů.
Jiné statistické práce (často za spolupráce odborné demografie s astrology) byly neúspěšné. Na okraj: pokusy, při nichž má někdo poznat svůj vlastní horoskop (Tyson & al.), jsou metodicky absurdní: jak se má laik kvalifikovaně zorientovat v tom obrovském množství prvků? Člověk "od řemesla" je nepoužitelný - ten svůj horoskop zná samozřejmě zpaměti.
Existuje práce publikovaná r. 1959 v časopise Nature o tom, že existuje významná korelace mezi velkými otřesy země a kulminací Urana (ne, že by denně bylo zemětřesení, ale když už je, tak Urana hledejte okolo meridiánu). To přesně souhlasí s astrologickou charakteristikou Urana (prudké, neočekávané změny). Vím, o čem mluvím - sám mám v nativitě Urana v konjunkci se Sluncem.

3. Přírodopisné rozpaky nad astrologií

a) problem narození a početí: Nikdo nebude zpochybňovat (kromě pár bláznivých behavioristů), že je každý tvor hluboce determinován dědičností. Tato determinace se utváří početím - spojením konkretních 2 zárodečných buněk. Je-li současně determinován astrologicky, musí obojí vzájemně korespondovat. Ale astrologická determinace se odečítá z data narození, nikoliv početí!

Dovolte jednu osobní reminiscenci: tento problem mě trápil, když jsem se začal o astrologii zajímat. Viděl jsem jediné logické řešení: disposice člověka jsou určeny výhradně geneticky, okamžik narození musí být tudíž dán předem podle nich; velice mě potěšilo, když jsem později v Ptolemaiově Tetrabiblu našel totéž vysvětlení.

b) jak vlastně planety "působí" - největší pohoršení, skandalon astrologie: jak na nás ty planety mohou působit, jaké k tomu mají prostředky, jaký je za tím fysikální mechanismus - to se jeví na pozadí současné fysiky absurdní. To je psychologicky silný moment, který obzvláště vědecky založeného člověka bude iritovat. Skandální je představa, že vliv planety vzdálené stamiliony či miliardy kilometrů bude tak relevantní - a přitom neuvažujeme jiný kosmický vliv, o jehož významu dobře víme - sluneční činnost (skvrny apod.). Existuje tolik zřejmých vlivů - a přitom astrologie počítá s Uranem, Neptunem a Plutem... Obávám se, že k tomu nemáme mnoho co říci. Je tomu prostě tak - astrologie jakožto svého druhu empirická methoda s tím pracuje a má s tím určité výsledky, ať se to zdá jakkoliv absurdní.

Mimochodem: když jsem zmínil sluneční činnost - souvislost s planetami tu přece jen může být. Roku 1988 vyšlo několik prací dr. Charvátové z Geofysikálního ústavu, ve kterých předkládá originální theorii - že totiž 11letý cyklu sluneční činnosti vzniká v důsledku pohybu Slunce kolem těžiště sluneční soustavy, který je buzen oběhem Jupitera a Saturna. Rýsuje se tu jakási vazba, kterou nechci hned dávat do souvislosti s astrologií - leč: jak vidno, v přírodě souvisí daleko víc věcí navzájem, než bychom na první pohled připustili.

