"Být pamětliv" (z-k-r)
jako stěžejní prvek naší víry, klíčový termín biblické teologie a pilíř bohoslužby

Martin Prudký

Publikováno v: Rozpravy / Samenspraak 1998: Jak bolí Bůh (Biblická teologie a liturgie,
Peter C. A. Morée, Martin Prudký (ed.), vyd. EMAN, Heršpice 1998, str. 16-28.

Zpět na: domácí stránku – seznam textů – články / Odtud mi můžete přímo poslat E-mail.


Obsah:
1. úvod: klíčové slovo jako brána k souvislostem biblického svědectví
2. "Pamatovat / být pamětliv" jako výraz vztahu Hospodina a jeho lidu
    a. Izrael pamatuje
    b. Hospodin upomíná
    c. Hospodin pamatuje
    d. Izrael upomíná
3. "pamatování" v bohoslužbě (liturgická funkce)
4. Závěr: pamatování jako dynamický princip víry
• poznámky

1. úvod: klíčové slovo jako brána k souvislostem biblického svědectví (zpět na obsah)

Záměrem následujících odstavců je přispět do diskuse o vztahu biblické teologie a liturgie (biblické zvěsti a života víry); k tomuto širokému a zásadnímu tématu se mám vyslovit v dílčí sondě – ohledáním jednoho z klíčových biblických pojmů, jenž má současně osnovnou funkci v liturgii: termínu "pamatovat, být pamětliv" (hebr. z-k-r).
 Má-li být taková dílčí sonda vskutku uvedením do jádra problematiky a nezůstat jen okrajovou glosou, je nutné, aby zvolený dílčí průnik skutečně zasahoval všechny podstatné dimenze tématu a umožnil je pojednat v přiměřené rovnováze. Následující odstavce by tedy měly doložit, že s pojmem "pamatovat" tomu tak skutečně jest, že tento termín vskutku jest dobrým průvodcem po biblické teologii – jinak řečeno, že platí teze Uwe Bauera, že "/termín/ ‚pamatovat‘ je nepochybně jedním z centrálních slov Tenachu".[pozn. 1/]
 

2. "Pamatovat / být pamětliv" jako výraz vztahu Hospodina a jeho lidu

 Termín z-k-r se v Tenaku (Starém zákoně) vyskytuje v rozmanitých souvislostech a různých významech.
 Pohled do slovníku nám napoví, že základní (orientační) význam hebrejského termínu z-k-r je "pamatovat" (např. Ex 13,3; Dt 5,15; 32,7). Rozmanité aspekty pak sahají od "připomínat si" (Ž 89,51), "vzpomenout" (Gn 42,9), "rozpomínat se" (Pl 3,19-20), "zmínit /něco/" (1S 4,18), "oznámit" (1Kr 17,18), "dosvědčit" (Ž 71,15-16) až po velmi specifické  /technické/ termíny jako například "vyznávat" (Iz 26,13) či "obětovat" (Iz 66,3).
 V základním významu "pamatovat" je tento termín použit například v příběhu o Josefovi, když Josef svým spoluvězňům interpretuje sny. Na konci svého výkladu jednotlivých metafor a snu jako snu říká Josef faraonovu číšníkovi:

 ...budeš-li pamatovat na mne, až se ti dobře povede,
 prokaž mně milosrdenství:
 upamatuj na mne faraóna a vyvedeš mne z tohoto domu... (Gn 40,14)

