Čili to nás přivádí sem, ačkoli bychom se mohli ptát - Jakže,
i u bratří? Přinejmenším na svém konci mají polyhistora, který
měl program přímo pansofický, takže nemohl tento obor lidského
vědění vynechat. Koneckonců, i u jeho slavného vzoru
Christianopolis Johanna Valentina André hraje astrologie
svou roli. Ve svém završujícím díle - v Obecné poradě o
nápravě věcí lidských - Komenský zařazuje astrologii do
pátého stupně vševědy, světa to lidské dovednosti, mundus
artificialis, do oddílu, který nadepisuje Uranotechnie
- po latinsku Cultura coeli, do rubriky Užití nebe,
Usus coeli. Rozděluje ji na 3 části - na utěšeně jistotné
sestavování efemerid a kalendářů :-), na prognostiku událostí v
nižším světě, kde jde o pravděpodobnostní umění, a konečně
gene[...]aku, tedy astrologii nativitní. Filosofií
astrologie je to, že nic z toho, co je na nebi ve své
rozmanitosti a určitosti tam není frustra, nadarmo. A Bůh
výslovně přikázal, aby byla za znamení. Doslovný citát: "neříká
totiž přesně vzato, že jsou příčinou účinů, nýbrž mluví zde jen
o znacích toho, co nevytvářejí hvězdy samy, nýbrž činí to Bůh a
to všecko v příhodném čase. Viz Kaz 3,11. Nestačí tedy chápat jen
to, co je dílem hvězd, totiž dělení času, nýbrž i to, co to
znamená. Dovednost, která se zakládá na výkladech skrytého
působení nebe a nazývá se mantickou astrologií, je třeba zkoumat
a posuzovat z hlediska přírodních zákonů a zkušenosti, ovšem tak,
aby se ukázalo, že ty věci mají své základy v prvních principech
a metafysických normách věcí." Z celého toho textu, pravda,
vycítíme i odstup. Shodou okolností, jmenovitě se v té kapitole
odvolává na 3 autority, které představují 3 okruhy, které nyní
astrologii postupně zatlačí. První z nich, Sanchius, representuje
reformovanou theologii kalvínskou, která byla ve vícerém ohledu
obrazoborecky přísná, a hlavně všechna druhotná určení žárlivě
odstraňovala z cesty absolutní predestinace. Ta tak zdůrazňuje
tu predestinaci theologickou jako jakýsi šibbolet kalvinismu, a
právě Sanchius je jakousi ústřední postavou tohoto posunu, právě
on nazval tu predestinaci absolutní. Prostě je tak absolutní, že
všechna druhotná určení musí vytlačit z obzoru. Proto se
nativitní astrologové, jak Komenský referuje, zdají být špatnými
křesťany, neboť tak utkvěli na příčinách druhého řádu, že takřka
zapomněli na prvotní, a propadají bezbožnosti, někteří pak
dokonce i atheismu. A sám připojuje affirmative: "My totiž
pokládáme za nedůstojný názor, že Boží lid je řízen hvězdami,
neboť ti, kteří se znovu narodili zásluhou Kristovou, nepodléhají
řádu stvořeného světa a neřídí je duch světa, nýbrž duch Boží."
To je na jednu stranu opět obecná zásada námi sdílená, na druhou
stranu je v tom poněkud opomenuta psýché ve svém propojení se
sómatem. Může to být velmi charismaticky, blouznivecky použito:
"My už nepodléháme řádům stvořeného světa, nás už řídí jen ten
Duch. Nemoci a uzdravení a tohle všechno už pro nás má jiný
zákon." Dále zmiňuje Španěla Valesia, representanta tábora
římského. Tam se to sice také pěstovalo, renesanční papežové na
své universitě na [...] měli katedru astrologie - včetně
svolavatele tridentského koncilu Pavla III, kterému mimochodem
připsal své dílo Kopernik. Placidus, již zde zmiňovaný reformátor
systemu domů, byl benediktin, dramatik španělského katolicismu
Calderon je svědkem katolické astrologie, ale pak přece jen v
rámci postupu protireformace to bylo nahlíženo jako jeden z
prostorů nedostatečně reglementovaných církví, církevním
dohledem, kde jsou možnosti příliš individuální, takže to
skrouhli. Konečně ten třetí, kterého Komenský jmenuje, je Bacon.