Je tu hluboká a dalekosáhlá analogie s léčitelstvím (nelze se divit, že astrologie a léčitelství bývají jmenovány často spolu - zejm. odpůrci):
- v obém se jedná o fenomeny, které podle svědectví zúčastněných fungují (ba proklatě dobře fungují); velký důraz kladu na slovo svědectví
- toto fungování je jinými (zejm. některými představiteli etablované vědy) vehementně popíráno, popravidle však argumenty více ideologickými než věcnými
- v obou případech působí skandalon absurdity: fysikální mechanismus kausálního působení je v rámci současného fysikálního světového obrazu nepředstavitelný; popření věci je především (podvědomou) obrannou reakcí (stejně jako svého času odpor proti heliocentrismu): Non credo, quia absurdum.
- v obou oblastech se pracuje s čistě empirickými daty; termíny používané k označení pozorovaných jevů jsou zcela nefysikální, spíš mythologické (aura, positivní/negativní energie - osudové vlivy, vláda planety, ... - ani to ani ono není vědecká terminologie)
- v obou oblastech je jakékoliv objektivní vyhodnocování krajně obtížné. Léčitele i astrologa zpravidla vyhledá člověk jen tehdy, je-li v krisi, tehdy o objektivním odstupu nemůže být řeč. V obou případech se silně uplatňuje zpětná vazba: člověk se na výrok léčitele/astrologa upne a přímo se do něj vmanipuluje. Rozlišit míru objektivního působení, zpětné vazby a autosugesce je nesmírně obtížné. Proto práce s pouhými daty bez osobního styku - s matrikovými údaji (jako práce Gauquelinových) je (paradoxně) metodicky nadějnější.
- oběma oborům kazí pověst zneužívání a šarlatánství
- nakonec (což je z hlediska etické reflexe nejpodstatnější): v obou případech jde o hru s vysokým napětím - u léčitelství především pro neznalost mechanismu a tím pádem všech účinků působení (to je ale problem i každého nového medikamentu), v obou případech pro onu silnou zpětnou vazbu.

Sečteno, podtrženo: astrologie se mi jeví jako čistě popisná disciplina. Mám-li to srovnat např. s theorií elektromagnetimu: Zatím se nám pouze cukají žabí stehýnka, k Maxwellovým rovnicím je ještě nesmírně daleko - a zřejmě to nebudou jen 4 rovnice, které se dají pohodlně napsat na příslovečný rub obálky.

3. Konsekvence pro theologickou reflexi

Obecně: pro theol. reflexi přichází astrologie do zorného pole výlučně jako náboženský fenomen - a tím je pouze ve své upadlé, zkarikované formě. Zaujmout jednoznačné stanovisko k astrologii jako celku nelze. Na to je astrologie příliš mnohovrstevný, mnohoznačný, polyvalentní fenomen. Stanovisko však lze diferencovat podle sebepochopení a aspirací toho kterého proudu astrologie.

"vědecká astrologie" (Gauquelinovi aj.) - shromažďování a vyhodnocování statistického materiálu, tříbení metodiky atd.: nesmírně záslužná práce, která je vědeckou prací v pravém smyslu slova; bez tohoto (čistě empirického, "kinematického") předstupně není myslitelná vědecká interpretace, která by v budoucnu postihovala kausální (fysikální, "dymanický") aspekt věci (proč to tak funguje). Ideální ilustrací je opět dílo Keplerovo: nemohl by nalézt zákony pohybu planet, kdyby neměl k disposici dlouhé a přesné řady Tychonových měření, které sám Tycho interpretoval chybně. V tomto směru astrologie (u nás žel prakticky neznámém) může theologie směle vidět spojence, neboť přispívá k demythisaci astrologie víc než všechny theologické a filosofické rozklady (ovšem jedině a pouze v tomto bodu; jinak patří veškerá přírodní věda plně do Reich der Welt; střezme se toho, z theol. posic diktovat, co v přírodě smí nebo nesmí fungovat - podobné ostudy už bylo dost).

Na opačném konci spektra:
"náboženský aspekt astr." považuji za irrelevantní. Zcela stranou ponechávám biblické texty vztahující se k astrologii - o tom se více dozvíme zítra. Masivní spojení astrologie s astrálním náboženstvím skončilo v římské době. Mám za to, že po Bultmannovi by již byla argumentace "astrologickými texty" z Bible proti astrologii projevem ignorance. V oněch textech nejde o samotnou astrologii, ale buď o čistokrevné pohanství nebo (v tom zůstávají aktuální) o alibistický lidský sklon raději se vymlouvat na fatum, než přijmout svobodu se zodpovědností. Tato otázka se však dnes převážně řeší na jiných thematech než na astrologii.