"Pamatovat" (z-k-r) v této základní rovině znamená především podržet na mysli (v paměti či jak se říká "na srdci") danou věc a navzdory časovému /a situačnímu/ odstupu jí v novém čase dát zaznít (aktualizovat ji, "připomenout"). Narozdíl od řeckého pojmu (anamimnéskein, anamnésis) zde neběží o to, aby ten, kdo "pamatuje", směřovat své myšlení do minulosti a jí se v její vzdálené odlehlosti zabýval,[pozn. 2/] nýbrž o to, aby minulou danost uplatnil v aktuální přítomnosti. S jistou nadsázkou se dá říci, že při tomto "pamatování" nejde ani tak o minulost, nýbrž o přítomnost; záměrem je, aby to, co se odehrálo, nezůstalo vzdálenou a uzavřenou "minulostí" (záležitostí, jež pominula), nýbrž aby to nově vstoupilo  a nadále vstupovalo na scénu, uplatňovalo se v aktuální realitě a stávalo se součástí přítomnosti. Nemá-li "pamatování" zřetelnou funkci pro přítomnou chvíli, neoslovuje-li a nepromněňuje-li ji, nemůže o něm být v biblickém smyslu vůbec řeč (Ž 6,6).[pozn. 3/] Podobné rysy má v našem jazykovém usu například slovo "upomínka" (jsem-li upomenut, minulost "ožívá").
 Opakem (terminologickým opozitem) je "zapomenout" /hebr. š-k-ch/; také zde nejde ani tak o to, že by se jen nějak vytratila informace o minulosti, nýbrž o to, že pro přítomnou chvíli nemá žádnou funkci či význam a nenachází uplatnění v aktuálním dění.
 Naše "klíčové slovo" (Stichwort) se proto také v závěru svrchu uvedeného Josefova příběhu velmi příznačně objevuje i základní termín závěrečné teze; v náležitém zdůraznění je navíc ještě zdvojeno – je užito v paralelismu se svým opozitem:

Nepamatoval nejjvyšší číšník na Josefa;
zapomněl na něho. (Gn 40,23)

Oč běží není problém, zda číšníl má či nemá v mysli zasutu "vzdálenou vzpomínku" na setkání s Josefem ve vězení; jde o to, že nyní – v nové situaci – na Josefa "živě nepomyslí" a nic pro něj nedělá, ač by nyní mohl a měl.
 Tolik ve stručnosti k základnímu významu tohoto termínu.

 Ve Starém zákoně (Tenachu) ale tento pojem není užíván jen jako obecný termín, nýbrž často jako "klíčové slovo", pojem tematicky důležitý pro biblickou zvěst. Biblická teologie se proto bez něj neobejde.
 Kdybychom s konkordancí v ruce prošli všechny výskyty tohoto pojmu ve Starém zákoně, shledali bychom, že se jich drtivá většina týká vztahu Izraele k Hospodinu a naopak.
 Na straně jedné si Izrael připomíná Hospodinovy skutky. To jej orientuje v jeho víře. To, co Izrael na své dějinné cestě rozpoznal a vyznal jako dílo Hospodinovo, mu dává pevnou půdu pod nohama ve zmatcích přítomnosti a otevírá naději pro věci příští. Na straně druhé pak Hospodin pamatuje na svůj lid, tedy provází jej a je mu přítomen jako ten, kdo drží dané slovo a je věrný. Každý krok v onom zvláštním díle pro člověka, jež se na Izraeli zjevuje, má základní kontinuitu s osnovnými událostmi "doby otců", ano i s těmi nejzákladnějšími událostmi "na počátku". Hospodin nezapomíná na dílo rukou svých.
 Tato vzájemná vztaženost Hospodina, Boha Izraele, a Izraele, lidu Hospodinova je základní páteří biblické zvěsti. Některé vrstvy biblické tradice ji mohutně rozvíjejí, např. pomocí terminologie "smlouvy".  Hospodin je mezi bohy zcela jedinečným "Bohem Izraele"; Izrael je pak mezi národy výjimečný tím, že je "lidem Hospodinovým", jeho svatým lidem, jeho zvláštním vlastnictvím (Dt 7,6-11).
 Mám za to, že i jednotlivé aspekty a funkce "pamatování / připomínání / upomínání" můžeme nejlépe přehledně pojednat tak, že je rozčleníme podle nejdůležitějších aspektů vzájemného vztahu "Hospodin ~ Izrael".

