(publikováno v Lidových novinách, 24. července 1999, příloha Orientace, str. 22. )
replika na článek Jak
byl starý Metuzalém
RNDr. Milana Špůrka, CSc.
(publikováno v Lidových novinách, 10. července 1999, příloha Orientace, str. 22. )
Pustit se z pozic vlastního oboru do zkoumání nevyřešených hádanek jiné disciplíny může vést jak k objevným, zkoumaný předmět nově osvětlujícím podnětům, tak k výsledkům, které jsou v odborné rozpravě o daném problému prakticky nepoužitelné. Pro oba případy je možné uvést řadu příkladů snad v každém vědním oboru. Článek RNDr. Milana Špůrka, který navrhuje použít na věk prediluviálních praotců převodový klíč lunární periody, je z hlediska biblistiky názorným příkladem onoho nešťastného druhého případu.
Přírodovědně vzdělaný badatel se tu pustil do biblických chronologických dat, konkrétně do údajů o délce života předpotopních praotců, jak je uvádí biblická kniha Genesis. Jeho zájmem je, jak sám píše, „odstranit většinu čísel považovaných z hlediska moderní vědy za nesmyslné". Už na tom se ukazuje jeden z klíčových problémů celého příspěvku – autor se neptá po povaze problému věku praotců, zná ji předem. Co v biblických údajích „dává smysl" a co naopak „smysl nedává" ví dříve, než svůj předmět začal zkoumat. Rozhodujícím kritériem pro posuzování hodnoty údajů je mu vnější věrohodnost podle našich moderních měřítek. Že by se už tím mohl dopouštět omylu anachronismu si autor nijak nepřipouští; naopak, přímo říká, že pokud biblické údaje neodpovídají tomu, co my dnes považujeme za obvyklé, je třeba je upravit (resp. „odstranit" /sic!/).
S tím souvisí, že autor řešený problém vidí pouze v rovině pozitivisticko-pragmatické: čísla označující věk patriarchů chápe jako sice poněkud zastřenou, nicméně rekonstruovatelnou výpověď o reálném životě jednotlivých postav. Jsou-li uvedené cifry podle biologických měřítek „nenormální", je třeba je převést na hodnoty, které by byly „docela normální". – Autor zcela pomíjí možnost, že by ona „nenormálnost" (tedy výjimečnost!) mohla být pro tradici záměrná a pro sdělení textu funkční; jinými slovy, že by klíčem k významu těchto textů byla právě ona nápadná mimořádnost údajů. Aniž by se ptal po povaze problému v jeho vlastním kontextu či po možných souvislostech v rámci svérázu příslušné tradice, navrhuje autor použít zcela vnější „převodový klíč", který problém „odstraní". Jakkoli pak své převody a průměry uvádí s přesností na desetiny jednotek, což budí zdání věrohodnosti, je platnost takových přepočtů principiálně sporná.
Některá z čísel, jichž se problém týká, jsou očividně symbolická. S takovými je ovšem nutno při výkladu nakládat jako se symboly, nikoli jako hodnotami numerickými. Například o Lámechovi, otci Noe, je řečeno, že žil celkem 777 let. Sedmička je v biblické tradici číslem sakrálně-symbolickým, vyjadřuje úplnost a celostnost v náboženské souvislosti. Tato číslovka na daném místě navozuje, že se Lámechem završuje „předpotopní éra"; příběh jeho syna Noeho pak otevírá novou kapitolu vyprávěného dění. Čísel této povahy je v Bibli mnoho. Když například kniha Zjevení ve své vizi „posledních událostí" mluví o vykoupených, uvádí, že jich bude 144000 (Zj 14,1+3). Tento údaj však také nemá význam numericko-pragmatický, nýbrž je šifrou náboženské symboliky; nevyjadřuje stanovený počet jednotlivců, kde byl pak každý nadpočetný musel být vyloučen, nýbrž právě naopak – vyjadřuje tuplovanou a radikálně rozmnoženou „plnost Božího lidu": symbolickým číslem úplnosti a integrity lidu Božího je v Bibli číslovka dvanáct (srv. 12 kmenů Izraele, 12 apoštolů atd.); toto číslo je zde nejprve násobeno samo sebou (12x12=144; toto „tuplování" je obvyklým způsobem, jak „intenzifikovat" význam, a jeho smyslem není přesný početní násobek), to celé je pak násobeno tisícem, což je nejvyšší kategorie biblických číslovek a znamená často prostě „mnoho". Smyslem tohoto číselného údaje je tedy – pro toho, „kdo má uši k slyšení"! – vyjádřit ve stupňovaném zdůraznění úplnost a neporušenou celistvost komunity vykoupených, všemu utrpení a mučednictví navzdory (srv. kontext knihy Zjevení).
Podobným typem číselného údaje je vedle věku Lámecha například také počet let života Henocha, onoho jedinečného z praotců, který nezemřel, nýbrž „chodil s Bohem a ... Bůh ho vzal" (365 let). – Operovat s aritmetickými průměry takových čísel nebo je dělit (jakkoli nápaditě vykonstruovanou konstantou), jak činí autor článku, očividně postrádá smysl; ba ještě hůře, vlastní výpověď textu takový postup zcela ničí. Nic přitom nepomůže, že počítáme s přesností na desetinná místa; tudy cesta ke správnému porozumění prostě nevede.