Anachronismem se mi jeví i vtažení astrologie do esoterní oblasi vedle kabbaly, magie apod. Jednak zde většinou nešlo o skutečnou astrologii, ale jen o disiecta membra z kontextu vytržené astrologické symboliky (třeba v zednářství). Častěji než o náboženský fenomen šlo o pouhou intelektuální (často přímo snobskou) zábavu, záměrně neplodnou. Relikty přežívají u unitářů (v intelektuální poloze) a v hnutí New Age. V těchto proudech však nemá astrologie nijak centrální roli. Zde jsem na tenkém ledu. Dalo by se zde v souvislosti s New Age mluvit o theorii věků - očekávání věku Vodnáře (tzn. věku esoteriky) s přelomem tisícíletí. To jsou však moderní spekulace.
Rozhodně mám za to, že náboženský aspekt astrologie není nic natolik aktuálního, aby to theologům nedalo spát.

"pouťová a bulvární astrologie" - nestojí za pozornost, sama sebe chápe jako legraci a tak je chápána i většinou konsumentů. Nikdy nejde tak hluboko, aby mohla někomu narušit psychickou rovnováhu - aspirace nulové (jde opravdu jen o peníze).

Jedinou oblastí, která vyžaduje pozornost, je výklad osobních horoskopů (provozovaný komerčně nebo jinak) - a sice z hlediska pastoračního (naprosto nikoliv z hlediska dogmaticko-theologického!). Právě v pastorační práci se lze dostat do kontaktu s astrologií - vedle např. léčitelství a psychoterapie apod. - a vyrovnávat se s ní. Jde většinou o krajně delikátní situace, lidská neštěstí (šťastný a vyrovnaný člověk obvykle astrologa nevyhledává). Hodně záleží na seriosnoti a kvalifikovanosti astrologa, ty však bývají (zejm. v komerční sféře) problematické. A protože se popravidle v horoskopu nalezne prvek, který těžkou situaci potvrzuje, padne klient snadno do fatalismu (i když ho v něm zodpovědný astrolog nikdy nebude utvrzovat). Že v této situaci nemá nejmenší smysl dotyčnému potrefenému vysvětlovat, že astrologie je blbost, je nabíledni. Rozhodně však je na místě odkaz k tomu, který je jako Pán nad námi i nad všemi našimi sklony a disposicemi. A zde mají místo i ty biblické veršíky - třeba nádherný chvalozpěv z Ko 1,15-20:

On je obraz Boha neviditelného,
prvorozený všeho stvoření,
neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi
- svět viditelný i neviditelný;
jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti
- a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.


Diskuse:

JCh: Proč Gauquelinovi vybrali pro hledání korelace právě tyto 2 parametry: postavení Marta a úspěšnost v povolání - když jsi právě řekl, že v horoskopu jich je veliké množství - proč právě tyto?

JM: Protože se to velmi jednoduše ověřuje - myslím, že právě ve snaze redukovat ten počet volných parametrů.

JCh: Proč tedy vybrali právě ten (východ a kulminaci Marta) a ne jiný?

JM: Nevím, v tomto referativním přehledu (Konstelace 4) se takto do hloubky nejde, ale zřejmě šlo o to, zvolit jev, který je jednoduše definovaný: východ, kulminaci nebo západ planety. Jakmile bychom tam měli třeba vstup do nějakého jiného domu, už bychom měli problem, kde ten dům začíná a končí...

JCh: Ale existují miliony přesně definovaných okamžiků - proč byl zvolen právě tento, je to v pravidlech astrologie, že kulminace Marta má vliv na úspěšnost v nějakém povolání?

JM: Samozřejmě.

MW: Ještě bych k tomu upřesnil: miliony prvků tam vznikají v jiném slova smyslu. Když je to definováno takto, tak je to jedním ze stavebních prvků základních, těch není zase v horoskopu tolik.