a. Izrael pamatuje

 Jedním ze základních rysů víry Izraele je její dějinnost, její vztažení k dějinnému konání Hospodina, Boha Izraelského. Proto také vyznání této víry nejsou koncipována jako popisné výčty Božích vlastností a kvalit (formou deskriptivní naukové definice), nýbrž mají tvar příběhu – vyprávějí konstitutivní skutky Hospodinovy pro Izrael (vypočítávají tzv. mocné činy Hospodinovy). Má-li Izrael vyjádřit, kdo je jeho Bůh, pak většinou říká: "naším bohem je Hospodin, ten co nás vyvedl ze země Egyptské z domu otroctví" (Ex 20,6; Dt 26,8 aj.).[pozn. 4/]
 Jak zásadní je motiv vyvedení z Egypta pro víru Izraele a pro její vyznávání se ukazuje také v příbězích, kde je tato víra zobrazena ve svém převrácení naruby (v příbězích nevěry). Ve vzorovém "příběhu nevěry", příběhu o zhotovení zlatého telete pod Sínajem, zaznívá ve vyznavačské formuli jako základní motiv opět "...Toto je tvůj bůh, Izraeli, /ten/ co tě vyvedl ze země Egyptské" (Ex 32,4.8).
 Nepřekvapí proto, že příběh exodu (právě proto, že je základním příběhem, v němž se Hospdin dává Izraeli poznat a činí si z něj svůj lid) je významně spojen s motivem "pamatování". Hned na začátku vyzývá Mojžíš izraelský lid:

V následujícím příběhu Ex 13 a 14 se s dějovou linií vyvedení z Egypta velice výrazně proplétají již také instrukce, jak má Izrael každoročně tuto událost slavit (připomínat). Proto se zde na významných místech motiv "pamatování" výrazně uplatňuje: to, že tě Hospodin vyvedl z Egypta (tedy svědectví o mocných činech Hospodinových či summou: jméno j-h-w-h), budeš mít – Izraeli – jako znamení na své ruce a jako pripomínku ( zikkaron = "památku / památní / pamatovátko") mezi svýma očima (Ex 13,9).
 Podobně můžeme sledovat funkci motivu "pamatování" v souvislosti s vyvedením z Egypta – jež je příběhem Hospodinova zjevení na straně jedné a konstituování Izraele na straně druhé – již ve 3. kapitole knihy Exodus, v onom velmi známém a důležitém odstavci o zjevení "Božího jména" (Ex 3,13-22).
 Na Mojžíšovu otázku po božím jméně jako legitimaci věrohodnosti odpovídá Bůh nejprve kryptickou formulací "jsem, který jsem";[pozn. 5/] od 15. verše pak následuje další odpověď, obšírnější rozvedení, jež navazuje na předchozí a tedy připomenutelné příběhy. Mojžíš má jít a říci Izraelcům, že Hospodin (j-h-w-h) není nikdo jiný než "Bůh jejich otců – Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův"; Bůh otců, jenž je věrný svým zaslíbením a jehož mocná blízkost se v příbězích praotců důmyslně dosvědčuje, ten Mojžíše posílá. Řekne-li se "Hospodin", má nám toto jméno připomenout (přítomně vybavit) tyto příběhy:

"Připomínat si" jméno Hospodinovo znamená v jádru věci totéž co vtahovat jeho dílo do aktuální současnosti – stavět sebe sama i situaci, v níž se nacházím, pod působnost vzývaného jména, vřazovat se do příběhů, které toto jméno nadepisuje (srv. formuli "klást jméno na Izrael" (Nu 6,27). V tomto smyslu vyznává například Izaijáš:
 Také na stezce tvých soudů, Hospodine, máme naději v tobě;
 po tvém jménu a po památce tvé touží duše /naše/. (Iz 26,8)
Ve stejné linii pak formuluje své vyznání také například žalm dvacátý. Zpívá o Hospodinových bohatýrských činech a o spáse, kterou Hospodin prosazuje; v této souvislosti  používá výmluvný motiv "vozů a koní" egyptských, nad nimiž se Hospodin při vyvedení z Egypta oslavil (Ex 14,9.26 aj.):