Každý odborný badatel, bez ohledu na obor či disciplínu, musí ctít zásadu, že věrohodnost hypotézy je dána mimo jiné soustavností, obecnou uplatnitelností užité metody a vyloučením svévole v postupu dokazování. Z tohoto hlediska má článek povážlivé slabiny. Autor si k přepočtu vybírá pouze taková data, která se mu hodí, jiná pomíjí. Kritériem pro uplatnění přepočtu je celkem nezakrytě právě jen to, že s vybraným číslem zamýšlený výsledek zrovna vychází! Takovým postupem se ovšem dá „dokázat" platnost jakékoli hypotézy. Autor se dokonce dopouští toho, že v rámci jedné soustavy dat navrhuje řešit jejich nepoměry tak, že některá (ta nadnesená) podle navrženého postupu přepočítává, ostatní nikoli (viz výklad o rodu Noe). To už nelze nazvat jinak než metodickou svévolí, kde přání (předem daný výsledek) diktuje postup řešení.
Autor by do svých úvah měl zapracovat skutečnost, že právě číselné údaje jsou v biblickém podání daných rodopisných látek prvkem nejvíce labilním a variabilním. Struktura rodopisu je pro tradici pevnou formou; v ní jsou primárně důležitá jména, pak celkové souhledy velkých ér (celkové součty) a v jejich rámci pak vnitřní vztahy relativní chronologie. Údaje o jednotlivých postavách jsou tomu podřízeny a tradice, jak ji známe, právě s těmito údaji důmyslně a velmi dynamicky pracuje.
Uvedu jediný příklad – údaj o celkovém počtu let Teracha, otce Abramova (Gn 11,32).
Pro souvislost je důležité, že Terach zplodil Abrama a jeho bratry ve svých sedmdesáti letech (opět „svatá plnost"!; Gn 11,26); Abram pak vyšel „z domu svého otce", když mu bylo pětasedmdesát let (tedy v 145. roce života svého otce; Gn 12,4). Údaj o celkovém věku Teracha má v biblické tradici dvě varianty: standardní hebrejský text (tzv. masoretský), starověký řecký překlad (tzv. Septuaginta), latinská Vulgata i všechny moderní překlady mají číslovku 205; oproti tomu však hebrejský text samaritánský a spolu s ním ohlas v novozákonní knize Skutků apoštolských (Sk 7,4) uvádějí 145. Smysl této varianty je pro celý cyklus abrahamovských příběhů velice důležitý a ve svých důsledcích zásadně ovlivňuje smysl některých pasáží. Totiž, zemřel-li Terach ve 205 letech, znamená to, že Abram, jeho prvorozený syn, vyšel z Cháran ještě za jeho života (dobrých 60 let před jeho smrtí!); tím opustil svůj rod a jeho „exodus" je činem výrazné diskontinuity (srv. Gn 12,1n). Lot, který jde spolu s ním, patří v okamžiku vyjití z Cháran stále ještě pod jurisdikci Teracha, neboť on je „hlavou rodiny"; Abram se k němu proto nadále chová jako k „bratru" (srv. Gn 14,14), nikoli jako ke „schovanci", jemuž by byl povinen svou ochranou. Variantní čtení textu samaritánského a pojetí knihy Skutků tyto souvislosti převrací – Abram podle jejich údajů vychází do zaslíbené země až po smrti svého otce; v tom případě však „nevyšel" z „domu otce svého", nýbrž jej celý vyvedl, jakmile jej zdědil a stal se jeho vůdcem. Právní postavení Lota je pak zcela jiné; a příběhy o Abrahamově intervencích v Lotův prospěch nejsou modelovými příběhy o jednání člověka vůči „člověku-bratru", nýbrž vyznívají jako příklady „otcovské povinnosti" vůdce klanu. Jinými slovy -– funkcí údaje o věku Teracha a jeho variace není sdělit, jakého věku se „stařík" dožil, nýbrž vyjádřit, jaké vztahy a souvislosti platí pro příběh jeho potomků.
Tímto exkurzem jsem chtěl ve vší možné stručnosti naznačit, jaká může být povaha číselných údajů v biblických rodopisech a jak se vyplatí spíše než na absolutní hodnotu jednotlivých údajů (a jejich zcela vnější, biologicko-pragmatickou věrohodnost) dbát na interní souvislosti v rámci příslušné soustavy. Navíc tento exkurz alespoň na jediném příkladu otevřel průhled do rozmanitosti a dynamiky číselných údajů v jednotlivých verzích biblického textu a – last but not least – ukázal na svébytnou povahu „smyslu" těchto údajů. Přepočítávání uváděných čísel jakýmkoli vnějším klíčem k odhalení jejich vnitřního smyslu v kontextu dané tradice nevede.
Věk předpotopních praotců, jak s ním pracuje biblické podání, samozřejmě je – a navzdory všemu dosavadnímu bádání stále zůstává – složitým problémem, který volá po výkladu. Hledat řešení je jistě oprávněn každý, koho problém zaujal a má nápady jak na to; astronom je mezi badateli pro svou odbornost vítán obzvlášť. Nicméně, chce-li být kdokoli v jakékoli odborné debatě brán vážně, měl by kromě invence (nápadů) prokazovat také obeznalost s povahou problému samého a s doposud prodiskutovanými návrhy na řešení. V druhém i třetím vykazuje uvedený článek nedostatky zcela fatální; navíc má velké slabiny i ve vlastním metodickém rozvedení svého podnětu, když na mnoha místech zamýšlený výsledek rozhoduje o postupu, jak k němu dospět.
Sumou: řešit problém věku předpotopních praotců navrhovaným převodovým klíčem zůstává sice pozoruhodným, nicméně zcela nedržitelným nápadem.