V něm se odvolává na přírodní filosofy, kteří tehdy usilovali
obnovit vědy pracnou cestou indukce a za předpokladu, že lidská
mysl má sklon nadceňovat uspořádanost věcí. Novověcí astronomové
včetně Bacona ovšem tehdy pořád ještě obé vesměs spojovali a od
astrologie obyčejně začínali. Mnozí přestali - například lutherán
Tycho de Brahe, který v popěračích shledal neznalce nebo lidi
slabého úsudku. V Disciplinis mathematicis staví thesi
(pozoruhodné): Astra regunt homines, sed regit astram
Deus: hvězdy vládnou lidem, ale jim zase Bůh. "Je něco
nebožského v domněnce, že tento nižší svět onen vyšší řídí (totiž
Bůh)? Nikoliv, naopak ti, kteří popírají vliv hvězd na tento
svět, ocitají se sami ve zjevném sporu s božským řádem světovým
a božskou prozřetelností." To je ovšem Tycho, jehož žák a
souvěrec, zbožný Johannes Kepler, se už s astrologií vyrovnává
přece jenom obtížněji. Zdá se, že i ta nutnost se jí přiživovat
mu ji poněkud zošklivovala, rozhodně mu ji zošklivovali její
obvyklí provozovatelé, kteří "líčí osudotvorné moci hvězd tak,
jako by byly bohy, nadány vší mocí nad nebem i zemí a vládnoucí
svobodným úsudkem i rozhodnutím." To se v renesanční době
skutečně opět hodně rozšířilo. Ale přesto jsme tu už slyšeli, že
sám astrologii neopouští, rozhodně pro něho nejsou tito
snivci, jak jim říká, tak nebezpeční jako materialističtí
filosofové, kteří ve skutečnosti člověka živlům poddávají ještě
víc - v tom vidí tu hrozbu poněkud jinde, než ji cituje Komenský.
A každopádně říká: "Okruh úkolů astrologie není možné uchopit tak
snadno, jak se obvykle za to má". Sám jsi říkal, že vlastně
hledal nové cesty, jak tu metodiku zdokonalit. A na jednu stranu
podobně jako Tycho uvažuje o harmonii sfér, velmi mu záleží na
tom uvažování o vesmírném řádu, ale zároveň se taky víc trápí
tím, jak tam definovat taky možnost lidské svobody. Každopádně
ti přírodovědci téhleté epochy přispívají již opravdu k oddělení
astronomie a astrologie, k vymezení exaktní vědy, a tomu, co
nepatří do té analyticko-kausální oblasti, odebírají status vědy.
Ti, kteří je následují, se potom postupně od toho přímo
odvracejí. Skutečně se naplní spíš předpověď Keplerova - právě
oni pak propadají atheismu. Teprve nyní také, všimněte si - ty
kombinace příznivců a odpůrců byly v dějinách mixovány dost různě
-, teprve nyní dochází k onomu zvláštnímu souručenství na jedné
straně upjatě vážných křesťanů a fanatických vymítačů s
racionalisty či scientisty, kteří se teď spojili do bloku odpůrců
a potěračů na základě shody v kategorii pověry, do níž astrologii
zařadili. Toto souručenství bylo tak silné, že se na čas zdálo,
že to astrologii opravdu zlomí vaz. Na jeho základě např. r. 1660
zakázala provozování astrologie v jakékoliv formě francouzská
vláda. S jistou paušalisací - ale je to docela zajímavé - lze
postřehnout, že se déle udržela v prostředí kultuře otevřenějších
protestantských směrů, jednak v lutherství a potom hlavně v
prostředí gentlemanského anglikanismu. Ovšemže nikoliv obecně;
ti z orthodoxů, kteří byli laděni méně mysticko-spekulativně a
pansoficky, jmenovitě v lutherském prostředí, sledovali s nevolí
náklonnost k astrologii u rosenkruciánů či dokonce [...]liánů,
u kterých také ožívalo dědictví reformačního spiritualismu,
blouznivectví. Ale přesto se v Německu astrologie udržela až do
první poloviny minulého století, poslední katedru astrologie měl
jistý Pfaff v Erlangen. Takže poslední polyhistor a president
Pruské akademie věd Leibniz, ten se ještě astrologii věnuje. Pak
ji ještě na chvíli oživí romantická vlna, ale to je takový
poslední vzdech. Takže skutečně přežila kontinuitně učenecká
astrologie vlastně pouze v Anglii, kde byl daleko mírnější průběh
osvícenství a obecně ta jejich kultura myslitelská byla vždycky
laděna víc empiricky. Všude jinde se prakticky astrologie udržela
jen na úrovni okultismu nebo alespoň v tajných společnostech, což
ji - jak už bylo zmíněno - taky poznamenalo a ovlivnilo její
orientaci i pro tu dobu, kdy se opět obnovila v posledních sto
letech. Je skutečně pravda, že se rozšířila hodně za pomoci
synkretistických sekt, jmenovitě theosofické společnosti; teď už
tedy nejde o theosofii v tom pojetí jakéhosi esoterického proudu
křesťanství, ale už jde o větev spiritismu, která byla vědomým
konkurentem křesťanství a chtěla ho odstranit. I dnes je pravda,
že mnozí tedy jsou spíš všelijací ti věkovití Vodnáři a inklinují
spíš k New Age, než že by zrovna dnes byl v našem kulturním
prostředí nějaký dostatek vyhraněně křesťanských astrologů - to
ne. Skutečně, v literatuře se často stává, že spíš jsou
křesťanští autoři velmi málo poučeni o této tradici a astrologové
v opačném směru také. Ale jako v minulosti, není to ani do
budoucnosti nutkavé, zrovna toto zasazení nebo tato kombinace.