 Jak vidno, "připomínání" jména Hospodinova není žádné nezaujaté a neangažované počínání, jež by souviselo s niternou kontemplací víry. Pamatování na Hospodina a jeho dílo je také znakem vyznavačského zápasu – pamatovat na Hospodina znamená také, že jména bohů jiných "připomínat nebudeš" (Joz 23,7), protože Hospodin "vyhladí památku" všeho, co jeho dílo podvrací a ničí (Dt 32,26).

 • napomínání, pareneze
 Z této danosti pak vyplývá, že se "pamatování / připomínání" Božího díla či jednotlivých příběhů, motivů či postav, jež s ním souvisejí, objevuje velice často v napomínání Izraele: pamatuj na tento den, vyzývá Mojžíš Izraelce při vycházení z Egypta (Ex 13,3); pamatuj, že jsi byl otrokem v Egyptě, se jako refrén vrací stále znovu v Deuteronomiu (Dt 5,15; 15,15; 24,18.22); pamatuj, co ti učinil Amálek, když jsi táhl z Egypta – nezapomeň! (Dt 25,17.19); a také pamatuj a nezapomeň, jak jsi rozlítil Hospodina, Boha svého, na poušti – ode dne, kdy jsi vyšel z egyptské země, až do svého příchodu na toto místo jste byli vůči Hospodinu vzpurní (Dt 9,7).
 Zapomenout na tyto debarim (tato "slova / činy") znamená ztratit základní orientační bázi ve víře a ve svých důsledcích to vposledu znamená totéž co opustit Hospodina samého.

 • potěšení a povzbuzení
 Komplementárně s kontextem napomínání pak "pamatování / připomínání" Hospodinova díla nachází své uplatnění v kontextu potěšování a povzbuzování. Daří-li se Izraeli dobře, je ohrožen tím, že "ztuční" (Dt 31,20; 32,15) a zapomene na Hospodina – v situace nouze si naopak Hospodina a jeho dílo spásy připomíná. To jej potěšuje a otevírá mu cestu z nouze.
 Velice výrazně tuto polohu připomínání vyjadřuje Ž 77:

Ke zvláštní pointě tohoto žalmu patří, že si nejprve při rozvažování svého soužení klade radikální otázky o opuštěnosti od Boha – Zapomněl snad Bůh na smilování? (verš 8-10) – a pak, jako svou odpověď na ně, uvádí právě jen připomínku (památku) Hospodinových mocných činů v minulosti, nic "aktuálnějšího". To tedy znamená, že sevření a trápení přítomné chvíle, v němž žalmista sténá,  je připomínáním Hospodinova díla vpodstatě rozevřeno, jakkoli o konkrétní aktuální podobě záchrany není výslovně řeč. – Pamatování na skutky Boží na "skleslost ducha" v tomto žalmu stačí!
 Velmi podobně pracuje se stejným motivem známý žalm, který v barvitých obrazech líčí Jonášův propad na jeho cestě "pryč od Hospodina" až do jámy zmaru a smrti (Jon 2). Poté, co je Jonáš vržen do hlubin, obklíčen záhubou v srdci moře a závory země se za ním zavřely, zazní: Hospodina jsem si připomínal (Jon 2,8). Jak se ukazuje, není to jen nějaká již marná "poslední vzpomínka zoufalce", nýbrž vyznačení toho, proč se Jonášova cesta obrací – Jonáš si připomíná Hospodina, jeho modlitba nachází svého adresáta a Jonáš pak končí svůj zpěv díkůvzdáním a vyznáním (u Hospodina je spása; v. 10).