JM: Konkretně východ je v klasické astrologii ascendent - 1. dům, který má rozhodující vliv na celkové postavení osobnosti. Podobně významnou roli hraje 10. dům (symbolisující povolání, karieru), který je přesně definovaný tím poledníkem. U kteréhokoliv jiného domu bychom byli v problemu, jak je ten dům vlastně definovaný - jestli máme vzít domy Placidovy nebo Campanovy nebo jaké jiné. Tohle jsou jevy, které jsou nepopiratelně významné astrologicky, jsou jednoznačně ověřitelné - dá se to rozhodnout stylem ano-ne.

JCh: A to měření na lidech, to byla úspěšnost v životě?

PR: Je to poměrně jednoduché, statisticky je to správné - soubor nějakých lidí, který je charakterisován povoláním. To je přesně vyjádřitelné. A na druhou stranu je tam soubor planet v určitém postavení. Poměrně jednoduše se to dá vyhodnotit. A našli tam skutečně korelaci mezi postavením Marta a počtem sportovců v souboru. V tomhle, myslím, není chyba. Ta systemová chyba byla v něčem jiném. A oni našli, že statisticky ten Mars, který by se tam měl nacházet z těch 3600 případů 299x (tady je pěkná tabulka), se tam nacházel častěji - asi 350x.

JM: Na ascendentu dokonce 550x.

PM: Ještě bych chtěl říct toto: že záleží na tom, v jakém znamení ten Mars, i když je v mediu coeli nebo v ascendentu, je, protože Mars ve Vahách je něco jiného než Mars v Beranu a pak ještě záleží na tom, jak je ozářen ostatními planetami, jestli tam jsou aspekty harmonické nebo neharmonické; tím se to ještě dál modifikuje - tam je ještě spousta parametrů, které se musí brát v úvahu.

PR: To je podle mě chyba toho pokusu - tzn. tenhle pokus byl z astrologického hlediska nedokonalý. Tam se bere v úvahu jediná věc, a to postavení Marta v domech bez ohledu na další.

JM: To je přesně ten paradox, o kterém jsem mluvil. Že chceme-li něco statisticky ověřovat, musíme vybrat 2 jednoduše definované věci, tím ovšem jdeme naprosto astrologii proti srsti. Protože tam právě celá interpretace záleží na vyhodnocení jemné souhry. To je skutečně neřešitelný problem.

KEL: Dovolte, abych potvrdil, že v tom všem není determinace. Věřím seriosnímu astrologovi, který vyšetřil, že generálové nemají víc Marta než pacifisté. Ale přitom vyjasnil: záleží na tom, jakým způsobem lidé uskutečňují svou vlastní strukturu.

JM: Proto se ten druhý statistický pokus už netýkal profesí, ale povah - míry agresivity.

JCh: To se ale velmi těžko měří.

PM: V astrologii se skutečně usuzuje, že Mars v ascendentu, silně postavený, dává vojenskou karieru. Ale je skutečně potřeba, aby byl silný; samo o sobě to nestačí. Musí být podporován dalšími aspekty. Ale to už zabíhám do detailů...

PR: Tady bych myslel, že (narážíme ale na onu vágnost astrologie) mají smysl jedině pokusy, které berou v úvahu celkový výklad horoskopů a jeho pravdivost.

PM: Ještě příklad: vzpomínám si, že jsem se zabýval Reinhardem Heydrichem (počítal jsem jeho horoskop): ten měl velice silnou aspektaci Marta v Beranu v konjunkci s Jupiterem - a byl generálem policie, tady byl ten Mars mimořádně silný. Neznal jsem okamžik, kdy se narodil - nevěděl jsem, ve kterém domě ho má, ale měl toho Marta velice silně postaveného. Jinak měl postavení planet dost špatné, ale toto měl velice silné.

MR: Znám některé pacifisty, kteří se museli narodit s tím silným Martem :-).

PS: Děkuji Petrovi i Honzovi, přivítal bych zde četaře Slámu (právě dorazil z vojny).

OS: Pacifistu. :-)