Zrovna ta humanistická astrologie s tou psychologií atd. má
určitě neutrální předpoklady, z nichž je možno se poučovat
podobně, jako se poučujeme z různých psychologických škol, aniž
by to dopředu znamenalo nějaké náboženské znaménko. Tím jsem
vlastně v současnosti a tím u cíle svého výkladu.
Diskuse:
JD: Budoucnost's přeskočil, koukám.
MW: Tu ponechávám k vaší diskusi.
JM: Velmi mě zaujala zmínka o Tychonovi. Z jiných
zdrojů, které jsem k té věci četl, mám ovšem dojem, že jeho
vyrovnávání se s astrologií bylo jen jakousi úlitbou společenské
povinnosti. Tycho sám má totiž v dějinách vědy přední místo mezi
pozitivistickými vědci v moderním slova smyslu. Nevím, nakolik
lze dávat do souvislosti jeho luteránství s jeho astrologickými
názory, protože on byl prakticky atheista (při jeho pražském
pobytu na něj donášeli jeho oponenti, že už deset let nebyl u
Večeře Páně).
MW: To je velmi složitá látka. Nedá se ale pouze z jeho
desetiletého nechození do kostela usuzovat, jaký měl vzah ke
křesťanství. Je pravda, že v tehdejší době tito vědci, kteří
bourali starý obraz světa, měli problémy. Kepler byl od večeře
Páně vyloučen svou valstní církví a přitom jeho křesťanská
zbožnost byla nepopiratelná. Prostě zde byly okolnosti, které je
z hlediska sborového stavěly do pozice okrajových křesťanů. Jak
ale víme i ze současnosti, nemusí takoví lidé být "okrajovými"
křesťany ve své víře.
JM: Tychonův "scientismus" vyvstává v kontrastu
k hluboce, až mysticky věřícímu
Kepplerovi a nakonec i Koperníkovi nebo Galileimu.
KEL: Kopernikův spis De revolutionibus omnium
coelestium končí modlitbou ve fyziko-teologickém smyslu: i
on byl vědec, který chtěl svou vědou velebit Pána.
JD: Zajímalo by mě ještě období romantismu. Je nějaký
romantik, který by se vážně zabýval astrologií? Nebo to byl jen
lehký a levný závan momentálního zájmu?
MW: Toto období nemám zvlášť prověřeno v pramenech.
Určitě tu byl kolem toho silný opar a mnozí se tím zabývali.
Např. Josef von Goerlitz, katolík, který se ovšem zabýval vším
tajemným - už tehdy to bylo takto pociťováno.
JM: Ještě k tomu Augustinovi, když říká: Z nebe je
i dán nevyhnutelný zákon hříchu, to říká sám nebo
někoho cituje? Je to v pozoruhodném rozporu s jeho pojetím
predestinace.
MW: No, až takový rozpor to není. Je to cosi, co se
později objevuje v kalvinismu: právě ve jménu predestinace se
pohoršují nad vším, co zavání determinismem nějakými jinými
příčinami než přímo Boží vůlí.
PR: Bylo tam to mrtvé období 18. až 19. stol. Její
renesance v evropském měřítku nastala až prostřednictvím
teosofie. Jaké prameny měli v této době k dispozici?
MW: Jednak ty klasické, a potom, opakuji, je to jiskra,
která přeskočila přes Kanál. V Anglii to žilo kontinuálně.
JD: A v Anglii byla nositelkou této tradice universita?
MW: To už potom nikoli. Je ovšem pravda, že i jakési
soužití těchto oborů tam trvalo mnohem déle. Např. u Newtona je
patrný fázový posun: jeho přístup zcela odpovídá kepplerovské
generaci, ale za jeho života už to na Kontinentě nebylo.