b. Hospodin upomíná

 Výše už zaznělo, že odkaz na "pamatování / připomínání si" Hospodinova díla má své místo v napomínání Izraele (tzv. parenetických souvislostech). Tuto polohu prohlubují tradice, kde Hospodin sám upomíná svůj lid na své dílo.
 To můžeme zaslechnout nejprve v kultickém kontextu hned v úvodu tzv. Knihy smlouvy; ta (v Ex 20,22 – 23,19) formuluje elementární pravidla jak pro společenství Izraele s Hospodinem, tak pro vztahy uvnitř lidu Hospodinova. Připomínání Hospodinova jména souvisí v tomto oddíle s Hospodinovou přítomností a jejími účinky (požehnáním):

Top je velmi silná teze pro bohoslužbu Izraele, lidu, jenž se následujícími ustanoveními utváří.
V jiném kontextu, např. ve zvěstování proroků, může mít "připomínání" značně odlišnou funkci. Jeho základní intence a důsledky však zůstávájí stejné. Například v pasážích exilního kázání najdeme u Izaiáše toto slovo Hospodinovo:

V rámci oné základní souvztažnosti "Hospodin – Izrael" je zde zdůrazněn druhý úběžník. Předmětem "pamatování" zde není Hospodin a jeho činy, nýbrž vymezení Izraele: Pamatuj Izraeli na to, kým jsi! Pamatuj Izraeli, že jsi "mým služebníkem"! – To je evangelium pro exilní komunitu. – Nejsi zapomenut, patříš tomu, jenž tě vyvolil a vytvořil.
 "Pamatovat" na tuto skutečnost znamená ve svém důsledku "navrátit se k Hospodinu"; pro rozptýlený a všech vnějších opor zbavený Izrael je to zvěst obnovy a vykoupení (v. 22 a v. 3-5).

c. Hospodin pamatuje

 Opět jinou polohou "pamatování" vyjadřují ta místa biblického zvěstování, kde Hospodin sám "pamatuje".
 Předmětem slovesa mohou být konkrétní postavy příběhů – Bůh pamatoval na Abrahama, když vyhlazoval Sodomu (Gn 19,29); Bůh pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, co byl v arše (Gn 8,1); Bůh se "rozpomenul" na Ráchel, vyslyšel ji a otevřel její lůno, /takže/ počala a porodila syna (Gn 30,22n; podobně Hanna 1S 1,11.19). Je zřetelné, že ve všech těchto textech znamená boží "pamatování / rozpomenutí" záchranu, vysvobození z nouze a otevření radikálně nové perspektivy. Kdybychom chtěli volit jiná slova, mohli bychom mluvit o "záchraně / spáse" a "požehnání".
 Na mnoha jiných místech je předmětem Hospodinova pamatování "smlouva". Hospodin ve svém díle pro člověka navodil zcela určitý vztah, jenž je v bibli mimo jiné vyjadřován pojmem "smlouvy" (jiné pojmy pro tento vztah poskytují rozmanité aspekty a metafory "lásky / milování"). Jestliže Hospodin pamatuje na smlouvu svou (např. Gn 9,15.16 /věčnou!/; Ex 2,24.65; Ž 105,8), znamená to, že spolehlivě trvá na svém závazku vůči svému vyvolenému a své dílo při něm prosadí navzdory všem vnějším či vnitřním překážkám.
 To má veliký význam zejména tam, kde se člověk naopak ukazuje jako nespolehlivý a nevěrný partner. Hospodinovo "pamatování na smlouvu" pak celou věc vposledu zachraňuje.  Například Mojžíš "upomíná Hospodina" na smlouvu s Abrahamem, když si Izrael udělá zlaté tele a Hospodina oprávněně rozlítí; Mojžíš pak prosí:
 Rozpomeň se na své služebníky, na Abrahama, Izáka a Jákoba,
 nepřihlížej k zatvrzelosti tohoto lidu, k jeho zvůli a hříchu... (Dt 9,27)
"Hospodinovo pamatování na smlouvu" pak skutečně má žádaný účinek – otevírá cestu nápravy a restituuje vztah, od nějž Izrael odpadl. To vyjadřuje masivně oddíl Levitiku,  který mluví vedle trestů za odpadnutí od Hospodina (vyhnání ze země zaslíbené do exilu) vposledu o tomto východisku, jediném možném novém počátku; Hospodin zde říká:

 Summou – to, že Hospodin "pamatuje", je výrazem spolehlivosti, věrnosti a věrohodnosti jeho konání. Připomíná-li činy hříšníků, nejde o nic méně než rub jeho požehnané věrnosti – jak skandální by bylo, kdyby naopak na krev neviných zapomínal (věrnost se v biblické teologii snoubí se spravedlností)! Mnohem větší váhu však v celku biblického svědectví mají pozitivní funkce "pamatování na smlouvu". Výstižnou zkratkou to hymnicky formuluje Žalm 115:

d. Izrael upomíná

 Tato zvěst o věrném Bohu, jenž "pamatuje" na svůj lid (svého služebníka), se v situaci sevření či nouze může dostat do polohy, která zní v etablovaném prostředí křesťanské církve skoro až kacířsky: Izrael na základě "teologie smlouvy" upomíná Hospodina!

 Ještě naléhavěji můžeme tento motiv nalézt u proroků. Například Jeremjáš se ve svém sporu s nepřáteli dovolává Hospodinovy spravedlnosti, resp. jeho pozornosti a "pamatování":

Tedy: Pamatuj na mne! – Copak by Hospodin na svého služebníka v nouzi snad mohl nepamatovat (zapomenout)?

 V jen trochu jiné úpravě nalezneme podobné "upomínání Hospodina" v pravidlech tzv. svaté války či lépe řečeno "bojů Hospodinových". Pro takový boj je určující, že proti nepříteli bojuje Bůh sám (Ex 14,14). Ve směrnicích, jež Izrael pro boj s nepřáteli v zemi zaslíbené dostává, se velice pozoruhodně mluví o funkci troubení – Izrael má troubit, aby se tímto zvukem "připomněl" svému Bohu:

Se stejnou funkcí počítá tento text dokonce i pro troubení kultické:

Jakoby ryčný hlas trubky měl upamatovat Hospodina na jeho lid a upozornit jej na to, že je třeba pohlédnout na scénu a dát se do příslušného díla.

 Tolik ke čtyřem různým polohám vztahu Hospodina a jeho lidu. Na závěr tohoto přehledu je třeba zdůraznit, že tyto čtyři aspekty, do nichž lze "pamatování / připomínání / upomínání" jako různé projevy vztahu Hospodina (Boha Izraele) a Izraele (lidu Hospodinova) rozčlenit, od sebe nesmíme oddělovat či dokonce snad stavět proti sobě. Všechny k sobě navzájem patří a tvoří – jako různé mody a různé polohy tohoto vztahu – jednu realitu: komplexní vzájemnou vztaženost Hospodina a Izraele, jež je založena na mocných skutcích Hospodinových a jeho zaslíbeních otcům, v přítomnosti je nesena důvěrou v jeho věrnost a vděčně připomínána, a do dnů příštích je pak pojímána jako důvěryhodná základna spolehnutí, jež nezklame.

3. "pamatování" v bohoslužbě (liturgická funkce)

 Všechny tyto aspekty nacházejí své místo v bohoslužbě Izraele.
 Ve smyslu onoho aspektu, který jsme probírali třetí, je dobrým příkladem 8. žalm. Ten v rámci hymnického opěvování Hospodinova dobrého a velebného díla (počátek a konec žalmu rámuje zvolání: Hospodine, Pane náš, jak vznešené je jméno tvé po vší zemi! v. 2.10) klade do centra své kompozice užaslou otázku:

 Ve zcela jiné poloze, v žalozpěvu nad zpustošeným Jeruzalémem a uprostřed hledání, čeho se v nastalé katastrofě chytit, znějí slova Pláče Jeremjášova:

Zde jsou spolu v nejužší souvislosti jak "Hospodinovo pamatování" (3. modus vztahu), tak "upomínání Hospodina"(4.), tak i "rozpomínání Izraele"(1.).

 K tomu, aby si Izrael při své bohoslužbě neustále "připomínal" základní prvky tradice víry, slouží nejrozmanitější "památná znamení" (hebr. zikkaron). O znamení na rukou a mezi očima, jež má Izarelci na každý den připomínat vyvedení z egyptské země (modlitební řemínky; Ex 13,9.16), jsme se již zmínili výše.
 Takovým "pamětním znamením" je ale například také dvanáct kamenů v Jordánu, které mají Izraeli "připomínat" vstup do zaslíbené země, kterou mu Hospodin dal (Joz 4,7), nebo – pro výstrahu všem – měděné pláty zhotovené z kadidelnic, jež zbyly po Korachovcích, kteří konali svou kněžskou službu neřádně a Hospodin je proto sežehl ohněm; jako "výstražnou připomínku" Izraelci tyto plechy mají použít k obložení oltáře, aby to měli před očima a nikdo nepovolaný už nikdy nekonal neřádné oběti (Nu 17,5).
 Pamětním znamením však nejsou jen bohoslužebné předměty, nýbrž také některé úkony. O troubení na trubku jsme již mluvili (Nu 10,10); také o novoroční slavnosti se má takto troubit (tzv. Roš ha-šana; Lv 26,24-25). Stejnou "připomínkou" (zikkaron) je obětní dar v souvislosti se smírčí obětí (Ex 30,16) a při oběti přinášené za vinu žárlivosti (Nu 5,15.18).
 Z těchto posledních kultických ustanovení se zdá, jakoby směřovala k "upamatování" Boha, nikoli paměti lidu. Tuto funkci "upomínat" při bohoslužbě Hospodina na Izrael mají očividně také kameny se jmény dvanácti kmenů Izraele, jež jsou umístěny na náprsníku Áronova velekněžského roucha – ty mají být "připomínkou na syny Izraele" před Hospodinem (Ex 28,12;39,7.14):

 Bohoslužba obětní (chrámová) i bohoslužba modlitební (synagogální či privátní) je  tedy těmito "pamětními znameními" a "pamětními úkony" vyznačena jako prostor, v němž se navozuje ("připomíná" a tedy zpřítomňuje) vztah Hospodina a jeho lidu. V liturgii si Izrael "připomíná" Hospodinovo dílo (a své viny) a současně se ve stejném kontextu "připomíná" Hospodinu, svému Bohu. Obojí spolu komplementárně souvisí. Z opačného pólu formulováno – v bohoslužbě se Hospodin Izraeli svým dílem "připomíná" a "upomíná" jej na aspekty závaznosti, jež z tohoto svazku vyplývají.

 • To čiňte na mou památku
 Není proto žádnou náhodou, že i v ústředním oddíle novozákonním, z něhož čerpáme "slova ustanovení" svátostné části našich křesťanských bohoslužeb, zaznívá motiv "památky / pamatování" jako centrální – s důležitostí hodnou refrénu:

 V tomto kontextu eucharistie (tzv. večeře Páně) je také velice zřetelné, jak jsou spolu v biblicko-teologickém pojmu "památky" neoddělitelně přítomny aspekty přítomnostní, minulostní i budoucnostní.
 Tento rys biblického "pamatování" jsem naznačil již výše, ale v tomto kontextu je asi nejlépe vykreslitelný:
• "Památka" jistě znamená /především/ pamatovat na něco minulého (Ježíš před svým ukřižováním slavil hod beránka). To je nejen z našeho hlediska, ale už z perspektivy formativní tradice minulost, k níž máme časový odstup.
• Ovšem význam této události se primárně týká přítomnosti; funkce této "památky" je v tom, že zpřítomňuje /oživuje/ to, co by se mohlo pojímat jen jako minulé /mrtvé/ (večeře Páně je aktuálním společenstvím s Ukřižovaným-Vzkříšeným).
• A jako zpřítomnění živého Krista je nám tato "památka" současně předjímkou toho, čeho se nadějeme – zásahem eschatu (společenství stolu Kristova je předjímkou hostiny přicházejícího Božího království).
 Minulost, přítomnost i budoucnost jsou jen třemi "mody" téhož dění, téhož díla Páně. Klasická liturgická formule křesťanské církve toto "tajemství víry" tradičně vyslovuje právě před vysluhováním – všimněme si, že má tutéž strukturu:

4. Závěr: pamatování jako dynamický princip víry

 Mým záměrem bylo představit pojem "pamatování / připomínání / upomínání" (to vše jsou aspekty jednoho termínu) jako klíčové slovo biblické teologie, resp. jako jeden z ústředních prvků víry a proto jeden z pilířů bohoslužby.
 Toto pamatování se nám v textech, které jsme prošli, ukázalo být funkcí vztahu Hospodina a jeho lidu. Jinak řečeno – tam, kde se "pamatuje na Hospodina", tam "příběh vysvobození z Egypta" stále /nově/ ije; v chvalách (jako slavná, uznávaná památka), v žalozpěvech (jako památka navzdory, na protest), v přímluvách a v úpění (jako upomenutí Hospodina na závazek jeho projevené lásky) – třeba i v podobě nemálo transformované, jako je například památka křesťanské "večeře Páně".
 Toto "připomínání / pamatování" je tedy neobyčejně dynamickou veličinou – jako modus života Božího lidu ve společenství s Hospodinem formuje v aktuální chvíli (kairu) naše žití Božím dílem, jež je "od věčnosti do věčnosti". Proto je nejen "jedním z klíčových pojmů Tenachu", nýbrž podstatnou složkou víry, k níž Tenach zve, – a tedy také osnovnou daností liturgie, pilířem bohoslužby.
 

1/ Uwe. F. W. Bauer, All diese Worte. Impulse zur Schriftauslegung aus Amsterdam. Expliziert an der Schilfmeererzählung in Exodus 13,17-14,31 (diss.; Europäische Hochschulschriften XXIII / 442), Frankfurt aM 1991, S. 184: "Ohne Zweifel ist ‚gedenken‘ (rkz) ein zentrales Wort des Tenach."
Termín Tenach označuje v židovské tradici kánon "Starého zákona" (podle jeho tří částí: Tóra /T/, Proroci /N/ a Spisy /CH/; srv. Lk 22,27.44) a v křesťanské teologii se v posledních desetiletích často užívá tam, kde je pojednávám Starý zákon především ve své samostatnosti a svérázu. [zpět do textu]
2/ Tento aspekt zvýrazňuje v uvedených termínech předpona ana-. Srv. řecké termíny mnemoneúein ("vzpomínat si, myslit na někoho"), mneía ("vzpomínka /na někoho/") a také mnéma ("hrob"). [zpět do textu]
3/ kí 'én bammáwét zikréchá ... [Ano, ve smrti (mezi mrtvými) není, kdo by tě připomínal; v šeolu, kdo tě bude chválit?] (Ž 6,6) [zpět do textu]
4/ Tuto podobu má ostatně ještě i tzv. apoštolské vyznání víry, zlom přinášejí až vyznání 4. a 5. století, např. Chalcedonské. [zpět do textu]
5/ Tato aforistická formulace je po formální stránce slovní hříčkou s pojmem "být /přítomen/", jež navozuje etymologickou souvislost s vlastním božím jménem, tzv. tetragramem j-h-w-h; po stránce obsahové tato formulace odkazuje na příběhy, v nichž se ukazuje (zjevuje) že a jakým způsoben je Hospodin (tento j-h-w-h) při svém lidu (jako "S-námi-Bůh", Immanuel). [zpět do textu]

Zpět na: domácí stránku – seznam textů – články / Odtud mi můžete přímo poslat E-mail.